Powered by Seat

Archiv: Červenec 2016

HOPRG_1838a

„Mířím na sraz lidí, kteří mají rádi viktoriánskou dobu: Počátek industrializace, parní stroje, knihy Julese Verna a tak dále. Steampunk. Je to ‚punk‘, takže fantazii se meze nekladou. Vím o lidech, co v tomhle stylu staví roboty, co předělávají monitory, klávesnice. Co postavili motorku, která jezdí na páru. Když pro takovou věc vymýšlíte kostým, tak se buď inspirujete módou 19. století, nebo popustíte uzdu své fantazie a skončíte jako steampunkový opravář. A když ten kostým vyrábíte, tak si možná představujete, jak v potrubí bojujete s obrovskou krysou.“

/

„I am on the way to a gathering of people who like Victorian times: The dawn of industrialization, steam engines, books of Jules Verne and so on. Steampunk. It’s a ‚punk‘ so imagination knows no limits. I know people who build robots in this style, who re-make monitors and keybords. Who have built a motorcycle that runs on steam. When you try to come up with a costume for such a thing, you either let yourself be inspired by fashion of 19th century or you let your fantasy go wild and end up as a steampunk repairman. And when you‘re making the costume you might imagine yourself fighting with a giant rat in pipes.“


HOPRG_1837a

„Dokončujeme s kamarádem knížku o dějinách Visegrádské skupiny. Díváme se na ni jako na jeden z vrcholů středoevropské integrace, která započala v podstatě okolo roku 0, kdy se tady objevila Marobudova říše. To byl takový první integrační pokus. Pak tu byly další pokusy různých podob – byla tu Sámova říše, Velká Morava, byla tu habsburská říše, Rakousko-Uhersko, byla tu Třetí říše, byly tu mezinárodní spolupráce za socialismu – RVHP nebo Varšavská smlouva. Ale integrace Visegrádské skupiny je v tomto prostoru první, která je na zcela dobrovolné bázi a která zároveň není ani proti nikomu. Lidé si prostě poprvé dobrovolně řekli, že by bylo fajn spolupracovat. Něco se od té doby povedlo, něco ne. Špatné je podle mě to, že my toho o sobě v rámci střední Evropy vlastně dodnes moc nevíme. Kdysi se dělal průzkum, co lidé o sousedních zemích v rámci V4 ví – to nebyly výsledky, to byla katastrofa. Na tom se musí zapracovat. Aby nešlo jen o politickou a ekonomickou integraci, ale integraci i na úrovni občanské společnosti. Aby se spolu více družily školy, mládež, vesnice, města.“

„Integrace je pro mě jednoznačně dobrá věc. Přestože dnes v Evropě prožíváme větší problémy, tak je to stále klíčová cesta. Existují lidé, kteří říkají: ‚Tak se tady zase zabetonujeme, budeme bránit náš Hobitín!‘ Ale to bude znamenat, že budeme znovu stát fronty na hranicích, že budeme znovu v rádiu slýchat: ‚Čekací doba ve Velenicích: 40 hodin.‘ Vzpomeňme si na to, jak jsme měli v 80. letech zavřené hranice s Polskem. Vzpomeňme si, na všechny ty cesty do Maďarska, kde se kupovaly desky a šampóny, do NDR, kde se ženské obmotávaly záclonami a celou cestu na hranice se klepaly, jestli je celník vybere. Jak jsme v Drážďanech kupovali boty a celý den tam v nich chodili, aby vypadaly, že jsou obnošené.“

„Dnes jsme v unikátní historické situaci, že jsme obklíčeni našimi spojenci. Už je to hodně dlouho, co Železná opona padla, ale dodnes je to pro mě takový malý svátek když jedu autem do Rakouska a uvědomím si, že jsem si ani nevšiml hranic. Bydlím ve Znojmě a někdy vezmu kolo a chvíli jedu po české straně, chvíli po rakouské. A stále mi to dochází: Proboha, jakou fantastickou věc jsme to zažili? Pamatuji, jak jsme kdysi stáli s mojí malou dcerou za Znojmem, na Kraví hoře. Ona se zadívala do dálky a zeptala se: ‚Tati, co je támhle?‘ ‚To je Rakousko,‘ řekl jsem jí. ‚A proč se tam nikdy nepodíváme?‘ Řekl jsem jí, že to je složité. A ona řekla: ‚Kdybych byla malou, zlatou muškou, tak bych si tam zaletěla, prohlídla bych si to tam a zase bych letěla zpátky.‘ Za necelý měsíc jsme se tam procházeli. Všichni jsme se proměnili v ty malé, zlaté mušky. Není špatné si to občas připomenout.“

/

„Me and my friend are finishing a book about the history of the Visegrad Group. We understand it as one of the peaks of the Central-European integration process that basically started around year 0 A.D. when Marobud’s Empire was founded in the area. That was the first attempt at integration. There were many other attempts in various forms – there was Samo’s Empire, The Great Moravia, Habsburg Empire, there was Austro-Hungarian Empire, The Third Reich, there were various international cooperations during socialism – Comecon or The Warsaw Pact. But the integration of the Visegrad Group is the first in this area that is strictly voluntary and at the same time it’s not against anyone. To put it simply, people thought for the first time that it might be nice to cooperate. Some things turned out well, some did not. What I see as bad is that we still don’t know much about other states within Central Europe. Once, there was a survey about what people know about neighbouring V4 countries – the results were catastrophic. We need to work on that. So that it’s not only political and economic integration but also integration of civil society. So that more schools, young people, villages and cities cooperate together.“

„For me, integration is definitely a good thing. Even though we go through some bigger problems in Europe right know, it’s still the essential way to go. There are people who say: ‚Let’s isolate ourselves again, let’s protect our Hobitton!‘ But that means that we would once again wait in lines at the borders, that we would again hear on the radio: ‚The waiting time in Velenice: 40 hours.‘ Let’s remember the closed borders with Poland in 1980′s. Let’s remember all those trips to Hungary to buy LPs and shampoos, trips to East Germany where women bought curtains, wrapped it around their bodies, trembling all the way to the borders in fear of being chosen by customs officers. Remember how we used to buy shoes in Dresden and walked in them all day long so that they would look worn out.“

„We find ourselves in a unique historic moment since we are surrounded by our allies. It’s been a long time since the Iron Curtain fell but it still makes my day when I drive to Austria and I realize that I didn’t even notice the borders. I live in Znojmo. Sometimes on a bike I ride on the Czech side for a while and then on the Austrian side for a while and so on. And I still realize it: Oh my God, what an incredible thing we’ve experienced? I remember how I once stood with my little daughter on Kraví Hill near Znojmo. She gazed into the distance and asked me: ‚Dad, what’s out there?‘ ‚It’s Austria,‘ I told her. ‚Why do we never go there?‘ I told her that it was complicated. She replied: ‚If I was a little gold fly, I would fly all the way there, I would look around there and then I would fly back.‘ In a month’s time we were walking in there. We all transformed into little gold flies. It’s good to remember it sometimes.“


HOPRG_1836a

Někdy mi přijde, že fotbal už není, co býval

/

Sometimes I feel like football is not what it used to be


HOPRG_1835a

„Před rokem mi dostudovaly obě děti, kluk i holka. Dnes je myslím základní vzdělání úspěšně ukončená vysoká škola, řidičský průkaz a dva cizí jazyky. To oni mají, takže já si teď užívám dobrý pocit ze splněného úkolu. Je to takový výdech: Člověk ty děti vychovává, tak trochu někam tlačí, piplá je, věnuje se jim, vybírá jim školy, snaží se, učí se s nimi – ono to nejde, tak si to musíte všechno nastudovat, v podstatě udělat znovu celou školu – a pak ty děti tímhle vším rozeběhne a oni už běží samy. Snažil jsem se pro ně nebýt jen autorita, mít s nimi i kamarádský vztah. To je trochu těžší během puberty, protože když do ní dítě vstupuje, tak největší blbec je samozřejmě jeho otec. Z puberty ale člověk po letech vyleze ve stejném stavu, v jakém jste ho do ní poslal. Podle mě jde o to, aby za vámi dítě přišlo a svěřilo se i s průserovou záležitostí. Syn třeba takhle na základce jednou střílel se spolužáky dělobuchy. ‚Jeníku, jak to bylo?‘, zeptal jsem se ho tehdy. ‚No, tati, tak já ti to řeknu. Víš, my jsme na chodníku našli psí hovno, měli jsme petardu, a tak jsme jí do toho dali a sledovali, co to udělá. Ředitelka to měla pod oknem, všichni utekli a já tam zůstal.‘ Tak jsme to tehdy řešili, byli ve škole, vyslechli si, že jiný spolužák tam měl plno dalších výbušnin. Docela průser. Já jsem si s ním teda sednul a z pozice autority vysvětlil, že se to nedělá, že to je nebezpečný, že to trhá ruce. Když tohle všechno proběhlo, tak jsem se k němu naklonil: ‚Honzíku, hele, ale víš co mi řekni – jak to teda dopadlo s tím hovnem?‘ To se mu rozzářily oči: ‚Tos měl vidět, tati, půlka ho zmizela!‘“

/

„Both of my children, a boy and a girl, graduated from university last year. I think that the primary education these days is to have an university diploma, a driving licence and to speak two foreign languages. They do have it so now I enjoy a nice feeling of the accomplished task. It’s quite a relief: You raise the children, push them somehow, work on them, pay attention to them, choose schools for them, study with them – it’s hard for them at times so you have to study everything they do, you basically study the school all over again – and you start them up by doing all that, until they run completely on their own. I tried not to be only an authority but to have also a friendly relationship with them. That’s a bit more difficult in their teens because when the child is entering puberty, the father is obviously the biggest idiot around. But after some years, the person is getting out of the puberty in the same condition in which you’d sent him into it. I think the most important thing is that the child comes to you even when he or she gets into a scrape. Once at a primary school, my son shot firecrackers with his mates. ‚Honza, tell me how it was,‘ I asked him back then. ‚Well, dad, I’ll tell you. You know, we found a dog’s crap at a sidewalk, we had a firecracker and so we put it inside of it and observed what it does. It was right under the window of the school director, everybody ran away and I was the only one to stay.‘ So we discussed it at school, heard from them that my son’s schoolmate had many other firecrackers. Quite a messy situation. I sat down with him and as the authority I explained to him that he shouldn’t do it, that it was dangerous, that firecrackers can rip your hands off. When this talk was over, I leaned to him: ‚Listen, Honza, tell me one more thing – what happened with the crap?‘ His eyes lit up: ‚You should have seen it, dad, it made half of it fly away!’“


HOPRG_1834c

„One time in Venice, me and my former boyfriend went to buy something to a grocery store. Suddenly we heard a girl and a guy speaking English. We started to talk to them and they ended up inviting us back to their house. It was a night time, we didn’t know anything about them but our guts said they were good people. We still had some time before departure of our train so we went with them. But it was a bit scary. They took us through this dark labyrinth of streets and we were thinking: ‚We are going to get mugged at any point!‘ We were totally lost, didn’t know where we are, but in the end we got to their house. There were tiny little stairs by which we got to their apartment. When we entered, they said: ‚By the way, electricity’s out.‘ We looked at each other like: ‚OK, this is how we die!‘ It was a pitch black inside but all of a sudden, their roommates started to emerge, greeting us: ‚Hello, hello!‘ They lit some candles and started to cook dinner for us. It ended up being a little international artist community – there was a guy from Czech Republic, there were Americans, there were girls from France and Poland and so on. We had a candle-lit dinner of pasta, we talked with them and in the end they showed us a way to a train station. That was it, that was the last time I saw them. Total strangers. I love that kind of experience. That’s why I’m travelling.“

/

„Jednou jsme byli s bývalým přítelem v Benátkách. Šli jsme si do obchodu něco nakoupit a najednou jsme uslyšeli, jak si nějaký kluk a holka povídají anglicky. Začali jsme s nimi mluvit a skončilo to tak, že nás pozvali k sobě domů. Byl večer, nic jsme o nich nevěděli, ale náš instinkt nám říkal, že to jsou dobří lidé. Náš vlak jel až za nějakou dobu, a tak jsme se rozhodli jít s nimi. Ale bylo to trochu strašidelné. Vzali nás skrz temný labyrint uliček a my si říkali: ‚Každou chvílí nás tu někde přepadnou!‘ Byli jsme úplně ztracení, vůbec jsme nevěděli, kde jsme, ale nakonec jsme se dostali až k jejich domu. Nahoru vedly prťavé schůdky. Když jsme vešli do bytu, tak nám oznámili: ‚Mimochodem, vypadla nám elektřina.‘ Podívali jsme se s přítelem na sebe: ‚Jasně, takhle tedy zemřeme!‘ Uvnitř byla naprostá tma, ale najedou se začali objevovat jejich spolubydlící a začali nás zdravit: ‚Ahoj, ahoj!‘ Zapálili svíčky a začali pro nás vařit večeři. Ukázalo se, že to je malá umělecká komunita – byl tam kluk z Česka, byli tam Američané, holky z Francie a Polska, a tak dále. Měli jsme večeři při svíčkách, povídali jsme si a nakonec nás doprovodili na nádraží. A tím to skončilo, to bylo naposledy, co jsem je viděla. Naprosto neznámí lidé. Takovéhle zážitky miluji. Pro ně cestuji.“


HOPRG_1824a

„Rodiče mi vždy říkali: Pokud chceš dokázat to, co Češi, tak musíš pracovat dvakrát tolik. To mi v hlavě hodně utkvělo. Oni si uvědomovali, že moje dobré známky ve škole budou sloužit jako vizitka nejen mně, ale celé naší rodině. Nebo i celé místní vietnamské komunitě. Z toho pak ale podle mě v dospívání občas pramenily určité moje pocity méněcennosti – když jsem něco udělal jen „normálně“, průměrně, tak jsem ze sebe měl špatný pocit. Protože jsem věděl, že se ode mě čekalo něco víc. To se prolínalo celým mým dětstvím a mám to tak v podstatě dodnes. Je to i jeden z důvodů, proč jsem začal na střední škole kreslit, proč se dnes živím ilustrací. Protože jsem zjistil, že mi to celkem jde a to mi dává sebevědomí. Je to zdroj mé vnitřní stability, taková věž, kolem které je vystavěná velká část mého života. Vtipné je, že rodiče ani pořádně neví, co přesně dělám. Oni mluví hlavně vietnamsky, já hlavně česky, takže je mezi námi trochu jazyková bariéra a já jim to nikdy nebyl schopný úplně vysvětlit. Ale dostali se do fáze, kdy přijali, že jdu svoji vlastní cestou. Vždycky mi sice dají nějaké kázání, třeba o tom, jak by bylo fajn, kdybych si po té umělecké škole ještě udělal ekonomku, ale na konci dodají, že je nejdůležitější, abych byl šťastný. A ať to, co dělám, dělám pořádně.“

/

„My parents always used to tell me: If you want to succeed the same way as Czech people, you have to work twice as much. That’s something that I remember. They realized that my good grades at school would not only represent my achievements but also that of the whole family or even tthe Vietnamese community. I think that’s why I sometimes had feelings of inferiority when I was growing up – when I did something in a regular, mediocre way, I had a bad feeling from it. Because I knew that I was expected to do better. That was a red line that went through my whole childhood and it’s basically the same even today. It was also one of the reasons why I started to draw at high school, why I work as a graphic artist today. Because I realized that I was quite good at it and it boosted my self-confidence. It’s a source of my inner stability, it’s like a tower around which a big part of my life has been built up. It’s quite funny that my parents don’t even know what exactly I do. They speak mainly Vietnamese, I speak mainly Czech and so there is a slight language barrier between us that never really allowed me to completely explain it. But they got into a point when they accept that I go my own way. They still give me preaching about how nice it would be if I, after I graduate from the art school, still study Economics, but in the end they say that the most important thing is that I´m happy. And that I should try to be good at what I do.“

_

Co dělá: http://longiyart.tumblr.com


HOPRG_1832a

„Few years ago, I lived in China for a while. So many people stared at me and photographed me on a street that you cannot imagine. It was a weird feeling. But people stare at me a lot even when I am in my hometown in Austria. I noticed there are several reasons why people stare. Some stare at you with their prejudice and judge you with their eyes, some stare at you like: ‚Hey, there is something different!‘ or ‚Hey, there is something new!’. One time in China I was in an art gallery and people took more pictures of me than of anything else. It was annoying and it made me angry back then. But it also made me accept that people think I’m different. I guess when you look a bit different than the others, you need to get to a point when you just don’t care about it anymore. So now it’s okay with me. Because I know who I am.“

/

„Před několika lety jsem chvíli žila v Číně. Zíralo na mě a fotilo si mě tolik lidí, že si to nedovedete představit. Byl to zvláštní pocit. Ale lidé na mě zírají i v mém rodné městě doma v Rakousku. Zjistila jsem, že je několik důvodů, proč tak činí. Někteří na vás zírají se svými předsudky a soudí vás pohledem, jiní se na vás dívají stylem ‚hele, to je něco jiného!‘ nebo ‚hele, to je něco nového!‘. Jednou jsem v Číně byla v umělecké galerii a lidé fotili více mě než cokoliv jiného. Tehdy mě to naštvalo a rozzlobilo. Ale zároveň mě to donutilo přijmout, že si lidé myslí, že jsem jiná. Když vypadáte o trochu jinak než ostatní, tak se asi časem musíte dostat do bodu, kdy vám to začne být jedno. Takže dnes jsem s tím v pohodě. Protože já sama vím, kdo jsem.“


HOPRG_1823a

„Dal jsem nedávno po delší době výpověď v práci a přemýšlím teď o tom, co má smysl dělat. Aby to nepřinášelo uspokojení a radost jenom mně, ale i někomu jinému. Já jinak pořádám koncerty a večírky – to asi lidem radost dělá. Před šesti lety jsem nejdřív začal organizovat poslechové večírky. Sešli jsme se s kámošema dvakrát do měsíce v jednom malém baru a já pustil něco ze svých oblíbených věcí. Sbírám totiž desky, hlavně alternativní scénu 80. let – představte si třeba rané Depeche Mode nebo Kraftwerk – a chtěl jsem to sdílet s lidmi. Po nějakém čase mě oslovila jedna z mých nejoblíbenějších kapel, projekt z Brooklynu, který se jmenuje Xeno & Oaklander a který po hudební stránce na ty kapely z přelomu 70. a 80. let navazuje. Napsali mi, že se o tom dozvěděli a že by chtěli na mé akci zahrát. Já jim tehdy vysvětloval, že s tím nemám žádné zkušenosti, že nemám žádné prostory, že to jsou jen malé akce pro kamarády. Ale oni si nedali říct. A tak jsme to tehdy s přítelkyní v jednom klubu zorganizovali. Pro mě to byla strašná euforie – potkat lidi z té kapely, o kterých jsem měl představu, jak budou nepřístupní, ale se kterými jsme se hned skamarádili, vidět lidi, kteří si je přišli poslechnout. Od té doby jsem udělal asi sto koncertů a vznikla okolo toho komunita lidí, kterou tahle obskurnější muzika baví. Což je skvělý pocit. Já jsem už v dětství, když jsem se učil na kytaru, zjistil, že sám na hudbu talent nemám. Ale asi mám talent na organizování věcí, na spojování lidí. A vlastně to byl vždycky můj sen. Ale trochu jsem na to zapomněl a dlouho pro to nic nedělal. Když mě to pak někdy napadlo, tak jsem si říkal, že už je asi pozdě, že jsem s tím měl nejspíš začít už na konci puberty. Tohle mi ukázalo, že nikdy není na nic pozdě.“

/

„I’ve quit my job recently and I now think about what is a meaningful job to do. So that it wouldn’t bring satisfaction only to me but also to other people. Beside that, I’ve been organizing concerts and parties for several years – that make people happy, I guess. It started six years ago, when I began to organize listening parties. Me and my friends met in a little bar and I played some of my favourite records. Because I collect LP’s, especially alternative scene of 1980’s – imagine early Depeche Mode or Kraftwerk – and I wanted to share it with others. After some time, one of the most favourite bands of mine, Xeno & Oaklander from Brooklyn who musically follow the bands from late 1970′s and early 1980′s, wrote to me that they would want me to organize their concert. I tried to explain that I had no experience with such a thing, that I had no available space for the concert, that all I’d done are little events for my friends. But they insisted. And so me and my girlfriend organized their concert in a club. I was euphoric – to meet the people from the band about whom I thought how reserved they would be, to see the people listen to them. I’ve organized a hundred concert since then. A community of people who are into this kind of obscure music emerged. Which is a great feeling. I found out already as a child, when I tried to learn to play the guitar, that I have no music talent. But I guess that I have a talent to organize things, to connect people. And it was always my dream to do such things. I just forgot all about it for some time and did nothing about it. When the thought crossed my mind sometimes, I thought that it was already too late, that I should have started at the end of my teen years. This showed me that it’s never too late for anything.“

_

Odkaz: RARE


HOPRG_1833a

„Jako děti jsme to neměly rády – už jen proto, že když o Vánocích jedna rozbalila dárek, tak druhá hned věděla, co dostane. A když chodíte stejně oblékané, tak to je i velká ztráta osobní identity. Protože většina lidí si nepamatovala, která jsme která. Nikdo neříkal: Potkal jsem Martinu, potkal jsem Míšu. Říkali: Potkal jsem jednu z dvojčat. Když jsme byly na třídním srazu ze střední školy, tak si třetina lidí nemohla vzpomenout, jak se jmenujeme křestními jmény.“

„Teď se vidíme dvakrát do roka, jsme daleko od sebe – jedna u slovenských hranic, druhá v západních Čechách –, a tak si to tím stejným oblečením kompenzujeme. Začalo to jednou jako recese a pak se nám to začalo líbit. Jsme si díky tomu blíž a je hned vidět, že k sobě patříme.“

/

“We didn’t like it when we were kinds – when one of us unpacked a gift on Christmas Eve, the other instantly knew what she was getting. And when you dress alike, it’s also a big loss of your personal identity. Because most people couldn’t recognise us. No one said I met Martina or I met Míša. They would rather say that they me one of the twins. When we were on a high school reunion, one third of the people there couldn’t remember our first names.”

“Now we see each other twice a year, we are far apart – one by the Slovakian borders, the other one in Western Bohemia – so we compensate it with the same clothes. It started as a joke but they we started to enjoy it. We feel closer thanks to that, and one can see we belong together.”


HOPRG_1827a

„Člověk za život prožije různá traumata, která ho poznamenají. U mě to třeba bylo, když mi mamka zemřela na rakovinu. Nebo když sem v osmašedesátém vtrhli Rusové. Když se manželka v lázních zamilovala do jiného a rozvedla se se mnou. Když zkrachovala Moravia banka a já přišel o půl milionu. Když člověk prožije takové věci, tak pak hledá nějakou jinou cestu životem, která by nebyla tolik závislá na tom vnějším světě. Mám třeba několik známých, kteří jsou intenzivně věřící. Myslím si, že víra je proti takovýmto událostem pro člověka dobrá pomoc. Ale člověk prostě musí věřit. Já jsem hodně racionálně založený člověk, já to nedokážu – ti hlasatelé víry mě nepřesvědčují. Došel jsem k názoru, že člověku je dáno, aby žil v nejistotě. Ta je základním principem života. Člověk si to s věkem uvědomuje čím dál tím víc. A především ve chvíli, kdy se ocitne sám. Líbilo se mi, co napsal Anatole France v knize Ostrov tučňáků: Že doufá, že po jeho smrti Bůh – nebo možná napsal Příroda – z jeho atomů sestaví něco užitečnějšího. Moje víra prostě končí u toho, že hmota je nezničitelná.“

/

„A man expriences a lot of traumas in his life that marks him. In my case it was when my mom died of cancer. Or when Russians came to occupy us in 1968. When my wife went to a spa, fell in love with somebody else and divorced me. When Moravia bank went bankrupt in 1990′s and I lost half a million. When you go through such things, you start to search for some other way of life, not so dependant on the outer world. I have several friends who are strong believers. I think that faith is a good support of a man against such occurrences. But one has to believe. I am a very rational person and I cannot do it – the purveyors of the faith doesn’t persuade me. I came to the conclusion that a man has to live in uncertainty. That’s the basic principle of life. And you realize it more as you get older. Especially when you’re alone. I like what Anatole France wrote in his book Penguin Island: That he hopes that after he dies, God – or maybe he wrote Nature – would use his atoms to make something more usefull. To put it simply, my faith goes only that far that matter is indestructible.“