Powered by Seat

Archiv: Červen 2015

HOPRG_1362a

„Vrátili jsme se z Anglie, žena otěhotněla, budeme potřebavat větší byt, a tak jsem si našel tuhle práci. V normální práci má člověk pořád nějaké papírování: Pořád někde něco, někde někdo – neustále něco řešíte. Tady si jen tak jezdím, vysávám psí hovínka a nemusím řešit nic. Těžká pohodička.“

/

„We returned from England, my wife got pregnant, we will need a bigger apartment and so I found this job. In a normal job there is always a lot of paperwork: You always need to do something somewhere, to take care of someone somewhere – you deal with something all the time. In this job I just drive around, hoover dog poo and I don’t need to deal with anything. It’s a piece of cake.“


HOPRG_1359b

S čím teď nejvíc bojujete?
„S lineárností času.“

/

What do you struggle with right now?
„The linearity of time.“


HOPRG_1361a

„I am thinking about how to quit my job to spend more time with my child. I have a small daughter, one year old. I almost don‘t see her now and I really miss her.“
What was the most difficult moment for your in the past year?
„Today morning, actually. When I started to work in the office four months ago, it was quite okay. Because she was very small – she didn’t recognize me or my husband, we were the same person for her. But now she is getting smart and starts to understand what’s going on. So today, when I was putting on my clothes and preparing to go to work, she went to a corridor and sat down on my shoes. To see her there like that was just terrible.“

/

„Přemýšlím, jak skončit v práci, abych mohla trávit více času se svým dítětem. Mám malou, jednoroční dceru. Skoro ji teď nevidím a moc mi chybí.“
Jaký okamžik byl pro vás v uplynulém roce v tomto ohledu nejtěžší?
„Vlastně asi dnes ráno. Když jsem před čtyřmi měsíci začínala pracovat v kanceláři, bylo to celkem bez problémů. Protože byla hodně malá – v té době v podstatě nerozlišovala mezi mnou a manželem, byli jsme pro ni jedna a ta samá osoba. Je ale stále chytřejší a začíná chápat, co se děje. Takže dnes, když jsem se začala oblékat a připravovat se na odchod do práce, šla do chodby a sedla si na mé boty. Takhle ji tam vidět bylo prostě strašné.“


HOPRG_1363a

„Jsem Mercedes mezi výloháři. Každý den mám čistou, bílou košili, klobouk, voňavku, určité držení těla. Je to součást mého vystupování. Ve svém životě ale zatím čistoty dosáhnout nemohu. Když se dvěma vysokými školami dělám myče, tak se trochu cítím jako zlomený chlap. Ale navazuji na dobu 70. a 80. let, kdy všichni ti disidenti a novináři byli kotelníci, výloháři. Než měl kardinál Vlk svou berli, tak měl hůl Unger, hůl na mytí oken. Intelektuálové, kteří se dnes nechtějí nechat rozmělnit na drobné, jdou raději poctivě pracovat rukama – dejme tomu ‚šudrovsky‘. To v indickém kastovním systému znamená: Odčistit, odpykat, odmýt – odšolichat svou vlastní špínu.“

/

„I am the Mercedes among window cleaners. Every day I have a clean white shirt, a hat, a parfume, certain posture. It’s all part of my performance. But I am not yet able to achieve cleanliness in my life. Having two university degrees and working as a window cleaner, in some way I feel like a broken man. But it represents a continuation of a situation from 1970′s and 80′s, when all the dissidents and journalists worked as boilermen and window cleaners. Before Cardinal Miloslav Vlk got his pastoral staff, he had the Unger staff, a staff for window cleaning. Today’s intellectuals who don’t want to get chewed up into little pieces rather go and do a honest manual labour – let’s say in a ‚Sudras‘ way. In the Indian caste system it means: To cleanse, to expiate, to wash off – to rub off one’s own dirt.“

HOPRG_1363k

„Původně jsem vyučen jako scénárista, dramaturg. Mým filmem dnes v podstatě je, že špínu seřazuji na čistotu.“

/

„I am educated as a screenwriter and script editor. My film nowadays is that I arrange dirt into cleanliness.“


HOPRG_1358c

„Připadá mi, že ve mně nic nezanechává hlubší stopy. Rád se koukám na filmy, užívám si je v kině, ale nejsem schopný o nich mluvit. Nebo tady čtu knížku, ale jen proto, že nevím, co bych teď měl dělat jiného. Sice doufám, že se z ní něco dozvím, že si třeba zaškrtnu věci, které mi přijdou důležité a které budu moci nějak interpretovat ve své tvorbě, ale myslím si, že se to nestane. Protože se to zatím vlastně nikdy nestalo.“

„Trávím hodně času v ateliéru. Často začnu na něčem dělat, ustavičně na tom pracuji a investuji do toho hodně energie. Pak mě to začne vyčerpávat, nebo mi spíš dojdou peníze. A tak začnu být doma a přemýšlím, jak ty věci posouvat dál. Cítím, jak se stupňuje určitý tlak, až nakonec začnu nicnedělat – jen tak doma ležím na gauči a listuji obrázkama. Protože to potřebuji odfiltrovat. V tu chvíli si říkám, že bych potřeboval jet pryč, někde se jen tak toulat po krajině. To se ale nakonec většinou nestane, protože musím jít třeba do práce. Tenhle koloběh trvá už asi pět let.“

„Je tu tlak na to, aby člověk žil v uřčitém řádu – vydělával peníze, zabezpečil sebe a rodinu, měl jistý harmonogram. Já jdu cíleně proti tomu. Ale možná pak tenhle vnitřní tlak způsobuje, že ve mně ta setkání, ty filmy a knihy nezanechávají odkazy. Protože tam pro ně už není místo.“

/

„I feel that nothing affects me in a deep way. I like to watch films, I enjoy it in a cinema, but I am not able to talk about them. Now I read a book, but I am doing it just because I don’t know what else to do right now. I hope that I will learn something from it, that I will find some passages important, mark them and interpret them in some way in my art work, but I don’t think that’s gonna happen. Because in fact it never did.“

„I spend a lot of time in my atelier. Often I start to work on something, I work on it day and night and invest a lot of my time in it. Then it begins to exhaust me, or rather I run out of money. So I start to stay home and I think over how to move the things forward. I can sense a certain pressure growing stronger and in the end I start to do nothing at all – I just lie at home on a sofa and browse through pictures. Because I need to filter everything out. At those moments I think about going away, just wandering through countryside. But in the ened I don’t do it, because I need to go to work or something like that. This has been a cycle of my life for the last five years.“

„There is a pressure on people to live in a certain order – to earn money, provide for the family, to have a schedule. I go intentionally against it. But perhaps it is this internal pressure I feel that causes that the encounters, films and books don’t leave traces in me. Because there is no more space for it.“


HOPRG_1357a

„Učím se na státnice a potkávám hrozně moc spolužáků, kteří to vzdali. A kteří teď tápou, nevědí, co mají dělat. Mám hrozný strach, abych se mezi ně nedostala taky. Snažím se dodělat si bakaláře a nenechat se tím davem strhnout.“

„Mám pocit, že v mém okolí chybí lidé, kteří by měli nějaký jasný cíl, jasnou vizi. A je to někdy smutné. Protože různí moji známí, třeba spolužáci z gymnázia, jsou strašně chytří. Měli samé jedničky, a ne proto, že by to byli šprti. Dokázali konstruktivně přemýšlet. Jeden kamarád dělal robotiku, dokázal vytvořit robota, ale najednou to vzdal a šel dělat do Království železnic. Říká, že je šťastný, ale mně přijde, že to je hrozná škoda, že to je nevyužitý potenciál.“

„Mě dnes asi drží vlastní vůle. Já jsem vždy různé zkouškové a maturity brala hrozně fatálně, říkala si, že jestli to neudělám, tak se zboří celý svět. Hodně lidí mi radilo, abych to tak nehrotila. S tím ale přichází ta blbá věc, že člověk všechno odkládá.“

„Před sebou vidím jen to, že musím dodělat zkoušky, napsat bakalářku a v září obhájit státnice. Je to strašně moc věcí, do kterých ani nemám chuť. Protože bych si ráda třeba na dva dny lehla do postele. Ale nemůžu, protože pořád cítím tlak, že musím dělat, dělat, dělat. I když jsem venku, tak neustále přemýšlím o tom, co musím. Už to trvá rok a mě to hrozně unavuje. Jsem neustále zakonzervovaná v bytě, ve studovně, ve škole. Vždy sedím v Národní knihovně a koukám ven, jak ze zdí padá břečťan – to je vrchol mého dne. Tady zas koukám na to, jak si děti hrají. Hrozně ráda bych byla takhle svobodná. Ale nemůžu. Je to jak nějaké stigma. Říkám si, že na to teď nemám právo, protože se musím učit – abych to už konečně dodělala.“

/

„I am studying for my state exams and I’ve met a lot of my schoolmates who have given up. And who are just groping around, not knowing what to do. I am so scared that I might end up like them. I try to finish bachaler’s degree and not to let myself be pulled by the crowd.“

„I have a feeling that there is not enough people around me who have a clear goal, a clear vision. Sometimes it’s sad. Because some of my friends, for instance my classmates from high school, are very bright. They used to have all A’s and not because they were nerds. They were able to think in a constructive way. One of them was a guy who went to study robotics. He was able to build up a robot, but suddenly he gave up and went to work to The Kingdom of Railways. He says he’s happy there, but I think it’s a shame, an unused potential.“

„It’s my will that keeps me going now. I’ve always been taking all the exam periods and A levels as something of fatal importance, I thought that if I would fail, the whole world would break apart. A lot of people have advised me to take it easy. But when you take it easy, you tend to postpone things all the time.“

„All I see in front of me now are the exams I need to take, the bachalor thesis I need to write and the state exam I need to pass. It’s so many things and I don’t even feel like doing it. Because I would just want to lie down in a bed for two days. But I can’t, because I feel this constant pressure to work, work, work. Even when I am outside, I still think about all the things I need to do. It’s been like this for a year, I am very tired out of it. I feel like being stuck in my flat, in a study room, in school. I am always sitting in the National library, looking out of a window and watch ivy falling down from walls – that’s the highlight of my day. Here I observe children playing. I would want to be that free. But I can’t. It’s like some stigma. I say to myself that I don’t have a right to be this free for now. Because I need to study – to finish it already.“


HOPRG_1356c

„Pro mě jako pro maminku bylo nejtěžší, že až do čtyř let nechodil. Nevěděla jsem, jestli vůbec bude chodit. Pan doktor mi později přiznal, že měl také pochyby. Nikdy by mě v té době nenapadlo, že bude tak úspěšný. Dnes je ale velkou inspirací pro lidi kolem sebe. Miluje fotbal, dělá různé charitativní akce a při bězích ve škole předběhne i tělocvikáře. Příští týden poběží půlmaraton!“

/

„For me as a mother the hardest part was that he did not walk until he was four. I didn’t know if he would ever walk. The doctor later admitted to me that he had doubts as well. At that time I couldn’t imagine him being so successful as he is now. He is a great inspiration for people around him. He loves playing football, he does all kinds of charity work and he outruns even his gym teacher. He is about to run a half-marathon next week!“


HOPRG_1341a

„For the last three months my routine was: Wake up, go to a library, study, come home late at night, sleep. Last week I finished my law degree. Since then I’ve been just releasing stress.“

/

„Poslední tři měsíce vypadala moje rutina následovně: Vstát, jít do knihovny, učit se, přijít domů pozdě večer, spát. Minulý týden jsem získal právnický diplom. Od té doby se jen zbavuji stresu.“


HOPRG_1344a

„Učím se tady na přijímačky a zoceluji se proti alergiím.“

/

„I am studying for entrance exams and toughening myself against allergies.“


HOPRG_1354a

What was a turning point of your life?
„One of my strongest memories is when I was a child and I understood for the first time that what my mother and father told me wasn’t necesserily truth. I cannot really recall the specific moment, but I remember the feeling, the shock. It really struck me: ‚Wow! Is it really true? Can it really be?‘ It’s not a question of trust. And it’s not that your parents lie to you. But up until a certain age, everything your mom and dad says is the truth. They can tell you anything and you would believe it. Then all of a sudden you understand that there is more to it, that there is something much bigger than this little family of yours.“

/

Jaký byl přelomový okamžik vašeho života?
„Jedna z mých nejsilnějších vzpomínek je z dětství, na okamžik, kdy jsem si poprvé uvědomil, že to, co mi máma s tátou říkají není nutně pravda. Nevybavím si, kdy to konkrétně bylo, ale pamatuji si ten pocit, ten šok. Opravdu mne to zasáhlo: ‚Wow! Opravdu? Skutečně to tak může být?‘ Nejde o důvěru. Ani o to, že by vám rodiče lhali. Ale do určitého věku jako dítě věříte všemu, co vám máma s tátou řeknou. Mohou vám říci cokoliv a vy tomu uvěříte. Pak si najednou uvědomíte, že je to všechno trochu složitější, že svět je mnohem větší než vaše malá rodinka.“