Powered by Seat

Archiv: Září 2016

hoprg_1887a

„Ze mě je od pětašedesáti let herečka! Je nás deset bab, od šedesáti do pětaosmdesáti, a už asi deset let hrajeme divadlo. Protože když jste starej, tak se nudíte a potřebujete spřízněné duše. A divadlo je pro spřízněné duše. Začínaly jsme takovými komickými básněmi – my hrajeme výhradně komedie –, pak jsme napsaly hru ‚Vražda v penzionu pro starší dámy‘, tam jsme se vraždily, a dnes dokonce hrajeme v jedné hře v Národním divadle.“

„Pro mě je to zásadní věc, že mám kolem sebe partu. Myslím, že mě to zachránilo. Není nic horšího než sedět doma a nevědět, kam půjdete a co budete dělat. Když hrajete divadlo, tak máte zodpovědnost. Nemůžete si dovolit nejít na zkoušku nebo to vzdát, protože byste to ostatním zkazil. Také se naučíte mluvit před lidmi. Já díky tomu získala sebevědomí. Protože když zestárnete, tak se na sebe díváte a říkáte si, že už jste jen stará bába, že na vás už nezáleží. A neoblékáte se. A jste zanedbanej. Ale pak najednou přijdete mezi lidi, vylezete na pódium a chcete se zase líbit. Začnete se oblékat, věřit si, dbát o sebe. A přenesete si to z toho pódia zpátky na ulici – jak ostatně můžete vidět!“

/

„I became an actress at the age of sixty-five! It’s ten of us old grannies, between sixty to eighty-five years old, who’ve been performing as a theatre group for ten years. Because when you grow old, you get bored and you need your soul mates. And theatre is for soul mates. We started with a reading of comic poems – all our plays are solely comedies – then we wrote a play called ‚A murder in a guest house for single ladies‘ where were murdering one another, and now we perfomr in one play in The National Theatre.“

„It’s essential for me that I have a group of people around me. I think it saved me. There is nothing worse than being old and just sitting aroudn at home, not knowing where to go and what to do. When you do theatre, you have a responsibilities. You can’t just skip a rehearsal or to give up because others rely on you. You also need to learn how to speak in front of people. I’ve get more confident through this. Because when you grow old, you look at yourself and you think that you are just an old hag who do not matter anymore. And you stop to care about what you wear. You go around unkempt. But then you suddenly find yourself among people, you go on a stage and you want to appeal to people again. You start to dress up again, you have a self-confidence again, you take care of yourself. And you take all that from the stage back to the streets – well, you can see for yourself, after all!“


hoprg_1886a

„When I was four years old my father passed away. But we still talk about him a lot in our family. He was a piano tuner and a handyman. He rebuilt our house and made a lot of stuff in it. There are still many things that he had done around the house – we walk down the staircase he built, sleep on beds he made, use tables and drawers. I think he’s the reason why I have a dream to built my own house. With my own hands. And why I have issues with bought gifts, why I like all the gifts I get from my friends to be handmade. But in fact I have only four sharp memories with my father. And my mom says that some of them couldn’t really happen because he was too sick to do the things that I remember. For example I have a memory of him in a wheelchair, my mom pushing him and all of us going to a little park close to our home. When we were there, he stood up, I jumped up on his feet, held his hands and he walked with me this way. That’s it, that’s the memory. But my mom says it’s not possible that it happened because he was at home all the time while he was in a wheelchair. That he was too weak to go out. It’s strange because I can see it very clearly. But maybe I just constructed the memory from a piece of a conversation I heard or maybe it’s a memory I wanted to have. Or maybe it did happen, I don’t know. But as long as it’s a nice memory of him in my head, it doesn’t really matter to me.“

/

„Když mi byly čtyři roky, tak můj táta zemřel. Ale dodnes o něm v rodině často mluvíme. Byl to ladič pian a takový všeuměl. Přestavěl náš dům a vyrobil v něm mnoho věcí. Dodnes chodíme po schodišti, které postavil, spíme v postelích, které vyrobil, používáme stoly a zásuvky. Myslím si, že díky němu je mým snem postavit si svůj dům. Vlastníma rukama. A také, proč mám problém s koupenými dárky, proč chci, aby dárky, které dostanu od přátel, byly věci, které sami vyrobili. Ale vlastně si dovedu vybavit jen čtyři jasné vzpomínky s tátou. Moje máma říká, že některé z nich se nemohly stát, protože on už byl příliš nemocný na to, aby dělal věci, které si vybavuji. Například si vzpomínám, jak byl na vozíčku, jak ho máma tlačila a jak jsme všichni šli do malého parku nedaleko od našeho domu. On se tam zvedl, já si vyskočila na jeho nohy, on mě držel za ruce a takhle tam se mnou chodil. To je celé, tam ta vzpomínka končí. Moje máma ale tvrdí, že se to nemohlo stát, protože když už byl na vozíčku, tak ven vůbec nechodil. Že na to už byl příliš slabý. Což je zvláštní, protože já si to vybavuji velice zřetelně. Ale je možné, že jsem si tu vzpomínku jen vystavěla na základě nějakého zaslechnutého hovoru nebo proto, že jsem takovou vzpomínku mít chtěla. A nebo se to opravdu stalo, nevím. Ale dokud to znamená, že na něj mám hezkou vzpomínku, tak je mi to vlastně jedno.“


hoprg_1885a

„Jedna z mých nejúžasnějších dovolených byla, když jsem před pěti lety vzala kolo a dojela ze Zlína, odkud pocházím, do Prahy, kde žiju. Celou tu cestu jsem si připadala hrozně svobodně. Měla jsem jen kolo, malý baťoh a kreditku. Ale dlouho jsem tu cestu plánovala. Manžel mě od toho zrazoval, říkal, jak to bude nebezpečné, že mě někde přepadnou. Že to říkal známým a ti že říkali, že jsem se asi zbláznila. Tatínek naopak od začátku tvrdil, jaký je to skvělý nápad a že jeho kamarádi si to myslí také. Takhle si mě tedy předávali. Nakonec jsem se naštěstí rozhodla, že pojedu. Dovezla jsem si do Zlína kolo, tatínek mi ho dal do pořádku a první den cesty absolvoval se mnou. Bylo mu tehdy přes sedmdesát let a už byl nemocný. Ale celý život to byl velký sportovec. Jeli jsme a on chtěl neustále zastavovat a fotit, nahrávat různé scénky. Já koukala do mapy a říkala si, kolik toho ještě musíme ujet. Vypil mi všechnu vodu, snědl mi svačinu. Byl naprosto nepřipravený, což u něj bylo nevídané. Furt mlel. Jel vedle mě a neustále něco vykládal, což bylo na silnici nebezpečné a já z toho měla nervy. V jednu chvíli jsme dorazili k takovému přístřešku u lesa, zajeli pod něj a v tu chvíli, jako na povel, se spustil ohromný slejvák. Nebylo vidět ani na konec pole. Jak jsem byla celá vynervovaná, tak jsem si nejdřív říkala: ‚Pane bože, další zdržení. My snad do toho hotelu nedojedeme!‘ Ale on vytáhl zbytek svačiny, kafe, začal dělat různé srandičky. Vytáhl foťák a začal nás fotit. Dnes se koukám na ty fotky a říkám si, že to byl snad nejkrásnější okamžik, co jsem s tátou zažila. Jak jsme tam v tom dešti seděli, smáli se a povídali.“

„Poslední den mi manžel přijel naproti do Poděbrad a do Prahy jsme dojeli společně. Manžel není žádný sportovec, moc mu to nešlo, takže z jeho strany to byla obrovská oběť. Opět jsme zažili velký slejvák, tentokrát vytrvalejší, takže jsme jeli i v něm a on byl naštvaný a vyčerpaný. Ale přesto byl ochotný to se mnou podniknout. To pro mě byl další hodně silný moment – že se mi někdo tak moc věnoval, překonal se a něco takového se mnou podstoupil. Celá ta cesta pro mě byla symbolická. Viděla jsem v tom totiž takovou životní paralelu. Že jsem první etapu života jela s tatínek, pak dlouho sama a dnes, že tím životem jedu společně s manželem.“

/

„One of the best vacations of my life was five years ago when I took a bicycle and rode from Zlín, my hometown, to Prague where I live. I felt really free during the journey. All I had with me was the bike, a small backpack and a credit card. But I’d been planning the journey for a long time. My husband tried to put me off off it, he used to tell me how dangerous it would be, that somebody would mug me on the way. He told me that he’d talked about it with his friends and they thought I was crazy. My father, on the other hand, told me from the beginning what a fantastic idea that was and that his friends thought it as well. So my husband and my father were passing me on this way. Fortunately, I decided to do it. I brought my bike to Zlín, my father fixed it and joined me for the first day of the journey. He was more than seventy years old back then and he was already sick. But he had been a sportsman for his entire life. We rode together and he kept on stopping, taking pictures and joked around. I kept checking the map and thought about the great distance that we still needed to go to reach our hotel. He drank all my water and ate my snack. He was completely unprepared for the journey which was very surprising for him. He kept on talking. He rode next to me and talked about all kinds of stuff. It was dangerous to ride like that on the road and so I was stressed. At one point we reached a small shelter by the forest, we stopped under its roof and at that very moment, as if on cue, it started to rain really heavily. We couldn’t even see the end of the field. Since I was all stressed out, at the beginning I thought: ‚Oh my god, another delay. We won’t manage to reach the hotel!‘ But he unpacked the rest of the snacks, coffee and started to joke around. He took out a camera and started to take pictures of us. I look at the pictures today and I think that it maybe was the most beautiful moment I had with my father. Just us sitting there in the rain, talking and laughing.“

„On the last day of my journey, my husband met me in Poděbrady and joined me for the last part. We reached Prague together. My husband is no sportsman at all, he struggled with the bike and so it was a quite a sacrifice from his side. We experienced a heavy rain as well but this time it was more steady and so we had to ride in it and he was angry and tired. But still he was willing to do it with me. That was another strong moment for me – that somebody paid so much attention to me, surpassed himself and did that for me. The whole journey had a symbolic meaning to me. Because I saw a life analogy in it. That the first part of my life I was accompanied by my father, than I was alone for a long time and now it’s my husband who rides through the life next to me.“


hoprg_1884a

„The ladies went shopping.“

/

„Ženský šly nakupovat.“


hoprg_1883a

„Nikdy ten klíč nedávám z krku. Když se mě na něj lidé ptají, tak tvrdím, že je od pásu cudnosti. Většinou se zasmějí a dají mi pokoj. Což mi vyhovuje. Přestože pracuju v divadle a v kavárně za barem, tak jsem docela uzavřený člověk. To ten klíč symbolizuje. Ale pro mě je to především klíč ke vzpomínkám. Na bývalého přítele, který mi ho dal, a především na tatínka, který před pěti lety zemřel. Zní to jako klišé, ale vzpomínám na něj opravdu každý den. Vždy si ten klíč vezmu do ruky a vím, že je se mnou.“

„Byl hodně svůj. A hodně uzavřený. Ale strašně poctivý a pořádný. Někdy až moc. Měl na každý den itinerář, a jakmile se mu to rozhodilo, byť jen o deset, patnáct minut, a mohly jsme za to já nebo ségra, tak se s námi třeba celý týden nebavil. To jsou takové ty věci, které vám v tu chvíli, kdy se stanou, přijdou hrozně líto, ale po letech na ně vzpomínáte s úsměvem. Nejčastěji ale vzpomínám na naše objetí. Rodiče bydleli v Pelhřimově, já šla na střední školu do Prahy, ale každý víkend jsem si tam pro ta objetí jezdila. Byl pro mě velkou oporou – dokázal mi podporu vyjádřit i beze slov, kdykoliv jsem potřebovala, tak on tam byl. A v pubertě člověk rodiče potřebuje neustále, i když se tváří, že ne.“

„V Praze jsem studovala cestovní ruch, ale měla jsem tady kamarády, kteří mě vzali do divadla. To byl hlavní důvod, proč jsem do Prahy po základce chtěla jít. Byla jsem hodně mladá, naši z toho nebyli nadšení, ale tatínek mi tehdy řekl, že pokud mi to pomůže dělat něco, z čeho budu šťastná, tak že mám jeho plnou podporu. Proto jsem se pak vždy snažila, aby na mě mohl být hrdý. On byl hodně zaměřený na výtvarné umění, rodiče mě k tomu vedli od čtyř let. Ve třinácti jsem se jednou potřebovala vyhnout skautskému táboru, jela na divadelní tábor a během deseti dní se do divadla tak zamilovala, že jsem se vrátila a řekla: ‚Budu herečka!‘ To mě rychle přešlo, ale divadlo se mi spojilo s tím výtvarným uměním a já začala dělat scénografii. A později, jako elektrikářovic dcerka, světelný design. Rok a půl jsem se připravovala na přijímačky na zahraniční univerzity a dnes jsem přijatá do Londýna na jednu z nejlepších divadelních fakult na světě. Nastupuju třetího října. Klíč si povezu s sebou.“

/

“I never give the key away. When I’m asked by people, I usually say that it’s from a chastity belt. And they usually laugh and let me be. Which I’m fine with. Even though I work at a theatre and as a bartender, I’m quite introverted. And the key symbolizes that. But for me it’s more of a key to memories. Of my ex-boyfriend who gave it to me, and of my dad above all, he passed away five years ago. It may sound like a cliché but I think of him every day. Everytime I hold the key in my hand, I know he’s with me.”

“He was peculiar. And very closed up. But incredibly honest and solid. Sometimes too much. He had an itinerary for every day and once it was shattered – even though in terms of ten, fifteen minutes – and it was either mine or my sister’s fault, he stopped speaking to us for the whole week. These things used to make me and my sister upset back then but now it makes me laugh. But most of all, I remember our hugs. My parents lived in Pelhřimov and I went to the high school in Prague. Every weekend I would go to my parents’ for those hugs. He was a great support for me – he was able to express the support even without any words, every time I needed him, he was there for me. And in puberty you need your parents all the time, even though you pretend you don’t.”

“I studied tourism in Prague but my friends here brought me to theatre. That was the main reason why I went to Prague after finishing secondary school. I was very young, my parents weren’t really into this idea but my dad told me that if there was something which could make me happy, that I had his full support. That’s why I always strived to live so as he could be proud of me. He loved fine arts, my parents taught me to appreciate it since I was four. When I was thirteen, I wanted to avoid a Scout summer camp, so I went to a theatre camp instead and during those ten days fell in love with theatre and wanted to become an actress. That passed quite quickly but the theatre connected with fine arts and I started to do scenography. And later on, as a daughter of an electrician, lighting design. For a year and a half I prepared for the entrance exams at universities abroad and today I’m accepted to a theatre school in London which is one of the best in the world. I start on 3rd of October. And I’m carrying the key with me.”


hoprg_1881a

„I’d been an actor in Australia for over thirty years before I came to Prague. I was making a decent living but I was bored. Prague was a random choice for me. I always wanted to come to Europe and Prague just happened to be where I landed. I thought I would stay here for a year but I never left. The city suits me really well. I had almost no work at the beginning but gradually I established myself and now I am quite busy. When I came, I already knew my place in the acting world. Some of the other actors I work with are still waiting for a turn in their careers and get frustrated by a lack of English-speaking opportunities in Prague. I knew I was never going to be famous, I was just a jobbing actor and I was content with that. I’d reached a point in my life when I was content with just having the work. And now I have plenty. I perform in theatre and I’ve had quite a lot of minor parts in foreign film and TV series productions. And I also do Cimrman plays in English. We’ve been performing ‚Záskok‘ and ‚Dobytí severního pólu‘ for two years now. It’s an honor for me because I know how much Jára Cimrman means to so many Czechs. They are coming to me after the show, saying: ‚We never thought it would work in English but it was wonderful!‘ That’s a good feeling. I have children and grandchildren in Australia and they are very supportive of the fact that I am over here doing something rather than sitting at home and turning into a vegetable. Life is still quite an adventure for me.“

/

„Než jsem se přestěhoval do Prahy, tak jsem více než třicet let pracoval v Austrálii jako herec. Slušně jsem se tím živil, ale začal jsem se nudit. Praha pro mě byla nahodilá volba. Vždy jsem chtěl jet do Evropy a náhodou to byla právě Praha, kde jsem přistál. Nejdřív jsem si myslel, že tu zůstanu jen rok, ale nakonec jsem nikdy neodjel. Tohle město mi sedí. Zpočátku jsem tu neměl skoro žádnou práci, ale postupně jsem se vypracoval a dnes mám napilno. Když jsem sem přijel, tak už jsem znal své místo v hereckém světě. Někteří jiní herci se kterými pracuji stále čekají na velký obrat ve své kariéře a jsou frustrovaní nedostatkem hereckých příležitostí pro anglické mluvčí v Praze. Ale já už tehdy věděl, že nikdy nebudu slavný, že herectví je jen moje práce a byl jsem s tím spokojený. Dostal jsem se ve svém životě do bodu, kdy jsem byl rád už jen za to, že vůbec práci mám. A dnes ji mám hodně. Hraju v různých divadelních představeních a zahrál jsem si malé role v mnoha zahraničních filmových a seriálových produkcích. Také hraju Cimrmana, anglicky. Už dva roky hrajeme Záskok a Dobytí severního pólu. Je to pro mě velká čest, protože vím, co pro mnohé Čechy Cimrman znamená. Chodívají za mnou po představení a říkají: ‚Nikdy bychom si nemysleli, že to bude v angličtině fungovat, ale bylo to bezvadný!‘ Z toho mám vždy dobrý pocit. Moje děti a vnuci v Austrálii mi také hodně fandí. Tomu, že jsem tady v Česku a něco dělám, namísto toho, abych jen seděl doma a čekal na to, až umřu. Můj život je stále velké dobrodružství.“

__

His showreel / Kde jste ho mohli vidět: http://hosking.net/VideoFiles/2016Showreel.html


HOPRG_1875a

„Před pár měsíci jsme byli nuceni vystěhovat se z vršovického bytu, kde jsem prožila celý život. Moji rodiče byli v roce 1938 první nájemníci celého domu a my s bratrem v tom bytě prožili krásné dětství. Pamatuji, že jednou jsme rozbili skleněnou výplň dveří a řekli mamince, že když tou dírou proleze, tak od nás dostane pět korun. A ona prolezla, byla bezvadná. Brácha s tatínkem zas hrávali v předsíni fotbal, jednou rozbili novou sošku a pak se to snažili zakamuflovat. Táta byl lékař, nebyl komunista, takže na naši rodinu dost tlačili, ale u nás bylo veselo. V dospělosti už to bylo smutnější. Když mi bylo čtyřiadvacet, tak mi v tom bytě táta zemřel. Z plného zdraví, před očima. V noci se mu udělalo špatně, já mu říkala, že to bude od toho jeho žlučníku, ale on řekl: ‚Kdepak, to bude srdce.‘ Posadil se a byl konec. Později tam zemřela i maminka a já tam jednou chtěla zemřít také.“

„Byl to obecní byt. Praha 10 ale přišla do finančních problémů, potřebovali se zbavit bytového fondu, a tak před pár lety došlo k privatizaci. Neměli jsme peníze na to si ho koupit a v tu chvíli nás začali obcházet různí vlčáci. Realitky. Jedna se nám zdála být docela seriózní, řekli, že nás tam s manželem nechají dožít. Dostali jsme nájemní smlouvu na neurčito. Pak vešel v platnost nový zákoník, každý právník si ho vykládal jinak a nám řekli, že smlouva na neurčito se už neuzavírá, že od teď už pouze na rok, s prodloužením. Rok nás tam tedy nechali, ale na jeho konci, to bylo loni před Vánoci, nám oznámili, že jejich valná hromada – přitom to jsou tři lidé – rozhodla, že byt chtějí prodat a že se s námi loučí. V tu chvíli se mi udělalo špatně. A rozhodně jsme nebyli jediní, kdo v tom domě takhle dopadl. Bydlely tam i starší ženské než já, navíc často už bez manžela. Ten večer se po celém domě rozléhal pláč a nářek.“

„Můj právník řekl: ‚Udělali to mazaně. Jestli chcete, můžete se s nimi soudit, ale bude to trvat osm let a asi to prohrajete.‘ Kdybych byla mladší, tak do toho asi jdu, ale teď už jsem to vzdala. Když jsem jim předávala klíče, tak jsem si k tomu zavolala svého bratra, který je lékař. Abych měla pomoc, kdyby to se mnou seklo. S úsměvem jsem jim ty klíče odevzdala a ve výtahu se složila. Plakala jsem, třásla jsem se, zvracela. Trvalo to dlouho. Tady Peťula to prožívala také hrozně. Čtrnáct dní to vypadalo, že snad umře. Už když jsme se balili, tak byla celá vytřešťená. Byla zvyklá na svůj stereotyp, svůj pelíšek a najednou bylo všechno jinak. Po stěhování jen celé dny ležela, nejedla, na nic nereagovala. Všechno jí bylo jedno. A já musím dodnes mobilizovat veškeré svoje síly, aby mi všechno jedno nebylo. Starý strom se prostě nemá přesazovat. Ale dnes je vše podřízeno konzumu a trhu. A to vlčáctví, které je tomu dnešnímu trhu vlastní, na takovéhle věci z vysoka kašle.“

/

„Few months ago we were forced to move out of a flat in Vršovice district where I spent my whole life. My parents were the first tenants of the house in 1938 and me and my brother had a beautiful childhood in there. I remember that once we broke a pane of glass in the door and we said to our mom that we would give her 5 crowns if she crawled through the hole. And she did, she was great. Or my dad who used to play football with my brother in the entrance hall and one day they broke a new statuette and tried to cover it up. My dad was a doctor, he was not a communist and so they made pressure on our family but in our house it was a lot of fun. It got more sad as I grew up. When I was twenty-four, my dad died in the flat. Out of the blue, in front of my eyes. He started to feel sick at night, I told him that it was probably his bladder but he said: ‚No, it’s my heart.‘ He sat down and it was over. Later, my mom died in the flat too and I wanted to die there one day as well.“

„It was a municipal flat. But the Prague 10 district got into financial troubles, needed to get rid of some flats and so a few years ago they started the process of privatization. We didn’t have money to buy the flat and that’s when all kinds of wolfs started to circle around us. Real estate agencies. One of them seemed quite solid to us, they told us that they would let me and my husband live in the flat till the end of our lives. They let us sign a lease agreement for an indefinite period of time. But then a new legal code came into force, every lawyer had a different interpretation of it and they told us that it was not possible anymore to enter into a contract for an indefinite period of time, that the contract had to be only for one year and then needed to be prolonged. They let us live in the flat for the year but then they came one day, it was last year before Christmas, and announced that their general meeting – but it’s only three people – had decided that they wanted to sell the flat and that it was time to say goodbye. It made me sick. And we were certainly not the only ones in the house who ended up this way. There were older women than I am, many of them living alone, without a husband. That night there was a crying and wailing resounding in the house.“

„My lawyer told me: ‚They did it cunningly. If you want, you can sue them but it will take eight years and you will probably lose.‘ If I was younger, I would probably go for it but I gave it up now. When I was giving them the keys of the flat, I asked my brother, a doctor, to accompany me. So that I had someone to help me if I got sick. I handed them the keys with a smile on my face, got to the elevator and collapsed. I was crying, trembling, vomiting. It took a long time. The dog, Peťula, took it the hard way as well. For a fourteen days it looked like she was going to die. She was all wide-eyed already when we packed our things. She was used to her stereotype, to her bed and suddenly everything was different. After we moved, she was just lying on the floor, she didn’t eat, was apathetic. She didn’t care about anything at all. I still have to mobilize all my energy to care about things today. It’s as they say, you shouldn’t replant and old tree. But everything is subordinated to the consumerism and the market nowadays. And the wolfs that now belong to the market don’t give a damn about such things.“


HOPRG_1882a

Při hloubkovém interview jsem odhalil, že mají rády louže. Protože v nich je voda.

/

During the in-depth interview, I managed to find out that they like puddles. Because there is water in them.


HOPRG_1880a

„Miluju módu a malbu a chtěl jsem to spojit dohromady. Je to součástí kolekce, ve které řeším svoje pocity. Tohle je ‚beznaděj‘. K tomu mě hodně inspirovala má střední škola. Na malé vesnici, třicet tři studentů. Nosil jsem od sedmnácti různé věci, koupené i mnou ušité, a oni to moc nebrali. Dávali mi to dost sežrat, i obyčejní lidé ve vesnici. Nadávali mi. Jednou mě vypískali z místní hospody. Jen proto, že se jim nelíbilo, co mám na sobě. Ale skrze oděv prezentujeme sami sebe a já se už prostě nedokázal té vesnici přizpůsobit. Chápu, že lidé se tam nemohou oblékat jako ve městě, na pole bych v tomhle nešel, ale já prostě cítil potřebu oblékat se jinak. A každá ta negativní reakce ve mně tu potřebu posilovala.“

/

„I love fashion and painting so I wanted to combine both. It’s a part of a collection in which I deal with my feelings. This one is called ‚despair’. For this piece, I got a lot of inspiration from my high school. A small village school, thirty-three students. I have worn a lot ot things since I was seventeen, both purchased and the ones I sewed myself, and people around me didn’t get it. They were giving me a hard time back then, even regular people in the village. They called me names. Once they booed me off the local pub. Just because they didn’t like what I was wearing. But we represent ourselves by the way we dress and I couldn’t adapt to the rural environment. I get that you cannot dress there like urban people, I wouldn’t wear this to the fields, but I felt this strong need to dress differently. And every negative reaction just made this need stronger and stronger.“


HOPRG_1876a

„I am still questioning everything in my life. That’s the way I am. If there’s no trouble, I try to create one. I’ve been working in tourism for ten years now and I like it but sometimes I think: Well, before I was bored seeing the same people every day in the office, now I find my life strange because I keep meeting new people and then never see them again. So I ask myself: Should I go back to the life I had before? Should I do something different? I keep thinking about my future, even though I know it’s not good because our future is unknown to us. I think about my way of living. If it’s healthy enough, if I travel enough, if I enjoy it enough. I am always trying to improve and I think it’s a good thing. But I am fourty-three now and I still have the same questions I had when I was twenty.“

/

„Neustále zpochybňuji všechno ze svého života. Takový já jsem. Pokud nemám žádný problém, tak si nějaký vymyslím. Už deset let pracuji v turistickém ruchu a baví mě to, ale někdy si říkám: Předtím jsem se nudil, že v kanceláří každý den vídám ty samé lidi a dnes se mi zdá, že vedu divný život, protože každý den potkávám někoho jiného a pak ty lidi už nikdy nevidím. Takže se ptám sám sebe: Měl bych se vrátit ke svému starému životu? Měl bych začít dělat něco jiného? Neustále přemýšlím o své budoucnosti. Přestože si uvědomuji, že to je zbytečné, protože svoji budoucnost neznáme. Přemýšlím o svém způsobu života. Jestli žiju dostatečně zdravě, jestli dost cestuju, jeslti jsem schopný si to dost užít. Stále se snažím zlepšovat a myslím, že to je dobrá věc. Ale je mi třiačtyřicet a stále si kladu ty stejné otázky jako když mi bylo dvacet.“