Powered by Seat

Archiv: Březen 2016

HOPRG_1736a

„Doma na Ukrajině mě už nic nedrželo – byla jsem vdova, zůstala jsem sama s dcerou. Pár let předtím než jsem přišla do Čech jsem navíc doma zažila něco hodně nepříjemného. Byly jsme s dcerou jednoho dne v bytě a najednou se k nám vloupali nějací chlapi – později jsem zjistila, že jim sousedka dala tip; myslela si, že mám hodně peněz. Zbili nás a okradli o všechny naspořené peníze. Dceru praštili pistolí do spánku, já sama měla vážný úraz hlavy a strávila půl roku v nemocnici. Měla jsem poškozený zrak i sluch, nejprve jsem nemohla ani chodit – točila se mi hlava. Byla jsem celá obvázaná. Když mě dcera přišla poprvé navštívit, tak se ke mně bála přiblížit.“

„Když jsem se vrátila z nemocnice, tak jsem cítila, že potřebuji změnit prostředí. Už jsem se doma vůbec necítila bezpečně, pořád se mi v hlavě přehrávalo to, co se stalo. A chtěla jsem pro dceru něco lepšího. Měla jsem tady v Praze dobrou kamarádku, a tak jsme počkaly, až dcera odmaturuje, sebraly se a jely.“

„Bylo mi tehdy třicet devět. Jsem vystudovaná architektka a návrhářka dámského oblečení, ale zpočátku jsem vypomáhala v domácnosti. Až po čase jsem založila svoje krejčovství. Češtině jsem zpočátku trochu rozuměla, ale v podstatě dva roky jsem vůbec nemluvila. Nebylo to vůbec snadné. Hodně proto vzpomínám na lidi, kteří mi v těch začátcích pomohli. Bylo jich hodně – někdo pro mě přeložil nějaké dokumenty, někdo se mnou zašel na úřad, někdo mi pomohl něco vyřídit. Hlavně se se mnou různí lidé bavili, radili mi, zvali mě na různé oslavy a svátky – vytvořili pro mě domácí prostředí. Budu na tyhle lidi vzpomínat, dokud budu žít.“

„Vím, že lidé jsou všude dobří i špatní. Ale já tady asi měla štěstí, protože musím říct, že jsem zde za těch patnáct let nikoho špatného nepotkala. Proto si myslím, že těch dobrých lidí je nakonec víc. Na tom se drží svět.“

/

„There was nothing that held me back home in Ukraine – I was a widow, it was just me and my daughter. And I experienced something very unpleasant few years before I came to Czech Republic. We were at home with my daughter one day and suddenly burglars broke into the flat – later I found out that my neighbour gave them a hint, she thought I had a lot of money. They beated us up and stole all of our saved money. They hit my daughter to the temple, I had a serious head injury myself and spent half a year in a hospital. I had damaged sight and hearing, I couldn’t even walk at the beginning because I was dizzy. I was covered in bandages. When my daughter came to visit me in the hospital for the first time, she was afraid to come close to me.“

„When I returned from the hospital, I felt that I needed to change my environment. I didn’t feel secure at my home anymore, I still thought about what had happened there. And I wanted something better for my daughter. A good friend of mine was here in Prague and so we waited till my daughter finished her A levels and then we packed and moved.“

„I was thirty-nine back then. I am an architecture graduate and a designer of women clothes but my first work here was a domestic help. Only after some time I founded my tailor shop. I was able to understand Czech a little but I didn’t speak at all for the first two years. It wasn’t easy. That’s why I often think back of all the people that helped me at the beginning. There was a lot of them – somebody helped me to translate a document, someone else accompanied me when I went to the authorities, others helped me to arrange something. But more importantly, these people talked to me, advised me and invited me to various celebrations and holidays – they created a homelike environment for me. I will remember these people all my life.“

„I know that there are both good and bad people in every place you go. But I guess I was lucky here because I have to say that I haven’t met a bad person during those fifteen years I’ve been here. That’s why I think there is more good people in the world after all. That’s how the world holds.“


HOPRG_1735a

„Jako hodně malý jsem začal hodně pařit. Asi od třinácti jsme se jednou za čas po škole sešli – kluci, holky –, koupili si levný víno a šli někam, kde jsme nebyli na očích. Pili jsme, poflakovali se, naučili se líbat. Když nám bylo patnáct, tak jsme začali chodit do hospody na pivo. Po škole, tajně – aby to rodiče neviděli. Vždy dvě, tři piva; to stačilo, aby nás to docela sundalo. Pak jsem šel na univerzitu, na práva, a to byla jedna pařba za druhou, klidně šestkrát za týden. Tehdy byl vlastně jediný můj cíl jít někam zakalit. Ale začal jsem mít takové lehké deprese a přemýšlel, co s tím. Jednoho dne jsme si s kamarádkou řekli, že vyzkoušíme LSD. Byl takový hezký jarní den, my si to dali a pak chodili všude možně po městě. Kamarádka šla po čase domů a já došel až na Letnou. Po LSD se vám změní vnímání – neměl jsem halucinace, ale začal jsem vidět různé skvrny, obrazce, spojitosti. Takové, které jsou kolem nás, ale my je běžně nevidíme. Třeba jako, že když jsou dva lidé dlouho spolu, tak se začnou jeden druhému podobat. Ať to jsou kamarádi, nebo dlouholetí partneři. Tehdy pro mě bylo šíleně zábavné chodit a vidět tu podobnost u všech párů, které kolem mě prošli. Uvědomoval jsem si, že bych se tomu neměl smát, ale nemohl jsem si pomoct. Říkal jsem si: ‚OK, teď jsem se zasmál, ale až půjdu kolem dalších lidí, tak se smát nebudu.‘ Ale samozřejmě jsem se zase rozesmál.“

„Poslední hodiny, kdy LSD působí, jsou takové kontemplativní. Vyprchá ta lehká mánie a člověk začne přemýšlet. V jednoduchých termínech, o jednoduchých věcech, ale kupodivu o takových, které ho běžně nenapadnou. Takže mě tehdy napadlo: ‚Proč sakra nepřestaneš chlastat?‘“

„Asi půl roku jsem nepil skoro vůbec. Pak se mi vyčistila hlava a já se začal na život dívat jinak – začal jsem ve všem hledat světlé stránky, hledat, jak můžu být šťastný. Dřívější kamarády jsem neodstřihl, dál jsem s nimi chodil ven, akorát už jsem s nimi nepil. Což samozřejmě nikdo z nich nechápal, když jsem si dal jedno pivo a pak už vodu. Také jsem daleko víc začal vnímat chuť – když jsem si to pivo dal, tak někde, kde ho mají opravdu výborné. Tam, kde jsem ho do sebe dříve lil, jsem ho teď nebyl schopný ani dopít. Najednou jsem byl schopný se podívat kolem sebe a vidět ty lidi, jak to do sebe tady v Čechách lijí. Většina jen proto, aby byli nalitý. Jen pro ten efekt. Přijde mi, že tady všichni hrajeme takovou hru a ani o tom nevíme, že ji hrajeme.“

/

„I started to booze when I was very young. Since I was thirteen we got together after school, boys and girls, we bought ourselves a cheap wine and went somewhere out of sight. We drank, we hanged around and we learnt how to kiss. When we were fifteen, we started to go to a pub for a beer. Secretly, after school, so that our parents wouldn’t see us. We had two, three beers every time, that was enough to make us drunk. Then I went to study at the university, faculty of law, and it was one party after another, even six times in a week. Back then my only goal was to get drunk. But I started to have a light depressions and I thought what to do. One day me and my friend thought of trying LSD. It was a nice spring day, we took it and then we walked all around the city. My friend went home after some time and I walked all the way to Letná park. Your perception gets changed with LSD – I didn’t have hallucinations but I started to see all kinds of stains, patterns and connections. These are around us but we don’t usually see them. Like, for example, that two people who have been together for a long time, start to resemble one another. Whether they are friends or lifelong partners. It was very amusing to me to walk around and to see the resemblance of all these pairs that were passing me by. I was aware that I shouldn’t laugh but I couldn’t help it. I thought: ‚OK, now I laughed but next time I walk past such a pair, I won’t.‘ But I did, of course.“

„The last hours when LSD acts are somehow contemplative. It’s not the slight mania anymore, you start to think. In a simple terms and about simple things but surprisingly enought about things that are not on your mind otherwise. So back then I thought: ‚Why the hell don’t I stop to drink?’“

„For a half a year I didn’t drink nearly at all. Than my head cleared and I started to look differently at life – I started to search for a bright side of things, to search for way how I can be happy. I didn’t cut myself of my friends, I was still going out with them but I was not drinking with them anymore. Obviously, nobody understood why I have only one beer and then only water. I also started to notice the taste of things much more than before – when I had a beer, I had it somewhere where they had a great beer. In the places where I had used to pour it down into myself, I was now not even able to finish one mug. Suddenly I was able to look around me and see how the people pour beers into themselves. Most of them just because they want to be plastered. Just for the effect. I think that all of us here play this game and we don’t even know about it.“


HOPRG_1734a

„Vyrostla jsem za Moravě, provdala se do Prahy a špatně to dopadlo. Ale přežila jsem to a nakonec mu všechno odpustila – za to, jak jsem tady spokojená. Mám tu i bratra, dnes už blízko i dceru. Navíc ta místní architektura a kultura! Takhle přes zimu chodím nejradši do knihovny. Mám pocit, že nikdy nevycházelo tolik krásných knížek jako dnes. Já mám takové tři papíry, kam si píšu, když mi někdo nějakou knížku poradí. A pak jdu do knihovny, kouknu na seznam, vezmu knížku a šrktnu. Vždycky tři škrtnu a pět připíšu.“
 
/
 
„I grew up in Moravia, got married to Prague and it didn’t end up well. But I survived and eventually I forgave him everything – for the fact that I feel so good around here. My brother is here as well and now my daughter is close too. Then there is the local architecture and culture! During winter I like to go to a library. I think that there was never so many beautiful books being published as there is today. I have three papers where I write names of books that somebody recommends to me. Then I go to the library, check the list, take the book and cross it out. Every time I cross out three and add five more.“

HOPRG_1733a

„Dostala jsem dnes k vyplnění takový dotazník, kde byly i různé otázky týkající se dětství. A já si uvědomila, že si do svých asi třinácti let věku skoro nic nepamatuji. Takže teď jdu a snažím se s tím vyrovnat, pochopit, jak je to vůbec možné. Mám jen takové útržky, ale nedokážu z nich poskládat žádnou časovou osu. Nedávno jsem přitom dávala na Facebook staré fotky a říkala ‚tohle je moje dětství!‘. Ale já vlastně vůbec nevím, že jsem na těch místech byla a co se tam dělo. Mám jen ty fotky.“

„Je to takový surreálný pocit. Nepřijde mi to nijak fatální, do teď jsem bez těch vzpomínek žila a asi budu žít i nadále. Ale vlastně mi přijde nemožné, že by v tom mozku ty vzpomínky nebyly někde uložené. Takže je zvláštní, že tam nemůžu. Že se ve své vlastní hlavě nedokážu pohybovat.“

/

“I got a questionnaire to fill in today, there were also some questions on my childhood. And I realised that I have almost no memories of the years till I was 13 years old. So now I’m walking, trying to cope with it, to understand why it’s possible. I have only scraps but I can’t put them on a timeline. Recently I have added some childhood pics on my Facebook, saying : ‘So this is what my childhood was like!’ But I have no idea that I once was at those places, or what happened at that time. I just have the pictures.”

“It’s such a surreal feeling. I don’t see it as a grave one; I have been able to live without the memories and I will keep on living without them in the future. But I think that the memories have to be stored somewhere in my brain. And it’s odd I can’t reach them. That I can’t move around my head.”


HOPRG_1732a

„Moje rodina pochází z Chorvatska, já se narodil v Česku, ale v mých třinácti letech jsme se přestěhovali do Peru. To pro mě byl takový přelom. Protože do té doby jsem tady měl docela nepříjemné dětství. Viděl jsem okolo sebe hodně drog a násilí – ne přímo u nás doma, ale v komunitě, kde se moje rodina pohybovala. Když bydlíte s takovými lidmi v jednom domě, tak je to nepříjemné. A když je vám dvanáct let, tak se víceméně bojíte. Protože vám třeba třikrát za týden v pět ráno někdo začne bušit na dveře. I když jste doma, v bezpečí, tak cítíte, že by se něco mohlo stát. Cítíte… paniku? Nevím, nenacházím slovo.“

„Nikdy jsem tady necítil, že by mě společnost přijala. Ve škole jsem se téměř s nikým nebavil – ne proto, že bych nechtěl, ale přišlo mi, že jsem ani neměl šanci začít se s někým normálně bavit. A když se ve škole něco ztratilo, tak jsem vždy byl první podezřelý. Takže jsem se vždy cítil být trochu jiný než ostatní. Nejdřív jsem si říkal, že je se mnou možná něco špatně. Ale pak jsem začal přemýšlet a uvědomil si, že jsem, kdo jsem. A že bych za to měl být rád.“

„Když jsem přiletěl do Peru, tak jsem to bral jsem to jako nový začátek – možnost naučit se nové věci a poznat nové lidi. Jako šanci stát se tím, kým bych chtěl v budoucnu být. Kdybych tehdy zůstal tady, tak bych se asi časem namočil do nějakého problému. Tam jsem ale přišel do školy a viděl, že ostatním záleží na tom, abych se cítil dobře. Hned ten první den, kdy přijdete do třídy, stoupnete si a oni vás představí. Všechno bylo takové otevřené, snadné – jako když do sebe houba nasaje vodu.“

„Časem jsem se v Peru začal cítit doma – víc než tady, kde jsem se narodil. Protože si myslím, že člověk je doma tam, kde se cítí dobře. Teď už jsem půl roku zpátky, snažím se přizpůsobit, ale tady v Praze jsem k tomuhle pocitu zatím nedospěl.“

/

„My family comes originally from Croatia, I was born here in the Czech republic but we moved to Peru when I was thirteen years old. That was a turning point for me. Because up until then my childhood had been quite unpleasant. I had seen a lot of drugs and violence around me – not at my home but in the community around. When you live with such a kind of people in the house, it gets uncomfortable. And when you’re twelve, you are basically scared. Because somebody pounds on your door at 5 in the morning three times a week. Even though you are home, in a safe place, you feel that something might happen. You feel … panic? I don’t know, I cannot find a better word.“

„I’ve never felt accepted by the local society. I didn’t speak with almost anyone at school – not because I dindn’t want to but I felt like there was no chance to start a normal conversation with people. And when something got lost at school, I was always the first suspect. So I felt a bit different than the others. At first I thought that there might have been something wrong with me. But then I started to think about it and I realized that I was who I was. And that I should have been happy about it.“

„When I moved to Peru, I took it as a new beggining – a chance to learn new things and meet new people. As a chance to become a person I had wanted to become. I think that if I had stayed here back then, I would have eventually got in trouble. But there I came to a new school and I saw that others cared about how I felt. Already the first day when I came into the class, stood up in front of everyone and let myself be introduced to them. Everything felt so open and easy – like a sponge absorbing water.“

„Eventually I started to feel at home in Peru – more than here where I was born. Because I think that your are at home where you feel good. Now I’ve been back here for half a year, I try to adapt but so far I haven’t reached this feeling here in Prague.“


HOPRG_1731a

„Já jsem byla taková náruživá sokolka. A plavkyně. To jsem milovala, to byl můj život. Tím jsem se také udržovala mladá – hrozně dlouho jsem byla čilá, svěží. To jsem vždy říkala i dceři: ‚Když budeš hodně cvičit, budeš mladá. Protože tvoje tělo si zvykne a všechno udělá rychleji, snáze. Když budeš mrzutá a budeš dělat jen to, co musíš, tak nic nevydržíš. Musíš ze sebe vydat všechno!‘ A to já dělala – všechno jsem ze sebe vydala.“

„Dnes tady koukám na maminky s kočárky a říkám si: ‚Bože, když já tady takhle jezdila s dětmi! To už je tak dávno!‘ Tohle už nejsou ty nožičky, které chodily, které skákaly. Já tudy na Letné chodila a to bylo neustále šup, hop – krásně jsem si skočila. Stále jsem vyváděla nějaké volovinky. Dneska už je to jen levá, pravá. Někdy mám chuť se rozeběhnout, ale pak si řeknu, že bych neměla. Ale jak si všimnu, že jdu shrbená nebo, že se tak potácím, tak si řeknu: ‚Ne, jsi sokolka!‘ A začnu si zpívat: ‚Lví silou vzletem sokolím, ku předu kráčejme …‘ – a jdu pořád kupředu.“

„To víte, voda už to všechno odnesla. Já dokud nezaplavala kilometr, tak jsem z vody nešla. Chodila jsem na jedno venkovní koupaliště, sto krát osmdesát metrů. Vždy jsem plavala stovku, pak deset krát osmdesát a zase stovku zpátky. Ještě loni jsem to dokázala. A nejradši jsem plavala na znak – vždy jsem žbluňkla a už ležela. Miluji, když si hezky uděláte pohodlí, roztáhnete celé tělo a lehnete na tu vodu, která vás nese, nese, nese. Koukáte se nahoru, na nebe, jak tam plují obláčky, poletují ptáčkové. Bože, to je něco tak nádherného! To jsem ani nedutala, abych to kouzlo nerušila. Jen jsem se vznášela. Nahoru a dolů, nahoru a dolů.“

/

„I’ve always been a passionate member of movement and gymnastics organization Sokol. And a passionate swimer. I loved it, that was my life. And I also kept my youth this way – for a very long time I was very active and lively. I always told my daughter: ‚If you take a lot of exercise, you’ll stay young. Because your body will get use to it and will be able to do everything faster and more easily. Once you get grumpy and do only the things you have to do, you won’t be able to withstand anything. You have to give everything out from yourself!‘ That’s what I did – I gave out everything I had.“

„Now I watch moms with strollers go by and I think: ‚Oh God, where are the times I walked around like this with my kids. That’s so long ago!‘ These are not the little legs that used to walk and jump around. I used to walk around Letná and I kept on hopping and jumping – and what a jumps! I fooled around all the time. Now it’s just left foot, right foot. Sometimes I feel like running but then I realize that I shouldn’t. But as soon as I notice that I go hunched or that I stagger, I say to myself: ‚No way, you are a member of Sokol!‘ And I start to sing to myself the song of Sokol: ‚With a lion’s force, falcon’s takeoff, let’s march forward …‘ – and I keep walking forward.“

„You know, water have taken everything away. I didn’t go out from the water until I swam one kilometer. I used to go to an outdoor swimming pool, one hundred metres long and eighty metres wide. I always swam one hunder metres, then ten times eighty metres and one hunder metres back. I was still able to do it last year. And I especially liked to swim backstroke – once I plopped into the water, I lied on my back. I love when you make yourself comfortable in the water, when you spread out all your body and lie on the water that carries you. You look up at the sky and watch the clouds sail by and little birds fly above you. My goodness, what a beauty that is! I always kept quiet in these moment, I didn’t want to disrupt the magic. I just floated. Up and down, up and down.“


HOPRG_1730a

„Musím brát léky, jinak bych nespal. Mám v sobě takový neklid. Proto chodím na procházky.“

/

„I have to take medications, I wouldn’t sleep otherwise. I have a restlessness inside me. That’s why I go for a walks.“


HOPRG_1728a

„Před převratem to tady opravdu nebyla taková pohoda. Mozek člověku vyčistí spoustu věcí a pak si pamatujete, jak jste byl mladý a jak byla větší legrace. Ale když se na to dnes kouknu, tak vidím, že šlo často o kejhák. Třeba při koncertu Plastic People u Budějovic, který se nakonec nekonal. Tam jsem tehdy prohlásil: ‚Pánové, kdo chce dostudovat, ať se zvedne a utíká se mnou!‘ Běželi jsme asi deset kilometrů po trati a kolem nás projížděly policejní Moskviče – vždycky jsme si lehli mezi koleje, aby nás neviděli.“

„Já jsem byl od dětství alergický na to, když mi někdo něco vnucuje. Automaticky to u mě vyvolává odmítavou reakci. Ať už šlo tehdy o vstup do pionýra nebo dnes, když do mě někdo pere reklamy. Ale teď už se aspoň nebojím.“

„Myslím si, že většina lidí, možná osmdesát procent, svobodu vlastně nepotřebuje. Nedokáží ji využít. Já si ji ale užívám – třicet let jsem na volné noze, nemusím se hrbit. Když to řeknu vulgárně: Užívám si, že si můžu dovolit každého, kdo mě bude štvát, poslat do prdele.“

/

„It really wasn’t a walk in the park around here before the Velvet revolution. Brain cleanses out many things and you remember how young you were and how much fun you used to have. But when I look at it now, I often see that it was dangerous. For example at the concert of The Plastic People of the Universe near České Budějovice which didn’t happen in the end. Back then I said: ‚Guys, who wants to be able to finish school, stand up and run with me!‘ We ran for ten kilometres along the rail track and police cars were passing us by – we would lay down between the tracks so they wouldn’t see us.“

„I’ve always been allergic to being forced into something. It automatically makes me refuse. Whether it was to join the Pioneer youth organization back then or today, when somebody pushes me to see certain advertisements. But at least now I am not afraid anymore.“

„I think that most people, maybe 80 % of them, don’t really need freedom. They cannot take advantage of it. But I enjoy it – I’ve been freelancing for thirty years, I don’t need to hunch over anything. When I put it in a vulgar way: I enjoy that I can say ‚fuck off!‘ to anynone who makes me mad.“


HOPRG_1722a

„Hodně mě zasáhl odchod babičky. Přestože se to stalo, když mi bylo třicet let, přestože to člověk tak nějak očekává a dlouho se na to připravuje. Nesla jsem to jak malé dítě. Protože máma a babička jsou moje rodina. Babička pro mě byla taková druhá máma. A byla skvělá. Ale když jsem byla mladší, tak to bylo dost perné, protože ona byla učitelka a já s ní musela trávit víkendy učením. Na gymplu jsem tomu moc nedávala, měla jsem trojky, čtyřky – vůbec mě tehdy nebavily ty různé fyziky a chemie. Babička tehdy ještě učila, a to říkala, že o těch mých známkách nemůže ve škole ani nikomu říct. Dávala jsem jí tím docela zabrat.“

„Máma i táta jsou takoví bohémové, umělci, kteří si lítají někde na obláčku. Mají v sobě takové bláznovství, které jsem vlastně nikdy nepochopila. Máma byla třeba schopná se sebrat a na měsíc někam odjet a nikdo o ní pořádně nevěděl. Babička v tomhle byla úplný opak – učitelka, s určitým vnitřním řádem. Tím mi byla vždy blíž. Zároveň nás jako rodinu držela dohromady. S příbuznými z tátovy strany jsme se moc nevídali, ale ona nás spojovala. Pokaždé, když jsem za ní ty poslední léta přišla, tak vykládala o mých sestřenicích a bratrancích, které já od dětství neviděla. Povídala, co dělají, jaké mají povahy, kdo se přestěhoval a kam, kdo porodil, kdo už má roční dítě. Díky ní jsem měla pocit, že tu svoji širší rodinu znám.“

„Nakonec zemřela tři měsíce před mojí svatbou, kde jsme se pak jako rodina opravdu sešli. Moc mi tam chyběla. Od té doby, co jsem měla ty trojky, čtyřky, hodně prožívala jakýkoliv můj úspěch, třeba, že jsem skoro měla červený diplom na vejšce. Probrečela celou promoci, byla nadšená. Přišla za mnou a říkala: ‚Takový malý kousek! Kdybys měla z nějakého předmětu jedničku, tak by byl červenej. To je prostě skvělý! Představ si, že je červenej. On je modrej, ale klidně by mohl být červenej.‘“

/

“I felt truly taken away when my grandma passed away. Even though it happened when I was thirty years old, even though you sort of expect it and you prepare for it. I took it as a small child. Because my mum and my grandma are my family. My grandma was like a second mother for me. She was great. When I was younger, it was hard with me at times because my grandma used to work as teacher and I had to spent my weekends studying with her. At high school I had really bad grades, Cs and Ds – I used to hate Physics and Chemistry. Grandma used to teach at that time and she used to say that she couldn’t tell anyone about my grades. It was hard on her.”

“My mum and my dad are such bohemians, artists who live on a cloud. They are a bit crazy which I could never understand. Mum was able to pack up her stuff one day and leave for a month without telling anyone. Grandma was her direct opposite – a teacher with a certain inner order. That drew us together. She pulled our family together. We weren’t in touch with relatives from my dad’s side but she was able to connect us in spite of that. Every time I visited her, she would tell me about all my cousins whom I wasn’t able to see. She used to tell me what they did, what were they like, where they moved, who had kids. It was thanks to her that I felt I had an extended family that I knew.”

“Eventually she died three months before my wedding where our family gathered up. I missed her there a great deal. From the time that I had bad grades, she was with me, going through all my successes, when I almost graduated with honours from the university, for instance. She cried through all the ceremony, felt over the moon. She came to me and said: ‘Such a small step! If you had had an A from one subject, it would have been with honours. That’s fantastic! Imagine it’s with honours. It’s not but it could be’ “


HOPRG_1727a

„Přemýšlím, jak být každý den alespoň chvilku stoprocentně přítomen. Nebýt ničím rozptýlený, nemyslet na hlouposti a vidět za tu smyslovou skutečnost.“
Podařilo se vám to dnes?
„Kupodivu jo, ráno při tenise. Ne na celou dobu, ale na malou chvilku, možná na minutu, jsem byl opravdu soustředěný. Odpoutal jsem se od všeho ostatního. Což je těžké, protože člověk na něco neustále myslí. Buď na něco technického, třeba na to, jaký pohyb má udělat, kam má dát nohu, nebo na něco úplně jiného – typicky co bylo včera a co bude zítra. Myslím si, že se to daří ve chvíli, když je člověk tím, co dělá. Takže aby to vůbec mohl zažít, tak musí něco dělat pořádně. Naprosto upřímně. Což je často například v práci problém, když je ta činnost hodně orientovaná na výsledek, na „prodej“ v nejobecnějším smyslu. Naopak se to často stává v úplně nečekaných chvílích. Třeba když zatloukáte hřebík. Nebo při jízdě autem, to se mi stalo několikrát. I v tom sportu. V takový okamžik často věci začínají magicky fungovat, v tom tenise se třeba začnete trefovat na druhou stranu. A zároveň je to vlastně neskonalá zábava – všechno najednou velmi silně vnímáte a říkáte si: ‚Tak, teď žiju!‘“

/

„I wonder how to be 100 % in the present moment at least for a short while every day. Not to be distracted by anything, not to think about silly things and see behind the sensory reality.“
Have you experienced it today?
„Curiously enough, I have. When I played tennis this morning. It didn’t last long but for a short moment, maybe a minute, I was really focused. I cut myself off everything else. Which is a hard thing to do because we keep thinking about something. Either some technical things, like what kind of movement should we do, where to place our feet and so on, or about something completely different – what happened yesterday and what will happen tommorow. I think one achieves this moment when he becomes what he does. That means that in order to experience it, one has to do something in a proper way. In all the sincerity. Which is often a problem at work, when the activity is extensively goal-oriented, focused on ‚sale‘ in the broadest sense. On the contrary it often happenes in completely unexpected moments. Like when you hammer a nail. Or when you ride a care, that has happened to me several times. Also in sports. When the moment comes, things start to work in a magic way, in tennis you start to hit the other side of the court, for instance. And it’s also immense fun – you perceive everything around you very intensively and you keep on thinking: ‚So, now I live!’“