Powered by Seat

Archiv: Prosinec 2016

hoprg_1966a

(2/2) „Když jsem odcházel z Jedličkova ústavu, tak jsem si říkal: Proč se mi ještě neozval magistrát s tou nabídkou bytu? Kontaktoval jsem je a oni mi řekli, že tam tu moji žádost vůbec nemají. Ukázalo se, že ta paní, se kterou jsem tu žádost vyplňoval, nedlouho po našem setkání v práci skončila a nedotáhla to do konce. To bylo tvrdý. Ztratil jsem takhle v podstatě dva roky a už jsem si nedokázal představit, co bych sehnal jiného. Nechtěl jsem se vrátit zpět k mámě, a tak jsem jeden čas bydlel u kamaráda vozíčkáře, pak chvíli v bytě od asociace paraplegiků. Ale tam jsem byl s tím, že až přijde nějaký člověk po úraze, tak že se budu muset okamžitě stěhovat. Což se po roce stalo. Půl roku jsem pak nakonec byl zpátky u mámy. Zjistil jsem, že člověk může zažádat o bezbariérový byt na své městské části. Já pocházím z Radotína, takže jsem zažádal na Praze 16. Řekli mi, že žádný bezbariérový byt nemají, ale ať si zkusím zažádat v místním domově důchodců, že tam mají některé byty upravené pro vozíčkáře. Byl jsem tak zoufalý, že jsem se opravdu šel dívat na byt do domova důchodců. A i bych tam možná opravdu šel. Ale přestože ten byt byl celý bezprahový, tak jeho koupelna nebo záchod vůbec nebyly vůbec pro vozíčkáře uzpůsobené. V Praze je vůbec takových bytů málo. Realitky často jako ‚bezbariérové‘ nabízejí byty, které pro vozíčkáře nejsou nijak uzpůsobené, jen jsou v domě, kde je výtah. V té době jsem z toho už byl fakt zoufalý. Když už jsem něco našel, tak to bylo strašné drahé. Začal jsem hledal bydlení i v různých městech mimo Prahu, jen abych už někde bydlel. Nakonec mi loni, po dvou letech od chvíle, kdy jsem podal druhou žádost, napsali z magistrátu a nabídli mi pronájem jejich bytu. Už tedy nemusím věčně řešit, v jaké organizaci dostanu krátkodobé chráněné bydlení. Už mám své místo, které si můžu zabydlet.“

/

„When I was leaving the Jedlička Institute I was thinking why haven’t I heard from the city council regarding their apartments? I contacted them and they told me they didn’t have any applications from me. It turned out that the lady who helped me to file the application, quit her job shortly after our meeting and she didn’t finish it up. That was hard. Due to this I lost two years and I couldn’t see what else I could find. I didn’t want to go back to my mum’s so I stayed at a friend’s place, then at a place owned by Paraplegic Association. But I stayed there on the condition that if someone after an accident comes, I would have to leave. Which happened in a year and I had to stay at my mum’s for half a year. I learned that you can apply for a wheelchair accessible apartment at the municipality you live in. I come from Radotín so I applied to Prague 16. They told me they didn’t have any wheelchair accessible apartments but I should try to apply at a local retirement home, they might have some. And I even considered it. But I found out that even though the apartment was labeled as wheelchair accessible, the bathroom and the toilet were not adjusted to it. There is only a few regular wheelchair accessible apartments. The real estate agencies often offer as wheelchair accessible apartments places which don’t have any needed adjustments but which just have a lift. I was desperate. When I found something, it was really expensive. Eventually, after two years from the moment when I filed in the second application, the city council offered me one of their apartments. So I don’t have to look for temporary solutions anymore. I have my place where I can settle in.”

__

Poslední příběh ze série o lidech, kteří se ocitli v takzvané „bytové nouzi“, tak jak ji definuje připravovaný zákon o sociálním bydlení. O jeho přijetí se dlouhodobě zasazuje Platforma pro sociální bydlení.

Pokud chcete přijetí zákona o sociálním bydlení podpořit vy sami, můžete tak učinit prostřednictvím petice na stránkách www.mitsvujdomov.cz. A od ledna sledujte dění na Mít svůj domov.

/

The last story of a series on people who got into a situation of a so-called „housing crisis“, as defined by the Law on Social Housing that is being prepared now in the Czech republic. The passing of the Law has been advocated by Platforma pro sociální bydlení for a long time.

You can voice your support of the Law through a petition on www.mitsvujdomov.cz. From January on, you can also follow the campaign on Facebook: Mít svůj domov


hoprg_1966c

(1/2) „Když mi bylo čtrnáct, tak nás navštívil jeden rodiný kamarád, který mě asi dva roky neviděl. Řekl: ‚Nelíbí se mi, jak chodíš. Měl by sis někam zajít.‘ Jelikož se moje nemoc projevovala postupně, tak já jsem ani tolik nevnímal, že se můj pohyb zhoršuje. Takže když mi doktoři řekli, co mi je a co mě čeká – že mi odumírají nervy a že jednou skončím na vozíku –, tak to bylo těžký. V té době jsem také přestupoval ze základky na střední, byl najednou v jiném prostředí. Hodně jsem se tehdy změnil, uzavřel. S nikým jsem se nebavil, většinu času trávil doma u počítače. Nikdo to o mě nevěděl, já to nikomu neřekl, takže se mi kvůli tomu ve škole i smáli. To mi také moc nepomohlo. Celá střední byla špatná. Chodil jsem hůř a hůř a v jednadvaceti skončil na tom vozíku. Ty roky předtím jsem se na to už vyloženě těšil. Protože jsem byl závislý na mámě, musel se jí držet, kdykoliv jsem někam šel. Tím, že jsem skončil na vozíku, jsem paradoxně získal samostatnost. Konečně jsem se mohl trhnout. Mohl jsem se najednou vydat kamkoliv jsem chtěl, bez toho, abych se někoho ptal, jestli nepůjde se mnou. Pamatuji, jak jsem si postupně stanovoval větší a větší cíle: Jezdit po bytě, objet dům, dojet si nakoupit, jet autobusem, metrem, vlakem. Všechno jsem si musel vyzkoušet. Ale první moje myšlenka byla, že si chci najít bydlení. Začít nový život.“

„Hledal jsem, jaké jsou možnosti bezbariérového bydlení v Praze. Navštívil jsem Svaz tělesně postižených, kde jsme s jednou paní vyplnili žádost na magistrát o přidělení jednoho z jejich bytů. Řekla mi, že těch bytů je málo, že je možné, že na to budu čekat několik let. Vyplnili jsme to a já to dál neřešil. Hledal jsem, jaké jsou další možnosti. Kontaktoval jsem Paraple, kde mají sociální bydlení pro začínající vozíčkáře. Tam mi ale žádost zamítli s tím, že nejsem ‚úrazák‘, člověk po úraze, pro které oni ty byty mají. Hledal jsem dál. Narazil jsem na různé charitativní organizace, ale vždy mi řekli, že bytů mají jen pár a žádostí spoustu. Nakonec jsem se po několika měsících usilovného hledání dostal do Jedličkova ústavu. Moc se mi tam zpočátku nechtělo, měl jsem vůči tomu místu různé předsudky. Prostě Jedličkárna – nebyl jsem si jistý, jestli do takového prostředí chci. I proto, že jsem do té doby nikoho s postižením neznal. Ale pak jsem se tam byl podívat a zjistil, že mají krásné bezbariérové byty a že ty lidi jsou úplně v pohodě. Strávil jsem tam dva roky a hodně mi to dalo. Ale pořád jsem věděl, že jednou budu muset odejít.“

/

“When I was fourteen, a family friend visited us, he hadn’t seen me for two years. He said: ‘I don’t like the way you walk. You should go see someone.’ My disease manifested itself gradually so I hadn’t noticed that my motion was deteriorating. When the doctors told me what was ahead – that my nerves were dying and at some point I would end up in a wheelchair –, it was hard. At that time I was switching a secondary school for a high school and it was a new environment. I changed a lot, closed up. I didn’t talk to anyone, spent most of my time at home on a computer. Noone knew about my condition and I haven’t told anyone so the kids at school laughed at me because of that. Which didn’t help. My time at high school was bad. My walk deteriorated and I ended up in a wheelchair at the age of twenty-one. I had been really looking forward to it, though. I had been dependent on my mum, had to stay with her wherever I had gone. But being on a wheelchair meant also freedom for me. I could suddenly go wherever I wanted, without asking anyone to join me. I remember I used to set gradual goals: to ride around the apartment, ride around the house, be able to do groceries, take a bus, a metro, a train. I had to test everything. My my first thought was that I wanted to find a place to live. Begin a new life.”

„I searched for some options of wheelchair accessible living in Prague. I visited the Federation of the Physically Handicapped where a lady helped me to fill in an application for one of the city-owned apartments. She told me there were only a few apartments available and that it was possible I would be waiting for several years. We filed the application and I haven’t cared for it anymore. Then I searched for other options. I contacted Paraple, an organisation which owns apartments for beginning wheelchair users. But there they declined my request as my condition didn’t come from an accident and they only offer their services to such people. I kept on searching. I found some charities but everywhere they told me that they only have a few spots and to many applications. After several months of intensive search I ended up in the Jedlička Institute. At first I didn’t want to go there, I was prejudiced. I wasn’t sure if I wanted to go into this kind of environment as up until then I hadn’t known anyone with a handicap. But then I went there to have a look and found out they had really nice wheelchair accessible apartments and that the people there were absolutely fine. I spent there two years and it gave me a lot. But I still knew that I would have to leave.”

__

Poslední příběh ze série o lidech, kteří se ocitli v takzvané „bytové nouzi“, tak jak ji definuje připravovaný zákon o sociálním bydlení. O jeho přijetí se dlouhodobě zasazuje Platforma pro sociální bydlení.

Pokud chcete přijetí zákona o sociálním bydlení podpořit vy sami, můžete tak učinit prostřednictvím petice na stránkách www.mitsvujdomov.cz. A od ledna sledujte dění na Mít svůj domov.

/

The last story of a series on people who got into a situation of a so-called „housing crisis“, as defined by the Law on Social Housing that is being prepared now in the Czech republic. The passing of the Law has been advocated by Platforma pro sociální bydlení for a long time.

You can voice your support of the Law through a petition on www.mitsvujdomov.cz. From January on, you can also follow the campaign on Facebook: Mít svůj domov


hoprg_1960a

(2/2) „Snažím se dnes začlenit do normálního života, i když je to těžké. Ale už jedenáct měsíců jsem bez drog a říkám si, že to bez nich snad už vydržím. Jenže když člověk opakovaně padne do bezdomovectví, tak už ani nemá chuť a energii se z toho vyhrabávat. I dnes si občas říkám, proč to dělám, když vím, že se mi jednou nepodaří zaplatit nájem a jsem v tom zpátky. Bojím se, jak se k tomu postavím, až přijde nějaký další zlom. Ale bydlím teď na ubytovně, mám normálního přítele se kterým se nehádáme a mám i práci. Není na plný úvazek, ale je to práce. Co bych chtěla, je najít si normální podnájem. Na ubytovně je málo místa, společná koupelna, společná kuchyň. Mám štěstí, že mám svůj plynový sporák, protože v té kuchyni je strašný bordel. Přitom za ty peníze co platíme bysme možná i podnájem sehnali. Jenomže většinou chtějí kauce, dva až tři nájmy, a to se pro nás dává těžko dokopy. A rozhodně bych se kvůli tomu nechtěla zadlužit.“

„Už nějakou dobu spolupracuji s organizací Jako doma, s Kuchařkami bez domova, a také dnes přes Pragulic provádím lidi po městě. Lidé z těch organizací mi hodně pomohli, včetně toho, že mi zaplatili první nájem na ubytovně. Ale musela jsem se různé věci učit. Byla jsem dlouho zvyklá na určitý styl života – nemusela jsem vstávat do práce, být někde v konkrétní čas. A tak se párkrát na začátku stalo, že jsem svou prohlídku zaspala. Ale nevyhodili mě. V jiný práci by to asi udělali. Ale tady mi dali šanci – že se to se mnou možná zlepší. A dnes už se mi něco takového nestává. Dostala jsem šanci a snažím se jí využít.“

/

„I try to integrate but it’s hard. I have been off drugs for eleven months and I’m hoping I manage without them. But when you fall into homelessness repeatedly, you don’t have any energy to dig yourself out of it. Even now I keep on having doubts why I do it when I know there comes a time when I’m not able to pay my rent and I get there again. I’m scared of what I do when it comes. Now I live in a flophouse, I have a regular boyfriend with whom I don’t fight and I even have a job. Not a full-time job but still a job. What I wish for is to find regular sublet. There is no space in a flophouse, a shared bathroom, a shared kitchen. I’m lucky that I have my own gas stove because the kitchen is incredibly dirty. In fact I think we should be able to find a regular sublet for the money we are paying now. But most owners want two or three down payments which is impossible for us to get together. And I don’t want to fall into debt for this.”

“I have been collaborating with the Homelike organisation / Cooks without Home for some time and I also work as a city guide for Pragulic. People from these organisations helped me a lot, including paying the first rent to the flophouse. But I also had to learn a lot. I was used to a particular way of life – I didn’t have to get up for work, to be somewhere at a given time. A few times I missed my guided tour. But they didn’t fire me. Somewhere they would do it. But there they gave me a chance – that it might get better with me. Such things don’t happen these days. I was given a chance and I try to make use of it.”

__

 

Příběh je součástí série o lidech, kteří se ocitli v takzvané „bytové nouzi“, tak jak ji definuje připravovaný zákon o sociálním bydlení. O jeho přijetí se dlouhodobě zasazuje Platforma pro sociální bydlení.

Pokud chcete přijetí zákona o sociálním bydlení podpořit vy sami, můžete tak učinit prostřednictvím petice na stránkách www.mitsvujdomov.cz. A od ledna sledujte dění na Mít svůj domov.

/

The story is a part of a series on people who got into a situation of a so-called „housing crisis“, as defined by the Law on Social Housing that is being prepared now in the Czech republic. The passing of the Law has been advocated by Platforma pro sociální bydlení for a long time.

You can voice your support of the Law through a petition on www.mitsvujdomov.cz. From January on, you can also follow the campaign on Facebook: Mít svůj domov


hoprg_1960c

(1/2) „V šestnácti jsem se poprvé ocitla na ulici. Byla jsem nechtěné dítě, maminka byla alkoholička a od mala mě mlátila. Žádné sourozence jsem neměla, nevěděla na koho se obrátit a tak jsem utekla z domu. Vídala jsem v té době na cestě do školy různé bezdomovce, i mladé lidi, a tak jsem si řekla, že to také zvládnu. Ale rychle jsem poznala, jak těžké to je. Dostala jsem se do Prahy, ale v šestnácti jsem nemohla najít žádnou práci, ani brigádu. Somrovat jsem neuměla, krást jsem nikdy nechtěla, a tak mi nezbylo nic jiného, než se začít prodávat. Brzo si mě na Hlaváku vyhlídli takoví idioti. Nabídli mi přespání, ale místo toho jsem se dočkala pár facek. Odvezli mě do Teplic a prodali mě místním pasákům. Ti mě tři měsíce drželi na bytě a v noci jsem musela s ostatníma holkama stát u silnice. Bylo půl roku od chvíle, kdy jsem utekla z domu. Byly jsme pořád hlídané, takže se nedalo zdrhnout. Nakonec si mě jednou klient zaplatil na celou noc a já ho poprosila, jestli by mě neodvezl na nádraží. Místo toho mě vzal až do Prahy a ještě mi dal stopadesát marek, abych měla z čeho přežít. Později už jsem si dávala velký pozor. Měla jsem v sobě takový blok, že i když mi někdo nabídl přespání, tak jsem to odmítla.“„Málokterý člověk vydrží být na ulici čistej. Alkohol a drogy člověku pomáhají na chvíli zapomenout na jeho problémy. A že jich je. Člověk se probudí a láme si hlavu, kde sehnat peníze, jak přežít den. A když se pak z člověka stane narkoman, tak shání peníze na další dávku. Takhle jsem v podstatě žila devatenáct let, se čtyřletou pauzou v době, kdy jsem se vdala. Když jsme se s bývalým manželem poznali, tak to bylo půl roku dobré a pak mě jednoho dne postavil před hotovou věc: Nejsou prachy, zkus je někde sehnat. Věděl, co jsem dřív dělala. Takže to postupně bylo, jako bych žila s pasákem a ne s přítelem. Pak jsem ale otěhotněla a vzali jsme se. Chvíli to bylo zas v klidu, ale po narození dcery to začalo nanovo. Přes den jsem se starala o dítě, v noci dělala prostitutku. To šlo těžko zvládat. Ale se svou zkušeností s matkou jsem si dávala pozor, aby to dcera nijak nepocítila. Snažila jsem se jí opravdu věnovat. A nikdy ode mě nedostala ani na zadek. Dnes žije se svým tátou.“

/

“I first got on a street when I was sixteen. I was an unwanted child, my mum was alcoholic and he used to beat me since I was little. I didn’t have any siblings so I didn’t have anyone to turn to, so I ran from home. At that time I remember seeing some homeless people on my way to school, even young ones, so I though I would manage as well. But quickly I learned how hard it was. I got to Prague but being only sixteen, I couldn’t find a job, not even a holiday job. I couldn’t beg, didn’t want to steal so I could only sell myself. Some idiots soon found me in the Prague Central Train Station. They offered me a place to sleep but instead of it they slapped me. They took me to Teplice and sold me to local pimps. They held me in an apartment for three months and I had to stand by the roads at nights. It was half a year from the moment I ran away from home. We were guarded all the time so it was impossible to escape. Once a client paid for the whole night and I asked him if he could take me to tha train station. He took me to Prague instead and gave me one hundred and fifty Marks to have something to live from. I was very careful afterwards. I didn’t trust anyone who just offered me a place to stay, I always turned it down.”

“Hardly anyone remains clean while living on a street. Alcohol and drugs help one forget the problems. And there are so many! One wakes up and thinks where to get money to live from during the day. If one becomes a drug addict, it’s all about finding money for another shot. I used to live like this for nineteen years with a four-year-long break when I got married. When I met my ex-husband, it was good for six months but once he gave me an option: We don’t have any money, try to get some. He knew what I had done in the past. So it gradually turned into living with a pimp instead of a boyfriend. Then I got pregnant and we got married. It was OK for some time but after my daughter was born, it started again. I took care of our baby-girl during the day and worked as a prostitute at night. It was unbearable. With my experience of being with my mum, I tried really hard not to show anything to my daughter. I tried to dedicate to her fully. I have never beat her. Today she lives with her dad.”

__

Příběh je součástí série o lidech, kteří se ocitli v takzvané „bytové nouzi“, tak jak ji definuje připravovaný zákon o sociálním bydlení. O jeho přijetí se dlouhodobě zasazuje Platforma pro sociální bydlení.

Pokud chcete přijetí zákona o sociálním bydlení podpořit vy sami, můžete tak učinit prostřednictvím petice na stránkách www.mitsvujdomov.cz. A od ledna sledujte dění na Mít svůj domov.

/

The story is a part of a series on people who got into a situation of a so-called „housing crisis“, as defined by the Law on Social Housing that is being prepared now in the Czech republic. The passing of the Law has been advocated by Platforma pro sociální bydlení for a long time.

You can voice your support of the Law through a petition on www.mitsvujdomov.cz. From January on, you can also follow the campaign on Facebook: Mít svůj domov


hoprg_1965c

(2/2) „Od doby, co jsem od něj utekla, jsme se stěhovali třináctkrát – třikrát v Portugalsku, desetkrát v Česku. Na začátku mi pomohla organizace pro oběti domácího násilí a po příjezdu do Čech jsme pár měsíců bydleli u mé matky. Ale brzy se opět projevilo, že to zkrátka nejde. Já tehdy navíc neměla práci a nemohla ani nijak přispívat na domácnost. Za dobu, co jsem byla mimo republiku, jsem také ztratila české občanství a neměla zdravotní pojištění. Kluci také ne. Ti zpočátku neuměli ani jazyk. Nakonec to skončilo tak, že nás jednoho dne matka vyhodila a tím začal další boj o to, kde budeme spát, kde budeme bydlet, kde budeme doma.“

„Kluci se mě při stěhování vždy ptají, jestli už je to naposledy. Byli jsme chvíli u mé kamarádky, pak týden u sestry, pak dva měsíce v azylovém bytě. Sociálka nás následně posílala na ubytovnu, ale to jsem odmítla – jít s dvěma malými dětmi mezi chlapy, dělníky, to se mi opravdu nechtělo. Z toho jsem měla strach. Ale oni měli za to, že mi šanci dali a řekli mi, ať si to tedy zařídím po svém. Po těch dvou měsících na nás ve čtyři odpoledne čekali, museli jsme se vystěhovat a zůstali v půlce února na ulici. Naštěstí se objevila jiná kamarádka a také se nade mnou slitovali na portugalské ambasádě a nabídli mi práci jako zástup. Takže jsem si mohla dovolit pronájem bytu. Jenže když jsem po čase práci změnila, tak jsem už tolik nevydělávala a byla při placení nájmu závislá i na vyplácení sociálních dávek. Někdy se stalo, že dávky přišly později a majitel se rozhodl smlouvu mi neprodloužit. Že si prý chce najít někoho spolehlivějšího. Takže další stěhování. Nakonec jsme se přes několik dalších míst dostali až do našeho současného bytu, kde jsme zatím nejdéle. Zajistila ho organizace Women for Women, která pomáhá samoživitelům, například právě skrze podporované bydlení na dobu tří let. Nastěhovali jsme se sem v prosinci před dvěma lety. Když jsme vešli dovnitř, tak to byly dvě prázdné místnosti, ale měla jsem z toho strašně dobrý pocit. Ráno mě probudily zvuky toho, jak si kluci dávali dohromady postele. Uvědomila jsem si, jak za tu dobu vyrostli a jak moc chtěli někde bydlet.“

„Chtěla bych najít normální byt za rozumnou cenu. Byt, na kterém nikdo nevydělává. Já si dokážu domov udělat i z nějaké boudy, ale nechci, aby mě po roce někdo vyhazoval. Já už se prostě nechci dál stěhovat. Ráda bych už konečně našla místo, kde můžu být alespoň do doby, než kluci vyrostou. Na tomhle bytě je skvělé, že tu máme tu časovou garanci. Říkám si, že první rok je na to, aby se člověk vzpamatoval, dal si dohromady dluhy, pokud nějaké má, našel si práci a vyčistil se od stresu. Druhý rok je takový relax – člověk si užívá, že má nějakou jistotu, stabilitu. Ale třetí rok, a ten nás brzy čeká, to bude opět stres z toho, abychom našli bydlení. Zase budeme muset jít jinam a já tuhle myšlenku pořád někde v hlavě mám. Strašně ráda bych si tady udělala různé věci, zařídila si to po svém, vymalovala barvami, ale já radši ani nic nepřibíjím hřebíky. A na skříni mám pořád nevybalené krabice od banánů. Protože vím, že nás to stěhování čeká. A kluci to ví také. Člověk nikdy nesmí ztrácet naději, ale teď víme, že se zase budeme balit, že zase budeme hledat něco jiného. Že zase nebudeme vědět, na jak dlouho někde budeme a že tomu místu zase nebudeme moci říkat domov.“

/

“We have moved thirteen times since I ran away from him – three times in Portugal, ten times in the Czech Republic. At first an organisation helping the victims of domestic violence helped me and for the first few weeks after our arrival in the Czech Republic we stayed at my mum’s. But we soon learned it was not feasible. At that time I didn’t have a job so I couldn’t contribute to a shared household. Due to my long stay abroad I also lost the Czech citizenship and didn’t have any health insurance. Neither did the boys. They couldn’t speak the language at the beginning. It all ended up that my mum kicked us out one day and so the next quest for a place to sleep, a place to stay, a place where we will be at home started.”

“The boys always ask me if it’s the last time that we move. We spent some time at my friend’s place, a week at my sister’s, two months at an asylum flat. Social services sent us to a flophouse afterwards which I declined – to go live with two small kids among guys, labourers, that I really didn’t want. I was afraid. But they thought they were giving us a chance and told me to arrange everything on my own then. After the two months, they waited for us at four in the afternoon and we had to move out and ended up on a street in mid-February. Fortunately, another friend of mine turned up and also the Embassy of Portugal helped and offered me a temporary job so I was able to find a sublet. But after some time I had to find another job and I didn’t make enough money. I depended on social welfare when paying for my rent. Sometimes, the money came rather delayed and so the owner decided not to extend the lease. He wanted to find someone more reliable. So we moved yet another time. Eventually after many other places we found this place where we are living at the moment. An organisation Women for Women helped us, they help single parents to find supported places to live for the duration of three years. We moved here in December two years ago. When we entered, there were two empty rooms but I felt great. In the morning, I used to wake up to sounds of my boys making their beds. I realised how much they grew up and how much they wanted to live someplace.”

“I would like to find a regular apartment for a reasonable price. An apartment that anyone makes profit of. I can make a living in a hut but I don’t want to be kicked out after a year passes by. I don’t want to keep on moving anymore. I would like to find a place where I could stay until my boys grow up. This place is great because we have it with a guarantee. I say that the first year is for someone to recover, settle the debts, if he or she has any, find a joy and get rid of the stress. The second year is quite a relax – one enjoys the stability. But the third year, which is also ahead of us, that will be stressful again because we will look for a new place to stay. We will have to move again and this thought keeps nagging me. I would love to make some changes here, furnish it according to my taste, colour the walls but I rather don’t put even nails into the walls. And there are still unpacked boxes on the wardrobe. Because I know we will have to move again. And the boys know it too. One should never lose hope but we already know we will have to pack and look for a new place. That we won’t know again where and how long we will stay and that we won’t be able to call that place home.”

__

Příběh je součástí série o lidech, kteří se ocitli v takzvané „bytové nouzi“, tak jak ji definuje připravovaný zákon o sociálním bydlení. O jeho přijetí se dlouhodobě zasazuje Platforma pro sociální bydlení.

Pokud chcete přijetí zákona o sociálním bydlení podpořit vy sami, můžete tak učinit prostřednictvím petice na stránkách www.mitsvujdomov.cz. A od ledna sledujte dění na Mít svůj domov.

/

The story is a part of a series on people who got into a situation of a so-called „housing crisis“, as defined by the Law on Social Housing that is being prepared now in the Czech republic. The passing of the Law has been advocated by Platforma pro sociální bydlení for a long time.

You can voice your support of the Law through a petition on www.mitsvujdomov.cz. From January on, you can also follow the campaign on Facebook: Mít svůj domov


hoprg_1965e

(1/2) „V dospívání jsem měla velké problémy s matkou a brzy se proto snažila osamostatnit. Nakonec jsem se od rodičů odstěhovala a zanedlouho se ocitla v cizině, nejprve v Anglii a poté v Portugalsku. Tam jsem se zamilovala do jednoho místního kolegy. Pracovali jsme spolu v hotelu a po sezóně si dál psali a volali. Další rok jsme se tam potkali znovu a pomalu spolu začali chodit. Bylo to hodně romantické – samé dárečky, pugety růží, večeře při svíčkách. Okolo byl kouzelně tyrkysový oceán, pískovcové skály a veselí lidé a mě se zdálo, že jsem našla ideální místo pro život. On byl hrozně pozorný, ve všem jsme si rozuměli. A tak jsme spolu začali žít a rozhodli se založit rodinu.“

„Začalo to hned poté, co se narodili kluci – dvojčata. Namísto toho, aby šel s námi domů, podívat se na děti a na mě, tak šel do hospody. Tam od té doby býval skoro každý den. Já si pořád říkala: Dobře, holt jsme někde jinde, je to jiná kultura. Máme dvě skvělé, zdravé děti. Překousneme to, půjdeme dál, najdeme řešení a budeme ta šťastná, idylická rodina, jak si to o nás myslí všichni kolem. Ale on pořád jen pil. Začal mě obviňovat z nevěry, zakazoval mi líčit se a před druhými se ze mě snažil udělat blázna, člověka, který si vymýšlí. Neustále mě ponižoval, pohrdal mnou. Na jednu takovou scénu asi nikdy nezapomenu. Tenkrát za mnou přijela na návštěvu matka, to jsme ještě byly v kontaktu. Jela jsem ji vyzvednout na letiště a když jsme spolu dojely zpátky domů, tak tam bylo úplné ticho. Přitom jsem s ním byla domluvená, že udělá krevety – matka měla ten den narozeniny, chtěli jsme ji překvapit. Ale jediné překvapení, které nás čekalo, bylo, že všude byly otevřená okna a dveře, že děti byly pryč a že on ležel nahý uprostřed obýváku, s lahví piva vedle sebe. Ptala jsem se ho, co to vyvádí a kde jsou děti. On se postavil, začal do mě strkat a s těma svýma ožralýma očima mi říkal, že jsem pitomá. Děti jsem nakonec našla u chůvy. Po cestě jsem se zastavila i u tchýně a řekla jí, ať si ho jde vyzvednout, že na něj nemám náladu. Tchýně se ale zastala jeho, tak jako vždy. Celé to bylo úplně absurdní. Ale byla to jedna ze situací, která mi pomohla si uvědomit, že si mě vůbec nevážil. Že mě měl akorát jako služku, která se mu stará o děti.“

„Škoda všech těch let, co jsem tam byla. Měla jsem utéct dřív. Ne utéct, měla jsem normálně odejít. Ale vydržela jsem to s ním deset let. Myslím, že je to dost dlouhá doba na to, abych mohla říct: Zkoušela jsem to, ale nešlo to. Protože já se s ním snažila normálně mluvit. O tom, že to mezi námi už nefunguje, že by bylo lepší, kdybychom byli každý někde jinde. Ale on mi vždy odpověděl: ‚Tak fajn. Tak jdi. Ale děti tady nech.‘ Což pro mě bylo nemyslitelné. A tak to nakonec skončilo tím útěkem. Zbil mě před dětmi a v momentu, kdy odešel, prý ‚zabít mého milence‘, jsme utekli na policii a podala jsem trestní oznamení. Bylo to smutné, ponižující a frustrující. Neměla jsem vůbec nic našetřeno, přišla úplně o všechno – do Čech jsme se vrátili se třemi taškami oblečení. Ale když jsme seděli v autobuse na cestě do Prahy, tak jsem na sebe byla pyšná. Začala jsem si sama sebe víc vážit. Koukala jsem z okna, viděla, jak se proměňuje krajina a říkala si, jak je skvělé, že se blížíme k domovu. Protože tehdy jsem si ještě myslela, že tady ten domov skutečně najdeme.“

/

„I used to have problems with my mum when I was a teenager so I tried to become independent as soon as possible. Eventually I moved out of my parents’ place and went abroad, first to England, then to Portugal. There I fell in love with a colleague of mine. We used to work at a hotel and managed to stay in touch when the season was over. Next year we met again and started dating. It was all very romantic – gifts, roses, candle-lit dinners. There was a turquoise ocean around us, sandstone rocks and merry people and I felt I had found a perfect place for living. He was very attentive and we connected really well. So we started living together and had kids.”

“It started right after the boys – our twins – were born. Instead of going home with us, he went to a bar. And that’s where he was all the days to come. I used to say: ‘Well, it’s a different culture. But we have two great and healthy kids so we can get through it, find a solution and be the happy, idyllic family that everyone thinks we are.’ But he kept on drinking. He blamed me for being unfaithful to him, forbid me make-up and tried to prove me a liar in front of others. He used to constantly humiliate and despise me. I will never forget one memory. My mum planned on visiting us, we were still in touch at that time. I went to pick her up at the airport and when we came back, there was a complete silence. Which was weird because we agreed he would make prawns – it was my mum’s birthday and we wanted to surprise her. But the only surprise waiting for us was that all windows and doors were opened, our kids were gone and he lay on the living room floor naked with a bottle of beer. I asked him what was going on and where were the kids. He stood up, started pushing me and with his drunk eyes told me that I was stupid. I eventually found the kids with our nanny. On my way back I stopped at my mother-in-law’s place and told her to pick him up, that I was not in the mood to deal with him. But she took his side, as always. It was all absurd. But this situation helped me realise that he didn’t value me at all. He just took me as his house-keeper who also takes care of his kids.”

“It’s a shame that I stayed so long. I should have run away earlier. Not run away, I should have simply left. But it took me ten years. I think that’s long enough to be able to say: I tried but it wasn’t working. Because I tried to have a normal conversation. How it was not working out between us anymore, how it would have been better if we’d split up. But he always replied: ‘OK, go. But leave the kids with me.’ Which was unthinkable. In the end I ran away. He beat me in front of the kids, then left to kill ‘my lover’ and we ran to the police and filed a complaint. It was sad, humiliating and frustrating. I didn’t have any savings, I lost everything – we came to the Czech Republic with three bags of clothes only. But when we were on a bus to Prague I felt proud. I started to value myself more. I was looking from the window and saw the scenery changing and thought that it was great we were coming home. At that moment I still thought that we’d find home here.”

__

Příběh je součástí série o lidech, kteří se ocitli v takzvané „bytové nouzi“, tak jak ji definuje připravovaný zákon o sociálním bydlení. O jeho přijetí se dlouhodobě zasazuje Platforma pro sociální bydlení.

Pokud chcete přijetí zákona o sociálním bydlení podpořit vy sami, můžete tak učinit prostřednictvím petice na stránkách www.mitsvujdomov.cz. A od ledna sledujte dění na Mít svůj domov.

/

The story is a part of a series on people who got into a situation of a so-called „housing crisis“, as defined by the Law on Social Housing that is being prepared now in the Czech republic. The passing of the Law has been advocated by Platforma pro sociální bydlení for a long time.

You can voice your support of the Law through a petition on www.mitsvujdomov.cz. From January on, you can also follow the campaign on Facebook: Mít svůj domov


hoprg_1953c

(2/2) „Měl jsem za ta léta tři exekuce, z první mi pomohli přátelé. Když se dostanete do takových sraček, tak se to společenství okolo vás opravdu rozdělí na známé, kamarády a přátele. Ti za vámi přijdou sami. Jinak, když jste dole a za někým jdete, že potřebujete pomoc, tak to je, jako byste měl infekční nemoc. Oni lidé rádi sledují vaše kroky, rádi si poslechnou váš smutný příběh, rádi se o tom mezi sebou pobaví, ale nedej bože, abyste po nich něco chtěl. Já jsem ale nechtěl dopustit, abych se pro lidi proměnil jen v ten smutný příběh. Když se někdo zeptal, jaké to je, tak jsem odpovídal: ‚Je to blbý, ale povídat ti o tom nebudu.‘“

„Měl jsem štěstí a mám teď práci, dokonce na neurčito. A už více než dva roky bydlím na ubytovně. Tam si spolubydlícího nevybíráte, takže už tam mám za tu dobu osmého člověka. Na dvanácti metrech čtverečních. Nejhorší je, že nevíte, kdo přijde příště. Ze dne na den se vám tam vystřídají lidé. Takže se pořád musíte hlídat. Jenže člověk má svoje problémy, v soukromí či v práci, a potřebuje si od toho odpočinout. Vypnout. Nebo si o tom s někým potřebuje popovídat, aniž by se musel bát, že se z toho stanou živé noviny. Že za půl roku zjistíte, kolik lidí o vás něco ví a má z toho Vánoce. Je to unavující. Nezažívám takový ten pocit úlevy, kdy jste unavený a osprchujete se. Jsem pořád v napětí. Sice dnes mám vyšší stupeň soukromí, než jsem měl na místech v minulosti – můžu přijít kdykoliv, mám své klíče –, ale pořád to není ‚doma‘. Jak říkal Werich, doma je tam, kde si můžete odložit klobouk. Já říkám, že doma jsem tam, kde se můžu psychicky vysvléct a nikdo to proti mě nepoužije. Jenže tak jsem se naposledy cítil snad před třiceti lety.“

„Nemá smysl vytvářet ghetta, bloky sociálně vyloučených lidí. Těch, co se šplhají nahoru po tom žebříku. Protože takový člověk potřebuje mít normální sociální vazby. Pro mě třeba byla ohromná úleva, když jsem se jednou šel podívat na bydlení v jednom azylovém domě – byl to totiž normální panelák, kde sice bydleli azylanti, ale nebylo to rozděleno podle pohlaví. Byly tam matky s dětmi, byly tam páry, byli tam starší lidé, byly tam mladší. Lidé tam žili v plnohodnotném prostředí, kde se můžou s někým normálně bavit, děti vyrůstali na místě, kde mohou mít vzory. Šli jsme se tam tehdy podívat s jedním spolubydlícím a říkali jsme si: ‚Ty jo, to už je skoro normální bydlení. Normální prostředí pro život.‘ Do toho bych se chtěl vrátit. Mít své vlastní bydlení, vrátit se ke své práci. Ukázat těm, kdo nade mnou zlomili hůl, že to udělali předčasně.“

/

“I was subjected to three executions during all those years, my friends helped me with the first one. When you get into this kind of shit, your environment splits among groups of acquaintances, friends and real friends. They come to you on their own. Otherwise when you are down and try to approach someone with a request for help, it’s like you had an infectious disease. People like to watch your steps, they like to listen to your sad story, they like to talk about it but god forbid if you requested anything. But I didn’t want to dissolve in the sad story. So when someone asked me what it was like, I used to say: ‘It’s bad but I’m not gonna talk about it.’”

“I was lucky so now I have a job with an indefinite contract. And for two years, I have lived in a flophouse. There you don’t choose your roommate so there is the eighth person in the row staying with me. On twelve square metres. The worst is not knowing who comes next. People come and go and you have to watch out. But everyone has his own problems, either in his place or at work, and needs to take a rest. To turn the switch off. Or to talk to someone and not to be afraid that it will go public. In half a year, you learn there are so many people who know all your secrets and aren’t hesitant to share them. It’s tiring. Relief doesn’t come very easily. I feel tensed all the time. On one hand, I have more privacy these days than I used to in the past – I can leave whenever I want, I got keys – but it’s no home. Werich used to say that home is where I can put my hat down. I say that home is a place where I can mentally expose and none will use it against me. But I had this feeling thirty years ago.”

“There is no point in building ghettos, blocks of socially excluded people. Those who climb up the ladder. Because such a person needs regular social connections. It was such a relief for me when I went to see a room in an asylum house – it was a regular block of flats which was not divided into male and female parts. There were mothers with kids, couples, even the elderly, or young people. All the people lived in an adequate environment where they could speak together and the kids were growing up at a place where they could have good examples. I went there with a former roommate of mine and we used to think: ‘That’s nearly a normal living. A regular environment for life.’ I would love to get back to it. To have my own living, go back to my job. And show those who let me down, that they did it prematurely.”

__

Příběh je součástí série o lidech, kteří se ocitli v takzvané „bytové nouzi“, tak jak ji definuje připravovaný zákon o sociálním bydlení. O jeho přijetí se dlouhodobě zasazuje Platforma pro sociální bydlení.

Pokud chcete přijetí zákona o sociálním bydlení podpořit vy sami, můžete tak učinit prostřednictvím petice na stránkách www.mitsvujdomov.cz. A od ledna sledujte dění na Mít svůj domov.

/

The story is a part of a series on people who got into a situation of a so-called „housing crisis“, as defined by the Law on Social Housing that is being prepared now in the Czech republic. The passing of the Law has been advocated by Platforma pro sociální bydlení for a long time.

You can voice your support of the Law through a petition on www.mitsvujdomov.cz. From January on, you can also follow the campaign on Facebook: Mít svůj domov


hoprg_1953a

(1/2) „Se spolužákem z architektury jsme hned na přelomu osmdesátého devátého a devadesátého roku založili firmu – navrhovali jsme, dělali design a architekturu. Říkali jsme si, že ostatní se budou věnovat revoluci a my se mezi prvními dostaneme na ten druhý břeh. Že nás bude živit to, co nás baví dělat. Pracovali jsme tehdy i dvacet hodin denně, šest a půl dne v týdnu, a já tomu svému společníkovi bezmezně důvěřoval. Měli jsme spolu takové profesní manželství, trávili v práci víc času než doma. Což si po pár letech začalo vybírat svou daň. Přelívalo se to z práce domů a zpět. Permanentní a dlouhé hádky s manželkou, série chybných rozhodnutí v práci, prodlužující se termíny. Ale to jednou nestihnete termín, podruhé, a už od vás klienti utíkají. Nakonec to skončilo profesním bankrotem, zavinil jsem si ho sám. Tak dlouho se to na sebe nabalovalo, až z toho byla obrovská koule problémů, která už nešla zastavit.“

„S manželkou jsme se v polovině devadesátých let začali rozvádět. To bylo nejtěžší období. Rozvod nakonec trval asi pět let, ale dalších pět let jsme spolu dále žili, s dětmi. Neměli jsme prostředky, abychom se rozstěhovali a každý šel do svého. To se stalo až ve chvíli, kdy jsme přestali zvládat společně hradit náklady na byt. Manželka s dětmi našla řešení přes obecní úřad a mně, jelikož jsem nakonec skončil na úřadě práce, po letech nezbylo nic jiného, než jeden večer zazvonit na nocležnu. Tím jsem vstoupil do úplně jiného světa.“

„Nocležny fungují tak, že tam můžete přespat jen osm hodin. V šest ráno je budíček, do tři čtvrtě na sedm musíte být pryč. Já hodně chodil po knihovnách na internet, ale ty otevírají v devět. Takže co do devíti? Byl březen, zima, takže zbývaly tramvaje a obchody. Ocitnout se najednou v takové situaci pro mě byla šupa. Cítíte se být mimo, jste outsider. Lůzr. A jakmile to z vás někdo vycítí, tak vám to dá najevo. Jsi bezdomovec? Odchod! Jdi si mezi svý. Člověk mlátí do zdi a říká si: Proč já jsem to nechal dojít tak daleko? Neměl jsem kolem sebe nikoho, kdo by měl podobnou zkušenost, takže jsem si na všechno musel přijít sám. Všechno jsem si to vyžil. I období, kdy jsem měl 2200 korun na měsíc. Jde to přežít, ale dlouhodobě je to špatný. V jeden moment jsem jedl dva měsíce jablka ze stromu. Ale nejtěžší je nepoddat se malým, etapovým neúspěchům. Třeba když odepíšete na dvě stě inzerátů, a sto padesát vám vůbec neodpoví. To je docela nápor na sebevědomí. Ten vějíř uplatnění je zároveň v takové situaci strašně úzký. Pokud nebydlíte, tak skoro nemáte šanci pracovat. A pokud nepracujete, nemáte možnost bydlet.“

/

„At the turn of 80’s and 90’s, I founded a firm with a former classmate of mine who also studied Architecture. We were thinking that while the others would be busy with the revolution, we’d be one of the first to get to the other bank. That we will make money doing what we loved to do. At that time, we used to work about twenty hours per day, six and a half days a week and I trusted my partner endlessly. We used to have a sort of professional marriage; spent more time at work than at home. Which naturally started to pay off in the wrong way. It showed at work, then at home, then the other way around. Endless fights with my wife, a series of incorrect decisions at work, extending deadlines. But once you miss the deadline, you miss it twice and then clients run away from you. In the end I got bankrupted, it was all my fault. It became a huge snowball of problems that I just couldn’t stop.”

“I divorced my wife in mid-90’s. That was a very hard time. The divorce took five years but we lived together for yet another five years, with our kids. We couldn’t afford to live independently. Which eventually happened when neither of us could pay off the rent and living cost. My wife and the kids found a place through our municipality and I – due to the fact that I was registered at the employment office – had to ring the bell of a dormitory. At that time I entered an entirely different universe.”

“Dormitories are opened for you for just eight hours. The alarm clock goes on at 6 a.m. and you gotta leave by 6:45 a.m. At that time, I used to visit libraries a lot as they offered free Internet but they open at 9 a.m. So what can you do until nine? It was March, still cold so there were just trams and stores. It was a great shock for me. You feel as an outsider. A loser. And when someone senses that, you kind of know about it. Are you homeless? Get out! Go join the others! One hits the wall and thinks: ‘Why did I let it go so far?’ I didn’t have anyone around me who would have had such experience so I had to figure everything out on my own. I lived through it all. Even the time when I had only 2200 CZK for the whole month. You can survive but it’s bad in the long term. At one time I would even eat apples fallen from trees for two months. But the hardest thing is not to yield to those small failures proceeding in stages. For example when you respond to two hundred job offers and from one hundred and fifty you don’t get any replies. That has a huge impact on your self-confidence. The spectrum of possibilities is very limited. When you don’t have a place to stay, you don’t have a chance to get a job. And when you don’t have a job, you don’t have a chance to have a place to stay.”

__

Příběh je součástí série o lidech, kteří se ocitli v takzvané „bytové nouzi“, tak jak ji definuje připravovaný zákon o sociálním bydlení. O jeho přijetí se dlouhodobě zasazuje Platforma pro sociální bydlení.

Pokud chcete přijetí zákona o sociálním bydlení podpořit vy sami, můžete tak učinit prostřednictvím petice na stránkách www.mitsvujdomov.cz. A od ledna sledujte dění na Mít svůj domov.

/

The story is a part of a series on people who got into a situation of a so-called „housing crisis“, as defined by the Law on Social Housing that is being prepared now in the Czech republic. The passing of the Law has been advocated by Platforma pro sociální bydlení for a long time.

You can voice your support of the Law through a petition on www.mitsvujdomov.cz. From January on, you can also follow the campaign on Facebook: Mít svůj domov


hoprg_1940a

(3/3) „Už rok pracuji jako sociální pracovnice v organizaci Jako doma, která pomáhá ženám. Těm, které jsou na ulici nebo třeba v podobné situaci, jako jsem někdy byla já. Vzhledem k tomu, co jsem všechno prožila, s nimi dokážu mluvit. A někdy jde opravdu jen o to vytáhnout chleba a najíst se s nimi, dát si s nimi cigaretu. Normálně si s nimi promluvit, to na úřadech nedělají. Snažím se je přesvědčit, že se jim můžeme pokusit pomoct. Že každý problém má řešení.“

„Samotné mi ale asi není přáno, abych žila šťastný, spokojený život. Abych měla domov, žila v klidu. Myslím, že v mém věku bych už měla mít klid. Namísto toho mi on před čtrnácti dny řekl, že mě zabije a já se před ním od té doby skrývám. Každou chvíli se může objevit a zbít mě. Teď jsem rozhodnutá, že už si v životě žádného chlapa hledat nebudu. Neustále se totiž musím ohlížet přes rameno a už mě to strašně unavuje. Ale hodně sil a odvahy mi dodávají děti. Holce je dnes osmnáct, klukovi šestnáct. Všechno, co jsem prožila, ony prožily se mnou. Všechno, co jsem vytrpěla, jsem vytrpěla pro ně. Ony to vědí. Teď bydlím u kamarádek, ale od ledna bych snad měla mít vlastní pokoj. Práci teď mám, tak snad budu moci zažádat, aby syn žil se mnou. Nedávno jsem s ním mluvila a říkala mu, že si vůbec nezasloužím, aby mi říkal ‚mami‘. Protože jsou oba už čtyři roky v dětském domově a já neudělala vůbec nic, abych je dostala zpátky. A že mě už takovýhle život nebaví. Ale on mi řekl, abych tak nemluvila. Že jsem pro ně udělala hodně. Že jsem statečná, že se snažím, že pracuji, že pořád bojuji, že za nimi chodím. Slyšet to od něj mi hodně pomohlo. Ten večer mi pak ještě napsal zprávu: ‚Maminko, že už nemáš ty černé myšlenky?‘“

/

„I’ve been working as a social worker in Jako doma, an organisation that helps women. Those that live on the street or those who are in a similar situation that I myself have gotten into. Given all the things I’ve experienced, I am able to speak with them about it. And sometimes speaking to them is all it takes – just taking our bread and eating with them, or having a cigarette together. To talk in a regular way, people at the bureaus don’t do it. I try to convince them that we can try to help them. That there is a solution to every problem.“

„But I don’t think that I myself am destined to have a happy, satisfied life. To have home, to live in peace. I think I should be able to live in peace at my age. But instead, two weeks ago, he told me he would kill me, so I have been hiding since. He can appear every moment and beat me up. Now I’m decided that I will never look for another man. Because I have to constantly look over my shoulders and that’s just tiring. But my kids give me a lot of strength and courage. My girl is eighteen, the boy is sixteen. They have been through everything with me. All I suffered, I suffered for them. And they know it. I’m living at my friends’ place now but I should have a room on my own from January. I have a job so I hope to be able to apply for the custody of my son. I have talked with him recently and told him I didn’t deserve to be called his mom. Because both of them are in a children’s home and I haven’t done anything to get them back. I told him that I am tired of this life. And he stopped me and told me I had done a lot. That I had courage, that I try, that I work and I keep on fighting and try to see them. To hear such thing from him really helped me. That evening he sent me a message: ‚Mum, tell me you don’t have those dark thoughts anymore?’“

__

Děkuji všem, kdo jste příběh paní Růženky četli a neuchýlili se k nejjednoduššímu řešení: K odsudku.

Jak je z dnešního úryvku patrné, setkal jsem se s ní v dalším pro ni velmi dramatickém období. Text příběhu tak nemá onen šťastný konec, který si někteří z vás přáli. Nicméně věřím, že paní Růženka v Jako doma našla silnou podporu a že brzy ve svém životě najde více klidu. Tato série však není jen o individuálních osudech. Žen, které prožily či prožívají podobné příběhy je mnoho. Pro to, aby alespoň některé z nich došly onoho šťastného konce je podle mě potřeba najít systémové řešení. A věřím tomu, že schválení zákona o sociálním bydlení je jeden z kroků tímto směrem.

Pokud chcete přijetí zákona o sociálním bydlení podpořit vy sami, můžete tak učinit prostřednictvím petice na stránkách www.mitsvujdomov.cz. A od ledna sledujte dění na Mít svůj domov

Další příběhy z této série zveřejním v příštím týdnu. Děkuji všem, kdo Humans of Prague sledujete a přeji vám šťastné a veselé Vánoce!

/

Thanks to all of you who read the story of Růženka and didn’t react the easiest way: With condemn.

As is apparent from this third part of the text, I met with her during yet another dramatic period of her life. And so the text doesn’t have the happy ending some of you wished for. But I believe that she has found herself a great support in Jako doma and that she will find more peace in her life soon. This series, though, is not just about individual life stories. There is a lot of women who have been or currently are living a similar story. I think a systemic solution is needed so that at least some of them have a chance of achieving that happy ending. And I believe that passing of the Law on Social Housing is a step in this direction.

You can voice your support of the Law through a petition on www.mitsvujdomov.cz. From January on, you can also follow the campaign on Facebook: Mít svůj domov

I will publish next stories of this series during the next week. Thanks to all of you who follow Humans of Prague, I wish you a Merry Christmas!


hoprg_1940c

(2/3) „Na internetu byl nábor do práce, do Plzně. Psali: Ubytování zdarma, cesta zdarma, sto korun na hodinu. Tak jsem se toho chytla. Přijeli jsme do Plzně, byl pátek večer. Dva autobusy plné lidí ze všech možných míst, nových zaměstnanců. Ale v sobotu ráno hodně z nás poslali zpátky domů, na vlastní náklady. Protože přijel nějaký autobus z Rumunska, o kterém se prý dozvěděli až pozdě. Půlka z nás se dostala společně do Prahy. Lidé už neměli na cestu, a tak čekali na Hlavním nádraží, až pro ně přijedou známí. Já ale nikoho neměla, a tak jsem šla na slovenskou ambasádu, která zavolala starostovi mé rodné obce, jestli mi nepomůže. On odmítl. A tak jsem zůstala v Praze, tři dny spala v parku. Pak se objevil ‚spasitel‘, se kterým jsem žila posledních osm let.“

„Ze začátku bylo všechno dobré. Oba dva jsem měli práci, měli jsme kde bydlet, měli u sebe děti, moji dceru a nejmladšího syna – nejstarší syn už byl u svého otce. Byli jsme normální rodina. Jenomže on měl takového zaměstnavatele, který ho například šest měsíců nevyplatil. Neměli jsme na to zaplatit ubytovnu. Její majitel nás ale i tak nechával bydlet – z lítosti, že u sebe máme děti. Po roce jsme ale sami odešli a poslední roky bydleli v jedné garáži. Už předtím jsme se ale začali víc a víc hádat, občas jsem i dostala facku. Takže jsem opět utíkala. Pak mě ale jednoho dne přejelo auto a byla jsem tři měsíce na vozíku. Nemohla jsem chodit do práce a on také ne, protože se o mě musel starat. Hodně se staraly i děti. V noci samy od sebe vstávaly, držely mě za ruku a ptaly se: ‚Mami, jsi v pořádku?‘ Bylo to hodně těžké období. Ale tehdy se opět ukázalo, jaké mám statečné děti. Ony na sobě nikdy nedaly znát, že je něco trápí, že se jim něco nelíbí. Když jsme spolu později zase skončili po jednom útěku na ulici a spali nějaký čas v lese, tak ráno vstaly, otřepaly se od listí a tančily. Braly to jako dobrodružství, to pro mě bylo fascinující. Ale psychicky to šlo těžko zvládat, takže nakonec holka utekla a skončila v dětském domově. Syn se mnou po jednom dalším útěku vydržel ještě tři dny spát v lese a pak mě poprosil, ať ho také dám do dětského domova, že se mu spolužáci smějí, jak chodí špinavý.“

/

“There was a recruitment for some work in Pilsen on the internet. There was: Free accommodation, free transport, 100 CZK per hour. So I applied. We arrived in Pilsen, it was Friday night. Two buses full of people from various parts, new employees. But they sent a lot of us back on Saturday morning, on our expense because there was yet another bus from Romania which they hadn’t known previously. A half of us was able to get back to Prague. There were people who didn’t have more money for the way home so they waited on the Central Train Station for their relatives. I didn’t have anyone so I went to Slovakian Embassy, called the mayor of my town if he could help me. He declined. So I stayed in Prague, slept three days in a park. Then he turned up, the ‘Savior’ whom I lived with for eight years.”

“It was all good at the beginning. Both of us had work, we had where to live, had our kids live with us, my youngest son and my daughter – the oldest son stayed with his dad at that time. We were a regular family. But his employer didn’t pay him for six months. And we couldn’t pay for the flophouse. Its owner let us stay there from regret, that we had kids. After a year we left anyways and lived in a garage. We had started fighting before that, he beat me sometimes. So I used to run away. Then I got hit by a car and I was in a wheelchair for three months. I couldn’t go to work, neither did he because he had to take care of me. Our kids also took care of me. They would wake up in the middle of the night, held my hand and asked: ‘Are you O.K., mum?’ It was a very hard time. But it turned out I had very courageous kids. They never complained, never said they didn’t like something. When we ended up on a street again after we had run away and we slept in a forest, each morning they would get up, removed the leaves and started to dance. They took it as an adventure, that was fascinating. But we couldn’t deal with it emotionally so the girl ran away eventually and ended up in a children’s home. And my son asked me, after yet another running away when we slept in a forest for three days, if I could put him into a children’s home too, that his classmates laugh at him for being so dirty.”

__

Příběh je součástí série o lidech, kteří se ocitli v takzvané „bytové nouzi“, tak jak ji definuje připravovaný zákon o sociálním bydlení. O jeho přijetí se dlouhodobě zasazuje Platforma pro sociální bydlení.

Pokud chcete přijetí zákona o sociálním bydlení podpořit vy sami, můžete tak učinit prostřednictvím petice na stránkách www.mitsvujdomov.cz. A od ledna sledujte dění na Mít svůj domov.

/

The story is a part of a series on people who got into a situation of a so-called „housing crisis“, as defined by the Law on Social Housing that is being prepared now in the Czech republic. The passing of the Law has been advocated by Platforma pro sociální bydlení for a long time.

You can voice your support of the Law through a petition on www.mitsvujdomov.cz. From January on, you can also follow the campaign on Facebook: Mít svůj domov