Powered by Seat

Archiv: Srpen 2015

HOPRG_1480a

„Když jsem byl ve čtvrté třídě obecné školy, tak jednou přišla paní učitelka Pospíšilová a prohlásila: ‚Děti, musíte se seznámit s přírodou.‘ K oknům ve třídě se tedy dala terária a v nich jsme měli nějaké žáby, ještěrky a dokonce i vodního pavouka. Zásobovali jsme to krmením – dávali jsem jim různé mouchy, červíky a moučné červy. Když skončil školní rok, tak jsme si ta zvířata s jedním spolužákem vzali domů. Později jsme měli i hady, mloky, čolky, želvu, všechno možné. Každý den jsme museli shánět čerstvou potravu. Jezdili jsme ji chytat do Bráníka, do jedné velké zahrady u místního pivovaru. Bylo s tím ale hrozné práce, a tak jsme toho po čase nechali a začali sbírat brouky. To jsem pak dělal, spolu s tatínkem, celý život. Přestože jsem vystudoval arabštinu a věnoval se tedy něčemu jinému, tak kdykoliv jsem někam vyjel, tak jsem se díval, co kde létá, co kde leze, co kde roste. Před čtrnácti dny jsem nakonec svoji broučí sbírku odevzdal do Národního muzea.“

/

„When I was in fourth grade of primary school, our teacher, Mrs. Pospíšilová, once came to the classrom and said: ‚Children, it’s time for you to familiarize yourself with the nature.‘ And so terrariums were put in our classroom and there we had frogs, lizards and even a water spider. We were feeding it with flies, little worms and mealworms. At the end of school year, me and my friend took the animals home. Later on we had also snakes, salamanders, newts, a turtle – all kinds of animals. We had to find a fresh food for them every day. We were catching it in Braník, in a big garden near local brewery. But it was taking us a lot of time and so eventually we quit it and started to collect beetles. That’s what I was doing, together with my father, for my whole life. Even though I studied Arabic and was thus doing another kind of work, every time I travelled abroad I was looking for everything that flies, everything that crawls and everything that grows. In the end, fourteen days ago, I donated my collection of beetles to the National Museum.“


HOPRG_1478a

„Už na Kampě pracuji jedenáct let. Je to krásná vesnice v centru města. Nepotřebuji tady mít hodinky, abych věděl, jaký je čas. Každý den tudy totiž ve stejný čas, mezi 15:03 a 15:07, prochází jedna paní se svým psem. Je jí asi pětaosmdesát, peče nehorázně dobré bábovky a neuvěřitelně dobré koláčky. Ráda luští křížovky, a tak jsem jí jednou dal velký štos tužek a bichli křížovek. Zeptal jsem se jí, jestli by mi něco malého neupekla. Nosila mi pak koláčky celý rok, k svátku mi jich napekla snad sto.“

„Hlavní turistická cesta vede nahoře, přes Karlův most. Schody na Kampu nejsou moc viditelně označené, a tak jsou lidé v tom davu hnaní rovně, přes řeku. Ale ten, kdo sejde dolů, objeví jiný svět. Je to tady kouzelné, klidné. Ne, že bych sem patřil, ale znám spoustu místních lidí. Zdravíme se, už to je hezké. Někdo by mohl říct, že je to v rámci slušnosti, ale zdravení je hrozně fajn. Mít místo, kde se máme s kým pozdravit – to není málo.“

/

„I’ve been working on Kampa Island for eleven years. It’s a beautiful village in the centre of the city. I don’t need to have a watch around here to know the time. Because every day, between 15:03 and 15:07, a lady with her dog passes by. She is around eighty-five and she bakes awesome marble cakes and incredibly good little pies. She likes to do crossword puzzles and so once I gave her a big pile of pencils and a thick book of puzzles. I asked her if she could bake few things for me. After that she was bringing me cakes for the whole year. When I had a name day, she must have given me a hundred of them.“

„The main tourist route is up there, it goes over the Charles bridge. The stairs that lead down to Kampa are not very visible and so the people are being drifted in the crowd over the bridge. But the ones who go down here discover a different world. It’s a charming place. Not that I would belong here, but I know a lot of local people. We greet each other and just this simple fact is nice. Somebody can say that greeting is just an act of politeness, but it’s a really nice thing. To have a place where we have somebody to greet – that’s not a small thing.“


HOPRG_1476a

„It’s a small world. I recently cycled for nine months from London to Cape Town. When I was in Mozambique I was cycling along and at one point there was a truck coming towards me. When it was coming close, a big car, 4×4, suddenly appeared and was overtaking the truck. It was basically going to ride me off the road. I had to quickly get off it to prevent myself from being killed. There was a lady in the car and I started to shout at her: ‚Stop driving like a maniac! Slow down!’. But the cars went and I carried on cycling – that day I was heading to Zimbabwe. I stayed on a border, in a small hotel. Next morning I woke up early and as I went to a little shop to get a breakfast, this lady who worked there came up to me and said: ‚I know you. And you know me. You saved my life.‘ She explained to me that the day before she was on the bus, commuting to work from Malawi. When she got off the bus at this border crossing, the place where she worked, she had to present herself with a passport. But she realized that she mistakingly took a wrong bag in the bus. She asked the police what to do and, to her surprise, they gave her keys to this big car and told her: ‚Go and catch the bus!’. So she was driving, chasing the bus, and that was when she passed me. She said that when she heard me shout ‚Slow down!’, she realized that life is short and that there is no point of killing herself, or anybody else, just to catch a bus.“

„I think that one should live life to the fullest, but I suppose we need to hear ‚Slow down!‘ from time to time. To realize what’s that all about. So that we don’t rush through life and hurt others or ourselves.“

/

„Svět je malý. Nedávno jsem jel devět měsíců na kole z Londýna do Kapského Města. Když jsem projížděl Mozambikem, tak proti mně v jednu chvíli jel náklaďák. Jak se přibližoval, tak se za ním najednou objevilo velké auto s pohonem na čtyři kola a začalo ho předjíždět. V podstatě najíždělo přímo na mě. Musel jsem tedy rychle uhnout, aby mě nezabilo. V autě seděla nějaká žena a já na ni začal řvát: „Přestaňte řídit jako šílená! Zpomalte!“ Auta ale zmizela v dáli a já pokračoval v cestě – mířil jsem toho dne do Zimbabwe. Přenocoval jsem na hranicích, v malém hotelu. Další den ráno jsem se probudil a šel si do obchodu koupit něco ke snídani. Najednou ke mně přišla paní, která tam pracovala a řekla: ‚Já vás znám. A vy znáte mě. Zachránil jste mi život.‘ Vysvětlila mi, že předchozí den jela autobusem do práce z Malawi. Když na tom hraničním přechodu, kde v obchodě pracovala, vystoupila, musela se prokázat cestovním pasem. V té chvíli si ale uvědomila, že v autobuse omylem vzala cizí tašku. Zeptala se tedy policistů, co má dělat. K jejímu překvapení jí dali do ruky klíče od velkého auta a řekli: ‚Jeďte a dožeňte ten autobus!‘ A tak jela, doháněla autobus, a v ten moment projela kolem mě. Řekla mi, že když uslyšela, jak na ni volám ‚Zpomalte!‘, tak si uvědomila, že život je krátký a že nemá cenu riskovat život, ať vlastní či druhých lidí, jen proto, aby dohnala nějaký autobus.“

„Myslím si, že bysme měli žít naplno, ale asi občas potřebujeme od někoho slyšet ‚Zpomal!‘. Abychom si uvědomili, o čem to celé je. Abychom celý život nespěchali a neublížili při tom druhým lidem nebo sami sobě.“

A link to blog from his journey / Odkaz na blog z jeho cesty


HOPRG_1467a

„Když jsem ji poprvé poznal, tak jsem si s ní moc nehrál. Ale pak jsem pochopil, že to není hezký, a tak jsem si to rozmyslel a už si s ní hraju. Protože je hodná. Teď spolu takhle chodíme do parku. Hrajeme a povídáme si. Mluví na mě anglicky a já na ní taky. Učí mě slovíčka a já si je musím zapamatovávat.“
Jaké slovíčko sis měl zapamatovat naposledy?
„To už si nepamatuju. Ale vím, jak se řekne třeba vlak.“

„Já mám jednu počítačovou hru – Minecraft. Ukázal mi ji kamarád. Nejdřív se mi to moc nelíbilo. Ale pak jsem u kamaráda viděl, co se tam všechno dá postavit. Tak jsem se trošičku zamyslel. Pak jsem si uvědomil, že ten Minecraft je docela bezva.“
Proč sis na to teď vzpomněl?
„Protože vám to chci všechno vysvětlit – co se u nás děje.“

/

„When I met her for the first time, I didn’t play with her that much. But then I realized it’s not nice from me. So I thought it over and now I play with her. Because she’s nice. We go to parks together. We play and talk. She speaks English to me and so do I. She teaches me words and I have to remember them.“
What was the last word your were supposed to remember?
„I don’t remember. But I know how to say a train.“

„I have a computer game – Minecraft. My friend showed it to me. I didn’t like it at first. But then I saw at my friend all the things you can build in the game. So I thought about it a little. Then I realized that the Minecraft is quite neat.“
Why did you remember all this now?
„Because I want to explain it to you – all that’s happening with us.“


HOPRG_1474a

„Samota na mě doléhá čím dál tím víc. První roky po smrti druhé manželky ještě šly – hodně jsme chodili na výlety, to Lump ještě běhal. Dnes už se s nikým neseznámím, žádné dobrodružství už ani nehledám. Hlavně hodně vzpomínám. S důchodem vyjdu jakž takž, žiju ze dne na den. Chodím brzo spát, hodně spím a jsem rád, že jsem rád. Přijde mi, že už nemám nic jiného, než ty vzpomínky. Kdybych žádné neměl, tak vlastně neexistuji.“

/

„I’ve been feeling increasingly lonely lately. The first years after my second wife died were still quite okay – we were doing a lot of trips, ‚Lump‘ was still able to run at that time. I don’t meet any new people now and I am not even searching for any more adventures. I reminisce a lot. My life off a retirement pension is so-so, I live from day to day. I go to bed early, I sleep a lot and I am glad about what I have. But I feel that I don’t have anything more than my memories. If I didn’t have them, I wouldn’t even exist.“


HOPRG_1469a

„Jezdím si sem do Dejvic občas na kole pro obědy. Snažím se jezdit často, přestože mi je už devadesát let. Zítra snad překonám letošních tisíc kilometrů. Ale před pár lety jsem ujel daleko víc. Já dělám hory. Několik let jsem se snažil dělat osmitisícovky, ujet velikost těch hor během jednoho roku. Tedy v kilometrech namísto v metrech. V roce 2008 jsel ale měl Mt. Everest už v září a říkal si, co dál. Tak jsem si našel nejhlubší místo oceánu – Mariánský příkop, asi jedenáct tisíc. Nakonec jsem ten rok ujel jedenáct tisíc třicet osm kilometrů, můj rekord. Když bude přát počasí, tak letos zkusím udělat alespoň Sněžku.“

/

„I cycle here to Dejvice for my lunch from time to time. I try to cycle often, even though I am already ninety years old. Tomorrow I will hopefully exceed one thousand kilometres for this year. But I used to cycle much greater distances than that just a few years ago. I do mountains. For several years I used to try to exceed eight-thousanders, cycle the height of some mountains during the course of one year. I mean in kilometres instead of metres. In 2008 I reached the height of Mt. Everest already in September and I wondered what to do next. So I found the deepest place of oceans – The Marianna Trench which is around eleven thousand meters. In the end I cycled eleven thousand and thirty eight kilometres that year, my personal best. If there is good weather this year, I would like do at least the Sněžka mountain.“


HOPRG_1469c

„Vystudoval jsem práva a dva dny po promoci jsem šel na vojnu. Po pár týdnech přišly posudky a já skončil u PTP. Protože jsem byl politicky nespolehlivý – odmítl jsem podepsat přihlášku do KSČ. Jako důvod jsem tam tehdy nemohl uvést, že komunistickou stranu považuji za zločineckou organizaci, a tak jsem napsal, že protože věřím v Boha, tak se nemohu stát členem strany, která je založena na filozofii dialektického materialismu. Oni si mě zavolali a přesvědčovali mě o tom, že Bůh není. Vyzval jsem je, ať mi to dokážou. Říkal jsem jim, že gravitaci také nevidíme, že vidíme jen důsledky gravitace. Nemohli mě přesvědčit, a tak o mě napsali, že jsem náboženský fanatik. To se se mnou pak táhlo až do důchodu.“

„Přes dva roky jsem na začátku padesátých let fáral v ostravských dolech. Nestačil jsem na tu práci fyzicky a vždy, když se blížila směna, jsem se potil strachem. Když jsem pak mohl odejít a v padesátém druhém roce se stal kopáčem na stavbě, tak to pro mě bylo osvobození. Mohl jsem u toho stát, narovnat se. Bylo to před Vánoci, byl mráz, byl jsem venku a výborně se dýchalo. Odpoledne žádný cvičák, žádná politické školení, večer jsem si mohl zajít do kina – to byla nádhera. Dělal jsem kopáče, nejtěžší práci ve stavebnictví, ale pokládal jsem se tehdy za šťastného člověka.“

/

„I graduated from law school and two days after my graduation I was conscripted into the military service. After a few weeks they made a report on my political involvement and I ended up at auxiliary technical battalions. I was declared a politically unreliable person because I refused to sign the application to Communist party of Czechoslovakia (KSČ). I couldn’t write to the application that I considered the party to be a criminal organization, so I wrote that I believed in God and thus I couldn’t join the party which is based on philosophy of dialectical materialism. They called me up and tried to persuade me that God doesn’t exist. I challenged them to prove it. I told them that we also cannot see gravity, all we can see are consequences of gravity. They weren’t able to persuade me, so they wrote to my file that I was a religious fanatic. That stuck with me until I retired.“

„I worked in mines in the Ostrava region for two years in the beginning of 1950′s. I was not physically strong enough for the work and so I was sweating with fear before each shift. When I was allowed to leave and become a digger at a construction site in 1952, it was a liberation for me. I could stand during the work, straighten up. It was before Christmas, it was freezing weather, I was outside and I could breathe freely. There were no training courses in the afternoon, no political classes. I was able to go to cinema in the evenings, that was really great. I worked as a digger, which is the most demanding job in construction industry, but back then I considered myself a lucky person.“


HOPRG_1466a

„Hodně mě před lety ovlivnil film ‚500 dní se Summer‘. Líbila se mi postava, kterou tam hrála Zooey Deschanel, její styl. Hned druhý den jsem si podle ní nechala ostříhat ofinu a začala se podle ní oblékat. Měla jsem v té době hrozně dlouhé, roztřepené a neupravené vlasy, rostly mi snad od čtrnácti. Najednou jsem viděla, že je mám pěkné, upravené, vyfénované – hrozně mi to zvedlo sebevědomí. Někdo může říct, že jsem povrchní. Ale zevnějšek přeci vyjadřuje vnitřek. A mně se prostě hrozně líbí, když se lidé hezky oblékají. Když se dnes vrátím domů do Rokycan, na maloměsto, tak mi tam lidé říkají, jak mi to sluší, jaká jsem ‚městská‘. To mě vždycky hrozně potěší.“

/

„I was heavily influenced by the film ’500 Days of Summer’. I really liked the style of the main character played by Zooey Deschanel. The very next day I went and had my fringe cut just like hers and I also started to dress like her. I had very long, frayed and untidy hair, I let them grow since I was fourteen. Suddenly I saw that my hair were nice, tidy and blow-dried – it raised my self-confidence. Somebody can say that I am superficial. But the appearance does express the inner self. And I just really like when people dress nicely. When I now come home to Rokycany, a small town, people tell me how lovely I look, how ‚urban‘ I am. I am always really happy to hear it.“


HOPRG_1465a

„Vystudovala jsem herectví a dlouho dělala hlasatelku v rádiu. Ve čtyřiceti letech jsem ale dostala mozkovou mrtvici. Přišla jsem o práci, vyhodila svého muže – měla jsem v manželství takový stres, že si myslím, že jsem tu mrtvici dostala kvůli němu – a zůstala se sedmnáctiletým synem. Myslím si, že ho to období hodně poznamenalo. Můj manžel nebyl jeho otec a když ještě žil s námi, tak se začali nenávidět. Dělali si různé naschvály – syn mu mazal rozepsané scénáře, on mu zas zavíral ledničku, a podobně. Jeden den jsem manželovi během pár hodin sbalila věci a zavolala jeho milence, ať si pro ně přijede. Když pak odjel, tak jsem se hrozně opila. Což jsem po té mrtvici nesměla. Pamatuji, jak jsem ležela v ložnici a z toho šoku škrábala nehty omítku ze zdi. Až jsem si je lámala. Byla jsem absolutně fyzicky i psychicky na dně, zralá na sebevraždu. Ale syn tam byl a říkal: ‚Mami, přestaň. Musíš žít dál.‘“

„Musela jsem nás uživit, neměla peníze, a tak jsem chodila u nás na Chodově na pole sbírat šípky a blumy a z toho jsem jednu dobu pořád vařila rýžový nákyp. To bylo hrozné – já sladká jídla nesnáším. Žili jsme velmi skromně. Ale přežili jsme. Myslím si, že syn mi tenkrát zachránil život – neustále říkal „Mami, dělejme něco“. Dala jsem na něj tenkrát roli předčasné dospělého člověka.“

„Čtyři roky jsem byla v invalidním důchodu. Nechtěla jsem zůstat doma a zírat do čtyř stěn, a tak jsem po několika letech vystudovala starožitnictví. Dnes už mám dvanáct let svůj malý antik. Pocházím ze šlechtického rodu, a tak jsem vyrostla mezi starými věcmi. Specializuji se na staré textilie, mám jich nejvíc v Praze. Zachraňuji je – peru, zašívám, žehlím. Mám pocit, že tím zachraňuji kus kulturního dědictví, um našich babiček. Nikdo to moc nekupuje, lidé jsou líní to prát, a tak si tady tak sedím, čtu si a občas za mnou přijdou přátelé. Je mi tady dobře.“

/

„I studied acting and I worked as a radio broadcaster for a long time. But then I got a stroke when I was fourty. I lost my job, threw out my husband – I had had such a stress in my marriage that I think I got the stroke because of him – and I was left with my seventeen year-old son. I think he was heavily affected by this period. My husband was not his father and when he was still living with us they started to hate each other. They did all kinds of spiteful things to each other – my son would delete screenplays of my husband from his computer, husband would shut the fridge in front of my son and so on. One day I packed my husband’s things in several hours and called him on the phone of his mistress to let him know that he should come pick it up. When he left with the boxes, I got terribly drunk. Which was something I was not allowed to do after the stroke. I remember lying in the bedroom and scratching the walls up to the point that I was breaking my nails. I was absolutely down and out both physically and mentally, close to commiting a suicide. But my son was there, saying ‚Mom, stop. You have to go on living.’“

„I had to feed us, didn’t have any money, so I would go to the field in Chodov, where we lived, to pick up rose hips and wild plums and for a certain time I would constantly cook rice pudding. That was terrible – I hate sweet dishes. We lived very modestly. But we survived. I think that my son saved my life back then – he kept on saying ‚Mom, let’s do something.‘ At that time I put him into a role of a prematurely adult person.“

„I spent four years on a disability pension. I didn´t want to stay at home and stare into the four walls and so I studied antiques. So now I have had my small antique shop for twelve years already. I come from an aristocratic family and so I grew up among old things. I specialize on old textiles, I have the biggest collection in Prague. I try to save it – I wash it, sew it up and iron it. I have a feeling that I am saving a piece of our cultural heritage, the skill of our grandmothers. There is not many people who buy it, people are too lazy to wash it, so I am mostly sitting here, reading books and hosting friends who come over to visit me from time to time. I feel good around here.“


HOPRG_1439c

What was a turning point of your life?
„When I got a licence for motorcycle. Because after that I realized that you can learn anything if you try it. I remember thinking: ‚Oh, I made it, that was so easy!‘ And things really are THAT easy. People always say: ‚No, it’s not so easy.‘ But yes – it is so easy. Even though it doesn’t sound like a big deal, it opened my eyes for everything else. I’ve kept the feeling and now I have this attitude to everything. I like trying all kinds of things. When I come back to Norway, I will become a flight attendent. And after that I want to apply to police academy.“

/

Jaký byl přelomový okamžik vašeho života?
„Když jsem si udělala řidičák na motorku. Protože v ten moment jsem si uvědomila, že se člověk může naučit cokoliv, když to zkusí. Pamatuji, že jsem si říkala: ‚Aha, já to zvládla, to bylo strašně snadné!‘ A věci jsou opravdu tak snadné. Lidé vždy říkají: ‚Kdepak, to není nic snadného.‘ Ale ano, je to snadné. Přestože to nezní jako kdovíco, tak mi tahle zkušenost otevřela oči pro vše ostatní. Udržela jsem si ten pocit a dnes mám stejný přístup ke všemu. Ráda zkouším všechny možné věci. Až se vrátím do Norska, tak se stanu letuškou. A potom se chci přihlásit na policejní akademii.“