Powered by Seat

Archiv: Leden 2016

HOPRG_1685a

„Vždy jsem se hrozně bála smrti, měla různé úzkosti. Říkala jsem si: ‚Ty jo, tak my jednou umřeme a pak už pro nás nebude nikdy, nikdy, nikdy, nikdy, nikdy nic.‘ Teď jsme tu byli, malou chviličku – takové lusknutí prstu v těch nekonečných milionech a milionech let – a pak už tady zase nebudem. Pamatuji, že už v dětství jsem hodně brečela, že jednou umřeme. Takové to první dětské uvědomění si té konečnosti. U svého syna jsem to před pát lety pozorovala také. Vždy před spaním, když jsme si po pohádce povídali. Nejdřív si uvědomil, že umřu já – protože jsem starší než on. Najednou mi to jeden večer řekl a začal brečet, to bylo strašně srdceryvné. Pak si uvědomil, že dinosauři vymřeli, když sem spadl velký kámen, a tak se mě začal ptát: ‚Kdy spadne další kámen?‘“

„Řekla jsem mu tehdy: ‚Víš, někteří lidé věří, že se po smrti narodíme znovu.‘ Já sama na reinkaranci zas až tak nevěřím, ale kdysi mi od těch úzkostí pomohla myšlenka, že tady po smrti v určité formě přetrváme, že jsme součástí vícero věcí. Syna jsem o ale ničem nepřesvědčovala, nějak si na to po čase přišel sám. A tím se hodně uklidnil, to pro mě bylo důležité. A to, co se stane na konci života – kdo ví? Ale doufám, že on k té smrti bude mít hezký vztah. Že to pro něj nebude něco, čeho by se měl bát.“

/

„I have always been afraid of death, had various anxieties. I used to say: ‚Well, so we are all gonna die one day and then there will never, never, never, never ever be anything.‘ Once we were here, just a moment – like snapping your fingers in all those endless millions and millions years – and then we are gone. I remember I used to cry a lot when I was a child. It was this first awareness of your own finality. I noticed it at my son, too. Always right before he went to bed when we talked after the fairy tale. First he realised I was gonna die – because I’m older than he is. Once he told me this and started to cry, it was heart-breaking. Then he realised that dinosaurs got extinct because of the huge rock and he asked me: ‚When is the next rock gonna fall down?’“

„I replied: ‚You know, some people believe we are gonna get reborn after the death.‘ I myself don’t believe in reincarnation so much but the thought that we will remain in some form, that we are a part of more things used to help me from my anxieties. But I didn’t persuade my son, he found out himself. And it calmed him down, that was very important for me. And who knows what happens at the end of our lives? But I hope he will have a nice relationship with death. That it won’t be anything he should be afraid of.“


HOPRG_1681a

„Moje maminka po válce zůstala sama, s dvěma dětmi. Zlikvidovala krámek, který jsme tady na Vinohradech měli a začala vyučovat cizí řeči. Ty mi vydržely celý život, pracovala jsem dlouhá léta v zahraničním obchodu. Maminka mě od mala učila němčinu, později i ruštinu – to se muselo. Ve škole jsem měla i francoužstinu a doma také angličtinu. Tu teď ale, na stará kolena, umím nejhůř z celé rodiny. Ale chodím se ji dvakrát týdně učit do klubu seniorů. V pondělí nás učí jedna bývalá profesorka, ve čtvrtek samy opakujeme to, co jsme se v pondělí naučily. Jsou tam samé o dvacet let mladší dámy, ale vybraly mě, abych ty hodiny vedla – prý mi to jde nejlíp.“

„Moje sestra angličtinu studovala na filosofické fakultě a už před dlouhou dobou emigrovala, žili v Bernu. Jeden její syn se oženil do Kanady, druhý dnes žije v Londýně. A všichni moji vnuci studovali jeden rok v Americe. Takže když se rodina sejde, tak všichni mluví bezvadně anglicky. To pro mě byla motivace, abych se to naučila lépe. Navíc mě každou chvíli na ulici zastaví nějací cizinci a ptají se na cestu. Tak se jich vždy zeptám: ‚Where are you from?‘ A když mi pak ukazují mapu, tak řeknu: ‚Wait, I take my glasses.‘ Pak se podívám a řeknu jim, kam mají jít. U nás v domě také bydlí různí zahraniční studenti a o patro nade mnou jedna dívka, která si vzala Angličana. S ním se tedy také snažím mluvit anglicky. Ale víte co? On se mnou chce mluvit česky!“

/

„After the war, my mom was left on her own, with two children. She closed the little shop my family used to have here in Vinohrady and started to teach foreign languages. I’ve been using them all my life, I used to work in the field of Czechoslovak foreign trade. My mom used to teach me languages since I was little. First German, then Russian – these were obligatory at the time. I studied French at school and English at home. But now, in my old age, I am the worst English speaker of my family. But I go to English classes twice a week now, to a senior‘s club. On Mondays a former professor teaches us and on Thursdays it’s just us students and we revise what we’ve learnt on Monday. My classmates are ladies who are twenty years younger than me but they chose me to lead the lessons – they say I am the most advanced student.“

„My sister studied English at a Faculty of Philosophy and she emigrated a long time ago, they used to live in Bern. Her first son married a Canadian, her second son now lives in London. All of my grandchildren studied in United States for a year. So when the family meets, everybody speaks perfect English. That was a motivation for me to learn it better. Moreover, every now and then some foreigners stop me on the street and ask me for directions. So I always ask them: ‚Where are you from?‘ And when they show me a map, I say: ‚Wait, I take my glasses.‘ Then I look at the map and tell them where to go. There are also foreign exchange students living in our apartment building and one floor above me there is a girl who married an Englishman. I try to practise English with him as well. But you know what? He wants to talk to me in Czech!“


HOPRG_1680a

„This is my seventh time in Prague in the last seven years. I am from Gatlinburg, a very small city of 3000 people in Tennessee. And I love to travel. But for a long time I was travelling only in US. Until one of my friends got a job here and invited me to come. At home, everybody thought I was crazy. ‚Why are you going to Prague?’, they asked. ‚I don’t know, but I am going!‘ So I came and I fell in love. Over the years, Prague has become almost like a second home for me. It’s a wonderful city. And this experience encouraged me to travel much more. I am already retired and I travel six or seven months a year now.“

„Back in Gatlinburg I am known as ‚the traveller’. When I am there, I tell people: ‚Come on! Get on the airplane and follow me!‘ Last year, a good friend of mine really came. I had to book the flight for him, he had never been out of Tennessee. He came here, he didn’t understand anything about the culture or about anything but we had a very good time.“

„I still feel like a young man, looking for more adventures. That’s how I am. My eyes are still very young. I still see things. I dream things. And sometimes I sit and think: ‚Maybe I should go see the things I dream!‘ I am seventy-one years old but just yesterday I signed up for a dancing classes of tango and salsa here in Žižkov. Oh yeah!“

/

„Tohle je má sedmá návštěva Prahy za posledních sedm let. Pocházím z Gatlinburgu, malého městečka v Tennessee s třemi tisíci obyvateli. A cestování miluji. Dlouho jsem ale cestoval jen po Spojených Státech. Až do doby, než tu jeden můj kamarád dostal práci a pozval mě, ať ho přijedu navštívit. Doma si všichni mysleli, že jsem zešílel. ‚Proč bys jezdil do Prahy?‘, ptali se ‚To nevím, ale prostě jedu!‘ Přijel jsem a zamiloval se. Praha se za ty roky stala téměř mým druhým domovem. Je to skvělé město. A tahle zkušenost mě povzbudila, abych cestoval daleko víc než dřív. Už jsem v důchodu a cestuji teď šest až sedm měsíců v roce.“

„Doma v Gatlinburgu jsem znám jako ‚cestovatel‘. Když tam jsem, tak lidem říkám: Nasedněte na letadlo a poleťte se mnou! Loni jeden můj dobrý kamarád opravdu přijel. Musel jsem mu zarezervovat letenku, nikdy předtím nevytáhl paty z Tennessee. Přijel sem, vůbec nerozuměl kultuře ani ničemu jinému, ale moc jsme si to užili.“

„Stále se cítím jako mladík, který hledá nová dobrodružství. Takový já jsem. Mám mladické oči. Stále se okolo sebe dívám. O něčem sním. A někdy si sednu a řeknu si: Možná bych se měl jet podívat na to, o čem sním! Je mi sedmdesát jedna, ale zrovna včera jsem se zapsal na taneční hodiny tanga a salsy tady na Žižkově. Jasně, že jo!“


HOPRG_1679a

„V roce 1953 mi bylo čtrnáct. Protože jsem vždy ráda zdobila, tak jsem měla ve škole funkci nástěnkového referenta – starala jsem se o zprávy ze světa, z kultury, techniky a historie. Jednou jsem doma vzala fotografii ze starých novin a napsala o výročí narození prvního československého prezidenta, Tomáše Garriqua Masaryka. Hned ten den, v pět odpoledne, zastavilo před naším domem auto a vylezli z něj čtyři policajti. Přišli si pro mě jak pro zločince, maminka se divila, co jsem provedla. Já sama vůbec netušila, co se děje. Pochopila jsem to, až když se mě při výslechu ptali, kdo mi to poradil a s kým spolupracuji. V té době zemřel Stalin a oni to vzali jako politickou provokaci. „Nikdo mi to neporadil, je to přeci pravda“, řekla jsem jim. Jenomže to byla pravda, o které se tehdy nesmělo mluvit.“

„Pár dní nato uspořádali velké školní shromáždění v aule. Přijel vedoucí ČSM a nějací další lidé a strašně mě sepsuli. Už ani nevím, co říkali, snad, že jsem nepřítel lidu. Já tam jen stála a tekly mi slzly. V té době se děly daleko horší věci, lidé končili v uranových dolech. Ale mně bylo čtrnáct a byla jsem před celou školou, před všemi kamarády a spolužáky, takhle zostuzena. Považovala jsem to za velkou křivdu.“

„Ten rok jsem měla sníženou známku z chování a ze všech učebních předmětů. A na konci devítiletky jsem nedostala doporučení pro další studium, chtěli mě poslat do JZD. Nakonec se ale rodičům přes nějakého známého na ministerstvu školství podařilo sjednat, že mne přijmou na elektrotechnickou průmyslovku. Protože tam byl ředitel, kterému nevadily politické posudky. Byla jsem tam dlouho jediná holka. Ale jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Našla jsem kolem sebe dobré lidi – později v zaměstnání i tehdy na té škole. S těmi spolužáky se scházíme dodnes. Kdyby se to všechno nestalo, tak bych třeba šla jinam, zažila jiné věci, měla jiné kolegy a možná dnes neměla takové přátele, jaké mám.“

/

„I was fourteen in 1953. Since I always liked to decorate, I became responsible for a notice board at school – there I used to publish news from the world, from culture, engineering and history. Once I found a photograph in an old newspapers and I wrote about birth anniversary of the first Czechoslovak president, Tomáš Garrigue Masaryk. That day, at 5 in the afternoon, a car stopped in front of our house and four policemen got out of it. They came for me as if I was a criminal, my mom was surprised and asked what had I done. I myself had no clue what was going on. I understood only during interrogation when they asked me who had advised me to do that and with whom did I collaborate. Stalin died around that time so they took it as a political provocation. ‚Nobody advised me, it’s the truth after all,‘ I told them. But it was the truth which was not allowed to be discussed at that time.“

„A few days later they organized a big school assembly in the great hall. A leader of Czechoslovak Union of Youth came with some other people and they gave me a roasting. I don’t even remember what exactly they said, perhaps that I was an enemy of the state. I just stood there and wept. There were much worse things happenning at that time, some people ended up in uranium mines. But I was fourteen and I was dishonoured this way in front of the whole school, all friends and schoolmates. I thought it was a great injustice.“

„I got a lowered grade for my behaviour and all school subjects at the end of that year. And when I finished the school they didn’t recommend me further study, they wanted me to go to work in an agricultural cooperative. But through their acquaitance who worked at the Ministry of Education, my parents in the end managed to arrange me to go study at the school of electrical engineering. Because its director didn’t care about political assessments. For a long time, I was the only girl who studied there. But as they say, everything bad is good for something else. I found good people – both in my job and back at that school. We still meet with my former schoolmates today. If all of this hadn’t happened, I would have gone somewhere else, experienced different things, met other colleagues and maybe I wouldn’t have had such good friends as I do now.“


HOPRG_1678a

„Přemýšlím tady, jestli se vrátit zpátky do školy nebo jít domů, na kolej. Už jsem tam měl namířeno, ale pak jsem se zastavil. Řekl jsem si, že jelikož chci příští semestr dodělat bakaláře, tak bych měl zkusit obejít učitele z mého oboru, jestli by mi někdo z nich bakalářku nevedl. Druhá možnost je jít na kolej a nechat to všechno na poslední chvíli. No, takže asi určitě jdu do té školy. Teď, když jsem vám to řekl, tak asi musím, že?“

/

„I stand here and think whether I should go back to school or if I should go home, to the dorm. I was on the way there already but then I stopped. I thought that since I want to complete my bachalor’s degree this year, I should go and try to find a teacher of my field of study who would be able to become a supervisor of my thesis. The second option is to go to the dorm and leave it to the last minute. Well, I guess I go to the school. Now that I’ve told you I guess I have to, right?“


HOPRG_1677a

„Hodně přemýšlím o tom, jak se chováme ke zvířatům. Přijde mi to docela bizarní. Zeptejte se v České republice kohokoliv a řekne vám, že má zvířata rád. Přitom ale svými nákupy sponzorujeme jejich neuvěřitelné utrpení. Na jednu stranu lidé nesnenou utrpení psů a koček, svých domácích mazlíčků, ale na druhou stranu je jim lhostejné utrpení hospodářských zvířat. Přestože bylo prokázané, že například prase má vyšší inteligenci než pes. Ale stále se na něj společnost dívá jako na ‚něco‘, jako na věc. Jsme vychovaní to takto vnímat.“

„Přijde mi, že zvířata jsou dnes nejvíce utlačovaná skupina. Snažím se, aby si lidé uvědomili, co jim způsobujeme. Dějí se úplně absurdní věci – ve společnosti, která předstírá, že má zvířata ráda. Ročně jich zabijeme 62 miliard. Ve vaječném průmyslu šrotujeme jednodenní kůřátka – samečky – zaživa. Existuje organizace ‚Otevři oči‘, která skoro celý rok v pátek promítá na náměstí Republiky záběry z velkochovů. Spoustu lidí, kteří se tam zastaví, si po chvíli zakryjí oči a odejdou. Říkají, že by se masa nedokázali vzdát, ale že se na to prostě nevydrží dívat. To mi přijde zvláštní. Pokud za něco platím, tak bych měla být schopná čelit tomu, co se za tím skrývá.“

/

„I think a lot about the way we treat animals. I find it quite bizarre. Ask anyone in the Czech republic and they will tell you how much they love animals. But at the same time they sponsor their immense suffering. On one hand people cannot stand suffering of dogs and cats, their pets, but on the other hand they are indifferent to suffering of farm animals. Although it was proved that pigs have higher intelligence than dogs. But people still tend to look at them as if they were a thing. We are raised to perceive it this way.“

„I think that animals are the the most oppressed group nowadays. I try to make people realize what we do to them. There are totally absurd things happening – in a society that pretends how much it loves animals. We kill 62 billion of them every year. In the egg industry, we crush one-day-old male chicks alive. There is an organisation called ‚Otevři oči‘ (Open your eyes) that organizes public screenings of footage from factory farming, nearly all year round on Friday at Náměstí republiky. Many people stop to look at it but atfer a short while they cover their eyes and leave. They say that they couldn’t abstain from eating meat but that they just cannot stand looking at the footage. I find it strange. If I pay for something, I should be able to face what’s behind it.“


HOPRG_1676a

Masopust na mrazu – někdo přijde k úrazu

/

Carnival on frosty day – beware of injuries, I say

HOPRG_1676i

Masopust v Roztokách a Úněticích. Zde beží jeho královna.

/

Carnival of Roztoky and Únětice. Behold, here runs its queen.


HOPRG_1675a

„Vyrostla jsem na Šumavě, 900 metrů nad mořem. Bývali jsme zasypaní sněhem tak, že když tatínek odházel sníh od dveří, tak zasypal okna. Tatínek byl hajný, takže já jsem od dětství žila v přírodě. V zimě jsme vozili zvěři otýpky sena a já chodila každý den dvě hodiny pěšky do měšťanky – tehdy tam nic nejezdilo. A pak ze školy dvě hodiny zpátky. Od malička jsem takový hnaný běžec.“

„Přírodu miluji. Jen se podívejte okolo, jaká je to krása. Já jsem prostě holka z lesa, takže mi to tady v Praze chybí. Ale mám tu aspoň zahrádku. A ptáčky. Ti mě obveselují celý den. Přes zimu si sednu v obýváku do křesla a dívám se na krmítko za oknem, jak nalítavají. Sojky, straky, koňadry, modřinky. Příroda, krásná příroda. Mít rád kytičky, zeleninu a ptáčky – to je pro člověka požehnání.“

/

„I grew up in Šumava, 900 metres above the sea level. We used to be buried under snow so much that when my dad shoved it away from the door, he covered the windows. He was a gamekeeper so I lived in a forest since I was a child. In the winter we used to take bundles of hay to animals and I walked two hours every morning to town school – there were no connections at the time. And then I walked for two hours back home. I’ve been a forced runner since I was little.“

„I love nature. Just look around how beautiful it is. I am simply a girl from the forest so I miss it here in Prague. But I have a small garden at least. And little birds. They keep me happy all day long. During winter I just sit in my armchair in a living room and observe how they fly in to the feeder behind the window. Jays, magpies, great and blue tits. Nature, beautiful nature. To love flowers, vegetables and birds – that’s a blessing for a man.“


HOPRG_1674a

„Mně bylo sedmnáct, jí šestnáct, nejhezčí holka ve škole. Šíleně jsme se do sebe zamilovali. Chvíli jsme spolu chodili a pak jsme se – ani jeden dnes nevíme proč – rozešli. Oba jsme se povdali, poženili a v následujících dvaačtyřiceti letech jsme spolu mluvili celkem sedmkrát – občas jsme si zavolali. No, a pak mi jednou volala, když už byla dva roky vdova. Já byl v té době už rozvedený. Sešli jsme se a bylo to, jako bychom se rozešli včera. Navázali jsme tam, kde to skončilo. Ona byla pořád stejná – jestli má šedivé vlasy nebo o tři vrásky víc, na tom vůbec nezáleží. Já si tenkrát v těch sedmnácti myslel, že by bylo hezký zůstat s touhle holkou nadosmrti, vzít si ji. Vyšlo nám to až po dvaačtyřiceti letech.“

/

„I was seventeen, she was sixteen, the most beautiful girl at the school. We were madly in love. We dated for a while and then – none of us knows why now – we broke up. She got married, I got married and for the following fourty-two years we spoke to each other only seven times – on the phone. Then she called me one day, two years after she widowed. I was already divorced at that time. We met and it was as if we broke up the day before. We picked up where we finished. She was still the same – it doesn’t matter at all if she had three more wrinkles or a grey hair. I remember that when I was seventeen I thought that it would be nice to stay with this girl forever, to marry her. It worked out for us only after fourty-two years.“

HOPRG_1674c

Tehdy / Then


HOPRG_1671a

„Studoval jsem druhým rokem právo, když se můj otec oběsil. Bral jsem to jako zradu, jako v jistém smyslu útok – člověk, na kterého jsem spoléhal, mě opustil. Navíc takovýmto násilným způsobem. Dobrovolně odešel, unikl před odpovědností, kterou měl z hlediska výchovy ke svým dětem i z hlediska nevyrovnaných obchodních závazků. Kdyby to byla nemoc, tak by se to dalo svést na jakýsi anonymní osud, ale takto mě to opravdu zasáhlo, naštvalo. V té době jsem se zařekl, že se nesmím na lidi příliš upínat. Protože mě mohou takovýmto způsobem zradit.“

„Dnes už ale zášť ani nepociťuji. Vnímám, že je ve mně určité klubko pocitů, které jen tak nezmizí. Ale tu vnitřní nasranost jsem se snažil přetavit v něco konstruktivního. Ostatně si myslím, že zdravá míra naštvanosti je pro kariéru právníka nezbytná. Jak bych měl hájit zájmy klienta, kdybych byl uťápnutý chudák, co lituje sám sebe?“

„Zjistil jsem, že klíčem k tomu přenést se přes něco takového, je nechat působit čas a pak odpustit. Protože hned odpustit nešlo – mohl jsem si to zkoušet vsugerovat, ale prostě to nešlo. Až v době, kdy jsem dokončil školu, kdy jsem měl dobrý pocit sám ze sebe, jsem byl náchylnější k tomu odpouštět druhým. Řekl jsem si, že když už jsem dokázal urovnat si život zvnějšku, musím se pokusit urovnat si všechno i v sobě.“

/

„I was a sophomore at the Faculty of Law when my father hung himself. I took it as a betrayal, as an assault of a kind – a man whom I relied on, left me. Moreover, in a violant way. He left the world voluntarily, he escaped the responsibilities he had both as a father and as a businessman with liabilities. If he had died from an illness, I could have taken it as a result of an anonymous fate. But this way it really hit me, it made me angry. After that happened I swore to myself that I won’t clamp on people too much. Because they can betray me this way.“

„But I don’t feel much of the grudge anymore. I feel that there is a tangle of feelings inside me that won’t dissappear so easily. But I tried to transform the feeling of anger into something constructive. After all, I think that a healthy level of anger is neccesary for a career of a lawyer. How should I defend my client’s interests if I was a wimpy poor man who pities himself?“

„I found out that the key to overcoming such a thing is to let time work and then to forgive. Because I couldn’t have done it right then – I could tried to make myself believe that but it was simply not possible. Only when I graduated at the university, when I had a good feeling about myself and my achievements, I was more prone to forgive others. I thought that if I managed to put my life right on the outside, I have to try to put it right on the inside as well.“