Powered by Seat

Archiv: Únor 2017

HOPRG_1994a

„Before 1989 there was a lot of African countries that were sympathetic to the communist block. So they used to send students here. I heard that the first black student came already in 1954. I always wanted to go out of Senegal and eighteen years ago, a friend of mine who studied here told to me to come. Before I was in Paris for some time but I’d already spoken French and I wanted to learn a new language. So now I speak Czech, můžeme mluvit česky. Or we can speak both. Prague was something new for me: Dobré pivo, hezký holky. But it was difficult at the beginning – neuměl jsem dobře ani anglicky, ani česky. Jakmile někde viděli, že se snažím mluvit, tak se mi ale snažili pomoct. But then I went to the metro: Každý na tebe čumí, ty vole! It was difficult to get use to. I found there is many ways to look at a person. Some people smile at you, někdo čumí jako tele, as if he didn’t ever see a black guy, some people look at you angrily, with their eyes saying ‚what the fuck are you doing here?!’. But us Senegalese people are proud – jsme hrdí. Takže já jim očima odpovídám: ‚Take it easy. We are only one kind, man. Každý má právo hledat nový, lepší život.’“

„Bydlím na Žižkově a jednou jsem se chystal jet do centra na rande. Mladá holka, vyvinutá, moc pěkná. I stood at a tram stop, natěšenej, že jo. Ale najednou ke mně přišla babička a říká, česky: ‚Prosím vás, můžete mi pomoct? Jdu k doktorovi, ale sama tam nedojdu.‘ Jestli ji vezmu za ruku. V duchu jsem si říkal: Babi, ty vole, já mám rande! Ale samozřejmě jsem jí odpověděl: ‚Ano, babička, jistě, babička.‘ A tak jsme šli, hodně pomalu. It was funny: Kolem nás auta, řidiči na nás překvapeně koukali. Paní povídala o sobě a svém zdraví, co ji kde bolí, a hodně mi děkovala. Byl to super pocit, it was beautiful – my Senegalci si starých lidí vážíme. Tady babičky často bydlí samy, nemají žádnou pomoc, u nás bydlí celé rodiny pohromadě. Když jsme s babičkou došli nahoru k doktorovi, tak jsem běžel na tramvaj, ale na rande jsem přijel pozdě, holka už byla pryč. Ale vůbec jsem nelitoval. Protože to bylo ještě lepší než rande.“

/

„Před rokem 1989 mnoho afrických zemí sympatizovalo se zeměmi Východního bloku. A posílaly sem studenty. Slyšel jsem, že první černošský student přijel už v roce 1954. Já jsem chtěl vždy vyjet ze Senegalu a před osmnácti lety mi kamarád, co tady studoval, napsal, ať přijedu sem. Předtím jsem byl chvíli v Paříži, ale francouzsky už jsem uměl a chtěl jsem se naučit nový jazyk. Takže dnes mluvím česky, můžeme mluvit česky. Nebo můžeme mluvit oběma jazyky. Praha pro mě byla něco nového: Dobré pivo, hezký holky. Ale na začátku to bylo těžké – neuměl jsem dobře ani anglicky, ani česky. Jakmile někde viděli, že se snažím mluvit, tak se mi ale snažili pomoct. Ale pak jsem vlezl do metra: Každý na tebe čumí, ty vole! Na to bylo těžké si zvyknout. Zjistil jsem, že je mnoho různých způsobů, jak se můžete dívat na člověka. Někteří lidé na vás smějí, někdo čumí jako tele, jako dkyby v životě neviděl černocha, někdo se dívá výhrůžně, očima říká „co tady sakra děláš?!“. Ale my Senegalci jsme hrdí lidé. Takže já jim očima odpovídám: Buďte v klidu. Všichni jsme lidé. A každý má právo hledat nový, lepší život.“

„I live in Žižkov district and once I was on a way to a date in the city centre. A young girl, well-developed, really beautiful. I stood at a tram stop, all axcited. But then a granny came to me and said, in Czech: Could you please help me? I am on a way to a doctor but I can’t manage on my own. She asked if I could go with her and hold her. In my head I thought: Dude, granny, I have a date! But obviously I replied: Yes, granny, of course granny. And so we walked, very slowly. It was funny: There were cars passing us by and its drivers looked at us, they were very surprised. The granny was telling me about herself and her health issues and she was thanking me a lot. That was a great feeling, it was beautiful – we Senegalese have a lot of respect to elders. Here, many grannies live on their own, have no one to help them, in Senegal they live together with the rest of the family. When we got to the doctor, I ran to catch a tram but I came late for the date, the girl was gone. But I had no regrets. Because it was even better than a date.“


HOPRG_1992c

(2/2) „I think that most people deliberately avoid seeking instability in their lives. But since I’ve always had a fairly chaotic life – living in half a dozen countries – I do not feel stimulated when my life is simply stable, prosperous and efficient. Recently I was offered a reasonable job opportunity here in Prague but I chose to decline it. Instead I want to seek further adventures in Central Asia and Russia. The joy of feeling lost on a local level, within unfamiliar surroundings has encouraged me to continue doing the same further afield in more remote parts of the world. Although opting for a more unpredictable and mobile life has many disadvantages, it is perhaps the only way I can satisfy my urge to wander and recapture the sensations of liberty I felt when I was first lost as a child. When I came to Prague, I thought I would live here for a year or two but now I feel an uncontrollable need to move constantly. So I’ll be leaving Prague this weekend. Due to the way I am, I don’t think I will feel sad about my departure. But I do feel very grateful for what the city has given me.“

/

„Myslím, že většina lidí se v životě záměrně vyhýbá věcem, které přináší nestálost. Ale jelikož já jsem vždy měl poměrně chaotický život – žil jsem v šesti zemích světa –, tak se necítím být dostatečně stimulován ve chvílích, kdy vedu stabilní život, kdy si vedu dobře a efektivně. Nedávno mi někdo tady v Praze nabídl poměrně slušnou práci, ale já jsem se ji rozhodl odmítnout. Místo toho chci jet hledat další dobrodružství do oblasti Střední Asie a do Ruska. Radost z pocitu, že jsem ztracen v mně neznámém prostředí města, mne dodal odvahu, aby se pokoušel o to samé ve vzdálenějších koutech světa. Přestože život na cestách je méně předvídaelný a má mnohé nevýhody, tak pro mě představuje možná jedinou možnost, jak uspokojit mou naléhavou potřebu toulat se a znovu zažívat onen pocit svobody, který jsem vnímal, když jsem se poprvé ztratil jako dítě. Když jsem přijel do Prahy, tak jsem si myslel, že tady budu žít rok či dva, ale nyní cítím nekontrolovatelnou potřebu být neustále v pohybu. Takže tento víkend Prahu opouštím. Vzhledem k tomu jaký jsem, si nemyslím, že budu při odjezdu smutný. Ale každopádně se cítím být velmi vděčný za to, co mi tohle město dalo.“


HOPRG_1992a

(1/2) „When I was growing up I was always getting lost. I don’t really know why but I used to go out of the house and wander. These are some of the strongest childhood memories I have. Because in a sense, I think it was the first time I felt free. We lived in Indonesia back then. Once, I think I was around four, I went out of the house and I just walked and walked. My mother was very shocked when she managed to find me much later, I can still see the expression on her face. I think that was one of the reasons perhaps why I later started to see ‚getting lost’, and my memories of it, as something negative. It was only when I came to Prague a few months ago that I began to re-consider.“

„Last year I came across a reference in an academic journal about ‚psychogeography’. It’s an approach that studies how one is psychologically altered by walking in urban environments. I’ve always enjoyed walking very much so I began to try to apply this theoretical framework to my own explorations of the city. For example, how the width of streets, certain styles of architecture, obstacles such as benches or low walls, broken glass, puddles, crowds of people, uneven terrain, and shadows alter my walking tempo and patterns, unconsciously leading me to walk in certain directions, in unusual ways, and thus reshaping my thoughts or emotions. I first read about it when I was visiting Berlin and the next day I went for a twelve-hour walk. Perhaps it was the exhaustion, but in the end I felt more in tune with the city than I had in the past when I walked only in a very direct way, from one place to another. That’s the way many people tend to walk – they have their goal in mind and follow the most efficient path. But you are unlikely to really find anything interesting or unusual this way. Such a linear approach increasingly appears unfulfilling for me too, because I have a curiosity to explore, and the desire to seek new, fresh experiences. That’s why I like to go out just before the rain or just after it. Or why sometimes I just walk directly straight, even through a crowd of people. It’s a bit rude actually, I know, but you have to find ways to entertain yourself. And there are so many possibilities just with walking! Lately I’ve been walking six times a week, usually for three to ten hours each time. And every time I try something different to see how it affects my experience: Do I carry something? Do I listen to music? Do I just have earphones in my ears to deaden the sound? In which shoes do I walk? Do I wear a thick coat? Do I go out on a cold day without it? Do I walk at a certain speed or do I vary my speed? And you can also play around with the environment. For example, you can carry a map of another city and then use it to try to explore your own city. Or you can have a system of walking; say two left turns and then a right turn. Or you simply don’t think about where you’re going at all. Today I didn’t expect to walk in this part of Prague. But because I took a random tram and then I just walked in a deliberately chaotic manner, I ended up here. That’s how my walks usually are: chaotic, but filled with unforeseen and delightful encounters, such as this one.“

/

„Když jsem byl malý, tak jsem se neustále ztrácel. Ani nevím proč, ale chodíval jsem často z našeho domu a toulal se po okolí. Jsou to pro mě jedny z nejživějších vzpomínek z dětství. Protože to v jistém smyslu bylo poprvé, kdy jsem se cítil být svobodný. Žili jsme tehdy v Indonésii. Jednou, to mi mohly být čtyři roky, jsem vyšel z domu a prostě šel a šel. Moje matka byla zděšená, když mě po dlouhé době našla, stále si vybavuji výraz její tváře. Myslím, že to byl jeden z důvodů, proč jsem později začal ‚ztrácení se‘, a mé vzpomínky na to, vnímat jako něco negativního. Až před několika měsíci, když jsem začal žít v Praze, jsem o tom znovu začal uvažovat jiným způsobem.“

„Loni jsem v jednom akademickém žurnálu narazil na termín ‚psychogeografie‘. To je přístup, který studuje, jak na lidskou mysl působí chůze v mětském prostředí. Já jsem vždy měl chůzi rád, a tak jsem se začal pokoušet uplatňovat tento teoretický rámec během mých průzkumů měst. Začal jsem si třeba všímat toho, jak šířka ulic, určité architektonické styly, stíny, překážky jako jsou lavičky, nízké zdi, střepy, louže, davy lidí či nerovný terén ovlivňují rychlost a vzorce mé chůze, jak mne nevědomky vedou k tomu, že jdu určitým směrem, určitým netradičním způsobem a jak se tím zárověn proměňují mé myšlenky a emoce. Poprvé jsem o tom přístupu četl, když jsem byl na výletě v Berlíně. Hned druhý den jsem podnikl dvanáctihodinovou procházku. Možná to bylo tím, jak jsem byl vyčerpaný, ale na jejím konci jsem měl pocit, že to město znám daleko lépe, než jsem ho znal dříve, kdy jsem chodil velmi přímočarým způsobem, od jednoho místa k druhému. To je způsob, jaký uplatňuje většina lidí – mají v mysli vytyčený cíl a jdou k němu tou nejvíc efektivní cestou. Ale tímto způsobem jen těžko objevíte něco zajímavého či neobvyklého. Takový lineární přístup k chůzi se mi zdál být nezáživný. Jelikož jsem zvídavý, tak rád hledám stále nové, čerstvé zkušenosti. To je důvod, proč se například rád chodím projít těsně před deštěm či těsně po něm. Nebo proč někdy jdu prostě rovně, i skrze dav lidí. Je to trochu neurvalé, ja vím, ale člověk se musí nějak zabavit. A jen v chůzi existuje tolik možností! V poslední době chodím šestkrát za týden, většinou jdu tři až deset hodin v kuse. A pokaždé zkouším něco nového a všímám si, jak to ovlivní můj prožitek: Nesu něco? Poslouchám během chůze hudbu? Nebo jen mám v uších sluchátka, které tlumí okolní zvuky? V jakých jdu botách? Mám na sobě teplý kabát? Nebo jdu v zimě bez kabátu? Jdu stále stejnou rychlostí? Nebo průběžně rychlost chůze měním? A člověk si také může vyhrát s prostředím. Například můžete vzít mapu jiného města a použít ji při prozkoumávání toho vašeho. Nebo si můžete vytvořit určitý systém, třeba, že vždy zahnete dvakrát doleva a pak doprava. Nebo taky o tom, kam jdete vůbec nepřemýšlíte. Já jsem dnes nevěděl, že půjdu skrze tuto část Prahy. Ale jelikož jsem u domu nasedl na zcela náhodnou tramvaj a pak záměrně šel naprosto chaotickým způsobem, tak jsem se tady ocitl. Moje procházky jsou v poslední právě takové: Chaotické. Ale také plné netušených a příjemných setkání, jako je to naše.“


Roztocký masopust / Carnival of Roztoky

hop_masopust2017_1a hop_masopust2017_2a hop_masopust2017_3a hop_masopust2017_5a hop_masopust2017_7a hop_masopust2017_8a hop_masopust2017_9a hop_masopust2017_10a hop_masopust2017_11a hop_masopust2017_14a hop_masopust2017_15a hop_masopust2017_16a hop_masopust2017_18a hop_masopust2017_19a hop_masopust2017_20a hop_masopust2017_21a hop_masopust2017_23a hop_masopust2017_24a hop_masopust2017_25a hop_masopust2017_26a hop_masopust2017_28a hop_masopust2017_29a hop_masopust2017_30a hop_masopust2017_31a


HOPRG_1993a

„Já jsem původně muzikant, ale dostal jsem artrózu, a tak jsem se po revoluci začal živit počítači. A samozřejmě jsem na nich začal hrát i hry. Nejdřív hlavně různé adventury, ale postupně i střílečky, RPG-čka, všechno možné. Všechno jsem to hrál, mám toho doma tři banánové krabice. Pořád je ve mně ten malý kluk. Televize mě moc nebere, u té je člověk moc pasivní. Protože po vás nic nevyžaduje. V hrách si alespoň trénuji mozek, protože neustále musím přemýšlet, nacházet nějaká řešení. Ale hlavně je to prostě radost – taková, že u toho pak někdy sedím do čtyř do rána. Až se na mě děti zlobí. Syn je programátor, ten se mi spíš směje. Ale společně v rodině hrajeme deskové hry. To se všichni sejdeme, celá rodina, sedneme si ke stolu a hrajeme. Třeba od šesti od večera do dvou do rána. Vypijeme k tomu pár flašek vína, zasmějeme se. Jen mě někdy děti pozlobí – nedávno se na mě domluvily, poslaly mě do pasti a nechaly mě třikrát umřít.“

/

„I was a musician at first but I got an arthrosis and so after the Velvet revolution I started to work with computers. And, obviously, I started to play computer games. In the beginning I played mainly all kinds of adventure games but later I started with first-person shooters and RPGs. I’ve played it all, I have three banana boxes full of games. There is still the little boy inside of me. I don’t really like TV, that makes you too passive. Because it doesn’t require anything from you. In games I can at least train my brain because I have to think about something all the time, find solutions of various problems. But mainly it’s just fun – to the point that sometimes I sit behind the computer till 4 a.m.. And my children gets angry at me. My son is a programmer, he rather makes fun of me. But we play board games together as a family. We come together, all of us, sit at a desk and play. From six in the evening until two at night. We drink a few bottles of wine, we have a laugh. But my kids tease me sometimes – recently they had made a pact, sent me into a trap a let me die three times in a row.“


HOPRG_1991a

„Nedávno jsem měla narozeniny, už takové nehezké číslo. Já vypadám mnohem mladší, než jsem, ale třicet už mi není. A narozeniny vás donutí bilancovat: Co asi tak dělají lidé mého věku? Jsem žena, takže jsem biologicky limitovaná a cítím, že můj věk už se začíná nachylovat. Že se budu muset rozhodnout, jestli chci nebo nechci mít rodinu. Už delší dobu cítím určitý tlak, hlavně z mé vlastní rodiny. Chodíte na rodinné oslavy, všichni vědí, kolik vám je, a vy se tam furt objevujete bez partnera, bez dětí. Já jsem z vesnice a v naší rodině panují takové ty klasické představy o tom, jak by se žena v mém věku měla projevovat. V pokročilejších hodinách – a stádiu upravenosti – mi říkají: ‚Už ho prosím tě přiveď!‘“

„K tomu je tady taková okolnost, na kterou jsem dlouho nebrala ohled: Můj zdravotní stav. Asi před čtyřmi lety jsem se začala léčit s depresí, která předtím dlouho ovlivňovala můj život. Nemohla jsem se soustředit, jen vstát a udělat si snídani byl pro mě velký úkon. Ještě před rokem jsem nebyla pořádně schopná vyjít z domu. Asi i proto jsem si uvědomila, že nemá smysl něco lámat přes koleno, něčeho litovat. Beru věci tak, jak jsou. A nedávno jsem to konečně přiznala i rodině. Dříve jsem různé věci sváděla na svou nespolehlivost – třeba když jsem přijela o den později, než jsem řekla. Teď jsem ale v sobě zlomila svou hrdost a řekla to mámě po telefonu. Pak jsem jí ještě napsala e-mail, kde jsem popsala, jak ty uplynulé roky probíhaly. Já teď zrovna sháním práci a když se podívám do svého životopisu, tak vidím, že se mi v podstatě pět let ztratilo ze života. Ale tím, že jsem to dokázala rodičům říct, se náš vztah hodně pročistil. Když se s nimi dnes bavím, tak už tam nejsou ty nevyslovené otázky. Když jsme se viděly teď o víkendu, tak jsme se s mámou objímaly, což u nás není úplně normální gesto. A nedávno slavila kulaté narozeniny, kde jsme spolu dokonce tančily.“

/

„I had a birthday recently, not a very nice number anymore. I look much younger than I really am but the time when I was thirty is long gone. And birthday make you think: What do people of my age do? I am a woman so I am biologically limited and I feel that I am approaching an age when I will have to decide if I want to have a family or not. For some time already I’ve been feeling a certain pressure, especially from my own family. You go for a family celebrations, everybody knows how old you are and you appear there without a partner, without kids. I come from a village and people in our family have the traditional ideas about what a woman of my age should do. In the later hours – and with more alcohol in blood – they tell me: ‚Please, just bring him already.’“

„There is another thing that is important but that I ignored for a long time: My health. Abour four years ago I started a treatment of my depression that had been affecting my life for a long time. I was not able to focus, in some periods it was a big success for me only to get up and make myself a breakfast. A year ago it was still hard for me to go out of the house. I guess this also helped me to realize that I don’t want to force anything, to regret things. I take everything as it is. And recently I finally told about it to my family. Before I used to justify my behaviour by saying that I was unreliable person – like when I arrived to my parents house a day later than we’d agreed. Now I’ve swallowed my pride and I told my mom over the phone. When I wrote her an e-mail and I described to her the previous five years. Now I try to find a new job and when I look into my CV, I can see that the five years basically vanished our of my life. But when I told my parents, our relationship got much better. When I speak with them now, there are no longer their unspoken questions. When I saw my mom this weekend, we hugged. That’s not a common gesture in our family. And recently, when my mom had a celebration of her round-figure birthday, we even danced.“


HOPRG_1990a

„V listopadu ’89 jsme s manželem byli na mnoha manifestacích, i s dcerou, která tehdy byla na začátku vysoké školy. Začali jsme tam původně chodit s ní a s jejím tehdejším přítelem, protože jsme se o ně báli. Pamatuji, jak jsme na začátku seděli doma u televize a sledovali záběry z Národní třídy. To byl šok. Protože já se do té doby jen jednou setkala s tím, že by se na veřejnosti mlátili děti – a to bylo za války. Tehdy jsem šla s babičkou poblíž Gymnázia Jana Keplera, kolem budovy bývalé jízdárny, kde před odsunem shromažďovali Židy. Mně mohlo být tak osm let a z té budovy vyběhlo asi tak stejně staré dítě. Vyběhl voják, chytil ho a táhl ho zpátky. Na to jsem si v tom listopadu vzpomněla. A přišlo mi neskutečné, že se opět dějí takové scény. Já strašně nemám ráda davy, vždy jsem se jim snažila vyhýbat, ale bylo zajímavé, že když jsme pak stáli na Letenské pláni a kolem nás byly stovky tisíc dalších lidí, že mi to vůbec nevadilo. Všechno jsme to prožívali, s představou, že dcera bude mít daleko volnější život, že bude moci dělat to, co bude chtít, a nejen to, k čemu se dostane. Já sama se od té doby cítím být daleko uvolněnější. Protože dnes nemusíte neustále kontrolovat, co říkáte a komu to říkáte. Nám od dětství vštěpovali: Mlč, nikde nic neříkej. Když tě někdo osloví, nemluv s ním, nevíš, kdo to je. Za války u nás v sousedství gestapo obcházelo byty a rodiče se báli, aby děti něco neprozradily. Když to slyšíte pořád dokola, tak to ve vás zůstane. Za komunismu jsem na to už byla zvyklá a dceři jsme tehdy říkali to samé: Nikomu neříkej, s kým jsi mluvila, co jsi četla, co jsi poslouchala. Povídej si o počasí, to je téma, u kterého nenarazíš. Já ani dnes nejsem žádný kontaktní člověk, ale povídám si teď tady na ulici s vámi. Protože vím, že byste ani neměl kam jít a komu co povídat. Koho by dnes zajímalo, co si myslím?“

/

„Me and my husband took part in many of the demonstrations of 1989, also with our daughter who was a freshman at a university. We started to go there with her and her boyfriend at the time because we were worried about them. I remember watching the TV news on 17th of November where they showed a footage from Národní třída. That was a shock for me. Because it was only the second time in my life when I saw children being beaten up in public – the first time was during the war. I have a memory of me and my grandma walking near Johannes Kepler Grammar School, past a buidling of a former riding hall, where they were gathering Jews before their transports. I think I was around eight years old. Suddenly a child, about my age, came running out of the building. A soldier ran after it, grabbed it and dragged it back. I remembered the scene in the 1989. And I found it hard to believe that I saw such scenes again. I don’t like crowds, I’d always try to avoid them but when we stood on the Letná plain and there were hundreds of thousands people around us, I didn’t mind at all. We were going through all of it, hoping that the life of our daughter would be much more free, that she will be able to do whatever she pleases and not only the things somebody else allows her. I myself feel to be much more relaxed now. Because today you don’t have to constantly restrain yourself, monitor what you say and who you say it to. My generation used to hear: Be quiet, don’t say anything to anybody. When somebody approaches you, don’t speak to them – you don’t know who they are. During the war there was gestapo going around apartments in our neighbourhood and our parents were afraid that the children would spill the beans. And when you hear such things over and over, it will stay inside of you. Under Communism I was already accustomed to it and we used to say the same things to our daughter: Don’t tell anyone whom you spoke to, what you read, what you listened to. Talk about the weather, that’s a safe topic. Today I am still not a person who would seek talking with others but I do speak with you here on the street now. Because I know that you wouldn’t even have a place and people to go to and inform what I’ve said. Who would be interested in what I think nowadays?“


HOPRG_1989a

„Já jsem si myslel, že umím fotit, ale v roce 1994 jsem poznal fotografku, která se vrátila z Ameriky, a zjistil jsem, že vůbec fotit neumím. Hned jsem to viděl. Když jsem se ji snažil napodobit, tak to nikdy nedopadlo dobře. Začal jsem tedy pracovat s ní, jako její asistent. K tomu jsem si pořídil velkoplošný tisk a graficky jsem upravoval knihy. Ale před dvěma lety mi začal slábnout zrak. Myslel jsem si, že to je stařecká slepota, ale loni v létě jsem zjistil, že už nic nepřečtu ani s brýlemi. A že už nejsem schopný zaostřit foťák. Na očním mi řekli, že mám ucpanou centrální žílu do oka. Že slepnu a oni to budou jen zpomalovat. Ale že si už nikdy nic nepřečtu. To je pro mě strašná představa. Čekám teď na jednu operaci a pořád doufám. Nechci dopadnou tak, že budu někde stát s nataženou rukou. Říkám si, že budu klidně mít sedmery brýle, dalekohled, čelovku – že možná už v té práci nikdy nebudu ‚oči‘, ale že budu moci být alespoň ‚ruce‘.“

/

„I though I was a good photographer but in 1994 I met a woman photographer who returned from USA and I realized that I was not good at all. I noticed it right away. When I tried to imitate her, the result ware never good. And so I started to work with her as her asistent. I also strarted to do a large format printing and book design. But two years ago my vision started to fade. I thought it was a senile blindness but last summer I realized that I was not able to read even with my glasses on. And that I was not longer able to focus a camera. Doctors told me that my central eye artery was clogged. That I am going blind and that they are only able to slow the process down. But that I won’t be able to read anything anymore. That’s a terrible vision for me. Now I wait for a surgery and I still have some hope. I don’t want to end up standing somewhere like a beggar. I say to myself that I wouldn’t mind having seven pairs of glasses, a binoculars, a headlamp – that at work I may never be ‚eyes‘ again but that I might at least have a chance to be ‚hands’.“


HOPRG_1988a

„V pětadvaceti letech jsem se jednoho dne probudil a cítil, že se mi ten čas krátí. Říkal jsem si, že jsem tady už čtvrt století a nebyl jsem spokojený s tím, co jsem za tu dobu v životě stihl. A nechtěl jsem, abych se probudil zase za pár let a cítil se stejně. A tak jsem si tehdy položil takovou tu základní otázku: Co mohu udělat pro to, abych byl lepší? Já jsem byl tehdy docela líný, měl jsem špatnou a špatně placenou práci a moc jsem si sám sebe nevážil. Když jsem se na sebe podíval do zrcadla, tak jsem se nedokázal respektovat. Mě vždy lákalo studovat vysokou školu, být mezi inteligentními lidmi, ale z různých důvodů se mi to nepovedlo. Místo toho jsem se pohyboval v ne úplně dobré skupině lidí – mnoho z nich jsem později odstřihl. Protože jsem si řekl, že se zbavím všech svých závislostí a společnost lidí byla jedna z nich. Také jsem přestal s kouřením i s alkoholem. Začal jsem na sebe být tvrdší – dnes dělám i to, co se mi zrovna nechce. Jako třeba teď, když jdu do posilovny. Vidím na sobě, že jsem odhodlaný se změnit, že dokážu některé těžké věci zapomenout, že se nevzdávám. Dál dnes dělám číšníka, ale na velmi dobrém místě. Šetřím si peníze a chtěl bych se dostat na školu, jít studovat psychologii. Ze všeho nejvíc bych ale jednou chtěl mít plnohodnotnou rodinu, kterou jsem sám neměl. A uvědomuji si, že člověk nemůže udělat někoho jiného šťastným, pokud není šťastný on sám.“

/

„When I was twenty-five, I woke up one morning and felt that my time was running out. I thought that I’d been here for a quarter of century and I was not satisfied with what I’d accomplished so far. And I didn’t want to wake up in a few years and have the same feeling about my life. And so I asked myself the basic question: What can I do to be better? At that time I was quite lazy, I had a bad and badly paid job and I didn’t have much self-esteem. When I looked at myself into the mirror, I couldn’t find respect for myself. I’d always wanted to study at an university, to be among intelligent people, but for various reasons I hadn’t managed to do that. Instead there were not so good people around me – I cut loose of many of them later. Because I thought I would get rid off all my addictions and the company of others was one of them. I also quit smoking and drinking alcohol. I started to be more tough on myself – today I do even things that I don’t feel like doing at that moment. Like now, when I’m on the way to the gym. I can see that I am determined to change myself, that I am able to forget certain hard things, that I am not giving up. I still work as a waiter but at a very nice place. I save money so that I could go study psychology. But most of all, I would like to have a complete family, something I myself didn’t have. And I realize that you cannot make other people happy if you’re not happy yourself.“


HOPRG_1987a

„Bylo mi jednadvacet a myslel jsem si, že budu celý život bádat v oboru medicíny. Ale zjistil jsem, že na to nemám. A přijal jsem to – nešel jsem žádat o čtvrtý, děkanský termín zkoušky z anatomie. Místo toho jsem se rozhodl, že budu normálně žít. Že se osamostatním, ožením, že budu pracovat, sedět osm hodin za stolem. Začal jsem žít víc uspořádaně. Byl jsem časově ukotvený a tím pádem spokojený. Ale já jsem celkově šťastný člověk, protože já nic nechci. Takže nic nepotřebuji. Nikdy jsem netoužil po tom mít auta, chaty, lepší oblečení. Co mám, to mám. Necítím potřebu o něco usilovat. Třicet let jsem dělal účetního, pak ještě dvanáct let pokladníka na centrální pokladně. A ve všem jsem měl pořádek, systém. Já trpím obsedantně-kompulzivní poruchou, že musím vše rovnat do pravého úhlu. To je moje mánie. Takže jsem vždy měl krásně zarovnaný stůl, rovnal jsem stoly všem. Celý život zarovnaný, jak podle pravítka.“

/

„I was twenty-one and I thought that I would be a researcher in medicine. But then I found out that I didn’t have what it takes. And I accepted it – I didn’t go to ask for the fourth attempt to do the anatomy exam. Instead, I decided that I would live normally. That I would become independent, that I would marry and work nine to five. I started to live in a more orderly way. I was time-anchored and hence satisfied. But I am a happy person in any case because I never wanted anything. And so I don’t need anything. I never had a desire to have cars, houses, better clothes. I have what I have. I don’t feel an urge to strive for more. I worked as an accountant for thirty years and then for twelve next years as a cashier. And I had an order, a system, for everything I did. I have the obsessive-complusive disorder, I have to align everything to the right angle. That’s my mania. And so I always had my workdesk beautifully aligned and I used to align workdesks of all my collegues as well. All my life have been aligned, as if you used a ruler.“