Powered by Seat

Archiv: Únor 2016

HOPRG_1714a

„Mám rád černou, přijde mi nejestetičtější. A ladí úplně se vším. U tohohle se mi líbí ten kontrast toho, jak je ten temný, metalový styl spojený s elegancí viktoriánské doby. A pak taky, že mám na sobě tohle a jsem přitom relativně veselý člověk. Což většina lidí, se kterými se bavím, už prokoukla. Pochopili, že na to možná nevypadám, ale že nejsem evil goth of doom, který žere malé děti.

/

„I like black colour, I find it the most esthetic. And it goes with everything. With this I like the contrast of the dark, metal style with the elegance of the Victorian era. And also the contrast of wearing this when in fact I am quite a cheerful man. Most of the people I know were already able to see me through. They’ve already realized that I may not look lke it but I am not evil goth of doom who feeds on little babies.“


HOPRG_1713a

„Po gymplu jsem si sbalila batoh a přestěhovala se z jižních Čech do Prahy. To mě hodně změnilo. Do té doby jsem žila pod ochranou rodičů a mám pocit, že jsem o životě a o světě vlastně moc nepřemýšlela. Pak přijedete z malebného, malého městečka, kde jsou na sebe všichni hodní, a vystoupíte s tím svým baťůžkem na Hlaváku. To nezapomenu – šla jsem přes park na tramvaj a kolem mě se míhaly ty davy lidí s kamennou tváří. Každý do každého strká, všechno je hektické. To pro mě byla pocitově dost velká změna. Pak jsem jela na svoji první brigádu do Strašnic, kde jsem vystoupila a bylo to tam hrozně šedivé a oprýskané. Pamatuji, jak jsem z toho byla nešťastná, že ta Praha je vlastně ošklivá. Všechno se také zdálo být takové daleké a já si uvědomovala různé vůně a pachy. Což je ale teď po letech něco, co mi trochu chybí – když se přestěhujete do nového města, tak všechno vnímáte daleko intenzivněji.“

„Přestože jsem se opravdu snažila, tak jsem zpočátku nemohla najít práci. Neměla jsem se komu vybrečet a jelikož jsem dost hrdá, tak jsem si nedovolila zavolat rodičům a oznámit jim, že se vracím domů. Znala jsem spoustu lidí, kteří tohle počáteční období neustáli a opravdu jeli zpátky. Já se ani nedivím, člověk je ve velké izolaci – bez práce, bez přátel, bez rodiny. Mně vlastně asi pomohlo, že jsem v tom svém věku ještě neměla tak rozvinuté logické uvažování, že jsem byla taková praštěná. Jeden měsíc jsem jedla jenom chleba s kečupem, protože jsem prostě na nic víc neměla. Když bylo líp, tak jsem si u Vietnamců koupila kusové vajíčko.“

„Od té doby vím, že každé špatné období jednou skončí. Že by tomu člověk neměl propadat, utápět se v tom. Naopak je dobré si i v té špatné zkušenosti něco pro sebe najít. Člověk nikdy nemůže mít v daný okamžik všechno, celý ten kruh zkušeností. Když jste bohatý, tak se naučíte věci, které náleží bohatému životu. A když jste chudý, tak se naučíte věci, které náleží chudému životu. To je daleko cennější, než když pořád jenom přemýšlíte o tom, kdy už bude dobře.“

/

„After I graduated at high school, I packed by bag and moved from South Bohemia to Prague. This experience changed me a lot. Until then I lived under protection of my parents and now I feel I didn’t even thought about life or the world all that much. Then you get out of the pictoresque, little town, where everybody is nice to each other, and you get off at Hlavní nádraží. I will always remember it – I walked through the local park to catch a tram and crowds of straight-faced people were passing me by. Everyone scrambling through the crowd, everything’s hectic. It felt very different from what I knew. Then I went for my first part-time job one day to Strašnice, where I got off and everything was grey and flaked. I remember being all sad that Prague is in fact ugly. Everything also seemed to be very distant and I was noticing all kinds of smells and odours. Which is something what I kind of miss today – when you move to a new city, you perceive everything around you much more intensively.“

„Even though I really tried, I was unable to get a job at first. And I didn’t have anyone to cry to. Since I’m quite proud person so I didn’t allow myself to call my parents and tell them that I was coming back home. I knew a lot of people who didn’t manage to go through this initial phase and really did go back. I am not surprised, you are very isolated – no job, no frieds, no family. I think it was a good thing for me that my logical thinking was still not so developed at my age, that I was a bit wacky. One month I ate only bread with ketchup because I simply coudn’t afford anything else. On a good days, I bought myself a single egg at a local shop.“

„Since that time I know that every bad period will end one day. That one shouldn’t get submerged in it. You should try to find something good for yourself even in the bad experience. We cannot have it all at one moment, all the circle of life experiences. When you’re rich, you’ll learn things that belong to rich life. And when you’re poor, you’ll learn things that belong to poor life. That’s much more valuable than to constantly think about when the good times are going to come.“


HOPRG_1709a

„Zabývám se výzkumem etnických konfliktů – tématy národnostního napětí či rozpadu mnohonárodnostních států. Pět jsem jsem v 80. letech dělal doktorát na univerzitě v Sofii, cestoval jsem hodně po Balkáně a už tehdy mi bylo jasné, že Jugoslávie nemá moc šancí udržet se jako jeden státní celek.“

„Můj hlavní poznatek je, že všechny mnohonárodnostní státy jsou nestabilní. Podle mě je proto vysoce pravděpodobné, že se časem rozpadnou. Protože my s tím v podstatě neumíme nic udělat, zatím na to nikdo nepřišel. My umíme jednu věc – když jedno etnické teritorium rozetnete politickou hranicí, tak je vysoce pravděpodobné, že časem budete mít dva politické národy, dva státy. Ale neumíme opak – utvořit pro dva a více konstituovaných národů nosnou ideu, která by je dokázala udržet dohromady. V Evropě je to napětí dnes patrné ve Španělsku, ve Velké Británii nebo v Belgii. Ale to, že si nějaký národ chce vytvořit vlastní stát neznamená, že se pak tento stát nechce integrovat, například do Evropské Unie. Evropská integrace není integrace národů, to je integrace států.“

„Stačí se podívat na mapu a vidíte, že současné hranice mnoha afrických států nemají žádné historické ani etnické opodstatnění. S tím souvisí konflikty, které tam probíhají – v Somálsku, v Súdánu, v Libyi, letité konflikty ve Rwandě. Pro koloniální hranice ale nemusíme chodit do Afriky. Sýrie nebo Irák jsou zcela umělé státy, které je podle mého názoru chyba udržovat pohromadě. Hranice mezi Tureckem, Sýrií a Irákem je důsledkem porážky Osmanské říše v 1. světové válce, jejího zániku. Podle takzvané Sykes-Picotovy linie si někdejší osmanské území rozdělila Velká Británie a Francie jako svá mandátní území. Dnešní Jordánsko a Palestinu dostala Velká Británie, Sýrii a Libanon dostala Francie. A Francouzi už tehdy v Sýrii vytvořili samostatný stát, samozřejmě z hlediska svých vlastních potřeb. Nebyli ochotni ho dělit podle existujících etnických linií.“

„Když ty konflikty vyvstanou, tak to je, jako když vypukne zemětřesení – musíte počkat až skončí a pak odklidit trosky. Co dělat můžete, je uznat po tom zemětřesení nový stav věcí a ty hranice překreslit. Protože žádné hranice na světě nejsou definitivní. Věřím, že časem přijdou rozumnější lidé, kteří dospějí k názoru, že není jiné řešení, než přistoupit k rozdělení těchto zemí podle hranic etnických a náboženských.“

/

„I am engaged in a research of ethnic conflicts – topics such as ethnic tensions or disintegration of multinational states. I did my doctorate in Sofia in 1980′s, I travelled a lot around the Balkans and already back then I thought that Yugoslavia was not going to remain as a single state unit.“

„The key finding of my research is that multinational states are not stable. I find it very probable that sooner or later they will disintegrate. Because we cannot do anything about it, nobody thought of a solution. We are able to do one thing – when there is a single ethnic territory and we cut it in two with a political border, it’s very probable that eventually there will be two political nations, two states. But we are not abel to do the opposite – to create an idea that would manage to keep together two constituted nations. We can see the ethnic tension in Europe today, in Spain, Great Britain or Belgium. But the fact that a nation wants to establish a state for itself doesn’t mean that the state doesn’t want to get integrated later on, for example into European Union. European integration process is not an integration of nations, it’s an integration of states.“

„Just look at the map and you can see that current borders of many African states have no historical or ethnic reasons. It’s connected with conflicts in these areas – in Somalia, Sudan, Libya, age-old conflicts in Rwanda. But we don’t have to go to Africa to see colonial borders. Syria or Iraq are completely artificial states. I think it’s a mistake to try to keep them together. The borders of Turkey, Syria and Iraq are the result of the defeat of the Ottoman Empire in the First World War. According to so called Sykes-Picot agreement was the former Ottoman area split betwen Great Britain and France, it became their mandated territory. Today’s Jordan and Palestine belonged to Great Britain, Syria and Lebanon to France. French established a separate state of Syria already back then, obviously in terms of their own needs. They were not willing to split the area according to existing ethnic lines.“

„When such conflicts arises, it’s like an earthquake – you have to wait till it’s over and then clear the debris. What you can do after it gets calm, is to acknowledge the new state of things and to redrew the borders. Because no borders in the world are final. I believe that more reasonable people will come eventually and realize that there is no other solution than to split those countries according to ethnic and religious borders.“


HOPRG_1712a

„Jsem od narození neslyšící, stejně jako celá moje rodina. Máma, táta neslyší, brácha neslyší, jeho děti také neslyší. Doma všichni znakujeme, takže se v pohodě domluvíme. Ale komunikace se slyšícími je pro moji rodinu těžká. Já hodně špatně slyším, ale mluvím. Oni mluví hodně špatně.“

„Mnoho slyšících se na neslyšící stále dívá jako na postižené, vlastně hloupé lidi. Protože ve společnosti stále přežívá to, co kdysi dávno řekl Aristotelés – že ti, kdo se narodí neslyšící nebudou schopni myšlení. Tenhle pohled už dva tisíce let způsobuje, že neslyšící se ve společnosti hodně uzavírají do sebe. Většina z nich mají slyšící rodiče, kteří na ně samotní někdy pohlíží jako na chudáky, kteří nemohou různé věci dělat. A tak to dělají za ně a ten neslyšící člověk je pak méně samostatný.“

„Děláme od letošního roku diskuze a workshopy, kterým říkáme ‚Znakovárna‘ – bavíme se, slyšící i neslyšící dohromady, o tématech jako jsou vztahy v rodině, duchovno nebo smrt. Snažím se tím otevřít neslyšícím oči, pomoci jim najít jejich smysl života. Ale filosofická a duchovní témata jsou pro neslyšící těžké. Mnoho z nich nečte, protože čeština je pro ně cizí jazyk – od narození neslyší, nemohou ji tedy mít jako jazyk mateřský. Jako první se naučí znakový jazyk a až později mluvený a psaný. Ale znakový jazyk je stejně přirozený a systematický jako jazyk mluvený. A lidé, co ho používají mají díky tomu i různé výhody, například vyvinutější vizuální myšlení a paměť.“

„Já znakový jazyk miluji, je to můj život. Mluvený jazyk je moje bariéra. Ale snažím se v něm stále zlepšovat, abych ty dva světy mohl propojovat. Protože mezi nimi nakonec není žádný rozdíl – slyšící i neslyšící mají stejné srdce.“

/

„I am hearing-impaired since I was born, just like my whole family. My mom is deaf, my father is deaf, my brother is deaf, his children are deaf too. We use sign language to communicate at home, so that’s okay. But it’s hard for my family to communicate with hearing people. I can hear very poorly but I talk. The others talk very poorly.“

„Many hearing people still look at deaf people as if they were in fact dumb. Because in our society, the ancient belief of Aristotelés is still widely held. He said that those who are born deaf are not able to think. For 2000 years this view has been causing that deaf people withdraw into themselves. Most of them have hearing parents who themselves sometimes look at them as if they were unable to do things so they do it for them. The deaf person becomes less independent this way.“

„Since this year we started with workshops and discussion that we call ‚Znakovárna‘ – we talk, both hearing and deaf people, about topics such as relations in the family, spirituality or death. By doing this, I try to open eyes of teh deaf people who comes, to help them find their meaning of life. But it’s hard for deaf people to discuss philosophy or spirituality. Many of them don’t read because Czech is a foreign language for them – they’ve been deaf since they were born so it cannot be their mother language. They learn sign language at first and only later spoken and written language. But sign language is as natural and systematic as any other language. And people who use it even have all kinds of advantages, for instance well-developed visual thinking and visual memory.“

„I love sign language, it’s my life. A spoken language is my barrier. But I try to get better at it so I can connect the two worlds. Because there’s no difference between them anyway – both deaf and hearing people have the same heart.“

odkaz: http://www.znakovky.cz


HOPRG_1711a

„Píšu si do deníku, snažím se teď něco napsat opravdu každý den. Jednak ráda píšu a také je to pro mě taková vnitřní potřeba, sebereflexe. Občas se vrátím k tomu, co jsem si zapsala kdysi a vidím přímo před sebou svůj vývoj. Někdy si zapíšu jen nějakou věcnou vzpomínku, kde jsem kdy byla, ale jindy píšu, jak jsem se cítila. Něco, co třeba v tu chvíli nemůžu nikomu říct, a tak to napíšu tam. Já jsem celkově takový uzavřenější člověk, často vyhledávám samotu. To s tím psaním asi souvisí. Ale myslím si, že některé věci prostě člověk řeší jen sám se sebou.“

/

„I’m making a note into my diary, I try to write something every day. Firstly, I like to write. But it’s also a sort of an inner need for me, a way of self-reflection. Sometimes I go back in time and see what I wrote and I can see my development. Sometimes I put down just a short, factual note about where I was but sometimes I write about how I felt. Overall, I’m rather an introverted person so I look out to be on my own. I guess the writing comes with it. On the other hand, I think that some things are to be sorted out only with yourself.“


HOPRG_1710a

„Tohle je moje padesátá šestá kytara. Některé jsem si koupil sám, některé mi někdo daroval. Většinu z nich mi ukradli – usnul jsem, měl ji půl metru za hlavou a ráno byla pryč. Taková kytara pro mě hodně znamená, však já se ráno probudím, ještě mám zalepený oči a už po ní sahám.“

„Hudba mi dodavá sílu. Když hraju, tak se cítím dobře. I když hraju smutnou. Ale tohle trsátko je vyřízlý kus nějaký kreditky, s ním tam u čardáše nemůžu dostat ten rytmus. A tahle kytara má sama o sobě tupý zvuk, teď jen čtyři struny, prostě to není ono. Nedávno jsem navíc hrál, navečer padal sníh a kytara zvlhla a zkřížila se – jde teď šejdrem. Když spím venku ve křoví, tak poslouchám předpověď v rádiu, ale na to stejně není spoleh. Není to tak dlouho, co mě v noci probudil slejvák. Než jsem to stačil všechno zapakovat, tak jsem byl durch. Boty, ponožky, kalhoty a já taky. Říkám: ‚Tak, a teď se usuš!‘ V létě je to něco jinýho, ale teď to je problém. Tyhle kalhoty jsou jediný, co mám. Musel jsem to zkrátka vychodit. A vyjezdit – z konečné na konečnou.“

„Stejně jsem šťastný, že tuhle kytaru mám. Až odejde, tak si pořídím padesátou sedmou.“

/

„This is my fifty-sixth guitar. Some of them I bough myself, others were donated to me. Most of them got stolen – I fell asleep, had the guitar half a meter behind my head and it was gone in the morning. But a guitar means a lot to me, after all I wake up in the morning, I am still half asleep and I already grab it to play.“

„Music makes me strong. I feel good when I play. Even when I play a sad song. But this plectrum is a cut off piece of a credit card, I cannot get the rhytm of czardas songs with it. And this guitar itself has quite dull sound, now only four strings, it just doesn’t feel right. What’s more, I recently played during an evening when it was snowing and the guitar got all wet and crooked. When I sleep outside in the bushes, I listen to a weather forecast in a radio. But you cannot rely on that anyway. It’s not a long time since I got awaken in the middle of the night by a heavy rain. Before I managed to pack it all up, I was soaking wet. Boots, socks, pants and me. I thought: ‚Well, good luck getting dry!‘ It’s different during a summer but now it’s a problem. These pants are the only one I have. I simply had to walk it off. And ride it off – from one terminal station to another.“

„But I am happy to have this guitar anyway. When it’s gone, I am gonna get the fifty-seventh one.“

HOPRG_1710d


HOPRG_1708c

(2/2) „Já sám tomu dodnes nemůžu uvěřit. Ale byl to pro mě strašně silný moment. Slavoj Žižek tomu myslím říká ‚vtrhnutí do reality‘ – koukáš se na filmy, v jistém smyslu žiješ v určitém fiktivním světě a pak najednou vidíš člověka z toho světa přímo před sebou. Já mám navíc Billa Murrayho fakt rád, kromě jeho filmů jsem se díval i na staré díly ‚Saturday Night Live‘ ze 70. let, kde začínal jako komik. Nikdy to pro mě nebyl žádný idol, ale prostě jeho práci znám, v určitém smyslu je součástí mého života. Takže je to šok, když ho najednou vidím před sebou jako skutečného člověka, jako kohokoliv jiného. A když pak navíc udělá to, co udělal, tak to už vůbec nevím, co si o tom myslet. Je to šílený.“

„Kdyby se tahle scéna stala ve filmu, tak se tomu zasměju. Protože je to úplně absurdní, jako od Monty Python. Ale já si myslím, že v tom od něj žádný vtip nebyl. Já jsem založením takový nihilista – myslím si, že nic na světě nemá smysl, že tu nejsme z žádného důvodu, že žádný Bůh není. Věci se dějí, protože se dějí. Představa, že ‚život je takový, jaký si ho uděláme‘ je pěkná, ale já prostě nevěřím, že my lidé máme svobodnou vůli jednat. Věřím v osud, v to, že všechno, co se stalo a stane už je někde napsané, že my jsme jen diváci toho dění.“

Jak si vysvětluješ, že jsi měl v osudu napsané, že k tobě přijde Bill Murray a dá ti facku?

„To je věc, kterou nemůžu pochopit. Ale akceptuji, že život je takový. Že je nahodilý, absurdní, že postrádá důvody. Že otázky, které máme, nemají své odpovědi. Svým způsobem je to krásné. A myslím si, že umění by mělo oslavovat krásy tohohle světa. V tom se já snažím najít smysl života. Oslavovat krásy světa, přestože ten svět stojí jakoby na písku. Nebo ani to ne – přestože ten svět může být Truman Show, přestože celý svět může být jen něčí sen, přestože naše planeta může být nesena na zádech želvy. Krásou tohohle světa je i Bill Murray. Možná, že když byl mladý, tak měl vnuknutí a řekl si: ‚Budu oslavovat krásy světa!‘ Možná se pak stal komikem, možná byl v televizi a začal natáčet filmy. Možná se tím proslavil. Možná pak začal cestovat po světě a jednou potkal mladýho kluka a řekl si, že mu tohle vnuknutí poskytne taky. Protože my všichni jinak pořád máme nějaké plány – chodíme na základní školu, střední školu, vysokou školu, do práce, od devíti do pěti, máme rodinu, děti, hypotéku, v létě k moři, jednou za čtyři roky k volbám. A pak přijde Bill Murray, dá člověku facku, aby ho probudil, a říká: ‚Ne, tak to být nemusí. Ty do té školy nemusíš. Ty se můžeš sbalit a jet stopovat do Íránu. Nebo můžeš dělat tu jedinou věc, která má na tomhle světě smysl. Dělat umění, oslavovat krásy světa.‘ Život je tak absurdní, že tohle všechno může být pravda.“

/

“I also still can’t believe that. It was an intense moment for me. Slavoj Žižek calls it to be ‚burst into reality‘ – you watch the movies and in a sense you live in a world of fiction but suddenly you meet someone from this world in front of you. And I always liked Bill Murray, apart from his movies I also watched the old Saturday Night Live episodes from the 70′s when he was starting out as a comedian. He has never been an idol to me but I know his work and it is a part of my life in a way. So it really comes as a shock when I see him as a real person, as anyone else. And when he does what he did, I really don’t know what to think. It’s insane.”

“If this scene happened in a movie, I would laugh. Because it’s absurd, like from Monty Python’s. But I think it wasn’t a joke from him. I’m a sort of a nihilist – I think that the world doesn’t make sense, that we are not here for a reason and that there is no God. Things just happen because they happen. The idea that our lives are the way we make them is nice but I don’t believe that people have a free will to act. I believe in destiny, that everything that happened had already been written somewhere and we are just audience.”

So why do you think that meeting Bill Murray and having been slapped by him was written in your destiny?

“That’s one thing I just can’t understand. But I accept life as it is. That it’s absurd and haphazard, it lacks reasons. That the questions we have don’t have answers. It’s beautiful once you look at it this way. And I think that art should cherish the beauty of our world. That’s where I try to find the meaning of life for me. To cherish the beauty of the world which is built on sand. Not even that – even though our world can be like Truman Show, even though it can be just someone’s dream, even though our planet can be carried on a turtle’s back. Bill Murray is yet another beauty of our world. He could have had a vision when he was young: ‘I will celebrate the beauty of life!’ He maybe became a comedian, was on TV, began to make films. And he might have become famous. Then he could have begun travelling all around the world and then he met a boy and decided to pass this inspiration on. Because we all have plans all the time – we go to school, then a high school, a college, to work, from nine to five, we have a family, kids, a mortgage, in the summer we go on vacation, once in four year to elections. And then Bill Murray slaps a person to wake him up: ‘No, it doesn’t have to be this way. You don’t have to go to school. You can pack your things up and go hitch-hiking in Iran. Or you can do the only thing that has a meaníng for you in this world. To make art, celebrate the beauty of life.’ Life is so absurd that this story can be true.“


HOPRG_1708a

(1/2) „Jednou jsem v Praze potkal Billa Murrayho. Bylo okolo poledne, já mířil do školy. Šel jsem po Vinohradské třídě a před jedním hotelem tam najednou stál a s někým se bavil. Nejdřív jsem si tím nebyl jistý, říkal jsem si: ‚Je to on? Není to on?‘. Ale jak jsem procházel okolo něj, tak se najednou otočil, podíval se na mě a beze slova ke mně přistoupil. Já z toho byl v šoku, ale říkal jsem si, že se třeba zeptá, jestli nemám oheň nebo kolik je hodin. Ale on mě místo toho chytnul silně za bradu, zadíval se mi přímo do očí a dal mi facku. Nekecám. Bill Murray mi dal facku. Normálně mě majznul. A pak mi anglicky řekl: ‚Tohle ti nikdo nikdy neuvěří!‘ Potom se otočil a šel zpátky tam, kde stál předtím. Jakoby nic. Stalo se to před třemi lety, dnes už to běžně ani nevyprávím. Protože měl pravdu – fakt mi to nikdo nevěří.“

/

„I met Bill Murray in Prague one day. It was around noon, I was on my way to school. I was walking down Vinohradská street and suddenly I noticed him standing in front of a hotel, talking to somebody. At first I wasn’t sure, I thought: ‚Is that him? Is that not him?‘ But as I walked around him, he suddenly turned, looked at me and approached me without saying a word. I was shocked but I thought he may ask me for a lighter or what time it was. But instead of doing that, he strongly grabbed my chin, looked directly into my eyes and gave me a slap. I’m not kidding. Bill Murray slapped me. He smacked me good. And then he told me: ‚No one will ever believe you!‘ He turned and walked back to where he stood before. As if nothing had happened. It was three years ago, I usually don’t even even talk about it anymore. Because he was right – nobody believes me.“


HOPRG_1707a

„This time I travel alone so this thing helps me to record my life, to have a good memories of places I visit. I don’t travel a lot so when I go back to China, I can remember where I’ve been and what I did. But it’s only second time I use it. And I already found out how hard is it to take a good picture like this – you can only capture half of your body, you cannot make your own pose. All you can do is to smile into the camera.“

/

„Tentokrát cestuji sám, takže s pomocí téhle věci zaznamenávám svůj život, pomáhá mi vytvořit si pěkné vzpomínky na místa, která navštívím. Necestuji tak často, takže až se vrátím do Číny, tak budu moci vzpomínat, kde jsem byl a co jsem tam dělal. Ale používám to dnes teprve podruhé. A už jsem stačil zjistit, jak je těžké takto pořídit dobrou fotku – zachytíte jen polovinu vašeho těla, nemůžete příliš pózovat. Jediné, co můžete, je smát se do foťáku.“


HOPRG_1706c

„Maminka se za války podílela na pomoci různým lidem a dopadlo to tak, že si pro ni Němci jednoho dne přišli. Byla to tehdy taková energická, udělaná ženská s naondulovanými vlasy. Dva roky jsme nevěděli, jestli se vrátí anebo ne. Neměli jsme o ní žádné zprávy, nevěděli jsme, kde je, jestli žije nebo nežije. Až po válce jsme se dozvěděli, že byla nejprve na Pankráci, pak ji odvezli do Terezína a nakonec do Ravensbrücku. Pro mě to byla nejhorší doba, přestože mi bylo deset až dvanáct let. Ale více to na mě dolehlo až později, jako dítě to tolik nevnímáte. Já jsem žila s babičkou a dědečkem, chodila jsem do školy, měla jídlo na stole – navenek mi nic nechybělo.“

„Po válce, na konci května 1945, nám najednou maminka zavolala, že sedí v restauraci Arco – dodnes je na rohu u Masarykova nádraží. Do telefonu dědečkovi řekla, že tam na nás počká. Tramvaje tehdy nejezdily, a my jsme tedy šli pěšky odsud z Vinohrad, dolů z kopce přes Rajskou zahradu. Dědeček utíkal, až se za ním prášilo, babička na něj volala, ať počká, že tak rychle nemůže. Tímhle způsobem jsme tam doběhli a našli maminku, jak sedí u stolu. Já jsem ji ale zprvu, na malou chvíli, nepoznala. Úplně jsem se ji lekla – jednak byla hubená, zhubla z 80 na 40 kilo, a měla takové dlouhé, černé vlasy. Pamatovala jsem si ji úplně jinak. Takže já se k ní zpočátku nevrhla – jak ona pochopitelně očekávala –, jen jsem stála a koukala. Po chvíli jsem to pochopila a šla k ní, ale tohle mi z toho utkvělo. A jí asi také, protože si na to občas později vzpomněla. Nic mi nevyčítala, ale zůstalo to nějakým způsobem v ní. Myslím si, že to špatné, co prožijeme, se vryje někam hluboko do našeho podvědomí, že si to člověk po letech spíš vybaví, než to dobré. Alespoň já to tak ve svém věku mám. Ale člověk nesmí žít pro minulost – musíte žít tím, co je kolem vás dnes.“

/

„My mom was helping all kinds of people during the war and Germans came to arrest her one day. She was this energetic, heavily-built woman with waved hair. Fot two years we didn’t know if she would ever come back or not. We didn’t have any news about her, we didn’t know where she was, if she was still alive. Only after the war we got to know that she was in Pankrác prison at first and then at concentration camps in Terezín and Ravensbrück. For me this was the worst time of my life, even though I was ten to twelve years old. But it affected me more only later, as a child one doesn’t perceive such things so clearly. I lived with my grandpa and grandma, I went to school, there was food on the table – everything was okay on the outside.“

„After the war, at the end of May 1945, mom suddenly called us from Arco restaurant – it’s still there on the corner near Masarykovo nádraží. She told grandpa over the phone that she would wait for us there. Trams were not in service back then so we walked all the way from Vinohrady, down the hill through Rajská zahrada. Grandpa ran as fast as he could, grandma was calling at him to slow down, that she cannot walk that fast. This way we got to the restaurant and found mom sitting behind a table. But I didn’t recognized her at first for a short while. When I looked at her, I got startled – she was very skinny, she lost weight from 80 to 40 kilos, and she had a long, black hair. My memory of her was completely different. So I didn’t throw myself at her at first, as she obviously expected me to. I was just standing there, looking at her. After a while I understood what was going on and I went to her. But I remember this short moment. And she did too, because later in life she mentioned it time to time. She did not blame me for it but in some way it did remain inside of her. I think that the bad things we experience gets engraved very deep into our subconscious. That makes it more probable that we will remember it after long years, more than the good memories. At least that’s my experience, at my age. But one cannot live for the past – you have to live for the things that are around you today.“