Powered by Seat

Archiv: Červen 2016

HOPRG_1811a

„We are carpenters who travel, it’s an old German tradition. We travel and work around the world for three years and one day. During this time we are not allowed to go home, to have a cell phone, to use the Internet. And when we are in a public place, we have to be dressed like this. In German speaking countries people usually know the tradition. In other places people think we are musicians, clowns or Amish. But we tell them what we do, we speak to them. All the rules we have to follow makes us communicate with people. We explain that after learning a craft from your master in Medieval times, you went to travel around the world. To learn more, to see how the craft is being done elsewhere. Then you came back and showed your country what you’d learnt.“

/

„Jsme potulní tesaři, což je stará německá tradice. Po tři roky a jeden den cestujeme a pracujeme okolo světa. Během této doby se nesmíme vrátit domů, používat mobil nebo internet. A když jsme na veřejném místě, musíme být takto oblečení. V německy mluvících zemích lidé většinou tuto tradici znají. Na jiných místech si lidé myslí, že jsme muzikanti, klauni nebo amiši. Ale my jim vždy řekneme, co děláme, mluvíme s nimi. Všechna ta pravidla, která musíme dodržovat nás nutí s lidmi komunikovat. Vysvětlíme jim, že když jste se ve středověku vyučil určitému řemeslu, vyšel jste do světa. Abyste se dále přiučil a viděl, jak se vaše řemeslo dělá na jiných místech. Pak jste se vrátil a předvedl své zemi, co jste se naučil.“


HOPRG_1812a

„Jsem zrovna ve fázi mutace. U mě se celý život přehoupává muzika na malování a naopak. Tedy ne, že bych něco z toho kdy studoval, já jsem vyučenej aranžér výloh. Ale věnuju se tomu dlouho a naplno, celým srdcem, a tohle je takový můj vnitřní souboj. Zároveň ale jedno bez druhého nemůže být.“

„Za poslední tři dny se mi toho hodně stalo – řekněme, že za tím stojí jedna žena –, a tak jsem si sem přišel sednout s blokem, kreslím si a takhle to tady vstřebávám. Vyrovnávám se s tím. A ve sluchátkách poslouchám jazz. Takhle já se vždy parádně ze všeho dostanu. Ale je to po hodně dlouhé době, co jsem vyšel kreslit ven, do terénu. Většinou kreslím doma. Ale tentokrát jsem se doma asi nudil. Můžu přitom dělat všechno možné, že? Můžu psát písničky, malovat obrazy, poslouchat desky, čumět na bednu, ležet, spát. Někde chlastat. Někde něco shánět. Jezdit na kole dokolečka kolem baráku. Člověk pak už neví. A když se přistihne u toho, že jen doma sedí a je víceméně opuštěnej, že se snaží se na tu ženskou nemyslet a nejde mu to, tak sedí otupěle a čumí do zdi. Může je mít tak krásně pomalovaný jako mám já, ale prostě neví co. Prázdnota. V takové chvíli je nejsnažší se sebrat a někam zdrhnout. Třeba do Španělska, takových znám spoustu. Já ale nikam zdrhat nechci. Já se radši seberu a začnu něco tvořit. Vezmu kytaru a začnu hrát, napnu plátno a začnu malovat. A pak – a to je důležitý – se snažím, abych tvořil dál. Protože po čase člověk zapomene. Co oči nevidí, srdce nebolí. Ale znamená to, že člověk najednou přestane malovat? Že zas čeká, až dostane ránu? Já věřím tomu, že člověk se celý život učí. Dokavaď neumře. Život nás sem prostě vyhodil a my ho musíme nějak strávit. A nejlepší je strávit ho tvůrčí činností.“

/

„I am currently in the process of mutation. For all my life music has been switching with painting as my priority. Not that I would study any of that, I am trained window-dresser. But I’ve been pursuing it for a long time and with all my energy, all my heart, so this is an inner struggle I have. But at the same time one cannot be without the other.“

„There is a lot of things that have happened in my life in the last three days – let’s say there is a woman involved – and so I came here to the park with my notepad, I draw and I try to absorb it all. To come to terms with it. And I listen jazz in my headphones while doing that. This way I always overcome everything easily. But it’s been a long time since I went to draw outside, into the field. I usually draw at home. But I guess I got bored this time. Even though I can do a lot of things, right? I can write songs, paint, listen to records, watch TV, lie down, sleep. To booze somewhere. To shop around for things. To ride my bike round the house. I don’t know what else. But when you find yourself sitting at home and being lonesome, trying not to think about the woman and failing at it, you just sit numbly on the spot and stare at a wall. You can have beautifully painted walls as I do but you just don’t know what to do. Emptiness. The easiest thing to do at such a moment is to get up and run away. To Spain, for instance, I know a lot of people who did it. But I don’t want to run away. I rather pull myself together and start creating. I take the quitar and start to play, I stretch a canvas and start to paint. And then – and that’s important – I try to keep creating. Because after a while you tend to forget. Out of sight, out of mind. But does that mean that you stop to paint? That you would wait till you get hit again? I believe that one learns the entire life. Till he dies. Life has thrown us here and we have to spend it in some way. I think the best way to spend it is by being creative.“

__

Jeho tvorba / His work


HOPRG_1809a

„Můj táta je z Peru, máma z Nikaraguy. Potkali se tady při studiu na univerzitě a já se tu narodila. Pak ale každý z nich odjel zpátky domů a já tedy vyrostla v Nikaragui. Ale vždy jsem se chtěla podívat na místo, kde jsem se narodila. Chtěla jsem tu studovat, stejně jako rodiče. Ale na rozdíl od nich jsem se tu rozhodla zůstat. Protože zatím jsem prostě nenašla město, které by bylo hezčí než Praha. Ale je to tady úplně jiný svět, než jaký jsem znala. Líbí se mi, že ženy tu mají mnohem lepší postavení než v Latinské Americe. Že se tady můžu oblékat, jak chci, a nikdo mě za to neodsuzuje. Že můžu pracovat a nikdo mi neříká, že bych měla být doma a starat se o domácnost. Že ve svém věku můžu bydlet sama a nikdo mi neříká, že bych měla bydlet u rodičů. Nebo, že si můžu dovolit, že neumím vařit. Teda – teď už trochu umím. Protože se musím starat sama o sebe. A je to úžasné.“

/

„My father is from Peru, my mom is from Nicaragua. They met here at a university and this is where I was born. But later both of them returned to their home countries and I grew up in Nicaragua. But I always wanted to see the place where I was born. I wanted to study here, just like my parents did. But unlike them I decided to stay here. Because I simply haven’t found a more beautiful city than Prague. But it’s a completely different world than I knew before. I like that women have a much better position in the society here than in Latin America. That I can dress the way I want and nobody judges me for that. That I can work and nobody tells me that I should be at home and take care of the household. That I can live on my own at my age and nobody tells me that I should live with my parents. Or that I can dare not being able to cook. Well – now I can cook a little. Because I have to take care of myself. And it’s amazing.“


HOPRG_1808a

„Mám rakovinu. Zjistilo se to při lékařské prohlídce, před půl rokem. Ale vlastně jsem to čekala – je to dědičné a já to mám v rodině. Ale jsem životní optimistka, budu bojovat. Smrti se nebojím, bojím se toho utrpení předtím. Na rakovinu totiž zemřeli moji prarodiče, moji rodiče i můj manžel. Takže vím, co mě čeká. Také díky tomu vím, že nechci do nemocnice, že chci zůstat doma. Mám dobré zkušenosti s domácím hospicem – když umíral manžel, tak za námi každý den docházely lékařka a dvě sestry. Lékařka s jednou sestrou se věnovaly manželovi, druhá sestra mluvila se mnou – o tom, jak to zvládám. Protože manžel na mě byl posledních čtrnáct dní svého života hodně zlý. Nesměla jsem se ho dotýkat, nechtěl se mnou mluvit. Jednou, to už byl úplně zesláblý, se se mnou chtěl dokonce poprat. To bylo hrozné, špatně jsem to snášela. Protože nic takového se do té doby nikdy nestalo, měli jsme spolu báječné manželství. Ta sestra mi tehdy vysvětlila, že to tak někdy bývá. Že lidé mají vztek sami na sebe, že se dostali do takového zuboženého stavu, a potřebují to předat někomu jinému. Měl tehdy morfiové náplasti, duševně už nebyl zcela v pořádku. Lékařka se mě potom jednou ptala, jestli se mnou mluvil o nějakém kufru. Řekla jsem jí, že ano, protože se mě předtím ptal, jestli mám sbalený kufr a říkal, že mám koupit jízdenky. Lékařka mi odpověděla, že to znamená, že se už odebral na cestu. On skutečně mluvil o tom, že chce jet domů, byl celý neklidný. Uklidnil se až ve chvíli, kdy jsem mu řekla, že sbalený kufr čeká přede dveřmi a že jízdenky jsou koupené. Že stačí jen odejít.“

/

“I have cancer. They found it out during a health check-up half a year ago. But I have to admit that I expected it – it’s hereditary and it runs in my family. But I’m optimistic, I will fight. I’m not afraid of death, I’m rather afraid of the suffering which precedes it. My grand-parents, my parents, my husband – they all died of cancer. So I know what to expect. Thanks to this experience I also know that I don’t want to go to a hospital, I want to stay at my place. I have very good experience with a household hospice – when my husband was dying, a doctor and two nurses came to see us every day. The doctor and one of the nurses took care of my husband while the other nurse talked with me, how I was dealing with it. The last two weeks were very difficult as my husband treated me badly. I couldn’t have touched him, he didn’t want to talk to me. Once when he was very weak, he wanted to fight with me. That was terrible, I had a very hard time enduring this. Because nothing like that had never happened before, we had a wonderful marriage. The nurse explained to me that at times it can happen. That people get upset with themselves for getting into such a wretched condition and they need to transfer the anger onto someone else. He had morphine band-aids, he wasn’t doing well mentally. The doctor once asked me if he’d talked to me about a suitcase. I told her that he had done so, that he had asked me if I had packed him a suitcase and he asked me to buy him a ticket. The doctor told me he was setting off on the journey. He would really talk about wanting to go home, he was all restless. He calmed down at the moment when I confirmed that his suitcase waited at the door and that the ticket had been purchased. That the only thing which remains is to leave.”


HOPRG_1807a

Mohl bych vás vyfotit?
„To už se profláklo, že jsem hrával v hokejovém nároďáku?“

/

Can I take a picture of you?
„The word has got out that I used to play in the national hockey team?“


HOPRG_1806e

„Nedávno jsem četl výsledky jednoho nového neurologického výzkumu. Říkají, že člověk je spojený se světem různými signály – což je třeba to, co vidíme. V jedné části našeho mozku se registrují veškeré pohyby, v jiné se utváří obraz našeho okolí na takové třídimenzionální mřížce, které my v matematice říkáme diferenciovatelná varieta. Využili tento model, aby se to dalo matematicky popsat. Ten výzkum v podstatě říká, že my svět, tak jak opravdu je, neznáme. Potvrzuje se, co už v podstatě říkal Platón, že my vůbec tu realitu nevidíme, máme jen určitý její obraz. Ale náš mozek koneckonců funguje tak, abychom ve svém prostředí přežili. Je postaven, abychom našli ženskou, něco k jídlu, něco k pití. Možná, aby na nás napršelo. Ale ne, abychom rozuměli celému světu.“

/

„I read a new neurological study recently. It says that a man is connected to the world through various signals – that is what we see, for instance. In one part of our brain all motion that we see is being registered, in other part an image of our surroundings is being created on a three-dimensional grid which in mathematics is called differentiable manifold. They used this model so that they could describe it in mathematical terms. The research basically says that we don’t know the world how it is. It confirms what already Plato thought – that we don’t see the reality but only have a certain image of it. But our brain functions mainly in a way for us to so survive, after all. It’s built so that we could find a woman, find food, find water. Maybe find a sheltered place. But not to understand the whole world.“


HOPRG_1805a

„Odjakživa jsem měla ráda děti – už když jsem byla malá holka, tak se u nás scházely všechny děti ze vsi. Protože i moje maminka byla taková, že se nám věnovala a dělala s námi různé blbosti. Hráli jsme divadlo, vymýšleli masky, příběhy, hry. U nás ve vsi byla jednotřídka, vedla nás paní učitelka, která měla čtyři ročníky v jedné místnosti. A já se do ní tehdy zamilovala, chtěla jsem být jako ona, jako paní učitelka. A protože jsem se dobře učila, tak když jsem už byla ve čtvrté třídě, tak se ona někdy věnovala těm nejmenším a mně třeba řekla, abych své třídě přečetla diktát. Abych se o ně postarala. A takhle to se mnou rostlo. Ale když jsem řekla doma, že chci být učitelka a že chci učit malé děti, tak mi táta řekl, že v žádném případě: ‚Frňáky a zadky malejm dětem utírat nebudeš!‘ Tak jsem šla na gymnázium. Pak na strojárnu, ze které jsem po roce odešla. Trvalo to déle než muselo, ale nakonec jsem se do té školky dopracovala.“

„Tříleté dítě je úžasné stvoření. Ještě nezná, co je to faleš, co to je lež, co to je zákěřnost. Silně jsem si uvědomovala, že v tomhle věku můžete jako učitelka to dítě na celý život poškodit. A nebo ho můžete nasměrovat, ukázat mu svět. Naplňovalo mě, že vlastně popisuji nepopsaný list. Protože takhle malé děti jsou otevřené všemu. Co do nich nalijete, to v nich zůstane – jsou jako studnice, ve které se všechno ukládá a ze které je v budoucnu možné čerpat. Dodnes mám slzy v očích, kdykoliv si vzpomenu na setkání s mými prvními žáky, dnes už pětačtyřicátníky. Jak říkali: ‚Paní učitelko, vy jste na nás byla tak hodná!‘“

/

„I always liked children – already when I was a little girl, all the kids from our village used to come to our house. Because my mom also liked to pay attention to us kids. We played theatre, we made masks, we came up with stories, we played games. There was a single-class school in our village, a female teacher taught four grades in one room. I fell in love with her back then, I wanted to be like her, like Mrs. teacher. And when I was a fourth-grader, and since I was a good student, she sometimes paid attention to the youngest ones and told me to dictate to the classmates. To take care of them. So this was the way it grew with me. But when I said at home that I would want to be a teacher of small children, my father told me: ‚No way! You are not going to wipe noses and butts of little kids!‘ And so I went to study at a gymnasium. Then I went to study at a Faculty of Enginneering and managed to stay there for one year only. It took a longer time than it had to but in the end I made my way to the kindergarten.“

„A three-year old kid is an amazing being. He still doesn’t know about a deceit, about a lie, about a guile. I was always strongly aware of the fact that a teacher has a power to harm a children of this age. Or she can show him a way, to show him the world. I felt satisfaction from filling in the blank sheets that they are. Because such a small children are open to everything. What you pour into them, it will stay in them – they are just like a well that is being filled and from which it’s possible to draw in the future. I still have tears in my eyes when I remember the time when I met my very first pupils, now men and women in their fourties. When they said: ‚Mrs. teacher, you were so kind to us!’“


HOPRG_1804a

„Vyrůstala jsem v nevěřící rodině, ale na základce jsem měla dobrou kamarádku, která byla hodně silně věřící. Takže jsem se tehdy i modlila a četla různé knihy. Byly jsme tam čtyři nevidomé holky, trávily jsme spolu hodně času, namísto do hospod jsme chodily společně zpívat. Pak jsem se dostala na konzervatoř, ocitla se v novém prostředí a začala se cítit hodně sama. Najednou jsem kolem sebe nikoho neměla a ukázalo se, že když se křesťanství nežije ve společenství, tak je to mrtvá věc. Dva roky jsem žila tak trochu stranou. Pak jsem začala dělat to, co dělali ostatní okolo mě – začala jsem chodit do hospod, holdovat alkoholu. To se stupňovalo. V té době jsem přerušila kontakt s otcem, zamilovala se do nesprávného člověka, hrozně málo jedla. Až jsem třeba jednou v podnapilém stavu omdlela před školou – deset minut jsem tam prý ležela na dlažbě. Všechno to tehdy bylo takové vyhrocené. Byla jsem pořád s někým někde v hospodě, ale cítila jsem se být hrozně sama. A vůbec jsem nevěděla, co dělat. Třeba jsem přišla ze školy, tři hodiny poslouchala nějakou hudbu a brečela. Bydlela jsem s jednou kamarádkou ze Slovenska, která chodila pravidelně na mši. Já jsem ji od toho vždy odrazovala, ale jednou, když jsem se cítila být úplně na dně, jsem jí řekla, že půjdu s ní. A během té mše jsem si na všechno vzpomněla. Uvědomila jsem si, že chci změnit svůj život.“

„Jiná spolužačka mě potom pozvala do jednoho křesťanského hnutí a hned od začátku, kdy jsem mezi ně přišla poprvé, mě zasáhlo, jak byli ti lidé vůči mě pozorní. Že se o mě opravdu zajímali, ptali se a poslouchali. A nebyla to jen slova – jednou jsem byla okradená, na intru mi ukradli počítač a mobil a oni se na mě složili. Po čase jsem začala pomáhat já sama – dělala jsem dobrovolnici v nemocnici, v hospicu, dnes chodím jako dobrovolnice do různých křesťanských společenství, které se vytvářejí ve vězeních. Modlíme se, zpíváme, řešíme různé jejich věci, připravujeme je na propuštění. Mluvíme o tom, co to znamená žít podle víry v každodenním životě. Já osobně vycházím ze vztahu s Kristem, kterého pro mě představují lidé, se kterými se setkávám. Na tom, jak se oni ke mě chovají, vidím, že mě Bůh přijímá takovou jaká jsem, se všemi mými limity, se všemi chybami, které dělám. Připomíná mi to, že jsem byla Bohem chtěná.“

/

„I grew up in a family of atheists but I had a good friend at an elementary school who was a strong believer. So I even prayed and read some Christian books. We were four blind girls at school, we spent a lot of time together. Instead of going to pubs we used to go singing together. Then I went to study to a music conservatory, I found myself in a new environment and I started to feel really alone. Suddenly there was no one around me. It really showed that the Christianity is a dead thing if it’s not lived in a community. For two years I kind of lived aside from people. But then I started to do what people around me did – I started to go to pubs, to drink alcohol. And it escalated. At that time I broke contact with my father, I fell in love with a wrong person, I ate very little. I remember that one time I passed out in front of the school – I was lying there for ten minutes on an ugly pavement, they said. Everything was really tensed up. I was in a pub all the time with some people but I felt really alone. And I didn´t know what to do. I came back home from the school and I was listening to some music for three hours straight, crying. I lived with my Slovakian friend at the time who used to go to a mass every week. I used to try to dissuade her from it but once, when I felt really bad, I told her that I would go with her. And during that mass I remembered everything. I realized that I wanted to change my life.“

„Another friend invited me to a Christian group and from the very start, when I came there for the first time, I was struck by the attentiveness of the people to me. They really cared about me, asked me a lot of things and listened to me. And it was not just words – I was robbed once, somebody stole my computer and a mobile phone at a dormitory and they organised a fundraiser for me. I myself started to help other after some time – I used to volunteer in a hospital, in a hospice and now I volunteer in various Christian communities that emerge in prisons. We pray, we sing, we deal with their issues, we prepare them for a release. We talk about what does it mean to live in accordance to the faith in an everyday life. For me the measure is my realtionship with Christ who is represented by all the people that I meet. When I see how they treat me, I can see that God accepts me the way I am, with all my limits and flaws. They remind me that I was wanted by God.“

__

Kavárnu POTMĚ můžete navštívit na Náměstí republiky až do 23. června.

/

You can visit Café IN THE DARK until 23rd of June on Náměstí republiky.


HOPRG_1803a

„Moje čeština ne moc dobrá, ale já jsem taková chudák ženská z Ruska. Nemám tady poslední dobou kliku na lidi. Hodně nečestných lidí. Takže teď nejsem šťastná – i když být chci, je to pro mě důležité. Ale udělala jsem předtím hodně blbostí, musím se s tím vyrovnat a žít.“
Jaká byla největší blbost, co jste udělala?
„Že jsem věřila člověku, který říkal, že mě má rád. Že se mnou chce mít rodinu. Věřit mu byla blbost, protože… Vlastně ne, nebyla to blbost. Byla to… škoda.“

/

„My Czech not very good but I’m a poor woman from Russia. I haven’t been lucky with people here. A lot of dishonest people here. So now I’m unhappy – even though I want to, it’s important for me. But I did a lot of stupid things in the past, I have to cope with them and keep on living.“
What was the most stupid thing you have ever done?
„That I trusted a man who told me he loved me. That he wanted to have a family with me. That was stupid to trust him because… Well, it wasn’t stupid. It was… a pity.“


HOPRG_1801a

„Dlouho jsem si v dospívání myslela, že svobodně se dá mluvit jen doma. Vyrůstala jsem v 80. letech, ve Strakonicích, a to město mi připadalo úplně nemožný. Cítila jsem se tam jak ve vězení. Písek, kam jsem šla na gymnázium, mi oproti Strakonicím tehdy přišel jako úplný New York.“

„O tom, že tady byli nějací disidenti, komunity lidí, které spojoval protirežimní postoj, jsem se dozvěděla až ex post, po revoluci. Něco takového mezi nás vůbec neproniklo. U nás doma se sice mluvilo naprosto svobodně a jinak, ale rodiče se báli, že kdybychom se projevovali jinak i na veřejnosti, tak se my děti nedostaneme na střední školu. Že skončím někde v továrně, přestože jsem měla dobré známky. Ale základní škola pro mě byla utrpení. Učitelky bazírovaly na věcech, které mi připadaly nesmyslné. Všechno bylo samozřejmě s ideologickým podtextem a všechno mi to přišlo jako jeden velký klam. Věcem, které se říkali, v 80. letech už nikdo nevěřil, bylo cítit, že už je to jen něco, co se říkat musí. Ale nikdo v mém okolí si nedovolil jednat nějak jinak, vůbec se to neřešilo. Všichni jsme chodili do Pionýra, všichni chodili na MDŽ zpívat soudružkám do továrny. Nebo si pamatuji, že jsme si museli vést deník ze sjezdu KSČ. Každému bylo jasné, že tomu vůbec nerozumíme, všichni věděli, že to je úplná blbost, ale bylo to shora dané a my jsem si tak museli zapisovat, co soudruzi řešili a vystřihovat si jejich citáty z novin. Strakonice byly hodně rudé město. Naše škola se jmenovala ZŠ Revoluční a v tomto duchu se to celé neslo.“

„Pár měsíců před revolucí jsem se ocitla na koncertě Filipa Topola. Vůbec jsem zprvu nevěděla, na co jdu, co mám čekat. Bylo mi patnáct a já tam šla hlavně kvůli jednomu spolužákovi z gymnázia, který mě pozval. Nakonec pro mě ten večer znamenal velký přelom. Bylo to pro mě setkání s něčím, co jsem do té doby neznala. Byla jsem taková slušná maminčina holčička, která se najednou ocitla mezi lidmi, kteří svobodně myslí, svobodně se projevují, kteří se podle toho oblékají, kteří pogujou, kteří pijou pivo. Bylo to pro mě takové setkání se svobodou projevu i pohybu. A Filip Topol byl úžasný. Dělal u piána neuvěřitelné kreace, sugestivně promlouval a zpíval. Dodnes si pamatuji, jak zpívá ‚připadá mi to děsný, ale začíná mi bejt tohle město těsný‘. Tehdy jsem poprvé cítila, jako by mi někdo mluvil z duše.“

/

„When I was in my teens, for a long time I thought that one can speak freely only at home. I was growing up in the 1980s in Strakonice and the city itself was just impossible. I felt like in jail. Písek, where I went to high school, felt on the other hand like New York.”

“I learnt about dissidents, communities of people united by anti-regime feelings ex post, after the revolution. We could speak freely at home but our parents were afraid that if we had talked like that in public, we wouldn’t have been admitted to high school. That I would have ended up in a factory even though I had good grades. But the primary and secondary school were torture for me. Teachers insisted on things that I found senseless. Everything was underlined with ideology and it all felt as one huge sham. Things that were said in the 80s no one believed, we felt it’s something we just needed to repeat. But no one dared to do anything differently, that wasn’t even thought of. We all were Pioneer members, we all went to sing to our comrades in fabrics. I also remember we had to keep a diary during the Communist Party Convention. Everyone knew we didn’t have an idea what was going on, everyone knew it was bullshit but it was an order so we had to put down what the comrades talked about and cut their quotes out from the daily papers. Strakonice was a very red city. Our school was named Revolutionary and it only followed its name.”

“A few months before the Velvet Revolution I turned up at Filip Topol’s concert. At first I didn’t know what to expect. I was fifteen and I went there just because of one of my classmates who invited me. However, this evening was a break-through for me. It was an encounter with something I hadn’t known before. I was such a mommy’s girl who appeared among people who thought freely, expressed themselves freely and who dressed and danced accordingly, drank beer and everything. It was an encounter with free expression and freedom of movement. And Filip Topol was amazing. He was a great piano player, singer and accompanied his songs with vivid speeches. I still remember him singing ‘it kinda feels like hell this city starts to be a hard shell’. At that time I felt for the very first time that someone spoke for me.”