Powered by Seat

Archiv: Srpen 2016

HOPRG_1874e

(2/2) „Myslím si, že ve třinácti letech je člověk hodně zranitelný, asi proto si to dodnes s sebou nějakým způsobem nesu. Ten pocit, že nejsem dost dobrá. A že nikdy nebudu. Po té základce jsem začala vzhledu přikládat velkou váhu, dívala se kolem sebe dost povrchně. Měla jsem pocit, že bez vzhledu nedokážu nic. V patnácti jsem si našla prvního přítele, strašně se do něj zamilovala a on se na mě po čase vykašlal. A já, jak jsem si stále nevěřila, jsem furt chodila za ním a snažila se ho získat zpátky. A myslela si, že se se mnou rozešel opět jen kvůli mému vzhledu. Z toho mě nakonec vytáhl až další přítel, se kterým jsme spolu byli delší dobu. Dodal mi hodně sebevědomí, aspoň jsem si to myslela. Ale jak to tak bývá, tak v okamžik, kdy máte pocit, jak to všechno máte vyřešené, se vám to vrátí jako bumerang, jako zkouška. Nastoupila jsem potom do práce do jednoho zahradnictví, kde byla dívčí parta. Jenže tentokrát to bylo všechno naopak – neměly mě rády, protože jsem pro ně byla až moc holčičí. Smály se mi, že mě zajímá jen kosmetika, že jsem jinak neschopná. A tak mě braly. A já se do té role takhle postavila. To se mi stává často – rychle se v nějaké skupině lidí dostanu do určité role a tu roli přijmu. Už v tu chvíli si to uvědomuji, vím o tom, ale cítím se, jako bych byla v nějaké kazajce a nevím, co s tím dělat. Přijdu domu, zamyslím se a řeknu si: ‚Tak, zítra to přeci vyřeším!‘ Ale ten druhý den to zase nejde. Bude to znít hrozně povrchně, ale pamatuji, že jsem tam jednoho dne přišla v hezkých šatech a cítila se skvěle, sebevědomě. Pak jsem se převlékla do pracovní zástěry a zase se cítila být strašně malá. V takovou chvíli si od lidí nechám líbit cokoliv a neřeknu ani slovo.“

„Často přemýšlím, jestli jen neustále před společností nenosím nějakou masku. Pracuji teď už půl roku ve společnosti, která dělá kosmetické poradenství, strašně mě to baví a mám pocit, že jsem se přes tu práci opět trochu našla, ale zároveň si pamatuji, že jsem tehdy na základce taková vůbec nebyla. Byla jsem úplně jiný člověk. Takže nevím, jestli jsem se opravdu změnila, jestli sama nebo kvůli jiným lidem, jestli je to všechno jen iluze nebo jestli jsem to dnes doopravdy já.“

/

„I think that people are very vulnerable around the age of thirteen, I guess that’s why I still struggle with this nowadays. With the feeling that I am not good enough. And that I never will be. After the secondary school I started to see the outer appearance as something very important, I used to see things in a very superficial way. I had a feeling that I wouldn’t be able to achieve anything without good look. I found myself my first boyfriend at the age of fifteen, I fell madly in love with him and he dumped me after some time. Since my self-confidence was low, I tried to get him back over and over again. And I thought that he had broken up with me only because of my looks. It was only my next boyfriend who managed to get me over this idea. We were together for a longer time and he really boosted my confidence. Or so I thought. But, as it happens, the moment you feel you’d overcame something, it comes back as a boomerang, a challange. I started to work in a garden centre where was a girl’s group of employees. But this time it was a completely opposite situation – they didn’t like me because I was too girly for them. They laughed that all I cared about was cosmetics, that I was useless. They saw me that way. And I took the role. That happens a lot to me – in a new group of people, I quickly get into a certain role and I accept it. I realize it already at the time when it’s happening, I know about it but I feel as if I am in a straitjacket and I don’t know what to do. I come home and think about it: ‚Okay, I will solve it tommorow!‘ But the next day it’s the same. This might sound shallow but I remember that one day I came to the work at the garden centre in a nice dress and I felt great and self-confident. But then I changed into a working apron and I felt to be this little again. At such moment, I let people do and say anything to me and I don’t say a word.“

„I often think whether I don’t wear a mask in front of the society all the time. I’ve been working as a cosmetics advisor for the last half a year, I really enjoy it and I have a feeling that I’ve somehow found myself through the work again but at the same time I remember that I wasn’t like this at the beggining of the secondary school. I was a completely different person. So I don’t know if I really changed, if I changed on my own or because of other people, if it’s all a great illusion or if the way I am now is the real me.“


HOPRG_1874a

(1/2) „Mám pocit, že jsem se na základní škole hodně změnila kvůli svým spolužačkám. Aniž bych se jich ptala, tak mi od sedmé třídy každý den říkaly, jak mám vypadat a co mám nosit. Furt se mě snažily změnit. Já jsem v té době vůbec nepřemýšlela o tom, jak vypadám. Dělala jsem závodně sport, atletiku, a oblékala se jako kluk. S klukama jsem se i hodně bavila, měly jsme jich ve třídě jen pár. Ony v té době už vypadaly úplně jinak, nosily v podstatě stejné oblečení jako jejich mámy. Mě asi považovaly za šedou myš, kterou musí předělat. Kdybych tehdy byla sebevědomá, jistá si sama sebou, tak se to nemohlo stát. Ale ony asi vycítily, že jsem moc velké sebevědomí neměla, a tak si časem dovolovaly čím dál víc. Nešla mi matika, a jak jsem dělala sport, tak mi začaly předhazovat, že jsem hloupá. Že mám jen ten sport, že nic jiného nedokážu. A neustále měly různé poznámky. Říkaly: ‚Ježišmarja, tak se na sebe podívej, jak vypadáš! Takhle si nikdy nikoho nenajdeš.‘ Nakonec vždy dodaly, že to se mnou myslí dobře.“

„Já přitom do té doby měla dobré zkušenosti – kluci se se mnou bavili, líbila jsem se jim. Ale ony mě nakonec v průběhu dvou let dokázaly přesvědčit, že ne. Pamatuji, že jsem to doma říkala mámě – že mám vlasy jako kluk, že se jako kluk oblékám, že se nemaluju. Že mi to nesluší. Máma mi vždy říkala, že to není pravda, že mi jen závidí, že jsem taková, jaká jsem. Ale já jsem to vlastní mámě nevěřila. Byla jsem přesvědčená o tom, že jsem ošklivá, k ničemu. Že nikdy nic nedokážu. A že máma mi jen maže med kolem pusy, protože to je moje máma. Uvěřila jsem jim.“

„Na konci devítky jsem pak jednoho dne přišla do třídy v růžové mikině a s vyžehlenými vlasy. Jedna z holek, která se do mě ty předešlé dva roky obouvala, mě uviděla a před celou třídou řekla: ‚No konečně vypadáš jak holka a sluší ti to!‘ Já jsem šla mezi lavicemi a namísto toho, abych se cítila dobře z toho, že jsem se jim konečně zavděčila, jsem si sedla do lavice a rozbrečela se. Cítila jsem se být poražená. Protože jsem věděla, že jsem to udělala kvůli nim. Takhle zpětně si myslím, že to byl okamžik, kdy jsem ztratila samu sebe.“

/

„I’ve got a feeling that I changed a lot at the secondary school because of girls from my class. Since the seventh grade, and without me asking them, they used to tell me every day how I should look like and what I should wear. They were trying to change me all the time. I didn’t think twice about my look back then. I did athletics at the time and I used to dress like a boy. I also talked with boys a lot, there were just a few of them in our class. The girls looked very different already, they basically wore the same clothes as their moms. I guess to them I was a grey mouse who needed to be changed. If I had been self-confident back then, it would have never happened. But they must have felt that I was not so sure of myself and they started to be more and more impudent with me. I was not good at math and since I used to do the sport, they started to say that I was stupid. That all I had was the sport and that I couldn’t do anything else. And they kept on having all kinds of remarks. They used to say: ‚Oh my God, just look at yourself. You are never going to find yourself a boyfriend this way!‘ At the end they always said that they did it for my own good.“

„But I had had good experiences until then – boys talked to me, liked me. But the girls managed to convince me during those two years that they didn’t. I remember telling it to my mom at home – that I had hair just like a boy, that I wore clothes just like a boy, that I didn’t use make-up. That I didn’t look nice. My mom always told me that it was not true, that the girls were just jealous of me for being who I was. But I didn’t belive her, my own mom. I was convinced that I was ugly, useless. That I would never achieve anything. And that my mom was just sweet-talking me because she was my mom. I believed them.“

„At the end of the secondary school I came to class one day wearing a pink sweatshirt and with ironed hair. One of the girls who used to talk badly of me in the previous years noticed me and said out loud, in front of the whole class: ‚Finally! You look like a girl and you look great!‘ I walked to my desk and instead of feeling good about finally pleasing them, I sat down and started to cry. I felt defeated. Because I knew that I’d done it because of them. In retrospect I think that was the moment when I lost myself.“


HOPRG_1871c

(2/2) „Pamatuji si na den, kdy jsme na jaře šedesátého devátého roku vyhráli nad Sověty v hokeji. Já jsem tehdy šel do kina na film Spalovač mrtvol. Když jsem vylezl z kina ven, tak jsem viděl davy lidí, kteří vykřikovali a jásali. Ale po tom filmu to na mě působilo hrozně – ten fanatismus v jejich očích. Vyhráli jsme v hokeji, ale přitom už byli všude milicionáři a různí čeští idioti, kteří se navzájem hlídali. Musel jsem tehdy od těch davů utéct pryč.“

„V dvaasedmdesátém roce jsem dělal brigádu v tiskárně. Nejprve jsem dělal dělníka, doplňoval role papíru, ale oni zrovna potřebovali chemika, a tak jsem na to kývnul. Přivedli mě za ředitelem podniku, aby mě poznal. Přišli jsme za ním do kanceláře a já říkám: ‚Dobrý den, pane řediteli.‘ On se tak na mě podíval a řekl: ‚Soudruhu Matzenauere, pro vás vždycky jen soudruh ředitel.‘ Odpověděl jsem mu: ‚Soudruhu řediteli, pro vás vždycky jen pan Matzenauer.‘ A tím bylo vymalováno. Já jsem si už v dospívání nastudoval marxismus a zjistil, že to je nesmyslná, proti-lidská věc. Komunistický manifest považuji za něco zrůdného. A s lidmi, kteří byli ovlivněni marxismem, a takoví byli i mezi chartisty, se nikdy nedalo moc mluvit o vážných věcech. I když to třeba někdy byli poctiví lidé a mysleli si, že to myslí dobře, tak tím měli narušený celý způsob myšlení. I mezi těmi, kdo se politicky angažovali v tom Pražském jaru, byli dost nedůvěryhodní lidé. Jeden z mála, kdo vzbuzoval trochu důvěry byl ten Dubček. Saša. Já jsem tak později pojmenoval jednoho psa, ten měl taky takové oddané oči. Byl to zatoulaný vlčák, kterému jsem dával nažrat v jedné vesnici. Pracoval jsem v té době jako hydrogeolog a objížděl republiku v maringotce. Jednoho dne jsem ho nemohl najít, šel do místní hospody a říkám: ‚Saša se nevrátil.‘ Hostinská mi povídá: ‚Vždyť ho sežrali!‘ Že prý tam o jedné rodině každý věděl, že žerou psy. Takže takhle oni sežrali Sašu.“

/

„I remember the spring day in 1969, when we won a hockey match against Soviets at the World Championship. I went to a cinema that day to see ‚The Cremator‘ (Spalovač mrtvol). When I walked out from the cinema, I saw the cheering crowds everywhere. But after the film it felt terrible to me – the fanaticism in their eyes. We won a hockey match but there were already soldiers of People’s militia everywhere and all kinds of Czech idiots who controlled one another. I felt that I had to get away from the crowds.“

„I had a part time job in a printing company in 1972. I had a blue-collar job at first, I used to refill paper in the printer, but the company needed a chemist at the time and so I accepted the new position. The brought me to the director’s office so I could meet him. We got there and I sad: ‚How do you do, Mr. director?‘ He looked at me suspiciously and said: ‚Comrade Matzenauer, for you I will always be Comrade director.‘ I replied: ‚Comrade director, for you I will always be Mr. Matzenauer.‘ And that was it. I’d studied marxism already when I was growing up and I found out it was a senseless, inhuman thing. I find the Communist manifesto in itself to be a monstrosity. It was always hard for me to speak about serious things with people who had been influenced by marxism, there were some of those even among people who signed Charta 77. Even though some of them were honest people who thought they meant good but their whole way of thinking was disrupted by it. For me, many of the people who were politically engaged in the ‚Prague spring‘ of 1968 were not very trustworthy. One of the few who seemed credible was Alexander Dubček. Saša (diminutive of the name Alexander). Later I named a dog after him, he also had such devoted eyes. It was a stray German shephard, I used to feed him in one village. I worked as a hydrogeologist at that time and I drove around the country in a trailer. I couldn’t find the dog one day and so I went to a local pub and said: ‚Saša hasn’t returned yet.‘ The publican told me: ‚They ate him, you didn’t hear about it?‘ She said that there was a family in the village about whom everybody knew that they ate dogs. So this way Saša was eaten.“

__

Poslední příběh ze série o událostech srpna 1968 a jejich důsledcích. Série vznikla s podporou Paměť národa. Zde si můžete přečíst a poslechnout více o životě Michala Matzenauera: http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/4963?locale=cs_CZ

Pokud byste chtěli podpořit dokumentování a archivaci vzpomínek dalších pamětníků, můžete tak učinit zde: https://www.postbellum.cz/podporte-nas/

/

The last story of the series on the events of August 1968 in Czechoslovakia. I was able to meet the witnesses thanks to the support of the Memory of Nations project. You can read and listen more about life of Michal Matzenauer: http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/4963?locale=en_GB

If you would like to support recording and archiving of memories of witnesses of the 20th century historical events, you can do it here: https://www.postbellum.cz/english/


HOPRG_1871a

(1/2) „Moje generace zažila to společenské uvolnění 60. let v době, kdy jsme byli mladí a plní energie. Já jsem v roce 67 maturoval ve Zlíně, tehdejším Gottwaldově, a pamatuji, že jsem v té době často jezdil do Prahy na jazz. Ale ten se začal hrávat i na té Moravě. Hrála se i různá divadla a na studentských kolejích začaly probíhat večery, kde se zpívalo a povídalo. Já jsem v šestnácti letech začal chodit k jednomu faráři na disputace o filozofii a teologii. Ještě pár let předtím by si to ten farář nedovolil. Najednou ale ustal takový ten neustálý strach, který jsem silně pociťoval a znal od rodičů. Protože v 50. letech se všichni báli. Přišel 1. máj, lidé se báli, a tak šli mávat do průvodu. Teď přišel 1. máj nebo Velký říjen a lidé tam nešli, vykašlali se na to. To bylo něco neuvěřitelného.“

„Říkali jsme si s kamarády: ‚Třeba budeme moci studovat. Třeba budeme moci něco dělat.‘ Najednou se nám ten svět zdál být obrovský. S jedním kamarádem jsme chtěli jet studovat do Oxfordu, kam nás pozval tamní profesor, který tu tehdy byl. Já jsem ale tušil, že se něco stane, že to tak ti komunisté nenechají. Ten zážitek z osmašedesátého roku pro mě bylo podobný, jako když vám dlouho umírá blízký člověk, takhle to na mě působilo. Dlouho čekáte, že se to stane, připravujete se na to, ale když to pak přijde, tak vás to stejně zdrtí. Myslím, že ta společnost tehdy dostala tou okupací takovou ťafku, že se rozdělila na malou část lidí, kteří tomu nepodlehli, a na velkou část, která byla tou následnou husákovskou normalizací zlomená. Underground vzniká a odděluje se od společnosti právě v téhle době. Myslím, že v té mé generaci se ukázalo, že jsme v té době byli všichni nedospělí. O nás se ve všem staral stát, ve škole i v zaměstnání, nebyli jsme zvyklí přemýšlet, jen jsme poslouchali, co se nám řeklo. Nebyli jsme připraveni na okamžik, kdy se budeme muset rozhodnout sami za sebe.“

/

„My generation experienced the social and political liberation of 1960′s at the time when we were young and full of energy. I graduated high school in 1967 in Zlín, name Gottwaldov at the time, and I remember that I often used to go to Prague for jazz concerts. But they played jazz even in the Moravia. There was also a lot of theatre plays and various evening events at student dormitories where people sang and talked. When I was sixteen, I started attending philosophical and theological disputations that were held by a local priest. He wouldn’t had dared to organize such events only few years earlier. But suddenly the fear that had been ever-present before and that I knew well from my parents. Because everybody were afraid in 1950′s. Labor day came on May 1st and everybody went to wave their hands into a parade. Now the 1st of May or celebration of October Revolution came and some people didn’t go to the parade and didn’t worry about it. That was unbelievable.“

„Me and my friends thought: ‚Maybe we’ll be able to study. Maybe we’ll be able to do something.‘ The world suddenly seemed huge to us. Me and my friend wanted to go to study in Oxford, a professor from the university was here and invited us to come. But I always thought that something will happen, that the communists wouldn’t leave it like that. For me, the experience of the events of 1968 was similar to a one when a person who is close to you is dying for a very long time. You prepare yourself for the moment for a long time but when it happens, it crushes you anyway. I think that the Czechoslovak society was hit so hard by the occupation that it was divided between a small part of people who didn’t succumb to it and t a major part that was broken by the normalization led by Gustav Husák. The underground movement was created and diveded from the society at this very time. I think that the events showed that people of my generation were immature. The state had been taking care of us in every aspect, in schools or at work, we were not used to think for ourselves, we just had been listening what we were told. We were not prepared for a moment when we had to decide on our own.“

__

Poslední příběh ze série o událostech srpna 1968 a jejich důsledcích. Série vznikla s podporou Paměť národa. Zde si můžete přečíst a poslechnout více o životě Michala Matzenauera: http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/4963?locale=cs_CZ

Pokud byste chtěli podpořit dokumentování a archivaci vzpomínek dalších pamětníků, můžete tak učinit zde: https://www.postbellum.cz/podporte-nas/

/

The last story of the series on the events of August 1968 in Czechoslovakia. I was able to meet the witnesses thanks to the support of the Memory of Nations project. You can read and listen more about life of Michal Matzenauer: http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/4963?locale=en_GB

If you would like to support recording and archiving of memories of witnesses of the 20th century historical events, you can do it here: https://www.postbellum.cz/english/


HOPRG_1863e

„Dělala jsem v rozhlase zvukařku a 21. srpna 1969 jsem měla službu v době, kdy se večer vysílaly rozhlasové noviny. Pamatuji, že jsem do Rozhlasu přišla celá ubrečená, protože po Václaváku a Vinohradské třídě šířili slzný plyn. Asi tam bylo nějaké srocení lidí. Když jsem přišla na pracoviště, tak tam seděli dva soudruzi z lidových milic a měli na nohou položené kvéry. Jen tam tak seděli a koukali jak trdla. Já už celý ten rok pozorovala, jak se někteří lidé mění, ale pamatuji, že v tu chvíli jsem si silně uvědomila, že už to jsou Češi, kdo nás hlídají. Tehdy se vysílalo znění nového policejního zákona, který dával esenbákům naprostou svobodu v tom, jak s člověkem mohli jednat, ač třeba nic neudělal. Moderátor to ve studiu předčítal a režisér se na mě po celou dobu vysílání vyděšeně díval, protože já seděla za mixážním pultem a třásly se mi ruce. Kdykoliv jsem mohla stáhnout zvuk. Já jsem ale věděla, že by to nemělo žádný smysl. Že by to odnesli všichni lidé okolo mě.“

/

„I worked in the Czechoslovak radio as a sound engineer and I had night shift on 21st of August 1969 during a broadcast of an evening news. I remember that I arrived to the building of the radio all tearful because they had been spreading a tear gas around Wencelsas square and Vinohradská street. I guess there had been a gathering of people. When I entered the workplace, two comrades of people’s milita sat there with guns laid on their legs. They just sat and looked around as numbskulls. I’d been noticing over the previous year how some people changed but I remember that at that moment I strongly realized that it were already Czech people who controled us. On that day a new version of a police act was being broadcasted. It gave a complete freedom to a police when dealing with people, even with those who didn’t do anything. The anchorman was in the studio and read the text of the act and the director watched me in terror the whole time. Because I sat behind a mixing desk and my hands shook. I could turned off the studio sound at any moment. But I knew that there was no sense of doing that. That everyone around me would suffer the consequences.“

__

Příběh je součástí série o srpnu 1968, která vznikla s podporou Paměť národa. Zde si můžete přečíst a poslechnout více o životě Jitky Borkovcové: http://www.pametnaroda.cz/witness/clip/id/4661/clip/12657

Pokud byste chtěli podpořit dokumentování a archivaci vzpomínek dalších pamětníků, můžete tak učinit zde: https://www.postbellum.cz/podporte-nas/

/

The story is a part of the series on the events of August 1968 in Czechoslovakia. I was able to meet the witnesses thanks to the support of the Memory of Nations project. You can read and listen more about life of Jitka Borkovcová: http://www.pametnaroda.cz/witness/clip/id/4661/clip/12657…

If you would like to support recording and archiving of memories of witnesses of the 20th century historical events, you can do it here: https://www.postbellum.cz/english/


HOPRG_1864c

(2/2) „Pracovala jsem tehdy na Filozofické fakultě, učila ruštinu. Měla jsem ruskou kolegyni, která nedlouho po těch srpnových událostech jednou přišla celá poplivaná. Promluvila venku rusky. Když z Ruska přijeli moji známí a šli jsme do obchodu, tak nás nechtěli obsluhovat. Otočili se k nám zády. Moji kluci házeli se všemi ostatními dětmi na tanky jablka a hrušky, ale po pětadvaceti letech jsem se od nich dozvěděla, že je ostatní ve škole bili. Protože jejich maminka byla Ruska. Ale v té době jsem tu už roky žila a měla tu mnoho přátel, kteří věděli, jaký je můj postoj a co zažívám. Když jsme někde seděli a zpívalo se, tak říkali: ‚Tak a teď nějakou ruskou písničku pro Galku!‘ To jim v životě nezapomenu.“

„Z Karlovy univerzity vyhodili všechny lidi, kteří byli proti vstupu vojsk. Se mnou mluvili třikrát, ptali se mě, co si o vstupu vojsk myslím a chtěli ode mě přesnou formulaci mého vztahu k tomu, co se stalo. A já se bála. Bála jsem se, že mě můžou odvézt od mých dvou malých dětí. To se tehdy stávalo – znala jsem několik dívek se sovětským občanstvím, které byly proti vstupu, a které sebrali a odvezli do Ruska. Takže já tehdy nic neodsuzovala a mlčela. Na můj dnešní přístup k životu jsem se tehdy zachovala odporně. Ale měla jsem dvě děti. Nemohla jsem si dovolit udělat na protest vůbec nic. Ale nechtělo se mi žít.“

„Začátkem roku 1969 jsme s manželem odjeli do Iráku, on je geolog a jel tam pracovat. Po několika měsících jsem se vrátila a viděla, jak celý národ chodí se skloněnou hlavou. Všichni se dívali do země, to bylo něco strašného. Přitom jsem věděla, jak moc chtěli lidé protestovat. Ale nemohli. Babička v té době jednou vzala děti do Jeseníků na chalupu, kde se tehdy dělalo betonové zápraží. Babička do něj píše: Svoboda. Mír. Můj malý syn, vychovaný od maminky a ze školy, připisuje: Komunismus. Babička se zlobí, škrtá komunismus a píše: ’68. Máme to tam dodnes.“

/

„I worked at the Faculty of philosophy back then, I taught Russian. I had a Russian colleague who one day, not long after the events, came to the university all covered in spits. She spoke Russian outside. When my friends from Russia came to visit me and we went to a shop, they refused to serve us. They turned their backs to us. My boys thre apples and pears on the tanks just like all the other kids but after twenty-five years I got to know that they were beaten at school every day. Because their mom was Russian. But I’d been living here already for years and I had a lot of friends who knew what I was going through. When we were out together and we sang, they used to say: ‚And now let’s sing a Russian song for Galka!‘ I will never forget they did that for me.“

„All the people who’d spoken against the invasion were fired from the Charles Unviersity. They spoke to me three times, asking me what I thought about it and wanted to hear an exact formulation of my relation towards what happened. And I was afraid. Afraid that they might take me away from my two little kids. That used to happen back then – I knew several girls with Soviet citizenship who were against the occupation and who were taken away to Russia by them. So I didn’t denounce anything, I remained silent. From my today’s perspective, I acted in a repulsive way. But I had the children. I couldn’t afford to do anything as a protest. But I didn’t want to live.“

„At the beggining of 1969, me and my husband went to Iraq. He went to work there as a geologist. I came back to Czechoslovakia after a few monts and I could see the whole nation walking around with a bowed head. Everybody was looking down, it was terrible. Because I knew how much the people wanted to protest. But they couldn’t. Our grandma, my husband’s mother, took the kids to our cattage in Jeseníky where a concrete porch was being made at the time. Granny writes into the concrete: Liberty. Peace. My little son, well-brought-up by his mommy and by school, adds: Communism. Granny gets angry, crosses off ‚communism‘ and writes: ’68. The inscription is still there.“

__

Příběh je součástí série o srpnu 1968, která vznikla s podporou Paměť národa. Zde si můžete přečíst a poslechnout více o životě Galiny Vaněčkové: http://www.pametnaroda.cz/witness/clip/id/5190/clip/14266…

Pokud byste chtěli podpořit dokumentování a archivaci vzpomínek dalších pamětníků, můžete tak učinit zde: https://www.postbellum.cz/podporte-nas/

/

The story is a part of the series on the events of August 1968 in Czechoslovakia. I was able to meet the witnesses thanks to the support of the Memory of Nations project. You can read and listen more about life of Galina Vaněčková: http://www.pametnaroda.cz/witness/clip/id/5190/clip/14262…

If you would like to support recording and archiving of memories of witnesses of the 20th century historical events, you can do it here: https://www.postbellum.cz/english/


HOPRG_1864a

(1/2) „Studoval na začátku padesátých let u nás v Rusku na vysoké škole. Byl to můj první kluk a řekl, že si mě chce vzít. Zažádala jsem o vízum, že se chci jet vdávat. Ale přišla odpověď, že si jako občanka Sovětského svazu cizince nemůžu vzít. Přečetli jsme ten dopis, šli spolu přes celé město a mlčeli. Myslela jsem si, že ho už nikdy neuvidím. Nevěděli jsme, co dělat, a on mě poprosil, jestli bych na něj deset let nepočkala – že by v Československu odpracoval to, co za něj zaplatil stát za jeho studium a pak že by za mnou přijel. Neřešili jsme, co by se za těch deset let stalo, ale já mu tehdy slíbila, že počkám. Za pár měsíců jsem mu napsala, aby nikdy nepočítal s tím, že bych se za ním někdy mohla přestěhovat do Československa. Že já svoji velkou socialistickou vlast, která nese štěstí celému světu – tak jsem byla vychovaná, o tom tehdy přesvědčená –, nikdy nemůžu opustit. On mi napsal, že na mě přesto čeká. Nakonec jsem přijela a měli jsme svatbu na Staroměstském náměstí.“

„V životě jsem prožila dva tragické momenty. Když mi umřela maminka a když do Československa přijely sovětské tanky. To jsem zprvu vůbec nemohla pochopit. Běhala jsem od jednoho tanku k druhému a ptala se: ‚Prosím vás, proč jste tady?‘ ‚Jak, proč?‘, říkali. ‚Vždyť nám řekli, že Němci stojí na hranicích, my jsme vás přišli zachránit!‘ Vysvětlovala jsem jim, že na hranicích rozhodně nikdo nestojí. Ptala jsem se: ‚Vy jste četli Dva tisíce slov? Samozřejmě, že ne – já vám to můžu přeložit do ruštiny! Abyste pochopili, co jsme tady chtěli. Co chtěli Češi – lepší socialismus než v Sovětském svazu.‘ Odpovídali: ‚Jak by mohl být socialismus lepší než v Sovětském svazu?‘“

„Několik dní po vstupu vojsk jsme s manželem jeli vyzvednout děti na chatu do Jeseníků a potkávali další a další ruské tanky. Ty nás pouštěli, protože já vždy vyšla z auta a rusky řekla: ‚Tak prosím vás, pustíte nás?‘ Oni si nejspíš mysleli, že jsem nějaká paní z KGB na obhlídce, a tak říkali: ‚Samozřejmě!‘ a uhýbali. Pamatuji, jak jsem manželovi říkala: ‚Jedeme pro děti a potkáváme samé tanky. Až se budeme za pár dní vracet, tak je budeme potkávat znovu – budou odjíždět z Československa.‘ Byla jsem přesvědčená, že jak přišli, tak zase odejdou. Uvidí, jak tady chceme budovat socialismus s lidskou tváří, a odejdou.“

/

„It was the beginning of the 1950′s and he studied in my hometown in Russia at a university. He was my first boyfriend and he told me that he wanted to marry me. I applied for a visa, stating that I wanted to go to have a wedding. But I got a reply that as a Soviet citizen, I couldn’t marry a foreigner. We read the letter and silently walked around the city for an hour. I thought I would never see him again. We didn’t know what to do and he asked me if I could wait ten years for him – that he would work off what he had been paid by the Czechoslovak government for his studies and then he would come back. We didn’t think too much about what would happen in the ten years but I promised him to wait. After a few months I wrote him a letter, saying that I could never move to Czechoslovakia with him, that I could never leave my great great socialist homeland that brings happiness to all the world. I was raised to believe this and I did. He replied that he was about to wait anyway. In the end I did come and we had a wedding in the Old Town Square.“

„I went through two tragic moments in my life. When my mom died and when Soviet tanks invaded Czechoslovakia. At first, I couldn’t understand what was happening. I ran from one tank to another, asking: ‚Excuse me, why did you come?‘ ‚What do you mean?,‘ they asked. ‚They told us that West German troops stood at the borders. We came to save you!‘ I was trying to explain to them that there was nobody standing at the borders. I asked them: ‚Did you read The Two Thousand Words manifesto? Of course you didn’t – but I can translate it into Russian for you! So you could understand what we wanted around here. What Czech people wanted – better socialism than in the Soviet Union.‘ They replied: ‚How could there be better socialism than in the Soviet Union?’“

„A few days after the invasion, me and my husband were driving to pick up our kids at our cottage in the Jeseníky mountain area and we passed by one Russian tank after another. They let us drive up in front of them because I always got out of the car and said in Russian: ‚Would you let us go or what?‘ They probably thought that I was a KBG officer on an inspection and so they said: ‚Of course!‘ and let us drive. I remember that I said to my husband: ‚We go to pick up kids and we keep passing tanks. When we’ll be on our way back in a couple of days, we will be passing them as well – they’ll be leaving Czechoslovakia.‘ I was convinced that just as suddenly as they came, they would leave. That they would see that we wanted to build up ‚socialism with a human face‘ and they would leave.“

__

Příběh je součástí série o srpnu 1968, která vznikla s podporou Paměť národa. Zde si můžete přečíst a poslechnout více o životě Galiny Vaněčkové: http://www.pametnaroda.cz/witness/clip/id/5190/clip/14266…

Pokud byste chtěli podpořit dokumentování a archivaci vzpomínek dalších pamětníků, můžete tak učinit zde: https://www.postbellum.cz/podporte-nas/

/

The story is a part of the series on the events of August 1968 in Czechoslovakia. I was able to meet the witnesses thanks to the support of the Memory of Nations project. You can read and listen more about life of Galina Vaněčková: http://www.pametnaroda.cz/witness/clip/id/5190/clip/14262…

If you would like to support recording and archiving of memories of witnesses of the 20th century historical events, you can do it here: https://www.postbellum.cz/english/


HOPRG_1865c

(2/2) „Bylo měsíc po vpádu vojsk a už bylo vidět takové kroucení, jak ti všichni, kteří se zaťatou pěstí hrozili vojákům v ulicích, pochopili, že ten proud bude nadále východní. Z celého ministerstva jsem byl za okupace zraněný jen já, takže se tam o mně vědělo. Do očí mi nikdo nic neřekl, ale třeba jsem se dozvěděl, že předseda stranické organizace o mně začal říkat: ‚No, bůh ví, jak to bylo. Jestli náhodou ten Kolda opravdu nestřílel.‘ To mi připadalo neuvěřitelné. Protože to říkal člověk, který dobře věděl, že my tam ve službě ani žádné zbraně neměli, že jsme tam zvedali telefony. Podle mě si takto pro sebe obhajoval změnu svého postoje. Tehdy si plno lidí lhalo do kapsy. Takovou tu propagandistickou lhavost jsem viděl i u těch Rusů. Ještě než jsem po tom svém postřelení upadl do bezvědomí, tak jsem zaslechl, jak ten voják říká: ‚On mě napadl se zbraní v ruce!‘ Asi měl strach, že by za to byl postihován. To se ještě dá pochopit. Ale když jsem se později dostal do jejich polní nemocnice, tak se mě tam pracovník vojenské kontrarozvědky ptal, jak se mi to stalo. Bylo to ještě před tím, než mě operovali, ale já mu to tehdy na pokraji mdlob odvyprávěl. Odpověděl: ‚To není pravda. Sovětský voják nikdy nevystřelí na někoho, kdo nemá zbraň!‘ Taková byla jejich doktrína a nic jiného nepřipouštěli. Takhle byli naočkovaní, i ti doktoři a sestry. Jedna sestřička mi ukázala na deset zraněných sovětských vojáků, kteří tam leželi a říkala: ‚To jsou všechno oběti vaší kontrarevoluce!‘ Když jsem se pak s jedním z těch vojáků bavil, tak mi přiznal, že si přiskřípl ruku do poklopu tanku.“

/

„Already a month after the invasion you could see people equivocating, as all those who had been shaking their fists at the soldiers on the streets understood that we were still going to go in the Eastern direction. I was the only one injured at the Ministry of Transportation so people knew about me around there. Nobody told me anything face to face but I got to know that the chairman of the local party organization started to say: ‚Well, who knows what really happened. It’s possible that he really fired first.‘ I couldn’t believe it. Because he knew very well that we didn’t even have guns at work, that all we did was answering phone calls. I think this was his way to justify a change of his stance in front of himself. There was a lot of people back then who deluded themselves into believing certain things. I could see the kind of a propagandist lying among Russians as well. Before I fell unconscious after I was shot, I could hear the soldier saying: ‚He attacked me with a weapon!‘ I guess he was scared of a punishment. That’s something I can understand. But when I later got to their field hospital, a military counterintelligence officer asked me what had happened. It was before I underwent a surgery so I was almost about to faint. But I told him the story. He replied: ‚That’s not true. A Soviet soldier would never shoot an unarmed man!‘ That was what they believed, they were in denial of anything else. This was the way they’d been indoctrinated, even the doctors and nurses. At one point, one nurse pointed at ten injured Soviet soldiers who were lying there and said: ‚These are all the victims of your counterrevolution!‘ When I later talked with one of the soldiers, he conceded that his injured arm had been squeezed by a hatch of his tank.“

__

Příběh je součástí série o srpnu 1968, která vznikla s podporou Paměť národa. Pan Kolda pracoval v osmašedesátém roce na ministerstvu dopravy, které v noci z 24. na 25. srpna 1968, kdy měl noční službu, obsadili sovětští vojáci. Hledali zbraně. Jak popisuje ve svém vyprávění na webu Paměti národa, jeden z vojáků ho s namířeným samopalem odváděl z jedné místnosti do druhé a nešťastnou náhodou ho postřelil. Před čtením následujícího úryvku našeho hovoru si poslechněte jeho vzpomínky na tento okamžik a na to, co následovalo: http://www.pametnaroda.cz/witness/clip/id/5730/

Pokud byste chtěli podpořit dokumentování a archivaci vzpomínek dalších pamětníků, můžete tak učinit zde: https://www.postbellum.cz/podporte-nas/

/

The story is a part of the series on the events of August 1968 in Czechoslovakia. I was able to meet the witnesses thanks to the support of the Memory of Nations project. Jiří Kolda worked at the Ministry of Transportation in 1968. He had a night shift on the night of 24th August when Soviet soldiers came in, searching for weapons. As he tells in his story at the website of Memory of Nations project, one of the soldiers was taking him from one room to another with a pointed machine gun and accidentaly shot him. Before reading the following excerpt of our conversation, please read how he remembers this moment and what followed next: http://www.pametnaroda.cz/witness/clip/id/5730/clip/15647?locale=en_GB

If you would like to support recording and archiving of memories of witnesses of the 20th century historical events, you can do it here: https://www.postbellum.cz/english/


HOPRG_1865a

Pan Kolda pracoval v osmašedesátém roce na ministerstvu dopravy, které v noci z 24. na 25. srpna 1968, kdy měl noční službu, obsadili sovětští vojáci. Hledali zbraně. Jak popisuje ve svém vyprávění na webu Paměti národa, jeden z vojáků ho s namířeným samopalem odváděl z jedné místnosti do druhé a nešťastnou náhodou ho postřelil. Před čtením následujícího úryvku našeho hovoru si poslechněte jeho vzpomínky na tento okamžik a na to, co následovalo: http://www.pametnaroda.cz/witness/clip/id/5730/

(1/2) „Myslím, že jsem si na základě té zkušenosti plně uvědomil význam toho, co to znamená ‚mít štěstí‘. Však si to vemte: Někdo vám míří samopalem přímo na srdce, napálí do vás dávku z jeden a půl metru a vy to přežijete jen proto, že se zrovna v tom okamžiku stáčíte, abyste prošel dveřmi. Tím jsem tu ránu chytil tečně, šla centimetr od srdce. A tak dále, a tak dále, těch náhod tam byla celá řada. Ne, že bych byl takový fatalista, ale uvědomuji si, že jsem tehdy nepřežil nějakou svojí vůlí nebo chytrostí, ale opravdu díky štěstí. Přežil jsem situaci, kterou bych jinak zákonitě přežít nemohl. Měl jsem čtyřnásobný průstřel plic, prostřelenou ruku, dodnes si nesu následky, ale i v rámci těch zranění jsem zdaleka nedopadl tak špatně. Když jsem byl v rehabilitačním ústavu v Kladrubech, tak jsem zažil daleko horší případy. Byl tam třeba jeden Slovák z Košic, pracovník technického muzea. Díval se během okupace z okna a uviděl, jak najednou zastavil ruský gazík, protože mu chcípnul motor. Vylezl vojáček, zvednul kapotu a začal to opravovat. V tu chvíli se začali srocovat lidé a začali po něm házet dlažební kostky. On neměl žádné sympatie k sovětským vojákům, ale viděl to jako zbabělost, a tak seběhl dolů a začal ty lidi rozhánět. V tu chvíli tam přijela sovětská hlídka a začala okamžitě střílet. A koho postřelili? Toho, kdo se snažil tomu vojákovi pomoct. Dostal zásah i do hlavy, měl ochrnuté obě nohy a jednu ruku. Jak to s ním dopadlo nevím, ale během doby, co jsem byl v Kladrubech, se dvakrát pokusil o sebevraždu.“

/

Jiří Kolda worked at the Ministry of Transportation in 1968. He had a night shift on the night of 24th August when Soviet soldiers came in, searching for weapons. As he tells in his story at the website of Memory of Nations project, one of the soldiers was taking him from one room to another with a pointed machine gun and accidentaly shot him. Before reading the following excerpt of our conversation, please read how he remembers this moment and what followed next: http://www.pametnaroda.cz/witness/clip/id/5730/clip/15647?locale=en_GB

“I think that based on this experience I fully came to understanding what it means to be ‘fortunate’. Take this: Someone points at your heart with a machine gun, shoots you from a 1,5 meter-distance and you survive only thanks to the fact that you twist yourself a bit so that you can squeeze through the door. I got shot tangentially, it missed the heart by 1 centimeter. And so on, and so on, there was a plenty of coincidence. Not that I’m such a fatalist but I do realise that I don’t survive thanks to my will or brightness, but really thanks to pure luck. I survived something which I logically shouldn’t have survived. I had a quadruple gunshot wound of lungs, my arm was shot through and I have felt the consequences up until now but considering all this, I didn’t end up so bad. When I was undergoing physical therapy in Kladruby, I met worse cases. There was a Slovak from Košice, an employee of the museum of technology. During the occupation, he was looking from a window and saw a Russian Jeep stop by as it’s engine shut down. A soldier stepped out, pushed up the bonnet and started to fix the engine. Suddenly some people started to gather around and they started throwing street cobbles at him. The guy from the museum didn’t support Soviet soldiers but he saw it as cowardice, so he went down and started to break up the gathering. At one moment, a Soviet watch came by and started to shoot. And who was shot? The one who tried to help the soldier. He was shot in head, his legs and one arm were paralysed. I don’t know how he ended up but he attempted a suicide twice during my stay in Kladruby.”


HOPRG_1868e

(3/3) „Já nemám rád takové ty kategorické pohledy, jací ti komouši byli hajzlové. Já zažil komunisty, kteří byli nevídané kurvy, ale také ty, kteří se chovali velice poctivě a bezelstně. Spíše šlo o to, že celý ten bolševický koncept, ač třeba bral určitý ohled na takovou tu bazální, úživovou stránku fungování společnosti, vedl k nevídané manipulaci. Nebyl schopný být otevřený, svobodný. Protože na co jste se tehdy mohl zeptat, abyste dostal odpověď? Všechno končilo u toho, že se ta věrchuška, ty mocenské struktury, udělaly samy pro sebe a celý způsob jejich komunikace, toho, jak k lidem promlouvaly, byl postaven tak, aby nadále držely moc. Šlo opravdu o jakési ptydepe, dá se říci argot. Při čtení Rudého práva jste mohl více usoudit z toho, co bylo zamlčeno, než z toho, co jste opravdu přečetl.“

„Pro mě normalizace měla osobně velkou hodnotu v tom, že se začalo pořádat množství takových domácích setkání, seminářů, které byly pravidelné, měly vždy své téma a byly úžasné v tom, kdo se jich účastnil. Třeba Jan Patočka. To byl člověk, který když studoval Merleau-Pontiho, tak francouzsky, když Platóna, tak řecky, když Heideggera, tak německy. Dokázal je hodinu z paměti citovat a komentáře k nim psal v tom příslušném jazyce. Ta darebnost tehdejšího režimu byla v tom, že se opravdu systematicky staral, aby takoví lidé jako on, kteří druhým otevírali oči a svět, nebyli veřejně slyšet. Rozhovor s ním pro mě vždy byla závrať. Protože jste něco řekl a on to následně dokázal říci tak ostře a jasně, že jste křičel, že to je přesně to, co jste chtěl říct. A pak on k tomu něco dodal. Vy jste se toho chytl a pokračovali jste dál. Já si tam tehdy uvědomil, že řeč není jen způsob, jak dosáhnout, aby ten druhý řekl ‚ano‘, ale že představuje určitý závazek k myšlení a k druhým lidem. Do té doby jsem netušil, že dialog není jen rozhovor dvou lidí, ale že jde o to, že se vzájemně k něčemu dostanete. Že ta věc, které chceme porozumět, nepatří ani vám, ani mně, ale že se nachází někde mezi námi. Jakmile jednou uděláte takovýhle objev, tak už to nikdy nezapomenete.“

/

“I don’t like the flat judgements that all Commies were crooks. I met Communists who were bastards, but I also met those who behaved in a very straight, ingenuous way. To me it was more about the whole Bolshevik concept; even though it respected some basic self-sufficient part of social development, it lead to unprecedented manipulation. It wasn’t able to stay open, or free. What could you ask about to get an answer? It all ended with the power structures that built themselves and the entire style of communication was built in their favour. It was some sort of ‘newspeak’, or a slang. After reading the Red Law newspaper, you could assume more from what had been withheld from you than what had been written.”

“To me, the period of Normalisation was invaluable in a way how many home encounters, workshops and meetings started to take place on a regular basis. All of them had a specific topic and it was amazing whom you could meet there. Take Jan Patočka, for instance. That was a man who studied Merleau-Ponti in French, when he read Plato, then in Greek, when Heidegger, then in German. And he was capable of quoting them for hours only by heart and he wrote commentaries in corresponding languages. The wickedness of the past regime lay in the systematic attention to shutting up such people who were able to open up your eyes and horizons. I always felt dizzy when I could talk with him. You said something and he followed so sharply and clearly that you wanted to scream that that’s exactly what you meant. And then he commented on it. Then it was your turn, and so we went on and on. It was then when I realized that speech was not just a tool for making other people agree with you but it’s more of an obligation to thought and to other people. Until then I didn’t have a clue that dialogue is not just about two people having a conversation, it’s also a matter of both of you getting somewhere through it. That the point we want to get to, is neither yours or mine but it’s somewhere between us. Once you make such a discovery, you’ll never forget it.”

__

Příběh je součástí série o srpnu 1968 a počáteční normalizaci, která vznikla s podporou Paměť národa. O životě Vojtěcha Sedláčka se můžete více dočíst na stránce http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/2766?locale=cs_CZ

Pokud byste chtěli podpořit dokumentování a archivaci vzpomínek dalších pamětníků, můžete tak učinit zde: https://www.postbellum.cz/podporte-nas/

/

The story is a part of the series on the events of August 1968 and the early period of so-called „normalization“ in Czechoslovakia. I was able to meet the witnesses thanks to the support of the Memory of Nations project. You can read more about the life of Vojtěch Sedláček on his page http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/2766

If you would like to support recording and archiving of memories of witnesses of the 20th century historical events, you can do it here: https://www.postbellum.cz/english/