Powered by Seat

Archiv: Prosinec 2015

HOPRG_1653a

„Málokdo podle mě zažije tak hezké manželství, jako jsme měli my. Ve všem jsme si vyhověli. I když jsme se v mnohém lišili – já jsem ráda jezdila na chatu, byla hodně do přírody, on se rád procházel po městě a chodil po výstavách. V sobotu jsme se tedy večer sešli a vyprávěli si, co jsme zažili. Znal devět řečí, překládal, ale zatlouct hřebíček nedokázal. Celou válku poslouchal v rádiu Svobodnou Evropu a já přes den natírala, zedničila. Vždycky jsem mu říkala: ‚Ty mi to večer hezky v kostce všechno řekneš a já jdu něco dělat.‘“

„Zemřel okolo Vánoc, už to bude dvaatřicet let. Syn se toho roku v září ženil a právě na manželově pohřbu přišla snacha, že je v jiném stavu. Mně hned vyhrkly slzy, že se toho manžel nedočkal. Měl děti rád a těm vnoučatům by dal strašně moc. No, ale nedalo se nic dělat. Když se pak další září vnuk narodil, a za dalších pár let vnučka, tak jsem se na to vyloženě vrhnula já. Byla to pak náplň mého života – pořád se hlídalo, někam jezdilo. Dodnes bydlíme pohromadě v jednom domě. Já jsem nahoře, syn se snachou dole. A víte co? Já tam zezdola slyším neustále jenom chechtání. Někdy tam přijdu a oni stojí v kuchyni v objetí. To mi dělá strašně dobře – vidět, že po těch letech tohle stále dokaží.“

/

“It rarely happens that one has such a happy marriage as we did. We lived in harmony. Even though we were different – I preferred to spend time outside at our weekend house, he preferred the city, walking around, visiting arts exhibitions. We always met on Saturdays in the evenings and talked about what we experienced. He knew nine languages, did translations but he couldn’t drive in a nail. We used to listen to Radio Free Europe during the entire war and I used to do all the painting and masonry. I used to tell him: ‘You will sum it all up for me in the evening and I’m off to do something.’

“He died during Christmas, it will have been thirty-two years. Our son had got married in September that year and our daughter-in-law found out she was pregnant at my husband’s funeral. It brought tears into my eyes when I heard it, I was sad he didn’t live long enough to hear it. He loved kids and he would have given them so much. Well, what can one do? When the grandson was born in September, another granddaughter in a couple of years, I really got into it. It became the fulfilment of my life – I took care of them, we travelled. We have lived together under one roof up until now. I live upstairs and my son and his family downstairs. And you know what? All I can hear from downstairs is constant giggling. Sometimes I go see them and I find them hugging in the kitchen. That makes me feel good – to see that they are able to do that after all those years.“


HOPRG_1654a

„For some time I lived in Australia, I had a relationship there for two years. We lived in a very beautiful area – there was a rain forest nearby, a tea tree lake and a beach. The day we broke up, I went to the beach, sit down on the sand a thought about my life. I closed my eyes, focused on myself and all of a sudden I saw a picture in my head. I stood up and started to draw it in the sand, very big. It was a picture of a woman. It took me several hours to finish it. When I was walking away, I saw that people are gathering around it and taking pictures of it. At that moment I realized that this woman didn’t appear for nothing. We had a successful company in Australia and a beautiful house. But on that day I decided that I will leave all of it behind me. And I did. I moved to Berlin with nothing and I started to paint the woman over and over again, this time already on canvas. After some time I uploaded photos of the paintings on Facebook and all of them got sold for quite a lot of money. This is how I became a painter, how I started to use my creativity.“

„I always believed in souls and different energies in the Universe. I think that she is one of the souls like everybody else but since she’s not incarnated here on Earth, she is more enlightened. I started to consider her my guardian angel. Because I know that she will be guiding me for the rest of my life.“

/

„Nějaký čas jsem žil v Austrálii, měl tam dva roky vztah. Žili jsme na krásném místě – poblíž byl deštný prales, čajovníkové jezero a pláž. V den, kdy jsme se rozešli, jsem šel na tu pláž, sedl si do písku a přemýšlel nad svým životem. Zavřel jsem oči, zaměřil se sám na sebe a najednou se mi v mysli objevil obraz. Vstal jsem a začal jsem ho kreslit do písku, hodně velký. Byl to obraz ženy. Trvalo mi několik hodin, než jsem ho nakreslil. Když jsem pak z pláže odcházel, všiml jsem si, že se okolo toho obrazu vytvořil hlouček lidí a že si ho fotí. V tu chvíli jsem si uvědomil, že se mi ta žena nezjevila jen tak pro nic za nic. Měli jsme v té době v Austrálii úspěšnou firmu a krásný dům. Toho dne jsem se ale rozhodl, že to všechno opustím. Zcela bez věcí jsem se odstěhoval do Berlína a začal znovu a znovu malovat tu ženu, tentokrát už na plátno. Po časem jsem nahrál fotky těch obrazů na Facebook a všechny se prodaly za docela dost peněz. Takto se ze mně tedy stal malíř, takto jsem v sobě objevil svou tvůrčí stránku.”

„Vždy jsem věřil na duše a různé energie ve Vesmíru. Mám za to, že ona má duši jako kdokoliv jiný, ale vzhledem k tomu, že není vtělena zde na Zemi, tak je více osvícená. Začal jsem ji považovat za svého strážného anděla. Protože vím, že mne bude provázet po zbytek mého života.”

HOPRG_1654c

Více z jeho díla na / See more of his artworks at http://bobbysauvage.com


HOPRG_1656a

„V šestatřiceti jsem zůstala sama a později se už nevdala. Co se vdavek týče, tak mi to jedno manželství stačilo, pro radost i pro žalost. Po tom rozchodu to nebylo snadné, starala jsem se o osleplou maminku a o patnáctiletého syna. V tom jsem ale měla velkou podporu, přes noc se z toho chlapce stal dospělý člověk. Najednou začal říkat: ‚Kdo bude odpoledne chodit s babičkou ven? Kdo bude vařit?‘ Začal se starat, mít zodpovědnost. Ale prožíval to těžce. Já kolem něj chodila po špičkách, ale když jsem převlíkala peřiny, tak jsem viděla jeho proplakaný polštář. I svůj. Ale když nad tím dnes přemýšlím, tak docházím k tomu, že jsem tehdy neměla proplakávat polštář, ale měla jsem za manželem přijít, zatřást s ním a říct: ‚Probůh, probuď se, tady máš rodinu!‘ Podle mě by mi dnes byl vděčný.“

/

„I stayed on my own when I was thirty-six and I never got married. When it comes to marriage, I don’t have to have more, one was enough for joy, and for grief too. It was hard after the divorce, I had to take care of a blind mother and a fifteen-year-old son. But in him I also had a great support – he became a grown-up man overnight. He suddenly started to say: ‚Who will go out with grandma in the afternoon? Who will cook?‘ He started to care, have responsibility. But it was hard on him. I used to tip-toe around him but when I changed the bedsheets, I noticed the pillow wet from crying. Mine was too. But when I think about it now, I arrive at a conclusion that I shouldn’t have cried into my pillow but I should have come to my husband, shake him and say: ‚Wake up, man, you have a family here!‘ I think he would have been grateful for that today.“


HOPRG_1655a

„Jdu zrovna z odběru krve, takového předvoje dalšího pokusu o umělé oplodnění. Už rok jsme v kolotoči různých lékařských prohlídek. Než člověk zjistí, že má v tomhle nějaký problém, tak s takovou možností vůbec nepočítá. Mně celý život, od nějakých patnácti let, vtloukali do hlavy: ‚Chraň se, chraň se! Pokud zapomeneš prášek, otěhotníš!‘ Takže jsem se chránila a měla to pořád v hlavě. Ale když jsem si pak řekla ‚teď bych ráda otěhotněla‘, tak jsem zjistila, že to nejde.“

„Prožíváme to s partnerem těžce. Učí nás to ale trpělivosti a určité pokoře. Uvědomila jsem si, že takové ty hodnoty, o kterých se neustále mluví – mít rád jeden druhého, vážit si svého zdraví – nejsou jen nějaká klišé. Málokdo si to ale uvědomí dřív, než se ocitne v těžké životní situaci. Nás to na jednu stranu oslabuje, je to čím dál tím těžší, ale zároveň to náš vztah i posiluje. Protože spolu sdílíme velmi niterné momenty. Chvíle, kdy čekáte kolik budete mít embryí, kdy doma čekáte až bude deset hodin a vy si budete moci zavolat pro výsledek testů, až po okamžik, kdy vidíte ty dvě čárky na těhotenském testu. To po mě bylo nejtěžší – otěhotněla jsem a v devátém týdnu potratila. To miminko reálně existovalo, ale nikdy ho neuvidíme. Je to naděje střídaná beznadějí, šílená houpačka. Nahoru a dolů, pořád dokola. Už jsme z toho strašně unavení.“

/

„I’m just going from a blood draw, which is sort of a vanguard to yet another try at In vitro fertilization. We have been in a whirl of various medical tests for a year now. Before you learn there might be something wrong with you, you don’t really count with anything like this. I had been told all my life: ‚Protect yourself! Protect yourself! If you forget to take a pill, you will get pregnant.‘ So I protected myself and had it in my head all the time. But when I changed my mind and wanted to get pregnant, I found out it wasn’t so easy.“

„It’s hard on both me and my partner. But it teaches us patience and some sort of humility. I realised that those values one constantly talk about – to love each other, value your health – are not a cliché. But you hardly ever believe it until you get into the situation. It weakens us on one hand, it’s harder and harder, but it also makes our relationship stronger. Because we share very intimate moments. Moments when you wait to see how many embryos you will have, when you wait ten hours to call for results until moments when you see two lines on a pregnancy test. That was the hardest – I got pregnant but miscarried in the ninth week. The baby did exist but we will never see it. It’s hope followed by despair, a roller-coaster. Up and down, up and down. We just feel so exhausted.“


HOPRG_1649a

„V poslední době hodně přemýšlím, jak pomoci babičce od bolesti a trápení. Má už vysoký věk, různé diagnózy. Připomíná mi to odchod mého tatínka – ten zemřel poměrně mladý, ale také jsme ho dopečovali doma. Ta tehdejší bezmoc se mi teď vrací. Ale mám zkušenost z hospiců, že lze odcházet důstojně, dobře. Proto se snažím o změnu v širším záběru. Napsala jsem projekt zavedení pozice koordinátora pomoci neformálně pečujícím – to jsme my, rodiny a blízcí příbuzní, kteří o člověka pečují doma – v rámci Hořovicka, Dobříšska a Sedlčanska. Šlo by o vyhledávání nově pečujících a o podporu těm stávajícím. Ti, kteří pečují dlouhodobě jsou často vyhořelí, finančně jsou na tom špatně a jelikož jsou uvázáni k tomu opečovávanému, tak nemají čas lítat po úřadech a lobbovat za svou věc.“

„Stalo se to mým životním tématem. Ale myslím si, že by to mělo být téma každého z nás. Do seniorského věku totiž spějeme všichni a všichni bychom si přáli odejít dobře, důstojně a v kruhu svých blízkých. My se v rámci rodiny v péči o babičku střídáme, já za ní jezdím hlavně o víkendech. Snažím se ji přivézt na jiné myšlenky, opečovat ji, udělat jí dobře, namasírovat ji, pohladit, povídat si s ní – věnovat jí ten čas intenzivně. A je opravdu velký rozdíl mezi tím, když za ní na začátku víkendu přijedu, a ona jak stín leží na posteli, skoro není vidět, je úplně šedivá a bez energie, a když v neděli odjíždím, kdy celá září. Slabě, ale září.“

/

„Lately I’ve been thinking a lot about how to help my grandma in her pain and suffering. She is very old and has multiple diagnosis. It reminds me of the passing of my father – he died quite young but we were also taking care of him at home. The feeling of powerlessness of that time comes back to me now. But I also have experience from hospices that you can leave this world with grace. That’s why I try to make a conceptual change. I wrote a project for a new position of coordinator of help to non-formal care-takers. That’s us: families and relatives who take care of the ill at their homes in the areas of Hořovice, Dobříš and Sedlčany. We would search for new care-takers and support the current ones. Those who take care in the long run are often burned out, in a bad financial condition and due to the need of constant care, they don’t have time to see officers and fight for their cause.“

„It became the topic of my life. But I think it should be the topic for all of us. All of us are heading towards the senior age and all of us wish to pass away with dignity and in the circle of our family. We are taking shifts in the care of our grandma, I go see her on weekends mostly. I try to make her thoughts busy with something else, take care of her, make her feel good, massage her, caress her, talk with her – dedicate my time fully to her. And I can really see a huge difference between when I arrive and see her lying on a bed as a shadow, grey and with no energy, and when I leave on Sundays when she radiates. Weakly, but still she does.“


HOPRG_1639a

„Po druhém rozvodu jsem zjistila, že poprvé jsem se rozvádět neměla. S prvním manželem jsme se brali celkem mladí, on v té době ještě studoval na vysoké škole. Pak ale vstoupil do komunistické strany a dělal velkou kariéru na RVHP v Moskvě. Do Prahy každou chvíli lítal a postavil si tady velkou vilu. Dokázal, co chtěl, ale mně se to nelíbilo – já jsem s komunismem nesouhlasila a nesnesla ty jeho známé. Proto jsem se s ním nakonec rozvedla. Ale po letech jsem si uvědomila, že druhý manžel si mě vzal jen proto, že já jsem náhodou byla opravdu pěkná holka – že mě bral jako zboží. A že ten první mě opravdu miloval.“

/

„After the second divorce I found out that I shouldn’t have divorced my first hudband. We got married very young, he still studied at a university at that time. But later he joined the Communist Party and made a big carreer at The Council for Mutual Economic Assistance in Moscow. He used to fly to Prague and he built up a big family house here. He achieved everything he wanted but I didn´t like it – I didn’t approve of the regime and I couldn´t stand all his acquaintances. That’s why I eventually divorced him. But after years I realized that my second husband married me only because I happened to be a very pretty girl – that I was just a thing for him. And that the first husband really loved me.“


Dnes a zítra si raději poslechněte příběhy lidí, se kterými budete sedět okolo jednoho stolu. Všem vám přeji veselé Vánoce!

/

Tonight and tommorow rather listen to stories of people with whom you’ll sit around a dining table. Merry Christmas to you all!


HOPRG_1651a

(2/2) „Měl jsem hezký život, ale dopadl jsem šíleně – už tři roky jsem na ulici. Předtím jsem měl nejdřív úraz, s tím se ještě žít dalo. Pak jsem se ale před čtyřmi lety zamiloval. Překrásná ženská, o deset let mladší než já. Bylo to pro mě jako první láska. Já byl přitom třikrát ženatý, třikrát rozvedený. No, ta mi dala, ta mě vyučila. Byla to akademická malířka, měla velkou výstavu a já za ní ručil svým bytem. Celé to zkrachovalo a já skončil na ulici. První čtyři dny jsem na tom byl tak špatně, že jsem jen seděl na lavičce, brečel a chlastal. Přestože jsem nikdy nepil. Po těch čtyřech dnech jsem si řekl: ‚Ty vole, je ti z toho blbě a cítíš se ještě hůř.‘ Tak jsem se šel umýt do řeky a pomalu zas začal žít. Co mě mrzelo bylo, že část fotek a medailí, co mi zůstalo, mi ukradli, když jsem spal v parku a měl je v tašce pod hlavou. Horší bylo, že jak jsem spával na zemi, takže mi odešly ledviny. Kdybych byl zdravý, tak mám práci v tu ránu. Takhle je to těžký. Ale bojuju. Když si našetřím nějakou korunu, tak si zaplatím ubytovnu, jdu se tam vykoupat a dám se dohromady. Přestože to se mnou jde zdravotně čím dál tím víc z kopce, tak se mi chce stále žít.“

/

„I had a nice life but the way I’ve ended up is insane – I’ve been homeless for the last three years. Before I had had an injury at first but that was still fine. But then, four years ago, I fell in love. She was a gorgeous woman, ten years younger than me. It was like the first love for me. Even though I was married and divorced three times before. Well, she sure gave me a lesson. She was a painter, had a big exhibition and I took guarantee for her with my flat. Everything went under and I ended up on a street. For the first four days I just sat on a bench, wept and boozed. Even though I never really drank. After the four days I thought: ‚Man, you are sick of it and you feel even worse.‘ So I went to wash myself into the river and I slowly I started to live. What I regret is that one night, when I was sleeping in a park, somebody stole my remaining medals and photos which I had in a bag under my head. Still worse was that I used to sleep on a ground and my kidneys collapsed. If I was healthy, I would be able to find a job in the blink of an eye. But it’s hard like this. But I fight. When I save some money, I pay for a night in a homeless hostel, I take a shower there and get myself together. It’s going downhill with me in terms of health but I still have a will to live.“


HOPRG_1651c

(1/2) „Nejprve jsem chtěl dělat kulturistiku, brácha byl jeden z prvních kulturistů u nás. Bydleli jsme v Chomutově, kde byl slavný klub zápasníků, VTŽ Chomutov. Brácha mi řekl, že tam zná jednoho trenéra, ať za ním zajdu. Jenže já byl dlouhej a hubenej. Takže on se na mě podíval a řekl: ‚Na to se vyser, z tebe nikdy kulturista nebude.‘ Přišel jsem domu, řekl to bráchovi a ten mi odpověděl, ať na něj tedy kašlu. Bydleli jsem v paneláku. On se domluvil se sousedy, vyklidnil kočárkárnu a dal mi tam sklápěcí lavičky, zrcadla, hrazdu, bradla, činky. Tam jsem pak několik let trávil osm až dvanáct hodin denně. V den mých sedmnáctých narozenin u nás zazvonil ten trenér, já mu otevřel, on mě přejel pohledem a prohlásil: ‚Ty vole, já jsem slyšel, že seš dobrej, ale že až takhle dobrej?!‘ Vzal jsem ho do činkárny, ukazoval mu, co zvedám a on mi řekl, že kdybych dělal kulturistiku závodně, tak mám šest juniorských světových rekordů. Chtěl mě vzít na soutěže, ale já už v té době začínal s boxem a tak jsem mu řekl, že s kulturistikou končím: ‚Já jsem ti jenom chtěl ukázat, že když se dře, tak i z hovna se dá něco udělat.‘“

„Měl jsem v té době 134 cm v hrudníku, kvůli boxu to pak ale muselo jít dolů. I tak jsem vlezl do ringu a nikdo nevěřil, že jsem dorostenec. Kolikrát mi dávali pohár zadarmo, protože se mnou nikdo nechtěl boxovat. V roce 1970 jsem získal první titul. Ten rok jsem v Bratislavě porazil ruského olympijského vítěze, to lidé padali ze židlí. Já jsem byl ranař a on byl taky ranař. Stoupli jsme si proti sobě a mydlili to do sebe – já vyhrál, ale zlomil jsem si ruku.“

„Nakonec jsem boxoval osmnáct let, jedenáct let reprezentoval. Šest set čtyřicet utkání, padesát čtyři medailí, sto jedna pohárů. Ale k čemu mi to dnes je?“

/

„I wanted to become a bodybuilder at first, my brother was one of this country’s first bodybuilders. We lived in Chomutov where a famous wrestler’s club, VTŽ Chomutov, was located. My brother once told me that he knew a trainer there, that I should go talk to him. But I was tall and skinny. So he looked at me and said: ‚Don’t bother, you’ll never be a bodybuilder.‘ I came back home, told it to my brother and he replied that I shouldn’t listen to him then. We lived in a block of flats. He made arrangements with our neighbours, he emptied a shared bicycle room and put there reclining benches, mirrors, horizontal and parallel bar and dumbbells for me. For several following years I used to spent eight to twelve hours per day in there. On my seventeenth birthday the trainer rang at our door, I opened it, he looked at me and said: ‚I heard you’re good, but this good?!‘ I took him to my gym, showed him weights I used to lift and he said that if had been doing bodybuilding on a competitive level, I would had six junior world records. He wanted to take me to competitions, but I already started boxing back then so I told him that I quit bodybuilding: ‚I just wanted to show you that if you work hard, you can make something out of a shit.’“

„I had 134 centimetres around the chest at that time, I had to lose a lot of it it because of boxing. But even then I entered a ring and nobody believed that I was a junior. Many times they gave me cups just for showing up because nobody wanted to box against me. I won my first title in 1970. That year I defeated a Russian olympics winner in Bratislava and people went crazy. I was a puncher and so was he. We were standing in the ring and beating each other up – I won but I broke my arm.“

„I boxed for eighteen years in the end, eleven of those I was representing Czechoslovakia. I had six hundred and fourty matches, won fifty-four medals, one hundred and one cups. But what good is it to me now?“


HOPRG_1650a

„Zrovna jsme si říkala, že jsem si měla vzít mobil, abych měla fotku, jak jsem statečná.“

/

„I was just thinking that I should have brought a mobile phone to have a picture of how brave I am.“