Powered by Seat

Archiv: Duben 2016

HOPRG_1776e

Kampa


HOPRG_1775a

„Mám pocit, že na vysoké školy přichází méně a méně připravení středoškoláci. Vidím to při hodnocení testů – vždy se objeví několik lidí, u kterých je vidět, že nad textem přemýšlí, ale zdaleka jich není tolik. Jako by té Gaussově křivce hodnocení chyběl ten střed. Jsou tu jen ti výborní a pak ti, u kterých nevíte, co si myslet. Někdo si myslel, že tuhle situaci vyřeší obecná maturita z matematiky. Nevyřeší. Asi jsme si stále nepřipustili myšlenku, že dnes je potřeba učit úplně jinak, než jak učili nás. A než jak se učilo před dvaceti lety. Obávám se, že si to nepřipouštíme ani my uvnitř školství, natož pak ti, kteří o tom rozhodují.“

„Když já jsem studovala, tak to byl boj o informace. Víte, kolik jsme prožili hodin v knihovnách? V různých věcných a osobních rejstřících jsme hledali, hledali, hledali. A většinou nenacházeli. A když nalezli, tak jsme si napsali žádosti, hodili je do příslušných škatulek a za pár hodin jsme zjistili, že z námi požadovaných dvaceti knih je dostupná jen jedna. Prezenčně. Ale možná tím, že bylo tak složité se k informacím dostat, jsme si jich více považovali a snažili se z nich více vytěžit.“

„Dnešní mladá generace nemá problém v přístupu k informaci, ale má problém umět s tou informací pracovat. Neumí to. A nikdo ji k tomu nevede. Ctrl+C, Ctlr+V, to je jediné, co na internetu mladí potřebují. Ale pak nedokáží zpracovat to, co si přečtou. Přečíst si text a porozumět mu. Dokázat určit, co je jeho podstata a co je podružné. To je potřeba učit. A začít to učit už od základní školy, ne až na vysoké, to už je trochu pozdě.“

„Mladí lidé jsou dnes šikovní, správně drzí a otevření. Daleko víc než generace před nimi. Takže tohle je zbytečná škoda. Ale život je boj. A každá generace stojí před určitou výzvou. Moje generace se třeba musela vyrovnat s nástupem výpočetní techniky. Když jsem poprvé sedla k počítači, tak jsem si nedovedla představit, že s tím budu něco dělat. Dnes si svůj život bez počítače nedovedu představit. Ale jak například internet přinesl mnoho skvělých věcí, tak s ním zároveň přišel zjednodušený, schematičtější přístup k informaci. A to je výzva pro mladé lidi v dnešní době: Jít trochu víc do hloubky textu. Více přemýšlet o tom, co čtou.“

/

„I have a feeling that high school students that come to universities are increasingly poorly prepared. I see it when I evaluate tests – there are always some people who really think hard about the text but it‘s not a lot of them. It’s as if the gauss bell curve of the evaluation missed its midpoint. There are only the really good ones and then the ones about whose outcomes you don’t know what to think. Somebody thought that solution of this lies in mandatory math exam at A levels. It doesn’t. I guess we are still in denial of a thought that we need to teach children in a completely different way today then we ourselves were being taught. Or how children were taught only twenty years ago. I am afraid that it’s not even us who work in the education sector who don’t admit this, let alone the people who decide such things.“

„It was a struggle for information when I studied. Do you know how many hours we spent in libraries? Going through subject and personal indexes, we were searching and searching. Not finding anything most of the time. When we did, we wrote a request, put in into the specific category and in a few hours we found out that out of the twenty books we wanted, there is only one available. And only for reading in the library. But perhaps this difficulty of finding the information made us appreciate it more, try to get more out of it.“

„Young people today don’t have a problem with access to the information. But they do have a problem using the information. And nobody teaches them how to do it. Ctrl+C, Ctrl+V, that’s all young people need on the internet. But then they cannot process what they read. To read a text and to understand it. To distinguish what’s important and what’s marginal. That’s what we need to teach. And we need to start at elemenatry schools, not at universities – that’s a bit too late.“

„Young people today are skilful, open minded and with a healthy ego. Much more so than the previous generations. So this what I describe is a shame. Well, life is a struggle. And people of every generation have a certain challenge in front of them. For my generation it was the emergence of the computer technology. When I used computer for the first time, I couldn’t imagine that I would work with it one day. Now I do and I cannot imagine my life without it. But as the internet brought a lot of great things, with it also came a simplified and more schematic approach to information. That’s the challenge for young people today: To go little deeper into text. To think more about what they read.“


HOPRG_1774a

„Fouká.“

/

„It’s windy.“


HOPRG_1765c

„Bylo mi devět, když se narodila mladší ségra, jedenáct, když se narodila nejmladší. Rodiče si občas večer chtěli někam vyrazit, takže jsem je uspávala já. Nejdřív jsem jim vyprávěla pohádky, co jsem znala. Perníkovou chaloupku nebo Červenou karkulku. Pak různé jejich předělávky, třeba Zelenou karkulku, která přijede na motorce a sejme vlka pažbou pušky. Časem jsem začala vymýšlet svoje vlastní pohádky. Strašně se mi líbilo, jak ségry ležely vedle mě, každá z jedné strany, koukaly na mě nahoru a ptaly se: ‚A jak to bylo dál?‘“

„Teď už trochu vyrostly. Ta starší moc nečte, ale mladší je v tomhle celá po mně. Samí dráčci a fantasy. Já teď mám rozepsané čtyři knížky – jednu pohádku pro malé děti, jednu fantasy romantiku pro trochu starší a pak takové detektivky, kde se vraždí. Ale jsem trochu chaotik, zatím se mi nic pořádného nepodařilo dopsat. Mám psaní spíš jako takový únik z reality. Protože já občas mívám takové ty nálady, že nepatřím do téhle doby, že jsem se měla narodit někdy jindy, někde jinde. Mám pocit, že jsem natolik uzavřená sama v sobě, že se nedokážu otevřít a vyjít do světa. Mám problém s navazováním kontaktů s lidmi, v podstatě nemám žádné kamarády. Od vidění lidi znám, sem tam s nimi prohodím nějaké slovo, ale oni o mně v podstatě nevědí nic.“

„Pro ségry jsem takový mentor, provádím je tím, co prožívají. Takže teď třeba začínající pubertou. Doufám, že se poučí z mých chyb.“

Jaká je největší chyba, kterou děláš dodnes?

„Že se schovávám.“

/

„I was nine years old when my younger sister was born, eleven when the youngest one was born. Our parents wanted to go out on some nights so I was the one putting them to sleep. At first I was telling them the fairy tales I knew. Hansel and Gretel or Red Riding Hood. Then I made up diferent versions like Green Riding Hood who comes on a motorcycle and hit the Wolf with the rifle butt. Eventually I started to come up with my own fairty tales. I really liked when my sisters were lying in the bed next to me, each from one side, the were looking up at me, asking: ‚And what happened next?’“

„Now they’ve grown up a bit already. The older one doesn’t read much but the younger one is just like me. It´s all dragons and fantasy with her. I write four diferent books at the moment – one fairy tale for little children, one fantasy romance for teenagers and then dome detective stories with murders. But I am a bit chaotic in this, I haven’t been able to finish one proper book. For me, writing is a way to escape from the reality. Because I sometimes tend to feel like I don’t belong to this age, like I should have been born some other time, some other place. Because I feel that I am so closed to myself that I cannot open up to the world. I have a problem with meeting new people, basically I don’t have any friends. I know some people, I speak with them from time to time but they know nothing about me.“

„I am kind of a mentor for my sisters, I guide them through the things they experience. Now it’s a start of the puberty, for instance. I hope they will learn from my mistakes.“

What’s the biggest mistake you’re still doing today?

„That I’m hiding.“


HOPRG_1773a

„Já vám můžu říct takovou pohádku. Pan Kostka si najde paní Krychlovou a mají spolu miminko. Narodí se jim malá, krásná Kulička. Je taková živá, koulí se kolem dokola a oni si to užívají. Ale maminka ji vychovává a pořád za ní musí běhat – aby se jí miminko někam nezakutálelo. Maminka ale také potřebuje uvařit, nakoupit, zařídit spoustu věcí. Nemá na to své kulaté děťátko moc času. A děťátko se tu zakutálí málem pod auto, tu se málem skutálí z kopce, támhle převrhne květináč. Až to maminka jednou nevydrží a řekne: ‚Prosím tě, ty malá kuličko, už si konečně na chvilku sedni. Udělej si placičku – jen se podívej, jak je táta pěkně hranatej – a buď chvilku na místě.‘ Takže Kulička udělá ‚plesk!‘ a udělá si první placku. Pak přijde do školky, do školy, a slyší: Tady budeš sedět v lavici.‘ Plesk. Budeš nás pěkně poslouchat.‘ Plesk, plesk. Už se začíná pěkně tvarovat, hranatit. V práci musí být taky hranatá – chodí do fabriky a tam s sebou musí kydnout a celý den něco dělat. Je to logické – z kuliček stát nic nepostaví, všichni by se mu rozkutáleli. Aby se z nich dalo dobře stavět, musí být všichni hranatí.“

„Takže Kulička už je v podstatě hranatá a žije svůj těžký život. Převaluje se přes ty své hrany, stojí ji to spoustu energie. Plahočí se světem a vzpomíná na to, jaké to bylo krásné, když ještě byla kulatá. Jak se jí tehdy žilo snadno, zlehka. Snaží se k tomu vrátit zpátky. Jednoho dne najde kouzelného dědečka a svěří se mu, co ji trápí. Dědeček říká: ‚Dobře, já ti pomůžu. Já ti proti každé ploše, kterou máš na sobě vytvořenou, nastavím zrcadlo. A ty si budeš moci uvědomit, co to je za plochu, jak ti byla způsobená a pak za to zrcadlo zajdeš. V tu chvíli ta plocha zmizí.‘ Ona na tom tedy mnoho let pracuje, až ji zmizí všechny plochy. Přijde zpátky za kouzelným dědečkem a říká mu: ‚Podívej se, už jsem celá kulatá! Vidím to tady v tom zrcadle!‘ Dědeček jí ale vysvětlí, že nejtěžší je zajít za tu poslední plochu, tu, skrz kterou se v tom zrcadle prohlíží. Až tehdy totiž přestane přemýšlet o tom, jaká je anebo není. Už nepotřebuje žádná zrcadla. Prostě jenom ‚je‘.“

„Vy jste fotograf. Je to, jako když se podíváte na nějakou historickou fotku a zkusíte si představit: A teď bych na tom místě byl. Najednou bych se tam objevil. Co byste dělal? Já bych tedy akorát stál a koukal, vnímal to prostředí. Protože tam najednou nemáte žádnou osobní minulost, žádný předem daný vztah k věcem okolo vás, k tomu místu. Jen to všechno pozorujete. A teď se zkuste do takového stavu dostat bez té fotografie, teď a tady. Žít tak, jako byste se tady najednou objevil.“

/

„I can tell you a fairy tale. Mr. Cube find himself Mrs. Cube and they have a baby together. A beautiful little Sphere is born. It’s full of life, it rolls around and all of them enjoy it. Mom raises her and has to run all the time behind her – so that the baby doesn’t roll under something. But mom also need to cook, to do shopping, to arrange a lot of things. She doesn’t have much time for the baby. So the baby almost rolls under a car, almost rolls down a hill or knocks over a flowerpot. It goes like this until the mom cannot take it anymore and says: ‚Sit down and be still for a moment, you little ball. Make yourself an edge – just look at dad, how nicely angular he is – and be still.‘ So the Sphere do ‚slap!‘ and makes a first edge on itself. Then it goes to kinderkarten, to school and hears: ‚You will sit here behind the school desk.‘ Slap! ‚You will listen to what we say.‘ Slap, slap! It starts to shape up, to become angular. It needs to be like that also in its job – it works in a factory where it needs to sit down and do stuff. It’s logical – there is nothing a state can build up with a bunch of spheres. Everybody would roll in all directions. They need to be boxy in order to make a good building material.“

„So the Sphere is basically angular now and live its hard life. It flips over its edges, it costs a lot of energy. It traipse through the world and remembers how beautiful it was when it was still round. How easy and simple the life was. It tries to go back to it. One day it encounters an old Wizard and opens its heart to him. The Wizards says: ‚Alright, I will help you. I will show a mirror to you, against every edge you have on yourself. One by one. You will have a chance to realize what kind of edge it is and how it was caused to you. Then you will go behind the mirror and the edge will dissapear.‘ So the Sphere works hard for many years to achieve it, until all the edges are gone. It goes back to visit the Wizard and tells him: ‚Look at me, I am all round! I can see it in the mirror right here!‘ But the Wizard explains it that the most difficult part is to go behind the last edge, the last mirror in which the Sphere sees itself. Because only then it stops to think about how it is, if round or not. It need no mirrors anymore. It simply ‚is’.“

„You are a photographer. It’s like when you‘re looking at an old photograph and you try to imagine: Now I would be there. I would suddenly appear at that place. What would you do? I think I would just stay there and look around me, I would perceive the environment. Because in such a situation you don’t have any personal history at that place, no predetermined relation to things around you, to the place itself. You just observe everything. Now – try to get into such state without the photograph, right here, right now. To live as if you’ve just suddenly appeared here.“

 

HOPRG_1773c

A pak se najednou objevil i někdo jiný

/

And then somebody else suddenly appeared


HOPRG_1771a

In-line hokejová rodina, v dynamické póze. Za ně mluví jejich výkony. Ti nejvousatější je prý na Letné podávají už šestnáct let.

/

In-line hockey team from Letná. In a dynamic pose. Their performance speaks for itself. The most bearded members have been allegedly coming to play there for sixteen years.


HOPRG_1768a

„V pondělí mi vykradli byt. Vracela jsem se z krátkého školního pobytu v zahraničí a přítel mi to volal. Asi jsem byla naivní – myslela jsem si, že se mi něco takového nemůže nikdy stát. Dojela jsem tam a cítila takovou bezmoc. Ustrnutí. Od té doby takhle chodím po městě a přemýšlím, proč jsou lidé tak zlí. Ale vím, že jim musím odpustit, že v sobě nesmím držet zášť. Že se od toho musím oddělit. Zatím mi to jde hodně špatně.“

/

„They robbed my apartment on Monday. I was coming back from a short school stay abroad and my boyfriend told me on a phone. I guess I was naive – I thought something like that can never happen to me. I came to the place and I felt helpless. Paralysed. Since then I’ve been walking around the streets and I wonder why are people so mean. But I know that I have to forgive them, that I shouldn’t hold a grudge. That I have to separate myself from it. Well, it’s not going great so far.“


HOPRG_1766a

„Viděl jsem, jak spí na volantu. Měl tam tempomat, na stovce, vjel do protisměru – vedly ho koleje vyježděné od jiných kamiónů. Trvalo to snad deset vteřin. Byl jsem zapřený do volantu, do podlahy, a nemohl nic dělat – vpravo svodidla, vlevo auta v protisměru. Byl to čelní náraz. Nenapadlo mě, že bych to mohl přežít.“

„Probudíte se v nemocnici na posteli a nedokážete se pohnout. Jste absolutně bezmocný. Sám se nevyserete. Máte zlámané nohy, zlámaná žebra, nemůžete se nadechnout. Ležíte a koukáte do stropu. Jste napíchaný léky proti bolesti, chvíli bdíte, chvíli sníte – jste na takové houpačce, kdy nevíte, jestli už spíte nebo jestli už jste vzhůru. Když něco chcete, tak musíte houknout, aby někdo přišel a pomohl vám. Tam jsem si tehdy uvědomil, že bez pomoci druhých lidí bych už nebyl na světě. A došlo mi, že bych se měl přestat věnovat jen sám sobě. Což jsem do té doby dělal. Byl jsem hodně cholerický člověk. Všechno jsem chtěl mít rychle, hned, včera bylo pozdě. Když jsem si vytyčil nějaký cíl, tak jsem za ním šel tvrdě, nekoukal napravo, nalevo. Ale nakonec vlastně vše, co jsem dělal, bylo, že jsem se hnal za prachama.“

„Právě k tomu vychováváme děti. Říkáme jim: ‚Když se nebudeš učit, nebudeš mít peníze. Bez peněz dneska nic neuděláš. Musíš být hezkej, chytrej a ještě bohatej, abys byl úspěšnej.‘ Tohle dětem cpeme do hlavy. Přestože to není pravda. Složenky zaplatit musíte, ale peníze budou vždy druhořadé. Když se té zubaté koukáte do očí, tak si tohle uvědomíte hodně silně.“

„Na internetu jsem se dočetl, kolik lidí takhle po nehodě úplně změnilo svůj život. Já to dnes taky vnímám tak, že to byl Bůh, který vzal meč, rozsekl mě a řekl: ‚Takhle už žít nebudeš. Budeš žít jinak.‘ Já jsem v té době byl rozvedený a později jsem si našel ženskou, která už měla dvě malé děti, holky. Vychováváme je spolu. Svým vlastním dětem jsem se moc nevěnoval, a tak se to teď snažím vynahradit. A jsem spokojený. Vydělávám daleko menší peníze než dřív, ale máme co jíst, máme teplo a jsme spolu. Večer otevřu dveře a děti ke mně běží s nataženýma rukama a skáčou mi okolo krku. Je to jednoduché – když nemáte druhého, kterého máte rád a který má rád vás, tak nemáte nic.“

/

„I saw him sleeping at the steering wheel. He had the car on the cruise control, one hunder kilometres per hour, and he drove into the opposite traffic lane – he was led there by the tracks rutted by the other trucks. It took maybe even ten seconds. I was propped up on the steering wheel, on the floor, and there was nothing I could do – there was a crash barrier on the right, cars in the opposite lane on the left. It was a frontal crash. I didn’t think I could survive.“

„You wake up in a hospital bed and you can’t move. You are absolutely helpless. Not able to take a shit on your own. Your legs are broken, your ribs are broken, you can’t breathe. You lie and stare at the ceiling. You are dosed by painkillers. One moment you are awake, next moment you dream – it’s like on a swing when you don’t know if you’re already sleeping or already awake. When you need something, you have to call somebody to come and to it for you. It was back then when I realized that I wouldn’t made it without the help of other people. And I realized that I should stop to take care only about myself. Which I did til that point. I was a very choleric person. I wanted everything to be my way and quick. When I set a goal for myself, I went ruthlessly to get it, I didn’t look left or right. But in the end all I did was to chase after money.“

„We raise our kids to do so. We tell them: ‚If you’ll be a bad student, you won’t have money. You cannot do anything without money nowadays. You have to be handsome, smart and rich to be succesful. That’s what we stuff into their heads. Even though it’s not true. You have to pay your bills but money will alway come second. When you stare at the face od Death, you realize this very strongly.“

„I read on the internet how many people completely changed their life after an accident. I think it was God back then who took his sword, cut my in two and said: ‚You won’t live like this anymore. You will live in a different way.‘ I was divorced at the time and later I found myself a woman who had two small children, girls. We raise them together. I didn’t spend much time with my own children so I try to make up for it now. And I feel happy. I earn much less than I used to but we have enough food to eat, we have warmth and we are together. In the evening I open the door and the kids come running toward me with outstretched hands and they jump around my neck. It’s really simple – when you don’t have someone whom you love and who loves you, you have nothing at all.“


HOPRG_1764a

„Přišla jsem se podívat na kvetoucí sakury. Původně jsem myslela, že půjdu ještě s někým, ale to nakonec nedopadlo. Přestože pro mě není snadné chodit takhle mezi lidi sama, tak jsem se dokopala přijít. I proto, že japonská kultura je opravdu můj hodně velký koníček. Sleduju anime, začala jsem poslouchat japonskou hudbu i se učit japonštinu.“

„Když se nehýbu, tak není poznat, že mám ochrnutou část obličeje. Měla jsem totiž v mozku nádor a v dětství mi při jedné operaci zavadili o nějaké nervy. Po první operaci jsem se uzdravila skoro úplně, po té druhé, v mých deseti letech, to zůstalo horší. Navíc jsme se v té době přestěhovali do Prahy, já přišla do jiného prostředí, mezi jiné lidi. Tehdy jsem si začala uvědomovat, že jsem trochu jiná než ostatní. A i kvůli těm zdravotním problémům jsem moc neuměla navazovat nové vztahy. Což trvá v podstatě dodnes. To byl třeba důvod, proč jsem zjistila, že v komunitě lidí okolo anime v podstatě nemám co dělat. Šla jsem například na jeden festival – chodila jsem na filmy, seděla na přednáškách, fotila jsem. Ale jak já sama nikoho neoslovím a mě většinou nikdo sám od sebe taky ne, tak z toho nic nebylo. Asi je ze mě ten strach z lidí cítit.“

„Mám problém smířit se s tím, jaká jsem, jak vypadám. Na akce a veřejná místa obecně moc často nechodím. I teď, když jsem si dávala přihlášku na japanologii, jsem musela překonávat hrozný strach. Strach, že kdybych se tam náhodou dostala, tak mě ti budoucí spolužáci mezi sebe nepřijmou. Že si o mně budou myslet, že jsem divná. Vždy je pro mě těžké přemluvit sama sebe, že to má smysl…“

„Jak jsou ty kvetoucí sakury krásné, že?“

/

„I came to see Japanese cherry trees in blossom. At first I thought that somebody will come with me but it didn’t work out. Even though it’s not easy for me to go out on my own, I did come. One of the reasons is that Japanese culture is really a big hobby of mine. I watch anime, I started to listen to Japanese music and even to learn the language.“

„When I am still, nobody can see that part of my face is paralysed. Because I had a tumor in the brain and they hit some nerves during a surgery. After the first surgery I almost completely recovered but after second one, I was ten years old back then, it stayed like this. Moreover, we moved to Prague back then and I found myself in a new environment, with a new people. That’s when I started to realize that I am a little different than other people. Partly due to the health issues I had a problem to establish new relationships. And that’s basically how it is still today. That was a reason why I found out that there is no place for me in the community of people who like anime. I went for a festival one time – I went to see the movies, I sat at discussions, I took pictures. But because I don’t approach anyone and nobody usually approaches me, there was nothing that came out of it. I guess my fear of people can be sensed.“

„I have a problem to come to terms with how I am, how I look like. I don’t usually go to many public events and places. Even now, when I applied for Japanology university programme, I had to overcome a great feeling of fear. A fear of not being accepted by the potential schoolmates. Of being thought of as weird. It’s always difficult for me to persuade myself that it’s worth to do something that involves people…“

„These blooming cherry trees are so beautiful, aren’t they?“


HOPRG_1763a

„Zjistil jsem, že dokážu stárnout. Kolem sebe vidím, že to nedokáže každý. Někomu přijde věk, najednou nestačí na to, na co dřív stačil, ať už ve sportu nebo na chalupě, a začne být permanentně nerudný a otravný: ‚Tohle se mi nepovedlo, támhleto se mi nepovedlo, kde já mohl být, kdyby …‘ Takovým lidem věk přibývá, ale oni se snaží neustále vracet k tomu, jak to bylo dřív. To ale nejde dohromady.“

„Já jsem ještě v pětašedesáti na chalupě jel jako blázen – tři dny jsem makal od rána do večera. Tehdy jsem si opravdu myslel, že se mě nějaké ubývání sil netýká, že jsem asi výjimka. Když jsem byl unavený, tak jsem si sednul, dal si jedno pivko a šel makat dál. Dneska už to nejde. Pořád zvládnu dělat celý den. I dva dny. Ale ten třetí už to nejde. To jsem zjistil i na běžkách – vždy jsem dělával třicetikilometrové okruhy a jeden rok najednou zjistil, že to sotva dojedu. Nejdřív si říkáte: ‚To asi jenom nejsem v kondici.‘ Pak se to stane podruhé a vy si uvědomíte, že na to už jednoduše nestačíte. V takový moment je důležité si to přiznat. A začít dělat o trochu menší okruhy. Protože vaše tělo vám říká: ‚Hele, přibrzdi!‘ A vy tomu tělu musíte naslouchat. Přestože vám možná říká něco, co nechcete slyšet.“

/

„I found out that I can age well. Around me, I can see that not everybody is able to do that. Some people get to a certain age, they are suddenly not able to do what they used to, be it in sports or in manual work at their cottage, and they start to be constantly grumpy and annoying: ‚This I did in a bad way, that I did that in a bad way, where could I have been if …‘ These people are getting older but keep on trying to get back to the way things were. But that’s not possible.“
„When I was sixty-five, I still worked at our cottage house like crazy – I worked three days in a row, from dawn to dusk. Back then I really thought that I must be an exception, that I would never start to lose my strength. When I got tired, I sat down, had a beer and went to work back again. I am not able to do that anymore. I can still work the whole day. Even two days. But not three. I realized this also in cross-country skiing – I always used to do long circuits of thirty kilometres. But then I was barely able to finish it one year. At first you think: ‚I am probably just out of training.‘ Then it happens for the second time and you realize that you simply cannot do that anymore. It’s important to admit it to yourself at such a moment. And to start doing circuits that are a bit shorter. Because your body tells you: ‚Hey, slow down!‘ And you have to listen to your body. Even though it might tell you things you don’t want to hear.“