Powered by Seat

Archiv: Říjen 2015

HOPRG_1575a

„Jedno léto jsme se kdysi s bývalým přítelem rozhodli, že pojedeme do Londýna – chtěli jsme se naučit anglicky. Já jsem do té doby angličtinu znala jen ze školy, neuměla jsem mluvit. Dnes mi to přijde vtipné, ale tehdy jsem přijela a jako první věc si musela dobít kredit na telefon. Pamatuji, jak tam stojím před kioskem a bojím se jít dovnitř a říct, co bych potřebovala. Strašně jsem se styděla. Dobře rozumím mámě, která se učí anglicky dnes, pořád ji to nejde a v cizině si nedokáže objednat ani kafe. Udělat ten první krok, překnat svůj stud, je velmi těžké. Člověk si připravuje co řekne, pak se odhodlá, vejde dovnitř a celý se zakoktá. Ale nakonec jsem to dala, to pro mě byl velký úspěch. Od té chvíle už to bylo jen snažší.“

/

„Many years ago, me and my former boyfriend decided to go to London in a summer – we wanted to improve our English. At that time, I knew English only from school, I was not used to speak. Now I find it funny, but back then I arrived to London and I had to recharge credit on my phone. I remember standing in front of a kiosk and being afraid to go in and to tell them what I need. I was too shy. I really understand my mom who learns English now, struggles with it and is not even able to order coffee abroad. It’s really hard to do the first step, to overcome the shyness. You prepare what you are going to say, then you pluck up your courage, go in and stutter it out. But I managed to do it in the end, that was a great success for me. From that moment on, it was only easier.“


HOPRG_1581a

„Přemýšlím jak to udělat, abych mohla tvořit. Jsem tanečnice a dělám na spoustu dalších věcech. Ale mám často pocit, že to nemá cenu. Protože stejně zemřeme. Přijde mi pak zbytečné něco vytvořit, když to zanikne, skončí. Někdo tohle téma nemá zpracované, takže se tím netrápí. Samotná jsem dříve byla dost bezstarostná. Dnes se s tím dost potýkám.“

„Ale zjistila jsem, že to musíte přijmout. A tak když na mě tenhle pocit zmaru přijde, tak se tomu nebráním, nesnažím se to něčím přehlušit – jídlem, televizí nebo schůzkou. Prostě s tím jsem. Lehnu si a snažím si ten pocit užít. Pomáhají mi modlitby a meditace, to, když si uvědomím, že nejsem jen tělo, jen schránka. V té žijeme a je dobré si to užít, ale musíme si uvědomit, že nejsme pouze tím.“
Nemůže v tom případě umělecká tvorba zasáhnout lidské duše a přežít jistým způsobem v nich?
„Určitě. Ale ty také odejdou. Zůstane jen něco, určitý otisk. Což je super. Na mentální úrovni vnímám, že to je super. Ale stále za tím vším zůstává hluboký smutek.“

/

„I think about what to do in order to be able to create. I am dancer and I do many other things. But I am often overwhelmed by the feeling that there is no point in artistic creation. Because we are going to die anyway. Then it feels senseless to create something – because it will vanish anyway. Some people don’t think about such things so they don’t worry. I used to be such a carefree person. Now I struggle with this a lot.“

„But I’ve found out that you have to accept it. So when this feeling of despair comes, I don’t fight with it, I don’t try to shout it down by food, television or by meeting with people. I simply am with it. I lie down and and try to enjoy it. Prayers and meditation help, they make me realize that I am not just a body, just a shell. We live in it and it’s good to enjoy it but we need to realize that we are not just it.“
And what if the artistic creation affected souls of people and remained in them in a way?
„Sure. But the souls will vanish as well. Only a certain imprint persists. Which is great. On the mental level I feel that’s great. But there is still this sense of deep sadness present behind it all.“


HOPRG_1580a

„Náš dějepisář na střední škole byl vzácně osvícený člověk. Přivedl mne k historii, k literatuře a ke spoustě dalších věcí, o které se dnes zajímám. Nebral nás jako čísla, ale jako lidi. A snažil se nám vždy předat něco navíc. Zatímco ostatní učitelé si stoupli před tabuli a něco odříkali, tak on si k nám sednul a povídal si s námi. Ptal se na náš názor: ‚Co si o tom myslíte?‘ Uváděl prameny odkud čerpá a ukázal nám, že na každou věc existuje více pohledů, že není optimální dát jen na ten jeden. Že je dobré nebrat to, co nám někdo říká jako fakt, ale přemýšlet nad tím. Pamatuji si například hodinu, kdy jsme probírali husitské války. Ty jsou v historii často vnímané jako „národní obrození“. On to ale dal do kontextu, ukázal, že to v té době znamenalo kulturní úpadek, že to byla náboženská válka, která s humanismem nebo českým národem neměla nic společného. Že o českém národu jako takovém v té době ani nemůžeme mluvit. To pro mě byl takový první okamžik, kdy jsem si řekl, že ne vše, co do hlavy dostávám od autorit, je to správné. Že to občas bude jenom něco, co chce někdo slyšet.“

/

„Our high school history teacher was exceptionally enlightened man. He brought me to history, to literature and many other things I am interested in nowadays. He didn’t take us as numbers, but as individuals. And he always tried to give us something more. While the rest of our teachers just stood in front of the blackboard and rattled something off, he sat down and talked with us. He asked about our views: ‚What do you think about it?‘ He cited sources from which he drew and he showed us that with each topic there is more standpoints, that it’s not good to rely just on one of them. That we shouldn’t take what someone says as a fact, but as something to think about. I remember when we discussed ‚Hussite wars‘ once. In history, they are often considered as a time of ‚Czech national awakening’. He put it into a context, showed that the wars led to a cultural decline, that they were a religious wars that had nothing to do with humanism or with Czech nation. That there was no concept of Czech nation at that time. For me, this was the first moment when I realized that not everything that authorities had told me was right. That sometimes those were just things someone wanted to hear.“


HOPRG_1574a

„Kdysi jsem byl v Tatrách, v kempu, a z jednoho auta vylezla holandská rodina s hodně dětmi. Hrozně se mi to líbilo. Tak jsem si řekl, že bych jich chtěl mít pět. Zatím mám čtyři – ale čtyři pětiny, to není špatné, ne? Dá to spoustu práce, ale myslím si, že mít a vychovat děti je jedna z mála věcí, které mají opravdu smysl. Brácha má taky čtyři děti a bratr jeho manželky dokonce sedm. Říkám si, že kdybysme se sešli všichni dohromady, tak bysme už zvládli sežrat prase.“

/

„I was in a camp in Tatra Mountains once and suddenly a Dutch family with a lot of children got out of a car. I really liked it. And I thought that I would want to have five children. So far I have four – but four fifths, that’s not so bad, is it? It’s a lot of work, but I think that to have and raise children is one of the few things that really makes sense. My brother has four children as well and brother of his wife even has seven. If all of us would meet up, we might be able to eat a whole pig.“


HOPRG_1578a

„Úraz mne tam přivedl, úraz mne odtamtud dostal ven. Bylo mi okolo dvaceti let, závodně jsem veslovala a na začátku jedné sezóny jsem si pořezala ruku. Tím jsem vypadla z tréninku, ze školy, ze všeho. Když ta rána byla čerstvá, tak to hodně bolelo, v noci jsem kvůli tomu nespala. Jednoho dne jsem šla po ulici a oslovily mne dvě ženy: ‚Co se vám stalo s rukou?‘ Zajímaly se o mě, mohla jsem si vylít srdce. Potom řekly: ‚Našly jsme smysl života.‘ Já o tom v té době hodně přemýšlela a když to někdo takto suveréně prohlásil, tak jsem si řekla, že se mi třeba také rozsvítí, že bych také mohla najít odpovědi na různé otázky. Nakonec jsem u svědků Jehovových byla jedenáct let. Možná už po pěti letech jsem věděla, že ty odpovědi tam nejsou. Ale byly tam osobní vazby.“

„Když se k nim přidáte, tak z vás ta víra udělá takového exota, že nemáte přátele jinde, než tam. Našla jsem mezi nimi lidi, kteří mi byli opravdu drazí. A věděla jsem, že když se rozhodnete odejít, tak vás ti vaši přátelé nesmí ani pozdravit na ulici. V takové situaci by vás měli podle jejich pravidel ignorovat, dělat že jste vzduch, občas se doporučuje i přejít na druhou stranu ulice. Bála jsem se, že zůstanu sama. Proto mi trvalo hodně dlouho, než jsem se rozhodla odejít. Než jsem si došla k tomu, že pokud jsme měla přátele předtím, budu je mít zas.“

„Jeden rok jsem jela na zájezd na Island. Během chůze okolo jedné sopky mi uklouzla noha na ledovém poli a já začala sjíždět dolů. Nevypadalo to dobře. Snažila jsem se brzdit rukama, měla je potom celé popálené. Ten sjezd dolů netrval dlouho, ale stačila jsem za tu dobu přejít od myšlenky ‚proč právě já?‘ k myšlence ‚jednou se to stát musí, tak proč ne právě teď?‘. Naštěstí se ale led dole proměnil v měkký sníh, o který se dalo zabrzdit. Takže jsem do té lávy nevletěla. Po téhle zkušenosti jsem se ale definitivně rozhodla, že od ‚svědků‘ odejdu.“

„Dnes vím, že život není jednoduchý. Že se potkám s nemocemi, se stářím, že nevím, jestli jednou neskončím někde na LDN. Nejsou to moc dobré vyhlídky. Ale začala jsem žít ze dne na den. Uvědomila jsem si, že není důvod ztratit život, který mám, pro nějakou naději, která možná existuje a možná neexistuje. Začala jsem se zaměřovat na to, abych si dokázala užívat hezkých dnů. Třeba jako je ten dnešní.“

/

„An injury brought me there, an injury got me out. I was around twenty and I rowed on a competitive level. At the start of a season I cut my hand. I dropped out of trainings, of school, of everything. The wound hurt, I couldn’t even sleep because of it. I was walking down a street one day and two women approached me: ‚What happened to your hand?‘ They were interested in me, I was able to pour out my heart. Then they said: ‚We’ve found the meaning of life.‘ I thought about such things a lot at that time so when I heard somebody to say it so confidently, I thought that maybe I could also be enlightened, to get answers for many questions I had. In the end I was among Jehovah’s Witnesses for eleven years. After five I knew that the answers were not there. But there were personal ties.“

„When you join them, the faith makes you such an oddball that you eventually don’t have any other friends than the ones among them. I found some people there that became very dear to me. And I knew that when you decide to leave, these people cannot even greet you on a street. According to their rules, they should completely ignore you. Sometimes people are even advised to go over to the other side of the street. So I was afraid that I would end up alone. That’s why it took me such a long time before I decided to leave. Before I realized that if I had had friends before, I should be able to find them in the future.“

„I went for a tourist trip to Iceland one year. We went around a volcano and my foot slipped on an ice field and I began to slide down. It didn’t look good. I was trying to slow down by using my hands, I had them all burnt after it. The slide didn’t take long, but long enough for me to turn from thinking ‚why me?‘ to ‚it has to happen once, so why not now?’. But luckily the ice changed into a soft snow after a while and I was able to stop the slide. So I didn’t end up in the lava. After this experience I made the final decision to leave the ‚witnesses’.“

„Now I know that life is not simple. That I will have to face illness, old age, that I may end up in hospital for long term sickness one day. The prospects doesn’t look good. But I’ve started to live from day to day. I realized that there is no reason to lose the life I have for a hope that may be real and may be false. I started to focus on enjoying nice days. Like the one we have today.“


HOPRG_1577a

„Já jsem vždy hodně sportoval, dělal všechno možné. Teď jsme ale s manželkou v pečovatelském domě, takže to je úplně jiný život než dřív. Od pěti od rána sedím na vozíku, neustále v jedné pozici. Snažím se alespoň cvičit. Ale ty nohy – které nemám – mne často bolí tak, že si to nedovedete představit. Kolikrát si bolestí zabrečím. Někdy mě rozbrečí i pohled z okna – sedávám u něj a dívám se dolu na zahradu, kde chodí lidé. Ale vím, že si to nesmím moc pouštět do hlavy. Musím to brát tak, jak to je. Brát to sportovně.“

/

„I always did a lot of sports, all kinds of things. But now I live with my wife in a nursing home so my life has changed a lot. Since 5 am I sit in the wheelchair, all the time in one position. At least I try to exercise. But the legs – which I don’t have – often hurt me so much that you cannot imagine. I cry of the pain sometimes. And sometimes I cry just looking out of a window – I sit there and look down on people walking in a garden. But I know I cannot let these thoughts into my head. I have to take it as it is. Take it in the way sport taught me.“


HOPRG_1569a

„Austrálie byla dlouhou dobu můj sen: Lehčí život, krásná krajina, pláže, slunce. Pamatuji, že když jsem tam přiletěla a vyšla ven z letiště, tak jsem si řekla: ‚Konečně, jsem tady!‘ Tehdy jsem si myslela, že tam zůstanu, nejlépe celý život. Víza jsem ale měla na půl roku, a tak jsem musela makat, abych si je mohla prodloužit. Jeden čas jsem měla tři práce, do toho školu. Bylo to hodně náročné. Jednou jsem konečně měla půl dne volno a někam se chystala. Chtěla jsem si na sobě dát záležet, dát se jako ženská dokupy, a podívala jsem se do zrcadla – po dlouhé době, kdy jsem se pořadně neviděla. Všimla jsem si, že jsem se změnila, že stárnu. Připadala jsem si starší možná o deset let. A cítíla se sama. Chyběla mi máma, ségra, lidé, za kterými mohu kdykoliv, s čímkoliv přijít. Uvědomila jsem si, že můj domov bude vždy tam, kde je moje rodina.“

/

„I always dreamt of living in Australia: Easier life, beautiful landscape, beaches, sun. I remember when I landed and walked out of the airport, I thought: ‚Finally, I am here!‘ I thought I was going to stay there, preferably for life. But I had a visa for six months and so I had to work hard to get them extended. I had three jobs and school at one point. It was really hard. Once I finally had a half day off and I was about to go out. I wanted to look nice, to dress up, and I looked at myself in the mirror – after a long time when I hadn’t really done that. I noticed that I had changed, that I had grown older. It seemed to me that I had aged ten years. And I felt alone. I missed my mom, my sister, people to whom I can come anytime and share anything. I realized that my home was always going to be where my family was.“


HOPRG_1565a

„Můj život je v podstatě samý román. V padesáti letech jsem si třeba našel bratra. Otec se totiž podruhé oženil, měl dalšího syna a naše rodiny nikdy neměly žádné spojení. Ale já jsem něco tušil. Když to s tátou začalo být ve stáří špatné, tak jsem mu prohrabal byt a našel adresu na Floridu. Napsal jsem tam – bratr si změnil příjmení, takže to byl takový test pro americké pošťáky – a on se mi ozval nazpět. Za další tři dny přiletěl.“

„Vzal jsem to jako hodně příjemný zázrak. Jsme si povahově i vzhledem velmi podobní, on akorát nemá vousy. Udržovat blízký vztah přes oceán je složitější, ale už tady byl i s celou rodinou. Tehdy jsme se všichni společně vrátili do domu v Krkonoších, kde jsme oba prožili část dětství. Hodně se to proměnilo, je z toho teď rekreační zařízení. Museli kvůli nám otevřít mimo sezónu. Porozhlédli jsme se tam a pak společně vyjeli lanovkou na Růžovou horu. Napadl tenkrát sníh, třebaže už neměl. A tak jsme se tam zkoulovali.“
Chtěli jste si vynahradit to, o co jste v dětství přišli?
„To už nikdy nemůžeme.“

/

„My life is basically a never-ending novel. When I was fifty years old, I found my brother. My father got married for the second time, had another son and our families never had any contact. But I suspected something. When my father’s health got worse in his old age, I went through his apartment and found an address in Florida. I sent a letter there – my brother had changed his surname, so it was a test for American postmen – and he answered back. And three days later, he came here.“

„I took it as a very pleasant miracle. Me and my brother are very similar in character and appearance, he just doesn’t have a beard. It’s not easy to keep a close relationship over the ocean, but he has already visited us with the whole family. Back then we went back to a house in the Krkonoše region where both of us grew up. It had changed a lot, the house now serves as a recreational facility. They had to open it for us off-season. We looked around and then we took a cable car up the Růžová hora. There was snow, even though it was not expected at that time. And so we made a snowball fight.“
You did it to compsensate for all the things you had missed together as children?
„That we can never do anymore.“


HOPRG_1566a

„Rodina je základ všeho. Velmi fandím lidem, kterým to v životě společně vydrží. Protože vnímám, že v dnešní době je to často: ‚Máme problém. Budeme ho řešit? Ne. Vyměníme.‘ Když je problém a jsou na to dva, tak je to úžasné. A je to vzor pro děti, které v takové rodině vyrůstají.“

„Samotné mi ale ten sen o rodině ne zcela vyšel – z toho jsem byla trochu zklamaná a jsem tím poznamenána na celý život. Protože když mi bylo třiatřicet, tak od nás odešel manžel. Odjel za louži. Nechal mne s malými dětmi samotnou na malé vesnici, zapomněl se někde jinde. To pro mne byl opravdu velký zlom. Najednou jsem nevěděla, co se životem. Měla jsem pocit, že loď ztroskotala. Měla jsem strach. Říkala jsem si: ‚Co teď? Budu honit chlapy? Budu chlastat?‘ Nakonec mi hrozně pomohla víra. Předtím jsem ji brala dost ležérně – chodí do kostela druzí, půjdu i já. Ale kostely jsem měla vždy ráda – je tam veliké ticho a člověk toho hodně vnímá. Tehdy jsem tam ale v tom kříži, který byl přede mnou, našla útěchu. Začala jsem ho brát jako svého přítele, kterému mohu všechno říct. Postupně jsem pocítila, že mám na tomhle světě nějaké poslání – že mám co dělat, pro koho žít, komu jít příkladem. Nepotřebovala jsem prášky ani psychology, věděla jsem, že jsme na to dva a všechno že to zvládneme. Zvládáme to dodnes.“

„U nás na vesnici byl kostel otevřen jen jednou za týden. Už tehdy jsem tomu svému příteli na kříži říkala: ‚Kdybych tě tak mohla každé ráno přijít pozdravit a pak jít do práce, to by bylo úžasné.‘ Nakonec se mi to splnilo před deseti lety, když jsem přišla do Prahy. Tady je kostelů spoustu a nikdo neříká: ‚Musíš odejít, zamykáme.‘ Vždy ho tedy na cestě do práce zajdu pozdravit. A pak mám v sobě tolik síly, že žádný problém není problém.“

/

„Family is the foundation of everything. I root for all the people who manage to stay together in life. Because I feel that today’s approach often means: ‚We have a problem. Shall we solve it? No. Let’s swap.‘ It’s amazing when there are two people to solve a problem. They set an example to children who grow up in such a family.“

„But the dream of a family didn’t quite come true in my case – I’ve been a little dissappointed by that and I am affected by it for life. Because when I was thirty-three, my husband left us. He went overseas. He left me and our two small children in a little village and he left himself elsewhere. That really was a turning point for me. Suddenly I had no idea what to do with my life. I felt that the ship had wrecked. I was scared. I thought: ‚What now? Should I start to chase men? Should I start drinking?‘ In the end it was a faith that really helped me. I had used to take it quite casually before – others go to church, I go too. But I had always liked churches. They are a place of a great silence and being there, one perceives a lot of things. At that time I found consolation in the cross in front of me. I began to take him as my friend with whom I can share anything. After some time I realized that there was a mission for me in this world – that there were things for me to do, that I had somebody to live for and for whom to set an example. I didn’t need no pills or psychologists – I knew it was two of us to go through everything and I knew we could handle. It’s been like this to this day.“

„The church in our little village was opened only once a week. Back at those days I used to say to my friend on the cross: ‚If only I could come and greet you every morning before I go to work – that would be amazing.‘ This wish finally came true ten years ago when I moved to Prague. There is a lot of churches here and nobody says: ‚You have to leave, we are about to lock the door.‘ And so I go and greet him every time I am on my way to work. It gives me so much strenght that no problem is a problem for me.“


HOPRG_1563a

„Hodně poslední dobou přemýšlím nad dospíváním. Sleduji, jak se spoustu mých přátel mění, jak mění své priority. Člověk si někdy okolo dvanácti něco řekne, třeba: ‚Přísahám, že nikdy nebudu kouřit trávu a pít alkohol!‘ Teď si ale všímám, jak rychle se lidé nechají ovlivnit svým okolím. Jedna kamarádka se například nedávno vrátila z nějakého festivalu – dostala se tam mezi jinou sortu lidí a začala kouřit trávu. Byla najednou v situaci, kde bylo něco takového normální a ztratila zábrany. Mě naštavalo hlavně to, že mi pak říkala: ‚Můžeš se snažit, jak chceš, ale tu trávu stejně jednou ochutnáš.‘ Já ale vím, že když něco nechci, tak to neudělám. Prostě ne. Neříkám, že jsem nějaký super charakter a silák, sám se nechávám ve spoustě věcech ovlivňovat. Třeba v módě – jsem tanečník, baví mě hip-hop, takže nosím takovéhle věci. Ale jde o to, aby se člověk zarazil tam, kde chce. A nešel dál jen proto, že to tak dělají ostatní.“

„Já se třeba takhle jednou zastavil uprostřed ulice. Chodil jsem v té době do osmé třídy na základce, byl trochu víc při těle a nechápal, co holky ze třídy vidí na několika spolužácích. Pořád je řešily a psaly si o nich. Já jsem od dětství takový, řekněme, hodný kluk. Nosím holkám kytky, pouštím je do dveří a chodím nalevo od nich – tak, jak má muž chodit, aby dámě chránil srdce. To já chodím vždycky. Holka může jít horem, dolem – já jdu vždycky nalevo. Pro všechny spolužačky jsem ale tehdy byl jen kamarád. Nechápal jsem, co dělám špatně, než mi někdo řekl: ‚Ty jsi na ně moc hodnej. Musíš být zlej!‘ Takže já měl potom takový měsíc, kdy jsem se snažil být zlý.“
Začal jsi chodit napravo od holek?
„Nejen to. Byl jsem na každého nevlídný, občas přehnaně hrubý. Dokonce jsem začal uvažovat o kouření. Chodil jsem u nás na sídlišti ven s různýma partičkama a někde s nima postával – to bylo samé ‚ty vole‘, ‚ty píčo‘ a jiné lyrické pojmy. Uvědomil jsem si, že ti kluci nejsou špatní, jen něvědí co, a tak se snaží někam zapadnout. Já bych mezi ně asi také zapadl, ale jednoho dne jsem šel po té ulici, zastavil se a pomyslel si: ‚Tak takhle ne.‘ Byl jsem zpátky tam, kde jsem byl. Řekl jsem si: ‚Radši zhubnu a přečtu si nějakou dobrou knížku.‘ Knížku jsem si nepřečet. Ale zhubnul jsem. A hlavně byl nadále takový, jaký jsem si sám vybral.“

/

„I’ve been thinking about maturity a lot lately. I notice that a lot of my friends change, their priorities change. When you are around twelve, you may think: ‚I swear that I will never ever smoke pot and drink alcohol!‘ But now I observe how quickly some people let themselves be swayed by others. Once, a girl I know came back from a music festival – she was among different sort of people there and started to smoke weed. She suddenly found herself in a place where doing something like that was considered normal and so she lost control. But I was angry at her especially after she told me: ‚You can try as hard as you want, but you will smoke weed at some point.‘ But I know that if I don’t want to do anything, I won’t do it. I just won’t. I am not saying I am a great character or a strong man, I am being influenced by many things. In fashion, for instance – I am a dancer, I enjoy hip-hop, so I dress like this. But the point is that one should stop where he or she wants. And not go further just because other people do it.“

„I once stopped in the middle of a street. I was in the 8th grade, was a little chubby and I didn´t understand why the girls from my class are so attracted to some of the boys. They kept on chatting and writing messages about them. I have been a nice guy since I was little. I bring flowers to girls, open doors for them and walk by their left side – on the side where man is supposed to walk to protect the heart of the lady. I always walk on the left. The girl can go up and down, I am still by her left side. But at that time I was only a friend for all the girls. I didn’t understand what I was doing wrong until somebody told me: ‚You are just too nice to them, you got to be mean!‘ So after that there was a month of my life when I tried to be mean.“
Did you start to walk on their right side?
„Not just that. I was unfriendly to everyone, sometimes overly rough. I even began to consider smoking. I started to hang out with groups of boys who hang out around our housing estate. They kept on saying ‚fuck‘ and ‚twat‘ and other kinds of lyric words. Back then I realized that those boys were not bad, they just didn’t know what to do and they tried to fit in somewhere. I would have probably fit in as well but one day I was walking down a street and I suddenly stopped and thought: ‚I don’t want to be like this.‘ So I was back where I had been before. And I told myself: I should rather lose some weight and read a good book. I didn’t read the book. But I did grow thin. And most importantly, I was still the way I had chosen to be.“