Powered by Seat

Archiv: Říjen 2016

hoprg_1924a

„Od dětství jsem měl vadu řeči – hodně jsem chodil k logopedům, měl problém s vyslovováním písmen. Dlouho mi třeba trvalo, než jsem se naučil ‚ř‘. Hlavně jsem ale koktal. Chybělo mi sebevědomí. Na střední škole jsem v podstatě nebyl schopný říct větu bez toho, abych se zadrhl. Takže každé jednání s lidmi pro mě byl problém – přečíst ve škole referát, promluvit na veřejnosti. Nebo už jen zajít si nakoupit nebo něco zařídit na úřadě. Strašně mě to štvalo. Bylo to, jako bych tehdy pohrdal sebou samým, a tak jsem měl pocit, že mnou pohrdají i všichni ostatní. Vsugeroval jsem si to do hlavy a těžko se té myšlenky zbavoval. Když jsem ale přišel do Prahy a začal studovat sociální práci, tak jsem našel lidi, kteří něco takového vůbec neřeší. Mnoho z nich za sebou měli daleko horší životní zkušenosti. Přijali mě mezi sebe a já si uvědomil, že ta moje vada řeči postupně mizí. Bude to asi znít trochu samolibě, ale také jsem zjistil, že mi v tomhle prospívá, když jsem hezky upravený a oblečený. Jsem trochu takový narcis, přiznávám. Ale chvála mi prostě dělá dobře. Když mi třeba někdo pochválí vlasy, nebo řekne, že mi sluší kabát – a občas mi to někdo řekne jen tak na ulici – tak se potom cítím být daleko sebejistější. Dodnes se sice občas trochu zadrhnu, spolknu slabiku nebo mluvím rychleji, ale když se mezi lidmi cítím dobře, tak jsem schopný mluvit pomalu, plynule, jasně a zřetelně.“

/

„I had a speech impediment since I was a child – I used to go to speech therapists, I had trouble pronouncing letters. It took me a long time before I was able to pronounce the letter ‚ř’. But mainly I was stuttering. I lacked self-confidence. When I studied at high school, I was basically not able to say a whole sentence without stammering. And so every communication with people was a problem for me – to read out an essay at school or to speak out in front of people. Even going to a grocery store or deal with an office. It made me mad. It was as if I was despising myself and it made me feel like everyone else despised me as well. I put this thought into my head and it was hard to get rid of it. But when I came to Prague and started to study social work, I found people who didn’t care one bit about such a thing. Many of these people had much worse life experiences than I did. They accepted me and I realized that the speech impediment gradually disappear. It might sound smugly but I‘ve also found out that it is beneficial to me when I go around nicely dressed and well-groomed. I am a bit of a narcissus, I admit. But a praise simply makes me feel good. When somebody praises my hair or my coar – and sometimes it happens even on a street – it makes me feel much more self-confident. Sometimes I still stutter, swallow a syllable or talk too fast but when I feel good among people I am able to speak slowly, fluently, clearly and distinctly.“


hoprg_1923a

„S narozením první vnučky se můj život rázem změnil. Její maminka šla brzy do práce, tatínek pracuje v zahraničí, a tak jsem se o ni od čtyř měsíců hodně staral já. A od té doby skoro nic jiného nedělám, než že se starám o děti. Protože o pár let později se situace opakovala s druhým vnukem a dnes se opakuje s vnukem třetím. Takže já se od brzkého ranního vstávání až po večerní čtení pohádek nezastavím. Když byla ještě malá, tak jsem s tou první vnučkou takhle chodil po městě a nosil ji na břiše. Starší dámy se za mnou ohlížely a zabíjely mě pohledem. Jedna to tehdy nevydržela, zastavila se u mě a prohlásila: ‚Jak vám můžou to dítě svěřit?!‘ Zvervózňovalo ji, že takový dědek se stará o malé dítě. Ale já z toho měl spíš legraci. Takže jsem jí odpověděl: ‚Milá dámo, a to si představte, že já taky peru, žehlím, vařím, přebaluju, oblékám, krmím a koupu!‘“

/

„My life changed when my first grandchild was born. Her mom went to work quite early, her dad works abroad and so it was me who was taking a lot of care about her. Since then I take care of children almost all the time. Because it was the same story with my second grandchild who was born a few years later and now it’s the same situation with my third grandchild. And so I don’t stop from the early morning wake-up till the evening’s reading of fairy tales. When she was still little, I used to go around the city with the first granddaughter and I carried her on my belly. Older ladies used to turn and murder me with their eyes. One of them couldn’t stand it and so she came to me and said: ‚How can they entrust the baby to you?!‘ She was nervous that such an oldster take care of a little child. But I just smiled. And I replied: ‚Dear lady, and now imagine that I also change diapers, do the laundry, cook, feed, dress and give a bath!’“


hoprg_1922a

„I came to study in Prague to get away from my hometown. To figure out what I really want in my life. That’s what people from US do, right? We all came to find ourselves around here. I am not sure if it works that way but I’m definitely getting independent. And I’m also getting used to many new concepts. Like public transportation. I am from a little town that has more cows than people. We have one bus stop. You drive everywhere, everybody know everyone. We are the kind of town where everyone marries their high-school sweethearts, settles down, farms and lives in the same place where his family have lived forever. I can tell you every kid that graduated three years before me and every kid that will graduate three years from now. I can tell you something about each of them and their families. Their flaws and perfections. So when I got here and nobody knew who I was – that was a new concept for me as well. And still is. These people passing behind me – the idea that I don’t know them and they themselves don’t know anybody else around here is still crazy to me.“

/

„Přijela jsem studovat do Prahy, abych unikla ze svého rodného města. Abych si ujasnila, co v životě chci. Takhle to přeci lidé ze Spojených států dělají, ne? Všichni jsme sem přijeli najít sami sebe. Nejsem si jistá, jestli to tak funguje, ale rozhodně se tu stávám čím dál tím víc nezávislou. A také si zvykám na nové koncepty. Třeba veřejná doprava. Pocházím z malého města, kde žije víc krav než lidí. A máme všehovšudy jednu autobusovou zastávku. Všude se jezdí autem a každý každého zná. My jsme taková ta vesnice, kde si každý vezme holku se kterou začal chodit na střední škole, farmaří a usadí se na stejném místě, kde žila jeho rodina od nepaměti. Můžu vám na místě vyjmenovat všechny lidi, kteří maturovali tři roky přede mnou a všechny, kdo budou maturovat tři roky po mně. Můžu říct něco o každém z nich i o jejich rodinách. O jejich nedostatcích i ctnostech. Takže když jsem přijela sem a nikdo mě neznal, tak to pro mě také byl úplně nový koncept. A stále je. Tihle lidé, co prochází za mnou – to, že je neznám a že oni sami tady nikoho neznají, to je pro mě pořád dost šílená představa.“


hoprg_1920a

„V šestnácti letech jsem se zamiloval. Ale mám potíž v tom, že většinou když člověk řekne ‚láska‘, tak mluví o určité preferované emoci ze své emoční škály, kterou můžeme nazvat ‚náklonnost‘. Ale ‚láska‘ označuje mnoho dalších emocí. To, o čem v téhle souvislosti mluvím já, by se možná v angličtině dalo označit slovem ‚awe‘, úžas. Ale ne v tom stejném smyslu. Protože s ‚úžasem‘ si většinou nespojíte nic dalšího, neřekl byste, že je to emoce, která je vztažná mezi vámi a něčím jiným. Ale pro mě to tehdy nebyla žádná platonická láska, byla to láska k ženě. Na druhou stranu víc než chtít tu osobu mít, jsem chtěl tou osobou být.“

„Měl jste někdy takový ten pocit, že si v nějaký moment pro sebe přemýšlíte, určitým způsobem se u toho zatváříte, z nějakého důvodu si představíte, jak u toho asi vypadáte a dojde vám, že ten výraz, který máte na tváři, je přesně takový, jaký mívá onen člověk, kterým chcete být? Přesně to se mi stávalo. Jakožto vyjádření té naprosto všepohlcující touhy se jí přiblížit. Bylo jí tehdy patnáct let, ale už z ní byla bývalá atletka, která si tím sportem zničila nohy. Zároveň ji však zajímala lingvistika, literatura a filozofie a byla schopná i v přírodních vědách, zvlášť v chemii. Já jsem byl takový klasický knihomol, který se s nikým moc nebavil a neměl velké sebevědomí. Ona pro mě zkrátka byla člověk, který mi imponoval v každém ohledu.“

„Dnes mám občas pocit, že než jsem ji poznal, tak jsem ani neexistoval ve smyslu uvědomění si sebe sama z jiné perspektivy, než je ten bod, který máme za očima. Jako bych byl více – jako zvíře? Tedy pokud asociujeme to, že jsme lidé, se schopností odrazit se myšlením z nějakého vnějšího bodu a podívat se sami na sebe. Kdo totiž, co se týče lásky, neměl kdy myšlenku: Jak asi v očích tohoto člověka vypadám?“

Jak to tehdy dopadlo?

„Jak může něco takového dopadnout? Když si vezmu, co jsem chtěl, tak realizace té věci ani nebyla, co by lidé normálně považovali za ‚dopadlo‘ nebo ‚nedopadlo‘. Protože je těžké se někomu vyznat, že chcete být jím a pak toho člověka přimět, aby vám odsouhlasil, že od teďka jste on. Ale ta touha být jí byla v podstatě touha být dokonalý. Takže přestože ona je dnes tisíce mil daleko, tak já v sobě stále mám velkou touhu po všestrannosti. Snažím se být renesanční člověk. Studuji lingvistiku, ale když prokrastinuji, tak se učím fyziku. A celkově se dá říct, že dnes žiji tak trochu ve dvou světech. Jako akademik a jako vzpěrač. Což není jednoduché. Ale cesta k vyšší míře dokonalosti téměř nikdy nevede po přímce, to už jsem zjistil. Kdyby vedl žebřík ke hvězdám, tak by po něm lezl každý. A nic by to neznamenalo.“

/

„When I was sixteen, I fell in love. But when people say ‚love’, they usually mean their preferred emotion of their emotional range which can be called ‚affection’. But the term ‚love‘ denotes many other emotions. To describe the one that I am speaking about, I could use the English term ‚awe’. But the meaning is not the same. Because when you say ‚awe’, you usually don’t connect anything else with it. You wouldn’t say it’s an emotion that relates to you and anything else. But for me it was not just a platonic love, it was a love towards a woman. But on the other hand, more than wanting to have the person, I wanted to become the person.“

„Have you ever had the feeling when you think over anything, make a certain grimace, then imagine how the grimace looks like for some reason and realize that it’s exactly the kind of grimace that the person you want to become makes? That’s what was happening to me. It was an expression of the devouring desire to get close to her. She was fifteen years old but she was already a former athlete back then who had ruined her legs through the sport. But at the same time she was interested in linguistics, literature and philosophy and she was capable in natural sciences as well, especially in chemistry. I was a classic bookworm who didn’t speak with many people and didn’t have much of a self-confidence. In short, she was a person that impressed me in each and every way.“

„Today I sometimes feel that before I met her, I hadn’t even existed in a sense of being aware of myself from a perspective different from the point somewhere behind our eyes. As if I was more – of an animal? That is if we associate our humanity with a capacity to bounce our thought back from an external viewpoint and see ourselves through. Because who has never had a similar thought about a loved one: How do I look like in his or hers eyes?“

How did it end up?

„How could something like that end up? When I consider what I wanted, the result of it was not even anything people could decribe as ‚ended up well‘ or ‚ended up badly’. It’s hard to confess to someone that you want to become him or her and then to make them approve: OK, now you are me. But for me the desire to be her was basically a desire to be perfect. And so even though she is thousand miles away now, I still have a great craving for versatility. I try to be a renaissance man. I study linguistics but when I procrastinate I learn Physics. I can say that I live in two different worlds now. In one as a scholar, in the other as a weightlifter. And it’s not easy. But I’ve found out that the path towards perfection is hardly ever a straight line. If there was a ladder to the stars, everyone would climb it. And it wouldn’t mean a thing.“


hoprg_1919a

„Pár let po revoluci jsem odjel do Kanady. Zůstal jsem tam dva roky a poprvé v praxi viděl třídění odpadu. Už tehdy tam bylo nemyslitelné hodit papír na zem a lidé, u kterých jsem bydlel vyhazovali zvlášt pytlík od čaje a zvlášť jeho provázek. Koukal jsem na to s otevřenou pusou, protože tady u nás se to tehdy vůbec neřešilo. Za komunistů, co já si pamatuji, byl vše směsný odpad, jen papír se dával do sběru a vykupoval se, stejně jako železo. A to byl dobrý nápad. Ale vůbec se neřešily plasty a vůbec se neřešil stavební odpad – ten se vždy jen někam navezl. Celkově se nikdo moc nezabýval životním prostředím, třeba odpady z různých chemiček. Dodnes se následky toho tehdejšího způsobu přemýšlení odstraňují.“

„Nakonec jsem ale po letech došel k tomu, že samotné třídění odpadu nemá takový dopad a význam, jak se o něm tvrdí. Spíše u nás snižuje negativní dopad nadprodukce obalového průmyslu. Dnes máte vše zabalené načtyřikrát, často z nezpracovatelných směsí materiálů, a i recyklační linky jsou v podstatě fabriky. Třídění odpadu se nedá upřít, že spoří primární suroviny, ale aby to opravdu dávalo smysl, tak třídící linky musí být lokální, být co nejblíže místu, kde se ten odpad produkuje. Přitom Pražské služby, a o tom se moc nemluvilo, dlouhá letá ani neměly vlastní recyklační linku. Četl jsem, že dnes je to tak, že Evropa je schopná sama zpracovat jen třicet procent plastů, které uvede do oběhu. Nejsou tu na to kapacity. A tak se ty plasty vyváží zpátky do Indie nebo do Číny. Když navíc klesne cena ropy, tak se ten recyklát stane neprodejným. Takže si někdy říkám, že nejde ani tak o ochranu životního prostředí, jako o lhaní si do kapsy.“

„Myslím si, že k tomu, aby se něco zlepšilo, jsou nutné ekonomické motivace. Protože třeba cesta k více ekologickým obalům je obtížná. Musí ji motivovat například daňové zvýhodnění pro výrobce. A pak je nutné začít u dětí. Ale neříkat jim jen ‚papír sem, plast tam‘, ale naučit je širší souvislosti. Aby pochopily, že odpady jsou až na konci dlouhého řetězce, který začíná na nějakém vzdáleném místě, v nějaké továrně. Aby jim pak došlo: ‚No jo, ale mně vlastně tahle troška malinkatého jogurtu nestojí za to, abych vyprodukoval tolik odpadu.‘ A hlavně to, že to samotné vyhození kelímku od jogurtu je až to poslední, co za tím vším stojí.“

/

„Few years after the Velvet Revolution I went to Canada. I lived there for two years and it was the first time I could see waste sorting. Already back then it was unthinkable over there to throw a piece of paper on the ground. The people with whom I lived even used to throw out a bag of tea and its string separately. I stared at it with my mouth open because over here nobody cared about such things. During socialism, as far as I remember, everything was considered a mixed waste. Just paper and iron used to be collected in scrap yards. That was a good idea. But nobody cared about plastics or construction waste – they just used to truck it somewhere. Nobody cared about environment, for instance waste from chemical plants. The consequences of the way of thinking of that time are still being removed today.“

„In the end I have come to realize that waste sorting in itself doesn’t have such an impact and such a significance as it is being thought of. In our region, it rather helps to decrease negative impact of packaging industry’s overproduction. Everything is packed in four layers nowadays, often in a non-recyclable mixture of materials, and recycling plants are factories as any other. One cannot deny that waste sorting saves up primary materials but for it to really make sense the sorting lines have to be local, to be as close as possible to a place where waste is being produced. But ‚Pražské služby’, Prague’s service company, and it was not much talked about, didn’t even have their own recycling plant. I read somewhere that Europe nowadays is capable to process only about thirty procent of the plastics it puts into circulation. There are not enough capacities for it. And so plastics are being exported back to China or India. What’s more, when oil price drops, the recycled material becomes unsalable. And so I sometimes think that it’s not so much about protecting the environment as it is about deluding ourselves.“

„I think to move forward, our society needs economical motivations. Because a way towards using more ecological packaging is difficult. It has to be motivated by tax benefits for manufacturers, for instance. And then we need to start with children. But not just tell them ‚paper belongs into this bin, plastics belong into that one‘ but teach them the wider context. So that they understand that waste lies at the end of a very long chain that starts at a distant place, in a factory. So they could see: Okay, but this little amount of yogurt from this little cup is not even worth the amount of waste I will produce with it. And what’s even more important, that the throwing out of the cup of yogurt is the least imporant thing of it all.“

__

jeho web o třídění odpadu


hoprg_1918a

„Na tom odznáčku je znak Dobroslavic, malé obce na severu Moravy. Já jsem tam před třiceti lety, po rozvodu mého prvního manželství, začal nový život. Poznal jsem tam báječného člověka a postupně tam zakořenil. Dnes jsem místní patriot a už několik let také zastupitel obce. Máme přes 700 obyvatel, nový obecní úřad, mateřskou školu. Dříve tam stával zámek, ale za války vyhořel. Jedenáct dní tam totiž stála fronta a devadesát procent obce bylo zničeno. Obyvatelé se tehdy měli přestěhovat do Javorníku, ale jejich jakási rada nakonec rozhodla, že zůstanou, že si ty domky postaví znovu. Po válce se začaly tvořit různé družby, tehdy obci hodně pomohlo město Přerov a jeho obyvatelé – lidé jezdili pomáhat se stavěním domů nebo brali děti z naší obce na prázdniny k nim. Nedávno jsme také oslavili výročí sedmdesáti let spolupráce mezi hasiči z Přerova a z Dobroslavic. Bylo to moc pěkné. Tak jako by měl být každý v životě na něco hrdý, tak já jsem hrdý, že jsem právě z Dobroslavic. A ten odznak na klopě působí tak, že se mě každou chvíli někdo na Dobroslavice zeptá a já mu o nich můžu něco říct.“

/

„There is an emblem of Dobroslavice, a small village in Northern Moravia, in the little badge. I started a new life there thirty years ago, after my first marriage got divorced. I met a great person over there and gradually became rooted there. I am a local patriot nowadays and I’ve been a village councilor for several years. We have more than 700 inhabitants, a new municipal office and a kindergarten. There used to be a château in the village but it burned down during the war. Because the battlefront was there for eleven days and ninety percent of the village was destroyed. Local inhabitants were supposed to move to Javorník but in the end they decided to stay and built the houses anew. There were all kinds of twinning after the war, Dobroslavice got helped a lot by the city of Přerov and its inhabitants – people used to come and help with the construction of new houses and they used to take children from Dobroslavice to Přerov for summer holidays. Recently we also celebrated seventy years of cooperation between fire brigades of the two municipalities. That was very nice. Just as everyone should be proud of something in their life, I am proud to be from Dobroslavice. And this little badge works in a way that every now and then somebody asks me about Dobroslavice. And I can tell them little something.“


hoprg_1917a

„Pokud to mám říct úplně na férovku, tak se potýkám s maniodepresí. Teď od srpna se nacházím v té manické fázi. Což je hrozně euforický stav. Ale jsem pod těžkými prášky, ty mě drží jdoucího. Spím hodinu a půl denně, pořád něco dělám. Část toho je tvořivá destrukce, můj byt je teď úplně zdevastovaný. Je to jako s tím vznikem Vesmíru, kdy se z totálního chaosu začínají vytvářet různé struktury. Já vím přesně, kde co je, ale chápu, že pro mé okolí je to problém. Do toho dělám vyloženě tvůrčí věci. Mám rozpracovaných pět filmových námětů a od léta jsem nafotil třicet tisíc fotek. Snažím se toho mého stavu cíleně využít a rozjet hodně projektů a aktivit s lidmi. Chci je proměnit v takový rozjetý válec, který že už nepůjde zastavit. Ani ve chvíli, kdy pak upadnu zpátky do toho neaktivního období, kdy mám někdy problém i zvednout telefon a někomu zavolat.“

/

„If I should be totally honest, I struggle with manic depression. Since August I’ve been in the manic phase. Which is a very euphoric state. But I am under a heavy medication that keeps me going. I sleep one and half hour per day, I keep doing something. Part of it is a creative destruction, my flat is a mess right now. It’s like with the creation of Universe when structures emerges from a total chaos. I know exactly where to find things but I understand it’s a problem for people around me. But I also do utterly creative acts. I work on five different film scripts and since the summer I’ve taken thirty thousand photos. I purposefully try to take advantage of my condition and start a lot of various projects and activities with people right now. I want them to gain such a momentum that it won’t be possible to stop it. Not even when I fall back into the inactive phase when I sometimes struggle merely with picking up a phone to call somebody.“


hoprg_1916a

„Já jsem životní optimista. Když jsem ležel v nemocnici na Františku, tak se mě ptali, jestli chci na dvojlůžkový pokoj. Já jim řekl: ‚Ne, já chci na ten největší, já si chci povídat s lidmi.‘ Takže mě dali na dvanáctku a já se s každým bavil – i s tím, co mu uřízli nohu. Dali mu protézu a já říkám: ‚Pepiku, zítra ti budu stříhat nehty.‘ A on se smál. Hned to bral jinak. Říkám: ‚Hoši, všechno je to v hlavě!‘ Po měsíci, co jsem tam ležel, přišel doktor a říká: ‚Pane Blažejovský, od té doby, co jste tady, se všem pacientům zlepšil zdravotní stav!‘ V tom já jsem přeborník. Říkávám, že každý člověk má v sobě lekárnu – ale ne každý ji dovede otevřít. Já jsem jednou byl na operačním sále a dělali mi srdeční katetrizaci – to se rozřízne tříslo a pustí do vás takový katétr. Napřed jede balónek, který se nafoukne a roztáhne tu zúženou cévu, co jde k srdci, a pak jede pružina, která se tam nechá a balónek jde ven. To mi dělali dvakrát. Ale podruhé mi na operačním sále najednou doktor říká: ‚Pane Blažejovský, vy máte hrozné štěstí – vaše srdce si samo udělalo bypass.‘ To byl jeden zázrak. Druhý přišel, když mi jednou páni chirurgové – Červený a Černý se jmenovali, jako v tom románu od Stendhala, a to si nedělám legraci –, omylem roztrhli močovou trubici. To byl docela průšvih. Museli mi pak propíchnout močový měchýř, aby nenastala otrava organismu. Dali mi pytlík, půl roku jsem chodil s vývodem a oni se neúspěšně zkoušeli dostat dovnitř, aby mi udělali kompletní rekonstrukci močových cest. Já z toho měl hrůzu. Ale nakonec jsem jednoho dne přišel za doktorem, jemu se tam konečně podařilo dostat a říká: ‚Ta vaše trubice srostla!‘ Takže já se prostě opravuju za pochodu. Manželka říká, že jsem Robocop.“

/

„I am a life optimist. When I was lying in the ‚Na Františku‘ hospital in Prague, they asked me if I’d wanted to be put in a twin bedroom. I told them: ‚No, I want to be in the biggest one, I want to talk to people.‘ And so they put me in a twelve-bed room and I talked to everyone – even with the one whose leg had been amputated. They gave him an aritifical limb and I said: ‚Pepik, I’m going to clip your nails tomorrow!‘ And he laughed. It made him thought about it in a different way. I say: ‚Guys, it’s all in your head!‘ After a month spent there a doctor came to me one day and said: ‚Mr. Blažejovský, since you’ve been here, the condition of all the pacients improved!‘ I am an expert in that. I say that everybody has their own pharmacy in their bodies – but not everyone is capable of opening it. I was in an operating room one day as they did a cardiac catheterization on me – they cut your groins, open it up and put a catheter in you. First a balloon goes in which is blown up and tries to stretch the constricted blood vessel that goes into the heart. Then a spring goes in which stays there and the balloon goes out. They performed this twice on me. But the second time, the doctor in the operating room leans to me and says: ‚Mr. Blažejovský, you are so lucky – your heart has performed the bypass on its own.‘ That was the first miracle. The second one came on other occasion when surgeons – their names were Red and Black just as in the novel by Stendhal – ripped my urethra by mistake. That was quite a pickle. They had to burst my bladder so that my organism wouldn’t have been poisioned. They gave me a small sack, I walked with it for half a year and they were unsuccesfuly trying to get in so that they could do a complete reconstruction of the urinary tract. I was terrified of it. But in the end I went to see the doctor one day, he finally managed to get in and he said: ‚Your urethra has grown together on its own!‘ So I am reparing myself on the go. My wife says I am Robocop.“


hoprg_1915a

Asi se ze mě stává městský fotograf zvířat

/

It seems that I’m becoming an urban wildlife photographer


hoprg_1914a

A tahle andulka se na Jiřáku už minimálně dva týdny úspěšně vydává za holuba.

/

And this budgie has been succesfully passing itself off as a pigeon for at least two weeks now.