Powered by Seat

Archiv: Srpen 2016

HOPRG_1868c

(2/3) „Na vojně jsem poznal jednoho fantastického člověka. Byl to mazák, takový aktivní a poctivý kluk. Býval v partaji, ale v důsledku invaze z ní vystoupil. V té době jsme se velmi skamarádili, později jsem dokonce nastoupil do stejného zaměstnání jako on. Ale uběhlo pár let a on do té partaje opět vstoupil. My jsme se o tom tehdy spolu bavili a jeho postoj byl takový, že to, jak to tehdy ve společnosti bylo, bude už napořád, a že když už tu má tedy žít, tak je lepší, aby žil v dostatku, v pohodlí. Takových lidí bylo tehdy hodně. A je to myslím věc, která platila stejně tak tehdy, jako platí dnes. Možná to souvisí s tou takzvanou krizí středního věku, kdy má člověk najednou dojem, že si dostatečně neužil a dostatečně něčeho nedosáhl. Že mu ujíždí vlak. A tehdy člověk věděl, že když nepůjde do partaje, tak mu bude určitá kariérní úroveň kam se může dostat, nedostupná. Takže si člověk začne říkat: Co já tady změním? Což je přesně to, co mi v 70. letech říkali při výsleších: ‚Co vy, takovej schopnej člověk, chcete měnit? Vždyť víte, že hlavou zeď neprorazíte. A vidíte, že to tady není tak špatný.‘ Zkoušeli to přes výčitky: ‚Co vy jste za otce? Vám je jedno, že se vaše děti nikam nedostanou?‘ Říkal jsem jim: ‚Mně to jedno není. Ale za to, že se nikam nedostanou, nemůžu já, ale vy. Vy jste ti, kdo tomu brání.‘ Já rozhodně nebyl žádný revolucinář, ale říkal jsem si, že to dělám kvůli sobě a ze solidarity s lidmi, kteří jsou schopní a ochotní držet určitý postoj. Toho tehdejšího kamaráda z vojny nechci nijak démonizovat, myslím, že snaha docílit vlastního pohodlí je společná všem lidem a že to tak je dobře. Ale cítil jsem, že to tehdy z jeho strany byla poměrně cynická rezignace na pravdu, na jakýkoliv idealismus. Já tomu ale ani tak nerozuměl ve smyslu idealismu, ale tak, že to, co se dělo, bylo levý, že to tak být nemělo. Když později vznikla Charta 77, tak jsem to vůbec nebral jako nějaký opoziční, disidentský nárok, ale jednoduše jako věc, která dává smysl, která by se měla podpořit.“

/

„I met a great guy during the military service. He was an old hand, an active and honest man. He used to be in the Communist party but he resigned from his membership after the invasion. We became good friends back then, later I even worked in the company where he’d been working. But a couple of years went by and he decided to join the Communist party again. We talked about it back then and he argued that the situation in the society was going to be like that forever and if he had had to live in it, he’d have rather lived with sufficient funds, in comfort. There was a lot of people who thought this way. And I think it’s still relevant today. Perhaps it has something to do with the so-called midlife crisis when you suddenly feel like you haven’t had enough fun in life, like you haven’t achieved enough. That you’re missing the boat. Back then you knew that if you hadn’t joined the party, there would have been certain given limits to your career. So one started to think: Who am I to change something? That’s what they were telling me in the 1970′s during interrogations: ‚What do you, such a capable man, want to change around here? You know that it makes no sense to go with head against the wall. And you can see that things are not so bad.‘ They tried it through remorse: ‚What kind of father are you? Don’t you care that your children won’t get to any school?‘ I told them: ‚I do care. But it will be your fault if they don’t get to any schools. Not mine. You are the ones who obstruct it.‘ I was definitely no revolutionary but I thought that I was doing it for myself and out of solidarity with people who were capable and ready to hold their position. I certainly don’t want to demonize the friend from the military service, I think the effort to achieve a comfort is common to all people and I find it good. But back then, I felt it was quite a cynical resignation on the truth or any kind of idealism from him. For me it was not so much about idealism, I just felt that what was happening was wrong, that it shouldn’t be like that. When the Charter 77 came into existence in 1977, I didn’t really see it as any kind of dissident or opposition claim but simply as something that makes sense, something that deserves to be supported.“

__

Příběh je součástí série o srpnu 1968, která vznikla s podporou Paměť národa. O životě Vojtěcha Sedláčka se můžete více dočíst na stránce http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/2766?locale=cs_CZ

Pokud byste chtěli podpořit dokumentování a archivaci vzpomínek dalších pamětníků, můžete tak učinit zde: https://www.postbellum.cz/podporte-nas/

/

The story is a part of the series on the events of August 1968 in Czechoslovakia. I was able to meet the witnesses thanks to the support of the Memory of Nations project. You can read more about the life of Vojtěch Sedláček on his page http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/2766

If you would like to support recording and archiving of memories of witnesses of the 20th century historical events, you can do it here: https://www.postbellum.cz/english/


HOPRG_1868a

(1/3) „Byl jsem tehdy na vojně a sloužil u Banské Štiavnice, kde byla nejvýše položená trvalá vojenská jednotka v Československu. A byl tam radar. Večer 20. srpna ho zapnuli a uviděli ten probíhající letecký most. Hned nám bylo jasné, že jsme přepadeni, že jdeme do války. Což pro nás byl naprostý šok. Okolo jedenácté večer radar vypnuli a my si šli okamžitě sbalit plnou polní. A pak jsme už jen čekali. Na to, až nám to písknou. Čekali jsme celou noc, až do rána, kdy jsme brečeli. Protože bylo jasné, že je konec. Nevím, jak jiným, ale mně se v ten moment zhroutilo takové nevyslovené, ale naprosto bazální přesvědčení, že když zaútočí vnější nepřítel, tak by člověk neměl stáhnout ocas. Ač jsem si později nastudoval všechno možné a uvědomuji si, že by ten boj byl nesmyslný, tak vím, že moje srdce v tu chvíli bylo jinde.“

„Jelikož jsem narukoval v roce 1967, tak to největší společenské uvolnění před vpádem vojsk jsem zažil už na vojně. Takže jsem ho vlastně moc nezažil. Ale i tam jsem to pocítil tím způsobem, že jsem hodně četl časopisy a noviny, kde se začalo psát o sovětských gulazích a různých dalších zvěrstvech z minulosti. Říkal jsem si: Když se to už jednou takhle natvrdo a soustavně řeklo, tak už to nikdy nepůjde zpátky. Dodnes to mám v hlavě jako takovou červenou žárovku, protože pro mě později byla velmi hluboká zkušenost to, jak jsem viděl, že to zpátky šlo. Kolik lidí se otočilo.“

„V srpnu 1969 jsem byl stále na vojně. V té době jsem si už ale říkal, že na armádu si musím dávat bacha. Že kvůli vnějšímu nepříteli tady není. Na výročí 21. srpna jsme jeli do Banské Štiavnice – takzvaně dělat pořádek. Náš major byl takový malý, vzteklý, dost primitivní člověk a nechal napáskovat ostré náboje. Když jsem to viděl, tak jsem vystoupil před celou rotou a udělal takovou trochu hysterickou scénu, že nebudu střílet do slovenských matek. Že někdo hodí šutr, poteče krev a my že budeme mít v ruce samopal. Major to vzal to jako vzpouru a dal mě do lochu. Ale zároveň dal ostré náboje vypáskovat.“

/

„I was in the military service back then, I served near Banská Štiavnica in Slovakia with the military unit. It was based at the highest altitude of all the units of Czechoslovakia. And there was a radar. They turned it on in the evening of 20th of August 1968 and we saw the ongoing air bridge. It was clear to us that the country had been invaded, that war was coming. Which was a complete shock for us. They turned off the radar around 11 p.m. and we went to pack our full combat gears. And then we waited. We waited for them to give us a signal to go. We waited all night and into the morning, then we cried. Because it was clear that it was over. I don’t know how others experienced it but for me it was a moment of collapse of my untold but utterly essential conviction that a man should fight when the outter enemy attacks. Although I later studied a lot ot things about the events and I am aware that the fight would have been senseless, I know that my heart felt something else that day.“

„Since I was enlisted in 1967, it was in the army where I experienced the greatest political and social liberalization that preceded the invasion of Warsaw pact armies. So I didn’t really experience it that much. But I could see it at least through reading of magazines and newspapers where stories of Soviet gulags and other atrocities of the past had started to be published. I remember thinking: Once it was said out loud this way, clearly and systematically, it can never go back. I still have it in my mind as a kind of a warning light because it was very profound experience for me when I later saw that it did go back. When I saw how many people turned.“

„I was still in the military service in August 1969. But back then I already thought that I should beware of the army. Because I knew that it was not there because of the outer enemy. On 21st of August, the anniversary of the 1968 events, our unit went to the city of Banská Štiavnica – to secure order, as they said. Our major was a little furious and quite primitive man and he gave an order to fill our weapons with live ammunition. When I saw it, I stepped in front of our unit and I made quite hysteric scene that I wouldn’t shoot Slovakian mothers. That someone might throw a stone at us, we would bleed and be armed with machine guns. The major took it as a mutiny and put me to jail. But he also ordered to take the live ammunition out.“

__

Příběh je součástí série o srpnu 1968, která vznikla s podporou Paměť národa. O životě Vojtěcha Sedláčka se můžete více dočíst na stránce http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/2766?locale=cs_CZ

Pokud byste chtěli podpořit dokumentování a archivaci vzpomínek dalších pamětníků, můžete tak učinit zde: https://www.postbellum.cz/podporte-nas/

/

The story is a part of a series on the events of August 1968 in Czechoslovakia. I was able to meet the witnesses thanks to a support of Memory of Nations project. You can read more about life of Vojtěch Sedláček on his page http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/2766

If you would like to support recording and archiving of memories of witnesses of 20th century historical events, you can do it here: https://www.postbellum.cz/english/


HOPRG_1863c

Následující dny zveřejním příběhy několika lidí, kteří v minulosti sdíleli své vzpomínky v rámci projektu Paměť národa. Ten zaznamenává a digitální formou zpřístupňuje vzpomínky pamětníků důležitých historických událostí minulého století. U každého příběhu uveřejním odkaz na stránku daného pamětníka v archivu www.pametnaroda.cz, kde si budete moci přečíst a poslechnout si více o jeho životě. Já s lidmi tentokrát hovořil o srpnu 1968 a důsledcích tehdejších událostí.

Na fotografii je střepina, která 21. srpna 1968 proletěla oknem budovy Československého rozhlasu na Vinohradské třídě.

/

In the following days I will publish stories of several people who’ve shared their memories in the project Memory of Nations. The project records and shares memories of witnesses of imporant historic events of 20th century. Each time I will share a link to a page of the given witness in the archive of http://www.pametnaroda.cz/?locale=en_GB where you’ll have a chance to read and hear more about his or her life. I talked with the witnesses about the events of August 1968 and its consequences.

On the photograph there is a shrapnel that flew through the window of the Czechoslovak Radio on Vinohradská street on 21st of August 1968.


HOPRG_1870a

„Bylo mi dvaadvacet a nemohla jsem vůbec pochopit, jak se to stalo, že naši takzvaní bratři se přes noc proměnili v naše nepřátele a stáli s tanky u rozhlasu. Bála jsem se potom chodit ven, nevěděla co bude. Měla jsem už malé dítě a nakonec tehdy pod tlakem udělala tvrdé, bolestivé rozhodnutí – ještě než se zavřely hranice, tak jsem odjela do Západního Německa. Neuměla jsem na začátku ani slovo německy, všechno pro mě bylo cizí. Ale všichni na mě byli milí a brzy jsem začala pracovat a později se vdala za Němce. Nikdy se mi ale nepřestalo stýskat. Uchovala jsem si různé obrazy a představy o Praze, měla v hlavě každou jednotlivou stavbu, všechny cesty městem, všechny písničky, knihy a dětské knížky. To vše ve mně zůstávalo. Takže i po letech jsem v Německu říkala: ‚Já tu žiji‘ nebo ‚já tu bydlím‘, nikdy ‚já jsem tu doma‘. To pro mě bylo důležité rozlišení. Ale byla jsem s tím vždy sama, lidé okolo mě to nechápali. Říkali: ‚Vždyť se ti tu dobře daří, máš tu všechno.‘ Jenže lidé dnes zapomínají, že nemáme jen hlavu, rozum, ale že máme i cit, srdce. A to moje zůstalo tady.“

„Manžel se na mě v tomhle díval trochu shovívavě. Když jsme sem po revoluci začali jezdit, tak se vždy těšil, ale za týden toho měl dost a chtěl okolo sebe slyšet němčinu. Já naopak odjížděla se smutkem. Když jsme se vraceli v zimě, po Vánocích, a jeli někde okolo Plzně a tam stál na kopečku zasněžený kostelíček, jak na obrázku od Lady, tak mě to okamžitě dojalo. Když jsme přejížděli přes hranice, tak já byla celá ubrečená a on si prozpěvoval. Protože on jel domů a já domov opouštěla.“

„Nakonec mě tahle prapůvodní, vlastenecká myšlenka přivedla zpět. Manžel před třemi lety zemřel a já se nakonec rozhodla, že prodám dům a vrátím se. Před rokem tedy přišel druhý velký řez mého života. Vrátila jsem se do bytu, kde jsem vyrostla a už rok se potýkám s úřady a hledám napojení na to, co jsem zde kdysi zažila. Ne všechno, co tady kolem sebe vidím, se mi líbí, nad něčím zavírám oči, ale přesto cítím, že to rozhodnutí bylo správné. Ten pocit, že jsem opět v Čechách, že jsem v Praze, že dýchám pražský vzduch – tenhle pocit mi za to stojí.“

/

„I was twenty-two and I couldn’t understand how had it happened that our so-called brotherly nation turned into our enemies over night and stood with tanks in front of the Czechoslovak Radio on Vinohradská street in Prague. After that I was afraid to go out and I was scared of what could happen next. I had a small child already and in the end I made a tough, painful decision – before they closed the borders, I emigrated to West Germany. I couldn’t speak a word of German at first and everything was unfamilar to me. But everyone was kind, I soon started to work and later I got married to a German man. But I never stopped feeling homesick. I kept a lot of mental images and visions of Prague, I had every building in my mind, all the journey through the city, all the songs, books and children‘s books. All of that stayed in me. So even after the years in Germany, I used to say: ‚I live here‘ but never ‚This is my home’. That was an important distinction for me. But I was alone with it, nobody around me was able to understand it. They used to say: ‚You are doing well around here, after all. You have everything you need.‘ But people nowadays tend to forget that we don’t have just our head or our reasoning, but also a heart. And my heart always remained here.“

„My husband used to look at me with leniency in this matter. When we started to visit Prague after the Velvet revolution, he was always looking forward to the trip but after a week here he had enough and craved to hear German around himself. As for me, I was always sad when leaving Prague. When we were returning to Germany in winter time, after Christmas, and we went somewhere around Pilsen and saw a nice little snow-covered church on a nice little hill – just like in Lada’s painting – it touched me. When we crossed borders, I was in tears and he was joyfully singing. Because he was on the way home and I’d just left mine.“

„This original patriotic thought eventually brough me back here. My husband passed away three years ago and after some time I decided to sell the house and move back. And so one year ago, there came the second big cut in my life. I returned to the flat where I grew up and for a year I’ve been strugling with various bureaus and I search for a connection to what I experienced here before. I don’t like all the things I’m seeing around, I turn a blind eye to some things but I still feel I made a good decision. The feeling of being back in the Czech Republic, in Prague, of breathing Prague’s air, this feeling makes it all worth it.“


HOPRG_1869a

„Těžko mi bylo, když v devadesátém druhém roce zemřel – byli jsme spolu čtyřicet sedm let. Od té doby jsem sama. Ale mám rodinu, která o mě pečuje. Syn mi tehdy řekl, abych šla bydlet k nim, že mají volnou ložnici. Malá vnoučata se ptala: ‚A můžeme spát u babičky?‘ Když jim řekli, že ne, tak dvouletá Kristýnka koukala, až rodiče zhasnou, vstala, otevřela dveře ke mně do ložnice a zašeptala: ‚Babičko, spíš? A můžu si jít lehnout vedle tebe?‘ ‚Ale to víš, že můžeš!‘ Za chvilku přišel Péťa: ‚Babičko, je tady Kristýnka? Já jdu taky!‘ Nakonec přišla nejstarší, čtyřletá Michalka. Syn nás tam ráno našel všechny čtyři. Říkal mi pak: ‚Vždyť ty si takhle vůbec neodpočineš.‘ ‚Ale odpočinu‘, říkala jsem. Protože oni když začali povídat, tak mě nenechali, abych byla smutná. Babičko, nesmíš plakat, říkali. Zakázali mi to.“

„Dnes už opět bydlím sama, ale všichni se o mě starají. Když jsem byla nemocná, tak za mnou syn chodil každý den, snacha také každou volnou chvíli. Z nemoci jsem se pak velmi těžko dostávala, ale musím říct – to mě tak potěšilo, když jsem viděla, že o mě stále mají zájem. Když jsem tady v parku ještě měla kamarádky, se kterými jsme tu sedávaly, tak si mně kolikrát stěžovaly, že jsou samy a děti že se o ně nestarají. To já naštěstí nezažila. Mám vnučky, mám vnuka. Syn se snachou mi každý den volají, ptají se co dělám, jak se mi daří. Každý pátek mi vozí nákup. Když jsem ještě chodila, tak mě syn o Vánocích brával na procházku po Praze, tam, kde jsem to mívala nejraději. Já prostě nevím, co bych si bez nich počala. Je to od nich takové… milé. Těší mě, že vím, že mám rodinu, ke které kdybych kdykoliv přišla přespat, tak můžu.“

/

„It was hard when he died in 1992 – we were together for fourty-seven years. I have been on my own ever since. But I have a family who takes care of me. My son told me back then to go live with them, they had a free bedroom. My grandkids asked: ‚Can we spend the night at grandma’s?‘ When they told them they couldn’t, the two-year-old Kristýnka used to watch when the lights went off, got up, sneaked into my bedroom and whispered: ‚Granny, are you asleep? Can I lie in your bed?‘ ‚Of course you can!‘ But then Péťa joined us: ‚Grandma, is Kristýnka here? I also wanna come!‘ Then the oldest, four-year-old Michalka came. And my son found all four of them there in the morning. He told me: ‚You cannot rest this way.‘ ‚Oh, yes, I can,‘ I replied. Because when they started to talk, they didn’t let me be sad. ‚Granny, you mustn’t cry,‘ they used to say. They forbade it.“

„Now I live on my own again but they still take care of me. When I was sick, my son visited me every day, my daugther-in-law on every possible occasion. It took me a while to recover but I have to admit I felt happy seeing them thinking of me. When I used to have girlfriends in the park, with whom I could sit and chat, they used to complain that they had been feeling alone, their kids hadn’t paid much attention to them. That wasn’t my case, luckily. I have the grandaughters and the grandson. My son and my daughter-in-law call me everyday, asking what I do, how am I doing. Every Friday they bring me groceries. When I was able to walk, he used to take me for walks around Prague on Christmas, to places I liked the most. I don’t know what I would do without them. It’s just so… so nice of them. I’m happy that I know I have a family to which I can come for a sleep-over anytime.“


HOPRG_1867a

„I’m on my way to a wedding right now but I wear vintage clothes all the time. I am still only half-dressed but this is an original 1930′s three-piece dress with velvet flowers. I know that as a woman I would probably had a hard time in 1930′s but I like the aesthetics of the era. I think that people also took more care of what they had. It was common that every night a girl would come home, go through her wardrobe, pick out a piece that needed some work and fixed it. It wasn’t about having the newest stuff, it was about the stuff looking perfect. I love that. The idea that if something breaks, you can fix it. And if it’s unfixable, do something new with it.“

„It all started for me when I was a teenager and found out music and fashion of 1960′s, I think that’s a common start for people who get interested in vintage. You start in the 60′s and then you go back. And you go back again. Now I am stuck in 1930′s.“

/

„Zrovna mířím na jednu svatbu, ale vintage šaty nosím neustále. Jsem zatím oblečená jen z půlky, ale tohle jsou původní trojdílné šaty z třicátých let se sametovými květinami. Vím, že jako žena bych to měla ve třicátých letech těžké, ale líbí se mi estetika té doby. A také to, že se lidé více starali o to, co měli. Bylo běžné, že dívka přišla večer domů, prošla svůj šatník a vybrala věci, které potřebovaly vyspravit. Sedla si a udělala to. Nešlo o to mít nejnovější věci, ale věci, které vypadaly dokonale. Tahle myšlenka se mi moc líbí. Že když se něco rozbije, tak to můžeme spravit. A když už to spravit nejde, přetvoříme to v něco jiného.“

„Všechno to pro mě začalo, když jsem v dospívání objevila hudbu a módu šedesátých let, tak podle mě začíná mnoho lidí, kteří se zajímají o vintage. Začnete v šedesátých letech a jdete zpátky v čase. Dál a dál. Já jsem teď zaseklá okolo roku 1930.“


HOPRG_1866a

„Je mi to jasný, chodíte a chytáte momentky. To já si taky všeho všímám. Vy jste štíhlej, máte hezký vlasy, krk dobrej, oči, obočí, zuby pěkný. Mladej člověk. Foťák Canon, já kdysi taky fotil. Ale jinak jsem bývalej bachař, ze Slovenska. Vojenští vězni. Samopal. Noční. Ale teď už jsem dlouho tady, támhle ve věžáku, tam si vodím milenky. Člověk totiž musí žít naplno, nevynechat žádnej den. Sportovat, hýbat se. Tancuj, tancuj, vykrúcaj. Smějete se – když rozesměju ženský támhle před obchodem, tak mi daj tři cigára. A támhleta ženská, co jde z pošty, má psychické problémy, vystrkuje jazyk. Bere prášky. S tou jsem se nasouložil… A tady jde holka s kočárkem a támhle sedí důchodkyně. Ty jsou taky dobrý – sednete si vedle nich, kecáte, kecáte a pak si řeknete o dvacet korun a oni daj. Jednou si mě takhle v centru fotil jeden černoch. Jeho táta, černoch, mi dal pětistovku. A ten mladej černoch mě obejmul a dal mi stovku. Takhle jsem si vydělal šest stovek za deset vteřin. Když lidi ukecáte, rozesmějete, tak oni daj. A vy pak máte na housky. Nebo na mlíko. Já totiž nepiju pivo, já piju mlíko. Na kosti, abych byl zdravej. Taky zvedám činky, každý ráno. Pětadvacet minut. Abych měl sílu. Támhleten pán je vousáč jako já, toho znám, s tím se zdravíme. Podívejte, jak se otáčí, vousáč jeden, vidí, že máte foťák a přemýšlí, co se děje. Tady jak jdou ty dva, tak ten starý pán je psychicky nemocnej, chudák není schopnej si ani nakoupit. Ona je jeho sestra, chodí za ní jak pejsek. Já jsem spíš na kočky. Padesát let jsem bydlel na Zahradním městě a pěstoval tam poštovní holuby a pět koček. Jsem znalec koček. Taky jsem vlastnil barák – betonový dvůr, dvě garáže. Ale pak jsem to všechno prodal Saskii Burešový. Udělala z toho hrad. Příjemná ženská, žije na hradě. Ale ženský jsou různý, každá je jiná. Támhleta u té trafiky, to je výsadkářka, aspoň se chlubí, že dělala výsadku. Vy jste byl na vojně? Já ji vždycky zdravím a ona ode mě utíká pryč. V tom klobouku, v těch brejlích, vypadám jako mafián. Pejskové se bojej a děti brečej. Sranda musí bejt. Ale bratr je právník, dává mi instrukce, jak mám žít. Říká, abych byl opatrnej a nikomu nic nepovídal.“

/

„I get it, you go around a take snapshots. I also notice things around me. You are slim, have nice hair, solid neck, eyes, eyebrows, pretty teeth. A young man. Canon camera, I used to take pictures as well. But other than that I am a former prison guard from Slovakia. Military prisoners. Machine guns. Night shifts. But I’ve been here for a long time now, I have lived in a high-rise over there, that’s where I take my mistresses. Because one has to live to the fullest, not to miss a single day. Do sports, move. Dance, dance, twist your body. You laugh – when I make laugh women in front of the store over there, they give me three cigs. And the woman over there, going out of the post office, has mental problems, sticks our her tongue. She takes pills. Oh, all the sex we’ve had… And here goes a young girl with a stroller and over there sits a pensioner. They’re good as well – you sit down with them, chat and chat and then you ask them for twenty crowns and they give you. Once, a black man took a picture of me in the city centre. His dad, a black man too, gave me five hundred crowns. And the young black guy hugged me and gave me another one hunderd. I earned six hunderd crowns in a ten seconds. When you chat people up, make them laught, then they give. And then you can buy bread rolls. Or milk. Because I don’t drink beer, I drink milk. It’s good for bones, it keeps me healthy. I also lift weights, every morning. Twenty-five minutes. It keeps me strong. The man over there is a bearded fella just like me. I know him, we greet each other. Look at him, as he turns to us, bearded man, he sees your camera and wonders what’s going on. The pair that passes by – the old man has mental problems. The poor man is not even able to go to a grocery story on his own. She’s his sister, he follows her everywhere like a doggie. I prefer cats. Fifty years I lived in the Zahradní město district and I bred carrier-pigeons and five cats. I am a cat expert. I also used to own a house – with a concrete yard, two garages. But then I sold everything to Saskia Burešová, the TV host. She remade it into a castle. Pleasant woman, lives in a castle now. But there are different kinds of women. The one that stands outside the newsstand over there is a former paratrooper, at least she says she is. Did you go through a miliatry service? I always greet her on the street and she runs away from me. In the hat and the sunglasses, I look like a member of mafia. Dogs gets scared and children cry. You gotta have fun. But my brother is a lawyer, he instructs me on living. He says that I should be careful and not to tell anybody anything.“


HOPRG_1862a

„Před třiceti lety, v době, kdy jsem odcházel do důchodu, si manželka, po třiceti letech manželství, našla o dvacet let mladšího muže, našeho souseda. Já to od začátku věděl – nejprve se o něj očividně delší dobu pokoušela, pak se dali dohromady. Je to takový velký chlap, asi její typ, protože s podobným chodila i přede mnou. Úplně se do něj zbláznila. V ty první dny se jí dokonce proměnil hlas, měla takový dívčí, zamilovaný hlásek. Ale když jsem jí řekl, že vím, co se děje, tak to zapírala.“

„Já to ale celé pozoroval. On tehdy chodil z práce pravidelně v půl čtvrté, a tak ona vždy odcházela ve tři na nákup. Každý den se snažila, aby ho alespoň viděla. Později jsem přišel na to, že se scházejí u něj v baráku, v prádelně. Kolikrát jsem věděl, že tam právě jsou. Opatřil jsem si klíče, byl rozhodnutý, že je tam přistihnu. Ale nevím proč, nakonec jsem vždy zůstal sedět doma. Nikdy jsem tam nedokázal jít, udělat ten rozhodný krok. Možná se mi budete smát, ale já věřím tomu, že mě manželka myšlenkově ovládala. Brzy podle mě zjistila, že jsem ovladatelný, že budu dělat to, co ona bude chtít. A já to skutečně dělal. Možná jsem jen taková bačkora. Přitom sousedky mi tehdy naznačovaly, že o tom také ví. Já byl takový blbec, že jsem se jich nikdy nezeptal, co mám dělat. Bál jsem se, že kdyby to všechno prasklo, tak že bude zle. Že to v rodině na všechny dopadne, něco tušila jen dcera. Takže já to vždy odkládal, dál a dál. Jednou jsem ale šel za ním do bytu, že bych s něčím potřeboval v prádelně pomoc. Šel tam se mnou a já mu řekl, že jsem dostal anonym, že se schází s mou ženou a že tomu všechno nasvědčuje. Zeptal jsem se ho, co mi na to řekne. On tam stál, krčil rameny, koukal do země a neřekl ani slovo. Pak jsem také v té době jednou potkal jeho manželku na cestě z obchodu. Řekl jsem jí to, ale ona tomu vůbec nevěřila. Nijak na to nereagovala a také mi nic neřekla. Nikdo mi tehdy nic neřekl.“

„Já jsem takový člověk, který nikdy nikam moc nechodil, který má problém se s někým seznámit, natož si najít ženskou. Takže o rozvodu jsem ani nepřemýšlel. Pořád jsem se spoléhal na to, že to jednoho dne skončí. Říkal jsem si, že jí to všechno odpustím a život půjde dál. Tak to ale nebylo. A já se s tím vším v podstatě nikdy nevyrovnal. Dodnes to mám v sobě. Dříve jsem jí to dost často dával najevo, ale nakonec jsem toho pro klid nechal. On dál žije ve vedlejším domě a já dál žiju s ní. Jen je to spíše než moje manželka moje hospodyně. Doma vždy všechno udělala – vařila, prala, uklízela. Je pracovitá. Vždy se podle mě snažila, abych neměl jiný důvod si stěžovat. A dá se říct, že je i hodná. Ale někdy bych ji chtěl pohladit, obejmout a ona se nenechá. My spolu přitom chodíme na procházky a na nákup a všichni si myslí, jaké máme šťastné manželství. Ona mi ale kdysi řekla, že mě nikdy nemilovala. Že mě měla a má ráda, ale že mě nemilovala. A já vidím, že jeho miluje dodnes, je to její bůh. A mě takový život nebaví. Už tehdy, když to začalo a já to velmi špatně nesl, jsem jí jednou řekl, že se mi nechce žít a zeptal jsem se, co by řekla tomu, kdybych to skončil. Chtěl jsem vědět, jestli by s tím souhlasila anebo ne. A to jsem od ní chtěl slyšet: ‚Ano‘ nebo ‚ne‘. Ona se ale zamyslela a nakonec řekla: ‚Ale vždyť je tady místa dost.‘“

/

„Thirty years ago, just as I was retiring, my wife found herself a lover. It was after thirty years of our marriage and the lover was our neighbour who was twenty years younger than her. I knew about it right away – at first she was hitting on him and than they got together. He’s a big man, probably her type because she used to date one like him before she met me. She got crazy about him. In the first days, even her voice changed, she suddenly had a soft, girly voice. But when I told her I knew what was going on, she denied.“

„I could see it all. He used to come back from work regularly at half past three and so she used to go to a grocery store at three. Every day she tried to see him at least. Later I found out that they were meeting up at his house, in a laundry room. Many times I even knew while they were there. I acquired the keys to the place and I was decided that I would walk in on them. I don’t know why but in the end I always stayed at home. I was never able to go there, to do the decisive step. Perhaps you’ll laugh at me but I think that my wife used to control me with her thoughts. I think she soon realized that I was controllable, that I would do what she wanted. And I really did. Or maybe I was just a wuss. My female neighbours used to make remarks to me back then that they knew about it as well. But I was such an idiot that I never once asked them what to do. I was afraid what would happen if it went public. That it would harm everyone of our family, only our daughter suspected something. So I kept on postponing everything, on and on. Once I went to his apartment and asked him if he could help me with something in the laundry room. He went there with me and I told him that I’d received an anonymous letter which had said that he had been having an affair with my wife. And that everything indicated it was right. I asked him what he could tell me about it. He stood there, shrugged, looked down and said nothing at all. About that time I also met his wife as she walked from a grocery store. I told her about it but she didn’t believe me at all. She didn’t react in any way, told me nothing at all as well. Nobody told me anything.“

„I am the kind of person who never went out much, who has a problem meeting new people, let alone find himself a woman. So I never really considered a divorce. I relied on the hope that one day it would end. I thought that I would forgive her and life would go on. But it wasn’t the case. And I never really got over it ever since. It’s still in me. I used to let her know that quite often but in the end I stopped with it to keep the peace between us. He still lives next door and I still live with her. But she’s more like my housewife than my wife. She always used to work a lot at home – she cooked, did the laundry, clened the house. She’s diligent. I think she always tried to do these things so that I wouldn’t have any other reason to complain. And I can even say she’s kind. But sometimes I would like to caress her or hug her, and she doesn’t let me. But we go for a walks and to a grocery store and everybody thinks how happily married we’ve been. But once she told me that she never loved me. That she liked me and that she still does but that she never loved me. And I can see that she still loves him, it’s her god. I don’t like this life. Already at the start of it all, when it was really hard for me to deal with it, I once told her that I didn’t want to live anymore. I asked her what would she say if I ended it. I wanted her to know if she would agree with it. That’s what I wanted to hear from her: ‚Yes‘ or ‚No’. But she thought about it for a while and said: But there’s enough space for both of us here.“


HOPRG_1860a

„Já jsem pro každou legraci, ale moc vám toho asi neřeknu. Protože můj život tak nějak bezstarostně plyne. Zrovna nedávno jsem si říkal, čím to je, že já jsem nikdy v životě neměl žádné problémy. Všechno mi vždy vyšlo. Tak si to vemte: Rodiče mi zemřeli až v pozdním věku. Dobře jsem se oženil. Máme hodného syna, dvě hodná vnoučata. Máme pěkné bydlení, bydlíme všichni společně v rodinné vilce. S manželkou jsme spolu už dvaačtyřicet let, ale ani jednou jsme se nepohádali. Já se nikdy s nikým nehádal, já snad nemám jediného nepřítele. Také jsem nikdy neboural, nedostal ani pokutu. A ve svých letech mám všechny zuby, nevím co to jsou nemoci, co to jsou klouby, co to jsou záda. Tak já nevím – nemám moc co vyprávět, ale asi mám prostě štěstí. Jsem taková rarita.“

/

„I am up for anything but I guess I’m not going to tell you much. Because my life has been going in a quite carefree way. Just recently I sat down and wondered why I never had any problems in life. Everything worked out for me. Judge for yourself: My parents died at a late age. I married well. We have a good son and two nice grandchildren. All of us live together in a nice family house. We’ve been together with my wife for fourty-two years but we haven’t argued once. I never argued with anybody, I don’t think I have a single enemy. I was neither in a car crash nor did I ever got a fine. And in my age I still have all my teeth, I don’t know anything about diseases, joints or backs. So what should I say – I don’t have much stories to tell you but I guess I’m lucky. I am a rarity.“


HOPRG_1857a

„Ve čtrnácti letech jsem začala mít chuť číst knížky v originále. Čeština se mi moc líbí, ale všimla jsem si, že když čtu přeložené knížky, tak tomu často něco chybí. V originále si připadám být blíž k autorovi. Dnes tedy mluvím a čtu anglicky, francouzsky, rusky a německy. Mám štěstí v tom, že mám v podstatě absolutní paměť, a tak si nový jazyk dokážu osvojit na konverzační úroveň relativně rychle. Většinu těch jazyků jsem se naučila a studuji sama, a nejlepší pocit mám proto vždy, když objevím novou, dobrou učebnici. Před čtrnácti dny jsem třeba objevila učebnici ruské gramatiky a v podstatě jsem o tom nebyla schopná od té doby zmlknout. A tak je to vždy. Všichni v mém okolí z toho šílí – někdy už si říkám, že o tom mluvit nebudu, ale pak se mě kamarádi zeptají, co dělám a já spustím. Nebo někdy přiběhnu doma do kuchyně a začnu vykřikovat, že jsem na internetu našla skvělá videa o ruských gramatických konceptech. Máma na mě nechápavě kouká: Dobře, dobře, hlavně, že máš radost. Já vůbec nevím, odkud to vychází a kde se to ve mně vzalo, ale je to opravdu radost, euforie – dlouho se nad něčím trápím, snažím se to pochopit, a pak najednou objevím, jak to funguje. Buď, že to někde vyčtu, anebo na to přijdu sama. To si pak připadám jak vynálezce. Naposled jsem takto pochopila ruské přechodníky. Dlouho jsem to nechápala, dodnes si myslím, že v tom ani žádný systém není, ale byla jsem najednou schopná vyplnit bez chyby čtyři stránky gramatických cvičení. To bylo ono, čisté štěstí. Celé odpoledne jsem se nepřestala smát.

/

When I was fourteen, I started reading book in their original languages. I love Czech but I noticed that when I’m reading translated books, I’m missing something out. When I read them in original, I feel close to the author. So up until today I can speak and read English, French, Russian and German. I’m lucky because I have the absolute memory and so I can learn the conversational level of a new language relatively quickly. Most of the languages I learned on my own and one of the greatest feelings I know is when I discover a new and good language book. Two weeks ago I found a Russian grammar book and I haven’t been able to stop talking about it ever since. And that’s the way it always is. It drives everyone around me crazy – I sometimes try not to talk about it but then my friends ask me what I do and it starts over again. Or when I’m at home I run into the kitchen and start to yell that I found some awesome videos about Russian grammar concepts. My mum looks at me, doesn’t have a faintest idea: ‚Alright, alright, I’m happy you are happy’. I don’t know where it comes from but it really is some sort of joy, euphoria – I try to puzzle something out, try to understand it and suddenly I find out how it works. Either I read about it somewhere or I sort it out on my own. Then I feel as inventor. Last time I was able to grasp the Russian participles. I hadn’t been able to get it and up until now I think that there is no system but I was suddenly able to finish four pages of grammar exercises without any mistake. That was it – pure joy. I couldn’t stop laughing the whole afternoon.