Powered by Seat

Archiv: Duben 2016

HOPRG_1762c

(2/2) „Odjakživa jsme v rodině všechno sdíleli. Kdykoliv sestry s někým začaly chodit, tak se o tom doma mluvilo. Na to, jak z puritánských poměrů pocházím, jsme otevřeně mluvili o partnerství i o sexu. Rodiče jsou spolu třicet let a každý den, kdy jsem doma, je vidím dát si pusu. Vidím, že se i po těch třiceti letech mají rádi. To je myslím ten největší dar do života – funkční partnerství rodičů. A myslím si, že oni, kteří mě vychovali a živili, mají naprosté právo mluvit do mého života. Ale teď je to ve fázi, kdy děláme, že se nic neděje. Máme se navzájem moc rádi na to, abychom byli sami sebou – aby mě oni poslali do háje nebo abych si já od nich vynutil jejich toleranci a pochopení.“

„Myslím si, že když už jsem jednou sám se sebou vyrovnaný, tak by mě tak měli znát i moji nejbližší. Měli by mě znát jako homosexuála a měli by mě tak brát. Nebo bysme si neměli být blízcí. Ale na svoje rodiče se nedokážu vykašlat a říct si: Takhle ses narodil, na ostatním nezáleží. Nedokážu se vykašlat na tu hrozně cennou výchovu, na ty hodnoty, které mi dali. Vždy jsem od nich cítil tolik lásky, že jsem měl natolik rád sám sebe, že jsem dělal jen to, co mi přišlo přirozené, správné. Pořád jsem šel dopředu, za svým štěstím a pocitem spokojenosti. Teprve teď mi ale dochází, že jsem se zapomínal otáčet za lidmi, kteří jdou se mnou. Zapomínal jsem s nimi to své štěstí sdílet.“

„Uzavřel jsem se do sebe. Protože jsem měl pocit, že něco dělám jinak, než by oni chtěli. Byl jsem jim schopný lhát – třeba v šestnácti letech říct, že jedu na víkend na setkání katolické mládeže a přitom jet na Slovensko s klukem, který se mi hrozně líbil. Namísto toho, abych byl k rodičům uctivý a pravdivě s nimi řešil, co dělám a prožívám, tak jsem si to řešil jen sám v sobě. A došlo to sem – mám dnes život zařízený tak, že ho považuji za plnohodnotný, že jsem šťastný, ale oni nemají možnost to ovlivnit. Teď už se musí přizpůsobovat jen oni. Možná, že kdyby ty vznikající lásky prožívali se mnou – tak jako to prožívali a diskutovali u mých sester –, tak by pochopili, že homosexuál prožívá lásku stejně jako heterosexuál. Mamka by pak za mnou nemusela chodit a upozorňovat mě, že mezi homosexuály je více HIV pozitivních lidí než mezi heterosexuály. Nikdy by ji nemuselo napadnou něco takového říkat. Věděla by, že mě vychovali tak, že já promiskuitně nikdy žít nebudu. Ale takhle jsem ji postavil před hotovou věc a ona si na mě hodila nálepku, kterou zná akorát z televize. Protože proč by se ona zajímala o to, jací jsou gayové? Jí se to nikdy netýkalo. Nemá reálný obraz. A to mezi nás staví obrovský klín. Což je smutné. Protože co víc na světě máme, než svoji rodinu?“

„Až za nimi přístě pojedu, tak bych měl jet s jasným stanoviskem.“

/

„We always talked about everything in our family. Every time my sisters started to date someone, we discussed it. We talked about partneship and about sex – and quite openly, considering the puritanism of the environment. My parents have been together for thirty years and every day I am at home, I see them kiss each other. I can see that they still love each other after all those years. I think that’s the greatest gift for a person – a loving relationship of his parents. They raised me and instilled life values in me. So I think they have every right to comment on my life. But right now we are in a phase when we pretend that nothing’s going on. We love each other too much to be ourselves – for them to say ‚get out of my sight‘ or for me to ask for their tolerance and understanding.“

„I think that since I’ve managed to cope with myself, my closest friends and family should know me this way. They should know me and accept me as a homosexual. Or we shouldn’t be so close. But I am not able to give up on my parents and think: ‚I was born this way, nothing else matters.‘ I cannot just forget the precious upbringing they provided for me, the values they gave me. I always felt loved by them. That’s why I was able to love myself to the point that I was doing only things that felt natural and right to me. I kept on going forward, pursuing my happiness and life satisfaction. But only now I realize that I forgot to turn back to the people that followed me on this path. I forgot to share my happiness with them.“

„I closed into myself. Because I had a feeling that I do something in a diferent way than they would want me to. I was capable of lying to them – when I was sixteen, I told them that I go for a Catholic youth meeting, only to go on a trip to Slovakia with a boy I really fancied. Instead of being honest and respectful to my parents by telling them what I do and what I go through, I dealt with everything on my own. And it all came to this point – now I consider my life to be fulfilling and I feel happy but they don’t have any way to take part in it anymore. Now it’s only them who have to adjust. Maybe if they had went through all those emerging loves with me – as they did with my sisters – they would understand that a homosexual experience the love in the same way as heterosexual. My mom wouldn’t need to come to me and point out that there are more HIV positive people in the gay community than there is among heterosexuals. She would never had a need to tell me such things. She would knew that they raised me in a way that I will never life a promiscuous life. But this way I suddenly presented to her the done deal and so what she did was to put a label on me. A label she knows from TV. Because why would she ever take interest in gay people before? It was none of her concerns. She has no real picture of a gay person. And that’s what puts a huge wedge between us. Which is sad. Because what more do we have in life than our family?“

„Next time I go to see them, I should have a well-though-out stance.“


HOPRG_1762a

(1/2) „Zrovna jsem po dlouhé době volal mámě. Máme teď takový komplikovaný vztah. Protože já pocházím z malé vesnice, z über-katolické rodiny. A zároveň mám už dva roky přítele.“

„Loni na podzim za mnou maminka jednoho dne přišla a zeptala se: ‚Ty s ním chodíš, viď?‘ Protože věděla, že jsme spolu předtím byli v zahraničí a všimla si, že jsem přestal jezdit na víkendy domů. Tak jsem jí to potvrdil a pak jsme asi tři hodiny břečeli. Mně v tu chvíli spadl obrovský kámen ze srdce. Vlastně jsem si tehdy myslel, že to máma vezme stejně, jako to vzali moje sestry a kamarádi. Holky často brečí a litují mě, jak to musím mít v životě těžké. Protože si myslí, jak jsou všichni okolo homofobní. Takže já si nejdřív myslel, že máma brečí a říká si: ‚Ježkovy, já jsem ti nebyla oporou! Tys to musel mít hrozně těžký! Tys na to byl hrozně sám!‘ Ale bylo to jinak. Přišlo období temna, kdy mi dávala jasně najevo, že o tom se mnou mluvit nechce. Kdykoliv jsem to zmínil, tak se začala rozhlížet, jestli nás náhodou někdo neslyší. Aby z toho nebyla ostuda. A aby se to hlavně nedozvěděl otec. Přitom je podle mě úplně jasné, že on to ví.“

„Dospělo to do momentu, že jsem před nějakou dobou oslavil dvaadvacáté narozeniny a maminka mi k nim popřála, aby mě škola a práce naplňovaly natolik, abych byl schopný žít bez partnerství. V podstatě abych se smířil s tím, že jsem v životě sám. Abych přijmul svůj kříž. Nebyl jsem jí na to schopný nic odpovědět. A od té doby jsem nebyl doma.“

/

„I just called my mom after a long time. We’ve been having quite complicated relationship lately. Because I come from a small village, from a very Catholic family. And at the same time I’ve had a boyfriend for two years now.“

„Last autumn, my mom came to me one day and asked: ‚You date him, don’t you?‘ Because she knew that the two of us had gone abroad together before and she noticed that I stopped coming back home for weekends. I confirmed her suspicion and then we cried for three hours. That was a huge release for me. Back then I thought that my mom was going to take it in the same way my sisters and my friends had. Girls often cry and pity me – they say how difficult it must be for me. Because they think that everybody around is homophobic. So at first I thought that my mom cries and thinks: ‚Oh my God, I was not there for you! How hard it must have been for you! You must have been so lonely!‘ But it was not the case. A dark period came when my mom was clearly demonstrating to me that she didn’t want to speak about it. Every time I mentioned it, she started to look around if there were any people to hear it. So there would be no scandal. And so that my father wouldn’t get to know about it. But I think it’s obvious he knows already.“

„It all came to the point that some time ago I celebrated my twenty-second birthday and my mom wished me to enjoy my studies and work to such extent that I would be able to live without a partnership. She basically told me to accept that I am alone in life. To carry my cross. I wasn’t able to respond in any way. And I haven’t been home ever since.“


HOPRG_1758a

„Že se lidem s Parkinsonovu nemocí třesou ruce, to jste asi slyšel. Jedním s příznaků je ale také ztráta čichu. To se ještě před patnácti lety nevědělo, takže já tehdy podstoupil různá vyšetření a nezjistila se příčina. Tu nemoc mi diagnostikovali až před třemi lety. Vzniká tak, že se v mozku netvoří dostatek dopaminu, který ovlivňuje činnost svalstva. Jeho nedostatek se u každého projevuje trochu jinak. U mě tím, že mám ochablé a stažené břišní svalstvo. To mě táhne do tohohle předklonu.“

„Všichni mi říkají: ‚Musíš cvičit, musíš chodit. Narovnej se!‘ Protože já jsem částečně předkloněný z pohodlnosti. Vlastně nevím, jak moc bych řekl, že tu nemoc překonávám. Nějak asi ano, protože jinak bych ležel doma v posteli a nic nedělal. Přesto dělám málo – protože já bych měl několikrát denně cvičit a na to jsem si za ty roky zatím nezvykl, nedokážu si na to najít čas. Přestože si uvědomuji, co mi říkal jeden fyzioterapeut – že čas se nedá najít, že si ho člověk musí udělat. Dál ale odkládám věci, do kterých se mi nechce.“

„Ale každý týden chodím alespoň cvičit tady dolů do Vršovic. Když jsem začínal, tak jsem chodil tam i zpět pěšky. Asi po měsíci jsem ale zjistil, že do toho kopce na Vinohrady to nejde. Dnes jsem to vyšel poprvé asi po tři čtvrtě roce. S jedním zastavením – chvilku jsem si po cestě schrupnul na lavičce.“

„Nedávno se mě někdo ptal, kdy se ten můj stav neprojevuje. Je to ve vodě a vleže. Ale když vás něco neustále bolí a najednou to nebolí, tak si to zas tak moc neuvědomíte. Spíš si uvědomíte, když to pak zase začne bolet. Ale ta bolest, kterou cítím, není tak silná, aby mě ochrnovala, abych kvůli ní nemohl nic dělat. Když se opřu o hůlky, tak ji ani tolik necítím. Ale pořád tam je. Je to, jako když vás táhne napnutá guma a vy ji musíte překonávat. Vyvíjíte proti ní silovou reakci – není to nijak zvlášť namáhavé, ale přesto vás za chvíli stáhne zpátky. Asi proto, že tomu protipohybu nevěnujete pozornost. Prostě já jsem tady teď proto, abych si s vámi povídal a ne, abych stál rovně. Ale musím se snažit dostat se do stavu, kdy na to narovnané tělo nebudu muset myslet. Kdy bude stát samo. Vzpřímeně.“

/

„You probably heard about trembling hands of people with Parkinson’s disease. But one of the other symptoms is a loss of the sense of smell. But since they didn’t know about it fifteen years ago, I underwent various medical examinations and they couldn’t tell why it was happening to me. They diagnosed me with the disease only three years ago. It’s caused by a lack of dopamine being created in brain. Ant that has an effect on muscle activity. But the specific effects vary with each person. In my case it affects abdominal muscles, it makes them limp and contracted. That’s what pulls me into this forward bend.“

„Everybody tells me: ‚You have to exercise, you have to walk. Straighten up!‘ Because I am bended like this also out of convenience. In fact I don’t know to which degree I am really successful in the struggle with the disease. To some point I surely am, because otherwise I would just lay in the bed at home and do nothing at all. But still – I do less than I should. Because I should exercise several times a day and after all those years I still didn’t get used to that. I simply cannot find the time. Even though I realize what one physiotherapist told me once – that you cannot find time, that you have to make it. Still, I keep on postponing things I don’t feel like doing.“

„But every week I go exercise down here to Vršovice district. At the beggining I used to walk both there and back. After a month I found out that it’s too difficult for me to walk up the hill to Vinohrady. Today I managed to climb it for the first time after 9 months. With one stop – I had a nap on a bench halfway through.“

„Somebody asked me recently when the condition of mine doesn’t manifest itself. It’s in the water and when I am lying down. But when you feel the pain all the time and suddenly it’s not there, you don’t really realize it that much. You rather realize the moment when it starts to hurt again. But the pain that I constantly feel is not that strong that it would paralyse me. When I lean on the hiking poles, I don’t feel it that much. But it’s still there. It’s as if there was a tighten rubber rope that pulls you forward and you have to fight it. You repond to it with a certain foce – it’s not so hard but eventually the rubber does pull you back. Probably because you stop paying attention to the countermovement. To put it simply – I am now here to talk to you and not to stand in an upright position. But I have to try to get into a state when I won’t need to think about the staighten body. When the body will stand on itself. Stand upright.“


HOPRG_1760a

„Loni mi po letech zjistili, že mám něco s krční páteří. Mám takzvanou torzní distonii, hlava mi jde pořád dozadu. Napsali mi léky, takové oblbováky. Ale teď mě to už alespoň tolik nebolí a dobře spím. Ale víte jak mi je, když jsem dřív chodila po horách třicet kilometrů a teď dojdu sotva do parku?“

„No a co? Já jsem chodíval čtyřicet dva kilometrů! Víte – ona je fňukna. Já tohle poslouchám furt. My jsme kamarádi, potkali jsme se kdysi v lázních. Já byl vdovec, ona rozvedená.“

„Já jsem nemohla mít děti a on mě nalákal na své vnučky.“

„Někdy jsem ji musel vysloveně terorizovat. Například jsem zjistil, že když jde rychle, tak se nekroutí. Ona říkala: ‚Nemůžu.‘ Tak jsem u cesty utrh kopřivu a šlehal ji přes nohy. A utíkala. Pak jsem řek, že budeme jezdit na kole. To samozřejmě zase nemohla. Ale nakonec jsme toho spolu najezdili! My se prostě doplňujeme. Jsme jeden druhému ‚P‘ – to znamená ‚průvodce‘ – v průkazu osoby se zdravotním postižením, ZTP/P.“

„A když vaříme, tak já krájím a on dochucuje.“

/

„Last year they found out that there is something wrong with my cervical spine. I have torsion dystonia, my head keeps going backwards. They prescribed me medication, those that make you dizzy. But at least it doesn’t hurt that much anymore and I can sleep. But do you know how I feel when I used to walk thirty kilometres in the mountains and now I’m barely able to walk to the park?“

„So what? I used to walk fourty-two kilometres! You know, she’s a whiner. I have to listen to this all the time. We are friends, we met in a health resort years back. I was a widower, she was divorced.“

„I couldn’t have children so he allured me on his granddaughters.“

„I had to terrorize her sometimes. For example I found out that when she walked quickly, she didn’t twist her body. She said: ‚I can’t.‘ So I plucked a nettle and I started to whip her legs. And she ran. Then I said that we would ride a bike. She said she couldn’t, obviously. But in the end we rode a lot together! We complement each other. We are each others ‚P‘ – that stands for ‚průvodce‘ (guide), in ZTP/P – in the card for a person with disabilities.“

„And when we cook together, I chop the food and he flavours it.“


HOPRG_1761a

„She doesn’t like the sun.“

/

„Nemá ráda slunce.“


HOPRG_1757a

(3/3) „Rok jsem se připravovala na přesun do Prahy. Našla jsem si tady práci v jednom klubu jako tanečnice, na čtyři dny v týdnu. Desítky propocených hodin, ale stálo to za to. Začala jsem tam studovat sama sebe a nenápadně si všímat reakcí lidí, na které jsem narážela. A zjistila jsem, že všichni tady v Praze si myslí, jak jsem úžasná. Jak jsem byla zvyklá, že mě všichni vidí úplně opačně, tak jsem to zpočátku vůbec nechápala. Ale pomohlo mi to, abych dokázala před tou minulostí utéct. A hlavně jsem konečně, asi po čtyřech letech, co jsem o tom přemýšlela, začala být šťastná sama se sebou.“

„Vždycky jsem zkoušela jiné cesty a vždy jsem za to byla kárána. Tentokrát se mi ale ta jiná cesta totálně vyplatila. Našla jsem si nového partnera, anglického gentlemana, který by na mě nevztáhl ruku. Je chytrej, v dobré situaci, může si ledacos dovolit. Už spolu budeme rok. Přijde mi, že si tady žijeme svůj pražský sen. Máme úžasný byt, navíc patro nad mojí mámou, se kterou jsme k sobě znovu našly cestu. S partnerem jsme své dosavadní životy probrali až na kost. A bylo to neuvěřitelný. Takhle blízko se ke mně zatím nikdo nedostal. A k němu taky ne. Všechno spolu sdílíme, brečíme spolu. Tyhle tetováni na rukou jsme si nechali udělat spolecně – on má ty samé, jen ty barvy má opačně. Doplnil do mého života to, co jsem si myslela, že nepotřebuju. Ale ukázalo se, že to potřeboval především syn.“

„Všichni se z toho léčíme. I na ní to zanechalo následky. Dodnes když leží a chce na ní sáhnout nějaký vysoký chlap, tak ho chce kousnout. Protože on byl vysokej. A zkopnul jí ze schodů. Nejdůležitější je, že syn začal mluvit. Dlouho mi nedokázal ani odpovědět ‚ano‘ nebo ‚ne‘. Jestli chce na záchod, nebo ne. Jestli chce napít, nebo ne. To bylo v té době, kdy jsem dojížděla do Prahy a nechávala ho s rodinou jeho otce. Tehdy jsem měla pocit, že jsme se úplně odpojili. Ale já jsem tehdy prostě potřebovala z toho maloměsta zmizet, už tam pro mě nebylo nic. Jenže syn začal být jak malý Hulk. Řekla jsem mu na něco normálním hlasem ‚ne‘ a on si začal vztekem rvát vlasy. Až tady v Praze se to z něj začalo uvolňovat. Což bylo zpočátku ještě horší – začal se bouchat do hlavy, začal se kousat, škrábat. Ještě před čtyřmi měsíci to dělal. Ale je to čím dál lepší. Pořád se na partnera ptá, znovu se mnou mluví a konečně se projevuje jako normální kluk. Našli jsme pro něj soukromou školku, kde se mu individuálně věnují a vypadá to, že je to na dobré cestě.“

„Vidět ho při těch záchvatech vzteku pro mě bylo strašně těžké. Projevoval se, jako kdyby mě nesnášel za to, že jsem ho tehdy opouštěla. A já mu teď nemůžu vysvětlit, že to jinak nešlo. Že díky tomu jsme teď tady a máme se dobře. Jednou, až vyroste, mu to budu muset všechno vysvětlit.“

/

„It took me one year of preparations before I moved to Prague. I found a job around here as a dancer in a club, it was for four days per week. Dozens of sweat-drenched hours but it was worth it. I started to study myself and I quitly observed what people whom I met thought of me. And I found out that everybody in Prague thinks how amazing I am. I didn’t get it at all since I was used to the completely opposite reactions. But it helped me to run away from the past. The main thing is that finally, after four years when I thought about it, I started to be happy on my own.“

„I was always trying out different paths and every time I was punished for that. But this time the different path totally paid off. I found myself a new partner, an English gentleman who would never laid hand on me. He’s smart, in a good position, he can afford a lot of things. It’s going to be a year since we are together. I feel like living a Prague´s dream. We have a great apartment and what´s more, my mom lives downstairs from us – we found a way back to each other. We’ve discussed our lives very thoroughly with my partner. That was incredible. Nobody got so close to me before. And it´s the same for him. We share everything together, we even cry together. We got those tattoos together – he has the same, only the colours are opposite. He complemented my life in a way I thought I didn’t need. But it turned out that it was my son who did need it.“

„All of us are still healing from it all. It left its mark even on her. Even today when she lies and a tall man comes and wants to touch her, she wants to bite him. Because he was tall. And he kicked her down the stairs. The most important thing is that son started to talk. For a long time he wasn’t even able to say ‚yes‘ or ‚no‘ to me. If he needs to pee or not. If he’s thirsty or not. That was back when I used to go to work in Prague and I was leaving him with the family of his father. I felt like we´d completely disconnected back then. But I just needed to get out of the small town, there was nothing left for me. But son turned into a small Hulk. I told him ‚no‘ to something he wanted and he angrily started to tear his hair out. Only when we moved to Prague, he started to release it all. Which was even worse at first – he was banging his head, he was biting and scratching himself. He was still doing it four months ago. But it’s getting better now. He keeps asking about my partner, he speaks to me again and finally he behaves like a normal boy. We found a private nursery where they pay a lot of attention to him. It seems that everything is on the right track.“

„It was really hard for me to see him during those tantrums. He behaved as if he hated me for leaving him back then. And I cannot explain to him now that there was no other way. That it’s what brought us here where we are doing well. One day, when he grows up, I will have to explain everything to him.“


HOPRG_1757c

(2/3) „Péťa, moje první punková láska. Patřil do party pankáčů, co byli pořád ožralí a váleli se před obchoďákem. Na tom našem maloměstě. Takže je tam hned viděli přátelé rodin a zas to jelo. Ale mně prostě mezi nima bylo dobře. A myslím, že oni tehdy chlastali hlavně proto, že jim nikdo nerozuměl.“

„Nosila jsem číro a totálně nezvládla střední školu. I proto, že jsem to tehdy s mámou měla nahnuté. Ona si v té době řešila vlastní minulost, svoje vlastní problémy nanesené od vlastních rodičů. To já nemohla pochopit. A ona nemohla pochopit mě. Dopadlo to tak, že mě vyhodila z bytu. Potom jsem bydlela s Péťou, v jedné místnosti, psem a pěti potkanama. Trpěla jsem depresema, vůbec se mi nechtělo žít. A vůbec jsem nevěděla, jak dál.“

„Nemohla jsem sehnat práci, nic mi nešlo. Nakonec jsem po letech skončila s jedním agresorem, bohužel i otcem mého dítěte. Až pozdě jsem si uvědomila, že to byl laciný člověk, který se mě snažil zadupat do země. A já se dlouho zadupávat nechala. Byla jsem pořád ve stresu. Urážel mě, občas profackoval. To si pořád myslíte, že čím víc budete na toho člověka hodnej a dělat vše, co on řekne, tak, že se to změní. Ale je úplně naopak.“

„Já jsem žena jednoho muže, jsem v tomhle takový rodinný typ. Ale jak on sám takový nebyl, tak tím víc ho napadaly různé paranoidní myšlenky. Později se fakt ukázalo, že mě v té době podváděl. Byl to člověk, který klidně měl tři ženské v práci – ony samy mi pak ty jejich konverzace poslaly – a stejně byl schopný za mnou přijít, začít mi nadávat do děvek a kopnout mě do břicha. Byla jsem ve čtvrtém měsíci. A on řval: ‚Že ten bastard není můj?!‘“

„Někdo prostě vidí jen to, co sám chce. Odráží svůj vlastní strach. Takže když někdo lže, tak se furt bojí, že mu lžete vy. A když někdo ve vztahu podvádí, tak si hned myslí, že vy to děláte taky. Ten kopanec byl tehdy za to, že on v tu chvíli uviděl, co sám dělá. A byl z toho tak vystresovanej, že to vůbec nezvládl. A dupal po mě dál, i po narození syna. Držel ho v náručí a sprostě mi nadával. Všude po městě o mně šířil lži, já pak už skoro nevycházela ven. Úplně mě vycucnul, nezbylo ze mě skoro nic. Až úplně poslední kousek sebeúcty mi řekl: Tak se sakra zvedni a něco dělej!“

/

“Péťa, my first punk love. He was in a group of punks who were drunk all the time, loitering in front of the department store. In our small town. So the friends of families could see them and that’s how the rumours started. But I felt very good among them. And I still think they drunk because no one could understand them.”

“I looked like punk too and I wasn’t able to handle the high school. It was hard times with my mum. She was trying to sort out her past, her own problems coming from the relationship with her parents. I couldn’t get it. And she could’t get me. Eventually she kicked me out. Then I lived with Péťa, in one room with a dog and five rats. I was depressed and I didn’t feel like living anymore. And I didn’t know how to go on.”

“I couldn’t get a job, it was hopeless. After few years, I ended up in a relationship with an aggressive guy who also happened to be the father of my child. Too late did I learned that he tried to trample me down into the ground. And I allowed that. I was stressed for a long time. He kept on insulting me, slapped me at times. One still keep on thinking that the nicer you are, the better it will be. But it’s the other way around.”

“I’m a woman for one guy, such a family type. But he wasn’t and he had some paranoid thoughts. Later it turned out he cheated on me. He was a guy who had three women at work – they sent me their conversations later – but still he was able to come to me, start calling me bitch and kick me in my belly. I was in the fourth month and he would shout: ’Tell me the bastard is not mine!’”

“Some people just see what they want to see. It mirrors their own fears. So when one lies, he keeps on being afraid of being lied to. And when one cheats in a relationship, he keeps on thinking he’s being cheated on. The kick back then was also for him that he could see what he had been doing. And he was so stressed out that he couldn’t handle it. And he kept on with it after our son was born. He held him in his arms and called me names. He also spread rumours around our town and I wasn’t able to go out in the end. He sucked me out completely, I felt like nothing. Then I gathered the last pieces of my self-respect: ‘Damn it, get up and do something!’”


HOPRG_1757e

(1/3) „Vždycky jsem měla ráda lůzry. Byli pro mě něčím zajímaví. Ve školce jsme měli kluka, který se hrozně šťoural v nose a nikdo se s ním proto nechtěl bavit. Všichni říkali:‚Fuj, Martin je prase! Šťourá se v nose a pak to patlá po školce!‘ Já jsem byla jediná, kdo se s ním bavil a on mě za to strašně miloval. Ale bylo lepší se kamarádit s ním, než s těma nafintěnýma holka – později jsem totiž zjistila, že ti, kdo mají na první pohled všechno, vlastně často nemají pořádně nic, pokud to vůbec někdy zjistí. Takže když někdy vydržíte s tím málem co máte, třeba jen s jedním kámošem – Martinem, co se šťourá v nose –, tak jste na tom ve finále mnohem líp. Protože on vám, ani sám sobě, alespoň nelže.“

„Ve škole jsem se rychle dostala do té nejhorší party. Ale to byli a dneska jsou ti nejzajímavější lidi! Líbilo se mi, že se nepřetvařují. To víte, že tehdy měli pětky, kouřili trávu a dělali kraviny. No, ale tak co? Každý to dospívání musí nějak přežít. Já jsem se sice vždy bavila s těma ‚nejhoršíma‘, ale nikdy jsem do toho tehdy nespadla. Šla jsem s nima ven, ale nekouřila jsem tu trávu. Na základce ne. Jela jsem si svý. Ale lidi na tom našem maloměstě mě hned hodili do pytle. A to bylo v pytli.“

„V jednu chvíli se ve mě něco zlomilo. Pořídila jsem si první tetování, první piercing, pak druhý, pak třetí. A na každém kroku jsem narážela na tu místní mentalitu. Protože když jste takhle výstřední, jiný, tak vás lidi sledují. A myslí si o vás různé věci. Já z toho měla hrozně nízké sebevědomí. Protože jsem tehdy udělala tu chybu, že jsem ty jejich projekce a vize tolik vnímala, tolik jsem si je brala osobně, až jsem si o sobě sama začala myslet, že jsem feťák, že jsem hrozná, že jsem neschopná.“

/

„I always liked loosers. Something attracts me to them. There was a boy in our kindergarten who always picked his nose. Nobody liked to talk to him because of that. Everybody used to say: ‚Ugh, Martin is a pig! He picks his nose and then he smears it all over the nursery!‘ I was the only one who talked to him and he loved me for it. But it was better to have him as my friend than to pal around with those dressed-up girls – because later I found out that it’s often that the people who seemingly have everything, have in fact nothing at all. And some of them never even realize it. So when you are able to live with the little you have, for instance with only one friend – Martin who picks his nose –, you are better off in the end. Because at least he doesn’t lie to you or to himself.“

„At school I got quickly into the worst bunch of schoolmates. But those were and still are the most interesting people! I liked that they didn’t have a need to dissemble. Sure, they got a lot of F’s at school, they smoked weed and fooled around. But so what? Everybody has to survive the adolescence. Even though I always talked with the ‚worst’, I never fell into anything back then. I was hanging around with them but I never smoked the weed. Not at the elementary school. I was doing my thing. But people of our small town started to see me in a certain way. And that was the end.“

„Something in me broke at one point. I got the first tattoo, the first piercing, then the second and the third. And every step I made, I had to face the local, smalltown mentality. Because when you are ecentric like that, when you are different, people are watching you. And they think a lot of things about you. That’s why I had a very low self-esteem back then. Because I made the mistake of perceiving all those visions and projections of theirs, of taking it personally. To the point when I myself eventually started to think that I am the junkie, that I am the worst and incompetent person.“


HOPRG_1756a

„Zavolal mi kamarád a říká: ‚Ty to ještě nevíš, ale jedeš s náma na víkend!‘ Mně bylo dvacet. Řekl jsem mu: ‚Vy jste se zbláznili – já a děti? To nejde dohromady.‘ No, už je to sedmadvacet let a já se furt okolo těch oddílů motám. Protože jsem brzy zjistil, že mě to strašně dobíjí.“

„Tolštejn, okolo roku 1991. Já a šest dětí jdeme podle azimutu přes velké údolí v Lužických horách. Míříme na kameny, kterým říkáme ‚Merlinovi kameny‘ – protože nás tam čekal čaroděj Merlin. Je to sice pár kilometrů, ale v tom údolí nevidíme, kde jsme. Takže chodíme kolem dokola a zoufale dlouho hledáme kameny. V jednu chvíli si ty děti sednou a vytáhnou poslední svačinu co mají – jablko. Začnou si ho posílat dokola a hecují se: ‚Nevzdáme to! Někdy to tady musí být!‘ To jsou takové chvíle, kdy děti začnou reagovat jinak – jako bysme byli rodina. Mají nějaký problém a navzájem ho řeší. Tehdy jsem je ani nemusel motivovat. Jen jsem stál, koukal na to, nemusel nic. V takové chvíli i chlapovi fousatýmu ta slze do oka vleze. Šli jsme tedy dál a po chvíli přiběhlo dítě, kterému se přezdívalo Veverka. Říkala: ‚Já jsem to asi našla!‘ Popoběhli jsme a uviděli Merlina, jak se tyčí nahoře na skalách.“

„Já jsem většinou do oddílu přinášel příběhy a hry. Některé jsou vyloženě autorské. Třeba když jsem přečetl Labyrint světa a ráj srdce od Komenského, tak jsem z toho udělal táborovku. Vynechal jsem ten náboženský aspekt, to do dětí necpu. Spíše jsem pracoval s těmi různými příběhy, co v té knize jsou. Já jsem hrál Všudybyla, byl tam král Šalamoun nebo královna Moudrost. Sami jsme i ušili kostýmy, byla to legrace.“

„Myslím si, že mnoho dětí dnes dospívá předčasně. Některé z těch, co k nám dnes chodí, hlavně ty starší, třeba támhle Křeček, by si takhle ve svém věku odpoledne v parku nehrály. Neblbly by. Respektive by možná blbly úplně jinak. Ale takhle, v téhle partě, si prostě chtějí hrát. A my vedoucí z toho máme radost – protože si chceme hrát taky.“

/

“A friend of mine called me and says: ‘You don’t know it yet but you are coming with us for the weekend.’ I was about twenty back then. I told him:’Are you crazy – me and the kids? It’s doesn’t go together.’ Well, it’s been 27 years and I have been involved with tramping. It gives me so much energy.”

“Tolstejn Castle around 1991. Me and 6 kids are hiking in a valley in Luzicke Mountains. Heading to boulders called ‘The Merlin Rocks’ – because there was Merlin waiting for us. It’s just a few kilometres but we couldn’t see where we were. So we are walking in circles and desperately look for the boulders. At once the kids sit down, take out their last snacks – apples. The eat it in turns and try to put their hopes up: ‘We’re not gonna give it up! It must be somewhere around here!’ These are the moments when kids react in a different way – as if we were a family. They have a problem and they try to solve it together. I didn’t even have to motivate them. I just stood there and observed. At such moments, I almost cried. So we kept on walking and a kid named ’Squirrel’ runs back to us shouting: ‘I might have found it!’ We ran a bit and saw Merlin standing on the rocks.”

“It was mostly me who used to bring stories and games into our troop. Some were utterly original. For instance when I finished reading Labyrinth of the World and Paradise of the Heart by John Comenius, I created a summer camp game about it. I left out the religious aspect, I try not to load the kids with this. I mostly worked with the stories included in this book. There were various characters – King Solomon or The Wisdom Queen. We made our own costumes, that was fun.”

“I think that most kids became grown-ups too early these days. Some of the older kids from our troop – like the Hamster over there – wouldn’t play like this in a park in the afternoon. They wouldn’t goof around. Or they would goof around but in a completely different way. But this way, in our troop, they just wanna play. And us – the leaders – are enjoying it. Because we wanna play as well.”

http://poutnici.desitka.cz


HOPRG_1754a

„Nejtěžší je pro mě udržet si ubytování. To je první přikázání tohoto světa. Protože vím, co to znamená spát pod širákem. A nikomu bych to nepřál. To vám pak totiž není do zpěvu. Jednou jsem se v zimě potuloval po Praze, byl vyčerpaný, sednul si a začal usínat. Tenkrát opravdu mrzlo a já si pamatuju, že v hlavě mi běželo: ‚Pane Bože, vždyť je to tak strašně brzo.‘ Pak ale přišli nějací Ukrajinci a dovlekli mě do svý hospody. Když jsem se pozdeji probral, tak se zeptali co je, a já jim řek, co je. A oni řekli, že budu přespávat u nich. Že pokud budu dělat bordel, tak mě vyhodí. Nabídka na férovku. Tím mi tenkrát zachránili kejhák.“

„Mám dnes blíž k Bohu. A při mších v kostele jsem se přestal stydět za svůj hlas. Protože tam se zpívá pro radost. Nikdo vás nekontroluje, jestli zpíváte dobře nebo falešně. Takže je to úplný opak toho, jak si to pamatuju z hudebky ze školy. Tam jsem měl dokonce zpívat zakázáno, že prý jsem to neuměl. A já neříkám, že umím. Ale tam jsem se nikdy nesetkal s tím, že by se řeklo: ‚Pojďme si společně zazpívat! Jen tak – protože je to fajn.‘“

„Při prodeji zpívám: ‚Hezkýýý den, dobrou póóóhodu, vám přeje nejnovší vydání, Novýho Prostoru.‘ Někdy si z toho udělám trochu srandu – třeba místo ‚vydání‘ zazpívám ‚vyndání‘. Nebo ‚slintání‘. Jen tak. Pro radost.“

/

„The most difficult thing for me is to keep my accomodation. That’s the first commandment of this world. Because I know what it means to sleep outside. And I would’t wish anyone to go through that. Because you don’t feel like singing when you do. One winter I wandered around Prague, I was exhausted, I sat down and I started to fall asleep. It was really freezing night and I remember thinking: ‚Dear God, it’s so terribly soon.‘ But then some guys from Ukraine came and dragged my to their pub. Later, when I woke up, they asked me what’s the deal and I told them. And they said that I can sleep at their place. That if I made a mess, they would kick me out. That was a fair deal. They saved my life that day.“

„I am closer to God now. And after going to masses to church, I stopped to be ashamed of my voice. Because people sing out of joy in there. Nobody controls if you sing well or out of tune. So that’s a complete opposite of music lessons that I remember from school. There, I was I even prohibited to sing, they said that I am not good at it. And I’m not saying I can sing. But back at the school, it never happened that they would stand up and say: ‚Let’s sing together! Just because it’s nice.’“

„I sing when I sell the magazine: ‚Nice day, feel good, wished you by the latest issue of Nový Prostor.‚ Sometimes I make a little fun out of it – instead ‚issue‘ I sing ’tissue’. Or ‚cashew’. Just because it’s fun.“