Powered by Seat

Archiv: Srpen 2015

HOPRG_1449a

„Na začátku to byla taková ta klukovská romantika – někdo chce být závodník, někdo letec, já chtěl být hasič. Poláci tomu říkají ‚hasičský bacil‘, já se jím nakazil už v dětství. A drží se mě dodnes.“

/

„It was a boyish fantasy at first – someone wants to be a racer, someone a pilot, I wanted to be a fireman. The Polish call it ‚the firemen’s bug’, I got it when I was a kid. And I still have it.“


HOPRG_1460a

„Zatím jsem psala jen samé akademické texty. Ráda bych to teď opustila a napsala něco jen podle sebe. Protože mám ráda, když se někomu v beletrii podaří vystihnout určitou věc, když si to pak někdo přečte a řekne: ‚Jo, tohle přesně prožívám.‘“
A co vy přesně prožíváte?
„Asi začátek dospělosti.“
Co jste o tom už zjistila?
„Že mě trochu děsí, že když jdu do hospody, tak se najednou všude řeší svatby, děti, hypotéky. To mě trochu překvapilo. A všichni chodí spát hrozně brzo. Bydlím v bytě s pěti dalšími lidmi. Když jsme se před čtyřmi lety nastěhovali, tak každou chvíli někdo přišel na návštěvu, přinesl víno a my pak celý večer seděli, řešili, kdo s kým přišel domů a podobně. Dnes přijdu po práci domů a všichni už jsou jednou nohou v posteli.“

„Ale vlastně mě to zatím všechno baví. Před rokem jsem nastoupila do práce. Vždy jsem se strašně děsila, že chodit pětkrát týdně na osm hodin do práce bude ubíjející, že budu neustále vyřízená. Ale zjistila jsem, že to zvládám. Na škole člověk neměl ani čas, ani peníze, teď mám relativně obojí. A zatím to nemusím investovat do těch vážných věcí, těch svateb, dětí a hypoték.“

„Také mi přijde, že mnohem méně odkládám řešení věcí. Nechala jsem si třeba udělat sluneční brýle, a když jsem zjistila, že mi padají, tak jsem šla do optiky a vyřešila jsem to. Dříve bych s nima chodila třeba rok a stěžovala bych si, že mi padají. A když se nám dnes na bytě rozbije lednička, tak hned voláme opraváře. Před lety bysme bez ní třeba dva týdny vydrželi. Najednou se ale všichni shodneme: ‚Pojďte vymyslet, jak se to udělá – vyřešíme to okamžitě.‘ Rozumně, dospěle.“

/

„So far I have written only academic texts. I would like to leave it for a while and write something just about myself. Because I enjoy the moments when reading a book, I can see that the author managed to capture a moment that the reader can identify with.“
And what have you been going through?
„It might be the beginning of adulthood.“
And what have you learned so far?
„It really scares me that when I go out, people around me talk about weddings, kids, mortgages. That kinda surprised me. And everyone goes to bed so early! I share an apartment with other five people. When we moved in four years ago, we had people over every day, they brought wine and we would sit all evening and chat about who dates who and so on. Today when I come home after work, most of my roommates are about to go to bed.“

„But still, I like it! I started working a year ago. I had been afraid of going to work 5 times a week, 8 hours a day, I had been afraid that it would have killed me. But I realised that I have been doing fine! When I was at school, I didn’t have the time and money, now I have both in moderation. And, for the time being, I don’t have to invest it into such serious things like weddings, kids or mortgages.“

„It occurs to me that I also stopped postponing things. I had a new sunglasses done and when I realised they didn’t fit me, I went back to the shop and I solved it. Back then I would have worn them maybe for a year and I would have complained that they didn’t fit. Today when our fridge breaks down, we call a serviceman immediately. Years ago we would manage without a fridge for 2 weeks. But today we all agree that we want to sort it out immediately and in a sensible way, like grown-ups do.“


HOPRG_1416a

„Prostředí hotelu je takový svět ve světě. Je to trochu jako v divadle – zaměstnanci hrají svoji komedii, host většinou přinese drama. Z toho se musí udělat zas ta komedie. Ať má člověk blbý anebo dobrý den, tak host musí mít dobrý den. Je zajímavé, že člověk jde někdy do práce v hrozné náladě, ale po tom svém dobrém představení zjistí, že se najednou cítí lépe. Stačí když přijde sympatický host a z jeho ‚check-in‘ se stane půlhodinová, velmi osobní diskuze. To už pak ani nic nehrajete. Vidíte, že se do toho vyplatí investovat, že to ti lidé ocení a dají i zpětnou vazbu: ‚Takový servis jsme ještě nikde nezažili, připadáme si tu jako doma.‘ To se člověku hned pracuje úplně jinak.“

/

„The hotel environment is a world itself. It’s slightly like a theatre – the employees play their comedy roles, the guest usually brings on a drama. Then you have to make a comedy out of it. Even though one has a bad or a good day, the guest always has to have a good day. It’s interesting that sometimes you come to work in terrible mood but after your performance you realise you feel better. Sometimes a nice guest comes in and his check-in procedure becomes a 30-minute personal talk. Then you don’t have to play any roles. You see that it’s good to invest in such things, people really appreciate it and give you a feed-back: ‚We haven’t experienced this kind of service anywhere, we fell more like at home.‘ That can change the way you feel about your work.“


HOPRG_1447a

„I recently came back from a three weeks long trip around Europe, I am just writing it down. It’s still very vivid in my mind, I remember almost every moment of the past weeks. Even though I usually can’t remember what I had for breakfast the day before.“

/

„Nedávno jsem se vrátil z třítýdenní cesty po Evropě, zrovna to sepisuji. Stále mám vše v živé paměti, pamatuji si skoro každý okamžik těch uplynulých týdnů. Přestože si obvykle nedokážu vybavit ani to, co jsem měl včera ke snídani.“


HOPRG_1458a

„Rodiče se o mě vždy strašně báli. Mám postiženého brášku, jsem jejich jediná dcera, a tak do mě vkládali všechny své naděje. Zároveň si představovali, že všichni lidé okolo jsou zlí a chtějí mi nějakým způsobem ublížit. Bydleli jsme na malé vesnici, a tak mne tatínek musel všude vozit a já musela být do deseti doma. Což byl problém, když jsem třeba chtěla jít na koncert, který začínal v půl jedenácté. Bála jsem se jim tehdy říkat pravdu – třeba, že jsem někde byla s kamarádkou, že jsme se zdržely a bavily s nějakým klukem. Tatínek na mne často i křičel, říkal, že takové věci dělat nemůžu: ‚Co by tomu řekli lidi? Mysli na naše jméno!‘ Je v tomhle hodně staromódní, a tak to pro mě bylo těžké.“

„Věděla jsem proto, že chci z domova po škole odejít, další studium pro mě tehdy bylo druhotné. Uvědomovala jsem si, že bych tam nebyla šťastná. Když jsem se přestěhovala do Prahy, tak jsem se konečně postavila na vlastní nohy. Byla jsem tu sama, musela se sama za sebe rozhodovat a věděla, že když udělám chyby, tak za ně budu moci nadávat jen sama sobě. To byl skvělý pocit.“

„Myslím si, že jsme si teď s rodiči více blízcí, než jsme si byli dříve, kdy jsem bydlela pod jejich střechou. Protože mne dnes respektují jako člověka, který se o sebe dokáže postarat. Dodnes jim nemohu říkat všechno, jsou to rodiče, ale cítím, že se ten náš vztah typu rodič-dítě proměnil ve vztah sobě blízkých lidí. Když sem za mnou jednou tatínek přijel a já ho vzala k sobě domů, tak se rozhlédl kolem, já mu vyprávěla, co dělám, jak trávím volný čas, a on se v jednu chvíli tak nadechl a řekl: ‚Tak jsme tě nevychovali špatně.‘ Slyšet od něj něco takového mi tehdy udělalo velkou radost.“

/

„My parents worried about me a lot. I have a handicapped brother, I’m their only daughter and so they put all their hopes into me. At the same time they thought that all people around were bad and that they wanted to hurt me. We lived in a small village and my dad drove me everywhere and I had to be at home by 10 p.m. every day. Which was a problem when I wanted to go to a concert which started at 10:30 p.m. I was afraid to tell them the truth – for instance, that I was with a friend and that we got stuck talking to a boy. My dad used to shout at me that I wasn’t allowed to do such things: ‚ What would other people say? Think about our name!‘ He’s really old-fashioned and it was very hard for them.“

„I knew for a long time that I wanted to leave home after I would finish school, I wasn’t much interested in further studies. I realised I wouldn’t be happy that way. When I moved to Prague, I finally got on my feet. I was here on my own, I had to decide for myself and I knew that if I had made a mistake, I would have complained only about myself. That felt great!“

„I think that we are definitely closer now then we were in the past when I lived with them. Because today they respect me as a person who can take care of herself. I can’t tell them everything, they are my parents but I feel that our parent-child relationship transformed into a relationship of close persons. When my dad came to see me, I took him to my place, he looked around, I talked about how I spent my free time and at once, he breathed in and told me: ‚We did bring you up well, I can see.‘ To hear something like this from him made me feel over the moon.“


HOPRG_1451c

„Je to moje parťačka – není minuta, co bysme spolu nebyli. Jednou jsem skákal z dvanácti metrů do jednoho lomu. Skočila za mnou.“

/

„She’s my mate – we are still together, every minute. Once I jumped into a lake in the quarry from twelve metres height. She jumped after me.“


HOPRG_1454c

„Jezdím už spoustu let v létě na jeden indiánský tábor – na louku, pod teepee. Děláme tam třeba potní chýše. Před chýší je rozehřívací oheň a už tam jsme nazí. Je to tedy pohlavně rozdělené, holky a kluci chodí zvlášť. Člověk tam ale může zažít pocit takové té přirozené nahoty, ne-studu za své tělo. Když se tam tak rozhlížíte, tak vidíte, že každému někde něco visí, létá, přetéká – ale v tu chvíli je to jedno. Myslím si, že mi to proměnilo přístup k vlastnímu tělu. Měl jsem vždy trochu silnější břicho a dlouho se styděl i sundat si tričko. Dnes mi to je úplně volné. Tedy ne, že bych se teď běžně v ulicích svlékal. Kdyby to ale bylo nutné, tak klidně.“

/

„I have gone to a summer camp for many years – set on a meadow, living under a teepee. We make sweat tents. There is a heat-up fire in front of each tent and we are naked there. So we are divided according to our sexes – boys and girls separately. One can experience feelings of natural nudity and not feel ashamed for your body. When you look around, you see various types of bodies and no one cares. I think this changed the approach to my body as well. I always had a big belly and for a long time, I have felt ashamed to take off my shirt. Today I don’t care anymore! Not that I would undress myself on the street. But if it was necessary, I wouldn’t have any problem with that.“


HOPRG_1452a

„Před pár lety jsem byli s tátou na vodě v Rakousku. V jedno místě tam byl hrozně silný proud a řeka se tam dělila na dvě ramena. Bylo striktně zakázáno jet do toho pravého – byly tam velké peřeje a sifóny, které člověka zatáhnou a nepustí. My jsme ale do levého nezvládli vjet a vyklopili se v tom pravém. Vyplavala jsem první, vyškrabala se na jeden kámen a postavila se. Musela to být chvilka, pár vteřin – rozhlížela jsem se a tátu neviděla. Nakonec se vynořil, ani nevím jak.“

„Nemohu říct, že bych si po téhle události vážila života víc. Chtěla jsem mu ale dát nějaký smysl. Uvědomila jsem si, že hrozilo, že v životě nic nedokážu – že jsem zatím nic nestihla. Nikomu jsem nepomohla, nikdo si mě nebude pamatovat. Pocítila jsem v tu chvíli touhu dokázat něco obrovského. Od mala jsem ráda četla historické knihy, a tak jsem se chtěla stát další z těch postav, o kterých se bude psát. Přijde mi, že od té doby, co jsem přijela do velkého města a začala poznávat různé úspěšné lidi z té představy trochu střízlivím.“

/

„A couple of years ago I went rafting with my dad to Austria. There was a strong current and the river divided into two streams. It was strongly forbidden to go into the right one – there were strong rapids that could take you and not let go. Unfortunately we didn’t get into the left stream and turned over in the right one. I surfaced as the first one, scrambled up on a boulder and stood up. It must have been a few seconds – I looked around and couldn’t see my dad. Eventually he turned up, I don’t even know how.“

„I can’t say I would value life more after this event. But I wanted to give it a meaning. I realised I was worried I wouldn’t accomplish anything in life. I didn’t help anyone, no one wouldn’t remember me. I suddenly felt a desire to accomplish something big. I have read historic novels since I was a kid, so I wanted to become another character whom one would write about. I feel that since I came to the big city and began meeting various successful people, I have been sobering up from this idea.“


HOPRG_1461a

„Tady Golda je spisovatelka, teď právě dopisuje svoji pátou knížku. Píše pod jménem Lily, to byl náš první anglický buldok.“
Ve skutečnosti to píšete vy?
„Já si dělám na všech besedách legraci, že ona je autorka a já její zapisovatelka. Přemýšlí nahlas a já to zapisuji.“
Jak se vám spolupracuje?
„Skvěle, však vidíte, jak se nám daří dobře.“
Co měla dnes za myšlenky?
„Ono ji to vždy napadne až večer.“

/

„Well, Golda here is a writer, she’s about to finish her fifth book. She publishes under an artistic name Lily, that was our first English bulldog.“
But you are the writer in reality, right?
„I make fun of everyone at public readings that she is the author and I’m her secretary. She thinks out loud and I take the notes.“
And how is your collaboration going?
„It’s just fine! You can see it for yourself, we are doing fine.“
What were her thoughts for today?
„She always collects her thoughts in the evening.“


HOPRG_1464a

„V poslední době přemýšlím o tom, že chci dávat pozor na své pocity. Abych se nerozhodoval pouze racionálně, jak jsem to dlouho dělal, ale podle toho co vnímám, co cítím.“

„Jednou jsem byl na kongresu v Německu a měl dopředu vymyšlený plán, kam bych se poté v okolí rád podíval. Když jsem ale tam odtud jel autem, tak jsem před sebou uviděl Alpy. Hned jsem cítil, že moje srdce mi říká, abych jel tam, alespoň na chvíli. Blížil jsem se ale k odbočce, která vedla tím mým plánovaným směrem. V ten moment jsem intenzivně vnímal napětí z toho rozhodování o tom, co udělám. Srdce mi říkalo jet rovně, rozum mi říkal, abych odbočil. Nakonec jsem se rozhodl tak, jak jsem to měl naplánované. Přestože vše, co následovalo, bylo víceméně v pořádku, tak jsem si všímal, že jsem nebyl vnitřně spokojen s tím, jak to nakonec dopadlo.“

„Došel jsem k tomu, že nevadí, ať už se rozhoduji jakkoliv – stačí, když to budu pozorovat. Myslím si, že není nutné jít po nějakém maximu, spíše je dobré všímat si, jaké zapsané vzorce chování, jednání a reakcí sami v sobě máme. Na takových drobných rozhodnutích si to člověk může vyzkoušet. Může vidět, jak jeho rozdílná rozhodnutí vedou k rozdílným věcem. A příště se třeba rozhodnout jinak.“

/

„Recently, I have been thinking how to pay attention to my feelings better. So as I don’t decide only rationally, which I did in the past, but according to what I perceive, what I feel.“

„Once I was at a congress in Germany and I had planned my trips in advance. But when I was leaving by car, I saw the Alps in front of me. I suddenly felt that my heart was telling me to go there, at least for a short visit. I was driving towards a crossing which lead in the chosen direction. One moment I could feel the tension within me caused by the decision-making process. My heart wanted me to go straight ahead but my reason told me to take the turn. Eventually I stuck with my plan. Even though that everything which followed was OK, I kept on noticing that I wasn’t happy with how it turned out.“

„I realised it doesn’t matter how I decide – what matters is to observe the situation. I think one doesn’t necessary have to reach the top of things but one should pay attention to our behavioural patterns and reactions that we have within. We can test it on such small decisions. And we can see how different decisions lead to different things. And next time, we can decide differently.“