Powered by Seat

Archiv: Prosinec 2016

hoprg_1940g

(1/3) „Jako dítě jsem měla domov. Měla jsem se kam vrátit, měla jsem rodiče, měla jsem sourozence. Teď z toho nemám nic. Táta mi umřel, když mi bylo patnáct, dostal infarkt přímo před mýma očima. Ale pořád jsem měla mámu, pořád jsem se měla na koho obrátit. Až do mých pětadvaceti, kdy po nemoci zemřela. Tím se všechno změnilo. Doma jsem nemohla zůstat, protože tam tehdy žil můj nevlastní brácha, který mě chtěl zneužívat. Už za života mámy se někdy ožral a napadal nás a já nechtěla zažít, jaké by to bylo, kdybych s ním v domě zůstala sama. Hned po pohřbu jsem proto odešla.“

„Můj první manžel si měsíc po svatbě našel jinou. Vyhodil mě i s malými dětmi na ulici. Synovi bylo šest let, holčičce šest měsíců. Týden jsme přežívali venku, ale pak už jsem se na to už nemohla koukat. Kluk byl tak statečný, že to vydržel, ale šestiměsíční holčička přeci nemůže být na ulici. Kojila jsem ji a už ani neměla z čeho, protože jsem skoro nejedla. V pátek jsem tedy šla na sociálku. Nikdy nezapomenu, co se tam tehdy stalo, protože nás sociální pracovnice prakticka vyhodila – že je pátek, že ona neudělá nic. Nevěděla jsem, co dělat a v afektu děti nechala na chodbě sociálky. Dala jsem jim do rukou průkazy pojištěnce a odešla. Vrátila jsem se v pondělí a málem mě zavřeli. Že holka je podvyživená, že jí museli dávat infuzi. Řekla jsem: ‚Vždyť já jsem vám to v pátek říkala – v jakém jsem stavu, v jakém stavu jsou děti. A vy jste mi nevěřili.‘“

„Vdala jsem se podruhé, žili jsme v rodinném domku za Prahou. Druhý manžel měl děti rád, ale byl alkoholik, byl gambler, byl mi nevěrný. Často jsem od něj utíkala. Protože dokázal vybrat sociální dávku a v průběhu jedné hodiny ji prohrát na automatech. Přišel pak domů naštvaný a opilý, začal křičet a bít mě. Že má hlad, že chce jíst. Mlátil mě hlava nehlava. Dokázal mi zlomit kost, jednou se mě snažil utopit, jindy mě hodil do jámy, že mě zaživa zakope. Nakonec ho nějaký kamarád z vesnice vzal do Prahy do práce a on tu jeden čas vydělával hodně peněz. Jenže doma se tehdy neukázal dva roky. V té době jsem žila úplně normálně, chodila ve vesnici do práce, děti chodily do školy. To pro mě bylo možná nejlepší období od chvíle, kdy jsem měla nějakého chlapa. Byla jsem v klidu, neměla neustálý stres, nebála se. Pak jsem se ale od známých dozvěděla, že už nepracuje, že upadl do drog a že chodí vybírat popelnice. Jeho máma ho pak našla, dala ho zavřít na psychiatrii a zbavila ho svéprávnosti. Jednoho dne přišla za mnou a řekla, že žádná cizí ženská u něj v domě bydlet nebude. Dala mi pět minut na to, abych se vystěhovala. Děti si stačily vzít jen školní batohy.“

/

„When I was little, I had home. I had a place to go back to, I had parents, I had siblings. I have nothing of this now. My dad died when I was fifteen, he had a heart attack right in front of my eyes. But I still had a mom, I still had somebody to turn to. Until I was twenty-five when she died after an illness. Everything changed. I couldn’t stay at home because there was my half-brother who wanted to abuse me. He used to assault us when my mom was still alive and I didn’t want to experience what it would have been like to live with him on my own. I left right after the funeral.“

„My first husband found himself another woman a month after our wedding. He threw me and my little children out. My son was six years old, my daughter was just six months. We lived on a street for a week but after that time I couldn´t bare to look at them. The boy was so brave that he withstood it but the six-month-old baby girl can’t be living on a street. I was breast-feeding her but I didnt´t have anything left for her anymore because I didn’t eat anything at all. On Friday I went to a social services office. I will never forget what happened over there because the social worker literally kicked us out – saying that it was Friday and that there was nothing she could do. I didn’t know what to do and I left the children in the hall. I put their insurence cards into their hands and I left. I came back on Monday and they almost arrested me. They said that the baby was under-fed, that they had to give her an infusion. I told them: I told you all that on Friday, about my condition and the condition of the children, and you didn’t believe me.“

„When I married for the second time, we lived in a family house outside Prague. My second husband liked children but he was an alcoholic, a gambler and a he was not faithful to me. I often used to run away from him. Because he was capable of taking the social benefits and gamble them away in a single hour. Then he came home, angry and drunk and he started to shout at me and beat me. Saying that he was hungry, that he wanted to eat. He used to hit me left and right. He was capable of breaking my bone, once he tried to drown me, the other time he threw me into a hole and tried to bury me alive. In the end a friend of his from the village took him to Prague to work and he earned a lot of money for some time. But he didn’t come home for two whole years. At that time I lived in a completely normal way. I used to go to work in the village, children went to school. That was probably the best time for me since I had a man. I was relaxed, I didn´t feel stressed all the time, I wasn’t scared. But then I heard from some people that he stopped working, that he had fallen into drugs and that he goes around the city and take things out of thrash bins. His mother found him, put him into a psychiatric hospital and deprived him of his legal capacities. One day she came to me and said that thare was no way such a strange woman like me would live in a house of her son. She gave me five minutes to move out. The kids were only able to take their school backpacks.“

 

__

Příběh je součástí série o lidech, kteří se ocitli v takzvané „bytové nouzi“, tak jak ji definuje připravovaný zákon o sociálním bydlení. O jeho přijetí se dlouhodobě zasazuje Platforma pro sociální bydlení.

Pokud chcete přijetí zákona o sociálním bydlení podpořit vy sami, můžete tak učinit prostřednictvím petice na stránkách www.mitsvujdomov.cz. A od ledna sledujte dění na Mít svůj domov.

/

The story is a part of a series on people who got into a situation of a so-called „housing crisis“, as defined by the Law on Social Housing that is being prepared now in the Czech republic. The passing of the Law has been advocated by Platforma pro sociální bydlení for a long time.

You can voice your support of the Law through a petition on www.mitsvujdomov.cz. From January on, you can also follow the campaign on Facebook: Mít svůj domov


hoprg_1964a

(4/4) „Sociální bydlení je bydlení, které je financované z veřejných peněz. Sociální byt je nájemní byt, ve kterém se platí nižší než tržní nájemné a který je přidělovaný na základě jiných než tržních mechanismů. Alokační mechanismus je podmíněný sociálními kritérii. Když v roce 2009 lidé ze Sociologického ústavu odhadovali, jakou část bytového fondu v České republice tvoří sociální bydlení, tak to bylo 1,6 %. Myslím si, že od té doby je to ještě méně. Téměř zmizel sektor veřejného bydlení – byty byly restituované a především privatizované. Často naprosto pod cenou. A privatizuje se dodnes, obce stále prodávají nejen byty nájemníkům, ale celé domy včetně nájemníků třetím osobám, jejichž cílem je samozřejmě pouze zisk, a ne zajištění základních podmínek pro lidi v obci. A i byty, které jsou ve veřejném vlastnictví, nejsou poskytované na základě sociálních kritérií. Soutěží se, kdo nabídne větší nájem. V České republice je dost volných bytů. Dost na to, aby všichni lidé, kteří jsou v bytové nouzi, bydleli. Je ale otázka, jak ty volné byty přemostit s lidmi, kteří nemají kde bydlet. Pokud to soukromí majitelé vnímají jako moc rizikovou věc, že by si vzali do bytu někoho, kdo nevydělává dost peněz a musí stát žádat o příspěvek na bydlení – což je mimochodem velká část státních zaměstnanců, učitelky nebo policisté –, tak se musí hledat systémové řešení, jak tomu pomoci. Přijde mi rozumné, aby do toho vstupovaly obce a jiné subjekty, které si od soukromých majitelů vysoutěží byty a budou jim schopni garantovat jejich příjmy na delší dobu dopředu. Vedle toho by se na místech, kde to prostřednictvím trhu vyřešit nejde, měl systematicky budovat sektor veřejného bydlení. Ten by měl řešit jak potřeby lidí, kteří jsou v danou chvíli v největším ohrožení, tak lidí, kteří mají nízký příjem na to, aby si mohli dovolit zaplatit tržní nájemné.“

„Po sedmadvaceti letech od revoluce existuje paragrafové znění zákona o sociálním bydlení. Když jsme se s Platformou pro sociální bydlení před minulými volbami ptali, jak budou jednotlivé strany řešit bytovou nouzi, všechny koaliční strany svorně slibovaly, že zákon o sociálním bydlení podpoří. Bylo ukončeno připomínkové řešení a ukazuje se, že pro vládní strany je těžké se na tom dohodnout. Ale když se to nestihne do konce ledna, tak není šance, aby to prošlo poslaneckou sněmovnou v tomto vládním období. Od dubna se povede intenzivní předvolební kampaň a zákony už procházet nebudou. Pokud zákon projde v současném znění, tak by měl dát lidem naději, že když se dostanou do problémů a přijdou na obec, tak to nebude jako dnes, že jediná věc, kterou jim ten sociální pracovník může doporučit, je, aby šli na ubytovnu. Že místo toho bude existovat určitá nabídka bydlení. Že jim ten sociální pracovník třeba řekne: Jste člověk v bytové nouzi, takže vám máme pomoci. Máme tolik a tolik sociálních bytů, odhadem každé dva týdny se nám jeden uvolní. Jste třetí v pořadí, takže by to mělo trvat přibližně šest týdnů. Do té doby vám můžeme nabídnout krizové bydlení. Až se byt uvolní, tak se budete moci přestěhovat a budete moci bydlet.“

/

„Social housing is a housing financed from public funds. A social flat is a rental flat where people pay a rent which is lower than the market rent and the flat is allocated to people on the basis of non-market mechanisms. The allocation is conditioned by social criteria. When people from the Institute of Sociology estimated the share of social housing in the Czech Republic in 2009, they said it’s 1.6 %. I think it’s even lower nowadays. The sector of public housing almost disappeared – the flats were restituted and especially privatized. Often sold for much less than what was their real value. And flats are being privatized even now, the municipalities still sell the flats, not only to its tenants. They even sell whole houses, including the tenants, to third parties whose goal is obviously only their profit, not a provision of a basic living conditions for local people. And even flats that are publicly owned are not provided on the basis of social criteria. People compete against each other and they choose the one who offer a bigger rent. There is a lot available flats in the Czech Republic. Enough for all the people in the situation of a housing distress to have a place to stay. But the question is how to connect the available flats with the people who have no place to live. If private owners see too much risk in renting a flat to a person who doesn’t earn enough money and has to apply for a housing allowance by the state – which is, by the way, a great portion of state employees, teachers or police officers – we have to try to find a systematic solution how to deal with it. I find it sensible that municipalities and other subjects take part in it by renting flats from private owners. They would be a guarantee of their long-term revenues. At the places where the problem wouldn’t be solvable through the housing market, we should start to systematicaly build a sector of public housing. This should solve needs both of the people who are at the given time in the most critical situation and of people whose income is too low to let them pay a market rent.“

„It’s twenty seven years after the Velvet evolution and for the first time ever, there is a written version of the Law on Social Housing. When we, as Platform for Social Housing, asked various political parties before the last elections about how would they deal with the housing distress, all parties of the contemporary governing coalition promised to support the Law on Social Housing. A comment procedure has been completed now and it shows that the governing parties have a hard time finding an agreement. But if the law is not passed until the end of January, there is no chance of it being passed until the end of this governmental period. Since April there will be an intense election campaign and no laws will be passed anymore. If the law passes in its current version, it should give people hope that when they get into problems and come to a municipality for help, it won’t be the way it is now when the only thing a social worker can recommend is to go live in a flophouse. A hope that there will be a bigger offer of housing. That a social worker might say: You are a person in a situation of a housing crisis and so we are obligated to help you. We have this number of social flats and it usually takes about two weeks for one of them to become available. You are third on our list of applicants and so it should take approximately six weeks. We can offer you a crisis accommodation until then. When the flat becomes available, you will be able to move there and you will have a place to live.“

__

V následujících dvou týdnech budu sdílet příběhy lidí, kteří se ocitli v takzvané „bytové nouzi“, tak jak ji definuje připravovaný zákon o sociálním bydlení.

Na úvod zveřejňuji rozhovor se Štěpánem Ripkou, předsedou Platforma pro sociální bydlení. Ta je uskupením nevládních neziskových organizací, odborníků a zástupců veřejnosti věnujících se tématu sociálního bydlení a lidských práv.

Pokud souhlasíte, že řešením situace lidí v bytové nouzi je přijetí zákona o sociálním bydlení, vyjádřete svou podporu prostřednictvím petice na stránkách www.mitsvujdomov.cz a od ledna sledujte dění na Mít svůj domov.

/

In the following two weeks, I will share stories of people who got into a situation of a so-called „housing distress“, as defined by the upcoming Law on Social Housing.

I start the series with an interview with Štěpán Ripka, the chairman of Platform of Social Housing. It is a formation of ngo’s, experts and representatives of public that deals with topics of social housing and human rights.

If you agree that a solution of the situation of peole in housing distress is an adoption of the Law on Social Housing, you can voice your support through a petition on www.mitsvujdomov.cz. From January on, you can also follow the campaign on Facebook: Mít svůj domov.


hoprg_1964h

(3/4) „A pak jsou ubytovny. To je kapitola sama pro sebe. V ubytovnách se nashromáždilo obrovské množství a obrovský mix lidí. Jsou tam lidé, kteří prohráli privatizaci obecního bytového fondu, jsou tam senioři, jsou tam lidé, co neúspěšně odešli z institucionální péče, a lidé, kteří se dostali do dluhové pasti. Jsou tam lidé s nějakou závislostí – když je člověk nezná, tak si nemůže být jist, co v jejich případě přišlo dřív. Jestli se propili až na tu ubytovnu, nebo jestli je to prostředí tak šílené, že ta jejich závislost začala až tam. Často tam potkávám i lidi s určitým postižením či dlouhodobou nemocí.“

„Ubytovny jsou v podstatě hostely, přechodné řešení bydlení pro gastarbeitery, námezdní, migrující pracovníky. Lidi, co třeba jezdí do města pracovat na stavbu a večer přijdou strhaní a padnou do postele. Pro takový účel ubytovna stačí. Ale není to místo, kde bys chtěl trávit víc času, kde bys chtěl mít domov. Ani z pohledu architektury o těch stavbách nikdo takto neuvažoval, nevymýšlel je s ohledem na to, že by tam někdo mohl dlouhodobě bydlet. Je to technické zařízení. Jsi tam s cizími lidmi na velmi malém prostoru. Dělíš se s nimi o záchod, o sprchy, o kuchyň. Když je jeden sporák na patro, tak tam ženské od pěti od rána stojí frontu na to, aby sobě a dětem uvařily. Pro rodiny s dětmi je ubytovna vůbec nebezpečné prostředí. To přeci nejde, aby se malé děti musely sprchovat ve stejných sprchách jako staří chlapi. A nejde aby se ženské, co utíkají před domácím násilím, dostaly do prostředí, kde se k nim do pokoje každý večer dobývá soused a nikdo proti němu není schopný zakročit.“

„Z ubytoven nevede cesta do standardního bydlení. Když se tam jednou člověk objeví, tak je považován za někoho, kdo je morálně nedostatečný, za někoho, kdo selhal a jehož selhání má asi nějakou příčinu. Ale vždy je příčina, důsledek a řešení. A u bytové nouze neplatí, že když si vyřešíš příčinu svého problému, tak že si pomůžeš z té situace ven. Protože i když by se třeba člověk nakrásně na ubytovně oddlužil, tak mu to vůbec nemusí pomoci k tomu, aby si znovu našel bydlení – je to přece ten ‚nepřizpůsobivý‘ z ubytovny. Naopak se empiricky ukázalo, a je to dnes dost robustní evidence z mnoha zemí, že když někomu dáš bydlení a co největší podporu pro to, aby byl schopný si to bydlení udržet – aby to byl dobrý nájemník, který řádně platí, vychází se sousedy a je připraven na nenadálé situace – tak, že to je dobré a úspěšné řešení. Podle výzkumů je 90% lidí schopno udržet si takto bydlení, bez ohledu na to, jaké byly původní příčiny bytové nouze toho konkrétního člověka. Já rozumím tomu, že to jde proti intuici spousty lidí, ale jde v podstatě o přistoupení na to, že lidé v bytové nouzi fungují jako všichni ostatní. Že také potřebují mít základní ontologickou jistotu. Její základní podmínkou je, že máme domov, střechu nad hlavou, místo, kam se můžeme vracet, kde jsme v bezpečí. Když takové místo nemáme, tak jsme v neustálém stresu a děláme věci, které té míře stresu odpovídají.“

/

„And then there are flophouses. It’s a world of its own. A huge number and a huge mix of people have gathered there. There are people who lost the process of privatization of the municipal housing stock, there are seniors, there are people who unsuccesfuly left from an institution care and people who have fallen into a debt trap. There are people with a certain addiction – when you don’t know them, it’s sometimes hard to tell what came first. If they drank themselves all the way to the dormitory or if the place is so crazy that their addiction started there. I also meet a lot of people with a disability or people with a long-term illness there.“

„Flophouses are basically hostels, places of temporary accommodation for migrant labourers. For people who come to a city to work at a construction site, for instance, and who come back tired in the evening and just need a bed to sleep. For this purpose, the place is adequate. But it’s not a place where you would want to spend more time, where you would want to have home. Nobody thought about the places this way even from the architectural point of view – nobody thought it might have been a place for a long-term living. It’s a technical facility. You live there with a lot of people in a small space. You share a toilet, shower and kitchen with them. When there is a single stove for the whole floor, women stand in a queue from 5 am so that they can cook for themselves and for their children. A flophouse is a dangerous place for families with children. Because it shouldn’t be that small children have to wash in the same showers as old men. And it shouldn’t be that a woman who had ran away from domestic violence, get into a place where her neighbour tries to get into her room every night and nobody is capable of stopping him.“

„There is no way from a flophouse into a standart housing. When a man ends up in a flophouse, he is seen as someone who is morally inadequate, who has failed and whose failure probably had a cause. But there is always a cause, a consequence and a solution. And in the case of housing crisis, it doesn’t work in a way that when you solve your problem, you help yourself out of it. Because even if a man pays all his debts while living in a flophouse, it might not help him to find a living again – he’s already seen as an anti-social person from a dormitory. On the contrary, there is an empiric evidence, a quite robust one and from many countries, that when you give somebody a place to live and you support him greatly to hold onto that place – so that he would be a good tenant who pays duly, who is a good neighbour and who is ready to deal with unexpected situations – that this is a good and succesful solution. The researches show that 90 % of people are capable of holding onto the accommodation, regardless of the specific cause of the former housing crisis of the given person. I understand that it goes against an intuition of many people but basically it means treating the people in the situation of a housing crisis the same way as everybody else. Understanding that they too need to have the basic ontological security. The fundamental condition of it is having a home, a roof above our heads, a place where we can come back to, where we feel safe. When we don’t have such a place, we are in a constant stress and we act in a way that corresponds with the level of our stress.“

__

V následujících dvou týdnech budu sdílet příběhy lidí, kteří se ocitli v takzvané „bytové nouzi“, tak jak ji definuje připravovaný zákon o sociálním bydlení.

Na úvod zveřejňuji rozhovor se Štěpánem Ripkou, předsedou Platforma pro sociální bydlení. Ta je uskupením nevládních neziskových organizací, odborníků a zástupců veřejnosti věnujících se tématu sociálního bydlení a lidských práv.

Pokud souhlasíte, že řešením situace lidí v bytové nouzi je přijetí zákona o sociálním bydlení, vyjádřete svou podporu prostřednictvím petice na stránkách www.mitsvujdomov.cz a od ledna sledujte dění na Mít svůj domov.

/

In the following two weeks, I will share stories of people who got into a situation of a so-called „housing distress“, as defined by the upcoming Law on Social Housing.

I start the series with an interview with Štěpán Ripka, the chairman of Platform of Social Housing. It is a formation of ngo’s, experts and representatives of public that deals with topics of social housing and human rights.

If you agree that a solution of the situation of peole in housing distress is an adoption of the Law on Social Housing, you can voice your support through a petition on www.mitsvujdomov.cz. From January on, you can also follow the campaign on Facebook: Mít svůj domov.


hoprg_1964f

(2/4) „Říkáme tomu situace bytové nouze. Když začnu od skupiny, která je na tom nejlépe, tak tam patří lidé, kteří stále ještě bydlí v nájemním bytě, městském či soukromém, a nemají na nájem, třeba kvůli exekucím. Druhá skupina jsou lidé, kteří žijí v nekvalitním bydlení, kde třeba není tekoucí voda, kde není záchod, koupelna. Patří sem i přeplněné domácnosti. Ty často vznikají tak, že se do bytové nouze dostanou tvoji příbuzní a ty jim chceš pomoci. Což je z tvého pohledu naprosto logické, protože jsi ve stejně křehké situaci jako oni a nevíš, kdy budeš potřebovat pomoci ty sám. Nedávno jsme dělali průzkum v Brně a narazili na pět rodin, u kterých připadalo méně než dva metry čtvereční na osobu. Ve vězení má mít člověk minimálně čtyři metry. Přeplněný prostor produkuje velké nepříjemnosti, lidem uvnitř i lidem okolo. Když v jednom bytě nejsou dva lidi, ale deset lidí, tak to ten barák pozná.“

„Do bytové nouze dále počítám lidi, kteří jsou v různých institucích, kde by nemuseli být úplně nutně. Je mnoho dětí v dětských domovech, které tam jsou jen kvůli tomu, že jejich rodiče nemají bydlení. Pak jsou lidé, kteří zůstávají dlouho v LDN, protože nemají, kde by bydleli jinde, nebo lidé, kteří pendlují mezi psychiatrickou léčebnou a ubytovnami. A největší riziko je při přechodu z instituce. Když někdo opouští psychiatrickou léčebnu, dětský domov, vězení nebo nemocnici, tak mu nastává nejkritičtější období. Když člověk odchází z děcáku, tak dostane možná pár tisíc. Ale zatímco když sháníme bydlení my, kdo jsme v děcáku nevyrůstali a máme různé známé a příbuzné, tak první věc, co uděláme je, že to třeba napíšeme na Facebook: Nevíte někdo o bytu? Když odcházíte z děcáku, tak máte na Facebooku pravděpodobně skoro jen lidi, kteří jsou také z děcáku a o žádném bytu neví.“

„Další skupina jsou lidé, kteří se dostali do určité krize. Spadli do bytové nouze a skoro pro ně neexistuje cesta zpátky. To jsou třeba matky samoživitelky v azylových domech. Když je ženská sama, s dvěma dětmi, tak jí soukromý majitel často byt pronajmout nechce. Bojí se, že nebude platit. Že je riziková. Přestože ona může pracovat šest dní v týdnu – ale je zřejmé, že prací se z té situace člověk nedostane. Podle mě je ale možné nastavit bytové politiky tak, aby se do bytové nouze dostávalo co nejméně lidí. Bezdomovectví jako fenomém nezmizí, ale dá se zajistit, aby těch lidí jednak nebylo tolik a současně aby to jejich setrvání v bytové nouzi bylo co nejkratší. Protože pokud jde vyloženě o bezdomovce, tak víme, že každý další den, který člověk žije na ulici, je devastující. Během krátké doby se ti můžou třeba úplně zkazit zuby. Půl roku řešíš jiné věci, žiješ v blbých podmínkách, jíš špatné jídlo a najednou přijdeš o zuby. A to je jen jedna z mnoha věcí. Ten sešup je strašně rychlý.“

/

„We call it a situation of a housing crisis. When I start with a group of people who are in the best position among the ones who belong in this category, it’s people who still live in a rented flat, owned by a city or a private person, and don’t have enough money to pay the rent. Because there is a warrant of execution placed on them, for example. The second group are people who live in poor conditions, for instance in a flat without running water, without a toilet ora bathroom. Overcrowded households also belong here. These often emerge when your relatives get into a housing crisis and you want to help them. Which is a completely rational thing to do from your point of view because you are in the same fragile situation as they are. And you don’t know when you’ll be the one who needs help. We have done a research in Brno recently and came across five families that lived in places where there was less than two square metres per person. In prison one should have at least four metres. Overcrowded space produces a lot of troubles, for people both inside and outside. When there are ten people instead of two in a flat, the house knows about it.“

„As people in a housing crisis we also see people who live in various public institutions and wouldn’t have needed to. There is many children in children’s homes that are there just because their parents don’t have acommodation. Then there are people who stay in hospices for a long time because they don’t have another place to live or people who go back and forth between a psychiatric hospital and a flophouse. And the greatest danger comes when people leave the institution. When somebody leaves a psychiatric hospital, a children’s home, prison or a hospital, the most critical period lies ahead of him. When you leave a children’s home, you get a few thousand crowns. When we, who didn’t grow up in a children’s home and who have a lot of acquintances and relatives, search for a flat to rent, the first thing we might do is to write a Facebook status: Does anybody know about a flat? When you are leaving a children’s home, it’s probable that there are only people from the same place as your Facebook friends. And that they don’t know about any flats.“

„Next group are people who got themselves into a certain crisis. They had fallen down into a situation of a housing crisis and there is almost no way back for them. Among those are single mothers in subsidized housing. When a woman is on her own and with two children, for instance, a private owner often doesn’t want to rent her a flat. He worries that she would not pay. That she is high-risk. Even though she might work six days a week – it’s clear that you don’t get out of the situation through work. But I think it’s possible to make the housing policies in a way that as little people as possible get into the housing crisis situation. There will always be homelessness as a phenonemon but we can make sure that there wouldn’t be so many people out there and that their time during the housing crisis situation would be shortened at the same time. Because if we talk about homeless people, we know that each additional day for a person to live on the street is devastating. Your teeth can get completely spoiled very quickly. You deal with other things for six months, you live in poor conditions, you eat a bad food and you suddenly loose teeth. And it’s just one of many things. The descent is very steep.“

__

V následujících dvou týdnech budu sdílet příběhy lidí, kteří se ocitli v takzvané „bytové nouzi“, tak jak ji definuje připravovaný zákon o sociálním bydlení.

Na úvod zveřejňuji rozhovor se Štěpánem Ripkou, předsedou Platforma pro sociální bydlení. Ta je uskupením nevládních neziskových organizací, odborníků a zástupců veřejnosti věnujících se tématu sociálního bydlení a lidských práv.

Pokud souhlasíte, že řešením situace lidí v bytové nouzi je přijetí zákona o sociálním bydlení, vyjádřete svou podporu prostřednictvím petice na stránkách www.mitsvujdomov.cz a od ledna sledujte dění na Mít svůj domov.

/

In the following two weeks, I will share stories of people who got into a situation of a so-called „housing distress“, as defined by the upcoming Law on Social Housing.

I start the series with an interview with Štěpán Ripka, the chairman of Platform of Social Housing. It is a formation of ngo’s, experts and representatives of public that deals with topics of social housing and human rights.

If you agree that a solution of the situation of peole in housing distress is an adoption of the Law on Social Housing, you can voice your support through a petition on www.mitsvujdomov.cz. From January on, you can also follow the campaign on Facebook: Mít svůj domov.


hoprg_1964d

(1/4) „Nejvíce lidí, kteří nemají skutečný domov, nebo jsou bezprostředně ohroženi ztrátou bydlení, je mezi seniory, matkami samoživitelkami nebo dětmi opouštějícími dětský domov. Je to problém, který je úzce spjat se sociálním vyloučením a bytovou politikou od 90. let. Já jsem si to uvědomil v roce 2007 v Břeclavi, kde jsem ještě jako student dělal pro město výzkum sociálního vyloučení. Byli jsme tam tři měsíce, chodili po rodinách, a každého se ptali, co má za problém a co by potřeboval, aby pro něj město udělalo. Týkalo se to všech různých oblastí sociálního začleňování, ale většina lidí nám tam tehdy říkala, že hlavní problém mají s bydlením. V Břeclavi probíhalo od půlky devadesátých let vytěsňování chudých lidí, a speciálně romských rodin, z centra na okraj. Město jim třeba zbouralo domky u řeky, kde žili. Prohlásilo je za neobyvatelné a vystěhovalo je do holobytů, které byly postaveny v bývalém kravíně za městem. Tři čtvrtě hodiny pěšky z centra. Bylo to hnusné místo, jehož správce byl alkoholik, který tam na romské děti řval, že je měli už dávno vyvraždit. Přitom tam tehdy se svými vnuky žila i stará paní, která přežila holocaust.“

„Na základě toho, co jsme během výzkumu zjistili, jsme pro město navrhli strategii, co by proti sociálnímu vyloučení mohlo dělat. Zároveň jsme dodali podklady, kdy a kam si zažádat o evropské peníze. Jedno z největších témat bylo bydlení. Lidé z města si to pročetli a řekli: No, to je pěkné, ale my se chceme věnovat vzdělávání dětí a zaměstnanosti. Jejich hlavní argument a motiv, a slyšel jsem ho od té doby na mnoha místech, byl: Řešení bytové nouze je běh na dlouhou trať. Nejdřív musíme začít vzděláváním dětí. Až děti vyrostou a budou vzdělané, tak budou mít lepší šanci na zaměstnání. A až si najdou lepší zaměstnání, tak se vyřeší jejich bytové problémy – už nebudou žádní lidé na ulici, žádná ghetta, žádná segregace. Jenže děti mohou mít těžko úspěchy ve škole, když si ani nemají, kde napsat úkoly. Já jsem tenkrát pochopil, že tohle je způsob, jak ten problém vůbec neřešit. Jak to nechat zamrznout takové, jaké to je. Četl jsem zprávy z podobných výzkumů a všechny na konci uváděly doporučení: Dokud nebude zákon o sociálním bydlení, tak se nic nezmění.“

/

„Most people that don’t have a true home or are in imminent danger of loss of housing comes from groups of seniors, single mothers and children who go out of a children’s home. It’s a problem that is closely connected with social exclusion and housing policies that have been present since 1990′s. I realized it in 2007 in the city of Břeclav, where I, still as a student, did a research of social exlusion. Me and my colleagues were there for three months and we visited many families. We asked everyone what would he or she needed from the city to make their situation better. The research was focused on all the various areas of social inclusion but most of the people told us that their main problem is accommodation. Since 1990′s there was a tendency in Břeclav to force out poor people, and especially Roma people, out of the city centre. The city took down their little houses by the river, for instance. They declared the houses uninhabitable and moved the people to unfurnished flats that had been constructed in a former cow house at the edge of the city. It was fourty-five minutes walk from the city centre. It was an ugly place and its caretaker was a man who was an alcoholic and who used to shout at the Roma children that ‚they should have been exterminated a long time ago’. Among other people, there was a holocaust surviver living there with her granchildren at that time.“

„Based on what we’d found during the research, we suggested a strategy to the city hall about what it could do against the social exclusion. We also gave them information about when and where they could apply for european funds. One of the main topics of the strategy was accommodation. The people from the city hall read it and said: Well, that’s nice but we want to focus on education of children and on employment. Their main argument, and I’ve heard it many times since then, was: It will take a lot of time to deal with the housing distress. We have to start by focusing on education of children. When the children grow up and get educated, they will have a better chance for employment. And as they find better jobs, their problems with accommodation will solve as well – there will be no homeless people, no ghetto’s, no segregation. But children can hardly be successful in school when they don’t even have a place to write their homeworks. Back then I understood that this was a way of not dealing with the issue at all. A way how to let the problem stay the way it is. I’ve read many reports from researches that were similar to the one that we did in Břeclav and all of them made a recommendation at the end: Until there is a law of social housing, nothing will change.“

__

V následujících dvou týdnech budu sdílet příběhy lidí, kteří se ocitli v takzvané „bytové nouzi“, tak jak ji definuje připravovaný zákon o sociálním bydlení.

Na úvod zveřejňuji rozhovor se Štěpánem Ripkou, předsedou Platforma pro sociální bydlení. Ta je uskupením nevládních neziskových organizací, odborníků a zástupců veřejnosti věnujících se tématu sociálního bydlení a lidských práv.

Pokud souhlasíte, že řešením situace lidí v bytové nouzi je přijetí zákona o sociálním bydlení, vyjádřete svou podporu prostřednictvím petice na stránkách www.mitsvujdomov.cz a od ledna sledujte dění na Mít svůj domov.

/

In the following two weeks, I will share stories of people who got into a situation of a so-called „housing distress“, as defined by the upcoming Law on Social Housing.

I start the series with an interview with Štěpán Ripka, the chairman of Platform of Social Housing. It is a formation of ngo’s, experts and representatives of public that deals with topics of social housing and human rights.

If you agree that a solution of the situation of peole in housing distress is an adoption of the Law on Social Housing, you can voice your support through a petition on www.mitsvujdomov.cz. From January on, you can also follow the campaign on Facebook: Mít svůj domov.


hoprg_1957a

„Přemýšlím, proč já mám takových zdravotních problémů. Až je to neúnosné. I teď jsem na cestě k doktorovi. Až do nedávna to bylo docela dobré, ale před dvěma lety jsem ošklivě upadla a obnovilo se mi dávné zranění páteře. Teď jsem navíc po třech operacích, mám endoprotézu kolene, mám endoprotézu kyčle, šrouby v kyčli. Dřív jsem si doma všechno udělala, lítala jsem. Dnes jsem nešťastná, protože všechno musím dělat pomalu a sama už plno věcí ani udělat nezvládnu. Nezvládnu si nakoupit, nemůžu se ohnout, nemůžu zvednout ani kyblík. A musím být neustále ve střehu. Před dvěma lety mi zjistili, že mám na několika místech odpojené takový ty spletence na mozku. Doktor mi řekl, že musím dávat strašný pozor, abych se nelekla, abych neupadla. A jelikož sousedka neví, že u dveří je klika a za den klidně osmkrát jde a s těmi dveřmi třískne, tak já musím mít celé dny nastražené uši. Je to vyčerpávající. V poslední době se mi navíc i motá hlava. I když ležím v posteli – je to jako v opilosti, kdy se člověku točí celá místnost. Ráno když vstávám, tak si musím třeba třikát zpátky sednout než dojdu těch pár kroků k oknu a přidržím se parapetu. A pak začnu s léky, beru jich sedmnáct denně. Na štítnou žlázu, na žaludeční vředy, na slinivku, na ředění krve. Léky na psychiku. Pak mi chybí dva vitamíny, na ně beru čtyři různé léky. A tak dále, a tak dále. Vždy, když o tom přemýšlím, tak si říkám: Proč já? Proč já? Jsem strašně unavená životem. Nejhorší je, že cítím, že v sobě stále mám něco ze svého dřívějšího elánu. Ale už ho nemůžu využít.“

/

„I wonder why do I have so many health problems. It’s getting unbearable. Even now I am on my way to a doctor. It was quite okay until recently but two years ago I fell down and renewed my old spine injury. Now I am after three surgeries, I have a total knee and hip replacement and screws in the hip. Before I was used to doing everything on my own, run all over the place. Now I am sad because I need to do everything slowly and am unable to do many things at all. I am not able to do a shopping, I am nto able to bend down, to pick up a bucket. And I have to be alert at all times. Two years ago they found that I have some disconnections in my brain. The doctor told me that I need to be really careful not to get startled, not to fall down. And since my neighbour doesn’t know how to use a door knob and smashes the door eight times a day, I have to keep my ears open at all times. It’s exhausting. And what’s more, I tend to feel dizzy lately. Even when I lie in bed – it’s just like when you get drunk and the whole rooms spins. When I wake up in the morning, I need to sit back down three times before I am able to walk the few steps and hold on to window ledge. And then I start with the medicaments, I take seventeen drugs a day. Drugs on thyroid, on gastric ulcers, on pancreas, on blood thinning. Drugs on the psyche. Then I lack two vitamins and so I take four different drugs on that. And so on and so forth. Every time I think about it, I say to myself: Why me? Why me? I am so tired of life. The worst thing is that I still feel that I have some of my former zest for life inside of me. But I cannot use it anymore.“


hoprg_1961a

„Říkám si, jak by bylo skvělý, nemít pořád pocit, že můj život začne až ve chvíli, kdy si ho dokážu zorganizovat. Potřebuju si uvědomit, že už to všechno běží a že už to běží pěknou chvíli. Ale já se pořád upínám k momentu, kdy si urovnám život a srovnám priority. Kdy budu vědět, co dělám, budu schopná si ty různé věci dát do vymezených časových úseků a budu vědět, kam co patří a proč. Kdy v tom prostě přestanu mít takový maglajz. Protože já v tom mám maglajz. Ale asi to je mojí povahou, já jsem hrozný maglajzář. A pořád právě na něco čekám. Třeba jsem takhle čekala, že člověk přijde na vysokou a najednou se začne cítit jinak. Po roce stráveném v Německu jsem čekala, že se naučím německy. Že budu ten jazyk dokonale ovládat a něco se tím změní. Nebo když jsem se nedávno odstěhovala od rodičů, tak jsem si říkala: Až se přestěhuju, až budu mít svůj pokoj, až si udělám ve všem pořádek, tak se všechno začne dít. Najednou si budu umět najít čas na důležité věci. A budu ochotná být doma – protože já jsem taková roztěkaná osoba, která potřebuje furt někde lítat. Vůbec mi nejde do hlavy, že bych měla radši sedět doma a psát závěrečné práce do školy. Potřebuju pochopit, že být doma a být v klidu, neznamená nudit se a mít prázdný život.“

/

„I keep on thinking how great it would be if I didn’t have the constant feeling that my life will start only after I manage to organize it properly. I need to accept that it’s all happening already and it has been like that for quite some time. But I still cling to the moment when I put my life in order and set my priorities straight. When I know what I do, when I’m able to schedule various activities and when I know what belongs where and why. Simply put, when my life stops to be such a mess. Because it is a mess. I guess it has to do with my personality because I am messy. And I keep on expecting something. I expected that when I go to a university, I would start to feel different. After a year in Germany, I expected to learn German. I expected that I would speak fluently and something would change. Or recently, when I moved out from my parents’, I thought: After I move away, have my room, put my things in order, everything will start to happen. I will be able to find time for important things. And I will be willing to stay at home – because I am such a fidgety person who needs to go from one place to another. I can’t grasp that I should rather sit at home and write my final thesis. I need to understand that being at home and at peace doesn’t mean to have a boring and empty life.“


hoprg_1963a

„Postupně se v životě dostávám k různých cílům, o kterých jsem si myslel, že jsou nesplnitelné. Třeba loni jsme byli s kapelou nahrávat desku v Americe. My, kapela z Čech, kluci, co spolu hrajeme už dvacet let, v jednom z nejlepších nahrávacích studií v Seattlu. To byl pro mě vždy takový ‚dětský sen‘. Protože když jsme v šestnácti začínali hrát, tak jsme poslouchali a pařili na Soundgarden, Pearl Jam a Nirvanu. To byly naše vzory, naše idoly. Roky jsme pak spolu hráli, nahráli spoustu desek a říkali si, jak by bylo skvělý si ten sen jednou splnit. Blížilo se dvacáté výročí kapely, jeden večer jsme zapíjeli basákovo dítě a řekli jsme si, že prostě jedem. Že je čas udělat si radost. Rok jsme makali, zkoušeli, sháněli peníze, sponzory, vymýšleli, jak dostat kapelu na druhou stranu Atlantiku. No a pak jsme vyrazili. Dostali jsme se přímo tam, kde ty naši dávné idoly nahrávaly, to byl opravdu super pocit. Ale zároveň si tam člověk trochu sundal ty růžové brýle, se kterými se na ty lidi díval: Okej, do tohohle mikrofonu zpíval Kurt Cobain. Okej, tady možná někde seděl, v tomhle gauči se možná nastřelil. Hmm. Tak já si tady dám pivko.“

/

„Gradually in life, I reach various goals that I though had been unreachable. Last year me and my band went to record an album to the United States. Us, a band from the Czech republic, guys who have been playing for twenty years together, and we find ourselves in one of the best recording studios of Seattle. That was always a ‚childhood dream‘ for me. Because when we started to play at the age of sixteen, we listened and partied to Soundgarden, Pearl Jam and Nirvana. They were our role models, our idols. We played together all those years, we recorded a lot of albums and thought how great it would be make the dream come true. The twentieth anniversary of the band was approaching, we were celebrating the birth of our base player’s baby one night and we agreed: Let’s go. It’s time to do something to make us happy. We worked hard for a year, rehearsed a lot, raised money, searched for sponsors and figured out how to get the band across the Atlantic. Well and then we took off. We got into the very place where our former idols recorded their albums. That was a truly great feeling. But at the same time, it made us take off our rose-coloured glasses through which we looked at the people: Okay, this is the microphone that Kurt Cobain sang into. Okay, he probably sat somewhere around here, perhaps he got high on this sofa. Umm. Well I’m gonna have a beer.“


hoprg_1959a

„Podívejte, mně je osmdesát osm a celý aktivní život jsem byl zvukový mistr u Supraphonu. Jako mladej jsem dělal od Bacha do Vlacha, později už jsem byl na bigbeat starej a dělal jen vážnou hudbu. Než jsem šel do důchodu, tak jsem nahrál asi tisíc desek. Občas se dnes podívám do toho seznamu a vidím, že každá ta nahrávka byla v podstatě týden mého života. A my jsme tím opravdu žili. Pracovali jsme od nevidím do nevidím – když se mělo nahrávat od dvou do šesti, tak v šest se hudebníci teprve začínali rozehřívat. Ale tehdy se ještě nechodilo jen tak nahrávat. To se nejdřív sedělo a povídalo. Řešilo se, jak to udělat, aby si do té nahrávky dostalo něco navíc. Protože v samotných notách to není. Měl jsem možnost pracovat s těmi nejlepšími hudebníky. To byli lidé, kteří té hudbě opravdu dávali kus sebe. Smetanovo kvarteto například kolikrát udělalo to, že jsme s nimi týden nahrávali a oni pak po několika dnech přišli, že by to chtěli změnit, nahrát znovu. Že rozborem té nahrávky dospěli k jinému řešení. A tak jsme celé nahrávání opakovali po večerech a o víkendech. Pochopitelně, že zadarmo. Ale přesto jsme to vždy udělali rádi. Protože jsme cítili, že to všichni děláme z lásky.“

„Ale asi jsme tím žili až moc – všichni moji bývalí kolegové zemřeli rok, dva poté, co odešli do důchodu. Ale byli to lidé, kteří svojí práci opravdu rozuměli. My jsme třeba dokázali fantasticky hudbu stříhat. Dokud se točilo na pásky, tak to byla otázka manuální zručnosti – najít na pásce ono místo a vlepit ho do nahrávky tak, aniž by to bylo na hudbě poznat. Ale samozřejmě je vždy lepší, když se podaří nahrát snímek v celku, kdy ze sebe lidé vydají všechno. A něco takového se mi snad podařilo i v životě. V mém oboru se v podstatě všichni rozvedli, ale já jsem si vzal svoji první lásku, máme dvě dcery a pětašedesáté výročí svatby.“

/

„Look, I am eight-eight and throughout my active years I worked as a sound engineer at the Supraphon recording company. I did everything from Bach to swing and beat music at first, later I used to work only on classical music. Before I retired, I recorded around thousand LPs. I sometimes look on the list of the records and I can see that each record represents a week of my life. We really lived for it. We worked from dawn to dusk – when there was a recording session from two to six in the afternoon, the musicians only started to warm themselves up at six. But back then it was not just about coming for a recording. At first we sat down and talked. We discussed how it could be done to get something extra into the recording. Because you can’t find it in the sheet music. I had a chance to work with the best musicians. People who really gave he music a part of themselves. Many times, for instance, we made a week-long recording session with the Smetana Quartet and after a few days they came back and said that they wanted to change it, record it again. That they had analysed it and found a different way. And so we repeated the whole thing in the evenings and on the weekends. For free, obviously. But we did it anyway and we did it gladly. Because we could feel that all of us did it out of love.“

„But maybe we lived for it way too much – all my former colleagues died a year or two after they retired. But these were people who really understood their work. We were really good at editing the music. When we still used tapes, it was a manual skill – to find the specific place in the recording and paste it into the music in a way that nobody could hear the difference. But it’s always better when somebody manages to record the piece as a whole, when people put everything into it. Hopefully, I did it this way also in my life. In my field almost everybody got divorced but I married my first love, we have two daughters and a sixty-fifth anniversary of our wedding.“


hoprg_1956a

„My jsem velká rodina, máma je ze čtyř sester. Vždy spolu všechno rozebíraly a myslely si, že nám dětem je to jedno, že to nevnímáme. A tak nás – mě, moji sestru, moje bratrance a sestřenice – neustále při rodinných setkáních porovnávaly. Neustále se bavily, kdo co zvládl ve škole, kdo získal jaké ceny a diplomy, kdo je štíhlejší, kdo má lepší vlasy. Takže my jsme si pořád říkaly: Jsme dost pěkné? Jsme dost úspěšné? Myslím, že není náhoda, že z nás šesti dívek jsme čtyři v dospívání měly vážné psychické problémy. Dvě byly bulimičky a já se jí nestala jen díky tomu, že moje starší sestra včas rozpoznala, že k tomu také směřuji. Čtvrtá sestřenice měla velké problémy se stresem a ještě ve třinácti letech se pomočovala. Všechny jsme se z toho dostaly až ve chvíli, kdy jsme vylétly z hnízda.“

„Celé dětství jsem cítila velký strach z neúspěchu. Dělala jsem vždy hodně věcí, muziku i sporty, ale například v tenise jsem skoro nedokázala vyhrát zápas, protože jsem byla neustále nervózní z toho, abych nehrála špatně. Abych se před lidmi neztrapnila. Bála jsem se, co by si pomysleli. Když jsem pak nějaký neúspěch opravdu zažila a řekla to doma, tak místo toho, aby mi rodiče řekli ‚Příště to vyjde!‘, jsem od nich slyšela: ‚Tak proč jsi tam chodila?!‘ Nezjišťoval se důvod, proč se tentokrát něco nepovedlo, nehledalo se řešení, jak tomu do budoucna předejít. Nejprve přišly výčitky a trest. Se sestrou jsme vždy byly hodně nervózní, když měla máma přijít domů. Bály jsme se, co jsme zas udělaly špatně. Co jsme neuklidily, na co zapomněly, čeho si nevšimly. V dětství nás i trochu bila, ale hlavně šlo o to, že jsem nikdy nevěděla, jak zareaguje. Nemohla jsem si domu po škole přivést žádnou kamarádku, protože ona pak často otevřela dveře ke mně do pokoje a okamžitě začala kvůli něčemu křičet.“

„Se sestřenicemi jsme si dodnes hodně blízké, často se setkáváme. Hodně jsme k sobě přilnuly. Je zajímavé, že všechny jsme dnes duchovněji založené. Všechny si uvědomujeme svoji osobní hodnotu a strašně nerady chodíme do konfliktů. Člověk si říká, že nechce opakovat ty stejné chyby, jaké viděl u svých rodičů. Ale je to těžké, protože to v sobě máme. Já jsem si to pořádně uvědomila až asi před pěti lety, do té doby, jsem si říkala, že mě se to netýká. Dnes vím, že když dojde na krizovou situaci, tak první, co mě automaticky napadne, je někomu říct: ‚Proč si to udělal?!‘ Výčitka. Je to zvyk, na kterém musíme pracovat. To si uvědomujeme všechny. Možná jedna ze sestřenic se v tomhle ještě trochu hledá, na tom jsme se my ostatní shodly. Ale nikdo jí to nechce říct. Nechceme jí nic vyčítat.“

/

„I come from a big family, my mom has three sisters. They always used to talk about everything in our family and thought that we kids didn’t notice it, that we didn’t mind. And so during family gatherings, they used to compare us with one another – me, my sister, my cousins. They kept on talking who did what at school, who got prizes and diplomas, who was more slim or who had better hair. And so we constantly thought: Are we pretty enough? Are we successful enough? I think it’s not a coincidence that out of six girls from our family, four had serious mental problems when growing up. Two suffered from bulimia and the only reason why I didn´t was that my sister noticed my condition. The fourth cousin had problems dealing with stress, she still used to wet herself at the age of thirteen. We all managed to get out of it only when we left the family nest.“

„Throughout my childhood, I felt a great fear of failure. I used to do a lot of activities, music and sports, but for example I was not able to win a tennis match because I was too nervous that I might play poorly. Nervous of embarrassing myself in front of people. I was afraid what they might think. And when I did experience a failure and I told it to my parents, instead of saying ‚You’ll do better next time!’, they told me ‚So why did you even try?!’. There was no intention to figuring out what went wrong and why, no search for a solution how to deal with the situation better in the future. First came a reproach and then a punishment. Me and my sister used to be very nervous when my mom was about to come home. We used to be afraid of what we had done wrong again. What we had forgotten to clean up, what we had forgotten to do, what we had overlooked. She used to hit us when we were young but the main thing was that I never knew how she would have reacted. I couldn’t bring a friend over after school because she always opened the door of my room and immediately started to scream at me for something.“

„We are still close with my cousins, we meet very often. We cling to each other. It’s interesting that all of us are quite spiritually oriented. We all realize our personal value and we don’t like to go into conflicts. One doesn’t want to repeat the mistakes of his or hers parents. But it’s hard because we have it in us. I truly realized it only about five years ago, till then I had thought that I hadn’t been affected. Now I know that when a crisis comes, the first thing that comes to my mind is to say to someone: ‚Why did you do that?!‘ A reproach. It’s a habit that all of us cousins have to work on. We all realize it. Maybe one of the cousins is still on her way to be aware of it, the rest of us agreed on it. But none of us wants to tell her. We don’t want to reproach her anything.“