Powered by Seat

Archiv: Leden 2017

HOPRG_1974a

„Já pořád čekám, až přijde jaro. A na to, až budu zase mladá. Ale ani jedno nepřichází. Asi dělám něco špatně.“

/

„I’m still waiting for the spring to come. And for the moment when I become young again. But it’s not happening. I guess I’m doing something wrong.“


HOPRG_1973a

„My parents are both scientists but they somehow started to be interested in folk ceramics of Russia and started to collect it. I always liked the material. It was warm, tactile. And when I was growing up, these objects in a way gave me a feeling of a very different world than was the one in which we lived. A feeling of a world that was much wider. Because, you know, we lived in Soviet Union, in Moscow and we were not rich at all. We lived in a panel house and all the families had the same things. When I went to visit my friend’s house, they had the same furniture, the same books in their library, the same dishes. Everything was standard, unified. But every time my father or my mother came from a trip to some small village, they brought a small whistle, a small clay pots, jugs, figures or animals. It provoked my imagination. I could look at it, touch it, whistle it, draw it. And I could understand that it was a unique thing. That there was no other thing like that. That it was made by hands and made in a shape in which it had been made for centuries. It gave me a completely different feeling of what an object is. What a thing is. What it can be.“

„I always wanted to do ceramics but for many reasons I was able to start only two years ago. I did a lot of things before. I worked as a translator, as a therapist, as a writer, editor, public relations manager. But the ceramics was always in the back of my mind, always in the background. So when I finally found a good studio, a good teacher, I started to learn. I didn’t even tell anyone about it at the beginning, I thought I would just do it as my hobby. But people started to buy my things. So I did it more and more until it became by full-time job. Which is great. Because I feel that what I do now is an expression of my inner self. No matter how I feel. Because sometimes I feel calm and confident, sometimes I feel nervous and powerless, sometimes I feel passionate, sometimes I feel perceptive and tender. But the thing is that any kind of these feelings can be put into it. I can work with it. Before I used to feel a kind of a split inside of myself. I thought: This is what I do for money – This is my inner world. Now it’s just the same thing.“

/

„Oba moji rodiče jsou vědci, ale z nějakého důvodu se začali zajímat o ruskou lidovou keramiku a začali ji sbírat. Ten materiál se mi vždy líbil. Byl takový vřelý, příjemný na dotek. Když jsem dospívala, tak pro mě ty předměty představovaly vhled do úplně jiného světa než byl ten, ve kterém jsme žili. Vhled do světa, který byl daleko širší. My jsme totiž žili v Sovětském svazu, v Moskvě, a nebyli jsme vůbec bohatí. Bydleli jsme v paneláku a všechny rodiny okolo nás měly ty stejné věci jako my. Když jsem šla navštívit rodiny kamarádů, tak jsem viděla, že mají ten stejný nábytek, ty stejné knihy, ty stejné talíře. Vše bylo standardizované, unifikované. Ale pokaždé, když se můj otec nebo matka vrátili z výletu do nějaké malé vesničky, tak s sebou přivezli malou píšťalku, malé hliněné hrnce, džbánky, postavičky nebo zvířata. Věci, které probouzely moji představivost. Mohla jsem se na ně dívat, dotýkat se jich, pískat na ně, kreslit je. A mohla jsem pochopit, že to jsou věci, které jsou jedinečné. Že neexistuje žádná další přesně taková věc. Chápala jsem, že byly vyrobené rukama a že měly tvar, ve kterém se vyráběly po staletí. Z toho jsem získala zcela jinou představu o tom, co to je předmět. Co to je věc. A čím být může.“

„Vždy jsem chtěla keramiku dělat, ale z mnoha důvodů jsem začala až před dvěma lety. Předtím jsem dělala mnoho jiných věcí. Pracovala jsem jako překladatelka, jako terapeutka, spisovatelka, redaktorka, manažerka oddělení styku s věrejností. Ale keramiku jsem vždy měla uloženou někde vzadu v hlavě, vždy byla na pozadí. Takže když jsem nakonec našla dobré studio, dobrého učitele, tak jsem se ji začala učit. Na začátku jsem o tom ani nikomu neříkala, myslela jsem si, že to bude jen moje záliba. Ale lidé si začali kupovat moje výrobky. A tak jsem pracovala víc a víc, až se to stalo mojí plnohodnotnou profesí. Což je skvělé. Protože dnes cítím, že skrze svou práci vyjadřuji sama sebe. Ať už se při tvorbě cítím jakkoliv. Protože někdy se cítím klidná a sebevědomá, ale někdy jsem nervózní a bezmocná. Jindy jsem vášnivá, ještě jindy vnímavá a něžná. Ale všechny tyto pocity do toho mohu vložit, mohu s nimi pracovat. Dříve jsem se vždy cítila tak trochu rozštěpená. Říkala jsem si: Tohle je něco, co dělám pro peníze – Tohle je můj vnitřní svět. Dnes je to jedna a ta samá věc.“

__

Její tvorba / Her work


ek3

Pán z hor

/

A man from the mountains

ekvador_krajina_1

Krajina poblíž vesničky Isinliví, kde jsem ho potkal

/

Landscape around Isinliví village where I met him


2

Muž přepravující mléko z pastvin u městečka Baeza

/

A man carrying milk cans from the pastures near Baeza


1A

Než se na konci tohoto týdne vrátím z Ekvádoru, dovolím si sdílet několik málo portrétů lidí, které jsem na cestě potkal. Yo no hablo español, takže příběhy se pro tentokrát pokuste vyčíst z tváře.

Žena z kmene Siona

/

Before I come back home from Ecuador at the end of this week, let me share a few portraits of people that I have met on the way. Yo no hablo español so try to find the stories in faces this time.

A woman of Siona tribe


hoprg_1970a

(3/3) „Na začátku jsem si nedovedla vysvětlit, co je Břéťovou nemocí a co mám čekat do budoucna. Tím, že mám paranoidní schizofrenii, tak se částo bojím věcí, kterých bych se bát nemusela. Takže jsem si pořád říkala, co budu dělat, když se nějaký rys jeho osobnosti v budoucnu projeví určitým způsobem. To naše sžívání se nebylo jednoduché. Když jsem přišla do Prahy, tak jsem zrovna nebrala léky a byla v takovém hypomanickém stavu. Hodně jsem mluvila, málo spala. Léky jsem tehdy začala znovu brát hlavě proto, že jsem viděla, jak je pro Břéťu těžké ke mně v takové situaci přistupovat.“

„Už jsme společně zažili dva depresivní propady, víceméně společné – je možné, že se společně stahujeme do toho propadu, ale na druhou stranu se z toho pak společně škrábeme ven. Byly to takové sezónní deprese. Nebyli jsme schopní moc vycházet z domu, dělali jsme jen to, co jsme museli. Byli jsme hodně unavení, hodně jsme spali. Fungovali jsme systémem základní samo-obsluhy. Vařili jsme si jídlo a pospávali, nebyli schopní žádných velkých pracovních výkonů. Ale naštěstí jsme ze strany zaměstnavatele necítili žádný velký tlak, abychom ten výkon podávali. Je to tak, že my dokážeme zabrat, když potřebujeme, na den či dva, ale pak musíme obnovit síly.“

„Jednou když jsme byli na chatě, tak jsem měla takovou mini-ataku: Znovu jsem zažívala ty různé hlasy a vize. Protože ví, o co se jedná, tak Břéťa byl schopný stát při mně. Byl schopný mi být v tu chvíli oporou, celé to se mnou prošel. Rozuměl tomu, co prožívám, tomu, co říkám – to pro mě bylo strašně důležité. Že s tím nejsem sama. Že teď už jsme na to dva.“

/

„At first I couldn’t explain what was Břéťa’s illness like and what I should expect in the future. I’m often afraid of things which I shouldn’t due to paranoid schizophrenia. So I thought a lot about what I would do if one of his traits shows in a particular way. Our co-living wasn’t easy at the beginning. When I came to Prague I wasn’t taking any meds and I was in such a hypomanic condition. I talked a lot, slept a little. I started to take the meds again when I saw it was hard for Břéťa to approach me in such a condition.“

„We’ve been through two depressive falls together, more or less shared – it’s possible that we pull ourselves into the fall but on the other hand we also struggle out together. Those were such seasonal depressions. We weren’t able to leave the house, we did only what we had to do. We felt very tired, slept a lot. It was the system of basic self-care. We cooked our food and slept, we weren’t able to go to work. But thanks to our employer, we didn’t feel any pressure to pull out any kind of performance. We can perform well at work when we need to for a day or two but then we need to restore our strengths.“

„Once we were on a cottage and I had a mini-attack: I experienced some visions and voices again. Břéťa is able to stand by me thanks to knowing what it’s about. He was able to be my support, went with me all the way. He understood what I was going through, what I say – that was so important for me. That I was not alone. That now it’s the two of us.“

__

Příběh je součástí tematické série o lidech se zkušeností s duševním onemocněním, která vznikla ve spolupráci s organizací Fokus Praha.

/

The story is a part of a thematic series on people with an experience of mental illness. I was able to create the series thanks to help of Fokus Praha.


hoprg_1970k

(2/3) „Protože tu nemoc mám, tak se stalo, že jsem asi po třech měsících spadla do další ataky. Ale zároveň jsem si bez těch léků uvědomila, že mám najednou odvahu uskutečnit věci, které jsem dlouho chtěla, ale o kterých jsem si předtím myslela, že bych je nezvládla. Třeba vzít svůj život do vlastních rukou, odejít od manžela a najít si práci v Praze. Předtím jsem se bála, že kdybych se vydala do Prahy za prací, tak že žádnou neseženu, že nenajdu ubytování, že nevyjdu s penězi. Když jsem tyhle strachy ztratila, tak jsem se osvobodila. Přestala jsem se bát toho, co se stane. A stalo se to, že jsem díky kamarádovi v Praze brzy našla dvě práce a v jedné z nich potkala Břéťu. Týden poté, co jsem v Praze našla podnájem, jsem se stěhovala k němu. To bylo předloni. A loni v září jsme měli svatbu.“

„Když jsem chtěla vzít děti s sebou do Prahy, tak bývalý manžel šel za právníkem a sepsali návrh na svěření dětí do jeho péče, kde poukazovali na tu moji nemoc, a snažili se dokázat, že se o děti neumím postarat. To mě přesvědčilo, že v naší společnosti existuje diskriminace lidí s duševním onemocněním. Protože to není tak, že by se někdo nedokázal postarat o děti jen proto, že má duševní onemocnění. Já s tím návrhem ale nakonec souhlasila. Ale jen proto, že jsem děti nechtěla zatahovat do bitky o to, kdo je bude mít. Protože by musely procházet různými testy a pohovory s psychology, a to jsem nechtěla. Ale dlouho mi trvalo se s tím srovnat, neustále jsem to řešila se svou psycholožkou. Ještě teď mě to někdy rozhodí, když si uvědomím, že je nemůžu mít u sebe.“

„Míváme je u sebe zhruba jednou za měsíc, na víkend. Už několikrát se stalo, že jsem si pro ně nebyla schopná zajet – bylo mi tak špatně, že to nešlo – ale myslím si, že to chápou. Ale samozřejmě mají o duševních onemocněních takové ty dětské představy. Když desetiletý syn nedávno s kamarády natáčel na foťák nějakou scénku, tak tam měli postavu psychopata. Ptala jsem se ho, jesli ví, kdo to je. Říkal, že to je někdo, kdo zabíjí – taková ta představa z filmů. Tak jsem mu vysvětlovala, že psychopat může být člověk, který se nedokáže vcítit do ostatních. A že mu to celý život chybí, a proto že může být nešťastný. Myslím, že začal chápat, že není důležitý jen ten venkovní pohled, který říká, že někdo je určitým způsobem jiný, ale že i ten člověk samotný něco cítí. Což je poselství, které jsem se dětem snažila dát i o nás s Břéťou: Že vše prožíváme a cítíme jako ostatní lidé, jen občas máme své psychické problémy, které nám v tu chvíli znemožňují něco dělat, žít normálním životem. To je to hlavní, co chci, aby pochopili. Že každý člověk má svůj vnitřní svět. Že každý ho má jiný a každý ho má jedinečný. A že my ho holt často máme plný strachu, který nám brání naplno prožívat náš život. Ale že ten náš strach není důvod, aby se někdo bál nás.“

/

„Because I have this disease, I had another attack after three months. But at the same time I realised I had the courage to make happen changes which I had hoped for but which I had thought I couldn’t do. Like to take my life into my own hands, divorce my husband and find a work in Prague. Before I had had worries that if I had gone to Prague for work, I wouldn’t have found one, I wouldn’t have found a place to stay or wouldn’t have been able to manage with money. When I lost the fears, I freed myself. I stopped being afraid for what might happen. And what happened was that thanks to a friend in Prague I soon found two jobs and in one of them I met Břéťa. A week after I had found a sublet in Prague, I moved to his place. That was the year before the last year. And last year in September we got married.“

„When I wanted to bring my kids to Prague with me, my ex-husband went to see a lawyer and they wrote up a proposal for his custody of our children where they pointed to my illness and they tried to prove my inability to take care of them. That persuaded me in the question of the discrimination of people with mental illness by our society. Because it’s not true that one isn’t able to take care of the kids just because he or she has a mental illness. But I agreed with their proposal eventually. Just because I didn’t want to involve my kids into the fights over their custody. They would have to undergo various tests and sessions with psychologists, which I didn’t want. But it took me a while to cope with it, I had to talk about it over and over with my therapist. Even now it throws me off the balance when I realise they cannot stay with me.“

„We have them about once a month, for a weekend. I wasn’t able to come pick them up a few times – I felt so bad that I couldn’t – but I think they understand. But they still have some childish ideas about the illness. When my ten-year-old son was shooting a video on a smart phone with his friends, they had a character of a psychopath. I asked him if he knew what kind of person a psychopath was. He said it was someone who kills – such is the idea you get from movies. So I tried to explain that a psychopath can be someone who cannot empathise with others. That he misses it for his whole life and so he can be unhappy. I think he started to grasp that the outsider look, which says that someone is like this and that, is not important, that the person has also feelings. Which is the message which I wanted to give our kids about me and Břéťa: That we feel and experience everything as other people, we just often have our mental problems which prevent us from living normal lives. Which is something I want them to understand. That everyone has his or her inner world. That the inner world is different and unique for everyone. And that we have the world full of fear which prevents us from living fully. But that the fear is not a reason why we should be feared.“

__

Příběh je součástí tematické série o lidech se zkušeností s duševním onemocněním, která vznikla ve spolupráci s organizací Fokus Praha.

/

The story is a part of a thematic series on people with an experience of mental illness. I was able to create the series thanks to help of Fokus Praha.


hoprg_1970g

(1/3) „Po prvním porodu jsem měla deprese, které jsem zaléčila antidepresivy. Jenže pak jsem měla druhý porod a přišla moje první ataka. Slyšela jsem různé hlasy. Třeba mě kontaktovali mimozemštani a já s nimi telepaticky mluvila. Komunikovali se mnou různí lidé, které ostatní neviděli. Měla jsem vizuální halucinace. Viděla jsem bytosti v černých kápích, které mi chtěli sebrat dítě. Byla jsem šílená strachy. Dělala jsem tehdy vysokou školu, sociální pedagogiku, a jelikož jsme měli už několik semestrů psychiatrie, tak jsem tušila, o co se jedná. Hned jsem šla za doktorem, který ke mně přisunul léky a řekl: ‚No, to už je vážnější.‘ Dalších šest let jsem brala léky.“

„Bydleli jsme tehdy s bývalým manželem ve Zlíně a já se postupně v rámci rodiny dostala do hodně pasivní pozice. Během té mé první ataky jsem se nebyla schopná pořádně postarat o děti. Spala jsem dvacet hodin denně, a tak péče o děti byla hlavně na mých rodičích, na manželovi a na tchýni. Trvalo to asi tři čtvrtě roku, kdy jsem se dávala postupně dohromady a pomalu přebírala zpět nějakou odpovědnost. Ale rodina už se na mě od té doby dívala jinak. Je pravda, že jsem i později po lécích bývala často unavená. Třeba jsem usnula u tchýně na pohovce a všichni příbuzní to brali dost negativně – mysleli si, že jsem líná. Říkali, že mi nic není, že si vymýšlím. Ale zároveň mi naznačovali, že různé věci sama nezvládnu, a já to dlouhé roky přijímala. Když jsem po letech hledala práci, tak mi tchýně říkala, že na víc než půl uvazek to u mě nemá smysl, že bych to nezvládla. Nakonec jsem po čase hledala jen práce pro osoby se zdravotním postižením. Moje sebevědomí v té době hodně utrpělo. Všeho jsem se najednou bála.“

„Součásné léky dělají to, že člověku úplně oploští jeho cítění. Nemáte sice mánie ani deprese, ale léky neustále drží vaše emoce někde na středu, kde je to zcela ploché. Až tak, že jsou na bodu ‚já nevím, jestli tu emoci vlastně mám‘. A tak si třeba nedokážu ujasnit, jestli mám někoho ráda, anebo ne. Jestli k někomu něco cítím, anebo ne. Nedokážu mít ani velkou radost, ani se nějak příliš naštvat. Tahle plochost mi vždy strašně vadila. Hlavně v souvislosti s dětmi. Protože po letech, co jsem léky brala, jsem vůbec nedokázala mít radost z toho, že jsem s nimi. Vůbec jsem to nedokázala naplno prožívat, vžít se do toho, co jsem s nimi dělala, radovat se s nimi. Přitom jsem věděla, že dřív to šlo. Teď jsem k nim byla taková odtažitá, jako bych byla jen jakýsi pozorovatel. To bylo hrozné. Pro mě je totiž hodně důležité, abych cítila a prožívala intenzivně. Bez toho si život nedokážu představit. To byl důvod, proč jsem tehdy nakonec po šesti letech léky vysadila – chtěla jsem znovu cítit.“

/

„After the first childbirth, I had depression and cured it with anti-depressants. But then I gave birth to my second child and there came the first attack. I heard some voices. I was contacted by aliens and I spoke with them telepathically. Various people – unseen by the others – spoke to me. I had visual hallucinations. I saw creatures in black hoods who wanted to take my child away. I was maddened by fear. At that time I was at university, studied Social Work and thanks to several semesters of Psychiatry, I had an idea what was it all about. I went to see a doctor who handed me some medicines and told me: ‚Well, it’s got serious.‘ So I was taking the meds for another six years.“

„At that time we used to live with my ex-husband in Zlín and I gradually got into a very passive position within the family. I wasn’t fully capable of taking care of my kids during the first attack. I slept from twenty hours per day so the care of my kids fell onto my parents, my husband and my mother-in-law. It took about three quarters of the year when I was gradually recovering and started taking back my responsibilities. But my family viewed me differently. It’s true that I used to be tired after the meds. I used to fall asleep on a couch at my mother-in-law’s and my relatives took it rather negatively – they thought I was lazy. They kept on telling me that there was nothing bad with me, that I was making the stuff up. But at the same time they made remarks on my inability to do some tasks and I used to take it for long years. When I was looking for a job after a long time, my mother-in-law told me I should look for part-time jobs, that I couldn’t do more. Eventually I looked for jobs for handicapped people. My self-confidence suffered a lot at that time. I was afraid of everything.“

„The present-day meds flatten your feelings. You don’t have either manias or depressions but the meds hold your emotions somewhere in the middle where it’s also completely flat. So that I’m not sure if I have any emotions at all. If I feel anything to anyone. I can’t be very happy or very angry. I have always mind this flatness. Mainly in the connection to my kids. I couldn’t fully experience whatever I did with them, be happy with them. I remembered I was capable of it before. But back then I felt distanced, as an observer. That was awful. Because it’s important to me to be able to feel and experience things with intensity. I cannot imagine my life without it. Which was also the reason why I decided to drop the meds off after the six years – I wanted to feel again.“

__

Příběh je součástí tematické série o lidech se zkušeností s duševním onemocněním, která vznikla ve spolupráci s organizací Fokus Praha.

/

The story is a part of a thematic series on people with an experience of mental illness. I was able to create the series thanks to help of Fokus Praha.


hoprg_1970e

(2/2) „V následném období jsem byl ve stavu, kdy jsem měl příliš energie, nezastavitelné myšlenky. Vůbec jsem nemohl spát. Objevila se i telepatická komunikace s různými bytostmi a pocity pronásledování ze strany nějakých ostřelovačů. Bylo to takové rozjitřené. Ale v podstatě mě poháněl strach. Neustále jsem hledat klid. Měl jsem představu, ze po mně jdou ostřelovači, takže jsem se krčil mezi auty. Slyšel jsem hlas, který mi říkal: ‚Jsou tady ostřelovači, kryj se!‘ Bylo to jako ve filmu Matrix, kdy Morpheus naviguje Nea po telefonu a říká mu, kudy má proběhnout, aby se vyhnul agentům. Ale zároveň jsem ve stejném období pociťoval radost. Tu jsem v jeden moment projevil tím, že jsem začal bubnovat na jedno auto. Rozezněl se alarm, vyběhl majitel a začal na mě strašně řvát. Ten jeho hněv ve mně vzbudil také hněv. Tak jsme si to tak předávali, až jsem vyskočil na to jeho auto a tím mu promáčkl kapotu. Dopadlo to tak, že mě policajti přivezli v poutech do léčebny.“

„Ale ani po téhle události jsem se necítil být nemocný. Stále jsem si říkal, že se to stalo nedopatřením. A že silou vůle se přeci příště už vždy ovládnu a zvládnu, aby se to už neopakovalo. Jenomže vůle na to nemá vliv. Biochemismus je silnější než vaše rozhodnutí chovat se takzvaně v normě či řádně. Ta epizoda s autem se stala v roce 1997 a já svoji nemoc přijal až v roce 2005. Do té doby jsem si prošel několika atakami, které jsem vždy vnímal jako určitou psychospirituální krizi a které jsem vždy zaléčil léky. Byl jsem třeba měsíc, dva na neschopence a znovu pracoval. Pak se ale jednou stalo, že jsem ataku neprožil blbě ani tak zdravotně jako sociálně. V podstatě jsem se totálně znemožnil – tehdy jsem už měl více sociálních vazeb, cítil se být více zakořeněný ve vztazích. Už mi dělalo dobře být mezi lidmi. O to těžší tedy bylo, když jsem během dvou měsíců přišel o bydlení, o práci, o partnerský vztah a ještě o účast v seberozvojovém semináři, na kterém mi záleželo. Všichni se na mě koukali a ťukali si na čelo. Až tehdy jsem si řekl, ze s tím asi něco musím, dělat, že jsem asi opravdu nemocný.“

„První, co jsem udělal, bylo, že jsem absolvoval psychoedukační stacionář na téma psychóz, psychotických onemocnění. A hned jsem si uvědomil, že jsem to měl udělat už v době té mé první epizody. Ale je otázka, jestli bych tehdy přijal ten doktorský, biochemický pohled na věc. Vysvětlili nám tam, jak to funguje v mozku – že tam jsou nějaké neurotransmitery, nějaké přenašeče, nerovnováha dopaminu, a tak podobně. A mně tehdy opravdu hodně pomohlo o tom slyšet. Dnes vnímám, že to je, vedle toho ryze psychospirituálního, takový druhý extrémní pól, jak se na celou věc dívat. A mezi tím je celá ta bohatost a košatost života.“

/

„In the following time I had too much energy, unstoppable stream of thoughts. I couldn’t even sleep. At this time I thought that I was able to use telepathy to communicate with all kinds of beings and I felt that I was being hunted by some snipers. Everything was very lively. But basically I was driven by fear. I kept searching for a calm place. I had an idea that the snipers were out there to get me and so I crouched between cars. I heard a voice that kept on saying: ‚There are snipers out there, cover!‘ It was just like in the Matrix movie where Morpheus navigates Neo over the phone and tells hom where to run to avoid the agents. But at the same time I was experiencing joy. I showed it in one particular moment when I started to drum on a car. An alarm started to ring, the owner of the car came and started to yell at me. His anger awoke my anger. And so we yelled at each other, until I jumped on the car and dented its hood. It all ended with me in handcuffs, being escorted by police to a mental hospital.“

„But I still didn’t consider myself ill. I still thought that it all happened by accident. And that next time I would use my willpower and would be able to control myself so that these things wouldn´t happen again. But the willpower is not strong enough. Biochemism is stronger than your decision to behave in a normal, orderly way. The described episode with the car happened in 1997 and I accepted my illness no sooner than in 2005. Until then I experienced several attacks but I always used drugs to treat it and I considered it a kind of psychospiritual crisis. For a month or two I was at home and then I went back to work. But then one time I experienced a really bad attack. Not so much in terms of health but rather in terms of social relations. To put it shortly, I totally embarrassed myself – at this time I already had more social connections, I felt more rooted in various relationships. I already felt good to be among people. That’s why it was so difficult for me when in a two months time I lost my apartment, my job, my relationship and a participation in a seminar of personal development that I really cared about. Everybody looked at me and tapped their forehead. Only then I said to myself that I probably needed to do something about it, that I was really ill.“

„The first thing I did was to attend a psychoeducational seminar on psychotic diseases. And soon I realized that I should have done this at the time of my first episode. But I am not sure if I had accepted the doctor’s, biochemist perspective at that time. They explained to us how it works in the brain – that there are neurotransmitters, that there is a dopamine imbalance and so on. And it really helped me to hear about it. Now I believe that, together with the psychospiritual view, it’s another extreme position how to think about at the topic. And in-between the two positions lies the whole richness and vividness of life.“

__

Příběh je součástí tematické série o lidech se zkušeností s duševním onemocněním, která vznikla ve spolupráci s organizací Fokus Praha.

/

The story is a part of a thematic series on people with an experience of mental illness. I was able to create the series thanks to help of Fokus Praha.


hoprg_1970m

(1/2) „Nejdřív jsem měl v pětadvaceti letech asi čtyřměsíční depresi, která ale odezněla sama, bez toho, abych navštívil lékaře. Během té doby jsem byl totálně bez sebevědomí, bál jsem se promluvit na lidi, mluvit s kamarády. Všech jsem se stranil. Byl jsem uzavřený, sklíčený, unavený, vyčerpaný. Jen jsem jedl a vylučoval. Nechtělo se mi nikam moc chodit. Moc jsem nevědel, co se děje. Já jsem byl vždy takový uzavřený knihomol, takže rodině ani nepřišlo, že by se mnou něco bylo. Já ale věděl, že tohle už je moc. Během toho roku jsem prošel první atakou, kterou vyvolala taková hluboká psychospiritualní zkušenost.“

„Mám dojem, že to celé souviselo s tím, že jsem se cítil být nepoužitelný pro praktický život. Pořád jsem nevěděl, co budu dělat po škole, jak budu žít, kde budu žít. Vůbec jsem v tom neměl jasno. Když mi během deprese přestaly dávat smysl takové ty běžné, každodenní věci jako chodit do školy, chodit do práce, chodit na šerm, tak jsem se začal upínal ke spiritualitě, kde jsem našel určitou seberealizaci a hlubší smysl. Jeden týden jsem tehdy držel půst a do toho hodně cvičil jógu a pránájámu, což jsou dechová cvičení. Hodně jsem se také modlil za odpuštění mých hříchů. Jeden den jsem se rozhodl, že bych rád Boha zažil přímo, opravdově, a následoval jsem doporučení jedné knihy, která mluvila o probuzení něčeho, čemu se říká hadí síla. A stalo se, že se ve mě opravdu něco probudilo. Byl jsem tehdy v kostele, kam jsem se přišel modlit a kde jsem byl dva roky předtím pokřtěn, a začal jsem se třást a silně potit. V jednu chvíli jsem se už ani nemohl udržet na nohou a musel si lehnout na dlažbu. Tam jsem tehdy zažil, jak mé vědomí letí tunelem ke zlatému světlu, kde prožívá totální blaženost a chce s tím světlem, s tou blažeností, splynout. Ale zároveň jsem pořád věděl, co se děje. Když už jsem se rozhodoval, jestli splynout nebo nesplynout, tak mě napadlo, že by to také mohla být moje úplná smrt. A já nechtěl způsobit zármutek mým blízkým, kteří by našli mrtvé tělo. V tu chvíli tam přiběhl nějaký chlapík, to jsem také vnímal, který vykřikl: ‚Proboha, vždyť je tady nějakej mrtvej! Zavolejte záchranku!‘ Já jsem si říkal: Záchranku? Představil jsem si, jak mi nějací chlapi dávají elektrošoky, a jelikož jsem to nechtěl zažít, tak jsem se radši vědomě vrátil zpět do svého těla a probral se. Ale s obrovskou energií. A myslím si, že právě tahle energie, která se ve mě naakumulovala, mi tehdy hýbla s jemným biochemismem v mozku a mě z toho lidově řečeno hráblo.“

/

„It all started when I was twenty-five and when I had a depression. It lasted about four months and it faded away without me seeing a doctor. During that time I competely lacked confidence. I was afraid to approach people, to talk to them, even my friends. I kept to myself. I was withdrawn, depressed, tired, exhausted. I just ate and excreted. I was not interested to go anywhere. I didn’t know what was happening to me. I’ve always been quite an introverted bookworm and so my family never noticed anything. But I knew this was different. During that year I underwent my first attack which was caused by a deep psychospiritual experience.“

„I think it was all connected to my feeling at the time that I was useless for practical life. I still didn’t know what I would do after school, how I would live and where. I had no idea. When the regular everyday things – like going to school, going to work or going for a swordsplay practise – stopped to make sense to me during the depression period, I started to focus on spirituality where I’d found a kind of self-realization and a deeper sense. Then one week I fasted and I practised yoga and praṇayama a lot. I also prayed a lot for the forgiveness of my sins. One day I decided that I would like to experience God in a more direct and true way and I followed recommendations of a book that spoke about awakening of something called ‚the force of a snake’. And something did awake inside of me. I was at a church at the time where I had been baptised two years before that and where I had come to pray. Suddenly I started to tremble heavily and sweat. I couldn’t stand and so I had to lie down on the floor. There I experienced how my conscience flies through a tunnel towards golden light, goes through a feeling of a total bliss and wants to merge with it. But at the same time I still knew what was going on. When I was already about to decide whether to merge or not to merge, a thought crossed my mind that it could mean death for me. And I didn’t want to cause pain to my loved ones that would find my dead body. At that moment a guy appeared, I could see him as well, and started to shout: ‚Oh my God, there´s a dead guy in here! Call an ambulance!‘ I thought: Ambulance? I imagined how some guys give me electroshocks and since I didn’t want to experience that, I rather conciously returned to my body and woke up. But with an immense energy within. And I think this energy, that had accumulated inside of me, shifted the delicate biochemism of my brain and, to say it blunty, it made me crazy.“

__

Příběh je součástí tematické série o lidech se zkušeností s duševním onemocněním, která vznikla ve spolupráci s organizací Fokus Praha.

/

The story is a part of a thematic series on people with an experience of mental illness. I was able to create the series thanks to help of Fokus Praha.