Powered by Seat

Archiv: Listopad 2015

HOPRG_1608a

„Před týdnem jsem si nechala ostříhat vlasy, měla jsem je dlouhou dobu až po zadek. Ale strašně se to cuchalo a v tyhle větrné dny pořád někde lítalo. Tak jsem si řekla: ‚Konec, kašlu na to – chci to čím kratší, tím lepší.‘ Od té doby se cítím víc uvolněná a můžu konečně v klidu spát, nemusím si neustále v průběhu noci dělat drdol. Ale je to trochu zvláštní pocit, teď v cukrárně za mnou paní řešily, jestli jsem chlap anebo ženská. Předtím jsem byla pořád za princeznu, s růžovým kabátkem, teď se cítím tvrďácky.“
Udělala jste od té doby něco tvrďáckého?
„Ještě ne. Ale studuji kriminalistiku, takže velké tvrďácké činy mě určitě čekají.“

/

„I had my hair cut a week ago, for a long time I had them down to my waist. But it used to go all rumpled and it was flying all over on these windy days. So I thought: That’s it, the shorter the better. I feel more relaxed ever since and I can finally sleep in peace, I don’t need to keep making a hair bun during the night. But I feel a bit strange and some women in a queue at a cake shop were just discussing if I am a guy or a woman. I used to dress like a princess before, wore pink jackets, now I feel more toughie-like.“
Have you done a toughie-like thing since then?
„I haven’t. But I study criminalistics, so there are definitely tough deeds about to happen.“


HOPRG_1609a

„Přišli jsme o čtvrté dítě. Byl to přirozený, spontánní potrat v prvním trimestru. Už jsme to v té době všude rozhlásili – ‚čekáme čtvrté miminko!‘ –, měli jsme snímky z ultrazvuku, vybraná jména. Pak to přišlo jako blesk z čistého nebe. Žena začala krvácet, musela na hospitalizaci, hodně trpěla. Ale smrt toho dítěte nakonec v podstatě vytěsnila – brala to jako lékařský zákrok. A to co z ní vyjmuli jako odpad. Odmítla tedy jakékoliv pohřbívání. Já to vnímal jinak. Studoval jsem v té době postgraduální program na teologické fakultě, kde jsem se zabýval tématem církevního pohřbu, včetně oblasti pohřbívání nenarozených dětí. A samotného mne to potkalo. Takovou věc ale musí chtít oba rodiče.“

„Po čase jsem pomohl spolužákovi z fakulty, jehož rodinu postihlo to samé – také čtvrté dítě, také v prvním trimestru. Rozdíl byl v tom, že tam oba rodiče pohřeb chtěli. Takže jsme ho uskutečnili. U jejich rodinné hrobky na Moravě, za přítomnosti kněze. Pro mě bylo pěkné vidět, že ta jejich rodina se tím stmelila, na pohřeb přišel i dědeček. Poprchávalo tak jako dnes a my v rakvi pohřbili malé děťátko, ještě v plodovém obalu. Na první pohled je to jen orgán. Je to hrozně zvláštní, vlastně je to úmrtí ještě před narozením. Nenarozené děti jsou takový třetí druh – na začátku ještě neznáte jejich pohlaví a po právní stránce vlastně neexistují. Jejich pohřbívání je všude ve světě poměrně nová věc. Celý středověk byl totiž problém v tom, že to nebyly pokřtěné děti. Jejich tělíčka byla proto pohřívána za hřbitovní zdi, nesměli na posvěcenou půdu. Nevědělo se, co s nimi: Přijdou do nebe? Nepřijdou do nebe? Jsou v nějakém limbu? Malinkém očistci, kde sice netrpí, ale neuvidí Boha? Bylo vidět, že s tím měl v rámci obřadu problémy i ten náš kněz. Později se nám omlouval, že podcenil přípravu – protože předčítal ‚pohřeb novorozence‘, kde se říkalo ‚bude nám chybět‘ nebo ‚viděli jsme jeho oči, jeho tvář‘. Uvědomil si, že se to nehodí. Protože na takové dítě vlastně nemáte žádné vzpomínky.“

„Dnes ráno jsem dostal e-mail, že místní římskokatolická církev schválila liturgické modlitby za mrtvě narozené děti a za plody po potratu. Mám je tady u sebe, je to pro mě velká radost. Já se totiž na tom schváleném textu spolupodílel. Po tom zmíněném pohřbu jsme si totiž řekli, že založíme spolek a že se tomu tématu budeme věnovat organizovaně. Věnuji tomu hodně volného času, takže když jsem si to ráno přečetl, tak jsem první zprávu poslal manželce – poděkoval jsem jí. Přestože na to má jiný názor a spíše mi to toleruje, tak mi umožnila se tomu věnovat a tohle je po letech první hmatatelný důkaz o tom, že ten čas nepřišel vniveč.“

/

„We lost our fourth child. It was a spontaneous abortion in the first trimester. We had already told everyone back then – ‚we are expecting our fourth baby!‘ –, we had radiographs, chosen names. Then it came as a bolt from the blue. My wife started to bleed, went to a hospital and suffered a lot. But she managed to get rid of the thought about the death of the baby – she took it as a medical procedure. And what they took out of her as waste. So she refused any kind of funeral. I saw the situation differently. At that time I was a student of postgradual programme at the Faculty of Theology and I was focused on a church funerals, including burials of unborn children. I myself had to deal with that. But to do such a thing, both of the parents have to agree on it.“

„After some time, I helped my schoolmate from the faculty whose family had to deal with the same situation – it was also theirs fourth child, died also in the first trimester. The difference was that the both of the parents wanted the burial. So we organized it. At their family tomb in Moravia, in the presense of a priest. It was nice for me to see that their family got together, even the grandfather came for the funeral. It was drizzling as it is today and we buried a coffin with the little fetus, still enclosed in a fetal membrane. It seems like an organ at the first glance. It’s really strange, actually it’s a death before the birth. Unborn children are the third kind – at the beggining you still don’t know their gender and legally they do not exist at all. Their burials are quite new phenomenon everywhere in the world. Because during the Middle Ages there was a problem in the fact that there were not baptized. So they couldn’t be buried into a consecrated land and their little bodies used to be buried behind cemetery’s walls. The Catolic Church didn’t know what to think about them: Are they going to Heaven? Are they not? Do they exist in some kind of a limbo? In a small purgatory where they don’t suffer, but they won’t be able to see God? When we organized the burial of the baby, we could see that also the local priest had troubles with the liturgy. He came to apologise to us afterwards, saying that he hadn’t been prepared for it adequately – he had read a text for ‚burial of a newborn baby‘ where it is said ‚we are going to miss him‘ or ‚we saw his eyes, his face’. He realized that it was not appropriate. Because one doesn’t really have any memories of such a child.“

„This morning I received an e-mail saying that the local Roman Catholic Church has approved liturgical prayers for stillborn infants and fetuses after abortion. I have it right here, it made me really happy. Because I am the co-author of that. After that mentioned burial we decided to establish an association and address the topic in a systematic way. I’ve spent a lot of my free time doing that so when I read that e-mail this morning, I first sent a message to my wife – I wanted to thank her. Althought we don’t share the same view on the issue and she rather tolerates me doing that, she made it possible for me to devote my time to it. This is the first tangible evidence in years that all that time hasn’t been wasted.“

Odkaz na stránky spolku Tobit: http://tobit.cz


HOPRG_1603a

Vyfotit se nenechal, prý těm internetům nevěří. Seděl na Letné a poslouchal v rádiu country, asi to tak dělá často.
„Milovat lidi byl vždy můj neskonalý cíl,“ prohlásil.
„Kdy to pro vás bylo nejtěžší?“, zeptal jsem se.
„O tom bych nerad,“ odpověděl.
Ale prozradil mi, prý po pekařsku, že lidé jsou buď připálení, makoví nebo vanilkoví. Jestli jsem to správně pochopil, tak ti vanilkoví ho vždy pozdraví, když jdou kolem. „Já je přes to rádio často ani neslyším, ale takhle jim pokynu,“ dodal. „Protože když si pustím to svoje rádio, tak jsem za tři minuty vyzívanej a všechny lidi vidím v růžovém světle.“
Asi tak viděl i mě, protože když jsme se rozloučili a já odcházel, tak na mě ještě z dálky volal: „To bylo dobré, to se mi líbilo!“ Až tedy přístě půjdete přes Letnou, buďte vanilkoví a pozdravte ho – bude mít radost.

/

He didn’t let me take his picture, he said that he doesn’t trust the internet. He was sitting in Letná park and listening to country songs on a radio – he probably does that often.
„It was always my immense goal to love people,“ he declared.
„When did you find it the most difficult to do so?“, I asked.
„I wouldn’t want to talk about that,“ he replied.
But he told me, allegedly as a kind of baker’s comparison, that people are either burnt or poppy or vanilla. If I understood it correctly, the vanilla one always greet him when they pass by. „I often cannot even hear them over the radio, but I wave at them,“ he added. „Because when I listen to the radio, I am always all happy in three minutes and I see all the people in a rose-coloured light.“
He probably perceived me like that as well, because when we parted and I was walking off, he shouted at me: „That was good, I liked it!“ So the next time you walk through Letná park, be vanilla and greet him – he will be pleased.


HOPRG_1607a

„Recently I lost my aunt to cancer. I was doing my Masters in UK at the time but I came back to Canada to be with her. And I hold her hand through the whole thing. Her mother died of cancer at fifty, she died at fourty-five. That’s too young.“

„She was twenty years older but we were really close. She didn’t have children but I was her mini-me. I look just like her. We were both really stubborn, so we argued all the time. Once we went four months without talking to each other. When I was young, she was having me over for sleepovers and we always watched Grease together – that was our thing. I demanded to watch that movie every time.“

„She carried a genetic mutation that made her die of ovarian cancer this early. A week after she passed away I found out I carry that as well. It made me think about what I want out of my life. So now I think about the future a lot. I really want to do PhD but I also feel that if I want to have a child, I should start a career, have some savings. Basically it’s: Family or education? I think that’s a common choice for women, but this has put a time limit on me. I thought that at twenty-five I will have a chance to do whatever I want. But I am gonna have to prioritize faster.“

/

„Nedávno mi teta zemřela na rakovinu. Studovala jsem v té době ve Velké Británii, ale vrátila jsem se do Kanady, abych mohla být s ní. A držela jsem ji během toho všeho za ruku. Její máma zemřela na rakovinu v padesáti, ona v pětačtyřiceti. To je příliš brzy.“

„Byla o dvacet let starší než já, ale byly jsme si velmi blízké. Neměla děti, ale já byla taková její malá verze. Vypadám totiž přesně jako ona. Obě jsme byly hodně tvrdohlavé, takže jsme se neustále hádaly. Po jedné hádce jsme spolu nepromluvily asi čtyři měsíce. Když jsem byla malá, tak jsem u ní někdy přespávala a to jsme se vždy koukaly na Pomádu, to byla taková naše věc. Vždy jsem se dožadovala, abysme ten film znovu pustily.“

„Měla genetickou mutaci, která způsobila, že zemřela na rakovinu vaječníků takto brzy. Týden po její smrti jsem zjistila, že stejnou mutaci mám i já. Přinutilo mne to začít přemýšlet nad tím, co chci od života. Takže dnes hodně přemýšlím o budoucnosti. Opravdu bych chtěla jít na doktorské studium, ale také cítím, že pokud chci mít dítě, tak bych měla začít pracovat, něco si našetřit. V podstatě jde o rozhodnutí mezi rodinou a vzděláním. Myslím si, že to je pro ženy častá volba, ale najednou na to mám omezený čas. Myslela jsem, že v pětadvaceti budu mít šanci dělat si, co chci. Ale budu se muset pro něco rozhodnout rychleji.“


HOPRG_1606a

„Napište, že pivo a klobásy jsou dobré. A že ženy mají krásné úsměvy – a je jedno, jak vypadají, protože na konci dne je stejnak milujeme. Všechno ostatní je takové matné, v mlze.“

/

„Write that beer and sausages are good. And that women have beautiful smiles – no matter how they look, because at the end of the day we love them anyway. Everything else is blurred, hazy.“


HOPRG_1595a

„My hometown in Spain is quite bucolic, it’s like a little paradise. Because it’s in a valley, surrounded by mountains. It’s strange how you can live in a beautiful environment but still don’t feel so good. It was so boring – there was nothing to do. And most of the people around me were the kind of people who like only football and go to McDonalds. Also, when I was growing up, my mom was quite controlling. I remember when I was little and we were in a park, she didn’t even let me fall on the ground – she was holding me all the time. I love my mom, but maybe this is one of the reasons why I now live here, three thousands kilometres away.“

/

„Mé rodné město ve Španělsku je taková venkovská idyla, malý ráj. Město je v údolí a je obklopené horami. Je zvláštní, jak můžete žít v takto krásném prostředí a přesto se necítit moc dobře. Bylo to velmi nudné místo – nebylo co dělat. A většina lidí okolo mě byli lidé, kteří mají rádi jen fotbal a chodí do McDonaldu. Moje máma také byla během mého dospívání hodně ochranitelská. Pamatuji, že když jsem byla malá a šli jsme do parku, tak mě ani nenechala upadnout na zem – neustále mě přidržovala. Mámu miluji, ale možná je tohle jeden z důvodů, proč dnes žiju tady, tři tisíce kilometrů daleko.“


HOPRG_1604a

„Teď v květnu jsem měla slavit devadesátiny. Psala jsem velké seznamy – koho musím pozvat, na kdy a jak. Kdo dohromady nemůže a kdo může. Nakonec se to vyřešilo tak, že jsem byla pozvaná na jednu akci od školy – protože jsem celý život učila – a pak pro mě přijel taxík a jela jsem na další akci, křest mé poslední knihy. Po cestě mě ale nějak napadlo, že se musím jet podívat na Vltavu. Tam jsem potom na schodech upadla a zlomila si krček a ruku.“

„V nemocnici jsem začala mít velice živé sny. Běžně si sny vůbec nepamatuji, ale tohle vám musím říct, to je na zasmání. Moje neteř má na venkově na starosti naši rodinnou hrobku. A mně se zdálo, že jsem jí říkala: ‚Ale Jitko, mně bude v té hrobce hrozná zima!‘ Takže takové já mám dnes starosti.“

/

„I was supposed to celebrate my 90th birthday this May. I had written a long list – who I need to invite, when and how. Who can be invited together and who cannot. In the end it turned out that I was invited to an event of the school where I used to teach – I was a teacher my whole life – and then a taxi picked me up and I went to another event, the launch of my latest book. But when I was on the way, I had a thought that I need to go and see Vltava river. There I fell down the stairs and broke my femoral neck and my arm.“

„I started to have very vivid dreams in the hospital. I usually don’t remember my dreams but I have to tell you this one I had, because it’s funny. My niece takes care of our family tomb in the countryside. In my dream I was telling her: ‚But Jitka, I am going to be terribly cold in the tomb!‘ So that’s the kind of concerns I now have.“

Kniha se jmenuje ‚Babiččino pečení‘ / The book is called ‚Grandma’s baking‘ (in Czech language only)


HOPRG_1605a

„V pětapadesáti jsem už byl pro každého nerentabilní osoba. Tak jsem rád, že jsem se chytl lopaty a koštěte a že zametám zeměkouli.“

„Nejtěžší je pro mě dnes řetězová reakce dluhů. Výplata mi nestačí na tohle, na tohle, na tamto. Takže támhle jdete na dluh, támhle jdete na dluh, u kamaráda dvě stě dluh, u jiného tři sta dluh. Pořád mi chybí jedna výplata. Když beru, tak samozřejmě poplatím dluhy, zaplatím inkasa a nájem. Zbyde mi nějakých sedm set korun. S tím vyžiju týden. A pak ta řetězová reakce pokračuje. Takže člověk je pořád v takovém stresu. Ráno vstanu, řeknu si: ‚Mám jenom dvacet korun, nemám co kouřit, pršelo, takže mám zmoklou trafiku – ani nikde neposbírám suchý vajgly.‘ A tak jdu a koupím si cigára. Další dluh. Já s tím chtěl přestat, ale vydržel jsem to pět dní. Představte si: Já byl zlej, vzteklej. Všechno mi vadilo, s kde kým jsem se pohádal skrz každou maličkost. Tak jsem si řekl, že to nemám zapotřebí, koupil si krabičku cigaret, vykouřil jich během půl hodiny asi osm a věřte mi – ten stres v tu chvíli spadl a odešel.“

„Byt, kde jsem se narodil a kde jsem žil padesát sedm let, jsem musel opustit. Nájem se zvedl o tolik, že bych na to neměl. Je to jedno s druhým. Ze všech těch stresů jsem takhle zešedivěl. Já to nedokážu vyventilovat, že bych se rozčílil. Mám to furt v té kouli, furt nad tím přemýšlím. Když se cítím nejhůř, tak si řeknu: ‚To už je jedno, jestli budu mít dluh větší o dvě stě, nebo o tři sta.‘ Koupím si půllitrovku rumu a – i když to dělám nerad – ožeru se. Večer, sám. Čumím na televizi a popíjím rumíček. Ráno se probudím a zjistím, že ze mě všechno spadlo. A jdu do práce.“

/

„At fifty-five I was already considered to be an unprofitable person for everyone. I’m glad that I took a shovel and a groom and that I sweep the globe up.“

„The chain reaction of the debt is the worst. I cannot get by with my wage, I need this and that. So you make a debt here and there, you owe a friend two hundred, three hundred another friend. I need an extra monthly wage. When I receive the money, I pay my debts, the rent plus the utilities. Then I have around seven hundred left. With that I can live for a week. Then the chain reaction comes up again. One gets stressed. I get up in the morning and tell myself: ‚I have just twenty crowns, I got nothing to smoke, it’s raining therefore my tobacconist’s is damp – I can’t pick up dry cigarette butts.‘ So I go and buy a new pack of cigarettes. Another debt. I wanted to give up smoking but I managed only five days. Imagine this: I was spiteful, angry. I hated everything and I argued with everyone over a triviality. So I learnt that this was not for me, I bought a new pack and smoked eight cigarettes within thirty minutes and believe me – the stress passed.“

„I had to leave the apartment where I was born and where I lived for fifty-seven years. The rent got so high that I couldn’t afford it anymore. That’s the thing with bad luck. I got grey from all the stress. I don’t know how to put it, I would have to get angry again. I keep, keep on thinking about that. When I feel the worst, I tell myself: ‚I buy myself a pint of rum and – even that I don’t like to do it – I get wasted. In the evening, alone. I watch TV and drink my rum. In the morning, I wake up and realise the stress is gone. And I go to work.“


HOPRG_1594a

„Chci být hudební producent, dělat elektronickou hudbu. Ale trvalo mi strašně dlouho, než jsem se takto rozhodl. A než jsem si řekl, že už to opravdu začnu dělat. Všechno jsem měl v notebooku připravené – měl jsem stažený veškerý sofware, různé tutoriály; měl jsem tam svoje poznámky, deníky, věci, které jsem dosud složil. Předevčírem jsem šel na jednu diskuzi, vzal si notebook s sebou, a pak šel na jednu akci s lidmi z mé bývalé školy. Skončili jsme v jednom nonstopu – jo, já vím – a tam mi ten notebook někdo ukradl. Najednou jsem měl před sebou úplné prázdno. Bylo to takové nahlédnutí do nicoty. Byl jsem na sebe strašně naštvaný, nemohl tomu věřit. Přišel jsem domu, lehnul si a doufal, že se ráno probudím a bude to jen sen.“

„To bylo v pátek. Měl jsem naplánováno, že tento víkend začnu. A tak jsem se bál, že se mi to může celé rozsypat. Že když se to posune o další den, tak to nakonec může být další půlrok. Protože můj problém je, že se nesoustředím. Dlouho mě hrozně rozčilovalo, jak málo se věnuji tomu, čemu se chci věnovat. Přečetl jsem o tom spoustu knížek, ještě v době, kdy se tomu ani neříkalo prokrastinace. Trvalo mi, než jsem si uvědomil, že v sobě mám sílu začít to dělat. Důležitá je vize toho, co člověk chce. A mně trvalo dlouho zbavit se myšlenek na to, co všechno bych dělat mohl.“

„Občas si chcete přečíst nějaké články na internetu – otevřete Facebook, jste tam dvě minuty a naklikáte si osm článků, které si hrozně chcete přečíst. Máte to nahoře v prohlížeči v záložkách. Pak vám někdy prohlížeč celý spadne a s tím i ty články. Ale je to vlastně uvolňující, protože jinak si opravdu musíte vyhradit dvě hodiny a probrat se tím. Vnímám, že to, co se mi stalo, je něco podobného. Akorát v mnohem větším měřítku. Je to restart. Už se vykašlu na probírání se minulostí: co se mohlo povést, co se nepovedlo, jestli něco nejde dělat líp. Já jsem takový melancholický typ – když mám možnost zabývat se minulostí, zvlášť vlastní, tak se tomu vehementně věnuji. Takhle jsem to dělal skoro dekádu. Teď mám příležitost konečně se zaměřit do budoucnosti.“

„Rozhodl jsem se, že budu víc odpovědný. Že přestanu vysedávat po hospodách se spolužáky a konečně se začnu věnovat své práci. Vezmu teď všechny peníze, co mám, a pořídím si nový počítač – stolní, abych ho nemohl nikam tahat. Sednu si k němu a budu tvořit. Protože když si sednu ke klávesám, položím na ně prsty, tak cítím, že to je to, co mám dělat. O to víc mě štve, že jsem se tomu dodnes věnoval tak málo.“

/

„I want to be a music producer and create electronic music. But it took me awfully long to decide so. And to persuade myself to do it. I had it all prepared in my laptop – I had all the available software downloaded, various tutorials; I had my notes, diaries, things that I had composed up to that date. The day before yesterday I went to a discussion, took my laptop with me, then I went out with buddies from my last school. We ended up in a dive bar – yeah, I know – and someone stole the laptop from me. There was a void in front of me. It was like entering a void. I was really angry with me, I couldn’t believe it. I came home, went to bed and hoped it was just a bad dream.“

„That happened on Friday. I planned that I would start this weekend. So I was afraid of shattering my dreams. I thought that if I postponed it for one day, it would be another half a year. Because my problem is that I can’t concentrate well. It’s been upsetting me a lot that I didn’t dedicate my time to something I really wanted to do. I read many books about it, even at the time when the word ‚procrastination‘ wasn’t publicly known. It took me some time to find out strength to start things up again. The vision is crucial. And it took me long time to get rid of the thoughts on what else I could do.“

„Sometimes you want to read articles on the internet – you open Facebook, scroll through it for two minutes and click on eight articles you really want to read. You have it in tabs in the browser. Then the browser crashes sometimes and with it goes the articles. But you actually feel relieved on times – because otherwise you really have to set aside two hours just to go through the articles. I feel that what has happened to me is something similar. Only on a much larger scale. It’s a restart. Now I am going to stop to think about the past – what could have been a success, what was a failure, if something might be done in a better way. I am quite a melancholic – when I have a chance to be preoccupied with the past, especially my own, I do it very intensively. I’ve been doing it for nearly a decade. Now it’s finally a chance for me to focus on the future.“

„I’ve decided to be more responsible. That I will stop to sit around in pubs with my schoolmates and I will finally start to dedicate myself to my work. I will take all the money I have and buy a new computer – a desktop so it will have to stay at one place. I’ll sit down and start to create. Because when I sit down at music keyboard, when I put my fingers on it, I feel that’s what I should be doing. The more it bugs me that so far I’ve dedicated myself to it so little.“


HOPRG_1600a

„My mom loved Prague very much. I haven’t had my picture taken since she died. It was six years ago. I was at home for Christmas time that year and I have a picture of her, me and my brother at his birthday party. There are all of us in the picture. She died of embolism two weeks after that.“

„At first it was very difficult for me to breathe and to make it through the day. We were very close, she was like my best friend. Do you know that feeling when you sometimes experience something and you don’t quite know or realize what it is – she always knew it first. When I was falling in love with someone, she was looking at me and she knew before I did.“

„Since she died I’ve been pretty much alone. My dad wasn’t too kind to me when I was a kid, we don´t really talk to each other. The closest relationship I now have is with my brother. But I don’t know if I would had survived the time after she died if I had have to stay in my hometown – in the house where I grew up and where she died. I can’t sleep in that house. Because it was not the place that was my home – she was.“

/

„Máma Prahu milovala. Nikdo mne nevyfotil od chvíle, kdy zemřela. To bylo před šesti lety. Byla jsem ten rok doma na Vánoce a máme fotku z oslavy narozenin mého bratra. Jsme tam všichni – ona, já i bratr. Dva týdny nato zemřela na embolii.“

„Zprvu se mi hodně těžko dýchalo, dny se táhly. Byly jsme si hodně blízké, byla jako moje nejlepší kamarádka. Znáte ten pocit, kdy občas něco prožíváte a zprvu nevíte či si neuvědomujete, co to je – ona to vždy věděla první. Když jsem se do někoho zamilovávala, tak mě sledovala a věděla to, než jsem si to uvědomila já sama.“

„Od chvíle, kdy zemřela jsem v podstatě sama. Táta na mě v dětství nebyl moc hodný, takže spolu dnes nemluvíme. Nejbližší vztah mám s bráchou. Ale nevím, jestli bych to bývala všechno přečkala, kdybych v tom čase po mámině smrti musela zůstat v mém rodném městě – v domě, kde jsem vyrostla a kde ona zemřela. Už v tom domě nedokážu spát. Protože to nebylo to místo, které bylo mým domovem – tím byla ona.“