Powered by Seat

Archiv: Říjen 2016

hoprg_1911a

„Můj táta se narodil ve Stromovce. Tam co je dnes planetárium stával statek a moje babička měla na starosti krávy. Dědeček byl zas šafář a měl koně. Tehdy byly po Stromovce koňské dráhy, ve kterých jsme ještě za mého mládí běhali. Táta byl pekař, byl zvyklý ráno vstávat, a tak se každou neděli běželo do Stromajdy. On měl totiž v děství v měštance učitele, nějakého Pařízka, který jim říkal: Nekuřte. Nepijte pivo. A každý den jděte do Stromovky na procházku. Jenže táta později začal tvrdit, že je to tam vlhké a že je lepší chodit do Letenských sadů. A tak jsme chodili sem. Když mi bylo asi deset let, tak mě zapsal na atletiku, na Spartu, a mě to strašně chytlo. Ještě jako kluk jsem tleskal Zátopkovi a ve čtrnácti jsem tady na Letné vyhrál své první závody, mám z toho doma fotky. Je tam vidět, že většina kluků běželi bosi. Já měl o několik čísel větší plátěnky, které sice na asfaltu plácaly o zem, ale měl jsem díky nim delší krok. Později jsem se stal třeba mistrem v přespolním běhu, manželka zas byla druhá na světě ve veslování.“

„Sport je pro mě všechno. Jako se někdo každý den modlí k Pánu Bohu, tak já chodím celý život každý den trénovat. Mám na ten svůj trénink dokonce vlastní matematický model. Mám v plánu napsat knížku, kde ho představím. Bude se jmenovat ‚Quo Vadis?‘ – Kam kráčíš? –, s podtitulem: ‚Do hrobu.‘ Protože kdo netrénuje, jde rychle do hrobu. Já dávno netrénuji pro výkon, ale pro zdraví. Mám dnes tříletého vnuka, a když jdeme z kopce, tak mu už nestačím!“

/

„My dad was born in the Stromovka Park. There used to be a farm instead of the observatory nowadays and my grandma used to take care of cows. My grandpa used to be a farmer and used to have horses. There used to be lanes for horses in Stromovka which we used to run in when I was young. My dad was a baker, he was used to getting up early, so we used to run to Stromovka every Sunday. Because he had a teacher called Pařízek who used to tell them: Don’t smoke. Don’t drink beer. And go to Stromovka every day for a walk. Later my dad started to claim that it had been too damp in Stromovka and that had been better to go to the Letná Park instead. So we used to go there. When I was ten years old, he signed me up for athletics on Sparta and it really grabbed me. When I was a boy, I remember myself cheering for Zátopek and when I was fourteen, I won my first races here at Letná. I still have a picture of it. You can see that many boys used to run bare feet. I wore canvas boots a few sizes bigger, they slapped the ground while I ran but thanks to them, my footstep was longer. Later on I became a cross-country run champion and my wife was a champion in rowing.“

„Sport means a world to me. Just as some people say their prayers every day, I’ve been exercising every day my whole life. I even have my own mathematical model of the training. I plan to publish a book in which I will introduce it to people. It will be called ‚Quo Vadis?‘ – ‚Where are you going?‘ – with a subtitle: ‚Into the grave.‘ Because the one who doesn’t exercise gets there quickly. I don’t train for a better performance anymore but for my health. Because I have a three-year old grandson now and when we go down the hill, I cannot keep up with his pace!“


hoprg_1912a

„Dlouhou dobu jsem žila ve Spojených státech, kde jsem vystudovala a pracovala jako sestra, často s umírajícími. Hodně jsem se toho od nich naučila. Především od těch, kdo se s tou smrtí smířili. A přesto nepřestávali žít. Ti, kterým se to nepodařilo, měli daleko větší strach. Ale když se člověk bojí a bojuje s tím, tak je to daleko horší. Má větší bolesti, nemůže se uklidnit, nemůže spát. Musí dostávat velké dávky hypnotik a opiátů. Ale někdy ani ty nepomáhají – lidé jsou tak vyděšení, že to na ně ani nepůsobí.“

„Dnes už je to trochu lepší, ale dříve byli lidé hodně překvapení, když jsem s nimi o své práci a o smrti mluvila. I pacienti a jejich rodiny. Často vidíte, že ti přátelé a rodina neví, jak reagovat, když jim někdo umírá. Někdo je dobrý – chová se k tomu umírajícímu jako k normálnímu člověku. Pokračují dál ve svém vztahu, normálně si povídají. To je ideální situace. Ale většina lidí neví, co s tím. A tak se příliš snaží. Říkají umírajícím, že to bude v pořádku, neustále povídají. Neustále. Protože nesnáší ticho. A tak říkají: ‚Ono se to zlepší! Jen se neboj! Bojuj! Jen se snaž!‘ To ale nepomáhá. Protože v tom umírajícím navozují pocit, že je nedostatečný. A on potom umírá s myšlenkou, že se málo snažil. To je děsivé. Ale některým lidem to nevysvětlíte. Znám rodiny, kde mi stále opakovali: ‚Jen tatínkovi neříkejte, že umírá!‘ Podle mě o tom ale lidé potřebují mluvit. Jestli někdo cítí, že nepotřebuje, tak nebude. Ale každý má mít tu možnost.“

„Já si sama už někdy říkám: ‚Už je čas!‘ A nebojím se. Protože vím, že lze umřít klidně. A skoro příjemně.“

/

„I lived in the United States for a long time. I studied there and worked as a nurse, often with pepole who were dying. I’ve learnt a great deal from them. Especially from those who’d reconciled with death. And still managed to remain joyful. The ones who didn’t succeed to do that were much more scared. But you make it much worse for yourself when you are scared and struggle with it. You are in greater pain, you cannot calm yourself down, you cannot sleep. You need to be given great doses of hypnotics and opiates. But sometimes no even those help such people – they are so frightened that it has no effect on them.“

„It’s a bit better nowadays but people used to be very surprised when I started to talk to them about my work or about death. Even pacients and their families. Often I could see that friends and family members of the dying person didn’t know how to react around him or her. Some people are good at it – thy treat the dying person as a normal human being. They go on in their relationship, talk in a regular way. That’s an ideal situation. But most of the people don’t know what to do. And so they try too hard. They say to the dying person that everything’s going to be alright, they talk. All the time. Because they hate the silence. And so instead they say things like: ‚It’s going to get better! Don’t be afraid! Fight with it! Try harder!‘ But that doesn’t help. Because this way they make the dying person feel inadequate. And they die with this thought in their heads. That’s terrible. But some people will never understand it. Some families kept on telling me: ‚No matter what, don’t tell our dad that he’s dying!‘ But I think people do need to talk about it. If somebody feels he doesn’t, he won’t. But everybody should have the option.“

„Sometimes I myself think: ‚My time has come!‘ And I am not afraid. Because I know that one can die in a peaceful and almost pleasant way.“


hoprg_1910a

„Jako malá jsem si přála být rytíř a chtěla po rodičích, aby mi koupili meč. To udělali, ale až ve chvíli, kdy jsem začala o dost později chodit na šerm. Po čase už jsem nechtěla šermovat jen v tělocvičně, přemýšlela jak se dál realizovat, a narazila na fanoušky tzv. living history. Vyberete si nějaké historické období, třeba raný středověk, a snažíte se ho co nejvěrněji rekonstruovat. Například v rámci ztvárnění nějaké bitvy. Ale někdy jen na víkend táboříme v přírodě. Chodíme v historickém oblečení, spíme ve starých stanech a jídlo si děláme na ohni a ze surovin, které tu v té době byly. Je nás tam většinou několik desítek až stovek lidí, někde na louce uprostřed lesa. Bývá to opravdu působivé – stojíte třeba kousek od toho tábořiště, je noc, všude svítí jen táborové ohně a lampičky potažené kůží a máte takový zvláštní pocit, že jste se opravdu přenesli někam do minulosti. A v tu chvíli necítíte žádný spěch – jednak proto, že jste v určité roli a jednak ve středověku bylo hodně času. Lidé tehdy samozřejmě pracovali velmi těžce, sužovali je všemožné nemoce a děsili se Boha a mnoha různých přízraků, ale neděsil je čas. Neděsilo je pípnutí nové zprávy na mobilu, neděsilo je zpoždění, neděsily je termíny a uzávěrky. Možná proto mě to období tolik táhne. Já teď mám dvě zaměstnání a tendenci plánovat si víc věcí, než je možné stihnout, a tak mám poslední dobou pocit, že pořád odněkud někam běžím. Vždy jsem přitom měla takovou nereálnou představu, že bych už měla všechno hotové, že bych už před sebou nic neměla. Abych si konečně mohla natáhnout nohy, vzít si knížku a číst si u čaje. Ale samozřejmě se pořád objevují nové a nové povinnosti – tady něco v práci, tady by pes by potřeboval k veterináři, tady se zastavit na nákup. A ještě se vlastně objednat k zubaři. Vždy je na tom seznamu ješte ta jedna další věc. V tom lese ale ne. Tam, aspoň na tu chvíli, žádný seznam neexistuje.“

/

„When I was little I wished to become a knight and I wanted my parents to buy me a sword. They did buy it but only much later when I started to do fencing. After some more time I didn’t want to fence only in a gym, I was looking for new ways and I met some fans of historical reenactment, ‚living history’. You choose a certain historical era, like Middle Ages, and you try to reconstruct it as faithfully as you can. In staging of a battle, for instance. But sometimes we just camp out in the nature over the weekend. We dress in historical clothes, we sleep in old tents and we cook on fire and use only ingredients that were available at those times. There is usually several dozens or even hundreds of us, somewhere on a meadow in the middle of a forest. It’s really impressive – when you sometimes stand a bit out of the camping area, it’s a nightime and the only lights you see goes from campfires and lamps coated by leather, you get this strange feeling that you’ve really moved into the past. And you don’t feel any haste at such moment – for once you have a certain role and also because there was generally a lot of time in the Middle Ages. People obviously worked very hard, suffered from various diseases and were scared of God and all kinds of ghosts but they were not scared of time. They were not scared of a beep of a new message on their phone, not scared of being late, of terms and deadlines. I guess that’s why I find the era so appealing. Because I have two jobs now and a tendency to schedule more things that I can manage in time so lately I’ve been feeling like running from one place to another. And I’ve always had this unreal idea of getting to the point when I am done with everything, when there is nothing ahead. That I’m finally able to stretch my legs, have a cup of tea, take a book and read. But there is new and new things coming up – something at work, my dog needing an appointment at a vet, or that I need to do shopping. And to schedule an appointment at a dentist. There is always an extra item on the list. But not in the forest. For that brief moment, there is no list.“


hoprg_1908a

„Šestnáct let jsem podnikal v oblasti módy, spoustu let platil tady na Václaváku nájem. Pak jsem ale zjistil, že jsem ho celou dobu platil někomu, komu jsem ho platit neměl. Probíhal totiž boj o vlastnictví té nemovitosti, která v té době podstatě neměla vlastníka. Byla tam jen jedna paní, spoluvlastník. Už sedm let z ní ty peníze tahám, protože když se po vyřešení toho jejich sporu objevili noví vlastníci, tak ona jim žádné peníze nedala a já jsem se stal dlužníkem částky blížící se jednomu a půl milionu. To moje krejčovství to položilo.“

„Dřív jsem kolem sebe měl desítky, snad i stovky lidí, o kterých jsem si myslel, že to jsou moji přátelé. Ale jak už jsem přestal být ten, kdo je zve na grilování a kdo pro ně zadarmo či levně šije, tak jsem pro ně přestal být užitečný. Dnes mě mnozí z nich ani nepozdraví. Trvalo mi rok a půl, než jsem si to v sobě zpracoval. Protože to byla opravdu čistka. Na jejím konci mi zbyli tři lidé. Tři, o kterých vím, že se na ně můžu spolehnout.“

/

„I ran a fashion business for sixteen years and I paid a rent here in Wenceslas square for many years. But then one day I found out that I had been paying it to a wrong person. Because there had been a court struggle over the property which didn’t had its valid owner at the time. There was only one woman as a co-owner. I’ve been trying to get the money out of her for seven years now. Because after her court case got settled and new owners of the building emerged, she didn’t give them any of the rent money and I became a debtor of nearly one and half million crowns. It ran my tailor shop out of business.“

„I used to have tens or even hunders people around me and I thought they were my friends. But as I stopped to be the guy who invites them to a barbecue party and makes their clothes cheaply or for free, I stopped to be useful for them. Many of those people don’t even say hi to me now. It took me year and a half to deal with it. Because it really was purge. At the end of it there were three people left. Three people about whom I know that I can rely on them.“


hoprg_1907a

„Dokud má člověk pocit, že má celý život před sebou, tak si myslí, že neustále směřuje někam kupředu. Náš život začíná narozením a končí smrtí, a tak si myslíme, že se pohybujeme po určité lince – že získáváme víc a víc zkušeností, učíme se ze svých chyb, stáváme se moudřejšími. Podle mě je to iluze. Protože jsem zjistil, že se všechno opakuje, že to jsou spíše určité cykly, ve kterých se točíme. Například v dospívání máme pocit, že se musíme vymezit proti svým rodičům, říkáme si, že v životě nebudeme dělat to, co oni, třeba se ohlížet na to ‚co se sluší‘, abychom si později s vlastními dětmi uvědomili, že se dostáváme do jejich dřívějších pozic. A že se naše děti vymezují proti nám. Do toho si začnete všímat, jak se situace okolo vás opakují, ať v práci nebo v osobním životě. Že lidé jednají stejně, že už tady všechno bylo. Já to dřív léčil třeba tím, že jsem se po čase nechal zaměstnat na jiném místě a měl pocit, že všechno je zase jiné, nové. Ale tenhle pocit vám dlouho nevydrží. A když mi pak jednoho dne pojišťovna oznámila, že už nejsem ten mladý, perspektivní člověk, za jakého mě dříve považovali, tak jsem si uvědomil, že ta linka, která byla celý život neustále přede mnou asi pomalu končí. A že nezbývá, než abych si to nějak v sobě uspořádal a vrátil se zpátky. To znamená udělal v tom kruhu ten zpětný pohyb. Například i k vnímání mých předků. Chtěl bych si udělat čas a zjistit, kdo ti lidé byli, kde žili a co tam dělali.“

/

„When you still have a feeling that you have your whole life ahead of you, you tend to think that you keep moving forward. Our life starts with our birth and ends with our death and so we think that we follow a certain line in life – that we gain more and more experiences, learn from our mistakes, become wiser and wiser. I think that’s an illusion. Because I’ve realized that everything keeps repeating, that there are rather circles in which we spin. When we are growing up, for example, we feel a need to be in an opposition to our parents, thinking that we don’t want to end up like them who keep consider what is a decent behaviour. But when we have our own children, we realize that we find ourselves in the same positions our parents used to have. And that our children get in opposition towards us. What’s more, you start to notice how everything keeps repeating around you, be it in work or your personal life. You notice that people still act in the same way, that everything have already happened. I used to struggle with it by changing jobs – I went to work to a different place and everything felt new and different again. But this feeling don’t last long. And so when my insurence company informed me one day that they don’t see me as the young and perspective person anymore, I realized that I am slowly getting to the end of the line that had been ahead of me for my whole life. And that I have to get myself together and go back. That means to do the backward motion in the circle. For instance to return to the moment when I perceive my ancestors. I would want to make time and find out who these people were, where they lived and what they did.“


hoprg_1906c

„Mám hrozně ráda historická města. Vyrostla jsem na sídlišti v Kolíně, ale od dětství jsem ráda trávila čas v historickém centru, cítila se tam dobře. Jen jsem tehdy ještě nevěla proč. Dnes se při studiu snažím profilovat směrem k urbanismu a památkové péči, říkám tomu památkový urbanismus. Protože jsem zjistila, že ani tak nejde o to, že by se mi líbily historické domy jako určitá kvalita města, kterou dodnes moc nevím, jak nazvat. Obytnost? Příjemnost? Každopádně mám pocit, že tahle kvalita se ještě třeba objevila u některých sídlišť, ale v nových zástavbách většinou chybí – ve chvíli, kdy developeři nemají silného oponenta ze strany města, tak není, kdo by ji prosazoval. A developerům dnes většinou nejde o to vydělat, ale o to vydělat dvě stě, tři sta procent. U té obytnosti jde přitom v podstatě o uměřenost – u nových staveb je všeho moc, jsou většinou moc velké. Když máte barák o velikost celého bloku, tak je to prostě příliš. Kdežto v tom historickém městě třeba i máte moderní budovy vedle těch starších, ale mají měřítko, které odpovídá lidskému vnímání. A týká se to i pohybu po městě a našeho každodenního rozhodování – když pro vás něco bude moc daleko, bude to nudná nebo nepříjemná cesta nebo po cestě nebudete mít žádné další cíle, tak radši sednete na metro nebo do auta. Zrovna tady v centru Prahy některé klasické služby chybí. Ale když víte, že máte všechno nedaleko od místa, kde žijete, tak mnohem víc chodíte pěšky a více si to dané místo užíváte. Nepojedete autem nakoupit do velkého nákupního centra, kde je všechno naprosto anonymní, ale obejdete několik malých obchodů, kde se pozdravíte s lidmi, které znáte. Tím si budujete úplně jiný vztah k místu, kde žijete. A je to vidět už u takhle malých dětí – husté a různorodé město je pro ně mnohem zajímavější. Uvědomí si to až v dospělosti, ale věřím, že skrze to prostředí si buduje svůj vztah a úctu k historii, k věcem co tu byly před námi. A zároveň k věcem, co tu zbydou po nás.“

/

“I love historical cities. I grew up in a housing estate in Kolín but since my childhood, I’ve spent a lot of time in the historical city centre because I felt good there. I just didn’t know why. These days, I try to profile towards urbanism and historic presentation in my studies, I call it historical preservation urbanism. I learnt that it’s not just about me liking historical buildings, it’s more about particular quality of a city that I don’t know how to call more exactly. Habituality? Amenity? Overall, I have a feeling that this sort of quality appeared at some housing estates but almost none of the new ones have it. When the developers don’t have a strong opponent from the city council, there is no one who could stand for it. And developers are not just interested in making profit, They need to make a 200%, 300% profit. But when it comes to the habituality, it’s about moderation – there is too much of everything around new buildings, they’re just too big. If you have a building as big as a whole block of buildings, it’s just too much. In a historical city, there is modern buildings next to older ones but they have a human scale. And it concerns our movements around the city and our decisions, too – if something is too far, if the journey is unpleasant and boring or if you have no other goals on the way, you will get on a metro or in a car. In the centre of Prague, there are not all of the amenities so it’s not an ideal example. But when you know that you have everything you need nearby, you tend to walk more and it makes you enjoy the place around you more. You don’t ride to shop to an anonymous mall but you stop by the places where you can say hi. That way you build a different kind of relationship to the place where you live. And you can even notice it with young kids – a dense and diverse city is ways more interesting for them. They realise it only when they grow up but I believe that through this relationship, they also build a relation with history, to things which used to be here before us. And at the same time to things which will remain after we’ll be gone.”


hoprg_1905a

„You stopped us because of his beard, right? Everybody keep stopping us because of his beard. Bearded men do too – they take selfies with him. Bearded pictures. Just look at him – he’s got this likeable, fuzzy kind of outline, right? He’s approachable. But at the same time he’s got this wild, feral, rangy look which make people consider him local. Everywhere we travel. They come up to us and start speaking their language, thinking he would understand. He always has to dissapoint them. But it works for me, I attach to him and he gets me places.“
What does she bring to the table?
„Well, she’s the voice.“
„I guess I am. I am the mouth, he’s the beard. It works for us.“

/

„Že vy jste nás zastavil kvůli jeho vousům? Všichni nás pořád zastavují kvůli jeho vousům. Vousatí muži nás zastavují kvůli jeho vousům – dělají si s ním selfie. Vousaté fotky. Ale tak se na něj podívejte – má takový příjemný, rozčepýřený vzhled, že? Zdá se být přátelský. Ale zároveň má vytáhlou postavu a vypadá tak trochu divoce a nespoutaně. Kamkoliv jedeme, tak ho lidé kvůli tomu považují za místního. Přijdou za ním, začnou na něj mluvit jejich jazykem a domnívají se, že jim bude rozumět. Pokaždé je musí zklamat. Ale já si nemůžu stěžovat, já se na něj přilepím a on mě dostane všude po světě.“
S čím přichází ona?
„Ona je ta, kdo mluví.“
„To asi bude pravda. Já jsem pusa, on je vous. A funguje nám to.“


hoprg_1904a

„Hodně mě u nás na gymplu ovlivnil náš bývalý učitel fyziky. Krom toho, že bylo vidět, že ho to baví a že tomu rozumí, bylo super, že nikdy neměl žádné takové kecy na holky, které občas slyším od jiných učitelů: ‚No, ještě to jednou zopakuju pro holky, aby to pochopily.‘ Myslím si, že to je něco, co má plno holek už z rodiny – tatínek je ten, kdo dělá technické věci a ta holka často slyší: ‚To je moc složitý, tomu nebudeš rozumět.‘ Často se to dnes týká počítačů – když jsme měli na základce informatiku, tak náš učitel daleko víc mluvil ke klukům. Protože se říká, že takové věci lépe pochopí, že mají lepší logické myšlení. A když to člověk pořád slýchá, tak to přijme za své. Mají to pak v sobě jak ti žáci, tak učitelé. Ale tenhle náš fyzikář byl jiný. Naopak nás všechny motivoval – třeba abychom se zúčastnili fyzikální olympiády. Řekl, že se vůbec nemusíme bát, že to může zkusit kdokoliv a když to nevyjde, tak se nic nestane. A tak jsem to zkusila, týden se na to připravovala a nakonec se v krajském kole i dobře umístila. Hodně mě to nakoplo. Já se jinak často podceňuju, ale tady jsem najednou viděla, že to jde – že na to mám. A že mě to i baví. Začala jsem jezdit na další akce a exkurze a účastnit se různých projektů. V jednom jsme zjišťovali, jak pomocí fyziky zlepšit život lidí, jiný se týkal jaderné fyziky – těžby uranu a jejího vlivu na životní prostředí. Nakonec jsem se dostala k projektu ‚středoškolská odborná činnost‘, už v době, kdy jsem byla rozhodnutá, že fyziku chci v budoucnu studovat. Na stránkách jaderky jsem objevila, že vypsali téma, které mi přišlo praktické a užitečné: ‚Jaderná fyzika v medicíně‘. Zas jsem se začala bát, že to nebudu zvládat, ale nakonec jsem se odhodlala a zúčastnila se výzkumu, který se týkal nového detektoru ionizujícího záření v radioterapii, léčbě zářením. Bylo to těžké, dělala jsem na tom celý rok, často dlouho do noci, před odevzdáním jsem dva dny nespala. Ale dozvěděla jsem se strašně moc nových věcí. A dokonce jsme zjistili věci, které ještě nikdo před námi nezjistil. Hodně mi pomohla paní, které ten projekt vedla – sepsaly jsme z mých výsledků vědecký článek, který ona prezentovala na konferencích v Srbsku a v Anglii. A za pár dní ho pojedu na jednu konferenci prezentovat já sama. Bude to příspěvek o nových způsobech kalibrace radiochromických filmů.“

/

„I was influenced a lot by our former high school Physics teacher. Not only was it obvious that he really liked the subject and knew it well but he also never said anything like: ‚Let me explain it one more time so that girls could understand it.‘ I’ve heard things like that from other teachers. I think that’s something that a lot of girls experience at home – dad is the one who does technical stuff and a girl often hears: ‚That’s way too complicated, you wouldn’t understand it.‘ You can see it when it comes to computers these days – when we had IT at a primary school, our teacher spoke much more to boys in the class. Because it is said that boys understand such things better, that they have superior logical thinking. And when you keep hearing that, you accept it as a fact. And so both pupils and teachers see it this way. But this teacher of Physics was different. He motivated all of us – to participate in the Physics Olympics. He told us not to worry, that anyone can try. And if it doesn’t work out, nothing happens. And so I did try. I was preparing for it for a week and in the end I scored well in the regionals. It was a great boost for me. I sometimes have a tendency to underestimate myself but here I could see that I am good enough for it, that I can make it. And that I like it. I started to go to all kinds of events and field trips, participated in all kinds of projects. In one of those we were finding out how physics could be used to improve people’s lives, another one was focused on Nuclear Physics – uranium mining and its impact on the environment. Finally, after I made the decision to study Physics, I found out about the ‚High school science projects‘ programme. On the website of Faculty of Nuclear Sciences, I discovered a call for participants in a project that I considered practical and useful: ‚Nuclear Physics in Medicine’. Yet again, I started to be afraid that I wouldn’t be good enough to do it but in the end I plucked up my courage and took part in the research on new ionizing radiation detector in radiotherapy. It was hard, I worked on it all year, often till late at night. I hadn’t slept at all for two days before it was submitted but I did learn a lot of new things through it. We even found out completely new things which nobody else had found before. The woman running the project helped me a lot – we wrote down a scientific article from my findings and she presented it at conferences in Serbia and in England. And in a few days I will go to a conference to present it myself. It will be a paper about new ways of calibrations of radiochromic films.“


hoprg_1902a

„Do roku 89 jsem chodil na milimetrového ježka. Nosil jsem k tomu západní vojenské uniformy – demonstroval jsem tím svůj antikomunistický postoj. Je pravda, že já osobně jsem se v dospívání měl relativně dobře, ale viděl jsem zrůdnost toho systému. Zažil jsem, jak mému strýci, takovému zemitému sedlákovi, sebrali polnosti, viděl, jak se po válce zachovali k pilotům RAF. Jen proto, že tehdy proti tomu společnému nepříteli bojovali na Západě. A tak jsem poslouchal Hlas Ameriky a jezdil na různé tajné srazy američanů, třeba na kladení věnců vojákům. Sám jsem se do jednoho stylizoval. Měl jsem svou disciplínu, svůj vnitřní řád – chovat se slušně a chodit do práce. Nechtěl jsem na sebe zbytečně upozorňovat, být moc na očích, ale zároveň jsem nechtěl být jeden z řady, kdo se v televizi kouká na Majora Zemana a Možná přijde i kouzelník. Chtěl jsem víc. Číst cokoliv budu chtít, volně s kamarády cestovat. Když se to podařilo a ten režim padl, tak jsem ty vlasy spustil. Dnes jsou pro mě určitým pojítkem s tou minulostí. A kór v současnosti, kdy se někteří opět obrací na východ, mám potřebu mluvit o tom, jaké doba to tehdy byla. Já jsem takové její chodící memento, jsem ‚veterán studené války‘.“

/

„Until 1989 I used to have crew cut of one milimeter. And I used to wear Western military uniforms – to show my anticomunist stance. It’s true that I didn’t have much problems myself when I was growing up but I could see the monstrosity of the system. I saw how they confiscated fields of my uncle, an earthy farmer, I saw what they did to the Czechoslovakian pilots who fought in the RAF during WWII. Just because they fought the common enemy from the West side. And so I listened to the Voice of America and I used to go for a secret gatherings of Americans, like laying of wreaths to their soldiers. I used to stylize myself as one. I had my discipline, my inner order – to behave politely and to work. I didn’t want to draw too much attention to myself, to be too visible, but at the same time I didn’t want to be one of the many who watched ‚Major Zeman‘ and ‚Možná přijde i kouzelník‘ TV shows. I wanted more. To read anything I wanted, to travel with my friends. When things went right and the regime collapsed, I let the hair grow. Today they represent a certain connection to the past for me. And especially nowadays, when some people turn to the East again, I feel a need to speak about what kind of period it was. I am a walking reminder of it, I am a ‚veteran of the Cold War’.“


hoprg_1901a

„Když jsem byla mladá, tak byl nedozírný prostor mezi mnou a mou generací a těmi, kdo už byli staří. Moji rodiče mě měli poměrně brzy, takže já si třeba pamatuji třicáté narozeniny mé maminky, kdy mi v mých deseti letech přišlo, že už je hrozně stará. Pro mě osobně pak ale překročení třicítky nic moc neznamenalo. Měla jsem tehdy už sama malé děti, byla v tom všem zajetá a ani si toho pořádně nevšimla. Mám pocit, že od dvaceti do čtyřiceti má člověk tak trochu pocit, že je všechno stále stejné. Že on je stále stejný. Pak si ale jednoho dne uvědomíte, že jste si toho ani nevšiml, ale že se vlastně něco změnilo. Začnete přemýšlet – ne o tom, že jste starý, ale o tom, že stárnete. V téhle fázi se teď náchazím. Ptám se sama sebe, co se to vlastně děje a co to pro mě znamená.“

„Na svých přítelkyních vidím, že to ženy prožívají dost hrozně, ale mně přijde, že se z toho dá i radovat. A že to může být i úlevné. Já se třeba nedávno rozhodla, že si přestanu barvit vlasy, že budu šedivá. Což je pro ženu velmi intimní věc. Muži můžou bezstarostně šedivět a nikomu to nevadí, ale u žen je to jiné. Není to samozřejmě ze dne na den, že bych byla černovlasá a najednou bílá, ale lidé, kteří mě znají si toho rozhodně všimli. A vlastně i z toho, že těch komentářů jsem zatím slyšela velmi málo, je patrné, že je to věc, o které se lidé bojí hovořit. Pro někoho je těžko přijatelné, proč by žena v mém věku chtěla mít šedivé vlasy. Já si ale říkám: Proč bych předstírala, že mi vlasy nešediví? A proč by vlastně šedivé vlasy nemohly být krásné? Když se ale stále považujete za mladého člověka, tak je těžké tomu najednou čelit. Protože ty šedé vlasy znamenají, že se přestanete skrývat, že musíte to své stárnutí navenek i sám sobě přiznat.“

/

„When I was young, I felt that there was an immense gap between me and my peers and people who were already old. My parents had me when they were quite young and so I remember my mom’s thirtieth birthday. I was ten years old back then and I thought how terribly old she was. But when I myself turned thirty, it was not really a big deal for me. I already had young kids, I was immersed in family life and I didn’t really notice. I think that between the age of twenty and fourty, one thinks that his life is still the same. That he’s still the same. But then one day you realize that something did change and you didn’t even notice it. You start to think about it – not about being old but about getting older. I am in this phase right now. I ask myself what’s going on and what does it mean for me.“

„I can see how difficult it is for my girlfriends but I think it’s something that you can find joy in. That it can even bring you a certain relief. For example, recently I’ve decided to stop dying my hair, to let them turn grey. Which is a very intimate thing for a woman. Men can turn grey light-heartedly and nobody minds but it’s different for women. Obviously it doesn’t happen overnight, that I would be black-haired and turn grey out of a sudden, but the people who know me have definately noticed it. And actually the very fact that I haven’t heard many comments from them means that it’s a topic that people are afraid to speak about. For some people it’s difficult to accept that a woman of my age would like to have grey hair. But I think: Why would I pretend that my hair don’t turn grey? And why couldn’t grey hair be considered beautiful anyway? But I get that when you consider yourself a young person, it’s hard to face such a thing. Because grey hair mean that you stop hiding, that you have to acknowledge that you’re getting old, both on the outside and to yourself.“