Powered by Seat

Archiv: Leden 2017

hoprg_1946c

(2/2) „Jediné, co mi vždy pomáhalo, bylo, když jsem začal malovat. Najednou jsem se začal smál, ta úzkost, ta zacyklenost, ty obsese z mé hlavy zmizely. Výsledky toho malování nebyly zpočátku nic extra, ale snažil jsem se tím nastavit na správnou frekvenci. Na vlnu, kdy se můj život bude vyvíjet dobře. Tím, že je člověk tady a teď a soustředí se jen na tu malbu, tak zapomene na všechny věci, které se mu točí v hlavě. Skrz malbu jsem se nakonec nějak vyrovnal i s tím obdobím, kdy jsem dělal v Baumaxu. Namaloval jsem čtyřicet velkých obrazů.“

„Když mi bylo dvacet sedm a byl jsem v prvním ročníku na Akademii výtvarných umění, tak jsem krátce šel do psychiatrického centra do Bohnic. Až tehdy jsem našel způsob, jak ty své obsese překonat. Popsal jsem ty své stavy psycholožce a ona mi poradila, abych tu obsesi, až zase přijde, prostě neřešil. A ať to zkusím udělat ve všech oblastech svého života. Ono to zní dost samozřejmě, ale říct to je mnohem snažší než to opravdu udělat. Ona mi tehdy řekla, ať to zkusím udělat hned ten den, až pojedu z Bohnic domu, až budu na Kobylisích vystupovat z autobusu. Řekla: ‚Vyjděte z toho autobusu a zkuste se neotočit.‘ Tak jsem si řekl: Dobře. Hrozně jsem se na ten moment těšil, na to, že to opravdu neudělám. Seděl jsem v tom autobuse a říkal si: Musíš to zvládnout. Tohle je tvoje cesta k novému, lepšímu životu. Teď vyjdeš ven, neotočíš se a nebudeš to v sobě řešit. A normálně se mi to povedlo. Hned v ten moment jsem začal cítit, jak se ve mně tvoří obrovské vlny, velká vnitřní energie. Jel jsem metrem na Muzeum a zase se neotočil. Tím jsem tu energii nezablokoval, jak jsem to dělával celé ty roky předtím. Nechal jsem ji volně proudit. To pro mě byl velký zlom. Cítil jsem takovou čirou radost, že jsem přišel na něco, co mi pomáhá. Hned jsem si začal říkat, že teď v sobě tu energii budu mít a že ji můžu dát do svých obrazů. Když jsem totiž maloval pár let před nástupem na Akademii, tak moje malby byly, jako bych je vystřihl z encyklopedie. Namaloval jsem třeba motýla, ale nebyla v tom žádná energie, žádná dravost, žádná malířskost. Veškerou svou energii jsem utápěl ve svých obsesích. Teď jsem jí najednou měl a mohl ji přenést na plátno.“

„Zjistil jsem, že mi ty obsese vlastně napovídají, jak něco neudělat. A tím tedy, jak si udržet zdravou mysl. To je nejdůležitější, udržovat si hlavu bystrou a čistou. I proto teď každé ráno píšu tři stránky deníku. Sednu si do křesla, dám si kafe a napíšu tři stránky textu. Krom toho, že psaním propojím hlavu s rukou, což je důležité i při kreslení, tak ze sebe vypisuji všechno, co mi leží v hlavě. To je velká terapie. Někdy píšu jen blbosti. Někdy píšu, co se stalo včera, na co se těším dnes. Jindy píšu něco, co mi pomáhá – třeba několikrát za sebou napíšu ‚nikam nespěchat‘. Nebo jen poděkuji, že se mi daří dobře.“

/

„The only thing which helped me was when I started painting. Suddenly I started to smile, the tension was gone, the cycle broke and the obsessions in my head disappeared. The results from this activity was so-so at the beginning but I tried to find the right frequency. The wave when my life will go in the right direction. When you are here and now and focus only on painting, you forget about all the things spinning in your head. Thanks to pairing I was also able to come to terms with the period when I worked at Baumax. I made forty large-format paintings.”

“When I was twenty-seven and I was in the first year at the Academy of Fine Arts, I went to the mental hospital in Bohnice for a short time. At that time I found the way to get over my obsessions. I described my feelings to the therapist and she advised my to ignore my obsession when it comes again. And to try it in all areas of my life. It sounds so obvious but sounds easier said than done. She told me to try it that very day on my way home when I’ll be getting off the bus on Kobylisy. She said: ‘Leave the bus and try not to turn.’ So I said: OK. I was very much looking forward to that moment when I would really do it. I sat on the bus and thought: You have to make it. This is your way to a new, better life. Now you’ll leave, don’t turn and won’t think of it. And I made it! I felt so many waves, such great energy within at that moment. I got on the metro to the Museum station and didn’t turn either. I didn’t block the energy how I had done it before. I let it flow. That was a real break-through for me. I felt pure joy that I found something which helps. I wanted to keep this energy and transfer it in my paintings. When I started painting a few years before the Academy, my paintings were like from an encyclopaedia. I painted a butterfly but there was no energy, no drive, no craft. I used to drown all my energy in my obsessions. But now I kept the energy and I could put in on the canvas.”

“I found out that the obsessions tell me what not to do. So they give me hints on how to maintain a healthy mind. Which is the most important, to keep the head bright and clear. That’s why I write three pages into my diary every morning. I sit in my armchair, have coffee and write three pages. Not only I connect my head to my hand by writing, which is very important for painting, but I write everything what is on my mind. It’s a great therapy. I sometimes write stupid things. Sometimes it’s stuff that happened yesterday or stuff that I’m looking forward to. I sometimes write what helps me – for instance I put down ‘don’t rush’ several times. Or that I’m thankful for being fine.”

__

hoprg_1946_harant_jan_web2

Jan Harant: „Z terapie v brnění“, akryl na plátně, 2016, 185 x 145 cm

Další jeho obrazy můžete najít zde. / More of his paintings.

__

Příběh je součástí tematické série o lidech se zkušeností s duševním onemocněním, která vznikla ve spolupráci s organizací Fokus Praha.

/

The story is a part of a thematic series on people with an experience of mental illness. I was able to create the series thanks to help of Fokus Praha.


hoprg_1946a

(1/2) „Už v páté třídě na základce jsem měl ve věcech vytvořený určitý systém, který mi dával pocit vnitřní jistoty. Je těžké to popsat, ale přišlo mi, že musím všechno brát hodně zodpovědně. Že musím mít ve věcech pořádek, abych život zvládal. Měl jsem třeba na lavici srovnané všechny učebnice a měl strach z toho, že si nějakou zapomenu. Asi i proto pro mě začalo být těžké odněkud odcházet. Třeba jsem měl tehdy vždy problém, když jsem opouštěl školní šatnu nebo sedačku v metru – pořád jsem kontroloval, jestli všechno mám, jestli jsem něco nezapomněl. Pořád se mi to točilo v hlavě. Možná to zní jako takové banality, ale já to prožíval s velkým stresem. Nevěděl jsem, jak s tím pracovat. Jak to uchopit a odhodit za hlavu. Na střední škole to už pro mě bylo tak těžké, že jsem měl stavy, kdy jsem necítil absolutně nic. Ani venku, ani uvnitř. Jednoho dne jsem dostal záchvat a skončil v blázinci. Řekli, že mám obsedantně-kompulzivní poruchu.“

„Po jedné další hospitalizaci jsem začal pracovat v Baumaxu, v obchoďáku. Ale byl jsem v takovém stavu, že mi vlastně ani pořádně nedocházelo, že tam jde o nějaký prodej věcí – když si na to dnes vzpomenu, tak se musím smát. Vždy jsem tam přišel, dal si věci do skříňky, vzal si žlutý tričko, jmenovku a chodil jsem po obchodě, utíral prach a rovnal žrádlo pro kočky. Ředitel za mnou po měsíci přišel a říká: ‚Tak, teď už jste připraven, abyste mohl zákazníkům podávat vyčerpávající informace o sekačkách, drtičích větví, kompresorech a čerpadlech.‘ Ale já jsem vůbec nevěděl, co se po mně chce. Jak podat vyčerpávajíci informace o čerpadle, když o něm nic nevím? Navíc se mi tam po čase stalo, že jsem najednou ve všem začal viděl prázdnotu. Říkal jsem si, že to do rána přejde. Ale ráno jsem se vzbudil, šel do Baumaxu, uviděl tam ty klece, ty krabice, ty kufříky s nářadím, ty pily a za tím nebylo nic. Miliarda věcí, ale já v tom nic necítil. Říkal jsem si: Vždyť všechno je jen iluze! V té době jsem měl silné obsese, které mě připoutávaly k různým věcem a místům. Vyústilo to až v to, že jsem měl různé tiky – třeba jsem polknul a pak dva dny myslel na to, jak polknu znovu. Mrknul jsem a viděl černo před očima.“

/

“I remember having a set system in my things when I was already in the fifth grade. It gave me a feeling of inner security. It’s hard to describe it but I felt I had to take everything responsibly. I had to have everything in order so that I was able to manage my life. I had all textbooks aligned on my desk and I was afraid of forgetting something. Later on it started being difficult to leave from somewhere. Whenever I was leaving a dressing room at school and a seat in a metro, I kept on checking if I had everything with me, if I didn’t forget anything. It was all whirling in my head. It might sound banal but I was under a lot of stress. At high school it became so hard that I used to get into a condition when I felt nothing. Neither outside, nor inside. One day I got a fit and ended up in a mental hospital. They told me I had obsessive-compulsive disorder.”

After yet another hospitalisation I started working in Baumax, at a department store. But I was in a condition which didn’t allow me to find out that the job was about selling things – I have to laugh when I remember it. Whenever I came, I put my things in my closet in a dressing room, took the yellow T-shirt, a name tag and wandered around the store, wiped the dust and arranged packs of cat food. After a month, the manager approached me and told me: ‘Well, now you are ready to give our clients exhaustive information on grass mowers, garden shredders, compressors and pumps.’ But I had no idea what was it that he wanted. How to give exhaustive information on a compressor that I don’t know anything about? Moreover, after some time, I started seeing such a void in everything. I thought it would disappear in the morning. But then I woke up, went to Baumax and saw all those cages, boxes, sets of tools, saws and behind them there was nothing. I thought it was all just an illusion. At that time I had strong obsessions which tied me to various things and places. It all transformed into tics – I swallowed and then was thinking about another swallow for two days. I winked and I saw darkness in front of my eyes.”

__

Příběh je součástí tematické série o lidech se zkušeností s duševním onemocněním, která vznikla ve spolupráci s organizací Fokus Praha.

/

The story is a part of a thematic series on people with an experience of mental illness. I was able to create the series thanks to help of Fokus Praha.


hoprg_1968c

(2/2) „Zpočátku jsem v Bohnicích odmítala léky. Měla jsem pocit, že mě tím chtějí zabít. Říkala jsem si, že se ten starší věk odmítá vzdát své vlády a chce lidi, kteří jsou vnímavější, nějakým způsobem zničit. Nikdo se se mnou ale o ničem nebavil. Asi tři čtvrtě roku jsem mohla ven jen v doprovodu rodiny. Až když jsem šla z příjmového na uzavřené oddělení, tak jsem narazila na psycholožku, která měla zájem pochopit, co se se mnou děje. Já jsem v té době nebyla dost dobře schopná mluvit o tom, co mi je a co se mi děje, ale bylo pro mě důležité, že se mě někdo snažil pochopit. Vycítila jsem, že to, co jí řeknu, nepoužije nijak proti mě. Mluvila jsem s ní o své bezradnosti, o tom, že je ve mě velké prázdno. Ona pozorně poslouchala a snažila se mi s pomocí jedné doktorky pomoci. Došly jsme k tomu, že to, co prožívám, je pro mě hodně spojené s otázkou víry. A že víra je pro mě v životě něco hodně důležitého. A zatímco dříve, na příjmovém oddělení, když jsem líčila, jak to v tom novém věku bude všechno hezké, jsem se dozvídala, že to je jen projev mé psychózy, tak tentokrát se ta doktorka s psycholožkou snažily řešit příčinu. Třeba mě nechaly mluvit s místním koordinátorem spirituální péče. Mohla jsem si s ním dlouze povídat, mohla jsem chodit odpoledne mimo areál léčebny a do kostela. Také vyhověly mé žádosti dostávat vegetariánskou stravu – dříve mi stejnou žádost jiná doktorka zamítla, s tím, že to bude dražší. Rozhodla jsem se tak z etických důvodů. Myslím si, že i díky tomu jsem začala mít pocit, že naslouchám sama sobě. A začala jsem se cítit líp. V té době jsem si začala říkat, jestli to, co si myslím, je opravdu tak nezpochybnitelné nebo jestli to může být i jinak.“

„Přijde mi, že razantní léčba pomocí léků nemůže nikdy fungovat. Protože takhle se lidi zaléčí, po čase propustí a dál nic. S psychologem jsme došli k tomu, že příčina mých potíží začala roky předtím, než jsem byla hospitalizovaná. Já jsem vždy měla sklony k perfekcionismu a k pocitům velké zodpovědnosti. To, co jsem chtěla já, jsem odsouvala až ‚na někdy‘. Často to totiž překryly různé povinnosti, které jsem vnímala, že mám. Říkala jsem si, že druzí lidé to mají těžší a potřebují mě víc. Starala jsem se o nemocnou babičku, snažila se vyjít vstříc různým kamarádům. Říkala jsem si, že to, co chci já, není vůbec důležité, že teď jsou důležitější věci. Ale když člověk popírá sám sebe, tak to nikdy nikam nepovede. To se teď snažím říkat i lidem, se kterými se tady ve volnočasovém klubu potkáváme. Snažím se je motivovat, aby se svým životem něco dělali, aby nebyli jen jeho pasivními diváky. Aby šli svou vlastní, individuální cestou. To je často jediná cesta k zotavení.“

/

„When I got into the psychiatric hospital, I used to refuse drugs at first. I thought they were trying to kill me. That the old age refuses to give up its reign and wants to get rid off the people who are more perceptive. But nobody discussed anything with me. For nine months I was allowed to go out of the building only when I was accompanied with my family. Only after they moved me from the admission ward to the closed ward, I met a psychologist who was interested in understanding what was going on with me. At that time, I wasn´t really able to talk about what I was going through but it was important for me that there was someone who tried to understand me. I could feel that she wouldn´t use the things I said against me. I talked with her about my helplessness, about the great void I felt inside of me. She listened carefully and tried to help me, together with a local doctor. We concluded that what I´d been experiencing was heavily connected with faith. And that faith was something very imporant for my life. And so while before, after I had been admitted to the hospital, they considered my talks about the new, coming age as signs of my illness, now the psychologist and the doctor tried to find the cause of it. They let me talk with a local coordinator of spiritual care. I was able to talk with him in lenght, in the afternoon I could go out of the hospital compound and I could visit church. They also granted my request to get vegetarian food – before another doctor had refused this request by saying it would have been more expensive. I decided for it out of ethical reasons. I think that also thanks to that I started to feel that I listen to my true self. And I started to feel better. At that time I started to think whether the things I considered to be true were really so unquestionable or if it all could be also different.“

„It seems to me that a vigorous medical treatment based on drugs can never work. Because this way people are treated, they let go and nothing else happens. Me and my psychologist have concluded that the cause of my troubles had started years before I was hospitalized. I always had an inclination for perfectionism and for feelings of great responsibility. I always used to postpone the things that I wanted for myself. I thought: I will do it, one day. Because often these things got pushed away by the responsibilities I thought I had. I thought that other people had more difficult things to deal with in life and so that they needed me more. I took care of my sick grandma, I tried to acommonade to what my friends needed. I thought that what I myself wanted was not important at all. But it will never get you anywhere when you deny yourself. That’s what I tell people that I meet here, in the leisure club of Fokus Praha. I try to motivate them to do something about their life, so they wouldn’t be just passive viewers. So that they follow their own, individual way. On many times, that’s the only way towards recovery.“

__

Příběh je součástí tematické série o lidech se zkušeností s duševním onemocněním, která vznikla ve spolupráci s organizací Fokus Praha.

/

The story is a part of a thematic series on people with an experience of mental illness. I was able to create the series thanks to help of Fokus Praha.


hoprg_1968e

(1/2) „Pro mě bylo vždy těžké vyrovnat se s různými negativními jevy ve světě, ať už šlo o války nebo špatné mezilidské vztahy. Vždy jsem tyhle věci silně vnímala a hodně se jimi zabývala. Když se něco špatného stalo a já třeba viděla v televizi záběry z války, tak jsem se cítila bezmocně, že těm lidem nemohu pomoci. Mám stále v tom, co jsem prožila, trochu zmatek, ale mám pocit, že to tehdy došlo do okamžiku, kdy už nebylo možné tímto způsobem pokračovat. Zkoušela jsem se s tou nespravedlností ve světě nějak vnitřně vyrovnat. Říkala jsem si, že by stačilo málo a hodně věcí by se zlepšilo. Pak jsem začala jednoho dne vnímat, že lidstvo přechází z jednoho věku do druhého a říkala jsem si, že potom už bude lépe. Že vztahy mezi lidmi se napraví, že už nebudou války. Takhle jsem to vnímala a četla si o tom různou literaturu. Tehdy mi přišlo, že ty proměny světa můžu vnímat, že jsem citlivější to pozorovat. Dnes připouštím, že můj kontakt s realitou byl v téhle době poměrně malý. Docházela jsem tehdy k psychiatričce, která mi jednoho dne naznačila, že takhle to dál nepůjde. A tak jsem se nakonec ocitla v Bohnické léčebně na nedobrovolné hospitalizaci. Moje oficiální diagnóza je psychóza a organická porucha nálady, ale z pozdějšího rozhovoru s psychologem vyplynulo, že mám sklony trápit se věcmi, které nemůžu změnit. Já si myslím, že není jednoznačné, že za hospitalizací v psychiatrické nemocnici stojí vždy nějaké medicínské důvody. Někdy je za tím podle mě něco, čemu se říká psychospirituální krize.“

/

„It’s always been hard for me to cope with all the negative things in the world, whether these were wars or bad relationships. I’ve always been a person who thought about these things a lot. When something bad happened and I saw some war scenes on TV, I felt powerless because I couldn’t help those people. It’s still not so clear to me what I experienced but I think it all got into a moment when it was not possible to go on in the same way anymore. I tried to find a way how to deal with the unjustice in the world. I thought that not much would be needed for a lot of things to get better. One day I started to think that the humanity is passing from one historic period into another and I thought that when it will be over, things would be better. That the relations will change, that there will be no more wars. This was what I thought and I read all kind of literature about it. It seemed to me that I was more sensitive than other people to notice the ongoing transformation of the world. Now I can see that my contact with reality was quite weak at this time. I used to visit my psychiatrist and one day she said that something needed to be changed. And so I involuntarily ended up in the Bohnice psychiatric hospital. My official diagnosis is psychosis and organic mood disorder but me and my psychologist later concluded that I have a tendency to worry about things that I cannot change. I think it’s not clear that there are always medical reasons for hospitalization of a person in a psychiatric hospital. I think that sometimes it’s rather caused by something that’s called psychospiritual crisis.“

__

Příběh je součástí tematické série o lidech se zkušeností s duševním onemocněním, která vznikla ve spolupráci s organizací Fokus Praha.

/

The story is a part of a thematic series on people with an experience of mental illness. I was able to create the series thanks to help of Fokus Praha.


hoprg_1967c

(3/3) „Když už je člověk na lécích roky, tak je to těžší – čistě psychologická léčba pak už tolik nezabírá. Zároveň, když u svého psychiatra zmíním otázku vysazování léků, tak o tom se mnou nechce moc mluvit. Spíše mě před tím varuje. Já to na jednu stranu chápu, protože léky beru už dlouho, ale na druhou stanu si říkám, že mi už dávno měli říct, že z dlouhodobého hlediska to není žádoucí. Protože to snižuje možnost se uzdravit. Protože léky člověka utlumují, než aby ho vedli k rozvoji. Já si myslím, že slovo psychóza je taková výmluva, abychom nechali lidi někde zapráškované a nemluvili s nimi, dokud se z toho neproberou. Mně se třeba líbí teorie, že ona takzvaná psychóza člověka zasáhne v době, kdy se ubírá nějakým špatným směrem. Americký psychiatr John W. Perry se vyjádřil, že psychotické stavy, respektive schizofrenie, je obnovný, sebeúzdravný proces. Což je hrozně zajímavý způsob, jak o tom přemýšlet. Takže když vám pak někdo řekne ‚Ty vaše představy, to je jen dopaminová porucha mozku!‘, tak je to naprosté znehodnocení toho, co se s vámi děje.“

„Dnes pracuji jako koordinátor svépomocných aktivit v Klubu Mosty, což je volnočasový program organizace Fokus Praha pro lidi s vlastní zkušeností s psychiatrickou diagnózou. Máme tady takový nehierarchický přístup. Já tu nejsem jako někdo, kdo by měl lidem něco nařizovat nebo jim dávat návody do života. Jsem tu od toho, abych je vyslechl a abych jim zprostředkoval svoji zkušenost. Snažím se být lidem průvodcem po těch místech, která já už trochu probádal. Aby nemuseli zbytečně bloudit.“

/

„When someone uses drugs for a long time, a purely psychological treatment doesn’t work that much anymore. At the same time, when I mention the question of cutting out the drugs to my doctor, he doesn’t want to hear about it. He warns me from it. On the one hand I can understand because I´ve been takng drugs for a long time now but on the other hand I think somebody should have told me a long time ago that a long-term use of drugs is not desirable. Because it decreases a chance of recovery. Drugs make people mute rather than leading them towards their development. I think that the word psychosis is a kind of an excuse so that we can let people be heavily medicated and not talk to them until they ge out of it. I like a theory that the so-called psychosis hits a man at the time when he or she goes in a wrong direction. American psychiatrist John W. Perry stated that psychotic condition, or schizophrenia, is a regenerative, self-healing process. Which is a very interesting way how to think about it. So when somebody tells you ‚those visions of yours, that’s just a dopamine brain malfunction!’, it’s a total depreciation what you’re going through.“

„Today I work as a coordinator of self-help activities in the Mosty club which is a leisure program of Fokus Praha for people with the experience of psychiatric diagnosis. We have a non-hierarchic approach. I am not here as someone who should order people to do something or to give them instructions on how to live their lives. I am here to listen to them and share my own experience. I try to guide them around the place that I’ve explored. So that they wouldn’t get needlessly lost.“

__

Příběh je součástí tematické série o lidech se zkušeností s duševním onemocněním, která vznikla ve spolupráci s organizací Fokus Praha.

/

The story is a part of a thematic series on people with an experience of mental illness. I was able to create the series thanks to help of Fokus Praha.


hoprg_1967e

(2/3) „Můj příběh je o tom, že nevím, jestli mám nějakou poruchu v mozku anebo jestli jde o psychologický proces. Jsou přístupy, které ukazují, že to, co mi diagnostikovali, tedy paranoidní schizofrenie, vzniká jako určitý proces myšlení. Ten vede až k tomu, že člověk pociťuje takovou úzkost, že přestává být schopen komunikovat s druhými lidmi. Britská psychologická společnost se na to dívá takto. Teď na podzim v Praze proběhla konference, kterou organizoval Národní ústav duševního zdraví, a tam se k téhle otázce stavěli úplně naopak. Lidé z tohoto ústavu totiž mají za to, že příčinou je porucha mozku. Já jsem na tohle vysvětlení nakonec po těch prvních hospitalizacích také přistoupil. Tehdy mě přesvědčili, že můj problém spočívá v přebytku dopaminu v mozku. S tím jsem žil dlouho. Což ale vedlo k tomu, že jsem rezignoval. Byl jsem poslán do invalidního důchodu a rezignoval na to, že na sobě nějak mohu pracovat. Dlouho jsem nic nedělal. Maminka se o mě starala – vařila, prala, uklízela –, táta dělal na baráku a já jsem jen seděl doma, koukal do stropu a poslouchal rádio. Jednou za týden jsem chodil na skupinovou terapii, ale ta mě vůbec nevedla k tomu, abych se sebou něco dělal. Po čase ale usoudili, že pro mě bude lepší individuální terapie, a tam se začalo něco hýbat. Zanedlouho mě také psycholog poslal bydlet do terapeutické komunity, kde jsem zjistil, že nejsem sám, kdo má takovéhle problémy. Pobýval jsem tam rok, dostal se od rodičů, kteří mě opečovávali a zneschopňovali, a zjistil jsem, že na sobě dokážu pracovat. A že o sobě a svých problémech dokážu mluvit. To mě postavilo na nohy.“

„Domnívám se, že to, co mi mohlo na začátku, v době mé první epizody, pomoci, by bylo, kdyby se mnou někdo opravdu mluvil. Já jsem třeba navštívil finské městečko Tornio, kde už od 80. let dělají něco, čemu říkají ‚Otevřený dialog‘. Je to setkání lidí, do kterého zapojí blízké okolí člověka. Rodinu, příbuzné, nejbližší kamarády, kolegy z práce. Ale může tam být i nějaký úředník, který s člověkem přichází do kontaktu. Tyhle lidi oni sezvou dohromady a řeší s nimi problém toho daného jedince. A ukazuje se, že ho pak nepotřebují zamedikovat, utlumovat. Protože on v sobě většinou sám najde sílu jednat – vylíčit, co se s ním děje, vysvětlit, co ho vedlo k určitému jednání. Nebo jen říct, jaké má potřeby. Na to je celý ten přístup zaměřený – okamžité potřeby člověka. Oni jsou schopni to setkání zorganizovat v krátké době. Protože když se neřeší ty aktuální potřeby člověka, a to se stávalo mně, tak on začne být apatický a začne mít pocit, že nikoho nezajímá, co se s ním děje. Až to nakonec vzdá. Pak jsou lidé dlouhodobě na lécích a dlouhodobě hospitalizovaní.“

/

„My story is based on not knowing if I have a brain malfunction or if it’s all a psychological process. There are approaches that show that paranoid schizophrenia, which I was diagnosed with, emerges as a mental process. It leads to a condition when one experiences such an anxiety that he is not able to communicate with others anymore. The British Psychological Society sees it this way. This Autumn there was a conference held in Prague which was organized by National Institute of Mental Health and the people there had quite opposite views. Because people of the Institute think that schizophrenia is a brain malfunction. After my first hospitalizations I accepted this explanation as well. They convinced me that my problem lies in dopamin surplus in brain. I lived with this thought for a long time. But it led to my resignation. I got a disability pension and I gave up on the thought that I could work on myself. I didn’t do anything for a long time. My mom took care of me – she cooked, cleaned, did laundry – my father worked on the house and I just sat at home, stared into a ceiling and listened to a radio. Once a week I used to go to a group therapy but it didn’t really motivate me to do anything about me. But after some time they decided that an individual therapy work better for me and things started to change. Not long after that the psychologist sent me to a therapeutical community where I found out that I was not alone with such problems. I spent a year over there and I got myself from my parents who had taken care of me and by doing that had made me incapable. I found out that I can work on myself. And that I am able to talk about me and my problems. That put me back on my feet.“

„I think what could have helped me at the beginning, at the time of my first episode, would have been if anyone had really talked to me. I had a chance to visit Tornio, a small city in Finland where they, already since the 1980′s, use something called the ‚Open Dialogue’. It’s a meeting of people close to the affected person. His family, relatives, close friends, collegues from work. But there can also be a person from a certain office who deals with the person. They invite all those people and talk with them about problems of the person. And it shows that they don’t need to put him under medications and mute him. Because the person himself usually finds strenght to act – to explain what’s going on with him, to explain what led him to do certain things. Or just to say what are his needs. That’s the key thing of the approach – the immediate needs of a man. They are capable of organising the meeting in a short time. Because when these needs are not addressed, as it happened to me, the person starts to feel apathetic and starts to feel that nobody cares about him. Until the moment when he gives up. Then there are people who are medicated and hospitalized for a long time.“

__

Příběh je součástí tematické série o lidech se zkušeností s duševním onemocněním, která vznikla ve spolupráci s organizací Fokus Praha.

/

The story is a part of a thematic series on people with an experience of mental illness. I was able to create the series thanks to help of Fokus Praha.


hoprg_1967a

(1/3) „Bylo krátce po revoluci, mně bylo jednadvacet, dělal jsem topiče a zároveň studoval anglistiku na filozofické fakultě. V době, kdy končil druhý semestr, jsem začal mít pocit, že se se mnou děje něco divného. Měl jsem i různé somatické potíže, třeba třes rukou, a byl takový manický. Dostal jsem se do stavu, kdy jsem začal mít pocit, že mám zvláštní vnímání reality. Pokud vím, tak když se mluví o bludech, tak se uvádí, že to je určité nevyvratitelné přesvědčení člověka. Já měl pouze pocity. Pocit, že mě někdo sleduje, že mi z rádia posílají divné vzkazy, že dokážu komunikovat s nějakou božskou entitou. A že si mě ta božská entita vyvolila, abych tady na Zemi splnil nějakou misi. Sám jsem si tehdy říkal, že je to zvláštní. Nedostal jsem ve škole jeden zápočet, tím pádem nemohl jít k důležité zkoušce a vypadalo to, že budu muset opakovat ročník. Těžce jsem to nesl. Nebylo mi dobře, a tak jsem šel k praktické lékařce. Poslala mě nejdříve za neurologem, který nic nezjistil, a pak za psychiatrem. Tam jsem přišel, stály tam tři ženy v pláštích a jedna z nich mi po pětiminutovém hovoru řekla, že trpím schizofrenií a že bych si k nim měl jít lehnout.“

„Já jsem v té době už měl načtenou různou literaturu, četl i o schizofrenii, a tak jsem jim řekl, že s nimi nesouhlasím. Ony mi řekly, že mi ale nedovolí, abych chodil do práce. Tak jsem odjel na dovolenou. Jel jsem do Malé Fatry, lezl po horách a měl pocit, že ze mě úplně všechno spadlo. Vrátil jsem se s tím, že je mi už o hodně líp. Ale postupně jsem zjišťoval, že mám takové zážitky, které s druhými lidmi nedokážu sdílet. A navíc jsem v tom svém předchozím stavu tropil různé věci, které jsem lidem nedokázal jednoduše dost dobře vysvětlit. Nemluví se mi o tom lehce, ale třeba jsem se tehdy hodně pohádal se svými rodiči nebo jsem vzal svoji korespondenci a strčil ji do kaslíku jednoho lektora. Pro mě to mělo nějaký psychologický podtext – vysvětloval bych to dlouho, ale důležité je, že pro to mám nějaké opodstatnění. Ale na žádné mé důvody, přání a potřeby se mě nikdy nikdo neptal. Byl jsem hospitalizován celkem pětkrát. Vždy se mnou mluvili na příjmu, někdy ani to ne, a potom se mnou už nikdo o ničem nediskutoval. Naopak se diskuzi snažili vyhnout. Moje výhrady ke způsobu léčby brali jako příznak nemoci. Vyhodnotili to tak, že dokud u mě bude převládat stav, který oni označují za psychotický, tak jediné, co na mě zabere, jsou takzvaná antipsychotika. To jsou léky, které ovlivňují neurony v mozku. Utlumí vás často tak, že se o sebe už nejste schopný sám postarat. A někdy už nejste schopný ani mluvit.“

/

„It was a short time after the Velvet Revolution, I was twenty-one, I worked as a stoker and at the same time I was studying English Studies at the Faculty of Philosophy. When the second term was about to finish I started to feel that something strange was happening to me. I had all kinds of somatic problems, my hands trembled and I was quite manic. I got into a condition when I started to feel that my perception of reality was strange. As far as I know, when you say that someone is delusional, it means that he has certain unquestionable convictions. I had only feelings. A feeling of being followed, that someone sends me weird messages from a radio, that I can communicate with a Godly entity. And that I´d been chosen by it to fulfil a certain mission here on Earth. I found it strange. At that time I didn´t pass an exam at school, that meant that I couldn’t proceed to another important exam and it seemed that I would have to repeat the whole year. I took it hard. I didn’t feel well and so I went to see a doctor. At first she sent me to a neurologist who didn’t find anything, and then to a psychiatrist. I got there and saw three women in medical robes. One of them talked to me for five minutes and then told me that I should go lie down.“

„I’d already read all kinds of books at that time, I read also about schizophrenia and so I told them that I didn’t agree with them. They told me that they wouldn’t let me go to work. And so I left for a vacation. I went to the Malá Fatra mountain area, I climbed the mountains and after some time I had a feeling that everything was back to normal. I came back and felt much better. But gradually I realized that I had all kinds of experiences that I couldn’t share with other people. And in my previous state I did things that I couldn’t easily explain. It’s not easy for me to talk about it but I had a big argument with my parents, for example, or I took my correspondence and put it into a mailbox of my teacher. I had psychological reasons to do that – it would take a while to explain but the important thing is that there was a reason. But nobody ever asked me about my reasons, wishes and needs. I was hospitalized five times in total. People talked to me at the admission, and sometimes not even there, and then nobody talked to me about anything. On the contrary, they tried to avoid any discussion. And they took my objections about the ways of treatment as signs of my illness. They thought that as long as my condition was psychotic, as they call it, the only thing that would work on me were antipsychotics. These are drugs that influence neurons in the brain. They often mute you to the point that you are not able to take care of yourself anymore. And sometimes you’re not even able to talk.“

__

Příběh je součástí tematické série o lidech se zkušeností s duševním onemocněním, která vznikla ve spolupráci s organizací Fokus Praha.

/

The story is a part of a thematic series on people with an experience of mental illness. I was able to create the series thanks to help of Fokus Praha.


hoprg_1969c

(3/3) „Pro dnešní stav oboru u nás hraje roli, že jsme součástí Evropské unie, západního světa. Což ale zároveň činí obtížnějším říci, jak na tom dnes v této věci jsme. Protože některé silné vlivy přichází zvnějšku, například skrze strukturální fondy. U nich je  určené, na co se dají a nedají použít. A v posledním finančním období jsou nastavené tak, že nemohou jít na úpravu stávajících institucí, protože ty peníze mají jít na strukturální změnu, to znamená na přesun lidí z ústavní péče do péče, která je uskutečňována tam, kde ti lidé žijí. A jelikož jde o peníze, tak se jedná o silný vliv. Ale je to vliv zvnějšku, který v naší společnosti není zcela internalizovaný. Zatímco v Západním světě, například v Anglii či v Itálii, se po 2. světové válce – na základě toho otřesu a hrůzy z toho, co se mezi lidmi může dít – nastartovalo lidskoprávní myšlení, naše společnost zůstala v tomto pozadu. I na Západě to trvalo skoro půl století, ale myšlenka, že všichni lidé mají stejná práva, se nakonec dostala do Úmluvy o právech lidí se zdravotním postižením. Energie, která tyto změny na Západě poháněla, se u nás krátce objevila po revoluci. Ale jednak nebyla tak silná a jednak se vyčerpala spíše na likvidaci STB a jiných hrubějších sil. Nedošla až k tomu, aby rozleptala i  instituce v oblasti psychiatrické péče. Ale byla to bezesporu tato energie, která hned v roce 1990 pomohla vytvořit Fokus. Všem, kdo jsme ho zakládali, nám tehdy bylo okolo třiceti let a chtěli jsme začít vytvářet paralelní, alternativní svět k tomu, který jsme znali z léčeben. Aby už lidé nemuseli do blázinců.“

„Často jsme tehdy jezdívali na jednu chalupu do Krkonoš a brali tam i lidi, kteří byli dlouhodobě hospitalizovaní. Utkvěl mi například jeden muž, který byl už natolik do sebe ponořený, že vůbec nemluvil a potřeboval mít od lidí metrový distanc. Jednou v zimě jsme se vydali ve větší skupině do hor, jeli lanovkou a ta se najednou zasekla. On seděl na dvousedačce s jednou psycholožkou, já seděl na té další, asi deset metrů za nimi. Byli jsme tam dlouhé minuty, viseli ve výšce. Foukal silný vítr, různě se to s námi houpalo, takže jsme měli nahnáno. Slyšel jsem, jak ta psycholožka, aby se sama uklidnila, začala zpívat ‚Hou, hou, krávy jdou …‘. A v ten moment se něco se stalo. U toho muže se najednou prolomil ten jeho psychotický svět. Začal zpívat s ní a začal se k ní choulit. Zanedlouho se lanovka rozjela a my zažili moc pěkný výlet. On pak asi za dva dny přišel a řekl, že ztratil hlasy – že už v hlavě neslyší hlasy, se kterými do té doby v duchu mluvil. Ne že by to potom všechno bylo jednoduché, ale vím, že se po čase dostal i ven z léčebny. Nešlo samozřejmě o ten jeden jediný moment, ale tam na té lanovce bylo vidět, jak síla okamžiku a lidského společenství může hrát obrovskou roli. Protože všichni lidé potřebují vazby, potřebují vztahy, potřebují přátelství. Fokus vznikl právě s takovou myšlenkou – jakožto určitý krb, u kterého se lidé mohou ohřát.“

/

“It’s vital for our profession to be a part of the European Union, of the Western world. Which makes it also hard to say what the state of things is nowadays. There are some strong influences from the outside, for example through the structural funds. There you have defined what you can and cannot use them for. And in the last financial term it’s defined that you cannot use them for alteration of existing institutions because the money have to be invested in a structural change, which means transferring people from an institutional care to a localised care. And because it’s money, it’s a very strong influence. But it’s an influence from the outside which hasn’t been internalised by our society yet. While in the Western world, e.g. in England or Italy after WW2 – following the horrors which we could see can take place in our society – the situation opened up to humanitarian thoughts, our country stayed back. It took the West fifty years  but the thought that all people are equal finally got into the Convention of the Rights of Persons with Disabilities. The energy which was behind these changes appeared here shortly after the Velvet Revolution. But first it wasn’t so strong and secondly it got exhausted on the elimination of the State Police and other more violent powers. It didn’t get to elimination of institutions in the field of psychiatric care. But it was definitely this energy which in 1990 helped to create Fokus. We were in our thirties and we wanted to begin building a parallel, alternative world to the one we had known from mental hospitals. So that people wouldn’t have to go there anymore.”

“At that time we used to go to a weekend house in the Krkonoše mountains and we used to take some hospitalised people with us. I remember a guy who was so immersed in himself that he didn’t talk at all and had to keep a 1 meter distance from the others. One winter we set off on a trip into the mountains, we took a chair lift which got suck at some point. He sat next to a psychologist, I set on the next chair, it could have been 10 meters away. We waited for a long time in quite a height. There was a strong wind, the chairs swang and we were rather scared. I could hear how the psychologist started singing in order to calm herself. And at one point something happened. The psychotic world of the guy broke down. He started to sing with her and snuggled to her. The chair lift started moving shortly after this and it was a very nice trip eventually. He came to us two days later and told us he had lost the voices – that he hadn’t heard the voices in his head with which he had spoken anymore. I don’t mean it became easy after this incident but I know this guy was able to leave the mental hospital eventually. It was not just about this one particular moment but while being on the char lift, we could see how powerful the moment and human company might be. All people need connections, relationships and friendships. And Fokus was founded with this thought – as a fireplace where people can warm up around.”

__

Během následujících dvou týdnů budu sdílet příběhy lidí se zkušeností s duševním onemocněním. Na úvod zařazuji rozhovor s Janem Pfeifferem, který se dlouhodobě angažuje v boji za práva lidí s psychiatrickou diagnózou. V posledních letech působí v různých evropských zemích jako expert na reformu péče o duševní zdraví. Zároveň je také jedním ze zakladatelů organizace Fokus Praha, díky které tato série mohla vzniknout.

/

In the following two weeks I will share stories of people with an experience of mental illness. I start the series with an interview with Jan Pfeiffer who has been a proponent of rights of people with psychiaric diagnosis for a long time. In the recent years he has been working in various european countries as an expert of reforming mental health care. He was also one of the founders of Fokus Praha which assisted me a great deal in the making of this series.


hoprg_1969a

(2/3) „Hned jak byla po revoluci možnost, tak jsem začal jezdit různě po světě, abych viděl, jak se k psychiatrické peči přistupuje jinde. Třeba v Terstu, kde už v 70. letech jednomu muži došla vadnost celého toho systému psychiatrie a se skupinou mladých lidí vytvořil paralelní psychiatrickou společnost, která se jmenuje Psichiatria Democratica. Vzniklo celé myšlenkové hnutí a jím vytvořený systém tam funguje už čtyřicet let. Je postaven na tom, že v každé oblasti s cirka 65 000 lidmi je asi třicet pracovníků, tedy poměrně hodně, kteří aktivně pracují s tou komunitou. Tak aby předsudky a jiné bariéry nevyštípávali lidi z míst, kde žijí. Nejenže v Terstu teď nemají psychiatrickou léčebnu, ale nepotřebují ani psychiatrická lůžka. Protože jsou schopni těm lidem asistovat v tom, aby z toho svého prostředí nevypadli ani ve chvíli, kdy ve své hlavě zažívají nějaký více dramatický stav. Po těch letech je patrné, že tenhle způsob funguje. Ale pro některé lidi je to těžko přijatelné. Hodně Čechů z oboru do Terstu dnes jezdí, ale nedávno jsem v jedné léčebně slyšel o představě, že ‚oni tam v těch horách mají ještě jednu léčebnu, o které se nemluví a kam oni ty lidi tajně odváží‘. To se musím smát. Protože to není poprvé, kdy jsem nějaké podobné věci slyšel – v 90. letech se na jednom místě v Holandsku stávalo to samé, jen ta domnělá léčebna tehdy měla být na tajném ostrově. Ředitelé našich léčeben se vždy na prvním místě ptají: ‚A jak to děláte s těmi agresivními?‘ Agrese je vždy argument, proč někde musí být dveře a mříže. Ale v tom Terstu jim odpovídají: ‚My tady tolik té agrese nemáme.‘ Agrese je vždy reakce na něco. Když jsou lidé v bezpečí a prováděni tím, co prožívají, pečlivě a včas, tak se s agresí setkáváte poměrně málo. To je ale pro některé lidi uvnitř toho systému nepřijatelné. Protože to znamená přijmout, že tu agresi z velké části produkuje sám ten systém a že lidé, kteří v něm pracují, jsou toho součástí. A blbě se přijímá myšlenka: A to jsem třicet let dělal něco úplně blbě? No, třeba nedělal. Nebo možná i dělal. Ale dělal jste to, co po vás ten systém chtěl. Což nutně neznamená, že vy jste blbý, ale že ten systém je blbý.“

/

“When it became possible, I started travelling around the world after the Velvet Revolution so as I could see different approaches to psychiatric care. For instance in Trieste, during the 1970s, there was a guy who understood the flaw within the entire system and together with a group of like-minded young people founded a parallel psychiatric association Psichiatria Democratica. It became a movement which has worked for forty years now. It’s built on the principle that in each area with around 65 000 people there is around 30 professionals, it’s quite a high number of those who operate within the community. They try to prevent some people from being excommunicated from a community due to prejudice or other barriers. Not only don’t they lack a mental hospital in Trieste, but they don’t even need a psychiatric ward. Because they are able to assist people even during a more difficult time when they suffer from a very dramatic distress in their heads. After all those years it’s obvious that this system works. But it is still unacceptable for some people. A lot of Czechs from my field visit Trieste but I have recently overheard in a Czech mental hospital that ‘they still have another mental hospital in the mountains which is not spoken of and where they take all those heavy cases’. I have to laugh. It’s not the first time that I hear something like this – in the ’90s at a similar place in Holland it was the same story, just the presumed mental hospital was set in a secret island. The heads of our mental hospitals ask in the first place: And how do you deal with the aggressive ones? Aggression is always a solid argument why doors and bars have to be there. But people in Trieste say: We don’t have much aggression here. Aggression is always a reaction on something. When people feel secure and guided through what they undergo, with all the care and time needed, aggression occurs quite rarely. But that’s unacceptable for some people within the system. Because it means accepting that the aggression is being produced by the system and that those who work for it also contribute to it. And it’s hard to accept the thought that what if I did something completely wrong for the past thirty years? Well, maybe you didn’t. Maybe you did. But you did what the system required you to do. Which doesn’t mean you are stupid but the system is stupid.”

__

Během následujících dvou týdnů budu sdílet příběhy lidí se zkušeností s duševním onemocněním. Na úvod zařazuji rozhovor s Janem Pfeifferem, který se dlouhodobě angažuje v boji za práva lidí s psychiatrickou diagnózou. V posledních letech působí v různých evropských zemích jako expert na reformu péče o duševní zdraví. Zároveň je také jedním ze zakladatelů organizace Fokus Praha, díky které tato série mohla vzniknout.

/

In the following two weeks I will share stories of people with an experience of mental illness. I start the series with an interview with Jan Pfeiffer who has been a proponent of rights of people with psychiaric diagnosis for a long time. In the recent years he has been working in various european countries as an expert of reforming mental health care. He was also one of the founders of Fokus Praha which assisted me a great deal in the making of this series.


hoprg_1969e

(1/3) „Instituce mají většinou při svém založení různé vysoké, humanistické cíle. Ale někdy se stane, že odejdou ti lidé, kteří původně ty ideály a cíle měli, přijdou jiní lidé, cíle časem zmizí a zůstane jen prostor, jen ta budova a její pravidla. Jak píše sociolog Goffman, v tu chvíli vzniká totální instituce. To je nebezpečí, které hrozí každému systému. A u nás to každopádně potkalo systém psychiatrické péče. Navíc k tomu přispěla normalizace, která představovala naprosté ztuhnutí, stagnaci a myšlenkovou impotenci. Zůstala kontrola a moc.“

„Po vystudování medicíny jsem v roce 1982 nastoupil do dětské psychiatrické léčebny v Opařanech. Psychiatrie mě tehdy už nějakou dobu zajímala intelektuálně, ale až tam jsem přišel do kontaktu s realitou toho, jak se ten systém stará o lidi, kteří jsou nějakým způsobem myšlenkově jinak nastavení, kteří mají jinou percepci světa. Znal jsem místního primáře, byl to náš rodinný přítel. Znal jsem ho jako člověka, který dříve nelegálně vedl skauty, jako takového velkého humanistu. Ale tam jsem najednou viděl, jak se jako součást toho systému chová vlastně velice krutě. Bylo tam oddělení pro starší chlapce. Je pravda, že tam byli i kluci s poruchami chování, takže to nebylo snadné prostředí. Ale ten způsob, kterým je oni takzvaně ‚léčili‘ byl opravdu příšerný. Stále se tam ozývala taková ta stará představa, že duševní choroba představuje určitou posedlost zlým duchem, kterou je třeba z člověka vytáhnout. To, co jsem tam tehdy viděl, bych dnes nazval mučením a nelidských zacházením. Když se třeba do sebe ti kluci pustili, tak je vzali, odtáhli do koupelny, napustili vanu studenou vodou a dva velcí ošetřovatelé jim v ní drželi hlavu, až se skoro utopili. Tomu se říkalo ‚plavák‘. To mi hlava nebrala. Ten systém říkal, že pomáhá lidem, kteří jsou na tom velmi složitě, ale dělal takovéhle věci. V momentu, kdy by oni potřebovali více podpory, struktury a lásky, dostávali ti kluci úplný opak. Ale těm, kdo v tom systému pracovali, na tom nepřišlo nic zvláštního. Já jsem byl naštěstí takový anarchista. Bylo pro mě hodně důležité, co si o věcech sám myslím. Postupně jsem si začal říkat, že bych ten systém chtěl svými malými silami změnit.“

/

“At the time of their foundation, institutions have various high, humanistic goals. But when the people with those ideals and goals leave, new people come and the goals disappear, only the building and its rules remain. According to Goffman, this is the time when the total institution arises. This is the danger for every system. And here it encountered the system of psychiatric care. The period of the so-called Normalisation contributed to it; it was a time of complete rigidity, stagnation and mental impotence. Only control and power persisted.”

“After I graduated from Medical school in 1982, I started working at a children mental hospital in Opařany. I’d been intellectually interested in Psychiatry for some time already but there I came in contact with the reality of how the system cares for those who have a different mental set-up, who have a different perception of the world. I had known the local senior doctor, it was a family friend. I had known him as a person who had illegally worked as a scout leader and who had been a great humanist. But there I saw him behaving within the system in a very cruel manner. There was a department for adolescent boys. It’s true that there were boys with behavioral disorders so it wasn’t an easy environment. But the way which they “treated” them was horrendous. I could hear echoes of this old notion that a mental illness is some sort of possession with evil spirit which needs to be exorcized. Today I could call what I saw there torture and inhumane treatment. When the boys started to fight, the caretakers grabbed them, took them to the bathroom, filled the bath with ice-cold water and held their heads plunged into it as long as they didn’t drown. That was called “a plunger”. I couldn’t get it. The system claimed to help people who were in a difficult situation but did such things. In the moment when the boys needed more support, a structure and love, they were given the complete opposite. And it didn’t feel weird to those who worked for the system. Luckily, I was an anarchist. It was important for me how I thought about such matters. Gradually I became persuaded that I would like to change the system with all my subtle might.”

__

Během následujících dvou týdnů budu sdílet příběhy lidí se zkušeností s duševním onemocněním. Na úvod zařazuji rozhovor s Janem Pfeifferem, který se dlouhodobě angažuje v boji za práva lidí s psychiatrickou diagnózou. V posledních letech působí v různých evropských zemích jako expert na reformu péče o duševní zdraví. Zároveň je také jedním ze zakladatelů organizace Fokus Praha, díky které tato série mohla vzniknout.

/

In the following two weeks I will share stories of people with an experience of mental illness. I start the series with an interview with Jan Pfeiffer who has been a proponent of rights of people with psychiaric diagnosis for a long time. In the recent years he has been working in various european countries as an expert of reforming mental health care. He was also one of the founders of Fokus Praha which assisted me a great deal in the making of this series.