Powered by Seat

Archiv: Listopad 2016

hoprg_1933a

„Já jsem úplně jiná kategorie. Ale do padesáti let mě neznal jediný policajt. Pak jsem šel ze zvědavosti na svou první demonstraci, pak na druhou, na třetí. Proti islámu, proti imigrantům, proti vládě. A dnes mě z policajtů zná půlka Prahy. Když mě vidí, tak si mě fotí. Jsem označený jako pátý největší extremista v republice – aspoň něčeho jsem docílil, ne? Jsem hned za Konvičkou, Vandasem, Bartošem a ještě někým. Já jsem někdo, s kým byste se ani neměl bavit! A přitom se tady bavíme úplně normálně. A vůbec mi nevadíte. Takže ten fakáč není na vás.“

/

„I am something different. But before I was fifty, not a single cop knew about me. Then, out of curiosity, I went to my first demonstration. Then I went to the second, then to the third. Demonstrations against islam, against migrants, against the government. Now half of the Prague’s cops know me. They take pictures of me when they see me. I am marked as the fifth greatest extremist in the Czech republic – at least I’ve achieved something, right? I am on the list right under Konvička, Vandas, Bartoš and one other guy. So I am sobody with whom you shouldn’t even speak! And still, we talk together now in a regular way. And I have nothing against you at all. So the ‚fuck you‘ sign is not meant for you.“


hoprg_1934e

V úterý se mi po roce znovu ozval pán, který pro své vnuky připravuje městskou hru na motivy Rychlých Šípů (viz. první a druhý příspěvek) – potřeboval někoho, kdo by v krátké scénce zahrál Široka a přistihl vnuky při objevení tajných plánů létajícího kola. Předpoklad byl, že se děti vyděsí a utečou. Neutekly. Místo toho z mě neznámeho důvodu vybízely Široka, aby jim ukázal koleno (což pochopitelně odmítl).

/

This Tuesday I got a call from the man who has been organizing a „Rychlé šípy“-themed city game for his grandchildren (see first and second post) – he needed someone to act as the character of „Široko“ in a short scene where he walks in on them after they had discovered a secret blueprints of the flying bicycle. It was assumed that the kids will get frightened and run away. They didn’t. Instead, for reasons that I don’t know, they asked Široko to show them his knee (which he refused, obviously).


hoprg_1932c

(2/2) „Nejprve jsem byl odvedený do Rudé armády, ale po čase mi přišel příkaz, aby se Čechoslováci a Poláci hlásili do svých jednotek. Řekl jsem náčelníkovi, že jsem rodem Čech, že se tak cítím a že chci jít bojovat za Beneše. On mi řekl: ‚Vždyť tady bys přežil válku! Tam tě někde picnou!‘ Já mu ale odpověděl: ‚Povinnost mi káže! Jsem Čech a nejsem žádnej poseroutka!‘ A tak jsem nastoupil k automobilovému sboru. Měl jsem z práce v Kazachstánu pod panenkou pravého oka vraženou šponu, neviděl na něj, takže jsem nemohl být v pěchotě. Místo toho jsem se tam naučil řídit a opravovat auta a stal se ze mě válečný řidič.“

„Moje švagrová jednou prohlásila: ‚Vždyť on neválčil, on si celou válku vozil zadek!‘ Můj brácha, cholerik, to slyšel a vybouchnul: ‚Cože?! Že neválčil? Vždyť je bombardovali! Vždyť pak dojel skoro až k Berlínu!‘ Já totiž vozil lidi a věci do přední linie. Jak postupovala fronta, tak jsme se přesouvali. Nejhorší bylo vozit raněné. Musel jsem jet tak, aby otřesy byly co nejmenší. Protože oni trpěli. Všude to navíc bylo zaminované, takže jste nikdy nevěděl, jestli nevylítnete do vzduchu. Když jsme dělali zkoušky, tak tam byli řidiči s dvacetiletou praxí. Ale když neměli v pořádku nervy, tak je nevzali. A ta práce byla těžká dřina – věčně jsme tahali a nakládali těžké náklady. Přitom ani nevím, co jsme tam tehdy jedli. Můj spolujezdec, Jožka, ten byl na práci úplný lempl, ale zásoboval nás – vždy sebral kanystr s benzínem, šel kšeftovat a vrátil se s něčím k jídlu.“

„Já dodnes o válce často mluvím. Zvou nás do škol, na různé besedy a vzpomínkové akce, a já tam říkám, jaký prevít válka byla. Sice jsem se během ní naučil spoustu věcí pro život, ničeho se pak už nebál, ale moje rodina vytrpěla strašně moc. Není nic horšího než válka. A jelikož si člověk na nejvíc věcí vzpomíná z mládí, tak ji pak máte celý život před očima.“

/

„At fist they conscripted me into the Red Army but after some time I got an order that Czechoslovak and Polish men should report into their units. And so I said to my chief that my family was Czech, that I felt that I was a Czech and that I wanted to fight for the president Beneš. He told me: ‚You would survive if you stayed here! You will get shot over there!‘ But I replied: ‚My duty obliges me to do so! I am Czech and I am not a sissy!‘ And so I reported at an automobile unit. I couldn’t join the infantry because I had a metal splinter thrust in the pupil of my right eye and I couldn’t see with it. Instead I learnt to drive and repair vehicles and I became a war driver.“

„My sister-in-law once said: ‚He didn’t even fought, he was just cosily driving around throughout the war!‘ My brother, a choleric person, heard it and exploded: ‚What?! That he didn’t fight? They were bombarded! He went all the way to through Poland!‘ Because I used to drive people and cargo to the front line. As the front shifted, we moved with it. The worst thing was to carry wounded soldiers. I had to drive slowly so that the car wouldn’t shake so much. Because they were suffering. All the locations were mined and so I never knew when I will drive over one and go flying. When we took the driver’s tests, there were some drivers who had twenty years of experience. But when they couldn’t bear the stress, they didn’t pass it. And the work itself was hard – we constantly had to load heavy things. And I don’t even know what we used to eat back then. My co-driver, Jožka, was a slacker at work but he was able to get us supplies – he always took a petrol can and went to trade it for something to eat.“

„I still often speak about the war. They invite us to schools, to various discussions and memorial events where I say what a bastard the war was. I did learn a lot of things that were useful to me in life and I was never afraid after it ended but my family suffered a great deal. There is nothing worse than war. And since we all remember the things we experienced in our youth, it’s something I’ve had in front of my eyes for my whole life.“

__

 

Setkání s panem Winterem mi zprostředkovala společnost Paměť národa, která zaznamenává a archivuje svědectví pamětníků 20. století. V rámci dnešního „Dne válečných veteránů“ pořádá veřejnou sbírku, v níž můžete přispět na dokumentaci jejich osudů. Více informací naleznete na www.denveteranu.cz

/

My encounter with Mr. Winter was arranged by Memory of Nations, an organisation that records and archives testimonies of witnesses of the 20th century events. As a part of today’s Day of Veterans they organise a fundraising campaign in which you can make a contribution for documentation of their lives. Find more information (in Czech only) on www.denveteranu.cz


hoprg_1932a

(1/2) „Hitler se roztahoval po celé Evropě a přišel i do Ruska, kde já jsem od šesti let vyrůstal, kam se má rodina z Československa přestěhovala na začátku třicátých let. Tátu delegovali do jednoho traktorového závodu ve Stalingradu. Byl to totiž soustružník. Ale ne tak ledajaký – uměl osm jazyků a byl to v podstatě profesor obrábění kovů. Vyučil tam tisíc kluků, včetně nás s bratrem. My jsme sice v Rusku prožívali pěkné dětství, já tam měl spoustu kamarádů, ale byla to zvláštní doba. Stalin byl likvidátor vzdělanců a tátu to nakonec potkalo také. Dnes na něj máme plnou rehabilitaci, nic neprovedl. Ale ve Stalingradu bylo takové místo, kde se scházela československá menšina a chodila tam také nějaká paní Škaroupková. A ta udávala. Když si tam lidé u mariáše něco řekli, tak to odposlechla a někam s tím běžela. Ale za co udala tátu, to jsme se nikdy nedozvěděli. Já jsem za ním chodil půl roku do vězení, nosil mu kuřivo. Až k němu mě ale nepustili, dostali jsme od něj akorát dopis na rozloučenou. Hodně se v něm obracel na mě, jako na nejstaršího syna. Psal, že věří, že dostuduji a že se postarám o mámu a o bratra, že zachovám naši rodinu. Měl jsem jeho plnou důvěru. Ale nedlouho poté, co ten dopis přišel, ho prostě odsoudili a popravili.“„Tehdy už byla válka a já stavěl tanky – pracoval jsem jako soustružník, zvedal od podlahy těžké součástky, které mi občas spadly na nohu. Němci nás bombardovali, ale jelo se furt dál. Bouchlo to třeba vedle do dílen, přijely sanitky, odvezly lidi a jelo se dál. Furt se vyrábělo. Maminka neměla vzdělání, nikdy se pořádně nenaučila rusky, a tak také dřela. Žilo se těžce. Vypuknutím války zmizely veškeré potraviny. Nic nebylo k sehnání. Byl takzvaný tvrdý příděl – těžce pracující měl osm set gramů chleba. Máslo se nahrazovalo margarínem, cukr marmeládou.“

„Ve dvaačtyřicátém nás Němci přimáčkli k Volze a továrna se stěhovala do Střední Asie a my s ní. Skoro všechny naše věci ale zůstaly ve Stalingradu, mohli jsme s sebou mít jen třicet kilo. Vzali jsme tátův starý námořnický kufr a dobře jsme udělali. Tři měsíce nás totiž postrkovali sem tam a tři lidé jsme spali na jedné posteli – abychom se vešli, tak jsme leželi příčně a kufr měli položený pod nohama. Propukly různé nehezké nemoci, třeba krvavý průjem, a tak jsme nemohli zastavit v žádné obydlené oblasti. Bylo nás celkem asi dvacet vagónů lidí – byli jsme ti, takzvaně neměli plnou důvěru. Stále jsem prostě byl synem svého otce. Ač jsem tu svou práci v továrně bral jako obranu vlasti, tak mi říkali ‚vrag naroda‘, nepřítel lidu.“

/

„Hitler expanded all over Europe and he also came to Russia where I had been growing up since I was six. My family had moved there from Czechoslovakia at the beggining of 1930′s. My father was delegated into a tractor factory in Stalingrad. He was a lathe operator. But not just any – he spoke eight languages and was basically a professor of metalworking. He trained thousand boys in there, including me and my brother. We had a nice childhood in Russia, I had a lot of friends in there but it was a strange period of time. Stalin was a destroyer of intellectuals and my father was affected by it as well. He has been completely rehabilitated now, he did nothing wrong. But there was a place in Stalingrad where Czechoslovak minority used to meet and one of the people was Mrs. Škaroupková. And she used to inform on people. They said something while playing cards, she overheard and ran somewhere to denounce the person. Why she denounced my father, we never got to know. I used to bring cigars to him into the jail for half a year. But they didn’t let me to meet him, we just received a goodbye letter from him. He adressed the letter primarily to me, the eldest son. He wrote that he trusted that I would finish my studies and took care of my mom and brother, that I would preserve our family. I had his complete trust. But not a long time after the letter arrived, they sentenced him to death and executed him.“

„The war was already underway and I constructed tanks – I worked as a lathe operator, lifted heavy parts from the ground and sometimes it fell on my feet. The Germans bombarded us but we kept going. Sometimes the bombs fell onto a nearby workshops, ambulances came, took people away and we kept going. The production never stopped. My mom was not educated and she had never learnt Russian and so she had to work hard as well. The life was difficult. With the start of the war, all food dissappeared. There was nothing. There was so-called hard ration – hard working man got eight hundred grams of bread. We used to replace butter with margarine, sugar with marmelade.“

„In 1942 Germans pushed us to Volga river, the factory was moved to Middle Asia and we went with it. But we had to leave almost all of our things in Stalingrad, we could take only thirty kilos. We packed it into our father’s old navy suitcase and that was a good idea. Because for the next three months we were pushed from one place to another and three of us used to sleep on a single bed – we slept in a transverse direction, with the suitcace under our feet. Various nasty diseases, like bloody diarrhoea, broke out among people and so the transport couldn’t stop in any inhabited place. It was around twenty train vagons of people – we were the ones who were, as they said, not fully trusted. I was still the son of my father. Even though I considered my work in the tank factory as a defence of my homeland, they used to call me ‚vrag naroda’, enemy of the state.“

 

__

Setkání s panem Winterem mi zprostředkovala společnost Paměť národa, která zaznamenává a archivuje svědectví pamětníků 20. století. V rámci Dne válečných veteránů, který proběhne zítra, 11.11., pořádá veřejnou sbírku, v níž můžete přispět na dokumentaci jejich osudů. Více informací naleznete na www.denveteranu.cz

/

My encounter with Mr. Winter was arranged by Memory of Nations, an organisation that records and archives testimonies of witnesses of the 20th century events. As a part of tommorow’s Day of Veterans, they organise a fundraising campaign in which you can make a contribution for documentation of their lives. Find more information (in Czech only) on www.denveteranu.cz


hoprg_1931a

(2/2) „V Dunkerque pro mě válka skončila – levou ruku jsem měl úplně bez citu, na jedné noze mi zas chyběl kus paty. A tak jsem se nakonec dostal zpátky do Anglie, do nemocnice. Nakonec jsem skončil ve Swansea, kde většina pacientů tehdy byli Poláci. Byli rozmašírovaní, až to nebylo hezký. Byl tam kluk, co říkal: ‚Prosím tebe, poškárebej mě na tý pravý noze, hned pod palcem mě to hrozně svědí!‘ Jenže on tu nohu neměl. A takových tam bylo hodně.“

„Můj bratr došel se svou jednotkou až do Prahy, ale já konec války prožil v Anglii a ještě tam nějaký čas působil v náhradním praporu. Až když jsem se vrátil domů, tak jsem zjistil, že moji rodiče, ale i plno dalších lidí z mé rodiny, za války zahynuli v koncentračních táborech. Od rodičů jsme s bratrem dostali poslední zprávu v roce 1942, psali, že opouští transportem Prahu. Ale tehdy jsme ještě pořád doufali, pořád jsme měli naději.“

„Nedávno jsme s ostatními veterány byli ve Francii na místech těch tehdejších bitev, pokládali jsme věnce u různých pomníků a památníků. Přímo na místo té bitvy u Dunkerque jsem se nedostal, ale i tak to ve mně vyvolávalo různé vzpomínky. Mluvil jsem tam tehdy s naším ministrem obrany, který nás doprovázel. Říkal jsem mu: ‚Každý ze mě chce udělat hrdinu. Já jsem ale žádný hrdina nebyl. Já jsem jen jako Čechoslovák plnil své občanské povinnosti.‘“

/

„The was has ended for me in Dunkirk – I didn’t feel my left arm and I missed a part of my heel. And so I got back to England, into a hospital. I ended up in Swansea where most of the pacients back then were Polish. They were totally crushed, it was not a nice view. There was a boy who used to say: ‚Hey, could you please scratch my right foot, it really itches me!‘ But he didn’t have the leg. There were a lot of people like that.“

„My brother and his unit came all the way to Prague but I was still in England at the end of the war. And I was there in a replacement battalion for some time more. Only when I came to Prague, I found out that my parents but also many other people from my family, had died during the war in the concetrations camps. Me and my brother got the last message from my parents in 1942, they said they were leaving Prague in a transport. But we still had our hope.“

„Recently, me and other war veterans visited places of the battles in France, we lay wraths at various memorials and monuments. I didn’t have a chance to visit the place where I fought in Dunkirk but the journey did evoke a lot of memories. I had a chance to speak with our Minister of Defense who accompanied us there. I told him: ‚Everybody want to make me a hero. But I was not a hero. I was just a Czechoslovak citizen who performed his civic duties.’“

hoprg_1931c

„Když jsem byl v Tobruku, tak jsem v peněžence našel československý desetihalíř a lupénkovou pilkou jsem si z něj vyřezal tohohle lvíčka. Celou válku jsem ho pak nosil na krku. Jako výsostný znak Československa.“

/

„When I was in Tobruk, I found a Czechoslovak penny in my wallet and I used fretsaw to cut this little lion out of it. I wore it throughout the war around my neck. As a coat of arms of Czechoslovakia.“

__

Setkání s panem Wellemínem mi zprostředkovala společnost Paměť národa, která zaznamenává a archivuje svědectví pamětníků 20. století. V rámci Dne válečných veteránů, který proběhne tento pátek, 11.11., pořádá veřejnou sbírku, v níž můžete přispět na dokumentaci jejich osudů. Více informací naleznete na www.denveteranu.cz

/

My encounter with Mr. Wellemín was arranged by Paměť národa, an organisation that records and archives testimonies of witnesses of the 20th century events. As a part of this Friday’s Day of Veterans, they organise a fundraising campaign in which you can make a contribution for documentation of their lives. Find more information (in Czech only) on www.denveteranu.cz


hoprg_1931e

(1/2) „Když v děvětatřicátém do Prahy přijeli Němci, tak jsem to bral za tu největší sprosťárnu, která se na náš úkor uskutečnila. Naše rodina bydlela v Karlíně, přímo naproti kasárnám – z půdy bylo vidět do celého dvora. Němci tam přijeli na motorkách, celí zmzlí, protože ten den byla hrozná plískanice, pršelo a sněžilo současně. Z okna jsme pak viděli, jak ty kasárny obsazují a vyhazují věci z oken. V podstatě se tam vyzbrojili. V rodině jsme díky tátovým známým měli přímé informace o tom, co se děje v Německu a v Rakousku, a tak jsme se s bratrem rozhodli odejít a bojovat. Ale nepočítali jsme s tím, že to potrvá tak dlouho. S tátou a s mámou jsme se loučili, jako bychom šli na čundr: ‚Za týden se vrátíme!‘“

„Přes Palestinu, Tobruk a Anglii jsem se nakonec dostal až na sever Francie, k Dunkerque. Němci tam byli opevněni v bývalém přístavu. Naše československá jednotka měla zprvu za úkol je tam pouze hlídat, aby neměli žádné konexe s okolím. Ale osmadvacátého října 1944 jsme slavili výročí vzniku Československa a byli jsme vyzváni, abychom se, kdo chceme, dobrovolně přihlásili na chystaný útok. A tak jsem se přihlásil. Začal útok, dostávali jsme se blíž a blíž, až jsme se dostali až k nim – dokonce jsem slyšel, jak tam mluví. Ještě jsem stihl hodit granát a pak uviděl takový mohutný keř, za který jsem se běžel schovat. Jenže Němci to asi předpokládali a právě tam položili minu, na kterou jsem zaklekl. Ale nevěděl jsem o tom. To jsem zjistil až ve chvíli, kdy mě to odhodilo deset metrů do vzduchu. Během letu jsem na chvíli ztratil vědomí a přistál v živém plotě. Propadl jsem na jeho druhou stranu a opět se probral. Měl jsem štěstí. Dva moji kamarádi ho neměli. Ještě jsem doběhl ke klukovi, co zalehl na minu kousek přede mnou, ale uviděl jsem, že mu to úplně vyrvalo střeva. Druhému kamarádovi, ten byl o kousek za mnou, mina utrhla nohu. Ten by býval ještě mohl přežít, ale prakticky tam vykrvácel.“

/

„When German troops came to Prague in 1939, I saw it as the greatest unjustice that had been done to us. My family lived in Karlín district, right across the barracks – we could see all its courtyard from the attic. Germans arrived on motorcycles, frozen solid because it was sleeting that day. We could see from the window how they started to occupy the baracks, how they were throwing out things out of windows. They basically armed themselves in there. Thanks to our father’s friends, we knew what had been happening in Germany and in Austria and so me and my brother decided to leave the country and fight. But we didn’t anticipate that it would take such a long time. We bid them goodbye as if we were on a way to a hiking trip: ‚See you in a week!’“

„Through Palestine, Tobruk and England I got to a north of France, near Dunkirk. German troops were fortified in its local harbour. At first, our Czechoslovakian unit had a task just to watch over them, not to let them have any outward contacts. But on 28th of October 1944, we celeberated the Independent Czechoslovak State Day and we were asked to volunteer for a planned attack. And so I volunteered. The attack started, we were getting closer and closer to them, until we got very close – I could even hear them speak. I managed to throw a hand granade and then I noticed a great bush and so I ran to hide behind it. But the Germans must have expected it because they laid a landmine at the place. I kneeled down at it, without knowing. I found out only when it exploded and blasted me ten metres into the air. I lost consciousness for a while and landed in a hedge. I fell through it to the other side and I gained my consciousness again. I was lucky. Two of my friends were not. I still managed to get to the first one, a boy that had lied down on a landmine few metres infront of me. But I noticed that the explosion completely teared out his bowels. The other friend that had walked behind me got his leg amputated by the landmine. He might have been able to survive but in the end he bled out in there.“

__

Setkání s panem Wellemínem mi zprostředkovala společnost Paměť národa, která zaznamenává a archivuje svědectví pamětníků 20. století. V rámci Dne válečných veteránů, který proběhne tento pátek, 11.11., pořádá veřejnou sbírku, v níž můžete přispět na dokumentaci jejich osudů. Více informací naleznete na www.denveteranu.cz

/

My encounter with Mr. Wellemín was arranged by Paměť národa, an organisation that records and archives testimonies of witnesses of the 20th century events. As a part of this Friday’s Day of Veterans, they organise a fundraising campaign in which you can make a contribution for documentation of their lives. Find more information (in Czech only) on www.denveteranu.cz


hoprg_1913a

Letná


hoprg_1927a

„Moje hlavní touha dnes je, abych odešel ve spánku. A abych odešel ve stavu jakési duševní svěžesti. Jak se mi před lety přehoupla osmdesátka, tak mi na životě tak trochu přestalo záležet. Plno věcí už je mi jedno. Já třeba dnes rozdávám lidem a knihovnám knihy, na kterých mi kdysi hodně záleželo. Ale je pravda, že pořád mám některé, na které se podívám a řeknu si: ‚Tuhletu knihu přeci nemůžu odložit!‘ Také o sebe dnes už moc nedbám. Ale dbám na to, abych neztloustnul. K tomu mám tři důvody. Za prvé, abych se líbil holkám. Což je blbost. Druhý důvod je racionální – abych si nazatěžoval kolena a kyčle, mohl dál chodit. A třetí důvod je ten nejracionálnější – kdybych ztloustl, tak bych si musel koupit nové kalhoty!“

/

„My primary desire is to pass away in my sleep. And to pass away in a state of a mental freshness. As I turned eighty a few years back, in a way I stopped to care about life. I don’t care about a lot of things anymore. For example, I give away my books that I used to care a lot about. But it’s true that I still have some that I look at and think: ‚I cannot give away this book!‘ I also don’t care that much about my appearance. But I do care about not gaining weight. I have three reasons for that. Firstly, I want girls to like me. Which is a nonsense. The second reason is rational – so that I wouldn’t strain my knees and joints and was still able to walk. And the third reason is the most rational of them all – if I would gain weight, I would have to buy a new pants!“


hoprg_1928e

Mohl bych vás vyfotit?
„Vy jste z Módního pekla?“

/

Can I take a picture of you?
„Are you from the ‚Fashion hell‘ project?“


hoprg_1926e„Já jsem lavičková. Vždy kousek popojdu, zmapuju situaci, najdu lavičku a sedím. Jsem trochu takový lenoch. Vždy jsem ráda spala a říkala si: Já až budu v důchodu, tak budu furt spát! A taky že jo! Ale v tomhle věku už spí každý. S holkama jsme domluvené: ‚Po obědě mi nevolej – mezi druhou a čtvrtou spím!‘ Však ono mi nic neuteče. Teda když zrovna neusnu v divadle, to už se mi také stalo. My často chodíme na muzikály a jednou mě to prostě moc nebavilo. Jinak tam ale vždy sedíme úplně vepředu. Já mám totiž ráda takový ten kontakt s herci, víte? A mám na to asi štěstí. Protože vždy si mě někdo z nich vybere a dívá se mi do očí. A já si pak říkám: ‚Jé, on hraje jen pro mě!‘ To mám ráda. Naposledy jsme takhle byly na Adéla ještě nevečeřela, kde je součástí jeviště takové malé molo. Na konci tancuje Adéla a po stranách toho mola jsou dva herci převlečení za kořeny. Mají taková chapadla a těmi chmatají okolo sebe. No a jelikož jsme byly blízko u nich, tak oni chmatali i po nás. A tak jsem taky chmatala. Na konci mi ten herec, to už byl odlíčený, mával – bylo vidět, že si mě zapamatoval. Ale zas si nemyslete: Kdyby na mě někdo začal chmatat jinde než v divadle, tak dostane pár facek!“

/

„I am someone who likes benches. I walk a little, map out the situation, find a bench and sit down. I’ve always been a bit of a lazybones. I’ve always liked sleeping and I thought: I will sleep all the time after I retire! And I really do! But everyone sleeps in my age. Me and my friends have an agreement: ‚Don’t call me after lunch, I sleep from 2 to 4 pm!‘ I don’t miss anything important anyway. I mean if I don’t fall asleep in a theatre, that did happen to me once. We often go to see musical shows and this one time I didn’t really enjoy it I guess. But we always sit in a front row. Because I like to have the contact with the actors, you know? And I’ve been lucky. Because every time one of them chooses me and looks me in the eyes during the play. And I say to myself: ‚Oh my, he’s performing just for me!‘ I like the feeling. Lately we saw ‚Adéla ještě nevečeřela‘ musical and its stage includes a small catwalk. At the end of the play, Adéla dances further down and there are two actors at the catwalk dressed as roots. They had tentacles and groped around with it. Since we sat so close, they also groped about at us. And so I was groping back. And at the end of the show, the actor who performed as one of the roots waved at me – it was obvious that he remembered me. But don’t get me wrong: If somebody started to grope at me at any other place than theatre, he would get slapped!“