Powered by Seat

Archiv: Leden 2016

HOPRG_1673a

„Můj otec byl komunista, ale jiný komunista. To byl člověk z jedenácti dětí, který měl silné sociální cítění, který byl vzdělaný a který v mládí dlouho pracoval různě po Evropě. Takže byl natolik inteligentní, aby se po roce 1948 nedal strhnout tím tehdejším fanatismem. Nikdy nikoho neudal, ale po tom převratu, za totality, už z toho všeho nemohl ven. Všichni o něm ale věděli, že zůstal svůj.“

„My mladí jsme zprvu byli ve čtyřicátém osmém roce nadšení – toužili jsme po sociální spravedlnosti, nelíbilo se nám, že někteří lidé, často vzdělaní, seděli na chodníku a žebrali o chleba. A to nebylo jen za války, už za první republiky byly obrovské sociální rozdíly. Ale to nadšení nás brzy přešlo. Studovala jsem na obchodní akademii a brzy se to tam začalo hodně dělit – ti byli leví, ti byli praví. Ve škole si mě jako dceru komunisty jednoho dne předvolali a pan ředitel mi navrhl, abych hlídala třídu. Abych donášela. Rázně jsem mu tehdy řekla, že tohle já nedělám. A měla jsem peklo. Ale díky tomu mám dnes čisté svědomí. Celý život jsem věřila, že se s druhými musí diskutovat, ne na ně donášet.“

„Pracovala jsem dlouhá letá jako dramaturg v televizi. Dělala jsem pořady o umění. Kolegové byli rádi, že jsem nebyla ve straně – nemohla jsem jít nahoru. Ale žila jsem podle svého přesvědčení a když jsem něco dělala, tak jsem si vybrala lidi, se kterými jsem byla nějak duševně spřízněná. Dělala jsem pořady o estetice, o umění, o galeriích, o muzeích. Nikam nahoru jsem se drát ani nechtěla. Svoji práci jsem milovala, takže jsem byla spokojená. Ale samozřejmě se to projevilo finančně, měla jsem jasně daný strop.“

„Já jsem individualistka, vždy jsem se rozhodovala podle svého myšlení. Tohle si zkuste zapamatovat: Zůstaňte svůj. Nenechte se zmanipulovat tou ani tou stranou. Potom totiž budete mít svůj názor, budete používat svoji hlavu – a to je hrozně cenné.“

/

„My father was a communist but he was the other kind of a communist. He came from a family of eleven children, he had a strong social conscience, he was educated and worked all around Europe as a young man. So he was inteligent enough not to be carried away by the post-1948 fanatism. He never denounced anyone but after the communist coup d’état, during the totalitarian regime, he was not able to get out of it. But everybody knew that he stayed the way he was.“

„We – young people – were excited at first. We longed for social justice, we didn’t like that some people, often educated ones, sat on a sidewalk and begged for a piece of bread. And this was happening not only during the war – there were huge social differences already in the pre-war Czechoslovakia. Our excitement didn’t last for long. I studied at a business college and soon the people started to take sides – some were the leftists, some were the rightists. As a daughter of a communist, I was called into principal’s office one day and asked to guard the class. To snitch on my classmates. I resolutely told him that I didn’t do such things. And hell broke out. But now I have a clear conscience thanks to that. For all my life I’ve believed that one has to discuss things with others, not to inform on them.“

„I worked as dramaturge in TV for many years. I did programmes on art. My colleagues were glad that I was not in the communist party – because I couldn’t move up with my career. But I lived according to my beliefs and when I worked on some project with somebody, I chose people who were intelectually close to me. I did shows about esthetics, about art, galleries and museums. I didn’t even want to thrust my way up. I loved my job and so I was satisfied. But my salary was affected, obviously. I had a clearly set wage ceiling.“

„I am an individualist, I’ve always made my mind on my own. Try to remember this: Stay the way you are. Don’t let yourself be manipulated by one or the other side. That way you will have your own view, make use of your own head – that’s very valuable.“


HOPRG_1666a

„Já jsem se nikdy neoženil, žiju sám jako opuštěné zvíře. Ale volné jako pták. No, taky se jmenuji Špaček. Nahrabat si a pryč, tak jsem to vždy chtěl. Nemít povinnosti. Když se dnes ráno probudím, tak si říkám: ‚Tak čímpak se dnes budu bavit?‘“
Čímpak se dnes budete bavit?
„Projdu se po mestě, po obchodech. Když je v létě hezké počasí, tak sednu do svého žigulíka – rok výroby 77, ale jako novej – a jedu se koupat na Slapy. Prostě, já před jednadvaceti lety odešel do důchodu a prožívám teď nejlepší roky svého života. Zkazit si to můžu jenom sám.“

/

„I never got married, I’ve been living on my own just like an abandoned animal. But free as a bird. Well, my surname is Špaček (Starling). To rake in money and be gone, that’s what I always wanted. Not to have responsibilities. When I wake up today, my first thought is: ‚How am I going to entertain myself today?’“
How are you going to entertain yourself today?
„I am going to walk around the city, do some shopping. In summer, when there is a nice weather, I sit into my 1977′s Lada 1200 – still as good as new – and I go for a swim to Slapy Dam. To put it simply: I retired twenty-one years ago and I’ve been experiencing the best years of my life ever since. It’s only me who can spoil it for myself.“


_MG_1892

„The more, the better.“

/

„Čím víc, tím líp.“

_

Greetings from my weekend visit of Tel Aviv / Aneb krátký pozdrav z víkendové návštěvy Tel Avivu


HOPRG_1672c

(2/2) „Po té nehodě jsem si poprvé uvědomila, že život není nekonečný. Musela jsem chodit na různé operace, byla často v nemocnici. Ale když je člověk v nějaké krizové situaci, tak zatne zuby a většinou to vydrží. Ale pak se z toho oklepe – což u mě následovalo asi po čtyřech letech – a najednou má být šťastný a spokojený. Ale na mě dolehly různé věci – začala jsem mít problémy se srdcem, záněty břicha. Spoustu věcí asi mělo psychosomatickou příčinu. Ale doktoři mi furt psali nějaké léky. Těm já už v dnešní době nevěřím, napáchali u mě více škody než užitku. Začala jsem hledat různé alternativy.“

„Zní to jako typický motivační příběh, kdy člověk málem umře, aby pochopil hodnotu života. U mě ale největší zlom v myšlení nastal vlastně docela nedávno a vůbec ne za tak dramatických okolností. Bylo to vlastně celkem pozvolné. Začala jsem chodit na večerní přednášky o osobním rozvoji, které u nás na VŠE organizuje skupina Cesta Úspěšných. To samo člověku hodně dá, když si z toho chce něco odnést a mně to i do života připletlo člověka, díky kterému jsem objevila jednu skvělou knížku, která u mě změnila víc věcí než to všechno předtím. Jako je to v tom citátu – někdy ty nejlepší věci a lidi příjdou nepozorovaně, bez žádných okázalých gest nebo až když je člověk neočekává“

„Hodně se teď snažím měnit svůj život, abych nemusela žít tak, jako ostatní. Stresovat se kvůli hloupostem a žít tak, jak to chtějí všichni okolo, ale ne já. Té nehody se to netýkalo, ale jsem si jistá, že člověk si svým podvědomím přitahuje do života určité události a lidi. V té knížce, kterou jsem četla, tomu říkají ‚zákon rezonance‘. Třeba když má člověk často pochyby, říká si ‚jé, a co když půjdu a tu zkoušku neudělám?‘, tak ta situaci nastane s mnohem větší pravděpodobností.“

„Hodně lidí, když slyší ‚osobní rozvoj‘,‚síla myšlenek‘ a podobné výrazy, tak jim to přijde moc mystické a esoterické. Dělají si legraci, že si v tom případě sednou a budou myslet na to, že chtějí vyhrát Sportku. Pro mě je na tom nejdůležitější silná vůle dělat to, co člověk chce. Protože podvědomě trávíme spoustu času věcmi, které se od nás očekávají. Že budeme chodit do školy, do práce. Šla jsem z gymplu, hloupá jsem nebyla a tak bylo studium VŠ u mě samozřejmé. I když jsem si mohla vybrat školu i obor, co mě baví, pořád to byla jen škola a povinnosti, které si diktuje dnešní doba. Pořád se říká – bez titulu jsi nic, ani si neškrtneš. Takže to člověk dělal trochu z nutnosti. Až tento semestr jsem měla štěstí a potkala vyučujícího, který o tom sice neví, ale dal mi ke studiu konečně smysluplný důvod. Stejně tak s prací. Spoustu lidí se v práci může sedřít, aby měli peníze, za které se pak snaží koupit volný čas. Nedává mi to moc smysl.“

„Já chci být každý den spokojená. A je úplně jedno, co dělám. Ať už se třeba musím učit na zkoušky, jako teď. Dneska jsem měla jednu, příští týden mám další tři. Dříve jsem se tím hodně stresovala, tři dny před zkouškou zvracela. Teď už to zvládám o mnoho líp. A naučila jsem se báječný zvyk, který teď dodržuji. Zpočátku to člověku připadá trapné, ale spočívá to v tom, že si každý večer sednu a napíšu tři věci, za které jsem vděčná, že se ten den staly. K tomu si ještě píšu seznam přání – každý den jedno přidám.“

Jaké jste si napsala včera?

„Přání, ať jsem stoprocentně zdravá. A ať odstraním všechny psychosomatické příčiny svých zdravotních problémů.“

/

“After the accident I realised for the first time that life is not endless. I had to undergo various surgeries, I spent a lot of time in hospital. But when you are in a critical condition, you get yourself together and pull through. And then you get over it – which in my case took four years – and suddenly you are supposed to be happy and satisfied. But a lot of things dawned on me – I started to have problems with my heart, tummy infections. I think it was psychosomatic from a great part. But the doctors kept on prescribing me various drugs. I don’t trust drugs anymore, they made more damage than benefit. So I started to look for some alternatives.”

“It sounds as a typical motivational story when one almost dies in order to understand the value of life. But the breakthrough has occurred quite recently and it wasn’t under such dramatic circumstances. It was rather continuous. I started to attend to some lectures on personal development organised on my alma mater called The Path of the Successful. When you want to learn, it can give you a lot and it helped me to meet a person who recommended a book which changed more things than anything else before. It’s like in this quote – sometimes the best things and people come quite unexpectedly, without pompous gestures or when you don’t expect them at all.“

“I really try to change my life these days so as I wouldn’t live as the others. To stress over nothing and live in a way I’m expected to live like everyone but not me. It doesn’t have a connection to the accident but I’m sure that you can attract some people and some events into your life. In the book that I read, it’s called the law of resonance. For example, when you have doubts and you keep on telling yourself: ‘Well, what if I go and I fail the exam?’ The situation is more likely to happen.“

“A lot of people find it too esoteric or mystical when they hear ‘personal development’ or ‘the power of thought’. They mock it and try to prove that if they sit down and think about winning a lottery, it will happen. But for me, the strongest point is the strong will to do whatever I want. Because subconsciously we spent a lot of time about things which are expected from us. To go to school, to work. After I graduated from high school, I was smart so I applied for a university. Even though I could choose which one, it was still school and duties dictated by our times. People always say – you are nothing without a degree. So you follow it from need. This semester I finally encountered a teacher (who doesn’t even know it) who gave me strong reason to study. So it is with work. A lot of people work hard to have enough money so as they can buy free time. It’s nonsense.”

“I want to be happy every day. Whatever I do. Let it me studying for my exams like now. I had one today, three next week. I used to stress a lot, used to throw up three day before every exam. Now I can deal with it. I learned a great trick that I stick to. It’s silly at first but every evening I sit and write down three things I am grateful for that they happened that day. And I add a list of wishes – every day I add one.”

Which one did you write down yesterday?

“A wish to be 100% fit. And to get rid of all psychosomatic causes of my health problems.”

 


HOPRG_1672a

(1/2) „Chtěla jsem udělat dobrý skutek. Byla jsem v prváku na střední, byl konec září. Ráno jsme se potkali s kamarádem na zastávce, ale nejel autobus. Tak jsme šli pěšky, směrem k jednomu přechodu pro chodce mezi Prosekem a Střížkovem. Kousek před námi šla skupinka asi osmi lidí. Jak jsme si s kamarádem povídali a já koukala před sebe, tak jsem si všimla, že někomu něco vypadlo. Došli jsme blíž a uviděli, že to je peněženka. Tak jsem ji sebrala a chtěla tu skupinu doběhnout. Je tam velká silnice, dvouproudovka v každém směru. Oni už byli v půlce toho přechodu, na ostrůvku, kde ráno stávají policajti a hlídají dopravu – všude okolo jsou školy. Policajti pro ně v tom druhém směru zastavili autobus a pustili je na přechod. Já doběhla na ten ostrůvek a chtěla jít za nimi. Podívala jsem se přes sklo na řidiče toho autobusu, který na mě kývnul, že můžu jít. Rozešla jsem se, jen tak rychle se podívala doleva a najednou rána. Ti policajti počítali jen s tou skupinkou přede mnou, takže dali autu v dalším pruhu znamení, že může jet. A bylo to. Odlétla jsem sedmnáct metrů, měla roztříštěnou nohu, všechno možné polámané. Zuly se mi obě boty. Ale tu peněženku jsem pořád držela v ruce, to dodnes nechápu. Policajti mi ji tedy strčili do baťohu a naši ji tam potom v nemocnici našli. Tak jsem jim to všechno vysvětlila. V té peněžence byly i doklady, takže rodiče viděli, že ten člověk má hodně neobvyklé příjmení. Nejdřív tedy zkusili obvolat lidi ze Zlatých stránek, ale z toho nic nebylo. Pak si táta vzpomněl, že měl kdysi zaměstnance, který se takhle jmenoval. Nakonec se ukázalo, že to byl jeho syn. Když jsme mu tu peněženku vraceli, tak ten kluk řekl: ‚Jé, to je super, já už ji ztratil asi sedmkrát. A vždycky se mi nějak vrátila.’“

/

“I wanted to do a good deed. I was in the first year of high school, it was the end of September. I met a friend on a bus stop but the bus didn’t come. So we walked towards a crossing between Prosek and Střížkov. A bit ahead, there was a group of eight people. While me and my friend talked, I noticed that something had fallen out of someone’s pocket. We followed and then I saw it was a wallet. I fetched it and ran towards the group of people. There is a wide road, a dual carriageway. The group was in the middle of the crossing, on an islet where policemen stand in the morning and watch the traffic – there are schools all around. The policemen stopped a bus in the second lane for the group of people and let them cross. I nodded to the bus driver and he let me pass, too. I started to cross, quickly turned to the left and then: Bam! The policemen counted only with the group ahead so they let the car in the other direction pass. And that was it. I flew seventeen metres, had my leg shattered, everything broken. Both of my shoes got off. But still, I squeezed the wallet in my hand, that I can’t understand it after all these years. So the policemen put it into my bag and my parents found it later in a hospital. So I explained everything. There were IDs so they could see that the person had such a unique name. Firstly they tried to call a few people from Yellow Pages but in vain. But my dad remembered that he once had an employee of this name. It turned out it was his son. When we returned the wallet, the boy was like: ‘Wow, that’s awesome, I have lost it seven times. And it always came back.’”


HOPRG_1669a

„Maminka je hravá, takže pro ni neustále něco vymýšlíme. Namísto dárků pro ni připravujeme hry. Od dětství jsme pro ni s bratrem vymýšleli různé křížovky, teď ji většinou vyženeme někam na výlet, kde musí luštit různé skryté vzkazy. Někdy to jsou dost monstrózní projekty, kdy půl roku hledá indicie, než se dostane k cíli. Trochu to tedy komplikuje fakt, že ona je takový chaot. Takže se někdy vypraví hledat indicii, jede třeba vlakem na celodenní výlet, a pak se po ní na tom daném místě ani pořádně nepodívá a zase jede zpátky. A nám potom řekne: ‚Tam nic nebylo!‘ Není v tomhle moc důsledná. Takže vlastně není k takovéhle činnosti příliš předurčená. Ale jí to asi nevadí, protože příště vždy zase vezme batůžek a jede. Prostě ji to baví – pokaždé, když od nás dostane nový úkol, tak se jí úplně rozzáří oči. Ona si prý v dětství moc her neužila, a tak se tímhle dnes do dětství vrací. Vynahrazuje si, co nestihla.“

/

„My mom has playful character so instead of buying presents, we prepare games for her. When we were still children, me and my brother used to make her all kinds of crossword puzzles. Nowadays we usually let her go for a trip where she has to puzzle out hidden messages. Some of these are a gigantic projects that takes her half a year to finish. It gets complicated by the fact that she’s a bit chaotic. Sometimes she sets off to find a clue, it takes her half a day to get to the place by train for instance, and when she gets there, she doesn’t even search for it in a proper way. Then she comes back and tells us: ‚There was nothing there!‘ She is not very thorough in this. So she’s not really suited for this type of activity. But I guess she doesn’t mind, because next time she takes her little bag and sets off for the next trip. She simply enjoys it – every time we assign her a new game task, her eyes light up. She told us that she didn’t have much opportunities to enjoy games when she was a child. So this brings her back to childhood, it makes up for all the things she missed.“


HOPRG_1664a

„Seděl jsem za pokus, čtrnáct let. To je dlouhá doba. Když se mi blížil konec trestu, tak jsem se té svobody bál. Protože po takovém čase přijdete do jiné doby, do jiného světa. Ale už před výstupem mě pedagogové a psychologové brali ven. Abych si zvykl na lidi. Hodně pomohlo, že mě dali před výstupem na volné pracoviště, kam jsem jezdil sám, bez policajtů. Pak mi dali i přerušení trestu, aby viděli, jak budu žít. Ředitel za mnou přišel a řekl: ‚Franto, doufám, že mě nezklameš. Jinak mě vyhodí.‘ Tak jsem mu odpověděl: ‚Nechte to na mně.‘“

„První, co jsem měl v hlavě bylo, abych mezi lidi zapadl. Pomalinku jsem se všechno naučil – jak se chovat k lidem, v krámu nebo v tramvaji. Řekl jsem si, že jaký život si udělám, takový ho budu mít. Protože buď má člověk zájem, anebo je za měsíc zpátky. Takže jsem se snažil. A potkalo mě štěstí, aspoň jednou v životě. Dlouho jsem bydlel na ubytovně, ale našel jsem si práci a normální, slušné přátele. I tak jsem dlouho nevěřil, že to dokážu. Svou paní jsem potkal na inzerát, ta se taky zpočátku bála. Ale hned na té první schůzce mi řekla: ‚Hele, já to s tebou zkusím.‘ Řekli mi to i její dospělí synové. A časem jsem jim i sobě dokázal, že to zvládnu.“

„Už jsem venku sedm let. Kolikrát se dnes zastavím a napadne mě, že jsem to fakt zvládnul. Že jsem se dostal zpátky do života. Drží mě hlavně moje paní, dodnes jí za to děkuju. Protože vím, že někoho mám, že pro někoho žiju.“

/

“I was in jail for attempted murder, fourteen years. That’s damn long. When it was coming to its end, I was really afraid of the freedom. Because after such a long time you enter different times, a different world. But the trainers and psychologists used to take me out before that. To get used to people. What really helped was that they put me to a free working place where I had to take a bus, no policemen. Then they put me on parole to see how I was gonna live. The director once came to me and told me: ‘Franta, I hope you don’t disappoint me. Otherwise I will get fired.’ And I told him: ‘Leave it up to me.’”

“The first thing which I had on my mind was to fit in with the people. I learned everything real slow – to deal with people in a store or on a tram. I told myself I would create the life I wanted for myself. Because one is either interested, or back in jail in a month. So I tried. And I was lucky, at least once in my life. I lived at a lodging house but I found work and regular, polite friends. Even though I didn’t know I was gonna make it. I met my wife through an ad and she was also afraid at first. But after our first date she told me: ‘OK, I will give it a try.’ Her grown-up kids told me this. And after some time, I proved I could make it.”

“I have been out for seven years. It often dawns on me that I really made it.That I was able to get back to life. It’s thanks to my wife, I’m still thankful to her. Because I know that I have someone next to me, that I live for someone.”


HOPRG_1667a

Vy se smějete při čtení Pravidel českého pravopisu?
„Rozesmálo mě, že tam je slovo ‚drajv‘. To se mi líbí, to mě oslovilo.“
Kdy jste měla ve svém životě největší drajv?
„Asi když jsem dělala tiskovou mluvčí ministra financí. Ale teď už jsem v důchodu, takže žádný drajv. Co tady ještě píšou? Drahý, drahně, dračice, drabčík. Drabčík? Co to je drabčík?“
To nevím. Ale zkusím se zeptat lidí na internetu.

/

You laugh while reading Czech grammer rules?
„It made me laugh when I noticed that there is a word ‚drajv‘ (from ‚drive’). I like it.“
When did you feel to be driven the most in your life?
„When I worked as a spokesperson of the Minister of Finance. But I am retired now, so no more drive. Let’s see, what else is in the book? ‚Drahý‘ (Expensive), ‚drahně‘ (substantial), ‚dračice‘ (dragon), ‚drabčík’. ‚Drabčík?‘ What is ‚drabčík’?“
I don’t know. But I’ll try to ask the people on the internet.


HOPRG_1665a

„Nemám rád společnost. Nejradši někde sedím sám a čtu si. Nikdy jsem se nenaučil s lidmi žít, vždy jsem se cítil být trochu stranou. Až to dopadlo tak, že žiju stranou úplně – spím venku, žiju na ulici. Ale nežebrám. Párkrát na cigaretu, ale většinou ani to ne. Sbírám papír. Každý ráno si dám dvě kolečka pro zahřátí. Ale nemůžu přemýšlet, že teď půjdu a něco najdu. Všude jdu a všude koukám. Sedmdesát kilo, sto padesát korun. Pak si sednu, dám si jointa a čtu si. Čtu vlastně pořád. Knížky jsou pro mě inspirace, zdroj pro přemýšlení. Člověk poznává lidi, lidské povahy. To mě zajímá, baví.“

Kdyby někdo napsal knížku o vás, o čem by byla?
„Ten začátek by byl asi fakt šílený. Byl jsem chytrej, zajištěnej, ale nebavilo mě to. Furt běhat, pro někoho pracovat, někoho poslouchat. Mohl jsem mít úplně všechno, ale vykašlal jsem se na to. Moc jsem hulil – to říkali naši. Než jsem ve dvaceti utekl z domova. Různě jsem se potkloukal, dva roky pracoval v Anglii. Jednou jsem se z toho všeho chtěl dostat, tři čtrvtě roku se mi dařilo. Měl jsem nejlepší práci – seděl jsem na kamerách v obchodním domě a koukal na lidi, jak kradou. To mě bavilo, to bylo jak počítačová hra. Pak jsem ale asi začal zase moc hulit. No, a pak by ta knížka pokračovala takhle, jak žiju. Což není moc dobré. Nesnažím se udělat nic moc navíc – prostě si zajistím na každý den jídlo a pak se někde flákám. Ale dokážu takhle žít a nevypadat jako prase. Ještě to není tak špatný, aby se za mnou lidi otáčeli. Ani ten policajt – takhle s knížkou si mě ani nevšimne. Ale nejhorší je, že nevím, co chci. Nikdy jsem to nevěděl. Asi nejvíc bych chtěl být normální. Přitom ale nevím, co je to normální.“

/

„I don’t like society. I prefer to sit down and read. I have never learnt to live with people, I have always felt a bit apart. So what happened was that I live apart completely – I sleep outdoors, live on the street. But I don’t beg. Just a few times for a cigarette, but mostly not even that. I collect paper. Every morning I do two rounds to warm up. But I can’t think that now I go and find something. I go everywhere and I scan the surroundings. Seventy kilos for one hundred and fifty crowns. Then I sit down, have a joint and read. I actually read all the time. Books are a source of inspiration for me, a source for reflexion. One learns about people, about their nature. That’s what I like.“

If someone wrote a book about you, what would it be about?
„The beginning would be rather crazy. I was smart, secured but I didn’t like it. To run all the time, work for someone else, obey someone. I could have had it all but I blew it off. I smoked weed ways too much – that’s what my parents used to say. Before I ran to England at twenty. I struggled through life for two years in England. Suddenly it all turned out well for me, had nine good months. I had the best job ever – sat at security cameras at a department store and watched the people snatching. That was fun, like in a video game. But then I started to smoke weed too much again. Well, and then the book would go like that, the way I live now. Which is not very good. I don’t try to do more – I just do as much so as I can have enough food for the day and then I slack off. But I can live like that and not to look as a pig. It’s not too bad so that people would turn away from me. Not even the policeman – he doesn’t even notice me. The worst thing is that I don’t know what I want – I have never known. Maybe I would like to be normal the most. But I don’t know what normal means.“


HOPRG_1663a

„Po jednatřiceti letech jsem odešla od chlapa. Protože jsem si to v sobě srovnala a uvědomila si, co chci. Já jsem znamením beran, takže půjdu, dokud toho nedosáhnu. Jsem hodně samostatný člověk, ale ženská se potřebuje vybrečet, potřebuje obejmout, potřebuje pochválit, potřebuje za něco poděkovat – prostě potřebuje, aby chlap byl pozorný. Ještě jsem takového nenašla.“

„Asi si vybírám špatné chlapy, ale je mi to jedno. Já jsem šťastná, spokojená se životem. Protože mám hodného synáčka, na kterého jsem pyšná, mám dva pejsky – vždyť to mi k životu stačí. A jestli si nějaký chlap myslí, že mě vytočí, tak ať dovolí, abych se zasmála: Cha! Cha! Cha!

/

„I left my husband after thirty-one years. Because I’d realized what I wanted. I am in the sign of Aries so I will go till I get it. I am very a self-sufficient person but a woman needs a shoulder to cry on, needs to be hugged, complimented, thanked – simply needs a man who is attentive to her. I still haven’t found such a man.“

„I guess I choose the wrong kind of men but I don’t care. I am happy, satisfied with my life. Because I have a good son whom I am proud of, I have two dogs – that’s enough for my life. And if some guy thinks that he can make me mad, let me laugh at him: Ha! Ha! Ha!