Powered by Seat

Archiv: Červen 2016

HOPRG_1822c

„Šest let jsem se doma staral o nemocnou mámu. Měla v posledních letech svého života, po jednom infarktu, psychické problémy. Přestal jsem chodit do práce, byl neustále s ní, musel doma dělat skoro všechno. Ona sice chodila a sama jedla, ale jinak byla úplně vyřazená ze života. A vlivem té nemoci se v těch posledních letech několikrát pokusila o sebevraždu. Táta ji jednou zachytil až v okně. Nevěděl jsem, jak se s tím vyrovnat, jak v různých situacích reagovat. Neměl jsem s tím žádné zkušenosti. Ona na mě byla psychicky závislá – někdy mě třeba nechtěla pustit ven, když jsem šel nakoupit. Bála se být sama. Byla na mě tak upnutá, až mě to ničilo. Asi i proto jsem tehdy trochu utíkal od reality. Nemohl jsem nikam pořádně chodit, a tak jsem hodně hrál počítačové hry, střílečky. Dnes si uvědomuji, že to je závislost jako každá jiná. Tehdy jsem se do toho ale tak zabořil, tak jsem to prožíval, až jsem se v tom začal ztrácet. Čas navíc, který jsem tehdy mohl strávit s ní, jsem takhle promarnil. Když zemřela, tak jsem s tím okamžitě přestal.“

„V podstatě se mi v tu chvíli zhroutil svět. Dva, tři měsíce jsem byl úplně bez radosti, měl různé depresivní stavy. Začal jsem hledat něco, co by mě naplňovalo. Měl jsem touhu se s mámou ještě setkat, a tak jsem tehdy začal hodně přemýšlet o tom, co se stane po smrti. Hledal jsem a četl si o zážitcích lidí, kteří prošli klinickou smrtí a zjistil jsem, že ty zkušenosti a prožitky se dost podobají, že za tím něco je. Tehdy jsem uvěřil v příběh Krista. Díky tomu jsem došel k poznání, že život má svůj smysl. Že jsme tady proto, abychom jeden druhého obohacovali, pomáhali si a žili v lásce.“

„Po nějakém čase jsem si uvědomil, že mi chybí o někoho se starat. Našel jsem si přes kamarádku jednu starou paní, za kterou jsem docházel a pomáhal jí třeba s nákupy. Dodnes občas chodím do jednoho místního domova důchodců. Protože jsem zjistil, že mě služba starým lidem naplňuje. Někdy stačí jen povídání s nimi, poslouchání jejich příběhů. Vidím, že jim to dělá dobře a že to dělá dobře i mně. Protože když se pak vrátím domů, tak cítím velkou radost a takový vnitřní pokoj.“

/

„I took care of my ill mom for six years. In the last years of her life, she had a mental health problems that started after she had a heart attack. I quit my job and I was with her at home all the time, I had to do everything. She was able to walk and eat on her own but other than that she was completely disabled. Because of the illness, she also tried to commit a suicide several times. One time my father managed to caught her in of the window. I didn’t know how to cope with it, how to react in all those situations. I had no experience with such things. She was also psychologically dependent on me – sometimes she didn’t want to let me go out to a shop. She was afraid to be alone. She was so attached to me that it was hurting me. I guess that’s why I used to run away from the reality. I couldn’t go out much so I played computer games, shooters. I realize now that it’s an addiction just like any other. But back then I was really into it. I was taking it so seriously that I began to loose myself in it. I wasted a lot of time that I could spend with her. When she died, I immediately stopped playing.“

„My world basically collapsed at that moment. For two or three months I couldn’t find any joy, I was feeling depressed. I started to search for something that would make me feel fulfilled. I had a desire to meet my mom once again and so I started to think a lot about what happens after death. I searched and I read about experiences of people who have been through clinical death and I found out that the experiences are really similar, that there is something behind it. That’s when I came to believe the story of Christ. That’s how I understood that life has its meaning. That we are here to enrich one another, to help one another and to live together in love.“

„After some time I realized that I missed taking care of someone. I found an old lady through one of my friends and I started to visit her and help her with shoppping. And I still sometimes go to a local retirement home. Because I realized that I feel fulfilled when I take care of old people. Sometimes it’s just chatting with them, listening to their stories. I can see how happy they are from it and I can see that I feel happy as well. Because when I come back home from the visit, I feel a great joy and an inner peace.“


HOPRG_1819a

„Hodně mě na střední škole ovlivnil literární seminář, který probíhal mimo klasickou výuku. Našel jsem tam lidi, se kterými jsem mohl mluvit o věcech, které mě tehdy zajímaly. Asi nejpodstatnější pro mě ale bylo objevení Richarda Weinera, což byl český, v Písku narozený, dlouho ve Francii žijící autor. Čtení jeho knih pro mě bylo hodně intenzivní. Díky tomu jsem si uvědomil, že se člověk – čtenář – a autor mohou skrze psané slovo setkat v určitém sdíleném prostoru. Do té doby jsem si nemyslel, že by se dva lidé takto blízce, na takové úrovni, mohli setkat. Můj předešlý oblíbený autor byl Ladislav Klíma, představitel solipsismu – ten v podstatě říká, že existuje pouze subjekt, že vše okolo mě je pouze můj sen. Tam tedy k žádnému setkání s druhým člověk nedochází. Hodně jsem to téma tehdy řešil. To jsou asi takové ty ‚zásadní filozofické otázky‘, o kterých člověk v dospívání přemýšlí – já byl tehdy v určité deziluzi, že se lidé neustále míjí, měl jsem pocit, že o některých věcech jsme odsouzeni přemýšlet jen o samotě, že je druhému člověku nemůžeme předat. Že si o nich nikdy nezapřemýšlíme ve dvou.“

„Weiner psal trochu jako Proust nebo Joyce, zapisoval volný proud vědomí. Mně při čtení jeho textů vždy vytanula určitá představa, často velmi silná, o které jsem ale měl zpočátku pocit, že je to spíše moje než autorova práce. Že to je má velice subjektivní představa, která je znečištěná mými vlastními zkušenostmi a vzpomínkami. Pak ale čtete dál a najednou ten autor ťukne na nějakou notu a vy si uvědomíte, že jeho představa byla celou dobu úplně stejná. Tohle to pro mě tehdy byl takový – svou intenzitou až fyzický – důkaz něčeho, v co jsem doufal. Tedy, že to lze, že se v myšlení můžeme s druhým člověkem setkat. Dívat se společně na stejnou myšlenku.“

/

“I was strongly influenced by a literature class when I was at high school. I found there people with whom I could talk about things I was interested in. I think the most important moment was the discovery of Richard Weiner who was a Czech author born in Písek and living in France for a long time. Reading his books was an intense experience for me. Thanks to him, I realised that an author and a reader can meet in a shared space through written words. Until then I hadn’t had an idea that two people could meet on such a level. My previously favourite writer was Ladislav Klíma, a representative of solipsism, who says that there is only a subject, that everything around me is only a dream. So there can’t be any encounters. It was a sort of my topic at that time. It was something like ‘the fundamental philosophical questions’ that one thinks about when growing up. I felt disillusioned because I could see how people passed each other, I had a feeling that about some things one has to reflect only on his / her own, that we couldn’t pass those feelings onto another human being. That we can’t think about them together.”

“Weiner wrote a bit like Proust or Joyce, he used to record the free train of thought. Everytime I read his work, a particular idea suggested itself which was often quite strong and which felt more like mine than the author’s work. I had a feeling that it was my personal idea contaminated by my own experience and memories. But then you go on reading and suddenly the author rings another bell and you realise that his idea was completely identical all the time. That has been such a strong – and sometimes even physical – proof of something I have hoped for. That in our thought we can meet another person. Meet and observe the same idea.”


HOPRG_1820a

„Tahle doba je strašně ukecaná – lidi neustále žvaní. Nejvíc ti, kdo nemají co říct. Já jsem vždy spíš poslouchal než mluvil. A mluvit nehodlám ani teď.“

/

„It’s such a garrulous era we live in – everybody’s talking all the time. And the ones that have nothing to say talk the most. I’ve always prefered listening to talking. And I’m not going to talk even now.“


HOPRG_1818a

„Každý emigrant nemluví celý život o ničem jiném tolik jako o emigraci. My jsme s manželkou utekli v šedesátém osmém, skoro jako děti – bylo nám osmnáct a dvacet let. Přes Vídeň jsme se dostali do Kanady, do Winnipegu. Když jsem tam přijeli, tak jsem nic neznali a neuměli ani slovo anglicky. Ale já jsem vždy o emigraci přemýšlel, už jako dítě – máma zemřela na rakovinu, když mi bylo třináct, táta byl doktor a komunisti ho úplně vyřídili. Mě nepustili do školy, kam jsem chtěl jít a tak jsem si řekl: Půjdu. Byl to risk, velká nejistota, ale já byl v tom zahraničí v podstatě spokojený okamžitě. To manželka to prožívala o dost hůře. A tchán, její otec, ještě hůř – ten by se snad býval vrátil už z té Vídně. Ale v Kanadě se o nás zpočátku skvěle postarali – okamžitě jsme byli v hotelu, krmili nás, rychle nám pomohli najít práci i bydlení.“

„Nejtěžší asi bylo, že my jsme z Prahy byli zvyklí na kamarády, na lidi okolo nás, a tam jsme najednou přišli do baru a nikoho neznali. Navíc většina barů a pivnic byla v té době jen pro muže. Tak jsme se drželi i s manželčinými rodiči hodně pospolu. Chodili za námi mladí svobodní kluci, kteří taky emigrovali, přinesli si chleba a salám a jedli to u nás, jen aby okolo sebe někoho měli. Postupně jsme si tam našli přatele, i skrze Československý klub, který ve Winnipegu funguje od roku 1913. Ale ten ruch města mi dodnes šíleně chybí. Tam, kde my jsme je polovinu roku dvacet pod nulou. Jednou jsem jel v listopadu na letiště, jel přes celé město, a neviděl za celou dobu jediného člověka. Dokázal bych proto stát tady na tomhle místě celý den a jen se dívat na lidi.“

/

„There is nothing that emigrants speak so much about as emigration. Me and my wife emigrated in 1968, we were barely adults – eighteen and twenty years old. Through Vienna we got to Canada, to Winnipeg. When we came there, we didn’t know anything and couldn’t speak English at all. But I‘d always though about emigration, already as a kid – my mom died of cancer when I was thirteen and my father, a doctor, was really harmed by communists. They didn’t let me to study at my desired school so I thought: I will go. It was a risk, a huge uncertainty but when I got abroad, I was happy almost immediately. My wife would tell you a different story, it was much worse for her. And even worse for her father who also went with us – I think he thought of coming back already in Vienna. But they took a good care of us in Canada when we arrived – they put us into a hotel, they fed us and helped us to find work and an accommodation really fast.“

„The most difficult thing was they we were used to having people around us in Prague, theat we had friends, and there we suddenly entered a bar and didn’t know anyone. Moreover, most of the bars and pubs were still ‚men only‘ at the time. So we used to stay together a lot, also with my wife’s parents. Young single guys who also emigrated, used to come to our place with breat and salami and ate it there, just to have somebody around them. Evetually we found some friends, also through Winnipeg’s Czecho-Slovak club that was founded already in 1913. But I still miss the bustle of the city. Where we live, it’s twenty degrees below zero for half of the year. Once I went to the airport in November, I drove through the whole city and didn’t see a single person outside. That’s why I would be able to stay right here all day long and just watch people go by.“


HOPRG_1817a

„Many of my friends are always so afraid when they travel. Afraid of strange men approaching them, for examle. I’m not afraid so much. I came to Prague on a bike from Germany, tommorow I take a train to Ostrava and then I will bike through Poland, Baltic countries and Saint Petersburg to Moscow from which I will take a train to China and go back to Hong Kong. I meet a lot of people this way and most of them are nice. I think it’s important to tell and show people that it should be safe for women to travel alone. Men have threats too, they can also get harassed but it’s mainly women who are told not to travel alone. But it shouldn’t be a women’s problem. Creating safer places for everyone should be everyone’s problem.“

/

„Hodně mých kamarádek má při cestování velký strach. Například z cizích mužů, kteří je na ulici osloví. Já se tolik nebojím. Do Prahy jsem přijela na kole z Německa a zítra odjedu vlakem do Ostravy, odkud na kole pojedu přes Polsko, pobaltské země a Petrohrad do Moskvy a dále vlakem do Číny, až se dostanu zpět do Hong Kongu. Potkávám takhle spoustu lidí, většina z nich je fajn. Myslím, že je důležité lidem říci a ukázat, že by mělo být bezpečné, aby ženy cestovaly samotné. I na muže čekají různé hrozby, i oni mohou zažít sexuální obtěžování, ale jsou to především ženy, které slýchají, že by samotné cestovat neměly. Ale to by neměl být problém žen. To, aby vznikala bezpečnější místa pro všechny by měl být problém nás všech.“


HOPRG_1816a

„Ať jsem v jakékoliv společnosti, na jakémkoliv místě, tak mám trochu pocit, že bych chtěl být někde jinde. Ale když jsem někde jinde, tak si říkám, že ještě jinde by to bylo ještě lepší. Tímhle způsobem jsem třeba zběhnul od fyziky k japonštině. Trochu se děsím toho, co přijde příště.“

/

„Wherever I am, in whatever society, I have a feeling that I would want to be somewhere else. But once I get somewhere else, I think that yet another place would be even better. This way I’ve defected from physics to Japanese. I am a bit scared of what comes next.“


HOPRG_1815a

„Po základce jsme s bývalými spolužačkami založily dívčí kapelu. Dnes už neexistuje, ale pro mě to tehdy bylo dost velký. Protože já jsem vždy byla taková hodně stydlivá a nervózní, a tak mi pomohlo, že jsme měly spoustu vystoupení. Ale často jsem si po koncertě říkala, že kdybych nebyla tak nervózní, tak bych to uměla líp. A že bych si to hlavně měla umět víc užít. Vlastně to pro mě bylo hrozně nepříjemný – už dva dny před vystoupením jsem neměla dobrou náladu, hodně jsem se bála, a pokaždé to ze mě všechno spadlo až ve chvíli, kdy koncert skončil. Až tehdy jsem si to začala užívat. Kolem mě už všechno upadalo, lidi byli unavení, a já se začala usmívat: ‚Jóó! Všechno je super! Jedem!‘ Jsem v tomhle trochu zpomalená. Doufám, že někdy dospěju k tomu, že budu umět věci silně prožívat ve chvíli, kdy se dějí. A ne ve chvíli, kdy skončí. Protože to trvá dodnes. Teď jsem měla zkouškové období a dělala jednu zkoušku, která probíhala úplně výborně. Ale přestože jsem na sebe byla pyšná, jak to všechno vím, jak pěkně odpovídám, tak to v tu chvíli stejně bylo hrozné – rozklepaná kolínka, pocit, že to musím přetrpět. A nebo i teď, když si tady spolu povídáme. Já si myslím, že až odejdu, tak z toho budu hrozně nadšená a budu mít radost. Ale teď je mi to vlastně trochu nepříjemný.“

/

„Years back we formed a music band with my former schoolmates from the elementary school. The band doesn’t exist anymore but back then it was a huge thing for me. Because I’ve always been quite shy and nervous so it was a good thing for me that we had a lot of public gigs. But after the show I often thought that if I hadn’t been so nervous, I could have done it better. And that I should be able to enjoy it more. Because it was quite uncomfortable for me – I was in a bad mood two days before the show, I was afraid, and I was able to relax only when the show was over. Only then I started to enjoy myself. The enterteinment was already in decline, people were tired, when I started to smile: ‚Woo! Everything’s great! Let’s party!‘ I am a bit slow in this. I hope I will get to a point one day when I will be able to experience things as they happen. Not when they finish. Because it’s still like that. There was an examination period at school recently, I had an oral exam and things were going great. But even though I was proud of myself for knowing all the answers, it was so awful for me – shivering knees, a feeling that I just need to suffer through it. Or even right now, as we’re talking. I think that later I will be really excited and happy out of this but right now it actually makes me a bit uncomfortable.“


HOPRG_1814a

„Jednou jsem z toho fakt letěl.“

/

„One time it really made me fly.“


HOPRG_1813c

(2/2) „What helped me back then was that I already joined MYSA, an organization that runs football leagues and tournaments for kids and youth in slum areas of Nairobi. When my friends told me to play football with them, at first I was like: ‚No, football is only for boys!‘ But one day they took me to the field, I saw their practise and decided to join. And it was the best decision I could have made. Even though I didn’t even know what position I wanted to play at first so they made me a goalkeeper. But it was not only football. I was trained as a peer educator and I started to train younger kids. In football, in life skills, in social issues. That’s also the reason why I came here – MYSA cooperates with Czech campaign ‚Fotbal pro rozvoj‘ that also uses football as a tool for development. It’s a chance for young people to come together and share their experiences. We don’t play the football people known from television. It’s a bit different – since there is no referee, at first we discuss the rules that we come up with, then we play the game and then we discuss again at the end. Politely, with respect to each other. We discuss fair play, what does it mean in the game and in everyday life. Here in Czech Republic we work with young people from youth centres and we ask them: ‚Do you think that everybody should be able to play football together, despite colour of their skin, their gender, their religion, their community?‘ And they say: ‚Yes, football is for everybody!‘ It’s a safe space to meet others. It can bring everyone together, no matter what their background is.“

/

„Tehdy mi pomohlo, že už jsem se v té době přidala k organizaci MYSA, která ve slumech východního Nairobi pořádá fotbalové ligy a turnaje pro děti a mládež. Když mi kamarádky prvně říkaly, abych s nimi šla hrát fotbal, tak jsem nejdřív odpovídala: ‚Nejdu, fotbal je jen pro kluky!‘ Jednoho dne mě ale vzaly s sebou na hřiště, viděla jsem, jak trénují, a rozhodla jsem se přidat. A bylo to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem mohla udělat. I přesto, že jsem na začátku ani nevěděla, na jaké pozici bych chtěla hrát, a tak mě postavily do brány. Ale nešlo jen o fotbal. Byla jsem vyškolena jako mentorka svých vrstevníků a začala je učit. Jednak fotbal, ale také praktické životní dovednosti nebo různé sociální otázky. To je také důvod, proč jsem přijela sem – MYSA spolupracuje s českou kampaní ‚Fotbal pro rozvoj‘, která také využívá fotbal jako prostředek rozvoje. Je to šance pro mladé lidi se sejít a sdílet své zkušenosti. Ale nehrajeme fotbal, který lidé znají z televize. Je to trochu jiné – jelikož hrajeme bez rozhodčího, tak nejprve diskutujeme o pravidlech, která společně vymyslíme, pak hrajeme a na konci se sejdeme k diskuzi znovu. Diskutujeme slušně, se vzájemným respektem. Mluvíme o fair play, o tom, co to znamená ve hře a v každodenním životě. Zde v České republice pracujeme s dětmi z nízkoprahových center. Ptáme se jich: ‚Myslíte si, že by každý měl mít možnost hrát společně fotbal? Bez ohledu na barvu kůže, pohlaví, náboženství?‘ A oni odpovídají: ‚Jo, fotbal je pro všechny!‘ Je to bezpečné místo pro setkání s druhými lidmi. Dokáže lidi spojit, ať už pochází z jakéhokoliv prostředí.“

__

Tentokrát se o náhodné setkání nejednalo. V organizaci MYSA Kenya jsem v roce 2012 působil tři měsíce jako dobrovolník a ve stejném roce jsem procestoval Česko s kampaní Fotbal pro rozvoj. Letošní ročník odstartoval včera v Praze, v následujících týdnech zavítá česko-keňský tým například do Plzně, Nepomyšle, na hrad Hartenberg či do Ostravy.

Více informací: http://www.fotbalprorozvoj.org

/

This time it was not a random encounter. I worked as a volunteer in MYSA Kenya back in 2012 and the same year I travelled around Czech republic with the Fotbal pro rozvoj. This year’s campaign has started yesterday in Prague. In the following weeks, the Czech-Kenyan team will visit Pilsen, Nepomysl, Hartenberg castle or Ostrava.

More information: http://www.fotbalprorozvoj.org/?lang=en


HOPRG_1813a

(1/2) „I was born in a Kenyan village but when I was a child, we moved a lot. From one city to another. When I was nine, we came to Nairobi – a big city. It was me, my mom and my little sister. And it was not easy for us. We lived in a small room in a place that I can call a slum, in a house made of iron sheets. When you live in such a house, you can hear when your neighbour cooks, sneezes or coughs. We also had to share cloth lines, bathroom and toilet and there was a lot of quarells between people because of that. It was not the best place for a kid to grow. My mom had to work a lot to sustain us and I had to take care of my sister and still find time to study.“

„When I was fourteen, my grandfather died in his village and we travelled there to bury him. When we returned back to Nairobi after a few days, we were shocked. I remember my mom saying: ‚Am I not seeing well or what’s happening?‘ I said: ‚Yes, mom – there is no house!‘ There was nothing at all, nothing that was ours. We had to sit down on a rock and try to figure out what happened. All the other houses around, six or seven of them, were also gone. We went to a neighbour who had a nice, brick house and he said that there was a case in court and they decided to demolish the houses. It’s not a new thing in slums of Nairobi – many houses are built on a government property and so was the one that we used to rent. Fortunately, one woman knew my mom so she managed to collect some of our things before the demolition and took it with her. But we had to start again from the scratch. When I saw the vacant lot after the demolished house, I felt like my life had come to an end.“

/

„Narodila jsem se v jedné keňské vesnici, ale když jsem byla malá, tak jsme se často stěhovaly. Z jednoho města do druhého. Když mi bylo devět, tak jsme dorazily do Nairobi – do velkého města. Byly jsme já, moje máma a moje malá sestra. A nebylo to snadné. Žily jsme v malém pokoji v jednom slumu, v domě postaveném z vlnitého plechu. Když žijete v takovém domě, tak slyšíte kdykoliv váš soused vaří nebo zakašle. Musely jsme se sousedy sdílet šnůry na prádlo, koupelnu i záchod a z toho pramenily mnohé rozpory mezi lidmi. Pro děti to nebylo to nejlepší místo. Máma musela pracovat, aby nás uživila a já se musela starat o sestru a k tomu si najít čas na studium.“

„Když mi bylo čtrnáct, tak zemřel můj děda a jely jsme ho pohřbít do jeho vesnice. Když jsme se po několika dnech vrátily do Nairobi, zůstaly jsme v šoku. Pamatuji, jak máma řekla: ‚To se mi jenom něco zdá, nebo co se to děje?‘ Odpověděla jsem jí: ‚Jo, mami – náš dům fakt zmizel!‘ Nezůstalo tam vůbec nic, nic co jsme měly. Sedly jsme si na holou zem a začaly přemýšlet, co se stalo. Všechny ostatní domy v okolí, bylo jich šest nebo sedm, byly také pryč. Šly jsme za sousedem, který měl pěkný dům z cihel. Řekl nám, že soud rozhodl domy zdemolovat. To nebylo ve slumech Nairobi nic nového – plno domů je postaveno na vládních pozemcích a stejně tak to bylo v případě domu, který jsme si pronajímaly. Jedna paní naštěstí znala moji mámu, a tak alespoň před demolicí sebrala některé naše věci a uložila je u sebe. Ale jinak jsme musely začít od nuly. Když jsem viděla to prázdné místo, které zbylo po našem zbořeném domě, tak jsem měla pocit, jako by můj život skončil.“