Powered by Seat

Archiv: Prosinec 2015

HOPRG_1652a

Rybičky, rybičky, rybáři jedou!

/

Fish, fish, fishermen go! (a popular Czech children’s game)

_

Rybáři „jeli“ proti dalším účastníkům hry, nejen proti nic netušícímu davu. Již tradiční předvánoční akce skupiny Děsír.

/

The fishermen ran towards other participants of the game, not only against unsuspecting crowd. Traditional Christmas time event of Děsír.


HOPRG_1648a

„Vzhledem ke svému věku se obracím spíše do minulosti než do budoucnosti. Kdybych měl bilancovat svůj život, tak můžu říct, že jsem se nikdy neprosadil. Zrovna včera jsem viděl takovou reklamu, kde bylo napsáno: ‚Provokuj svým sebevědomím!‘. To je pro mou generaci něco naprosto neznámého. Sebevědomí nám tehdy rozhodně chybělo, natož abychom našli odvahu provokovat. My jsme totiž vyrůstali v takových společenských formacích, kde byla žádoucí plachost a rozhodování kolektivu. Kdo se chtěl prosadit, musel si vzít na pomoc politiku a její mocenské orgány. Všichni jsme vlastně byli jako takové malé děti. Stačilo zvednout ruku a všechno za nás někdo vyřešil. Všechny palčivé problémy šly mimo nás. Byli jsme infantilní, i když jsme už děti nebyli – rádi jsme se koukali na pohádky, přestože už nám bylo třeba padesát let. Dalo se žít poklidně, společnost dusila jen ty, kterým to nevyhovovalo.“

„Myslím si, že neúspěch člověka přivádí dovnitř, dostal jsem se díky tomu sám k sobě. Proto teď zhruba vím, jaký jsem. Ale opravdu až teď – dlouho jsem byl takový věčný, trochu zhýčkaný adolescent. Až posledních pět let mám pocit, že jsem dospěl. Prožil jsem tehdy takovou krizi, která se netýkala jen rodiny, ale i financí. Život, se vším co obnáší, se mi sesypal jako domeček z karet. Bylo to dost škaredé. Svým způsobem mě to ale postavilo na nohy – poznal jsem, kdo jsem, v čem se na sebe mohu spolehnout a v čem se na mne mohou spolehnout i ostatní. Od té doby svět vnímám v takových ostrých, tvrdých barvách. Jestliže z nás minulý režim dělal malé děti, tak dnes jsme vedeni k agresivitě a bezohlednosti. Takže já teď chodím po Praze a vidím: ‚Provokuj svým sebevědomím!‘ Ano, pokouším se o to.“

/

„Considering my age, I rather look back into the past than into the future. If I should look back upon my life, I can say that I never really broke through. Just the other day I saw an advertisiment that said: ‚Provoke with your self-confidence!‘ That’s something unheard of for my generation. We definitely lacked self-confidence, much less we had courage to provoke with it. Because we grew up in such social formations where shyness and collective decision- making were desirable. The ones who wanted to break through had to find support in politics and its power structures. As a matter of fact I think all of us were like small children back then. All we had to do was to raise our hand and someone took care of everything. All burning social issues were beyond us. We were childish, even though we were not children anymore – we liked to watch fairy tales despite the fact that we were fifty years old already. But one had a chance to live peacefully, the society was suffocating only those who were not satisfied with this.“

„I think that a failure brings one inwards, I got through to myself thanks to it. That’s the reason why I now have an idea about who I truly am. But that’s quite a recent thing – for a long time I was an eternal child, a spoilt adolescent. It’s only in the last five years that I’ve been feeling like an adult. I experienced a crisis back then which was connected not only to my family but also to finances. My life, and everything that goes with it, fell apart like a house of cards. It was quite ugly. But in a way it put me on my feet – I found out who I am, when I can rely on myself and when others can rely on me too. Since then I see world in sharp and harsh colours. If the former regime made us small children, this one leads us towards aggression and ruthlessness. So now I walk around Prague and read: ‚Provoke with your self-confidence!‘ Yes, I do try.“


HOPRG_1646a

Mohl bych vás vyfotit?
„Tak dobře. A já si tu fotografii nadělím k narozeninám – alespoň budu mít vzpomínku, jak jsem vypadala, když mi bylo šestaosmdesát.“

/

May I take a picture of you?
„Alright then. I’ll give the photo to me as a birthday present – at least I’ll have a memory of how I looked like when I was eighty-six.“

_

Příští týden jí vytištěná fotografie přijde poštou

/

She’s going to find the printed photograph in her mail next week


HOPRG_1645c

„Žádný Arab, žádný Žid, žádný cigán, žádný Čech, žádný Rus – člověk. Buď je to dobytek, nebo je to slušný člověk. Nenávist je to nejhorší na světě. To napište: Že nenávist je to, co darebáci potřebují, aby se slušní lidé vraždili. Moje první láska se mě kdysi, když jsem byl na vojně, zeptala: ‚Můj bratranec je v Americe a je to americký letec – co bys udělal, kdybyste se potkali v boji? Tak jsem jí řekl: ‚Vrazil bych mu bajonet do břicha, zatočil s ním a zeptal se: Nemáš náhodou sestřenici Ludmilu? A on by s posledním výdechem řekl: ‚Mám‘‘. Měsíc se mnou potom nemluvila, nechtěla pochopit, že kdybych to neudělal já, tak to udělá on – kdo trochu zaváhá, tak je z něj mrtvola. Když na sebe lidé míří zbraněmi, tak už není o čem mluvit. V takové chvíli už je na všechno pozdě.“

„Člověk toho za život od různých darebáků zkusí spoustu, je snadné se k nenávisti uchýlit. Třeba jdete po ulici, někdo do vás vrazí, jste naštvaní a začnete mu nadávat. Nenávist je jedna, dvě. Já se proto každý večer zpovídám Bohu – z toho, co jsem ten den udělal špatného. Na to dobré nemyslím – protože to dobré je přeci samozřejmé.“

/

„No Arab, no Jew, no gypsy, No Czech, No Russian – a human being. One is either a swine or a decent man. Hatred is the worst thing in the world. Write that: Hatred is what villains need so that decent people murder each other. When I was in military service, my first love once asked me: ‚My cousin lives in America, he’s an American pilot – what would you do if you faced him in the battle?‘ So I told her: ‚I would thrust bayonet into his chest, twist it and ask: ‚Do you, by any chance, have a cousin named Ludmila? With his last breath he would replied: ‚I do.“ She didn’t speak to me for a month after that, she didn’t want to understand that if I wouldn’t done that, he would have – the one who hesitates for a moment is a dead man. There is nothing more to say when people are pointing guns at each other. It’s already too late for everything.“

„A man has to withstand a lot of things from the villains during his life, it’s easy to resort to hatred. You walk down a street, somebody bumps into you, you get mad and start to yell at him. Hatred comes that easily. That’s why I confess to God every night – I confess of bad things I did that day. I don’t think about the good deeds – because the good goes without saying.“


HOPRG_1645a

„Víte, proč muži umírají dříve než ženy? Žena, když je v důchodu, neustále slyší od dcery: ‚Maminko, pohlídej děti. Maminko, uvař. Maminko, vyper.‘ Nemá čas přemýšlet, že by umřela. A chlap? Ten si říká: ‚Sakra, co teď budu dělat? Žádné zájmy, hospody už mě nebaví, pivo mi zhořklo – tak si umřu.‘ Proto mám zajmů tolik, že nevím, kam dřív skočit – maluju, cestuju, chodím sbírat šutry. Nedávno jsem našel krásnou písmenkovou žulu. To je hornina, ve které jsou takové klínopisy. Vidíte, kdybyste řekl, že přijdete, tak jsem ji vzal.“

/

„Do you know why men usually die sooner than women? A retired woman always hears from her daughter: ‚Mom, babysit the children, please. Mom, could you cook for us. Mom, could you do the laundry.‘ She doesn’t have time to think about dying. What about a retired man? He thinks: ‚Damn, what should I do now? I have no hobbies, I don’t enjoy going to pubs anymore and beer has got bitter – so I die.‘ That’s why I have so many hobbies that I don’t know where to start – I paint, I travel, I collect stones. I found a very nice piece of alphabet granite recently. It’s a kind of a rock with a cuneiform type of shapes inside. Well, if you had told me you were coming, I would have taken it with me.“

HOPRG_1645e

Co ale vzal – aniž věděl, že přijdu – byly jeho „mazanice“, jak je nazval. „Tohle mám v srdci, to je krajina mých snů. Takových mám plno. Když člověk žije v určité řeholi, což já spíše nedělám, než dělám, tak se mu všechno začne samo zjevovat. Silně to pocítí lidé, kteří se dostanou na pokraj smrti, to už se mi také stalo. Doktoři se pak těchto lidí ptají, jaké to „tam“ je. A už je průšvih. O takových věcech se totiž nedá mluvit. Takže lidé vykládají samé nesmysly – že je to tunel, že tím tunelem prošli, a tak podobně. O tom ale opravdu nemůžete nic říct. Správná řeč s Bohem je ta, kdy se vůbec nemluví. A nejenom, že se nemluví, ani se nemyslí. Když myslíte, tak v hlavě máte slova. Zkuste je odstranit a budete mluvit s Bohem.“

/

What he did have with him, without knowing I was coming, were his „scribbles“, as he called it. „This is in my heart, it’s a landscape of my dreams. I have plenty of those. When one lives with a certain monastic rules, which I don’t really do, everything starts to appear to him by itself. People who get to the edge of life can feel it very strongly. I’ve been through that as well. Doctors tend to ask these people what it was like ‚over there’. And that’s where the trouble begins. Because you cannot talk about these things. People tell all kinds of nonsense – about a tunnel, about going through it and so on. But you really cannot say anything. The right way of speaking to God is without speaking altogether. And not only that you don’t speak, you don’t think. When you think, you have words in your mind. Try to get rid off them and you’ll be speaking with God.“


HOPRG_1640a

„V sedmdesátém čtvrtém jsem začala chodit s tramvajákem a tramvaje jsou od té doby můj život. Jeden čas jsem jezdila i jako řidička, teď jsem už několikátým rokem průvodčí na historické tramvaji. V těch na člověka dýchne takový duch dávných časů. Jsou lidé, kteří na zastávce přijdou a řeknou: ‚My nebudeme nastupovat, my si chceme jen čichnout.‘ To jsou většinou takoví ti tramvajoví fandové. Takový je i můj manžel – bez tramvají by snad ani nemohl být. Když někde cestujeme, tak to je pořád: ‚Jé, támhle je tramvaj!‘ Zastaví se, vyfotí se. Když si prohlížím naše rodinné album, tak tam je víc fotek tramvají než dětí!“

/

„I started dating a tram driver in 1974, so trams have been my life ever since. I used to drive it for some time, now I’ve been working as a conductor on historic trams for several years. You can really feel an old time atmosphere in there. There are people who come close to the tram on a stop and say: ‚We don’t want to get in, we just want to take a sniff.‘ These are usually the tramfans. My husband is one of them – he couldn’t even exist without trams. When we travel somewhere abroad, he keeps saying: ‚Wow, look at that tram!‘ He stops and takes a picture. When I scroll through our family album, there is more photos of trams than of our children!“


HOPRG_1637c

Nečekali jste, že by její pes mohl vypadat jinak, že ne?

/

You didn’t think her dog would look any other way, did you?
_

Po našem setkání na Náměstí republiky mi řekla, že jde „vyzvednout vlka“. „Vlka?“, zeptal jsem se. „Vlka,“ odpověděla. Že prý půjdou v průvodu s dalšími vlky po Královské cestě od hradu. Pohádka pokračuje.

/

After our encounter at Náměstí republiky she told me that she was about to go and „pick up a wolf“. „A wolf?“, I asked. „A wolf,“ she replied. Then she said that they were going to go in a procession with other wolfs on The Royal Route from the Prague castle. The fairy tale continues.


HOPRG_1637a

„Já jsem ještě totalitní dítě. Tehdy se všude nosily sítoviny a maminka mi jednou dala krajkovou sukni. Já jsem jí říkala, ať mi to nedává, že se mi všichni budou smát. A smáli se – že nenosím, co se nosí. Tehdy to byly ty sítoviny nebo vycpávky v ramenou. Ale maminka mě učila: ‚Hele, je to pěkné, sluší ti to, na ostatní kašli.‘ Tím mě naučila nést si zodpovědnost za to, co jsem a kdo jsem.“

„Tohle je moje civilní oblečení. Pomalu se dostávám do takového toho požehnaného věku starých lidí, kteří už jsou sami sebou a nemusí si na nic hrát. Zjišťuji, co mi vyhovuje a toho se držím. To, co mi nevyhovuje, pouštím – nehledě na formy, pravidla, předpisy, módní trendy. Tak, jak to cítím zevnitř. Ale nejsem královna, takže si musím umýt nádobí a vyprat. K tomu nejsou tyhle cípaté rukávy praktické. Ale chodím víceméně jen v sukních. Vidím, že skoro všichni chodí v černé a šedivé a že nosí kalhoty, ale já se v nich prostě cítím svázaná a mrzne mi v nich zadek. Jsem sukňová. V nich se cítím dobře, svobodně, jako já.“

„Začíná to v náctiletém věku, kdy začínáte hledat sám sebe. A tak zkoušíte.To je taková ta doba, kdy vám dítě v pubertě najednou přijde jako pankáč, jako lolita. A vy víte, že se hledá – že hledá, co mu bude sedět. Já jsem tím také prošla, chodila jsem všelijak. Můj dnešní šatník odraží moje životní cesty – kudy a jak jsem šla. Maturovala jsem s revolucí, pak jsem odjela do světa, žila jsem v Kanadě, v klášteře ve Švýcarsku, vzala jsem si orientalistu-indologa, strávila nějaký čas v Indii, porodila jsem první dítě, jezdila s ním na indiány, pod tepee, druhé dítě, jezdili jsme na různé středověké akce. Jednu dobu jsem pracovala jako průvodkyně v Národopisném muzeu, později žila v maringotce, na farmě, kde nebyla voda a elektřina. Teď mám za muže muzikanta, žiju pod Vlčí horou u Českého Švýcarska a mám pět dětí. Já už si opravdu nemám na co hrát. Pomalu se chystám na roli babičky – čtu báje, pověsti a pohádky. A snažím se své děti naučit jít tím životem tak, aby viděly, že jsou, kdo jsou. A že je to tak správně.“

/

„I’m a totalitarian kid. Back then, women would wear netting clothes and my mum gave me a lace skirt once. I had told her not to give me this; that everyone would laught at me. And they did – that I didn’t wear what the others wore. It used to be netting clothes and shoulder pads back then. But my mum taught me: ‚Hey, that looks nice, you look nice so don’t care about the others.‘ She taught me to bear the responsibility for who I am.“

„This is my regular clothes. I’m slowly getting into the blessed time of elderly people when they can finally be themselves and they don’t have to play any games anymore. I’m learning what I like and I stick to it. I let pass whatever I don’t like – be it forms, rules, regulations or fashion trends. It’s important how I feel it inside. I’m not a queen, though. So I have to wash my dishes or do the laundry. And these pointed sleeves are not good for it. But I mostly wear skirts. I can see a lot of people wearing black and grey, wearing pants but they make me feel tied up and my butt freezes. I’m a skirt person. They make me feel good, free, just the way I am.“

„It starts in the teens when you search for yourself. And so you experiment. It’s a time when a pubescent kid comes home one day and looks as a punk, or a lolita. And you can see that he or she searches what would suit them. I also went through it, I used to wear many things. My current wardrobe mirrors the path of my life. I graduated in 1989, during the Velvet Revolution and afterwards, I went abroad. I travelled to Canada, lived in a cloister in Switzerland, I got married to an orientalist who specialised in Indian Studies, I lived in India for some time, had my first child, used to go with him for weekends under a tepee with Indians, then the second child, with whom we used to go to Middle Ages theme gatherings. Once I worked as a guide in Ethnographic Museum, later I lived in a trailer, on a farm with no water or electricity. Now I’m married to a musician, I live under the Wolf Mountain next to Czech Switzerland National Park and I have five kids. I really don’t have to play any games anymore. And I’m getting ready for the new role of a grandma – I read myths, stories and fairy tales. And I try to teach my kids to walk through life knowing who they are. That’s the right path.“


HOPRG_1635a

„Před čtyřmi lety jsem jel do Paříže. Během cesty se ve mně aktivovala nějaká viróza a tím se mi objevily výrazné komplikace u chronické nemoci, kterou mám od čtyř let. Skoro celý pobyt jsem nakonec strávil na jednotce intenzivní péče, kde jsem bojoval o život. Než jsem se dostal do nemocnice, tak si pamatuji, jak jsem seděl na jedné ulici kousek od Louvru, na studené zemi. Cítil jsem, že můj organismus je úplně vyšťavený, že už to dál nevydrží. Byl to nepopsatelně zlý pocit. Snažil jsem se mluvit na lidi,turisty, kteří tam chodili, aby mi pomohli. Zkoušel jsem to anglicky, zkoušel jsem to španělsky – francouzsky neumím. Připadal jsem si jako ten kornout se zmrzlinou, který vám spadne a rozplizne se na zemi – všichni chodí okolo něj a překračují ho. Nikoho to nezajímá, každý se stará jen o sebe. Byl to přesně ten moment, kdy to člověk buď vzdá, řekne si ‚tady můj život končí‘, anebo najde sílu k tomu, aby si řekl ‚já chci žít dál‘. To se tehdy stalo mě, asi nade mnou něco stálo. Jsem za to hrozně vděčný. Byl jsem byl dva tisíce kilometrů od domova, ve městě, kde jsem nikoho neznal. Jak jsem byl na té zemi, tak jsem si pomyslel, že se mám proč vrátit domů, že zde mám rodinu, přátele, že dělám věci, které mne baví. Někdo mi nakonec zavolal sanitku a v jedné pařížské nemocnici mi tehdy zachránili život. Když jsem se z Paříže vrátil, tak jsem začal mnoho věcí dělat jinak. Do té doby jsem byl nastavený hodně kariérně – přepínal jsem se, spal čtyři hodiny denně, měl jsem rozdělenou spoustu práce na mnoha frontách, do toho studoval. Najednou jsem si řekl: ‚Ne, musíš zpomalit, musíš více spát, pravidelně jíst a cvičit a starat se o tu svoji chorobu.‘“

„Myslím si, že je důležité nedívat se na člověka povrchně – snažit se zkoumat spíše jeho ‚duši‘, než to, jak vypadá. Protože důležitější než vidět vnější krásu člověka je vidět jeho šrámy, špatné zkušenosti, které si s sebou nese. To je to, co určuje jeho výjimečnost, co člověka formuje, ať pozitivně anebo negativně.“

/

„I went to Paris four years ago. A viral infection kicked in during the way there that caused a major complications connected with my chronic disease with which I’ve been struggling since I was four years old. I spent nearly all the time of the visit at an intensive care unit where I fought for my life. Before I got into the hospital, I remember sitting on a street near Louvre, on a cold ground. I felt that my body was completely exhausted, that it cannot go on anymore. It was an indescribably bad feeling. I tried to ask people, tourists that were passing me by, to help me. I tried it in English, I tried it in Spanish – I don’t speak French. I felt like a cone with ice-cream that has fallen down on the ground – everyone goes around and stride over it. Nobody cares, people just care about themselves. This was exactly the moment when you either give up, say ‚this is where my life ends‘ or you find a strenght to say ‚I want to go on living’. That’s what happened to me back then, there was something that guarded me I guess. I am very grateful for that. I was two thousand kilometres away from home, in a city where I didn’t know anyone. As I was on the ground I thought that there are reasons for me to come back home – that I have a family, friends, that I work on things I enjoy. Somebody eventually called an ambulance and a staff of one paris hospital saved my life. When I got home, I started to do many things differently. I had been very focused on my career till that point – I overstretched myself, I used to sleep four hours per day, I worked on many things at once and I studied. Suddenly I thought: ‚No. You have to slow down, you have to sleep more, eat and exercise regularly and take care of your disease.’“

„I think it’s important not to look at a man in a superficial way – we should rather explore his ‚soul‘ than to look how he looks. Because more important than to see outer beauty of a man is to see his scratches, his bad experiences which he carries with him. That’s what makes a man unique, what shapes him, both in a positive and negative way.“


HOPRG_1634gg

(2/2) „When her mother returned home from the hospital, child services came to check our house. So from the very beginning they wrote our names down as people who are also caring for the baby. We were very lucky that recently we found somebody who helped us find a lawyer and now we are letting him to deal with the complicated situation. The mother was a local resident but a national of Vietnam and so the baby is not a citizen of the Czech republic. Her mother tried to ask her family in Vietnam but they are very poor, live in a little village apparently and they are already taking care of her first child. Maybe they would take her if she went back home with the baby but she didn’t want to go back to Vietnam. But I don’t know what’s true and what’s not in the story, I think she is a pathological liar, she lied to us about everything. But what we try to do now is to have both of the parents to sign papers, to give us custody.“

„Prague is a beautiful city, we love it here but it would be nice to get back home. But that’s complicated. We were hoping to adopt her and take her back to Los Angeles and live in our house. It’s a beautiful home with great schools around. My kids went there and went to great colleges afterwards. We hoped that we would get a chance to do the same with her. But even though I am here legally right now, I haven’t been able to work here for year and a half and we’ve spent nearly all of our savings. It’s coming down to a point where we only have about a month’s left of money. If something doesn’t happen in a next couple of weeks, we’ll have to sell our home. But we would rather have her than the home, no question about that. All the things that we have to deal with are very miniscule to having her. Every time we get down and think that everything is going bad, we look over and see this beautiful little baby and we know that we have the best thing in the world.“

/

„Když se její máma vrátila z nemocnice k nám domů, přišla se k nám podívat sociálka. Takže od samého počátku jsme byli zapsáni jako lidé, kteří se o dítě starají. Nedávno jsme měli velké štěstí, že jsme díky někomu našli právníka, který teď pro nás tu složitou situaci řeší. Matka dítěte žije v České republice, ale má vietnamskou národnost, takže její dítě nedostalo české občanství. Zkoušela žádat svou rodinu ve Vietnamu, jestli by si dítě nevzali, ale oni jsou velmi chudí, žijí podle všeho v nějaké malé vesnici, a také už se starají o její dříve narozené dítě. Možná by se ji ujali, kdyby se ona sama do Vietnamu s dítětem vrátila. Ale ona se vracet nechtěla. Ale já vlastně nevím, čemu v tom příběhu věřit a čemu ne. Myslím si, že to je patologická lhářka, lhala nám úplně ve všem. Teď se však pokoušíme o to, aby nám ona i druhý rodič podepsali, že nám má být svěřena do péče.“

„Praha je krásné město, já i moje přítelkyně to tady milujeme. Ale bylo by pěkné vrátit se domů. To je ale složité. Doufali jsme, že bysme ji mohli adoptovat a vzít ji domů do Los Angeles, kde bychom žili v našem domě. Je to krásný domov v jehož okolí jsou skvělé školy. Moje děti je vystudovaly a pak se dostaly na dobré univierzity. Chtěli jsme mít šanci nabídnout to i jí. Ale přestože tu teď pobývám legálně, tak už rok a půl nemohu pracovat a už jsme utratili téměř veškeré naše úspory. Blížíme se do bodu, kdy budeme mít peníze jen na jeden měsíc života. Pokud se něco nestane v následujících několika týdnech, tak budeme muset ten dům prodat. Ale radši budeme mít ji než ten dům, o tom není pochyb. Všechny věci, se kterými se nyní musíme potýkat jsou nepatrné v porovnání s tím, že ji máme. Vždy, když upadáme na mysli a říkáme si, jak se nic nedaří, tak se podíváme na to krásné, malé děťátko a v tu chvíli víme, že máme to nejlepší na světě.“

_

„We started crowdfunding a few months back but it hasn’t really gone anywhere. We ask for everything – money but also clothes, toys or diapers. If we would be able to find a lawyer who would be willing to do a pro bono work for us, that’d be terrific.“

/

„Před několika měsíci jsme spustili crowdfunding, ale zatím se to moc nepohnulo. Žádáme o cokoliv – o peníze, ale také o oblečení, hračky nebo pleny. Pokud bysme touhle cestou našli právníka, který by byl ochotný pracovat pro nás ‚pro bono‘, tak tu bude úžasné.“

https://www.gofundme.com/help-baby-teresa