Powered by Seat

Archiv: Duben 2015

HOPRG_1296a

„Jsem šel od zubaře a měl radost.“

/

„I’m on my way from the dentist’s, feeling joyful.“

HOPRG_1296f

„Tenhle strom je super a ta větev je tak akorát vysoko. Chvíli to vypadalo, že to nejde, ale nakonec jsem tam vylezl. Takové problémy jsou nejlepší – vypadají, že jsou těžké, ale člověk je dá. Kéž by takové byly všechny.“

/

„This tree is great is the branch is just at the right height. For a while it seemed impossible for me, but I did climb it up in the end. These kind of problems are the best – they seem difficult, but you can overcome them. If only all the problems were like that.“


HOPRG_1288a

„Byla jsem takové introvertní dítě, co se všeho bálo. Introvertní jsem dál, ale v poslední době více hledám, zkouším věci – abych zjistila, co mi sedí a nesedí. Ale stále je to jen to hledání, stále nenacházím ‚to ono‘, něco, u čeho bych si řekla ‚v tomhle jsem se našla‘. Mám pocit, že nejblíže tomu jsem, když jsem v kontaktu s dětmi. Dokážu se při tom hodně uvolnit a také si vždy uvědomím, že to moje věčné přemýšlení je někdy vlastně nadbytečné. Na druhou stranu mi přijde, že člověk, který pracuje s dětmi by měl být stabilní a ukotvený. Že potom jim svým vzorem může něco předávat. Tahle stabilita mi zatím chybí, nejsem si proto jistá, co jim vlastně mohu předat. Říkám si, že nejprve asi musím čerpat sama pro sebe, než začnu dávat.“

„Teď v zimě jsem byla jako dobrovolník na pobytě s dětmi z dětských domovů. Byla tam jedna malá, asi osmiletá holčička, která byla hyperaktivní. Celý den tam poletovala a křičela. Jeden večer jsme si spolu sedly do křesla, otevřely jsme knížku afrických pohádek a ona mi ji předčítala. Byla z toho strašně nadšená a v jednu chvíli mi řekla, že nic takového nikdy nedělala. Nikdy nezažila, že by někomu mohla jen tak předčítat. Bylo hezké vidět, jak tam v té chvíli sama pro sebe dokázala objevit částečku svého vnitřního klidu. Objevit moment, kdy s tím druhým člověkem jen obyčejně ‚je‘.“

/

„I was an introverted child who was afraid of everything. I am still an introvert, but lately I’ve been searching and trying out things – to find out what suits me and what doesn’t. But it is still just the search, I still haven’t found ‚it’, something that would make me say ‚I’ve found myself in this’. I have a feeling that the closest I get to this is when I am in contact with children. It makes me really relaxed and I always realize that sometimes I am unnecessarily overthinking things. On the other hand, I think that a person who works with children should have some stability. That only then he or she can pass something onto them. I don’t have this kind of stability yet and so I am not sure what could I give them. I think that first I need to gain before I can start to give.“

„This winter I was a volunteer during an overnight trip of children from orphanages. There was a small, eight year old girl there who was hyperactive. She was running and screaming all day long. One evening we sat down together in an armchair, opened a book of African fairy tales and she was reading it out to me. She was very excited out of it and told me that she had never done anything like that before. That she had never experienced reading something out to somebody. It was nice to see that she had managed to discover a little particle of her inner peace. To discover a moment of just ‚being‘ with the other person.“


HOPRG_1290a

„Měl jsem v životě poměrně náročné, odpovědné práce. Když mi bylo třiašedesát, tak jsem dostal po odchodu z jedné vysoké pozice další nabídku. Ale zamyslel jsem se a řekl si: ‚Potřebuji to? Děti mám velké, nemám problémy hmotného rázu, kolik let života mi ještě zbývá? Radši si doplním to, co jsem za život nestačil.‘ Vypadl jsem z prostředí pracovního stresu, různého popíjení, rautů a večeří, na kterých často sedíte s lidmi, se kterými si nemáte co říct. Můj bratr je o tři roky mladší a ten tohle nedokázal. Rozdíl je v jednom – on nemá tolik zájmů, jako já. Takže místo, aby studoval, tak šel a koupil si nové, drahé auto. To já nechápu. Myslím si, že pokud se lidé příliš ukotví na konzum, tak je čeká velké vystřízlivění. Z toho není možné dojít štěstí.“

„Já jsem z generace, na které se ve škole hodně experimentovalo. Výuka biologie byla deformovaná příliš materialistickým prizmatem, dějiny byly prezentovány ze zjednodušeného, třídního pohledu, a tak dále. Chybělo poznání antiky nebo křesťanské kultury. Takže se to snažím nastudovat teď, abych věděl, v jakém světě jsem to žil a co jsem měl vědět.“

/

„I had quite demanding, responsible jobs throughout my life. When I was sixty-three, I left a managing position in one company and got another job offer. But I thought about it and asked myself: ‚Do I need it? My children have grown up, I am financially stable, how many years of life do I have left? I should rather complete my education, do things I haven’t had time for during my working life.‘ I got out of the environment of a work stress, alcohol drinking, banquets and dinners, where you often sit with people with whom you have nothing to say. My brother is three years younger than me and he wasn’t able to do what I did. The difference is that he doesn’t have as many interests as I do. So instead of studying he went and bought himself a new, expensive car. That’s something I don’t understand. I think that people who focus too much on consumerism are really about to get sober. You cannot reach happiness this way.“

„I am from a generation whose school curriculum was a kind of an experiment. Biology lessons were overly deformed by a materialist prism, a history was presented from a simplified class perspective and so on. I missed knowledge of classical antiquity or Christian culture. So I try to study it now, to know in what kind of world I’ve been living in and what were the things I should had known.“


HOPRG_1289a

„Manžel mi zemřel na rakovinu, když mi bylo čtyřicet devět let. To byla věčná škoda, byl to dobrý člověk, vynikající partner. Myslím si, že takových lidí je málo a že nemají umírat. I po děvetadvaceti letech manželství se ke mně choval pořád stejně pozorně, jako když si mě vzal. Navíc byl hezký, dokonce opravdu krásný!“

„Měla jsem štěstí, že jsem ho potkala, ale mělo to vydržet déle. Vždy, když jsme zrovna neměli čas, jsme si v průběhu života říkali, že spolu v důchodu budeme chodit na výstavy a na výlety, že si to užijeme. Můžu říct, že když dnes vidím nějaký starší manželský pár, jak spolu tráví čas, tak jim to závidím. Ale to víte, v tomhle si člověk nemůže poroučet.“

/

„My husband died of cancer when I was fourty-nine. That was a great pity, he was a good man and a great partner. I think such people are few, they shouldn’t die. Even after twenty-nine years of marriage he was treating me in the same attentive way as he was when he married me. On top of that, he was handsome, even really beautiful!“

„I was lucky to meet him, but it should have lasted longer. During our life together, every time we didn’t have a time to do something, we were always saying to each other that once we would retire, we would go to exhibitions and on trips, that we would enjoy it. I may say that when I now see an elderly married couple that spends time together, I envy them. But you know, such things are not up to us to decide.“


HOPRG_1283a

„There is too many tourists in the centre of Prague. That means no more life.“

/

„V centru Prahy je příliš turistů. To znamená, že už tam není život.“


HOPRG_1285a

„Loni jsme s přítelkyní absolvovali mistrovství České republiky v autostopu. Aniž bychom předtím kdykoliv stopovali. Bylo to na čas – kdo první dostopuje z Prahy na Gibraltar a zpátky. Sice jsme zdaleka nevyhráli, ale byl to neuvěřitelný zážitek.“

„Já se o tom dozvěděl asi pět dní předem a musel jsem si zajistit volno v práci. Jelikož to bylo takhle narychlo, tak jsem nakonec dostal týden volna, s tím, že se to dá případně o den, dva protáhnout. Takže celou dobu, co jsme tam jeli, jsem byl hrozně ve stresu a říkal: ‚Půlku času, co mám volno, pojedeme směrem tam, uvidíme, co dokážeme, a pak se prostě otočíme a jedeme zpátky‘. Chtěl jsem mít jistotu, že tady budu včas. Přítelkyně byla takový tahoun, stále tlačila, ať jedeme dál a dál. Ale když jsme dojeli na jih Španělska, tak jsme se zasekli. Vůbec to nejelo, popojížděli jsme po třech, pěti kilometrech, z benzínky na benzínku. U jedné z nich, uprostřed ničeho, jsme skončili asi ve tři ráno. Už to opravdu nevypadalo, že se tam odtud dostaneme. Potkali jsme tam nějaké Angličany, kteří nám říkali: ‚My vás vzít nemůžeme, máme plné auto, ale: Take it easy, berte to tak, jak to je, užívejte si to‘. Já jsem byl v té chvíli opravdu unavený, zpocený, naštvaný. Říkal jsem si: ‚Takovéhle rady si strčte za klobouk!‘ Když odjeli, tak jsme šli najít nějaké místo na spaní. Tehdy to přišlo. Přešli jsme přes silnici a zjistili, že jsme přímo na pobřeží moře. Nakonec jsme tedy strávili nádhernou noc na pláži – hvězdičky, všechno –, ráno se vykoupali a mé sestře tam z mušlí poskládali a vyfotili vzkaz k narozeninám. Hodili jsme se do velké psychické pohody a rozhodli se, že pojedeme dál. Když jsme začali znovu stopovat, tak to najednou šlo. Myslím si, že lidé z vás vycítí, když jste ve stresu. Jediný způsob, jak to překlenout, je si opravdu říct: ‚Take it easy, o nic nejde, jdeme si to užít‘. To se od té doby stalo takovým mottem mého života, táhne mne to dopředu.“

/

„Last year me and my girlfriend participated in a Czech Hitchhiking Championship. Although we had never hitchhiked before. The goal was to hitchhike from Prague to Gibraltar and back in a best time. We were far from winning it, but it was an incredible experience.“

„I got to know about it five days in advance so I had to arrange it at work to get a time off. Since it was at such a short notice, I got a week off, with a possibility to extend it for a day or two. So for the whole time we were on the way there, I was very stressed, saying: ‚For the half of the time I have, we will go in that direction, we will see where we get, and then we just turn around and go back.‘ I wanted to be sure that I will be back on time. My girlfriend was a real powerhouse, she kept pushing us to go further. But when we got to south of Spain, we got stucked. People were not taking us, we were moving by three, five kilometres, from one gas station to another. We ended up at one of these at around 3 a.m. one night. It really didn’t seem like we would move from there at that point. We met some Englishmen there who said: ‚We cannot take you, our car is full, but: Take it easy, just take it as it is and enjoy it’. I was really tired, sweaty and angry at that moment. I thought: ‚Take your advices and shove it!‘ When they left, we went to find a place to sleep. Then it happened. We crossed the road and realized that we are at a seashore. So in the end we spent a beatiful night at the beach, with a starry sky and all. In the morning we took a swim and photographed a birthday message for my sister which we had made out of seashells. We started to feel great and decided that we will go further. When we started to hitchhike again, it was suddenly easy. I think that people can sense when you are stressed out. The only way to overcome it is to say: ‚Take it easy, it’s not a big deal, let’s enjoy it.‘ That has become a motto of my life since then, it pushes me forward.“


HOPRG_1286c

„When I entered middle school at the age of 11, had my first papers and essays, I got very scared because I didn’t know what I want to do with my life. I still don’t know. My mother is a lawyer and my father is an architect, they knew what they wanted to do, they like doing it and worked very hard to achieve it. Since I had no idea, I felt like if I get all A’s in every subject, then when I figure out what I want to do, it will be available for me. If I only did things I felt like doing, what if I change my mind later on?“

„I am a control freak when it comes to my trips. When I got to Prague, I had this huge list of everything I was gonna do. Then I realized – I am all by myself, I am on a vacation, I don’t fail at this trip if I don’t learn every thing about every place. If I don’t read all the boards with all the information. It’s okay that I don’t know which kings lived here, why this or that place is important. It’s a new game for me: I see something interesting, I look at it, say ‚oh, cool!‘ and then I keep walking. That never happened before, I had to know everything. Now I don’t force myself to do something just because I think it would be a good experience, or because it is of a cultural importance to this place. I love Art Nouveau, so I spent two hours in Alphonse Mucha museum. But if I don’t want to walk to the Strahov monastery, I can still sit in the park and just doodle. Do things because you want to, not because you should or because people expect it of you. That’s what I‘ve learned.“

/

„Když jsem v jedenácti letech nastoupila na střední školu, psala první eseje a seminárky, tak jsem dostala strach, protože jsem nevěděla, co bych v životě chtěla dělat. Stále to nevím. Moje máma je právnička a otec architekt, ti věděli, co chtějí dělat, dělají to rádi a těžce pracovali, aby to dokázali. Jelikož já to během studia netušila, tak jsem si řekla, že když budu mít ze všech předmětů jedničky, tak až na to jednou přijdu, budu mít možnost to dělat. Říkala jsem si, že kdybych dělala jen věci, které mě v danou chvíli baví, tak co když se později rozmyslím jinak?“

„Jsem taková, že musím mít během cestování všechno pod kontrolou. Když jsem přijela do Prahy, měla jsem obří seznam všeho, co chci stihnout. Pak jsem si ale uvědomila, že tu jsem sama, že jsem na dovolené a že neselžu, když se nenaučím každou věc o každém místě. Když nepřečtu všechny informační tabule. Když nebudu vědět jména všech králů, kteří tu žili, znát důvody, proč to a ono místo je důležité. Je to pro mě nová hra: Vidím něco zajímavého, prohlídnu si to, řeknu „jé, pěkný!“ a jdu dál. To se mi předtím nikdy nedařilo, musela jsem všechno vědět. Teď už se do ničeho nenutím jen proto, že by to mohl být dobrý zážitek, nebo proto, že je to důležité pro místní kulturu. Miluji secesi, takže jsem strávila dvě hodiny v muzeu Alfonse Muchy. Ale když se mi zrovna nechce jít do Strahovského kláštera, tak si prostě můžu sednout v parku a čmárat si. Dělat věci, protože chci, ne proto, že bych měla, nebo proto, že to ode mne lidé očekávají. To jsem se naučila.“

HOPRG_1286e

„I drew this on the airplane on the way here, it’s a little bit creepy. It’s of the man next to me. He woke up so I couldn’t finish his shirt.“

/

„Tohle jsem nakreslila v letadle na cestě sem, je to trochu divný. To je chlápek, co seděl vedle mě. Probudil se, takže košili už jsem nestačila dokreslit.“


HOPRG_1282a

„Máma nechodila do práce, takže doma bylo vždy navařeno. Najednou člověk přijde studovat do velkého města, nikoho nezná a neumí si uvařit nic jiného než krupicovou kaši. Takže první čtyři týdny jsem byl na krupici. Ale teď už dělám i palačinky a čínu. Ta je jednoduchá – nakrájím maso a přidám všechno co mám v lednici.“

/

„My mom was not going to work, so she had always been cooking for me. Suddenly I came to study in a big city, didn’t know anyone and couldn’t cook anything but semolina porridge. So I was on a semolina diet for a first month. But now I make also pancakes and ‚Chinese dish’. That one is easy – I chop up meat and add everything there is in the fridge.“


HOPRG_1281a

„Narodila jsem se 20. dubna, stejně jako Hitler. Proto mi vždy vyvěšovali prapory, když jsem byla malá holka. Hodně se o historii druhé světové války zajímám. Vlastně se s tím nedokážu vyrovnat – na každého člověka to dodnes vrhá temné stíny. Protože se ukázalo, že se v lidech v mezních situacích, když jsou ohroženi na životě, probudí bestie. Jsou známé případy, kdy v koncentračních táborech matky házely své děti do ohně, aby se zachránily.“

„Já jsem byla za války malá, bylo mi pět, šest let, ale velice přesně si všechno pamatuji. Třeba jak šla fronta. Otec byl statkář, měli jsme velký dvůr. Nejdříve se tam utábořili Němci – postavili stany, postřelili nám psa, den tam bivakovali. Pak rychle všechno sbalili, utekli a přihnali se Sověti. Ti tam v okolí znásilňovali ženy. Bylo to hrozné. Když se na to člověk dívá z vesmírného odstupu, tak má dojem, že se tady něco pokazilo. Možná i proto jsem se pak hodně upnula k moderní vědě – abych pro lidstvo viděla nějakou naději.“

„Můžu říct, že nejšťastnější okamžiky mého života byly, když přistávaly sondy na Marsu. To je naprostý vrchol lidského snažení. Ač výtvarnice, tak jsem se jednou – na základě jednoho mého snu – pokusila napsat filmový scénář, který se na Marsu odehrává. Začíná to ale tak, že v Pardubicích, na konci světové války, vedou na popravu vedoucího místního gestapa. On se na ně v jednu chvíli otočí a řekne: ‚Kdybyste nebyli takový svině a navzájem se neudávali, tak jsme měli poloviční práci.‘ Tenhle poukaz na lidskou agresivitu v tom scénáři kontrastuje s touhou člověka poznávat a objevovat. Moje hrdinka se v tom příběhu nachází v takové poskakující sondě, o té se mi zdálo, a vedle ní sedí jeden známý spisovatel, kterého nebudu jmenovat. Vedou dialog. Chtěla jsem tam zachytit, že se ocitli v jiné vesmírné dimenzi, ve které i lidství a mezilidské vztahy získaly jiný rozměr – neexistuje žárlivost, neexistuje strach ze smrti, neexistuje hlad. Existuje jen čistá, duševní touha dozvědět se co nejvíce.“

„Myslím si, že vědecký výzkum a bádání, v moderní kosmonautice, fyzice či astrofyzice, předkládá pozitivní obraz světa. V tom obraze není obsažený prvek nenávisti a ničení. Ustavičně sleduji dění ve vesmíru, několikrát jsem předpověděla pád meteoritu. Obohacuje mi to život. Řekla bych, že se ze mě stává vesmírný člověk, že splývám s kosmem. Ale vyžaduje to celého člověka. Nemohu si dovolit s někým žít, protože bych se o toho člověka nestačila starat. Jsem hyperaktivní, mám mnoho zájmů a tomu dávám přednost. Nemám děti a tohle se tedy stalo takovou náplní mého života.“

/

„I was born on 20th April, the same day as Hitler. That’s why they always raised flags on my birthdays when I was a little girl. I am interested in the history of WWII. In fact I still cannot cope with it – there have been dark shadows of it cast on every man until these days. Because the war showed that people – when they find themselves in an extreme, life-threatening situation – turn into beasts. There are known cases of mothers in concentration camps who threw their children into a fire to save themselves.”

“I was very young during the war, I was five or six years old, but I remember everything very clearly. The moving battlefront, for instance. My father was a landowner, he had a big yard. First the Germans came and camped there – they built up tents, shot and wounded our dog, stayed for a day. Then they packed everything in a hurry, ran away and the Soviets came. They raped some women in the area. It was terrible. When you look at it from the cosmic distance, you feel like something must have gone wrong. Maybe that’s the reason why I clung so much to modern science – so that I could see some hope for humanity.”

“I can say that the happiest moments of my life came when the space probes landed on Mars. That’s the best achievement of human endeavour. Even though I am painter, I once tried to write a film script that takes place on Mars. It was based on a dream I had. The first scene takes place in Pardubice at the end of WWII. A group of people is bringing a local gestapo leader for his execution. At a moment, he turns at them and says: „If you hadn’t been such bastards who denounce each another, we would have had only half of our work to do.” This remark about human aggression is in the script in opposition with a human desire to explore and discover. The main character of the story finds herself in a kind of a jumping probe, the one I dreamt about, and there is a well-known writer, whom I won’t name, sitting next to her. They are having a dialogue together. I wanted to capture that they have found themselves in a different cosmic dimension in which humanity and interpersonal relations have gained a new quality – there is no jealousy, no fear of death, no hunger. There is only genuine spiritual desire to learn as much as possible.”

“I think that scientific research, in modern astronautics, physics and astrophysics, present a positive view of the world. There is no aspect of hatred and destruction. I am constantly observing what’s happening in the Cosmos, I’ve predicted a fall of meteorite a couple of times. It enriches my life. I would say that I am becoming a cosmic human being, I am merging with the Cosmos. But one needs to dedicate oneself fully to such a thing. I cannot afford to live with anyone, I wouldn’t be able to take care of a person. I am hyperactive, I have a lot of interests and that’s what I prefer. I don’t have children and so this have become a task of my life.”


HOPRG_1278a

O čem v poslední době hodně přemýšlíte?
„Plánuji cestu do svého rodiště, podnikám ji každý rok. Jelikož se musí jít od autobusu pěšky asi jeden kilometr, tak přemýšlím, jestli to stále ujdu. Musím si ujasnit, jestli moje touha po té cestě je větší než bolest mých nohou.“

Jaký byl nejkrásnější okamžik, který jste ve své rodné obci prožil?
„Třináctého května 1945, když se domů vrátil můj otec. Byl odsouzený k trestu smrti, měl být na Pankráci dvanáctého května popraven – za to, že jsme doma pár dní přechovávali ruského partyzána. Jelikož ale pátého vypuklo povstání, tak byl propuštěn, spíše asi vyhnán.“

„Třináctého byla neděle, pamatuji, že bylo krásné počasí. Najednou se objevil, špatně chodil. K nám do kuchyně se s ním nahrnulo snad dvacet lidí a on nám vyprávěl, jaké to bylo. Všichni byli rádi, že se vrátil. Ale vážil pětačtyricet kilo. Babička mu jednou dávala ruku před pusu, jestli vůbec dýchá.“

„V té naší obci tehdy žilo necelých pět set lidí. Z toho tři rodiny měly během okupace takovéhle problémy. Ostatní tím tak nějak proplouvali. Něktěří se asi měli i dobře, včetně toho člověka, který tatínka udal. Tatínek během svého vyšetřování viděl udavačský dopis a všiml si, že psací stroj, na kterým byl napsaný měl o trochu výše postavené písmeno ‚m‘ – v řádce bylo položeno výš než ostatní písmena. Porovnal to s mým vysvědčením a dovodil si, že ten dopis asi napsal řídící učitel ze školy. Ale šlo mu to těžko prokázat.“

Co jste si z tátova života vzal do toho svého?
„Jít svou cestou za svou pravdou. Myslel si, že nacismus je špatný a že se proti němu musí něco dělat. Zrovna tak, jako si později myslel, že komunismus je špatný a že se proti němu také musí něco dělat. Doplatil na to, tehdy i tehdy.“

/

What have you been thinking about lately?
„I am planning a visit of my hometown, I undertake it every year. Since I need to go from a bus station for around one kilometer, I wonder if I can still make it. I need to realize if my desire to make the journey happen is bigger then my leg pain.“

What was the most beutiful moment you lived through in your hometown?
„The thirteenth of May 1945, when my father returned home. He had been sentenced to death, he had been supposed to be executed on twelfth of May in Pankrác prison, for sheltering a russian partisan for a couple of days. But since the Prague uprising happened on the fifth, he was released, or rather expelled.“

„It was Sunday on the thirteenth, I remember the weather was very nice. He suddenly showed up, walking poorly. Maybe twenty people crowded into our kitchen with him and he was telling us what it had been like. Everybody was happy that he’s back. But he weighed 45 kilos. My grandma once put a hand in front of his mouth to see if he’s still breathing.“

„There were around 500 people living in my hometown back then. Out of all people, three families had these kinds of troubles during the occupation. The rest of them kind of rode it out. Some people even did well I guess, including the person who denounced my father. When he was being interrogated, he saw the letter of denouncement and noticed that the typewriter on which the letter had been written had a slighty elevated ‚m‘ letter – it was a bit higher than other letters on a line. He compared it with my school certificates and concluded that the letter was probably written by a managing teacher at my school. But it was difficult to prove.“

What have you taken from your father’s life?
„To follow one’s way to achieve one’s truth. He thought that the Nazism is wrong and that one needs to do something against it. Just as he later thought that the Communism is wrong and that one also needs to do something against it. He paid the price for it, both times.“