Powered by Seat

Archiv: Květen 2016

HOPRG_1781c

(2/2) „Tady panuje taková všeobecná představa, že pro bezdomovce je nejdůležitější sehnat si práci. To je zvrácená představa. Člověk se napřed potřebuje vyspat. Musí se mít kde umýt a kde obléknout. Aby do té práce mohl přijít jako člověk. Aby se mu nestalo to co mě, kdy jsem dělal u jedné agentury ostrahu – jednou tam usnul a byl vyhozen. Pokud se někdo jednu noc nevyspí, že byl na flámu, tak to druhý den dospí. Ale když za sebou máte třeba dva roky, kdy jste neměl jedinou noc, kdy jste se mohl řádně vyspat, tak to je pro normálního člověka něco nepředstavitelného. Jste malátný, nemáte žádnou vůli, máte sníženou imunitu, takže jste neustále nemocný, neustále nastydlý. Máte chronickou rýmu, zánět dutin, nemoci z nachlazení. I když je třeba v červenci teplá noc a vy usnete někde na lavičce, tak vás stejně v půl čtvrté ráno vzbudí zima.“

„Já jsem abstinent, vyvaroval jsem se toho, abych upadl do alkoholového zapomínání. Ale nedávno jsem šel vrátit zálohované láhve do jednoho obchodního centra. Jakmile jsem je vrátil, tak jsem z toho centra rychle vyšel ven – protože vím, že tam všude chodí hlídači, ti kapitalističtí drábové. Ale dovolil jsem si venku sednout na lavičku, asi dvacet metrů od vchodu. Zapisoval jsem si něco do deníku. Byl jsem neoholený, měl ochozené boty a měl u sebe igelitku – podle toho oni poznají, že je někdo bezdomovec. A tak za mnou přišel jeden z hlídačů, takový, který si v té práci kompenzuje své násilnické sklony. A na kom to bude dělat? Na bezdomovci, protože ten se nemůže bránit, to je bezprávný člověk. Přišel ke mně a řekl, že musím vypadnout. Byl sprostý a nakonec mě chtěl začít mlátit, a tak jsem utekl. Ale nestačil jsem si vzít svoji igelitovou tašku. Když jsem se tam za půl hodiny vrátil, tak už tam nebyla. Měl jsem tam doklady, takže jsem zase o všechno přišel. To se bezdomovcům stává pořád. Jako bezdomovec jste neustále okrádán, musíte začínat znova. A za týden zase znova. A za čtrnáct dní zase znova. Od nuly.“

„Bezdomovec je člověk, který je vysmívaný, ponižovaný, urážený, vyhazovaný z obchodu i z tramvaje. Je něčím horším než zvíře. Ukazovat bezdomovce jako nemakačenky je pouhý alibismus téhle společnosti, která funguje dobře jen pro bohaté. Ale jakmile se někdo dostane do problémů, tak propadá a propadá. Ale nedopadá na žádné dno, protože žádné dno není. Můžete se propadnout až do smrti. Bezdomovectví je nakonec jen pomalé umírání. V hladu, v chladu, ve špíně, v nemocech a v beznaději.“

/

„There is an idea that the most important thing for homeless people is to get a job. That’s a perverse idea. Because a man needs to get a sleep at first. He needs to have a place to wash and dress up. So that he could come to work as a human being. So that he wouldn’t experience what I did when I worked as a security guard at an agency – one time I fell asleep and got fired. When somebody has no sleep for one night – because he was at a party for instance – he catches up on his sleep the following day. But not having a single night of a proper sleep in a two years‘ time, that’s something which is hard to imagine for regular people. You are languid, you have no will, you got a reduced imunity so you are sick all the time. You have chronic rhinitis, sinusitis, you have a cold. Even on a warm July night when you fall asleep on a bench outside, you wake up feeling cold at half past three in the morning.“

„I refuse alcohol, I have managed to keep off the alcohol oblivion. A few days ago, I returned some deposited bottles into a shopping centre. When I was done with it, I immediately left – because I know there are security guards, the capitalist catchpoles. But I dared to sit on a bench outside, twenty metres from the entrence. I was jotting something down into my diary. I was unshaven, my shoes were worn-out and I had a plastic bag next to me – that’s how they can tell you’re homeless. And so one of the guards came to me, the kind that has this job to compensate for his violent tendencies. And whom will he do it on? On a homeless person because such cannot defend himself, he has no rights. He came to me and told me I had to leave. He was vulgar and eventually he wanted to hit me so I ran away. But I didn’t manage to take my plastic bag. When I returned in thirty minutes, the bag was gone. I had my ID cards in there so I lost everything again. That’s what keep happening to homeless people. As a homeless man you are constantly being robbed, you have to start over again. And next week you have to start again. And in fourteen days you have to start again. From the scratch.“

„A homeless person is being ridiculed, humiliated, insulted, thrown away from a shop or a tram. He’s worse than an animal. Showing homeless people as lazybones is only a way how this society looks for excuses.. It’s a society that works well only for rich people. But as soon as someone gets into problems, it lets him keep falling down and down. But the person doesn’t hit the rock bottom because there is no such thing. You can fall all the way into death. Homelessness is just slow dying, after all. Dying in hunger, in cold, in dirt, in sickness and despair.“

__

Poslední příběh zé série o lidech, kteří se určitým způsobem potýkají s bezdomovectvím. Zítra sérii zakončím rozhovorem s Pavlem Pěnkavou, pražským sociálním kurátorem, který s bezdomovci dlouhodobě pracuje.

Dnešní příběh vznikl za podpory NADĚJE, pobočka Praha

/

The last story from a series about people who struggle with homelessness. I will conclude the series tommorow in the interview with Pavel Pěnkava, Prague’s social curator who has been working with homeless people for a long time.

Today’s story was recorded thanks to NADĚJE, pobočka Praha


HOPRG_1781a

(1/2) „Představte si, že máte jen jednoho rodiče a on vám umře. Zrovna v době, kdy máte dělat státnice. Když jste citově založený a vázaný na toho rodiče, tak se může stát, že se dočasně psychicky zhroutíte. Mně tehdy nakonec hodně pomohla těžká fyzická práce, kterou jsem začal dělat. Pracoval jsem čtrnáct hodin denně, takže jsem neměl čas na nějaké zoufání si. Ale utekla mi šance dodělat si tu školu.“

„Pak přišel převrat, kdy se osvícená sociální totalita změnila v kapitalistickou totalitu finanční. Najednou neplatilo nic jiného než peníze. Já jsem dříve platil za byt 1+1 sedmdesát dva korun měsíčně, v době, kdy jsem vydělával šest a půl tisíce. Po převratu se to najednou začalo zvedat. V restituci ten dům získala nějaká soukromá majitelka, která se mi nikdy nepředstavila. Já jsem platil činži pořád dál, ale pak mi do schránky přestaly chodit složenky. Myslel jsem si, že to mají na svědomí nějací vandalové, protože jsem měl u schránky vytržená dvířka. Ale platil jsem furt dál, už dvakrát zvýšenou činži. Ale zřejmě jsem se tímhle způsobem nedozvěděl, o kolik ta majitelka opět zdražila. Ani o tom, že za mými zády probíhají soudní procesy, kde mě odsoudí ke ztrátě majetku. Dnes si myslím, že si mě, člověka žijícího solitérně, prostě vybrali k okradení. Měl jsem za socialismu pěkné výplaty, a tak jsem měl celkem slušný majetek. Věnoval jsem se sběratelství – sbíral jsem železniční modely, jejichž cena se po převratu zečtyřicetinásobila. A jelikož jsem měl velkou sbírku – největší na Praze 3 – a zúčastňoval jsem se výstav, tak to bylo všeobecně známo. Jednoho dne v roce 1999, brzo ráno, jsem byl v bytě přepaden exekutory a jedním policistou. Také se mi ani nepředstavili a z bytu mě vyhnali, ještě v pyžamu. Přestože jsem jim říkal, že jestli mám nějaký dluh na nájemném, tak že to okamžitě zaplatím. Ale jim jenom zasvítili oči, protože jim docvaklo, že mám doma hotovost. Podle mě byli domluvení s tou soudní vykonavatelkou, která pak nazapsala ani originální obrazy po babičce, ani cenný starožitný nábytek, ani tu mou sbírku. Napsala: ‚V bytě byly jen odpadky.‘ Takhle se to dělá. Když mě vyhodili z bytu, tak mě nenechali vzít ani fotografii zemřelé maminky, ani občanský průkaz. To podle mě udělali záměrně, protože věděli, že člověk bez občanského průkazu nikde ničeho nedocílí. Že se z něj stane šupák bez dokladů, který pro ně nebude nijak nebezpečný. Takhle jsem se tedy stal bezdomovcem. Od té doby zjišťuju, že resocializace a navrácení se na původní životní úroveň je něco téměř nemožného.“

/

„Imagine that you have a single parent and she dies. Just when you’re about to do the final exams. When you’re emotional and bound to the parent, it can easily happen that you have a temporary mental collapse. It helped me that I started to do a hard manual work. I worked fourteen hours per day so I had no time to be desperate. But I missed the chance to finish the university.“

„Then the revolution came and enlightened social totality changed into capitalist financial totality. Suddenly all that mattered was money. I used to pay seventy two crowns for a 1+1 flat, back at the time when my salary was six and half thousands. After the revolution the rent started to go up all of a sudden. The house was restituted by a woman who never introduced herself to me. I still kept on paying the rent but then money orders stopped to come into my mail. I though it was because of some vandals because my mailbox doors were pulled out. But I kept on paying the rent which had been increased two times already. But I guess thos was why I didn’t get to know about yet another increase of the rent. And also about trials being held behind my back where I was sentenced to a loss of property. Today I think that they simply chose me, a solitary man, and robbed me. I had quite good salaries during socialism so I had quite a lot of things. My hobby was collecting of a railway models and its value went up fourty times after the revolution. And since I had a big collection – the biggest one in Prague 3 district – and I used to go for a exhibitions, it was a widely known fact. One day in 1999, early in the morning, I was ambushed by executors and a policeman at my flat. They also didn’t introduce themselves to me and they threw me, who was still in pyjamas, out of the place. Even though I told them that I was willing to immediately pay whatever debt I had. But it only made their eyes light up because they realized that I had cash in the flat. I think they had made an agreement with the bailiff who didn’t write down into the record that I had original paitings from my grandmother, that there was precious antique furniture, that there was my collection. She wrote: ‚There were only rubbish at the flat.‘ This is how they do it. When they threw me out of the place, they didn’t even let me take a photograph of my deceased mother. Or my identity card. I think they did that deliberately because they knew that a man without his ID cannot do anything. That he would become a vagabond who wouldn’t pose any danger to them. So this is how I became homeless. Since then I’ve been finding out that it’s almost impossible to experience resocialization and to get back to the former standard of living.“

__

Poslední příběh zé série o lidech, kteří se určitým způsobem potýkají s bezdomovectvím. Dnešní příběh vznikl za podpory NADĚJE, pobočka Praha

/

The last story from a series about people who struggle with homelessness. Today’s story was recorded thanks to NADĚJE, pobočka Praha


HOPRG_1786a

(2/2) „Asi před půl rokem jsem zažila rozchod po dvou letech vztahu. Bydleli jsme spolu, rozcházeli se asi měsíc. Během toho měsíce jsem začala hrozně pít. Dělala jsem tehdy v jedné restauraci a lidi na mě začali psát hrozné recenze. Jednou jsem byla asi hodně vypitá a jeden stálý zákazník na mě ukázal a řekl, že si nepřeje, aby „támhleta slečna šahala na moji objednávku“. To jsem zapadla pod pult a začala brečet. Říkala jsem si, že asi vypadám hodně špatně. Skončila jsem tam, začala pít ještě víc, fetovat. Já přitom sama alkoholiky a tvrdé drogy nemusím. A přestože jsem ty další měsíce furt okolo někoho byla, tak jsem se cítila nejvíc sama, co jsem v životě byla. Byla jsem dost nesvá, sama jsem se nepoznávala. Brala jsem, co mi přišlo pod nos. Alkohol i drogy. Všechno jsem ochutnávala, všechno mi chutnalo. Panák po ránu? Jasně, dej to sem! Uvědomila jsem si, že to fyzické sebeubližování je nic proti tomu, kdy se člověk začne utápět sám v sobě, kdy tu bolest začne přelívat chlastem. Myslím, že teď po tom šíleném půlroce mám na pár let vybráno.“

„Já nejsem bezdomovkyně, já jsem squatterka. A tam, kde teď bydlím, mě už neberou ani jako toho squattera. Před pár dny jsem se vrátila do chatičky, kde jsme dva roky bydleli s tím bývalým. Teď jsem tam sama. Je to na okraji města, v přírodě. Ale cítím se tam být doma. Hned, jak jsem vystoupila na konečné autobusu, jsem potkala souseda: ‚Ahoj, jak se máš?‘ Začal mi vyprávět: ‚Máme tady nováčka. Je to sice trošku alkoholik, ale jinak je úplně v pohodě!‘ Přesně takhle tam všichni mluví. Jsou to skvělí sousedé, fajn lidi, hrozně zruční. Všichni se tam známe, vaříme si dohromady. Skoro všichni to jsou vegetariáni, tedy až na mě. Někteří si ty chatky platí, já mám takovou squato-chatku, ale jsem domluvená s majitelkou, že se starám o pozemek. Jak jsem poslední půl rok lítala mezi různýma šílenýma squatama, mezi feťákama, kdy jsem ležela a přímo pod hlavou se mi vařily drogy, a já věděla, že mi hrozí osm let jen za to, že tam spím, a jak taky nejsem v žádném šíleném vztahu, tak teď cítím takový klid.“

„Já mám trochu problém, že se vždy něčemu přiučím a pak jdu a udělám tu stejnou chybu znovu. Potkám člověka, který je podle všech ten největší parchant, ale vidím v něm něco dobrého. A ono to tam je. Jen to lidé zakrývají, třeba drogama. Ale já jsem hodně důvěřivá. Každému hned všechno věřím. A i když už vím, že mě ten člověk namotává, namotává, oblbuje, tak furt věřím. Nechám se oškubat úplně o všechno a pak jdu a brečím. Asi vždy potřebuju být chvíli na dně, než si zas uvědomím, co chci. Teď mi to trvalo ten půlrok. To je hnus, co? Jsem zvědavá, jak dlouho mi to bude trvat příště. Ale jednou mi to trvalo i čtyři roky, pak jednou rok – zdá se, že se to snižuje. Třeba to příště budou jen čtyři měsíce, třeba jen dva. Asi čekám na to, až přijde období, kdy do toho zvládnu nespadnout ani na jeden den.“

/

„Half a year ago I went through a breakup after a two-year-old relationship. We lived together and we were breaking up for a month. I started to drink a lot at that time. I worked in a restaurant and people started to write awful reviews on me. I guess I was really drunk this one time when a regular customer came, pointed at me and said that he didn’t want ‚that girl to lay hands on my order’. I dove behind the counter and burst into tears. I thought that I probably looked really bad. I finished at that job and I started to drink even more. And to take drugs. Even though I don’t like alcoholics and hard drugs. And although the following months there was still someone around me, I felt really alone. The most alone I had ever been. I felt uneasy, I couldn’t recognize myself. I took everything I lay my hands on. Both alcohol and drugs. I tasted everything and I liked everything. To have shot of alcohol in the morning? Sure, give it to me! I realized that the physical self-harm is nothing when compared to a situation when you pity yourself and try to kill your heartache with booze. I think that now, after this crazy half-year, I have drank enough for the next couple of years.“

„I am not a homeless person, I am a squatter. And at the place where I live now, the people don’t even consider me to be a squatter. Few days back I returned to a small cabin where me and my ex-boyfiend used to live. Now I live there alone. It’s at the edge of the city, there is nature around. But I feel to be at home there. The moment I got off the bus at its final stop, I met a neighbour of mine: ‚Hey, what’s up? ‚ He started: ‚We have a new guy around. He’s a bit of an alcoholic but other than that, he’s really cool!‘ That’s how everybody talks around there. They are great neighbours, cool people. And skillful. We know each other, we cook together. Almost all the people are vegetarians, except of me. Some of them pay for their cabins, I have a kind of a squat-cabin. But I have an understanding with the owner that I take care of the property. Since I ran around crazy squats, around junkies, for the last half a year, since there were drugs being cooked right under my head when I slept, and I knew that I could get eight years of prison just by sleeping at that place, and since I am not in any crazy relationship right now, I feel to be at peace now.“

„I have a problem that I learn from some experience and then I go and do the same mistake again. I meet a man who is the biggest bastard in everyone’s eyes but I can see something good in him. And it’s there. But the people cover it, with drugs for instance. And I am very trusting person. I believe everything people say. And even though I already know that the man is sweet-talking me, trying to fool me, I still trust him. I let myself be ripped off and then I go and I cry. I guess I always need to hit the rock bottom before I realize what I want. It took me half a year now. That’s terrible, isn’t it? I am curious how much time it will take me the next time. But once it took me four years. Then a year. It seems that such episodes are getting shorter. Next time it may take only four months, maybe even two. I guess I am waiting for the time when I will manage not to fall into it for a single day.“

__

Tento týden sdílím příběhy lidí, kteří se určitým způsobem potýkají s bezdomovectvím. Dnešní příběh vznikl za podpory Středisko Naděje Praha-Bolzanova

/

This week I share stories of people who somehow struggle with homelessness. Today’s story was recorded thanks to Středisko Naděje Praha-Bolzanova


HOPRG_1786c

(1/2) „Bylo mi dvanáct, když sociálka řekla, že máma nezvládá naši výchovu. Tehdy jsem poprvé skončila v diagnosťáku. Tam jste pár měsíců, než zjistí, jaký jste, jaké máte sklony, kam by vás měli šoupnout dál. A vy se naučíte žít úplně jiný život. Už se nedostanete mezi normální lidi. Když se nechytnete od mala – jo, budu poslouchat, jo, budu chodit do školy, jo, budu dělat všechno, co mi říkají –, tak se vezete. A to musíte mít navíc štěstí na děcák, kde se o vás budou starat.“

„V podstatě od čtrnácti jsem na ulici. Hodně jsem z těch ústavů utíkala, byla i v celostátním pátrání. Ale radši jsem byla na ulici než tam. Říkala jsem si, že tam nepatřím. Přes všechny máminy sliby jsem za celá ta léta byla zpátky doma na jediný víkend. To pro mě byl takový zlom. Nejdřív to bylo úžasný, už to, že mě máma v pátek vůbec vyzvedla. Já jsem ani nevěděla, ža přijede. Najednou stála mezi dveřma: ‚Pojď, jedeš domů!‘ Jely jsme, koupily nějaké kravinky, sladkosti, tohle, tamto. Přijely jsme domu, měly oběd, všechno bylo fajn. Ale už během toho víkendu to šlo z hezkého do hnusného. Mám vzpomínku, jak tam stojím v koupelně. Měla jsem v té době problémy se sebepoškozováním, měla na sobě první řeznou ránu. Bolelo mě na srdci, a tak jsem to potřebovala převést do fyzické bolesti. Máma tehdy přišla do koupelny a všimla si toho. Nepodařilo se mi vymluvit, že jsem přelézala plot a ona mě okamžitě vezla zpátky do děcáku. Začala potom pít ještě víc než předtím, dnes je z ní oficiální narkomanka, co venku běhá s klukama, se kterýma jsem já běhala, když mi bylo čtrnáct. Není si s ní moc o čem pokecat. Ale už jsem se smířila s tím, jaká ja. Jsme v kontaktu, voláme si. My jsme nesmrtelný. My se budem nenávidět a budem si telefonovat. Musíme jedna o druhé vědět, že žije.“

/

„I was twelve years old when Social services said that our mom couldn’t cope with our upbringing. That was the first time I ended up in Children’s Diagnostic Institute. You spend a few months there, before they find out how you are and what you’re prone to. Then they decide where they put you next. You learn to to live in a completely different way. You are not around normal people anymore. When you are not determined from the very young age – saying yes, I will behave, yes, I will go to school, yes, I will do everythinh you say – you fall into it. And you still have to be lucky with the Children’s home where you end up, to be in a place where they take care of you.“

„Basically I’ve been living on a street since I was fourteen. I used to escape the institutions a lot, I was in a nationwide search. But I preffered to be on a street than there. I thought I didn’t belong there. Despite all the promises I was given by my mom, I came back home in all those years for a single weekend. That was a kind of a turning point for me. It was amazing at first. Just the fact that mom picked me up on Friday. I didn’t even know she was coming. She was suddenly there, standing in the door, saying: ‚Come, let’s go home!‘ We went, we bought some sweet-stuff, this and that. We came home, we had a lunch, everything was fine. But already during the weekend it all went from nice to ugly. I remember standing in a bathroom. I had a problem with self-harm back then, I had my first cut wound. I had a heartache and I needed to convert it into a physical pain. My mom entered the bathroom and noticed it. I was not able to made her believe that I had scratched myself when I climbed a fence. She immediately took me back to the children’s home. After that she started to drink even more than before. Now she’s an official drug addict who runs around with boys with whom I used to run around when I was fourteen. There is not much things I can discuss with her. But I’ve became reconciled with how she is. So we are still in contact, we call each other. We are immortal. We will hate each other and still call each other. We need to know that the other one is still alive.“

__

Tento týden sdílím příběhy lidí, kteří se určitým způsobem potýkají s bezdomovectvím. Dnešní příběh vznikl za podpory Středisko Naděje Praha-Bolzanova

/

This week I share stories of people who somehow struggle with homelessness. Today’s story was recorded thanks to Středisko Naděje Praha-Bolzanova


HOPRG_1788a

(2/2) „Léta jsem to před rodinou tajil. Možná pět let jsem o tom lhal. Byl jsem profesionální lhář. A byl v tom tak dobrý, že jsem sugescí obelhal i sám sebe. Dnes všechny ty lži cítím jako velkou tíhu.“

„To, že jsem s tím nakonec skončil bylo spojené s Bohem. Díky Bohu. Toulal jsem se tehdy na podzim po ulicích, pršelo na mě. Byl takový ten den, kdy člověka na ulici poprosíš o dvacku, abys měl na ubytovnu, a on tě odmítne. I když neví, že tě zrovna někdo okrad – žes měl brigádu za kterou ti nezaplatili. Šel jsem po ulici a něco uviděl v kaluži přede mnou. Myslel jsem, že to je bankovka, ale bylo to – moje jméno je Jan – evangelium Sv. Jana, kapesní vydání. Zvedl jsem ho, osušil. Přišel jsem za život o občanku, o řidičák, o rodný list, ale tenhle text mám od té doby u sebe. Jen jsem tak nevděčný, že jsem ho dodnes celý nepřečet.“

„Z toho hraní mi zůstaly dluhy a já se je od té doby snažím splatit. Mám exekuci na plat, nikomu se nebráním, neschovávám se, všude mi strhávají peníze. Jsem na životním minimu. Někdy mám pocit, že mě ten systém udržuje, abych pracoval, splácel úroky a přežíval, ale že se z toho nikdy nemůžu dostat. Ale vím, že bych si měl vážit toho, co teď mám. Už netrávím osmnáct hodin denně někde v herně. Jen se zrovna dnes cítím trochu rezignovaně. Jako bych uběhl ten nedělní maraton. Třikrát. Cítím se, jako když jsem jednou utíkal před revizory po eskalátorech, které jely opačným směrem. Když jdeš stejnou rychlostí jako jedou ty schody, tak stojíš na místě. Musíš vynaložit daleko větší sílu, aby ses někam dostal. Aby ses dostal nahoru. Tehdy jsem vyběhl schody, byl už nahoře, na rovině, skoro na konci – zbývají dva metry do konce. Ale já jsem v tu chvíli rezignoval, protože už mi došly síly.“

„Jsem lenoch, ale snažím se snažit. Mám relativně stabilní práci. Snažím se malovat, svoje malby pak rozdávat. Hraju v divadle. Hraju ve filmu. Jsem schopen zastavit na ulici nějakou babičku a zeptat se jí, jak se má. Snažím se získat zpět důvěru lidí, své rodiny. Oni nikdy neví, jak se budu chovat. U nás na vesnici je památník, kde stojí: ‚Velmi rychle důvěru ztratíš, těžko lze ji získávat zpět.‘“

„Také provádím přes Pragulic. Moje největší odměna je, že jsem osobně provedl svým životem přes dva tisíce lidí. A s každým jsem si podal ruku. Vážím si toho, že mě nikdo neodmítl. Po letech lží a sugescí těm lidem nabízím, aby se ptali na cokoliv. A odpovídám jim pravdivě. I když mluvím o věcech, na které bych radši zapomněl.“

/
„I had been hiding it from my family for years. I lied about it for maybe five years. I was a professional liar. And I was so good at it that I managed to deceive even myself. Now I feel all those lies as a heavy burden.“

„The fact that I stopped gambling was connected with God. Thanks God. During that autumn I wandered through the streets, it rained on me. It was one of those days when you ask somebody on the street for twenty crowns for a hostel and he says no. Without knowing that you’d just been robbed – that you had a temporary job and they never paid you. I walked down a street and I noticed something in a puddle in front of me. I thought it was a note but it was – and I should say that my name is John – The Gospel of St. John, portable edition. I picked it up and dried it off. During my life, I’ve managed to lose my identity card, my driving license, even my birth certificate but I still have this text with me. I am just that ungrateful that I haven’t read all of it yet.“

„I was left with debts after the gambling. I’ve been trying to pay it off ever since. There is an execution on my salary, I am not hiding from anybody, my money are being debited off at every place. I live with a substinence minimum. Sometimes I have a feeling that the system just keeps me working, paying debt interests and surviving, but that I can never get out of it. But I know that I should value what I have right now. I don’t spend eighteen hours per day in a gambling house. I just feel a bit resigned today. I feel as if I ran the last Sunday’s marathon. Three times. I feel just like I once did when I was running away from ticket inspectors in metro and I ran up the escalator that were going down. When you walk in the same speed as the moving staircase, you stand on the spot. You have to invest much more energy to get somewhere. So you can go up. Back then I ran up the escalator, I was already up there at the straight way, almost at the end – there were only two metres remaining. But I gave up right there. Because I ran out of my breath.“

„I am a lazy fellow but I’ve been trying to try. I have quite stable job now. I try to paint and give away the paintings. I play in a theatre. I play in films. I sometimes approach a granny on a street and ask her how is she doing. I try to regain trust of people, especially my family. They never know how I will be. There is a memorial in our village which says: ‚You lose trust very quickly, it’s difficult to gain it back.’“

„I am also a guide of Pragulic project. My biggest reward of it is that I’ve guided over two thousand people through my life. And I shook hand with all of them. I appreciate that nobody refused. After years of lies and suggestions, I offer the people to ask me anything. And I answer truthfully. Even when I talk about things that I would rather forget.“

__

Tento týden sdílím příběhy lidí, kteří se určitým způsobem potýkají s bezdomovectvím. Dnešní příběh vznikl za podpory projektu Pragulic. Ten zprostředkovává Prahu očima lidí bez domova. Svoji prohlídku vede i Honza H.

/

This week I share stories of people who somehow struggle with homelessness. Today’s story was recorded thanks to Pragulic project which offers Prague tours with homeless guides. One of them is Honza H.


HOPRG_1788e

(1/2) „V listopadu 2010, okolo dvacátého, jsem po dvanácti letech přestal hrát automaty. Dvanáct let. Ale uteklo to. Na začátku byla moje touha zjednodušit si život. Poslouchal jsem okolo sebe, jak všichni všechno mají – auta, byty – a tak jsem si řek´, že za dvacet korun vyhraju 77 miliónů a všichni mi budou moct políbit prdel. Ale prohrál jsem. A ne jenom peníze, věci. Především osoby, vztahy. Holku, se kterou jsem byl tři roky. Spoustu kamarádů, které jsem zradil. Po prohrané výplatě jsem byl schopný obvolat lidi a získat během tří hodin deset tisíc. Půjčku. Ta vůle zmáčknout zase ty mašinky byla tak silná, že jsem přesvědčil kohokoliv. O čemkoliv. Protože jsem neustále přemýšlel jen o tom, jak vyhrát další prachy.“

„Přijdeš tam a vybereš si svůj stroj. Nikdo nechodí jen tak náhodně. Někdo se ptá za pětikilo barmanů, kde bylo kolik hozeno. Někdo má svoje oblíbené symboly – třešně, Jokery. Každý má svoji techniku. Třeba necháš třikrát něco zahrát, pak to zvedneš, pak to stáhneš. Myslíš si, že tomu rozumíš. Nesmysl. Joker, to je postava, která se zároveň směje, je barevná, ale část její tváře je bílá a část černá. Dělá si z tebe srandu a zároveň tě upozorňuje na pravdu.“

„Je to ďábelské prostředí. Načančané. Je tam zatměno, nikde nejsou hodiny. Nevíš, jestli je den nebo noc. Nevíš dne ani hodiny. Pivo, cigára, všechno ti dávaj zdarma. Do té doby než prohraješ všechno. Už si to uvědomuješ, ale ta herna tě vcucne. I když si třeba nebereš celou výplatu, vezmeš jen pět tisíc. Stejně si pak ten večer schopný tam nechat zimní bundu, telefon, komplet všechno a zaplatit taxi, aby tě odvezl do nejbližšího bankomatu. Hledáš různé kličky, zkratky, uličky. Ale přitom bloudíš.“

/

„In November 2010, around 20th, I quit gambling after twelve years. A long time. But that time passed by quickly. At the beginning, there was my desire to make my life easier. I saw around me how people have everything – cars and flats – so I told myself that I was gonna win 77 million for 20 crowns and everyone could just kiss my ass. But I lost. Not just money, things. I lost people, relationships. A girl I had been with for 3 years. A lot of buddies that I cheated on. Each time I lost my salary, I was able to call a lot of friends and put together ten thousand in three hours. A loan. The will to press the buttons on a gambling machine was so strong that I was able to persuade anyone. About anything. Because all I could think about was how to win more money.“

„You enter and pick up your machine. Noone choose a machine randomly. Some people ask bartenders for five hundred crowns how much was thrown into which machine. Some people have their favorite symbols – cherries, Jokers. Everyone has a favorite technique. For instance you let the machine play for three times, then you pick it up and take the money. You think you get the system. Nonsense. Joker, a figure who laughts, is full of colors but a part of his face is white and the other part is black. It makes fun of you and at the same time makes you aware of the truth.“

„It’s a infernal environment. Flashy. It’s dark inside, any clocks in there. You don´t know if it’s a day or a night. What time it is. Beer, cigarettes, they give you all for free. Until you lose everything. You realize all this but the game sucks you in. Even though you take only a part of your salary, only five thousand. You are still able to forget your winter jacket, your phone, completely everything and pay for a cab to take you to the nearest ATM. You search for your little tricks and short-cuts. But in fact you are lost.“

__

Tento týden sdílím příběhy lidí, kteří se určitým způsobem potýkají s bezdomovectvím. Dnešní příběh vznikl za podpory projektu Pragulic. Ten zprostředkovává Prahu očima lidí bez domova. Svoji prohlídku vede i Honza H.

/

This week I share stories of people who somehow struggle with homelessness. Today’s story was recorded thanks to Pragulic project which offers Prague tours with homeless guides. One of them is Honza H.


HOPRG_1782c

(2/2) „Po čase jsem neměl kde spát, tak jsem spal pod mostem. Poznal jsem, že není vůbec jednoduché postarat se sám o sebe. A hodně se mi stýskalo. Všechno jsem si vyčítal, měl různé černé myšlenky. Dostal jsem se mezi špatné lidi a bohužel začal s tvrdými drogami. S těmi jsem se na věky rozloučil až před rokem a třemi měsíci. Hodně jsem se na tom zasekl. Protože drogy ve mně probouzely výčitky svědomí, pocity ublížení, stesk po rodině. Hodně těch stavů jsem probrečel. Sráželo mi to sebevědomí a neměl jsem žádnou širší představu o svém životě, žádné obrazy o tom, kam bych se mohl posunout. Když jsem konečně vystřízlivěl a zjistil, že nemusím pobíhat někde po městě a bůhvíco dělat, tak jsem začal věřit, že bude líp. Ale zažil jsem násilí, krádeže, lži, a tak mám dodnes problém lidem důvěřovat. Když mám nějakou myšlenku, kterou bych chtěl od srdce projevit, tak jdu do kostela a řeknu to Ježíši. K tomu mám největší důvěru, tomu můžu říct všechno.“

„Uvědomil jsem si, jak důležitá je trpělivost. Jak důležité je nedělat zbrklá rozhodnutí a pak kvůli nim ztrácet a připravovat se o dobré možnosti. Musím dnes postupovat popořadě, odškrtávat si, co jsem udělal, co jsem neudělal. Nejdřív vyřešit jeden problém, teď třeba dluhy, a pak jít normálně dál. A nezastavovat se u toho, co jsem udělal. Nejásat, nechlubit se s tím. Nechat si to pro sebe, vnímat, že jsem to udělal sám pro sebe a postoupit na další bod.“

„Jestli se někdy chci probudit vedle svojí holky, nebo manželky, tak nad svým životem musím přemýšlet. Snažím se být trpělivý i s penězi nebo třeba v tom, že si s tátou a sourozenci napíšeme jen o svátcích. A že si napíšeme jen: ‚Veselé svátky!‘ Protože já bych si s nimi jinak chtěl psát každý den. Ale všechno má svůj čas. Táta začal po smrti mámy nový život s jinou paní a určitě chce mít v duši klid. Protože to pro něj muselo být bolestivé. Ale když všechny ty překážky překonám, tak mi třeba jednou bude přáno, abych za ním mohl příjít a promluvit s ním tak, jako si teď povídám s vámi. Řekl bych mu o sobě, o tom, co jsem udělal, a o tom, co jsem pochopil z toho, co mi kdysi říkal, když jsem to ještě nechápal. Chtěl bych mu ukázat, že se dokážu napravit, dostat se na druhou stranu. Tam, kde je naděje na nový život.“

/

„After some time I didn’t have a place to sleep so I slept under a bridge. I realized it’s not so easy to make a living and take care of myself. And I missed my family a lot. I was full of remorse, I had dark thoughts. I got among some bad people and unfortunately I started with hard drugs. I finished with it once and for all only one year and three montsh back. I got stuck on it for a long time. Because drugs were awaking remorse, feelings of hurtfulness and homesickness in me. I cried through many times that I was high. It used to knock down my self-esteem. I didn’t have no wide perspective of my possibilities, I didn’t see any images of where I could move next. When I finally got sober, when I realized that I don’t need to run around the city doing god know what, I started to believe that things will get better. But I’d experienced violance, thefts and lies and so I still have a trust issue nowadays. When I have a thought that I want to express from my heart, I go into a church and I tell it to Jesus. I trust him the most, I can tell him everything.“

„I’ve realized the importance of patience. How important it is not to make rushed decisions and loose good opportunities over it. I have to proceed one problem at a time. Then I check off the problem, check off what I’ve done and what haven’t I done. I have to solve one problem, for example debts right now, and then go on in a normal way. And I don’t need to stop when I suceed with something. I don’t need to cheer over it, boast with it. I should keep it to myself, realize that I’ve done it for myself and move on to the next point.“

„If I ever want to wake up next to my girlfriend, or wife, I need to think hard about my life. I try to be patient also with money or in communication with my dad and my siblings – we write to each other only before holidays. And we only write: ‚Happy holidays!‘ Even though I would want to write with them every day. But everything has its time. After my mom passed away, dad started a new life with a new lady. I am sure he wants to be in peace. Because it must had been very painful for him. But if I manage to overcome all the obstacles, maybe I will get lucky one day to have a chance to meet him and talk with him in the same way I talk with you now. I would tell him about myself, about the things I’ve done and the things I’ve understood from what he used to tell me when I still didn’t understand. I would want to show him that I can change, that I can get to the other side. Where the hope for a new life lies.“

__

Tento týden sdílím příběhy lidí, kteří se určitým způsobem potýkají s bezdomovectvím. Dnešní příběh vznikl za podpory Středisko Naděje Praha-Bolzanova

/

This week I share stories of people who somehow struggle with homelessness. Today’s story was recorded thanks to Středisko Naděje Praha-Bolzanova


HOPRG_1782a

(1/2) „Do mých šesti let jsme žili v dětské domově. Když nás se ségrou adoptovali, tak to byla velká změna. Pamatuju, jak jsme přijeli vlakem do vesnice, kde rodiče žili a blížili se k tomu velkému domu. Jak nám představili babičku, jak nám řekli, že teď budou našimi rodiči, jak nás objali. To pro mě bylo úplně nové. Protože kdo za mnou chodil do dětského domova? Nikdo. Tam jsme se popořadě koupali a mohli si hrát jen na dvoře. Všechno pro mě bylo nezvyklé – najednou jsem měl vlastní pokoj, velkou zahradu, najednou tu byli lidé, kteří od srdce chtěli, abych se cítil dobře. A abych měl možnost poznat kus života.“

„Strašně rád vzpomínám, když jsme celá rodina, i moji sourozenci – rodiče měli dvě vlastní děti – jezdili na výlety. Poznávali jsme přírodu, památky, zámky, hrady. Ale když jsem trochu vyrostl, tak jsem si začal myslet, že můžu všechno a že mi všechno patří. Koukal jsem jenom sám na sebe, měl velké, chamtivé oči. Chodil jsem za školu, která mě strašně nebavila a kterou jsem nakonec nedokončil. Začal jsem kouřit, trávil čas s kamarády, udělal pár drobných krádeží. Chtěl jsem mít holku, v patnácti mít sex. Když jsem byl doma, tak to bylo napjaté. Až mi nakonec v osmnácti rodiče jednoho dne řekli: ‚Tak, jsme domluvení – sbal si věci a odejdi. Co nemáš v hlavě, budeš mít možná v nohách. Jdi, třeba procestuj svět, ale přemýšlej u toho.‘ Tak jsem šel. A oni si asi hodně oddychli.“

/

„Me and my sister lived in a children’s home til I was six. It was a big chage for us when we got adopted. I remember arriving by train to the village where our parens lived and coming close to the big house. I remember ho they introduced grandma to us, how they told us that they would be our parents, how they hugged us. That was a new thing for me. Because who had visited me in the children’s home? No one. We used to bath in turns over there and we could play only in a courtyard. I wasn’t used to many things – suddenly I had my own room, a big garden, suddenly there were people who wanted me from their heart to feel good. For me to have a chance to get to know life.“

„I really like to remember the times when we made our family trips. All of us, also with my siblings – they had two of their own children. We discovered nature, sights and castles. But when I grew up a little, I started to think that I could do everything and that everything belongs to me. I saw only myself and I had big, greedy eyes. I used to skip school that I didn’t enjoy at all and that I didn’t finish in the end. I started to smoke, I hanged around with my pals, I did a few small thefts. I wanted to have a girlfriend, I wanted to have sex at fifteen. There was a tension when I was at home. Then I was eighteen and my parents told me one day: ‚Okey, it’s settled – pack your things and go. What you lack in your head you may find in your legs. Go, travel the world if you like, but try to think.‘ And so I went. And their life probably got much easier.“

__

Tento týden sdílím příběhy lidí, kteří se určitým způsobem potýkají s bezdomovectvím. Dnešní příběh vznikl za podpory Středisko Naděje Praha-Bolzanova

/

This week I share stories of people who somehow struggle with homelessness. Today’s story was recorded thanks to Středisko Naděje Praha-Bolzanova


HOPRG_1787a

„Majitel fenky, které se narodila, byl feťák. Říkal, že pokud by si štěňata nevzali v útulku, tak je schopný je utopit. Tak jsem mu řekl, že si jedno vezmu. A hned jak jsem ji vzal poprvé do náruče a to malé štěně mi na rukou v klidu usnulo, jsem si říkal: ‚No sakra, není to přece tak zlý, abych se kvůli ní nemohl změnit.‘ Protože já předtím dost chlastal. A nechtěl jsem se smířit s tím, že bych si říkal: ‚Dobře, já chlastám; mám tady čokla, aspoň mi vydělá nějaký prachy.‘ Ten pes totiž potřebuje jídlo, potřebuje pití. A hlavně čeká na pohlazení, na pomazlení, na to, že si s ním člověk pohraje. Já jsem ji od jejího jednoho měsíce odkojil a od té doby ji rozmazluju. Místo chlastu teď kupuju pamlsky. A vodu – nikdy nepoznala tu z kaluže. Protože když jdu a ona jde vedle mě, tak musí vypadat.“

„Lidem, kteří mají vychrtlé, neočkované a zanedbané psy bych je bral automaticky. Ale nelíbí se mi, že bezdomovci mít psy nemohou. Co tedy mohou mít? Nemají bydlení, žádnou ochranu. Ona mě alespoň upozorní, když jde v noci někdo kolem. Teď máme kde spát, ale když jí byly tři měsíce, tak jsem jednou spal pod tubusem metra, v noci šel kolem nalitej člověk a ona mi ho ohlásila. Neexistuje, že by kolem mě v noci někdo prošel a já bych o něm nevěděl.“

„Je jako moje malé dítě. Díky ní jsem si uvědomil, jak je důležité starat se o někoho, kdo to potřebuje. Mě poměrně dost lidí v životě zklamalo, takže jsem nevěřil, že bych ještě někdy s někým žil. Že by někdo nevzal moje peníze, neutekl a neprochlastal je. To mi pes nikdy neudělá. Ona je přítel, který mě nikdy neopustí. Nikdy mě nezradí. Člověk ano. Desetkrát radši budu věřit jednomu psovi než deseti lidem. Já neznám nikoho, kdo by jedl psí jídlo, ale když ona někdy vidí, že strádám a že ona má plnou misku, tak na mě kouká a jakoby říkala: ‚Páníčku, já se s tebou rozdělím, vem si ode mě.‘“

/

„The owner of a dog that gave birth to her was a junkie. He said that if a dog shelter wouldn’t take the puppies, he would be capable of drowning them. So I told him that I would take one. And the moment I took her in my arms for the first time and the little puppy fell asleep in it, I thought: ‚Hell, it’s not so bad that I wouldn’t be able to change for her.‘ Because I used to booze a lot back then. But I didn’t want to reconcile with a thought that I would sit around with her and thought: ‚Okey, I booze; here’s the tyke, at least it can earn me some cash.‘ Because the dog needs to eat, needs to drink. And most importantly, it wants to be caressed, cuddled, played with. I nursed her since she was one month old and I’ve been spoiling her ever since. Instead of booze I buy dainties. And water – she never tasted water from a puddle. Because when she walks next to me, I want her to look good.“

„I would immediately take away scrawny, unkempt and not-vaccinated dogs from their owners. But I don’t like that homeless people cannot have them. So what can they have? They have no place to sleep, no protection. She can at least alarm me when somebody walks around me at night. Now we have a place to sleep but when she was three months old, I slept under a metro tube one night and some drunk man walked past me and she warned me. There is no way that somebody would walk around me and I wouldn’t know.“

„She’s like a small baby of mine. Thanks to her I realized how important it is to take care of somebody who needs it. Quite a lot of people have dissapointed me in life so I didn’t even think that I would live with somebody once again. I didn’t think that the person wouldn’t take my money, ran away and spend it on the booze. A dog will never do that. She’s a friend that will never leave me. That will never betray me. A man will. I will rather have trust in one dog than in ten people. I don’t know anyone who eats dog food but when she sometimes sees that I live in need and that she has a full bowl, she looks at me and it’s as if she would say: ‚Master, I will share this with you, come and take some.’“

__

Tento týden budu sdílet příběhy lidí, kteří se určitým způsobem potýkají s bezdomovectvím. Dnešní příběh vznikl za podpory Nového prostoru.

/

This week I will share stories of people who somehow struggle with homelessness. Today’s story was recorded thanks to Nový prostor.


HOPRG_1785a

Temná strana Síly nad Prahou

/

The dark side of the Force over Prague

HOPRG_1785u

„Koukaly na to už z nočníku.“

/

„They watched it already as they sat on a potty.“

HOPRG_1785y

První sourozenecký pár …

/

First sibling pair …

HOPRG_1785w

… potkal druhý sourozenecký pár.

/

… met with another sibling pair.

HOPRG_1785c

HOPRG_1785e

HOPRG_1785i

HOPRG_1785s

HOPRG_1785k

HOPRG_1785m

HOPRG_1785o

HOPRG_1785q

HOPRG_1785g

Kluci, kdo z vás má v sobě víc temný síly?
Oba: “Jááá!”
“Ale Jiříčku, víš, že Darth Vader byl kdysi i hodnej, že?”

/

Hey boys, who of you has more of the dark Force?
Both: „Meee!“
„But Jiříček, you know that Darth Vader used to be a good boy, right?