Powered by Seat

Archiv: Únor 2017

HOPRG_1986a

„Před dvěma lety jsem vyhořela v práci. Jsem zahradní architekt a předcházelo tomu to, že jsem třináct let pracovala sedm dní v týdnů, patnáct hodin denně. Jela jsem v kuse – velké zakázky, budování firmy. Rodiče ve mně výchovou vybudovali určitou ctižádost, a tak jsem si po studiu říkala: Tak, teď jsem dostudovala tu druhou vysokou školu, teď se musím uplatnit! Být úspěšná! Ale když jste šikovný a ta práce vám jde, tak ji máte víc a víc. A vy si to ani neuvědomujete. Protože si nejdřív říkáte: Ty jo, to jsem ale pašák! Mám zakázky, mám úspěch, lidem se to líbí! Díváte se na to, jak vás ostatní oceňují a postupně zapomenete na sebe. Z vaší mysli se vytratí myšlenka, že práci děláte proto, že se vám líbí, že vás baví, a jen jedete jako stroj a děláte pro druhé. I když mezitím třeba vybudujete vlastní firmu.“

„Myslím, že když je člověk těsně před vyhořením, tak si to vůbec neuvědomuje. Máte takový drajv a pořád vám přijde, že zvládnete tohle a tohle a ještě tohle. Dělala jsem pro jednu velkou stavební firmu, veškeré sadové úpravy u jejich bytových domů. Přibírala jsem si další a další projekty a připadalo mi, že to je úplně v pohodě. Pak jsem ale jednoho dne dělala na zakázce, byla s klientem, a najednou mi začalo být hrozně úzko. Bylo mi i špatně od žaludku, dělali mi různé testy, ale zjistili, že to bylo psychického původu. Začala jsem tedy navštěvovat psycholožku a ta mi pomohla. Na začátku jsem ale byla ve stavu, kdy se mi nechtělo vůbec nic. Jela jsem k rodičům na hory a prvních čtrnáct dní jsem jen spala. Po nějaké době jsem začala chodit do lesa na procházky, ale jinak jsem jen naplňovala základní potřeby. Psycholožka mi řekla, že musím postupovat krůček po krůčku. Pro mě, kdo jsem byla vždy zvyklá jít mílovými kroky, to bylo těžké. Znamenalo to přijmout, že příští týden nebudu zdravá. Že úspěch bude už jen to, když ráno vstanu z postele a vyčistím si zuby. Nebo když zavolám kamarádovi a půjdu s ním na pivo. Musela jsem si začít uvědomovat malé věci, abych pak někdy zas mohla dělat ty velké.“

„S prací jsem začala velmi pomaloučku. Vzala jsem si dvě zahrady a ověřovala jsem si sama na sobě, jestli to půjde. Protože jsem nevěděla, jestli u té práce vůbec budu moci zůstat. Naštěstí jsem zjistila, že to vyhoření nesouviselo s tou danou prací jako takovou, ale spíše s tím, jak jsem jí dělala. Přestala jsem třeba spolupracovat s velkými firmami, více si dnes vybírám klientelu. Neberu ty, kteří spěchají – protože to jsou ti, kdo vás dostávají pod stres. Pak se člověk samozřejmě znovu dostane do stadia, kdy té práce přibývá. To jsem si ale velmi rychle uvědomila a další zakázky, na které bych už neměla kapacitu, přehazuji na kolegu. Mám už hranici. A užívám si, že u menších klientů mám daleko osobnější zpětnou vazbu. Celkově pro mě strašně důležité bylo poznání, že tu práci nemusím dělat. Že ji chci dělat.“

/

„Two years ago I suffered a burnout. I am a garden architect and for thirteen years prior to that moment, I used to work seven days a week, fifteen hours per day. I worked nonstop – big assignments, building up of the company. My parents raised me to be ambitious and so when I finished my studies I thought: So, now I’ve finished the second university programme, now I need to apply myself! To be successful! But when you are talented and you work well, you have more and more of it. And you don’t even realize it. Because at first you think: Wow, well done to me! I have a lot of work, I am being successful, people like what I do! You look at other people giving you praise and in time you forget about yourself. You loose a thought that you do the given work because you like and enjoy it. You just go on like a machine and work for satisfaction of others. Even though you may build up your own company in the meantime.“

„I think you don’t realize a thing when you are close to get burnt out. You have such a drive that you think that you can do this and this and that. I worked for a big construction company, did all the landscaping around their apartment buildings. I used to take on more and more of their projects and I thought everything was fine. But then one day I was with a client and I started to feel very anxious. I also felt sick with stomach and so doctors did various tests. But they found it was of psychological origin. And so I started to visit a therapist and she helped me. But at the beginning I was in such a condition that I didn’t felt like doing anything. I went to my parents house at a mountain area and I slept for fourteen days. After some time I started to go for walks in the forest but other than that I was just fulfilling basic needs. The therapist told me that I had to proceed step by step. That was hard for me because I had been used to take great leaps. I had to accept that I wouldn’t be healthy in a week’s time. That it would be a success only to be able to get up in the morning and brush my teeth. Or to call my friend and go for a beer. I had to learn to notice the small things so that one day I could be able to do the big ones.“

„I returned to work very slowly. At first I took only two gardens to work on. I tested if I would be able to do that. Because I didn’t know if I would be able to do the job at all. Fortunately I found out that the burnout was not connected with the work per se but rather with the way in which I’d been doing it. For example, I stopped to work for big companies, I am more picky with my clients today. I don’t work for those who are in hurry – those are the ones that get you stressed. But after some time, you obviously get into a point when you have more and more work again. But I realized it very quickly and now I move on the assignments for which I wouldn’t have the capacity to my colleague. I have a limit. And I enjoy that my current clients give me much more personal feedback of my work. It was very important for me to realize that I don’t need to do the work. That I want to.“


HOPRG_1985a

„Já jsem dítě štěstěny. Měla jsem krásné dětství a krásně jsem se vdala. Moc ráda vzpomínám na dobu, kdy jsem manžela potkala – než jsme se vzali, tak jsme spolu tři roky chodili. Bylo mi tehdy osmnáct až jednadvacet, studovala jsem, měla zázemí rodičů, zatím nic nemusela řešit. Jen tu naši lásku. Chodili jsme do divadla, na koncerty, na procházky, jezdili jsme se koupat. On je velký romantik, takže mi pořád nosil kytky, obrázky, dárečky. Ale celé ty tři roky jsme spolu nic neměli! Já jsem věřící, takže jsme čekali až po svatbě. Vím, že dnes na to ti mladí skočí hned na diskotéce, ale podle mě se hrozně okrádají. My jsme sice dlouho čekali, což nebylo snadné, ale byli jsme si potom vzácnější. Více jsme o sebe usilovali, i po svatbě, kdy přišly různé starosti, kdy udeřila realita.“

„Manžel sice Valentýna moc nedrží, to je novodobější svátek, ale mě to dnes trklo do očí. Všude samá srdíčka. Ale tam vám někdy mají hrozné nápisy! Třeba: ‚Za sex‘. Jak to nějaká holka může přijmout? No, já jsem koupila tohle, ‚Pro radost‘. Protože to si s manželem říkáme pořád – hlavně, abychom měli radost.“

/

„I am a child of fortune. I had a beautiful childhood and I also married very luckily. I like to think back about the time when I met my husband – we used to date for three years before we got married. I was eighteen to twenty-one back then, I still studied, my parents supported me and I didn’t have anything to worry about. Only our love. We used to go to theatres, for concerts, for walks, we used to go swimming. He is a great romantic and so he kept bringing me flowers, paintings and little gifts. But for the whole three years, we didn’t sleep together. I am religious and so we waited till after our wedding. I know that the young people today jump on it at a disco but I think they rob themselves a great deal. We had to wait for a long time which was not easy but after that we were more precious to each other. We had to take more care of each other, even after the wedding when all kinds of worries came, when the reality hit.“

„My husband doesn’t really celebrate the Valentine’s Day, it’s a modern holiday, but I noticed this gingerbread today. There were hearts everywhere. But sometimes there were so terrible inscriptions on it! Like: ‚For the sex’. How can any girl accept such a thing? Well, I bought this one that says ‚for joy’. Because that’s what we keep saying with my husband – that the main thing is that we are happy.“


HOPRG_1984a

„Few years ago I nearly wanted to take my own life. I was standing on a balcony, looking at the ground and it was like a promise. Like a magical travel agent out of this world. I did not jump. But reaching that pitch of sensitivity helped me realize that there is a curse of being sensitive. Because everybody thinks about the blessing of the sensitivity – oh, Rimbaud could write those great poems because he was so sensitive! Picasso could paint those great paintings because he was so sensitive! But artists can’t always survive their sensitivity. There’s a shadow side of it. Which is that in the day to day life, you are simply awake to all the pains. Not only your own pain but also the pain of other people that you see. The homeless people that you see – and notice – on the street, for example. At that time, back at the balcony, I also felt the pain of a broken relationship of seven years, of having a beautiful daughter together – that was the most acute pain –, the pain of a lack of recognition as an artist, of not having success, of not having money, the pain of various betrayals.“

„I’ve always been sensitive. I think that part of it is just inherent from being born with one hand – I always experienced people stares. It didn’t matter which room I entered as a child. I could try to dress very nicely, try to hide it, but of course I would be the only one noticed and pointed at. So that was the beginning. Whereas as a child I tried to hide my physical limitation, when I became an artist I actually wanted to explore it, to show my own soul. As an artist, you have to become vulnerable, that’s something people can identify with. And so throughout the years I was keeping my sensitivity as a kind of a treasure – because it’s a barometer of what’s really happening in my life. As a sensitive person I have moods, mood swings that are uncontrollable. Some days I wake up and I just feel absolutely awful. And I don’t even know why. But I believe it’s because on some subconscious level, I am sensitive towards what’s happening in the world. I am taking it in.“

„A month or two before I had my closeness to breaking down, I had read a story about a father in America who threw two of his children off the roof. And then he jumped himself. When I read it, I thought: My god, how could someone do that? How could he possibly do that? But after that experience I realized there are equations of sorrow when this betrayal plus that dissappointment minus that friendship can equal a wish to destroy yourself. When you find yourself in such a moment, in that equation, you need a plus one. Fortunately, as I stood on that balcony, I had that plus one in my mind. It was a woman I knew. The fact that she was in my life, that I would soon see her, was the plus one that held me back.“

„I think that the whole experience gave me a better empathy with people who do find themselves overwhelmed by their equations of sorrow. When they don’t have that plus one. And it also gave me a drive to be that plus one for others.“

/
„Před pár lety jsem si v jednu chvíli téměř šáhl na život. Stál jsem na balkóně, díval se dolů a cítil, že to je takový příslib. Jako kouzelná cestovka, která člověka pošle z tohoto světa. Neskočil jsem. Ale to, že jsem tehdy dosáhl určitého vrcholu své citlivosti, mi pomohlo uvědomit si, že být hodně citlivý je vlastně kletba. Všichni totiž vždy mluví o tom, jaké je to požehnání – ach, Rimbaud psal tak krásné básně, protože byl tak vnímavý! Picasso namaloval tak krásné obrazy díky své citlivosti! Ne každý umělec ale svou citlivost přežije. Protože existuje i stinná stránka citlivosti. Projevuje se tak, že si jste v každodením životě vědomi každé bolesti. Nejen své vlastní, ale i bolesti lidí, které vidíte. Například bolesti bezdomovců, které vidíte – a kterých si opravdu všimnete – ve městě. Tehdy, na tom balkóně, jsem také cítil bolest z rozpadu sedmiletého vztahu, ze skutečnosti, že spolu máme krásnou dceru – tahle bolest byla nejnaléhavější –, bolest z toho, že jsem se cítil nedoceněn jakožto umělec, z nedostatku úspěchu, nedostatku peněz, z různých prožitých křivd.“

„Vždy jsem byl citlivý. Myslím, že částečně to vycházelo ze skutečnosti, že jsem se narodil jen s jednou rukou – vždy jsem musel snést pohledy lidí. Kamkoliv jsem jako dítě vešel. Mohl jsem se snažit hezky oblékat, snažit se to skrýt, ale samozřejmě jsem vždy byl středem pozornosti, jediný, na koho se ukazovalo. Tam to začalo. Zatímco jako dítě jsem se snažil své fyzické omezení skrývat, když jsem se později stal umělcem, tak jsem se to snažil prozkoumat, ukázat mou vlastní duši. Jako umělec musíte být zranitelný, to je něco, s čím se lidé dokaží identifikovat. Během let jsem si tedy svou citlivost schraňoval jako určitý poklad – protože je to barometr toho, co se skutečně děje v mém životě. Jako citlivý člověk mám své nálady, jejich neovladatelné výkyvy. Někdy se ráno vzbudím a cítím se naprosto strašně. A ani nevím proč. Ale věřím tomu, že je to proto, že na podvědomé úrovni jsem citlivý k tomu, co se děje okolo mě ve světě. Všechno to vstřebávám.“

„Měsíc či dva před tím momentem, kdy jsem byl blízko zhroucení, jsem četl příběh o jednom otci z Ameriky, který hodil obě své děti ze střechy. A pak sám skočil. Když jsem to dočetl, tak jsem si říkal: Pane Bože, jak toho může být někdo schopen? Jak to mohl udělat? Ale po té své zkušenosti jsem si uvědomil, že existují rovnice utrpení, kdy se může stát, že když se tato zrada sečte s tímto zklamáním a od toho se odečte tamto přátelství, tak se to bude rovnat touze zničit sám sebe. Když se ocitnete v takové chvíli, v takové rovnici, potřebujete, aby vyšlo plus jedna. Naštěstí jsem tehdy na tom balkóně v mysli to plusové číslo měl. Byla to žena, kterou jsem znal. Skutečnost, že tehdy byla v mém životě, že jsem věděl, že ji brzy uvidím, byla oním ‚plus jedna‘, které mě zadrželo.“

„Mám za to, že jsem díky té zkušenosti schopný lépe se vcítit do lidí, kteří se dostanou do situaci, kdy jsou přemoženi rovnicí vlastního utrpení. A nemají na konci ono plusové číslo. Dodalo mi to touhu stát se oním plusovým číslem pro druhé.“

__

Luciena jsem sice potkal a fotografoval už před lety, ale každou chvíli ho v Praze někde zahlédnu, a tak jsem se ho zeptal, co je nového. Zde je ukázka jeho fotografické tvorby.

/

Even though I did meet and photograph Lucien few years back, I often see him somewhere in Prague and so I though I would ask what’s new. See a preview of his photography work.


HOPRG_1983a

„Já jsem byla každou zimu černá, furt černá, všichni okolo černá. Kdybych byla bílá, tak bych byla za chvíli jako prase, a tak jsem si řekla, že to letos zkusím s červenou. Chtěla jsem být trochu jiná, být vidět. A koukám, že to funguje!“

/

„Every winter I used to wear black, all the time black and everybody around wore black. If I would be in white, I would soon get dirty and look like a pig and so I thought I would try to wear red this year. I wanted to be a bit different, to stand out. And it works!“


HOPRG_1982a

„Mám tři děti, ale obě dcery, ke kterým jsem vždy měla blízko, se mi vdaly do zahraničí – do Spojených států a do Kanady. Mám tam sedm vnoučat, ale vidím je jednou za rok. Dřív když ještě byly malé, jsem se o ně starala, od malička jsem je piplala. Byla doba, kdy jsem u nich byla deset měsíců v roce. Ale teď už vyrostly, jsou tam a já jsem tady. Před rokem mi do toho zjistili rakovinu prsu. Mám za sebou dvě operace, ozařování. Fyzicky jsem na tom celkem dobře, ale cítím na sobě, jak mě to všechno změnilo – jsem teď ke všemu kritická a mnohdy nemám na nic chuť. Syn mi říká, že mám depresi, ale já tomu říkám depresivně-reaktivní stav – protože to je reakce na objektivní příčiny. Když mi tu nemoc diagnostikovali, tak za mnou přiletěly obě dcery a přiletěla i jedna má oblíbená vnučka. Všechno jsem jí říkala a cítila jsem, že mi rozumí, že dokáže porozumět tomu, co prožívám. Ale za deset dní byla pryč. Přestože mě utěšuje, že dcery, vnuci i vnučky se tam mají dobře, tak já se občas cítím hrozně sama. Už dlouho jsem v penzi a je to trapné, ale já se prostě nudím. Jsem doktorka, vždy jsem byla hodně aktivní, mezi lidmi, a teď? Chodím sice každý týden na angličtinu, chodím nakupovat textil, chodím do knihovny, čtu si, ale někdy se takhle hodiny courám po Praze, jen abych měla co dělat. Cítím se jak Bludný Holanďan.“

/

„I have three children but both of my daughters, whom I’ve always been close with, married abroad – in the United States and in Canada. I have seven grandchildren over there but I see them once a year. Before, when they were little, I used to take care of them, pamper them. There was a period when I would spent ten months a year over there. But now they’ve grown up, they are over there and I am here. And what’s more, they diagnosed me with a breast cancer. I had two surgeries, radiation therapy. Physically I am doing okay but I feel how it all changed me – I am now much more critical towards everything and on many times I don’t feel like doing anything. My son tells me that I have a depression but I call it a deppresively-reactive state – because it’s a reaction to objective causes. When I was diagnosed with the illness, both of my daughters flew here and one of my favorite granddaughtes came with them. I was telling her everything and I could feel that she understood what I was going through. But in ten days she was off. Even though it comforts me that my daughters, grandsons and granddaughters are doing well over there, there are moments when I feel very lonely. I’ve been retired for a long time and embarrassingly as it sounds, I get bored sometimes. I am a doctor, I was always a very active person, always among people. And now? I go to English class every week, I go to buy clothes, I go to a library, I read but sometimes I just wander around Prague, just that I would have something to do. I feel like the Flying Dutchman.“


HOPRG_1981a

„Myslela jsem si, že jsem ho dobře vychovala. A do jeho patnácti let to jakž takž šlo. Ale pak od nás odešel můj manžel. Nebyl to jeho biologický otec, ale od pěti let ho vychovával. A on z nás byl ten tvrdý – když syn jednou přišel ze školky s roztrhanýma ponožkama, tak ho seřezal vařečkou do krve. Já jsem byla ta, kdo se vždy snažil mluvit, domlouvat, vysvětlovat. Což ale potom už nefungovalo. Chytil se party a nedokončil školu. Zařídila jsem mu druhou, soukromou, ale po čtvrt roce mi oznámili, že ho tam skoro neviděli. Dělal si, co chtěl. Nejtěžší pro mě bylo přijmout, že je různých věcí schopen – pozvat si kamarády a zdemolovat byt, ukrást mi rodinné zlato. Tedy on prý ne, to ti jeho kamarádi. Ale já už dál nemohla, a tak jsem ho vyhodila. Už byl dospělý. Řekla jsem mu, ať si jde a zkusí se starat sám o sebe. Odešel, chvíli byl po kamarádech, pak ho k sobě na půl roku vzala moje maminka. Našel si práci a poprosil mě, jestli by se mohl vrátit ke mně. A já řekla ‚ano‘. Ale fungovalo to zas jen chvíli. Začal mi brát peníze, půjčoval si bez dovolení auto, nepřispíval na nájem. Věděl, že já sice vždy nadávám, ale že je moje jediné dítě. Využíval toho. A já se dlouho využívat nechala. A nikdy jsem se mu nenaučila říci ‚ne‘. Ani, když za mnou kdysi přišel, že s kamarádem koupí byt v Ostravě za tři sta tisíc, že nám z toho půjdou peníze. Já mu na to dala a pak se dozvěděla, že žádný byt nekoupili. Místo toho to dal za slečny, za diskotéky, za drogy. Za všechno, co tahle doba nabízí. Já se mezitím musela odstěhovat z bytu, protože jsem to už finančně nezvládala.“

„Před pár lety se odstěhoval pryč z Prahy, bydlí s přítelkyní. Furt mi dnes říká, jak ho to všechno mrzí. Omluvil se mi mnohokrát, ale vždy po nějakém průseru. Což je mi k ničemu. Ale myslím, že čím je starší, tím je to lepší. Jen nevím, jestli to tak je i u mě, já ho totiž pořád nedokážu odmítnout. Někdy jde jen o takové maličkosti. Nedávno za mnou přijeli a říkali, jak se jim líbí ta moje dvojitá peřina, jak by bylo fajn ji mít. Nakonec s ní odjížděli.“

/

„I thought I raised him well. Until he reached fifteen, it was quite okay. But then my husband left us. He was not his biological father but he had been raising him since he was five. And he was the strict one – when my son once came from a kindergarten with his socks torn, he smashed him to the blood with a stirring spoon. I was the one who always tried to talk with him, to persuade him, to explain things. But it didn’t work no more. He started to go out with a pack and he didn’t finish school. I arranged a second one for him, a private one, but after three months they told me that they hardly ever saw him in there. He did what he wanted. The most difficult for me was to accept that he was capable to do certain things – to invite friends over and demolish the apartment, to steal family gold. Well, he said it was not him but one of his friends. But I couldn’t take it anymore so I threw him away. He was an adult after all. I told him to go and to try to take care of himself. He left, stayed with some of his friends and then my mom took him with her for half a year. He found a job and asked me if he could go back to live with me. And I said ‚yes’. But it worked only for a brief time. He started to steal money from me, to borrow my car without a permission. And he didn’t give me any money for a rent. He knew that I always scolded him but that he was my only child. He took advantage of it. And I let him. I never learnt to tell him ‚no’. Not even when he came to me one day and said that he and his friend wanted to buy an apartment in Ostrava for three hundred thousand crowns. He said that we could have money out of it every month. I gave him the money but then I found out that they didn’t buy any flat. Instead he spent it on girls, at disco’s, on drugs. On everything this era offers. In the meantime I had to move out of my apartment because I was not able to pay for it anymore.“

„A few years back he moved out of Prague, he lives with his girlfriend. He keeps telling me how sorry he is for everything that have happened. He apologized to me many times but it was always after some mess. Which is useless to me. But I think the older he gets, the better it is. But I am not sure if it works for me, I am still not able to say no to him. Sometimes it’s just minor things. Recently they came to visit and told me how they liked my double duvet, how nice it would be to have it. They left with it.“


HOPRG_1980a

„Jelikož jsme byli soukromníci, tak mě poslali v šedesátém čtvrtém na šachtu. Šel jsem pod zem – kladenský revír, důl Nosek, národní podnik Tuchlovice. Bydlel jsem ale v Praze na koleji, s jedním Indonésanem, jehož táta byl tehdy v Indonésii místopředseda vlády. Hodně jsme se s tím klukem skamarádili, já se díky němu naučil indonéštinu. Jednou jsem přišel ze šichty, on byl takový smutný, tak povídám: ‚Kumárku, co je ti?‘ ‚Už jsem nebyl tři roky doma,‘ povídá. Další den jsem jel za mámou, řekl jí o tom, a ona souhlasila, že nám dá na letenky. Jednosměrná do Jakarty tehdy stála 12 000 korun pro jednoho, to byly velké peníze. Ale máma za sebou měla dva roky v Osvětimi a čtyři roky na ruské frontě, a tak měla velký důchod. Dala si ale podmínku: ‚Musíš se mi vrátit,‘ řekla. Tušila, že se mi tam bude líbit, že budu mít zaječí úmysly. Nakonec jsme tam zůstali přes léto, tři měsíce. Já hlavně cestoval. Byl jsem na Jižní Sumatře, na Západní Sumatře, na Jávě, na Bali, na Borneu. V džungli! Kvůli té jsem tam jel. Bavily mě orchideje, bavily mě stromy, ryby. To byla krása. A poznal jsem, že ti lidé mají stejné starosti jako my, že jen jinak vypadají a jedí jiné věci, třeba gado-gado nebo kuře na kokose. A moc se mi líbilo, jak se o to jídlo a vůbec všechno dělí. Protože tam se nepůjčuje, tam se dává. V indonéštině se dá říci ‚dáš mi?‘ nebo ‚já chci‘, ale ne ‚půjčíš mi?‘. Ajajaj, já prostě nevím, co bych v životě bez těch Indonésanů dělal. Vrátil jsem se tam pak ještě dvakrát, jednou i s manželkou. A s tím Kumarem – který si nakonec vzal jednu Češku – jsme zůstali v kontaktu až do jeho smrti.“

„Já jsem vždy uznával všechny lidi, přestože se to tady nenosilo. Došel jsem si k myšlence, že když někoho bouchnu, tak ho to bude bolet stejně jako mě. Že z něj poteče stejně červená krev jako ze mě. Já později v Praze pracoval v nemocnici, vystudoval jsem dálkově medicínu a byl taková ‚sestřička‘. Ale i já zůstávám pro každého úplně stejný. Lidé mě tady na Proseku znají a často mě někdo osloví ‚doktore‘. Ale já jim vždy říkám: ‚To si nechte do špitálu. U piva a před Bohem jsme si rovni.‘“

/

„Since there were private entrepreneurs in my family, I was sent in 1964 to a mine shaft. I went underground – Kladno coal district, Nosek mine shaft, the national corporation Tuchlovice. But I lived in Prague in a dormitory, with a guy from Indonesia whose father was a Deputy Prime Minister of Indonesia at the time. We became good friends and I learnt Indonesian. Once I came back from the shift and I found him looking sad: ‚What’s the matter, dear Kumar?’, I asked. ‚I haven’t been home for the past three years,‘ he said. On the following day I went to visit my mom, I told her about it and she agreed to give us money for flight tickets. A single ticket to Jakarta costed 12 000 crowns at the time which was a lot of money. But my mom was in Auschwitz for two years and spent four years at the Russian front so she had a big pension. But she had her condition: ‚You have to come back,‘ she told me. She suspected that I might like it over there, that I might want to stay. In the end we stayed over the summer, for three months. I travelled a lot. I visited West Sumatra, South Sumatra, Java, Bali and Borneo. I was in the jungle! That was why I had wanted to go there at the first place. I was interested in orchids, in trees, in fish. That was beautiful. And I realized that the local people were dealing with the same troubles as we were in here, that they just looked different and ate different things, like gado-gado or chicken with coconut. And I really liked the way they shared food and everything else. Because they don’t just lend things over there, they give it. In Indonesian you can say ‚would you give me‘ or ‚I want‘ but you cannot say ‚would you lend me?’. Oh My, I just don’t know what I would do in life without the Indonesian people. I returned there two more times, once with my wife. And we kept contact with Kumar – who wed a Czech girl – until his death.“

„I always had respect for all the people, even though it was not a popular stance around here. I thought: When I hit someone, it would hurt him the same way it would hurt me. He would bleed the same way I do. Later I worked at a hospital in Prague, I studied medicine through a distance learning programme and I worked as a ‚nurse’. But I also still remain the same for everybody. The people here in Prosek know me and somebody often adresses me ‚doctor’. But I always say: ‚Leave it for the hospital. When we drink beer and before God we are all equal.’“


HOPRG_1979a

„Two years ago, my whole family decided to move to Prague. We lived in Milano but my mom is Czech and so we used to visit Czech Republic a lot. We were quite fed up with Italy and so one day we thought: Why don’t we move? A week later we booked our flight. It didn’t take us a long time before we found an apartment and before we found a job. I am really in love with the city, it’s so beautiful. And I have to say that I’ve found amazing people here – almost all of them foreigners though. There is a big international community – I have friends from Georgia, Kyrgyzstan, UK, America, Brasil, Lithuania or Portugal. I never learnt any Czech because everybody speaks English. But I didn’t know anybody around here at the beginning so I used to go to clubs and pubs alone – something I never did before because when you go out in Italy, you go with a group of friends. But it’s really easy to meet new people around here – well, again, mainly the foreigners. The Czechs seem to be sort of closed and shy. I don’t know why but I’ve noticed that they usually start to speak to me when they are drunk.“

/

“Před dvěma lety jsme se celá rodina rozhodli přestěhovat do Prahy. Žili jsme v Miláně, ale moje máma je Češka, a tak jsme dříve Českou republiku často navštěvovali. Měli jsme Itálie po krk a jednoho dne jsme si proto řekli: Proč se nepřestěhujeme? Týden nato jsme koupili letenky. Netrvalo dlouho a našli jsme si byt i práci. Já si to tady opravdu zamilovala, je to krásné město. A musím říct, že jsem zde našla skvělé lidi – většina z nich jsou ovšem cizinci. Je tu velká mezinárodní komunita lidí – mám kamarády z Gruzie, z Kyrgyzstánu, z Británie, Ameriky, Brazílie, Litvy nebo z Portugalska. Zatím jsem se vůbec nenaučila česky, protože všichni mluví anglicky. Zpočátku jsem tu ale nikoho neznala, a tak jsem sama chodila do hospod a klubů – to jsem dřív nikdy nedělala, protože když jdete někam ven v Itálii, tak ve skupině přátel. Ale je opravdu snadné potkat zde nové lidi – no, opět spíš cizince. Češi se mi zdají být takoví uzavření a stydliví. Nevím, čím to je, ale všimla jsem si, že se mnou většinou začínají mluvit, až když jsou opilí.”


HOPRG_1977a

„It’s funny – a week ago I was approached on the street by a Czech girl who writes a script for a musical play. She was going around, asking people what choice should one of her characters take at a turning point of her life, at a moment, when there are two possible ways in which she could go. It was interesting because this is a question I usually ask myself. Which way should I go? Should I choose the easiest way? Or the more tortuous one? I told her that I would prefer to go the more difficult way. Because I think that’s the path I’ve chosen in life. I think that when things are complicated, it’s the real life. Or at least that’s what I tell myself.“

„My childhood was not easy. My father was always quite violent towards us children. Not physically but in his words. He suffered a lot from the behaviour of his own father. He puts himself as his victim but he doesn’t say it. He wants to appear as the strong man who had overcame everything that happened to him. That’s why it’s difficult to speak with him about it. And so although my family always had everything to be happy, we were not. I was often very sad, I cried a lot. My father always gave us quite contradictory orders – in psychology it’s called ‚double-bind’. An example of it could be when you tell someone ‚be spontaneous!’. You are commanded to do something that should be natural. It’s very disturbing for a child.“

„When I grew up, I didn’t want to forgive him at first. So I chose to break contact. For two years I did not talk with him at all. I think that this was the easy way for me. But then I realized that he was part of my life and that I couldn’t pretend as if he didn’t exist. I began to speak with him again. But I tried to persuade myself that the past was the past and I acted as if nothing had happened, as if I had nothing to forgive him. That was the other extreme. Now I have a vision of out relationship which is much more nuanced. I am currently building it. Because I think that sometimes it’s best to choose a third option, a way that doesn’t really exist. So as for now, I try to keep a safe distance from him – that’s one of the reasons why I now study in Prague – but at the same time I try to keep the contact. I think it’s him who has to find the solution to make things better. In the meantime I try to rebuild myself so that I can rebuild our relationship.“

/

„To je zvláštní – před týdnem mě na ulici zastavila jedna Češka, která právě píše scénář pro muzikál. Chodila po ulicích a ptala se lidí, jak by se jedna její postava měla rozhodnout v klíčovou chvíli jejího života, v moment, kdy má před sebou dvě možné cesty kudy se může vydat. To pro mě bylo zajímavé, protože takovou otázku si často sama kladu. Kudy bych se měla vydat? Mám jít tou nejjednodušší cestou? Nebo tou, která je více klikatá? Nakonec jsem tehdy odpověděla, že bych zvolila tu obtížnější cestu. Myslím, že takovou jsem zvolila i v životě. Mám za to, že když jsou věci složité, tak je to znak opravdového života. To alespoň říkám sama sobě.“

„Neměla jsem snadné dětství. Můj otec se k nám dětem choval poměrně násilně. Ne ve svých činech, ale ve slovech. Sám si hodně vytrpěl od svého otce. Vnímá se jako jeho oběť, ale nikdy by to neřekl nahlas. Chce působit jako ten silný chlap, který všechno, co se mu přihodilo, dokázal překonal. Proto je těžké s ním o tom mluvit. A tak přestože měla moje rodina vše proto, aby byla šťasná, nikdy jsem šťastní nebyli. Já bývala často hodně smutná, dost jsem se nabrečela. Otec nám vždy dával různé protichůdné příkazy – v psychologii se tomu říká ‚dvojná vazba‘. Jako příklad se dá uvést, když někomu řeknete: Buď spontánní! Dostáváte příkazem něco, co by se mělo stát přirozeně. To je pro dítě hodně stresující.“

„Když jsem vyrostla, tak jsem otci zprvu nechtěla odpustit. Rozhodla jsem se přerušit veškerý kontakt. Dva roky jsem s ním nepromluvila. Myslím, že tehdy jsem zvolila tu snadnou cestu. Pak jsem si ale uvědomila, že je součástí mého života a že nemohu předstírat, že neexistuje. Začala jsem s ním opět mluvit. Ale tehdy jsem se snažila přesvědčit sama sebe, že minulost pominula a chovala jsem se, jako by se nikdy nic nestalo, jako bych mu neměla co odpouštět. To byl druhý extrém. Dnes mám myslím daleko komplexnější vizi našeho vztahu. Právě na ní pracuji. Protože si myslím, že někdy je nejlepší zvolit třetí cestu, tu, která předtím neexistuje. Takže pro teď se snažím držet si od něj bezpečnou vzdálenost – to je jeden z důvodů, proč dnes studuji v Praze – a zároveň se snažím udržet s ním kontakt. Myslím si, že je to on, kdo musí najít nějaké řešení pro to, aby se věci zlepšily. Já se mezitím snažím obnovit sama sebe, tak abych mohla přebudovat náš vztah.“


HOPRG_1976a

„Dřív jsem měla velké astma, kdy jsem občas musela jen ležet a i tak jsem to sotva udýchala. V takový moment opravdu dáváte všechno své usílí jen do toho, abyste se vůbec nadechl. Jednou, když jsem takhle ležela a nemohla skoro nic, jsem měla takový záblesk, kdy jsem si řekla, že i v tomhle musí být nějaké štěstí. Že kdyby se to náhodou nezlepšilo a já nebudu moci dělat nic jiného, tak že v tom pro sebe musím něco najít. To byl pro mě moment, kdy jsem začala víc pozorovat svou mysl a tělo. Začala jsem dělat vipassanu, kde máte třeba za úkol zavřít oči a v mysli pozorovat svou břišní stěnu – jak se při dýchání zvedá, jak klesá, jaké jsou v ní různé tenze. To je vtipné cvičení, protože si uvědomíte, jak ta vaše mysl pořád někam chodí. Jak je najednou zas v nějakém příběhu, jak si doma uklízí, jak plánuje. Při meditaci se učíte vodit ji tam, kam vy chcete. Koncentrovat ji. A z toho podle mě vzniká určitá obyčejnost, kdy více prožíváte takovou tu jednoduchou přítomnost. Já jsem si třeba loni dala za cíl naučit se být ‚líná‘ – aby moje mysl mohla pozorovat svět a ne abych seděla v metru a říkala si: No, teď přijdu domů, uvařím si večeři, pak se na něco podívám, pak si chci zahrát na housle… V mysli už máte skoro dovařeno, ale přitom stále sedíte v tom metru. Chtěla jsem být schopná tohle postřehnout a říct si: No, teď sedím v metru. Nemusí se přeci pořád něco dít. Snažím se takto svou mysl trénovat – aby nekočírovala ona mě, ale já ji. Ale je to výzva pro každý den. Před chvílí jsem si šla třeba koupit oběd – říkala jsem si, že si na něj udělám dostatek času, že dobrý oběd udělá tělu dobře a mysl bude klidná. Jednoduchý proces, na který ale všichni často zapomínáme. I mě dnes během toho napadalo: Ale mohla bych jít mezitím ještě na kafe s tou kamarádkou, cestou nakoupit, ještě tamto stihnout, a tamto… Dokázala jsem si ale říct: Ne, nezůstanu v tom frmolu. Budu mít čas dát si oběd, moje tělo bude mít čas ho strávit. Jednoduchá, obyčejná věc.“

/

„I used to have such an asthma that I had to lie in bed and even though I did so, I still had problems breathing. At such moments, you really invest all your efforts into breathing in. Once I was lying in bed and couldn’t do a thing, I had a sort of epiphany when I told myself there must have been some good in this. That if it didn’t get better and I couldn’t do anything else, I had to be able to find something in it for me. That was a moment when I started observing my mind and my body. I started doing vipassana meditation where your task is to close your eyes and observe your diaphragm – how it goes up and down during breathing, the tensions in it. It’s a funny exercise because you realise how your mind keeps on going somewhere. How it’s in a story, how it cleans up your apartment, how it plans. You learn how to guide your mind to places you want to take it during mediation. To concentrate. There is a sort of ordinariness in it which evolves from mediation when you experience the simple present moment. I gave myself a task last year – to learn how to be ‘lazy’– so as my mind could observe the world and so as I didn’t sit in a metro and think: So now I come home, make myself dinner and watch something and then I want to play my violin… You almost finished your dinner in your mind but you are still sitting in the metro. I wanted to be able to notice and tell myself: Now I’m in a metro. Nothing else has to happen. I try to train my mind like this – so as it doesn’t conduct me but so as I’m the conductor. But it’s an every-day challenge. I have just gone to buy myself lunch and wanted to have enough time for it because good lunch makes your body feel good and your mind becomes peaceful. A simple process which we often forget about. But I still had the nagging thoughts that I could see my friend for coffee instead, buy groceries on the way, manage this and that… But I managed to say: No, I don’t want to be in such a turmoil. I will have the time for lunch, my body will have the time to digest it. A simple, mundane thing.”