Powered by Seat

Archiv: Červenec 2015

HOPRG_1425a

„I wanted to visit at least half of Europe before I finish college. I started to plan my trip one year in advance. When I chose the places to visit, I did a lot of research on every city – I read many guidebooks and everything I found on the internet. I wanted to see every corner of every city, including the places that only locals go to. I think I can be a tourist guide now. Tommorow I plan to go to Riegrovy sady and then I want to try the Šusta Štrúdl. I heard it’s the best strudel in Prague.“

Is there something that still surprised you about Prague?
„The cobble stones. When I was looking at the pictures, I was like: ‚Wow! That looks so amazing, just like medieval times!‘ But when I came here a walked around, I said: ‚Wow! My feet are burning!’“

/

„Chtěl jsem před dokončením univerzity navštívit alespoň půlku Evropy. Tuhle cestu jsem plánoval rok. Když jsem si vybral kam pojedu, přečetl jsem si hodně věcí o každém městě – turistické průvodce a vše, co jsem našel na internetu. Chtěl jsem vidět každý kout každého města, včetně míst, kam chodí jen místní. Myslím, že bych teď mohl být turistickým průvodcem. Zítra plánuji jít do Riegerových sadů a pak chci zajít vyzkoušet štúdl Šusta. Slyšel jsem, že je nejlepší v Praze.“

Je přesto něco, co tě na Praze překvapilo?
„Dlažební kameny. Když jsem se díval na fotky, tak jsem si říkal: ‚Pane jo! To vypadá úžasně, jako ve středověku!‘ Když jsem ale přijel a prošel se, tak jsem si pomyslel: ‚Pane jo! Pálí mě nohy!‘“


HOPRG_1412a

„Některé věci člověku dojdou až s odstupem času, až když dozraje k jejich pochopení. Mně se třeba kdysi stalo, že jsme hráli s kamarády volejbal. Já jsem nižšího vzrůstu, většina ostatních byla pro tu hru lépe stavěná. Při hře u sítě se tedy jejich výhoda musela projevit. Ale v jednu chvíli se mi tak spontánně zachtělo jeden ten míč na síti vyhrát. Chtěl jsem prožít ten okamžik, že to vyhraju. Proti mně stál jeden vyšší kamarád. Když letěl míč, tak já jsem ale u sítě vyskočil trochu dříve a do běžné výšky. Dalo se tedy předpokládat, že on zasmečuje později, ve chvíli, kdy já už budu dole. Stalo se ale něco, co se asi odehrálo ve velmi krátkém okamžiku časových disharmonií – já ten blok totiž udělal a ten míč opravdu vyhrál. V tu dobu jsem nepochopil, co se to stalo. Až časem, když jsem se začal zajímat o různé hraniční jevy, kdy jsem, řekněme, nahlédl do matrixu, jsem si uvědomil, že má mysl v tu chvíli dokázala překonat omezení času. Zažil jsem to později i v jiných situacích. Těmto jevům je společné to, že nejsou provázány ani s lpěním na něčem, ani se strachem. Tedy ani s něčím pozitivním, ani negativním. Je to čistá situace. V takovou chvíli ten čistý paprsek udělá to, co má. Třeba člověku o čtvrt vteřiny protáhne čas při výskoku u sítě.“

„Díky takovým okamžikům jsem si uvědomil, že čas je relativní. To není jen něco, co někdo prohlásil. Nedá se to ale pořádně teoreticky uchopit, musí se to prožít. Když to jednou prožijete, tak pochopíte, co to znamená. Čas je opravdu imaginární veličina, která je takzvaně lineární jen proto, že většina lidí ji lineární chce mít.“

/

„You can understand some situations only in a hindsight when the time is right. It once happened to me that I played volleyball with some friends of mine. I’m rather short and most of them had better figures for the game. Their height had to display itself during the game by the net. But I suddenly felt this spontaneous desire to win the ball on the net. I wanted to win this moment. There was this tall guy playing against me. When the ball was flying across the net, I jumped up a little sooner into a regular height. One could have supposed that he would spike the ball once I was back on the ground. But what happened next happened in a fleeing moment of time disharmony – I blocked the guy and really won the ball. At that time I couldn’t grasp what had happened. After some time I started to be interested in borderline phenomena, I sort of looked into the Matrix and realised that my mind had managed to get over the limitations of time. It was not the only time I experienced this. These phenomena have in common that they are not bound to any personal craving or clinging, not even to our fear. They are not bound to anything either positive or negative. It’s a pure situation. At moments like this the ray does what it has to do. It may extend the time for a quarter of a second for somebody jumping up at the net.“

„Thanks to such moments I realised that time is relative. It’s not just anything that was claimed by someone. It’s difficult to grasp it on a theoretical level, you have to experience it. Once you do, you will understand what it means. Time really is an imaginary quantity which is linear only because most people want it to be.“


HOPRG_1427a

„Každý den mám neděli. A do kostela nechodím.“

/

„Every day is Sunday for me. And I’m not a churchgoer.“


HOPRG_1408a

„Studovala jsem po válce na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Najednou se k moci dostali komunisti a já nechtěla být ve straně. Bylo to pro mě těžké. V té době jsem zjistila, že lidé jsou strašně snadno ovlivnitelní. Naše sousedky, normální ženské, najednou začaly vstupovat do strany, zpívaly ty jejich písně a mně říkaly, že bych měla zpívat taky. Že prý nejsem mladá, když nevěřím komunismu. Dobří profesoři začali být na škole škrceni a brzy odešli. Třeba vyhodili našeho profesora, výborného malíře a grafika Františka Tichého. To byl ohromný bohém a oni po něm chtěli, aby dodržoval všechny možné věci – třeba aby se na začátku vyučování dělaly takzvané desetiminutovky. To byla kravina na entou – někdo musel nastoupit a přede všemi v ateliéru pronést politický proslov. Museli jsme se v tom střídat. Spoustu lidí tam byli straníci, kovaní komunisté. Já ale nebyla a tohle dělat neuměla. Takže když byla řada na mně, tak mi řekli, abych si vzala Rudé právo, že tam to všechno je. Tak jsem je poslechla a začala schválně číst ty nejméně záživné části, články, kde se psalo o kolik procent který závod splnil dvouletku či pětiletku. To nemohl nikdo vydržet. Když se zpívala ‚píseň práce‘, tak jsem si tam zase dávala jiná slova. To byl můj vzdor.“

„Na škole jsem vydržela, ale neustále se se mnou třásla židle. I po škole jsem to měla těžké – volnou tvorbu jsem časem úplně přestala dělat, nešlo to. ‚Jak můžete dělat umění, když nejste zanícená?‘, ptali se mě. Já jsem ale celý život tvrdila, že člověk má stát na své pozici, nemá se nechat zviklat.“

/

„I studied at the Academy of Arts and Design after the war. Then the communists came to power and I din’t want to join the party. That was hard. Back then I realised how weak and suggestible people are. Our neighbours, regular women, suddenly started to join the party, they would their songs and they would nag me to sing with them. That I was not young if I didn’t believe in communism, they would say. The good professors started to be punished at the school and they left soon. They fired František Tichý for instance, our fantastic painter and graphic artist. He was such a bohemian and they required him to stick to various rules – for example to give us ten-minute speeches for homework. That was such a bullshit – someone had to come in front of the others and give a political speech. And we had to take turns. A lot of people were in the party, communists through and through. But I wasn’t and I couldn’t do that. So whenever it was my turn, they told me to take the communist papers, that it was all there. So I surrendered and I would read the most boring parts, the articles where they referred to how much they exceeded the two-year or the five-year plan. Noone could take this. And when we had to sing the song called ‚The Labor Song’, I would substitute the lyrics with different words. That was my kind of resistance.“

„I was able to stay at the school in spite of all that. Life was hard even after the school – I couldn’t work freely so I quit, it wasn’t possible for me. ‚How can you make art when you are not the firm believer?’, they asked me. But I have been persuaded for my entire life that one has to stand up for himself, one shouldn’t shake the conviction.“


HOPRG_1420a

„Utekla jsem jako zvíře, už s ním nešlo žít. Dva roky jsme žili v podstatě ve vyhnanství, na jedné farmě, absolutně obklopeni přírodou. Ani jeden jsme nechtěli odejít. On mě k tomu ale přinutil. Vlastně mě miloval i nenáviděl dohromady. Nemůžu říci, že by mě bil. Ale to vše okolo, co mohl udělat, to udělal. Často jsem měla strašný hlad, odřízl mě od peněz, kontroloval mi telefonní hovory, terorizoval mne při práci. Žilo se mi hrozně těžko.“

„Že je něco špatně jsem si uvědomila pozdě, až po svatbě. Uvědomila jsem si, že není schopen dívat se na věci tak, jak jsou. Jednou ke mně přišel a řekl mi, že bych si měla obarvit vlasy, že chce, abych byla stále tak krásná, jako když jsme se seznámili. Byl hodně nemocný, psychicky pomatený. A nechtěl se léčit. Už před svatbou se jednou léčil na alkohol – já to nevěděla.“

„Bylo pro mě ale hrozně těžké od toho člověka odejít. Protože jsem věděla, že miluje přírodu stejně jako já. Byl tam jeden moment, který pro mě byl strašně silný. Jel jednou s traktorem po louce, kde měl za úkol kosit trávu. On to dělat nechtěl, protože tam bylo plno motýlů a ptačích hnízd. Jak jel, tak v jednu chvíli na sklo traktoru začal ťukat konipas. On tedy zastavil a vyšel ven. Tam zjistil, že v té trávě před traktorem je konipasí hnízdo. Ten konipas byl tak statečný, že se vrhnul proti tomu traktoru, aby ho zastavil. Pochopila jsem, že každý tvor, ač sebemenší, je nesmírně statečný. Až do konce hájí svá mláďata. Každý živý tvor si zaslouží naší úctu. I když je to jen květ, tak nemůžeme vědět, kdo tam bydlí, kdo tam přebývá. On to konipasí hnízdo nakonec obloukem objel a šel za mnou. Když mi to říkal, tak brečel a já se rozbrečela také.“

„Je to nenormální, já to chápu, ale vzpomínka na tuhle událost, na to, že on zastavil ten traktor, ho v mých očích ospravedlňuje. Je to směšné, ale je to tak. Byli jsme dva ubožáci v lese, ale měli jsme úctu k tomu, co bylo kolem nás.“

/

„I ran away from him like an animal, it was unbearable to live with him. We lived together like fugitives for two years on a farm, surrounded by nature. Neither of us wanted to leave. But he made me do it. He hated and loved me at the same time. I can’t say he would have beaten me. But everything else he could do, he did. I was often hungry, he cut me away from money, checked my phone calls, terrorised me during my work. I had a very tough life with him.“

„I realised that something was wrong rather late, after our wedding. I realised that he was not able to look at things the way they were. Once he approached me and told me to dye my hair, that he wanted me to look as beautiful as I had looked when we had met. He was very sick, mentally deranged. And he wouldn’t go for a treatment. Before our wedding, he was in a rehab due to his drinking – but I didn’t know.“

„It was still awfully hard for me to leave this person. Because I knew that he loved nature the same way as I do. There was a very intense moment. Once he went to a meadow with a tractor where he was supposed to mow the grass. He didn’t want to do it because there was a lot of butterflies and bird nests. But yet he went on and at one moment, a wagtail turned up and started to knock on the windshield. So he stopped the engine and got off the tractor. There he realised that in the grass there was a wagtail’s nest. The bird was so brave that it threw itself against the tractor in order to stop it. It made me realise that every creature – even the slightest one – is endlessly brave. They protect their babies until the very end. Every living creature deserves our respect. Even though it’s just a blossom, we cannot know what’s living inside. So he bypassed the wagtail’s nest and went back to me. When he was telling me this story, he cried, and so did I.“

„It’s not normal and I understand. But the memory of this event, of the fact that he stopped the tractor, justifies him in my eyes. It’s silly but it is so. We were two poor fellows in the woods but we had respect for what was around us.“

HOPRG_1420G

„Už třetí rok nemám kde bydlet. Ale snažím se na sobě pracovat – potkávám se s lidmi, píšu básně – hlavně přírodní lyriku. Začala jsem s tím po tom útěku – mapuji tak svoji duši, své pocity. Lidé z jedné organizace mi slíbili, že mi ty básničky vydají. To je pro mne ohromná pomoc. Protože i když bych tady já už nebyla, kdyby se se mnou cokoliv stalo, tak tu po mne ty básničky zůstanou. Zajímá mne, jestli člověk, který si to přečte řekne: ‚Co s tím lidi otravuje?‘, anebo jestli někdo řekne: ‚Já v tom slyším hudbu svého dětství, něco, co jsem sám zažil.‘ To by pro mě strašně moc znamenalo.“

/

„It’s been three years now since I’m homeless. But I try to work on myself – I meet people, I write poems – mainly lyric poetry on nature. I started to write after the escape – it helps me to map my soul, my feelings. People from an organisation promised to publish my poems. That is an incredible help for me. Because even though I wasn’t here anymore, if anything happened to me, the poems remain. I’m interested in what one says after reading my poems. If it’s gonna be: ‚Why is she bothering us with this?‘ or ‚I can hear the music of my childhood in it, something that’s already happened to me.‘ That would mean a world to me.“

Jedna z jejích básní / One of her poems
Autorka: Viola


HOPRG_1402a

„Dlouho jsem během dospívání neměl žádný mužský vzor. Díky tomu jsem se na to ale mohl podívat z jiného úhlu pohledu a pochopit, jaké věci páchá mužské ego. Uvědomil jsem si, že si mohu vybrat. Mohl jsem toho ‚muže‘ najít sám v sobě. Stát se opravdovým mužem, ne pouhou kopií osobnosti a návyků někoho jiného.“

„Podle mě je nejdůležitější být sám sebou, využívat vlastních prožitých zkušeností. Nikoliv kopírovat cestu jiných lidí, poslouchat jejich moudra. To nikomu žádnou moudrost nepřineslo. K čemu je vám nějaká informace, když jste ji neprožili ve svém srdci?“

/

„When I was growing up, I didn’t have a father figure. Thanks to that I was able to look at the situation from a different angle and understand what a male Ego can do. I realised that I can choose. I could find the man within. I could become a real man, not a copy of a personality and habits of someone else.“

„I think to be yourself and to use your own experience is the most important. One shouldn’t copy the paths of others, listen to their pearls of wisdom. This hasn’t brought wisdom to anyone. What is a piece of information for if you haven’t lived it though with your heart?“


HOPRG_1432a

„Já hrozně věřím v lásku. Ale mám teď hodně splínů po jednom nevydařeném vztahu. ‚Nejsi pro mě ta pravá,‘ řekl mi. Tohle slyšet je pro mě vždy nejtěží. Cítila jsem se úplně na dně, totálně zničená, zlomená. Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Člověk si pak hodiny v hlavě všechno promílá, ty kolečka tam jedou, až se z hlavy kouří. V takovémhle období mi vždy nejvíc pomůže nějaká aktivita – vyrazit mezi lidi, do přírody, na brusle.“

„Nějak se mi v tomhle smůla lepí na paty. A to jsem byla na Karlově mostě a osahala všechny ty zlaté věci. Dokonce jsem nedávno viděla padat hvězdu. Také dobré skutky jsem činila. A co peněz už jsem naházela do kašen!“

„Věřit dnes v lásku je strašně těžké. Po špatných zkušenostech, prožité bolesti, si člověk mnohdy řekne, že se zamkne na sto západů, že na lásku zanevře. Ale já vím, že to se svoji povahou udělat nemohu – já mám lidi ráda, ráda s nimi komunikuji, jsem myslím otevřená a upřímná. Ale mám strach. Už vím, že musím být opatrná. Stejně to ale nevzdávám, stejně tomu půjdu naproti.“

„Vnímám vše, co se kolem mě děje. Dokážu někde hodiny sedět a pozorovat lidi – jak se k sobě chovají, jak spolu mluví, jak se dívají. To mě strašně baví. Poslední měsíce si všímám hlavně rodin a párů, jak se drží za ruce. A z hloubi duše si přeju zažít to samé, mít to, co mají oni.“

„Nechci, aby to vyznělo, že sama sebe lituji. Nebo aby mě pak litovali lidé: ‚Chudák holka, smutná, na bruslích.‘ Já lítost nesnáším. Jsem ve znamení lva, takže jsem bojovnice. Někdy si vlastně připadám jako Xena: Princezna bojovnice. Někdo si chce v životě užívat, cestovat. Já jsem člověk, který chce mít v životě jedno – skutečnou, upřímnou lásku.“

/

„I strongly believe in love. But these days I have felt rather blue after one relationship ended. ‚You are not the one,‘ he told me. To hear this is always the hardest. I felt I had hit the bottom, torn from the inside and broken. It was like a bolt of lighting. Then all this plays over and over in your head, the wheels turn. At times like this, I prefer doing some activity – go out with other people, walk in a countryside or go in-line skating.“

„I have been very unlucky. Even though I went to Charles Bridge, touched all the golden things. Recently I have also seen a star falling down. I have done good deeds. And how much money I have thrown into fountains!“

„It’s very hard to believe in love these days. After all the bad experience, suffered pain, you tell yourself to lock yourself up and forget about love. But still I’m not able to do it with my nature – I like people, I like to speak to people, I think I have an outgoing and honest personality. But I’m afraid. I know I have to be careful. But I don’t give up!“

„I notice everything that happens around me. I can sit somewhere for hours and observe people – the way they treat each other, the way they speak to each other, the way they look at each other. I really enjoy it. In the last months I’ve been observing especially families and couples that go around hand in hand. I see them and from the bottom of my heart I want to experience it as well, to have what they have.“

„I don’t want this to sound that I pity myself. Or that I want to be pitied by other people: ‚Poor girl, sad, on the skates.‘ I hate pity. My star sign is a Leo and I’m a warrior. Sometimes I feel like Xena: Warrior Princess. Someone wants just to indulge in pleasure, to travel. I’m a person who wants just one thing – genuine, sincere love.“


HOPRG_1421a

„Nejhorší byly ty hádky. Když se večer opili, začali se hádat a já musela s brekem utíkat k babičce. Jednou jsem uslyšela ránu a když jsem vešla do dveří, tak jsem tatínka viděla ležet na zemi, jak mu z hlavy teče krev. Máma ho strčila a on spadl. Dodnes to mám před očima – to jsou takové chvíle, které člověk z hlavy nevymaže, ani kdyby chtěl.“

„Dlouho jsem měla problém s tím, že stačilo, aby na mě někdo zvýšil hlas a já začala plakat. Byl to pro mě okamžitý spouštěč. Cítila jsem se kvůli tomu špatně – ti lidé se většinou hned začali omlouvat a já jim říkala: ‚To je dobré, nic se neděje, to já neovlivním.‘“

„Dnes už je to naštěstí dobré, asi i tím, že jsem už přijala, že rodiče jsou prostě takoví, jací jsou, a jiní nebudou. Vždy jsme jim se sourozenci říkali – dejte tu flašku před nás, to je pro nás daleko lepší, než když se napijete za rohem a tvrdíte nám, že jste nic nepili. Já sama jsem si pití psychologicky nastavila tak, že jsem si řekla, že piju, když jsem někde, s někým. Že nejsem člověk, který pije sám a tutlá to. Táta bývalého přítele také pil. Šel na léčení a dnes už deset let nepije. Ale povedlo se to proto, že on s tím přestat chtěl. Moji rodiče nechtějí. ‚My nemáme žádný problém,“ říkají.‘“

„Byly samozřejmě období, kdy jsem se za ně styděla. Na můj maturitní ples přišli opilí a já si ho proto vůbec neužila. Lidé to možná hned nepoznali, ale já jo. Poznám to okamžitě, i když mi rodiče jen zavolají. Někdy jsem si u kamarádů říkala: ‚Ty jo, já bych chtěla mít takovou maminku a tatínka.‘ Ale pak jsem si vždy uvědomila, že já je mám stejně ráda. Protože nemohu říct, že by mi nedali lásku. Jsou rodiny, kde máte všechno, podporují vás ve studiu, ale rodiče k vám jsou chladní. Radši dají peníze než lásku. Každý má prostě něco. Myslím si, že člověk se musí smířit s tím, jak to je. Protože když to nepřijme, tak ho to bude stále vnitřně užírat.“

/

„The fights were the worst. When they got drunk in the evening, they started to fight and I had to run to my granny’s, crying. Once I heard a blow and when I entered, I saw my dad lying on the floor, blood coming from his head. Mum pushed him and he fell. I still have it in front of my eyes – those are the moments which no one can erase, even though one tries.“

„I had a problem when I would hear someone speaking up, I would start crying. It was like an immediate switch. I would feel bad about it – the people would start apologising and I would reply: ‚That’s all right, no worries, I cannot do anything about it.’“

„It’s fine now, I might have also accepted the way my parents behaved and that they wouldn’t change. I would always tell them – together with my siblings – that it’s better to put the bottle in front of us then to drink behind our backs and claim you hadn’t drunk. I regulate drinking only to moments when I’m somewhere with someone. I’m not a person who drinks alone and tries to cover it. My ex-boyfriend’s father used to drink as well. He went to a rehab and it’s been ten years now since he quit. My parents don’t want to quit. ‚We don’t have a problem,‘ they say.“

„There were times when I felt ashamed for them, obviously. They came drunk to my graduation ball and I just couldn’t enjoy it. The people around us might not have noticed but I knew. I can tell instantly, even when they call me on my phone. Seeing some of my friends‘ parents, I used to say: ‚Oh, how I wish to have parents like this.‘ But then I realised that I love them inspite of that. I cannot say they didn’t give me love. There are families where you have everything, they support your studies but the parents are rather distant. They prefer giving money to showing love. Nothing is perfect. I think that everyone has to come to terms with what he or she has available. Because when you don’t accept things the way they are, it will eat you from the inside.“


HOPRG_1407a

„Prožívám velkou vděčnost, brzy budu slavit rok v nové práci. Když jsem loni po deseti letech o práci přišla, tak mi najednou připadalo, že jsem ztratila své poslání. Někdy se říká, že jsme v Božích rukou jako hlína v rukou hrnčíře. V té době jsem si připadala jako hlína zmačkaná zpátky do kuličky. Ale nakonec se ukázalo, že to nebyla tak úplně pravda.“

„Jednoho dne jsem se, já, kulička nešťastná, modlila v kostele a najednou mne zaplavil pocit vděčnosti. Došlo mi, že Hospodin už dávno ví, kde je ta má další práce, moje další místo. Vlastně jsem tedy za tu svou novou práci začala děkovat ještě dřív, než jsem ji našla. Musela jsem pak projít tříkolovým konkurzem, nebylo to snadné – svůj díl musíme udělat. Ale opravdu jsem zjistila, že to bylo místo přímo pro mě, že v té práci mohu využít všechny věci, které jsem během života nasbírala.“

/

„I am going through a phase of great gratitude, I will soon celebrate one year in a new job. When I lost my previous job last year after ten years of work, I suddenly felt like I had lost my mission. Sometimes it is said that we are in God’s hands like clay in hands of a potter. During this time I felt like a clay crumpled back into a ball. But in the end it showed that it was not really true.“

„One day I, the unhappy ball of clay, was praying in a church and I was suddenly overwhelmed by a feeling of gratitude. I realized that the Lord already knows where my next work is, where lies my next place. So I actually began to give thanks for my new job even before I found it. I had to go through three rounds of selection procedures, it was not easy – we have to do our part. But I really did find out that the new job was really meant for me. Because working there, I can make use of all the things I’ve gathered throughout the course fo my life.“


HOPRG_1413a

Mohl bych vás vyfotit?
„Z hodně velké dálky, zezadu.“

/

May I take a picture of you?
„From the back and very far away.“