Powered by Seat

Archiv: Listopad 2015

HOPRG_1623a

„Na začátku roku jsme se přestěhovali na vesnici za Prahu, vlastně už do Středočeského kraje. Je to skvělé, ale teď v pátek jsem přijel po práci domů, měl velkou chuť si někam zajít a zjistil, že bych asi býval musel jet zpátky do Prahy. A to už se mi nechtělo. Celý víkend jsem potom byl na vážkách, jestli někomu volat, jestli do té Prahy jet. Ale to je takové složité – když už sem jedu, tak u někoho musím přespat. Moc jsem nad tímhle zprvu nepřemýšlel. Vnímal jsem, že bude skvělé, že budeme mít něco svého. Bylo kolem toho spoustu zařizování, různé dodělávky na domě, všechno možné. Člověk byl každý večer unavený, rád si lehnul a spal. Ale teď, když už je ‚hotovo‘, jsem najednou začal pociťovat, že se odcizuji od svých stávajících známých a kamarádů, kteří zůstali v Praze. Zjistil jsem, že jsem asi relativně společenský člověk, že mi lidé okolo mě chybí. Žádné děti nemáme, takže je to v tomhle zatím takové všelijaké.“

/

„We moved to a small village outside Prague, in fact in a Central Bohemian Region. It’s great but this Friday I came back home from work, really wanted to go out and found out that I would have needed to go back to Prague. And I didn’t feel like that. For the whole weekend I was in doubt if I should call somebody and go to Prague. It’s a bit complicated nowadays – when I go, I need to sleep at somebody’s place. I didn’t think about these kinds of things before. I thought that it would be great to have our own place. There were a lot of arrangements around the house to be made, a lot of finishing works, all kinds of things. I was tired every night, happy to just lie down at sleep. But now, when everything’s ‚done’, I suddenly started to feel that I am getting estranged from my friends and acquaitances who mostly stayed in Prague. I’ve realized that I am quite a sociable person. We don’t have children, so it’s been a bit iffy in this sense.“


HOPRG_1619a

„Lately, I’ve been thinking about how much I love snow. Because I come from the Alps and I miss it. It’s a stereotype of romantic for me. Snow, winter, Christmas. Trees are without leaves now and everything is grey but when snow is coming, everything gets soft, as if the world was covered in a cotton wool. I love it. All the shit and cigarettes dissapear under it, everything is easy. And it gets quiet! When it snows a lot, you have to go out in the morning, when there are still no cars. You can’t hear anything – snow absorbs all sounds. So when it was snowing few days back in the morning, it made me so happy – I stepped out of my door and I felt like a child. I was late for class because I was catching snowflakes.“

/

„Poslední dobou myslím na to, jak strašně miluji sníh. Pocházím z Alp a proto mi chybí. Je to pro mě stereotyp romantiky. Sníh, zima, Vánoce. Stromy jsou teď bez listí a je šedivo, ale když začne sněžit, tak je najednou vše měkké, jako by byl svět obalen ve vatě. Zbožnuji to. Sníh přikryje veškerý hnus a a vajgly, všechno je čisté. A najednou je ticho! Když sněží hodně, musíte jít ven brzy ráno, kdy ještě nejezdí auta. Nic neuslyšíte – sníh pohlcuje všechny zvuky. Takže když před několika dny ráno sněžilo, tak jsem měla obrovskou radost – vyšla jsem z domu a cítila se jako dítě. Přišla jsem pozdě na přednášku, protože jsem venku chytala sněhové vločky.“


HOPRG_1621a

„Měla jsem vždy komplikovaný vztah s mámou. Když se mi před rokem a půl narodila dcera, tak jsem se zpočátku bála – lekla jsem se. Podvědomě jsem doufala, že budu mít kluka, abych se v tu mámu neproměnila. Ale myslím si, že to, čeho se bojíme, přivoláváme. Protože to asi potřebujeme zažít.“

„Máma měla v mém dospívání často připomínky k mému vzhledu. Ať už jsem vypadala jakkoliv, jí to nesedělo. Šlo sice jen o vlasy a oblečení, ale dospívající člověk v tomhle potřebuje podporu, potřebuje mít pocit, že je krásný takový, jaký je. Myslím si, že mě rodiče slušně vychovali, ale odešla jsem z domu a celý život jsem ten vztah s mámou řešila jako nějaký problém, něco špatného. Za ten poslední rok a půl jsem si uvědomila, že je to spíš výzva. V jedné knize o osobnostním rozvoji jsem četla, že pokud chce člověk zjistit, jestli ten výklad správně pochopil, tak má jet na týden k rodičům. To je ta největší zkouška.“

„Dnes si uvědomuji, že není problém v mé mámě – ta má za sebou jiný příběh, měla své rodiče a potřebuje si vyřešit svoje věci. Byla vychována bez lásky a neuměla ji potom dát. Respektive ji dávala svoji formou. Já se dnes snažím přemýšlet o tom, jak mohu přistupovat k vlastní dceři. A zjistila jsem, že nejlepší asi je nic nedělat. Moje máma se mě snažila pořád někam tlačit, měla svoji představu o tom, co je správné. Ale děti opravdu stačí nechat být, protože oni si beztak půjdou vlastní cestou. Tam právě vzniká ten konflikt – rodič chce něco, dítě něco jiného. A my jsme naučení: ‚Já jsem ten rodič, já vím nejlépe, co moje dítě potřebuje.‘ Když se vám ale narodí miminko, tak vidíte, že má v očích úplně celý vesmír. Všechno ví. Vidím, jaké dcera dělá sama pokroky, jak se učí. Potřebuje jen to, abysme jí dali prostor, bezpečí. Dali jí volnost a nechali ji růst.“

/

„I’ve always had complicated relationship with my mom. When my daughter was born one and half year ago, I was afraid at first – it scared me. I’d been subconsciously hoping to have a boy, so that I wouldn’t turn into mum. But I think we attract the things we are scared of. I guess it’s because we need to experience them.“

„My mom had a lot of negative remarks to my appearence when I was growing up. No matter how I looked, it was not good enough for her. It was just hair or clothes but a teenager needs support in this, needs to have a feeling that he or she is beautiful the way he or she is. I think my parents raised me to be a decent person but I left home and for all my life, I perceived the relationship with my mom as a problem, as something bad. But during the last year and a half I’ve realized that it’s more like a challenge. I read in one personal development book that if one wants to try if he or she understood its points, they should go visit their parents for a week. That’s the greatest test.“

„Now I realize that my mom is not the problem – she has a different story, had different parents and needs to sort out different things. She was raised without love and thus she wasn’t able to express it. Or rather she was expressing it her way. Now I try to think about the ways I can approach my daughter. I found out that the best I can do is probably to do nothing at all. My mom always tried to push me somewhere, had her idea about what was right. But you can really let children just be, they will choose their own path anyway. That’s where the conflict arises – a parent wants something, a child wants something else. And we’ve been taught: ‚I am the parent, I know the best what my child needs.‘ But when you have a baby, you see that she has the whole universe in her eyes. She knows everything. I can see how my daughter learns on her own, what kind of progress she makes. She just needs us to give her space, security. To give her freedom and let her grow.“


HOPRG_1620a

„Chystám se změnit práci, zrovna za chvíli jdu podat výpověď. Dělám deset let v pojišťovnictví a už mě to prostě nebaví. Chci zkusit něco nového, něco, kde za mnou ta práce bude vidět. V poslední době jsem několikrát pomáhal kamarádovi, který dělá rekonstrukce bytů. Hodně jsem se na tom naučil. A měl velkou radost, když jsem něco dokázal udělat sám, třeba schody či dlažbu. Nedávno jsme předávali byt, kde jsem dělal obklady na stěně. Ty se mi hodně povedly.“

„Líbí se mi, že u toho nemám takové starosti. Udělám si svou práci a je to. V pojišťovně jsem měl neustále nad čím přemýšlet. Celé dny – kolikrát jsem měl schůzky v půl desáté večer. Pořád jsem přemýšlel nad tím, co jsem zapomněl, komu musím zavolat, jaké tabulky vyplnit. Ale když byli klienti spokojení, když se podařilo uzavřít dobře nastavené pojistky, tak jsem z toho také měl dobrý pocit. Možná se dokonce jednou do oblasti obchodu vrátím. Ale teď si užívám, že při práci rukama udělám, co mám, jdu domů a mám klid. To mi asi chybělo.“

/

„I am going to change a job, I am just about to hand in my notice. I’ve been working in an insurance industry for ten years and I simply don’t enjoy it anymore. I want to try something new, a work in which I’ll be able to see its result. Recently I’ve been helping my friend who does reconstructions of apartments. I learned a lot of things. And I was happy when I managed to do something on my own, stairs or paving for instance. Recently we finished reconstruction of a flat where I did tiling of a wall. Really nicely.“

„I like that I don’t need to worry myself so much at this work. I do my task and that’s it. I had a lot to think about in the insurance company. All days long – many times I used to have business meetings at 9:30 p.m. I constantly thought what I’d forgotten, whom I needed to call, what charts did I have to fill in. But when the clients were happy, when we managed to conclude a well-adjusted insurance contract, I had a good feeling from it as well. Perhaps one day I’ll even go back to the area of business. But now I enjoy working manually, I carry out my tasks and I go home with a peaceful mind. I guess I missed that.“


HOPRG_1618a

„Všechno bylo takové, jaké mělo být – dvě děti, čtyři vnoučata, víra, že to, co dělám, dělám dobře. Až jsem jednoho dne teď v létě, jak byla ta horka, sekala na chatě zahradu, zapomněla pít, šíleně unavená si lehla do postele a vzbudila se za čtyřiadvacet hodin. Nevěděla jsem, co je za den. Nemohla jsem vstát, nic. Sama na chatě. Opět jsem usnula a vzbudila se až další den ráno. Konečně jsem si uvědomila, kde jsem, co jsem. Opatrně jsem vstala a všimla si, že mám modřiny – takže jsem předtím někde upadla. Třesoucíma rukama jsem vytočila tísňové volání. Příjemný hlas mi řekl, že za sedm minut budou u mě. Ještě jsem stihla zavolat sousedovi, který se postaral o psa.“

„Měla jsem zápal plic. Ve špitále jsem byla celkem třikrát. Po poslední návštěvě jsem byla spokojená, vyléčená, s úsměvem se loučila s panem primářem. Ale když jsem se vrátila domů, tak jsem najednou dostala depku. Šílený strach, poprvé v životě. Neustále jsem hlídala kam šlápnu, bála se, že spadnu, dívala se, jestli mi neutekl pes, jestli doma není puštěný plyn, jestli někdo neotvírá dveře. Byla jsem úplně neschopná, paranoidní. Absolutně mě to vyřadilo ze společnosti. Tehdy jsem si uvědomila, co s člověkem dělá strach o vlastní existenci. V tu ránu jsem začala chápat spoustu mých přátel, kteří za mnou chodili, toto mi říkali a já nad tím mávala rukou. Od té doby každému říkám, že si v takovéhle situaci sám nepomůže. Říkám lidem, aby si dali pomoci a zapřísahám je, že ta pomoc tady je. Protože když jste na to sami, tak se v tom strachu propadáte čím dál hlouběji.“

„Já jsem šla za doktorem, kterého znám a dala mu veškerou lékařskou dokumentaci z těch svých předešlých návštěv nemocnice. On se na to podíval a řekl: ‚Půjdeš za psychiatrem.‘ Těch já se bála, jako spoustu lidé mé generace. Ale dokázala jsem to v sobě zlomit. Byl to starý, fousatý, tlusťoučký Méďa Béďa. Seděl za stolem, kde měl neskutečný nepořádek, uprostřed vrchovatý popelník, v něm hořící cigaretu, v puse druhou. Povídá mi: ‚Vy prostě máte černý brýle, mým úkolem je dát vám růžový.‘ Předepsal mi antidepresiva a povídali jsme si. Ten pocit, že jsem u někoho, kdo mi umí pomoci, mi strašně ulevil. Uvědomila jsem si, že na to nejsem sama, že mám někoho, koho mohu vzít za ruku. A že co se stane, to se stane. Není třeba o tom přemýšlet předem a bát se. Věděla jsem to celý život, ale teď v létě mi to na čas vypadlo.“

/

„Everything was the way it was supposed to be – two children, four grandchildren, the belief that what I was doing, I was doing well. But then, on one hot day this summer, I was mowing grass at my cottage, I had forgot to drink water, I got exhausted, lied down and woke up after 24 hours. I didn’t know what day it was. I was not able to get up from the bed. And I was on my own. I fell asleep again and woke up the next morning. Finally I realized where and who I was. I cautiously got up and noticed bruises on my body – I must have fallen down. I dialed an emergency with my trembling hands. A pleasant voice told me that the ambulance would arrive in seven minutes. I was still able to call a neighbour who took care of the dog.“

„I had pneumonia. I had to go to hospital three times. After the last visit I was happy, cured. I smiled and said goodbye to the senior doctor. But when I came back home, I suddenly felt really depressed. I got really afraid, for the first time in my life. I constantly watched my steps, I was afraid of falling down, of my dog running away, of gas leak at my apartment, of somebody breaking into the apartment. I was completely incompetent, paranoid. This had totally disabled me from functioning in the society. Back then I realized what fear of one’s own existence does to a man. I started to understand all the friends who came to me before and said all these things. I had used to shrug it off. Since this happened, I tell everyone that they should find help for themselves. I tell them to let other people help them and I implore them that the help does exist. Because when you are on your own, you keep on sinking deeper and deeper into the fear.“

„I went to see my friend, a doctor, and I gave him all of my medical documents from the previous visits to the hospital. He gave it a look and said: ‚Go to a psychiatrist.‘ I was afraid of them, just like many other people of my generation. But I’ve managed to overcome it. The psychiatrist was an old, bearded, fatty Yogi Bear. He sat behind a really messy desk, full ashtray in the middle of it with a lit cigarette, another one in his mouth. He said: ‚It’s simple. You have a dark glasses on your eyes, my goal is to replace them with pink ones.‘ He prescribed antidepressants to me and we talked. It was a great relief for me that I was with someone who could help me. I realized that I was not alone to overcome it, that there was someone whose hand I could hold. And that whatever happens, happens. There’s no need to think about it in advance and be afraid. I’ve known this for all my life but I somehow forgot all about it for some time this summer.“


HOPRG_1617a

„Tohle je takový maskot našeho programu z 2. lékařské fakulty. Má obvázanou nohu, bolí ho bříško a hlavička. Chodíme s ním po školkách a hravou formou dětem vysvětlujeme různé věci, třeba aby nosily čepice, nebo aby jedly hodně ovoce a zeleniny. Cílem je, aby se nebály lékařů. Každé dítě si donese svého plyšáka a my studenti se vždy rozdělíme na různé typy lékářů – někdo je praktický lékař, jiný dělá rentgen nebo EKG. Oni pak za námi chodí a my se ty jejich plyšáky snažíme vyléčit. Je to hodně veselé, děti jsou zlaté. Některé přijdou a řeknou: ‚Bolí ho všecičko!‘ Oni totiž skutečně věří tomu, že ten jejich plyšáček se nějak poranil, že má svou duši. A že ten přístroj, který má vyšetřovat jeho srdíčko, je opravdový, že ho díky tomu vyléčíme. Strašně se mi to líbí, je to ta krásnější část medicíny. Protože oni stále věří na všechny ty zázračné věci, na které my dospělí už nevěříme.“

/

„This is a mascot of a programme of 2nd Faculty of Medicine where I study. He has a bandaged foot, his stomach and head aches. We bring him to nurseries where we explain things to children in a playful way, like that they should wear a cap or eat a lot of fruits and vegetables. The goal is to reduce their fear of doctors. Every kid brings his or hers own stuffed animal and we students act as a various kinds of doctors – one of us is a general practitioner, someone else operates X-ray machine or ECG. The kids approach us with the stuffed animals and we try to heal them. It’s really funny, the kids are great. Some of them come to us and say: ‚Everything hurts him!‘ Because they really believe that their little stuffed animal had been hurt, that it has its soul. That the machine that’s supposed to do the heart examination is real, that we can cure him with it. I really like it, it’s the prettier part of medicine. Because they still believe in all those magical things that we don’t believe in anymore as adults.“


HOPRG_1614e

„Představte si, že vidíte chlapa, který zastane celou rodinu – svou prací a celkově svou dynamikou. Pak začne chodit na ozařování a najednou před vámi v obýváku sedí zesláblý, plešatý pán a drží se za břicho. Bylo to hrozný. Byl to můj nevlastní táta, nebyl na mě úplně úžasnej, ale já si na něj zvykl. Hráli jsme spolu takovou chlapskou hru: Budeš dobrej – dobrý. Budeš dělat blbosti – špatný. Naučil mě řadu věcí, třeba dělat se dřevem, nebo jezdit na vodních lyžích. Byl to borec. Když zemřel, tak to pro mě byl šok. Bylo mi patnáct let a do té doby jsem si myslel, že život je taková pohádka. Měl jsem babičky, zázemíčko, teplíčko. V tuhle chvíli jsem si ale uvědomil, že život je tvrdý, že je to boj. Hodně mě to změnilo. Stal se ze mě takový gauner – před gaunery jsem dělal gaunera. Jeden čas jsem byl skinhead. Bílá liga, všechno. Potřeboval jsem si bouchnout, vybít si svoje mindráky. Nedokázal jsem si v sobě udělat pořádek jako chlap. Že to tak bylo jsem si ale uvědomil až v kriminále.“

„Tam jsem to měl hodně těžký – vůbec nejsem člověk, který by byl na takové místo stavěný. Navíc Moravák. Přišel jsem tam a stačilo jednou otevřít hubu: ‚Já su Jirka z Brna.‘ Tím to zvadlo.“

„Já jsem věčné dítě. Pánbůh mi nedal tu možnost, abych se stal dospělým, zodpovědným. Já jsem pořád to děcko, které je na pískovišti a předvádí se. A tak jsem odevzdal svůj život tomu, že budu šašek, klaun. Mám totiž dar přinést lidem úsměv na tvář. A tak to dělám. Imituju lidi – za někým na ulici přijdu, třeba jako Vladimír Menšík, a řeknu: ‚Neměl byste dvacku na pivo?‘ Nebo dělám Luďka Sobotu. Jednou jsem takhle Luďku Sobotovi předváděl Luďka Sobotu. Říkal, že to bylo dobrý.“

/

„Imagine a man who’s able to stand up for the whole family – with his work and his overall dynamics. Then he starts going to a radio therapy and suddenly there is a weakened, bald man who sits in your living room and clutches his stomach. It was awful. He was my step dad, he wasn´t so great to me, but I got used to him. We played a man’s game together: You behave – good. You do stupid things – bad. He taught me a lot of things, to work with wood or to water-ski. He was a great guy. It was a shock for me when he died. I was fifteen years old and I had thought that life is a fairy tale. I had grandma’s, my little safe places, warm places. After that I realized that life is hard, that it’s a struggle. It changed me a lot. I became a kind of a thug – I acted as a thug in front of other thugs. For some time I was a skinhead. White power, all that stuff. I needed to smash things, to vent out my feelings of inferiority. But I realized this only later, when I ended up in a prison.“

„That was a really hard time for me – I am not the kind of guy who would be suited for such place. A Moravian guy with an accent, on top of that. I came there, said /with Moravian accent/ ‚Hello, I am Jirka from Brno‘ and that was it. That’s when my relations with other inmates withered.“

„I am an eternal child. God didn’t give me chance to grow up, to become a responsible adult. I am still that child on a playground, showing off. That’s why I’ve decided to spend my life as a clown. Because I have a gift to make people smile. And so I do it. I am an impersonator – I approach people on the street and with the voice of (Czech actor) Vladimír Menšík I say: ‚Would you give me twenty crowns for a beer?‘ Or I impersonate (another Czech actor) Luděk Sobota. Once I impersonated Luděk Sobota in front of Luděk Sobota. He said it was good.“


HOPRG_1616a

„For a long time I was very fixated on my dream of becoming a military woman, to go and study at a military academy in the United States. I felt that this would give me a satisfaction. I like to be both physically and mentally active and when you are in a military, you have to be engaged in every aspect of your being. So I was working out very hard, I applied to the military acedemy and I wasn’t accepted, two times. When it happened for the first time, I was depressed. When it happened the year after that, I thought: ‚Whatever. My life is much more than just my dream.‘ That’s when I decided to go through life without a big goal. Of course, there are goals in life all the time but when it’s a one big goal, it’s like a light in the tunnel for you. I realized that there are so many other lights around me. Why should I head to the one light only a be blinded by it?“

„I think you shouldn’t feel that your dream is the only thing that will matter in your life. And that you are nothing if you fail to fulfill it. That only the dream will make you the person you want to be. Because you can be the person you want to be any time. You are always that person – you have to acknowledge that. You are that person right now. And you are that person if you fulfill your dream, work super-hard and climb mountains for that. It’s still you on the top of that mountain.“

„There is much more to life than our dreams. Because a dream is something that frames you. When you let life interfere with your decisions, it gets more interesting. I think that I’ve went back to myself. Now I am still focused on my career, but also on everyday life, on my cat, on people, on encounters like this. I am focused on being happy.“

/

„Dlouhou dobu jsem byla hodně upnutá na svůj sen stát se vojačkou, jít studovat na vojenskou akademii do USA. Měla jsem za to, že bych díky tomu byla spokojená. Ráda bývám aktivní tělem i duchem, a když jste v armádě, musíte do toho dávat vše. Takže jsem hodně cvičila, přihlásila se na akademii a nebyla přijata, dvakrát po sobě. Když se to stalo poprvé, byla jsem z toho deprimovaná. Když se to za rok stalo znovu, řekla jsem si: ‚Budiž. Můj život je mnohem víc než jen můj sen.‘ Tehdy jsem se rozhodla, že budu životem procházet bez jednoho velkého cíle. Člověk si samozřejmě různé cíle dává neustále, ale když se jedná o jeden velký sen, je to pro něj takové světlo na konci tunelu. Já si ale uvědomila, že je kolem mě spoustu dalších světel. Proč bych měla směřovat jen k tomu jednomu a nechat se jím oslepovat?“

„Myslím si, že člověk by se neměl domnívat, že jeho sen je to jediné, na čem záleží. A že není ničím, pokud se mu ho nepodaří splnit. Že pouze jeho splněním se z něj stane člověk, kterým chce být. Protože tím, kým chcete, můžete být v jakoukoliv chvíli. Jste tím člověkem neustále – to je dobré si uvědomit. Jste tím člověkem právě teď. A jste tím člověkem, když si svůj sen splníte, pracujete extra tvrdě a zdoláte pro něj hory. Pořád jste to vy na vrcholu té hory.“

„V životě jde o mnohem víc než jen o naše sny. Protože sen je něco, co nám udává rámec. Když životu ponecháte prostor, aby narušoval vaše rozhodnutí, tak se začnou dít zajímavé věci. Myslím si, že jsem se navrátila sama k sobě. Dnes jsem nadále zaměřená na svou kariéru, ale také na každodenní život, na svou kočku, na lidi a na takováhle setkání. Jsem zaměřená na to, abych byla šťastná.“


HOPRG_1610a

„Měl rakovinu v noze, po třech letech mu ji vzali – nad kolenem. Nejhorší bylo, že jsem od samého počátku věděla, jak to bude postupovat, to mi řekli. Samozřejmě na to nakonec zemřel, ale žil s tím ještě třicet let. Naučil se chodit s protézou. My jsme byli pološílení turisti, pořád jsme někde courali. Nejprve s tou protézou ušel třeba deset kilometrů za den, ale postupně jsme to dotáhli až na dvacet. Všichni obdivovali, jak byl houževnatý. Když umřel, tak jsem z toho byla tak šílená, že jsem chodila den, noc, den – šla jsem v jednom kuse, jen s krátkými přestávkami, třeba osmdesát kilometrů. Tím jsem se z toho dostávala.“

/

„He had a cancer in the leg, they amputated it right above the knee after three years. The worst thing was that I knew from the very beggining how it will proceed, I’d been told. He obviously died from it eventually, but he had lived with it for another thirty years. He learned to walk with a prosthesis. We were quite frentic tourists, walking and visiting places all the time. At the beggining, he was able to walk around 10 kilometres per day with the prosthesis, but gradually we made it to 20. Everyone admired his persistence. When he died, it made me so crazy that I walked continuously for day, night and another day – in one go, with short pauses, around 80 kilometres altogether. That’s the way I was getting over it.“


HOPRG_1613a

O čem v poslední době přemýšlíte?
„Nemůžu říct, že bych měl nějaké nosné téma. Žiju na venkově, takže spíš řeším, co mi přijde pod ruku. Třeba poslední měsíc jsem hrabal listí. Je to takové až meditativní. Nevím, jestli se vám to někdy stalo – že jste se snažil udělat něco pěkně, zabral se do toho a zapomněl, kolik je hodin, jestli máte hlad, jestli máte žízeň. To se mi tam občas povede. Na všechno kolem zapomenu a prostě hrabu.“

/

What have you been thinking about?
„I can’t really say that I would have an interesting topic. I live in a country so I rather deal with things right after they come up. I’ve been raking leaves for the past month. It’s almost meditative activity. I don’t know if you’ve experienced something like that – that you would try to do something in a nice way, got immeresed in it so much that you forget what time it is, that you are hungry and thirsty. That’s what happens to me sometimes. I forget about everything and I just rake.“