Powered by Seat

Archiv: Září 2015

HOPRG_1504a

„Jsem tu s třídou, učitel tady někde chodí. Jsem taková studentka v pokročilejším věku. Dělám zahradní architekturu. Studovala jsem to už před deseti lety, ale pak jsem to kvůli dětem nemohla dodělat. Když trochu odrostly, tak jsem si dálkově udělala bakaláře. S tím to ale stále nebylo ono, a tak jsem teď nově na denním pokračujícím studiu. Takže se teď snažím plnit školní povinnosti, snažím se starat o rodinu a k tomu ještě vydělat nějakou korunu.“

„Od mateřské jsem tak různě šolichala – psala jsem do časopisů, dělám portréty. U toho jsem zůstala, ale teď jsem konečně začala navrhovat i ty zahrady. Ale je toho zatím málo a jsou to spíš zahrádky. A já bych chtěla zahrady.“

/

„I’m here with my class, our teacher is somewhere around. I’m a grown-up student. I do garden architecture. I studied it ten years ago but I couldn’t finish it because of my kids. So after they had grown a little bit, I got a bachelor degree by distance study. But that wasn’t enough and so I’m newly at a graduate school as a regular student. Now I try to fulfill the duties of school, I try to take care of the family and still make some money.“

„Since the maternity leave, I have been working here and there, doing small jobs – I wrote some articles for magazines, I make portraits. With that I stayed but now I finally started designing gardens. It’s not enough and it’s rather small garden plots. And I’m striving for real gardens.“


HOPRG_1513a

„Šlo to za sebou. Nejdřív mi umřel táta, pak máma, tchýně, žena a nakonec pes. Ale už jsem se s tím vším srovnal. Dva dny jsem tady v domečku, dva dny doma, kde si vařím a uklízím. Někdo říká, že když takhle chlap zůstane sám, tak začne chlastat. To ale vždy záleží na člověku. Já začal jen kouřit.“

/

„They went one after the other. First my dad died, than my mom, mother-in-law, my wife and in the end my dog. But I’ve reconciled myself with all of it already. Some people say that when a guy ends up alone, he starts to drink. But that depends on the person. I just started to smoke.“


HOPRG_1502a

„Pořád si dělám různá fotografická alba, třeba o našich řekách. Vždycky mě něco napadne. Teď jsem udělal album starých fotografií Kampy a rozdávám to těm starším dámám, které sem chodí venčit pejsky. Ať se potěší tím, jak to tady vypadalo.“

/

„I keep make photo albums, about rivers of the Czech republic for instance. I always come up with some new idea. Now I’ve made this album with old photographs of Kampa island. I give it away to the old ladies who come here to walk their dogs. So that they can enjoy the way it looked like around here in the past.“


HOPRG_1507c

„Nedávno jsme měli školní sraz a spolužačka na mě koukala: ‚Ježišmarja, on spí na Petříně!‘ Já tady v Praze takhle přespávám vždy čtyři dny v týdnu. Říkal jsem jí: ‚Já snídám v prosluněné trávě plné pampelišek, nad sebou mám klenbu třešňových květů a koukám se na ranní mlhu nad městem, ze které vyrůstají stovky věží. Ty snídáš někde v paneláku, civíš do protějšího okna a na mě koukáš jak na vola!“

/

„I recently attended a school reunion where one former classmate looked at me in disbelief, saying: ‚Oh my God, he sleeps outside on the Petřín hill!‘ I sleep in Prague like this for the four days I spend here every week. I told her: ‚I have a breakfast in a sunny grass that is full of dandelions, there is an arch of cherry blossoms over my head and I look at the morning fog over the city from which hundreds of towers grow. You have a breakfast in a block of flats, you stare at the opposite window and now you look at me like I am the idiot!“


HOPRG_1477a

„Je to jediná věc, která mě dokáže vytáhnout z domova.“

/

„It’s the only thing that gets me out of the house.“


HOPRG_1491a

„Je spoustu věcí, které chci ve svém životě zlepšit. Chci, abych nic nedělala na polovic, to se mi stávalo v minulosti. Při studiu jsem se třeba naučila na zkoušku tak, abych dostala trojku. A bylo mi to jedno. Dnes vím, že to není dobré, že bych se neměla spokojit s průměrem. Chci, abych vše dělala co nejlépe – nejlépe, jak dokážu.“

„První pohnutkou pro mne bylo špatné hodnocení v práci. Dělám v callcentru v jedné bance a hodně mluvím s klienty. Snažím se teď být více seriózní, vyvarovat se nespisovných výrazů. Důležité je nenechat se vystresovat, být nad věcí a nebrat si to osobně. Říct ty informace celistvě, komplexně a hlavně tak, aby to ten klient pochopil. Hodně dobrý pocit mám třeba ve chvílích, kdy mluvím s nějakým důchodcem a po telefonu mu vysvětluji, jak se přihlásit do internetového bankovnictví. Mnohdy takový hovor trvá třeba půl hodiny. Když vidím, jak dokážu být v takových chvílích trpělivá, tak je to pro mě ta největší odměna.“

/

„There is a lot of things I want to improve in my life. I don’t want to do things half-heartedly, which is something I used to do in the past. For instance, I studied only as far as I could get a C in a test. And I didn’t care about it. Today I know it’s not a good way, that I shouldn’t settle for the average. I want to do everything the best way – the best way I can manage.“

„The first impulse to think about this was my rather negative work evaluation. I work in a call center in a bank and I speak with clients a lot. I try to be more serious now and to avoid a colloquial speech. It’s important not to get stressed, be above it and not to take things personally. To tell information in a compact and complex way, in a way that is understandable for a client. I have a very good felling in moments when I speak with a senior and I explain to him over the phone how to log in to the internet banking. Such a phone call often takes half an hour. It’s the greatest reward for me to see the level of my patience in such moments.“


HOPRG_1500a

„Když jsem šel před dvěma lety odevzdat své první daňové přiznání, tak se paní na finančním úřadu strašně divila. Říkala: ‚Já tady sedím dvacet let a v životě jsem vozíčkáře neviděla.‘ Tehdy jsem si uvědomil, že jsem prolomil určitou bariéru. Jsem důkazem, že i člověk s handicapem může intenzivně podnikat. Pracuji sedm dní v týdnu, v létě i v zimě, čtrnáct až šetnáct hodin denně. Spím čtyři a půl hodiny. Ale nevadí mi to. Ročně mi rukama projde asi třicet dva tisíc kusů omalovánek. Dnes už jsem se dopracoval k tomu, že prodávám i omalovánky, které jsem sám navrhl.“

„Základem mého podnikání je prodávat levně a prodávat kvalitní zboží. Hodně klientů jsem získal také proto, že každému dávám malý dárek. To je základ obchodu. Tady v Česku se to ale bohužel moc nedělá. Tady si každý stěžuje, že se neprodává, že se prodává jen před Vánoci – ale na všem jsou sto, sto padesáti procentní marže. Na omalovánky bývají běžně marže deset, dvanáct korun. Já si dávám pět.“

„Plánuji o podnikání napsat článek. Mám stále nové a nové nápady – chtěl bych časem obsáhnout co největší škálu sortimentu. Chci lidi naučit správně nakupovat. To znamená nekoupit v krámě zubní pastu za čtyřicet, ale koupit ji u mě za pětadvacet.“

/

„When I went to hand in my first tax return two years ago, the lady at the tax office was very surprised to see me. She said: ‚I’ve been working in this office for twenty years and I didn’t see anyone in a wheelchair around here.‘ At that moment I realized that I broke a barrier. I am a living proof that even a person with a handicap can run a business. I work 24/7, both summer and winter, fourteen to sixteen hours per day. I sleep for four and half hours. But I don’t mind. There is around thirty two thousand pieces of colouring books that go through my hands annualy. I’ve made it to a point that I sell colouring books of my own design.“

„The basis of my business is to sell cheap and to sell quality products. I’ve also attracted a lot of clients because I give everybody a small gift. That’s the foundation of a trade. But unfortunately, not many people do it like this here in the Czech republic. Everybody complain that their goods are not being sold, that people tend to buy only before Christmas – but they have 100 to 150% margins on every product. There are 10 to 12 crowns margins on colouring books. My margin is 5 crowns.“

„I plan to write an article on entrepreneurship. I have many new ideas. In time, I would like to cover a big variety of sortiment. I want to teach people how to do the shopping. That means not to go and buy a toothpaste in a shop for 40, but to go and buy it for 25 from me.“


HOPRG_1498c

„Synovi jsou teď dva roky – má takovou tu první puberu, období vzdoru, a ještě se mu do toho narodila ségra. Je to pro něj těžké. Ale snažili jsme se ten její příchod udělat velmi jemně. Manžel s ním neprve přišel do porodnice, aby viděl maminku s miminkem, a že tam jsou i jiné maminky. Tam se zdálo, že to vzal v pohodě – ukazoval jí autíčka. Ale když jsme přišli domů, tak to začalo. Hned jak jsme ji položili do postýlky, tak začal strašně řvát a zalezl si k sobě do domečku. Vlezla jsem za ním a vysvětlovala mu, že to je to miminko, na které jsme čekali, to, které bylo v bříšku. První týden to ale hodně řešil – asi mu přišlo, že mě ztratil. Všechno bylo najednou špatně. Nechtěl se obouvat, nechtěl tohle, nechtěl tamto. A tak jsme mu začali všechno vysvětlovat. Mám pocit, že jsme na něj s jejím příchodem začali mluvit jako k dospělému. Přestože zatím moc nemluví, tak všemu rozumí. Vysvětlili jsme mu, že ho stále milujeme, že se nic nemění. Uklidnil se ale až s tím, když začal spát u nás v posteli. Ona je vedle nás, ve své postýlce, a on mezi námi. Může tak vnímat, že pořád má u mámy své místo, že o ni nepřišel.“

/

„My son is nwo two years old – he’s going through the first puberty, first period of defiance, and to make things worse, his sister was born. It’s a difficult time for him. But we tried to prepare him for it as gently as we could. My husband came with him to the maternity hospital, so that he could see mommy with a baby and to see other moms as well. There, it seemed that he took it well – he showed her his car toys. But it all began when we came back home. The moment we put her to baby bed he started to cry and crawled into his children’s house. I crawled inside as well and explained to him that she is teh baby we’d been waiting for, the baby that had previously been in the tummy. Still, he was dealing with the new situation for the first week a lot – he probably felt like loosing me. Everything was suddenly wrong. He didn’t want to put his shoes on, didn’t want to do this, didn’t want to do that. And so we started to explain everything to him. I have a feeling that we started to sepak to him as if he was an adult since she was born. Even though he doesn’t speak much, he understands everything. We explained to him that we still love him, that nothing has changed. But he calmed down only when he started to sleep with us in our bed. She is sleeping next to us, in her crib and he sleeps between us. This way he can feel that mom is still there for him, that he hasn’t lost her.“


HOPRG_1496c

„Před dvěma lety jsem se zhroutil z přepracování. Jednoho dne jsem měl jít ráno do práce, oblékal se a najednou spadl – tělo odmítlo dál fungovat. Ležel jsem na zemi a nemohl se nadechnout. Musela pro mě přijet sanitka. Po téhle zkušenosti jsem si přeorganizoval způsob, jakým trávím život. Dnes si plánuji konce práce, více času trávím s dětmi. Také jsem začal hodně chodit pěšky, teď zrovna jdu od Prašné brány a mířím až do Nuslí. Hodně se koukám po lidech. Všímám si, že se kolem mě děje spoustu drobných věcí, malých příběhů, které mají svou pointu. Píšu si je. Třeba před pár dny jsem šel přes Náměstí Míru a zaujal mne bezdomovec, který seděl na schodech před kostelem a rovnal si své věci. Najednou se tam objevil takový byznysmen. Měl na míru šitý oblek, koženou aktovku, kožené boty. Vyběhl po schodech ke kostelu a snažil se dostat dovnitř. Bylo to ale brzo ráno, a tak bylo zamčeno. Byznysmen tedy poklekl na nejvyšší schod a začal se modlit. Ten bezdomovec stál dva kroky od něj. Chvíli se na něj díval a pak si klekl vedle něho. Hádám, že se asi pomodlili otčenáš, protože se potom v jednu chvíli oba pokřižovali. Pak se na sebe jen tak koukli, byznysmen vzal aktovku, odběhl pryč, a bezdomovec si šel zpátky skládat věci. Bylo to jak z nějakého filmu – setkání světů, které se běžně úplně míjí. Těší mě, když něco takového vidím ve skutečnosti. A že jsem schopný si toho vůbec všimnout.“

/

„Two years ago, I collapsed from overwork. One day I had to go to work in the morning, I was dressing up and suddenly fell down – my body refused to continue to function. I was laying on the ground and could not breathe. An ambulance had to come. After this experience, I have restructured the way I spend my life. Today I plan time when I finish work and I spend more time with my children. Also, I started to walk a lot. Actually, right now I’m going from the Powder Tower and I am heading all the way to Nusle. I observe people a lot. I notice many minor things that are happening around me, there is a lot of small stories with a point. I write it down. Few days ago I was on Náměstí Míru and I noticed a homeless man who was sitting on a stairs in front of the church and who was folding his stuff. Suddenly a businessman apperared. He had a tailored suit, leather briefcase, leather shoes. He ran up the stairs and tried to get in the church. It was early in the morning and it was locked. And so the businessman knelt down on the top step of the stairs and began to pray. The homeless man stood two steps away from him. He was looking at him for a while and then he knelt beside him. I guess they probably prayed the Lord’s Prayer, because then at one point both crossed themselves. After that they just glanced at each other, the businessman picked up his briefcase, ran away, and the homeless man went back to folding his things. It was like something out of a movie – a meeting of worlds that normally just pass each other. It makes me happy to see such things in a real life. And I am glad that I am able to notice it.“


HOPRG_1495a

„Narodil se císařským řezem, já koukal přes sklo. Pak přinesli takový uzlíček – vrásčité, fialové miminko. Říkal jsem si: ‚Jé, to je celý děda.‘ Ale nijak extra jsem to zprvu neprožíval. Manželka měla zdravotní komplikace, zůstávala v nemocnici, a tak jsem za ní každý den chodil. Asi třetí den po porodu v jednu chvíli odešla na jídlo a já jsem byl poprvé se svým synem chvíli sám. Začal plakat. Vzal jsem si ho tedy na rameno. Plakal, plakal. Pocházím z Moravy, a tak jsem začal zpívat ‚Za tú horú, za vysokú, mám frajárku černookú‘. A on se utišil. V ten moment to přišlo, ‚to‘, co jsem očekával hned po porodu. Možná to ale pro mne takto bylo o to silnější. Začal jsem brečet, uvědomil si, že mám syna, že je můj, že ho mám v náručí. A že jsem ho dokázal utišit.“

/

„He was born by Caesarean section, I looked through the glass. Then they brought such a bundle – a wrinkled, purple baby. I thought, ‚Oh, that’s just like Grandpa.‘ But it didn’t make me feel much different. My wife had health complications, remained in the hospital, so I was visiting her daily. On a third day, at one point, my wife went to get some meal and so I was alone with my son for the first time. He began to cry. So I took him on my shoulder. He wept and wept. I come from Moravia, and so I started singing traditional song ‚Za tú horú, za vysokú’. And he quieten down. At that moment ‚it‘ came, all the things I had expected to come during the birth. But perhaps it was even stronger for me this way. I started to cry, I realized that I have a son, that he is mine, that I hold him in my arms. And that I’ve been able to soothe him.“