Powered by Seat

Archiv: Březen 2017

HOPRG_2009a

„A few years back I worked as a drama instructor in Malawi, doing theatre of development. The main idea of it is that production of a threatre play should rise from the people themselves. In Malawi, for example, there was this NGO that produced radio dramas that were broadcasted in various rural areas of the country. In some villages people formed circles of around ten persons that came together, listened to the radio dramas and themselves performed theatre plays. These were the people we worked with. We didn’t tell them what to do but we helped them with structure of the play and with the production. In one of the villages, they decided to do a play about something that had recently happened there – some foreign aid programme had given the local community cement to build a new school but the workers decided to use sand and mud instead, sold the cement and kept the money. Come first rain and the school was gone. This was the subject they addressed in their performance. Everybody from the village came to see it, maybe five hundred people. Including local politicians, village chiefs and probably also the workers who stole the cement. The play ended in a very sad way and the audience got very angry. They called a local politican up front and asked him what he was going to do about it. He was sweating in panic. He didn’t know if he was going to get home alive so he started promising all kind of stuff. I guess that’s one way towards a change. Thanks to this experience I realized how important it is to do work that connects with people. There is so many theatre pieces and movies coming out these days – but often it’s that people go to watch them, think nothing of it, forget about it in a week and go to watch something else. It’s entertainment but in a way it’s a waste of everybody’s time. On the other hand, when you let people tell their stories and through the stories to discuss what is going on around them, it can really affect them, change their lives. Not everybody’s, of course. But if I am able to help even one or two people through my work, I think that my existence is gonna be worth it.“

/

„Před několika lety jsem pracoval jako učitel divadla v Malawi, dělali jsme takzvané rozvojové divadlo. Tento přístup stojí na myšlence, že divadlo by mělo vycházet z lidí, kteří ho dělají. V Malawi to bylo tak, že jedna nezisková organizace nahrávala rozhlasové hry a vysílala je ve venkovských oblastech země. V některých vesnicích lidé vytvořili malé skupiny o přibližně deseti lidech. Ti se scházeli, společně poslouchali rozhlasové hry a sami hráli divadlo. S těmito lidmi jsme pracovali. Neříkali jsme jim, co mají dělat, ale pomáhali jsme jim se strukturou představení a s jejich produkcí. V jedné vesnici se například rozhodli, že připraví vystoupení o události, která se tam nedávno předtím stala – jedna rozvojová agentura jim poskytla cement na stavbu školy, ale dělníci se rozhodli, že ji postaví z písku a bláta, že cement prodají a nechají si peníze. Pak poprvé zapršelo a škola byla pryč. Tohle téma tedy zpracovávali v divadelní hře. Přišla se na ni podívat celá vesnice, snad pět set lidí. Včetně místních politiků, vesnických náčelníků a pravděpodobně i těch dělníků, co ukradli cement. Hra měla velmi smutný závěr a publikum bylo opravdu naštvané. Předvolali jednoho místního politika a ptali se ho, co s tím bude dělat. Stál tam před nimi a zděšením se celý potil. Nevěděl, jestli se domů dostane ve zdraví, a tak začal slibovat různé věci. Myslím, že takováhle situace představuje jeden ze způsobů, jak něco změnit. Já si díky téhle zkušenosti uvědomil, jak důležité je vytvářet díla, která skutečně komunikují s lidmi. V dnešní době vzniká mnoho divadelních her a filmů, ale často je to tak, že na ně lidé jdou, nic si o nich nepomyslí, za týden na ně zapomenou a jdou se podívat zase na další. Je to oblast zábavy, ale svým způsobem to je ztráta času pro všechny zúčastněné. Na druhou stranu, když necháte lidi vyprávět jejich vlastní příběhy a skrze ně mluvit o věcech, které se dějí okolo nich, tak je to může opravdu ovlivnit. Může to proměnit jejich život. Samozřejmě, že ne život každého. Ale říkám si, že pokud díky své práci dokáži pomoci alespoň jednomu či dvěma lidem, tak můj život bude mít smysl.“


HOPRG_2006a

Háje


HOPRG_2007a

„Celý život jsem dělal v ČKD Lokomotivka, hned po škole jsem tam nastoupil do učení. Táta byl zámečník, starší brácha zámečník, a tak mě na záměčničinu poslali taky. Ještě mi ani nebylo patnáct. Já jsem narozený v říjnu, takže jsem byl vždy o rok dopředu. Můj brácha byl takový knihomol, ale nebyl šikovný na řemeslo, a já to měl přesně naopak. Byl jsem trochu grázl, ale věci mi šly od ruky. Otec dělal v té době v ČKD vedoucího plánovaní a jednou mi povídá: ‚Vencovi – bráchovi –, tomu pomůžu, někam ho protekčně dostanu. Ale tobě, tobě spíš budu škodit. Ty se musíš prosadit sám.‘ A já se opravdu prosadil. Po třech letech v učení, okolo roku 1962, jsem se dostal na montáž lokomotiv. To byla špice, lepší místo v tom podniku pro zámečníka nebylo. Já byl v sedmém nebi. Dostal jsem se k ruce nějakému panu Koňatovi, takovému tvrdému, ale prima chlápkovi z Horních Počernic. Dost mě toho naučil. Měl změněnou pracovní dobu, chodil do práce o odcházel z ní o patnáct minut dřív – aby stíhal autobus. Ode mě vyžadoval, abych o tu čtvrt hodinu chodil dřív také, ale na těch posledních patnáct minut mi vždy navalil tolik práce, že to nešlo stíhat. Pan Koňata později zemřel, ale mě tohle zůstalo – postupně jsem si zvykl chodit do dílny na pátou ranní, o hodinu před ostatními. Zaprvé mě to bavilo, a za druhé jsem za tu hodinu vždy stihl tolik práce, kolik jsem jindy udělal za dvě. Celkově ta výroba dost jela, to byla opravdu výrobní linka. Vyrábělo se hlavně pro Sovětský svaz, stovky lokomotiv ročně, někdy i dvě denně.“

„Zůstal jsem tam jako jeden z posledních, byl tam až do chvíle, kdy to kleklo, kdy to rozprodali. A rozkradli. Hned po revoluci jsme tušili, že se něco stane, ale já jsem pořád doufal. I ve chvíli, kdy jsme viděli, že už padly i jiné velké státní podniky. Nakonec jsme padli i my. Cítil jsem to jako křivdu – že se nás tehdy nikdo nezastal, že tehdejší vláda nic neudělala. V můj poslední den, v roce 1990, jsem šel z podniku se svoji svářečskou kuklou a na vrátnici mě zastavila cizí ochranka. Že tam tu kuklu musím nechat, že se nic nesmí odnášet. To se ve mně vařila krev. Musel jsem se pak jít ožrat. Protože když jsem odcházel z dílny, tak jsem viděl, jak už tam stojí taková tlupa chlapů s řezákama a s pilkama v rukou. Naposled jsem se otočil a viděl, jak se na to vrhli – na měď, na železo, na všechno. To byla naprostá likvidace. Už během měsíců, které tomu předcházely, tam každou chvíli přijelo auto a lidé kupovali NC stroje za babku. A co se neprodalo, to se sešrotovalo. Můj ponk, pracovní deska, byla zhruba na místě, kde má dnes Sparta v O2 aréně střídačku. Když jsem tam šel prvně na hokej, tak jsem se rozhlídl a snažil se prostorově si to všechno představit – kde co stálo, kde co bylo. A už není.“

/

„I worked in ČKD Lokomotivka company my whole life, I started as an apprentice right after I finished school. My father was a locksmith, so was my older brother and so I was sent to be a locksmith as well. I wasn’t even fifteen at that time. I was born in October and so I’ve always been a year ahead. My brother was a bookworm but he wasn’t a skilful craftsman. I was the other way around. I was a punk but I could made things done. My father used to be a Head of Planning in ČKD and once he told me: ‚I will help Venca – that was my brother – to get ahead. But I will be hard on you. You have to break through on your own.‘ And I did. Around 1962, after three years as an apprentice, I got a position in montage of locomotives. That was the best, the best position for a locksmith in the whole company. I jumped for joy. I was assigned as an assistant of some Mr. Koňata, a tough but nice guy from Horní Počernice. He taught me a lot of things. He had a changed work hours, he used to come and go from work fifteen minutes earlier – so that he could catch a bus. And he insisted that I would come to work fifteen minutes earlier as well. But for the last fifteen minutes, he always gave me so much work that I couldn’t manage to finish on time. Later Mr. Koňata died but I went on with it – gradually I made a habit to come to work at five a.m., an hour before everybody else. For once I enjoyed the work and the second thing was that I was always able to do twice that much of work as on other times. The whole company’s production was huge, it was like a production line. We produced mainly for the Soviet Union, hundreds of locomotives per year, sometimes even two on a single day.“

„I remained there as one of the last people, until the moment it conked out, when they sold it out. When it got looted. Right after the Velvet revolution we suspected something to happen but I still had some hope. Even when we saw that other big state companies had fallen. In the end we did too. I thought it was an injustice – that nobody spoke up for us, that the government didn’t do anything. On my last day, in 1990, I was walking out of the factory, I carried my own welding helmet and I got stopped by an unknown security guys. They told me that I couldn’t take the hemlet, that nothing could be taken out of there. My blood was boiling. I had to go to get drunk later. Because as I was leaving my workshop earlier, I saw a bunch of men standing around with cutters and saws. I turned back for the last time and I saw how they threw themselves into work – to get copper, to get iron, to get everything. That was a total liquidation. Already in the months before this there were cars coning all the time, people bought CN machines for a song. The things that didn´t get bought were scrapped. My workbench used to stand more or less at the place of a current player’s bench of Spartas Prague hockey club in O2 arena. The first time I went to see a hockey game in there, I looked around and I tried to imagine the space and everything in it as it was – where everything used to stand. And stand no more.“


HOPRG_2005a

„I have been in Prague for seven months but I plan to stay here forever. Because I really like it here. I can see that the local people are quite cautious of foreigners, especially when they don’t speak Czech, but I never once felt like I didn’t belong here. I know that I just have to win people’s trust. And I really like the level of honesty of people. In Holland, where I am from, you go to a supermarket and everyone is smiling at you. You are their customer so they have to smile, they know that. They’re being told by their bosses: Doesn’t matter how you feel, you have to be friendly! But you can see it’s all fake. It’s different here, people are being themselves. If they have a bad day, you can tell. You go to buy groceries and it’s: Here is your food, fuck off, go home! I like that.“

/

„Jsem v Praze sedm měsíců, ale plánuji tu zůstat napořád. Protože se mi tu fakt líbí. Vnímám, že místní jsou poměrně ostražití k cizincům – především, když nemluví česky –, ale nikdy jsem nepocítil, že bych sem nepatřil. Vím, že si u lidí nejprve musím získat důvěru. A opravdu se mi líbí, jak jsou tady lidé upřímní. V Holandsku, odkud jsem, jdete do supermarketu a všichni se na vás usmívají. Jste jejich zákazník, a tak vědí, že se na vás musí usmívat. Jejich vedoucí jim říkají: Nezáleží na tom, jak se cítíte, musíte být přátelští! Ale člověk vidí, že to je všechno falešné. Tady je to jiné, lidé jsou sami sebou. Když zrovna nemají den, tak to poznáte. Jdete nakoupit a je to v podstatě: Tady máš to jídlo a teď běž do hajzlu! Mně se to líbí.“


HOPRG_2002a

„Já jsem takový potulný pianista, člověk, co se oženil s muzikou. Hrál jsem už na gymnáziu, vystupovali jsme s kapelou na různých večírcích a na plesech. Zažívali jsme s tím opravdu hodně švandy. Až takovou, že když jsem vystudoval fakultu, tak jsem cítil, že moje touha dál dělat muziku byla silnější, než pocit, že bych založil rodinu. A tak už to zůstalo. V roce 1970 jsme začali jezdit na Západ, většinou do Západního Německa, do Švýcarska nebo Švédska. Měl jsem tam samozřejmě přítelkyně, ale preventivně jsem usoudil, že bude lepší se nevázat. Protože jsem viděl, že by ta žena musela přetrpět moje neustálé muzikantské cesty, moji přítomnost-nepřítomnost. Dlouho jsem žil tak, že jsme jeden den pozdě večer skončili ve Stuttgartu a druhý den už hráli v Hamburku. A společné cestování muzikanta s manželkou se většinou nevyplácí. Muzikant musí mít prostor pro small-talk s hosty, pro komunikaci s okolím. Na to se mnohdy zapomíná. Dnes ráno jsem hrál v jednom pražském hotelu během snídaní. Je to moc příjemné prostředí a člověk se tam setkává prakticky s celým světem. Jsou tam lidé z Asie, z Ruska, ze Západu. To byla věc, která mě vždy na muzice lákala – že je internacionální, že může oslovovat kohokoliv. Mluvím několika jazyky, na každou zemi mám určitý repertoár. Vím, co mají lidé rádi a baví mě, když na to reagují. A vysloveně pookřeji, když je publikum znalejší a vyžádá si nějakou méně známou skladbu. Muzika je pro mě dodnes neustálá výzva – naučit se novou skladbu, doplnit si repertoár, uspokojit vždy nové publikum. A můj život je takový, že dělám, na co mám zrovna chuť. Třeba zahrát si o půlnoci. Kdysi jsme hrávali v Praze v klubu Alhambra a jeden číšník mi povídá: ‚Ty jednou umřeš na klávesách!‘ Řekl jsem mu: ‚Jo, to beru!‘“

/

„I am an itinerant pianist, a man who got married with music. I already played at high school, we used to perform with our band at parties and on balls. We had a lot of fun. So much fun actually, that when I graduated from university, I felt that my desire to go on doing music was stronger than to start a family. And it always remained that way. In 1970 we started going to the West, usually to West Germany, Switzerland or Sweden. I did have girlfriends over there but I made a preventive decision not to commit to a serious relationship. Because I understood that a woman would have had to tolerate my constant music trips, my presence-absence. For a long time I lived in a way that one night we finished a gig in Stuttgart and next night we had a show in Hamburg. And it’s usually not good if a musician travels with a spouse. Because he has to have space for small-talks with guests, for communication with people around. Musicians tend to forget about it. This morning I played in a Prague hotel during breakfasts. It’s a very nice place a you can meet practically the whole world over there. There are people from Asia, from Russia, from Western countries. That was something which I always liked about music – it’s internationality, the fact that you can speak to anyone through it. I speak several languages and I have a repertoire for every country. I know what people like and I enjoy when they respond to it. It makes me utterly happy when the audience is well-versed in music and requests a lesser known piece. Music is a constant challenge for me – to learn a new piece, to update my repertoaire, to satisfy a new audience. And I do what I feel like doing. Like playing a piano at midnight. A long time ago we played in Prague’s club Alhambra and a waiter told me: ‚You’re going to die on the keyboard one day!‘ I replied: ‚Yeah, that’s fine with me!’“

__

Video ze soutěže „Pianista roku 2014″ / „Pianist of the Year 2014″ video


HOPRG_2003a

„I arrived to Prague thirty minutes ago. I got out of the car and now I feel like I’m in a parallel reality. There are people everywhere, there are places to go – in the afternoon we go for a film festival. My everyday life is now two hundred kilometres away, in a small German city. There is not much to do. And on Sundays it’s completely dead. The worst thing is that I’ve started to feel like I’m not really alive either.“

/

„Přijela jsem do Prahy před půl hodinou. Vylezla jsem z auta a teď mi přijde, že jsem se ocitla v paralelní realitě. Všude jsou lidé, je kam zajít – odpoledne jdeme na filmový festival. Můj každodenní život se dnes odehrává dvě stě kilometrů odsud, v malém německém městě. Nic moc se tam neděje. A v neděli je to tam úplně mrtvé. Nejhorší je, že mi tam začalo připadat, že už nejsem živá ani já.“


HOPRG_2001a

„Původně jsme dělali údržbu zeleně, ale to skončilo, a tak jsme hledali, co dělat s traktorem jiného. Oba jsme důchodci, potřebujeme si něco přivydělat, a tak teď už sedm let jezdíme tady na Proseku a rozvážíme letáky. Projedeme se, jsme na vzduchu, nesedíme doma u televize – můžeme mít pocit, že jsme ještě pořád užiteční.“

/

„We used to do a maintenance of greenery before but that ended and so we looked what to do with the tractor. We are both retired, we need to make some extra cash and so the last seven years we’ve been riding around here in Prosek, delivering flyers. We ride around, get some air, don’t sit at home and watch TV – we can have a feeling that we are still useful.“


HOPRG_2000a

„Od dětství jsem byl zcela jasně humanitně zaměřený. Pořád jsem jenom kreslil a matematice rozuměl čím dál tím míň. Z dějepisu a z češtiny jsem měl jedničky, ale z matiky jsem nakonec skoro prolít. Takže jsem nemohl pomýšlet na střední školu a musel jít do učení. Tehdy jsem měl veliké štěstí, že mě táta poslal, abych se vyučil uměleckým kovářem u mistra Habermanna v Jihlavě. První rok a půl jsem tam byl jediný učeň a měl pět chlapů, co na mě dávali pozor. Takže do mě natlačili všechno, co znali, a ze mě se nakonec stal ten umělec, kterým jsem se stát chtěl. Protože – můj dědeček byl malíř, tatínek malíř, můj bratr je malíř, jeho žena je malířka, moje žena je malířka, tchýně byla malířka, tchán byl malíř. Já jsem mezi nimi jediný sochař.“

„Po roce 1989 jsem se dostal k jedné hodně zajímavé práci – dva roky jsem pracoval na branách, které jsou ve Františkánské zahradě. To je pro mě dodnes stěžejní práce. Ale dlouho mi tehdy trvalo vytvořit návrh, dva měsíce jsem vlastně jen plnil koš. Člověk něco dělá, trvá mu to, je nešťastný sám ze sebe, ze své nemohoucnosti, už je to pro něj třeba i utrpení. Ale já věřím tomu, že když po něčem toužíte, tak se to dříve nebo později splní. Kdo vydrží, ten vyhraje. Protože když na něčem intenzivně, poctivě pracujete, tak se vždy něco stane. Jen jde o to, aby člověk ten okamžik poznal. Ke mě to tehdy nakonec jednoho dne přišlo samo. Najednou mě napadlo: ‚Vždyť já udělám výjevy ze života Sv. Františka!‘ Začal jsem kreslit a během dvou hodin to měl hotové. Ale v sochařině je koncept jen začátek, pak začíná ta skutečná lopota. Práce s kovem je velmi náročná na čas. Ale zas má člověk možnost vytvořit něco, co ho časově přesáhne. Něco, co lidé budou dlouho vnímat, minimálně periferním zrakem. Kdyby v Praze nebyly domy a sochy, co tu jsou, tak jsou z nás jiní lidé. Všimněte si, že když se ocitnete třeba na Jižním městě, tak jste psychicky úplně jinde, než když jdete tady, po Karlově mostě. Protože to, co okolo sebe vidíme, to je zhmotněná kultura. Hmota je nám dána, my sami jsme z hmoty, takže je dobré, abysme o ní něco věděli, uměli s ní pracovat. A když potom uděláte dobrou práci – a budete mít trochu štěstí –, tak ten váš výtvor bude žít dál, i po vás. Já si myslím, že člověk má pracovat a myslet tak, jako kdyby žil nekonečně dlouho.“

/

„Since my early childhood, it’s been obvious that I was Humanities-oriented. All I used to do was drawing and I understood math less and less. I had A grades from History and Czech language but I almost didn’t pass Math. So I couldn’t go to a high school and I had to become an apprentice. But I got very lucky back then because my father sent me to become an artistic blacksmith at the workshop of master Habermann in Jihlava. For the first year and a half I was the only apprentice over there and I had five men taking care of me. They pushed everything they knew into me and I became an artist which was something I had wanted. Because my grandfather was a painter, my father was a painter, my brother is a painter, his wife is a painter, my wife is a painter, my mother-in-law was a painter, my father-in-law was a painter. I am the only sculptor among them.“

„After 1989 I got to a very interesting work assignment – for two years I worked on gates of the Franciscan Garden in Prague. That remains a crucial work for me. But it took me a long time to come up with an idea and make a draft, for two months I was basically filling up my trash bin. You do something, it takes some time, you get unhappy from yourself; you may even suffer from of your impotence. But I believe that if you long for something, it will happen, sooner or later. Who endures, wins. Because when you work hard, something always happens. But you have to recognize it. Back then it came to me all by itself in the end. Suddenly a thought crossed my mind: ‚I can make it as a tableau from life of Francis of Assisi!‘ I started to draw and made it in two hours. But the concept is just a start in sculpting, the real work comes next. A work with metal is very time-consuming. But it gives you have a chance to create something that will outlive you. Something that people will perceive, at least with their peripheral vision. If there were different houses and sculptures in Prague, we would be different people. You can see that when you are in the ‚Southern City‘ of Prague and when you walk here, on the Charles Bridge, it gets you mentally to two very different states. That’s because what we see around us is a materialized culture. Matter has been given to us, we are made of it, and so it’s good to know something about it, to know how to work with it. And when you manage to do a good work – and when you get little lucky – your work will live on, even after you’re gone. I think that a man should work and think as if he lived forever.“

__

Brána ve Františkánské zahradě / The Gate in the Franciscan Garden


HOPRG_1999a

„Život už mi pomalu končí, takže hodnotím, co jsem udělala a jestli se některé věci byly nedaly udělat líp. Ale jak řekl někdo chytrý: ‚Nelituji ničeho, co se stalo. Lituji toho, co se nestalo a mou vinou už se nikdy nestane.‘ Já jsem třeba krásně, šedesát tři roků vdaná, mám dva hodné kluky, ale dnes mám pocit, že jsme se s manželem neměli tolik šidit o různé radosti, že jsme měli daleko víc cestovat a utrácet. Dnes už nemůžeme, manželovi je přes devadesát a je nemocný. Dříve jsme na to ale peníze měli. A šetřili. Ukládali jsme pro syny, korunku ke korunce. My jsme s manželem začínali s úplně holýma rukama a já si přála, aby kluci měli do života nějaký základ. Jenže oba jsou dnes inženýři, daří se jim, a když jim říkám, že jim ty peníze dám, tak oni je nechtějí. Říkají: ‚Maminko, ještě si je schovej! Něco si dopřej!‘ Takže já teď jedu na Pražský hrad, na výstavu květin. Ta tedy stojí jen dvacet korun, ale kdo ví? Na cestě zpátky možná budu z těch kytek tak nabuzená, že půjdu a někde si nějakou pěknou koupím!“

/

„My life slowly comes to its end so I reflect back on what I’ve done and if I couldn’t have done some of the things better. But as someone smart once said: ‚I don’t regret anything that happened. I regret the things that didn’t happen because of me.‘ I’ve been happily married for sixty-three years, I have two nice sons but I feel now that me and my husband shouldn’t have skimped ourselves of all kinds of joys, that we should have travelled and spent money much more than we did. Because now we cannot do it anymore, my husband is over ninety and ill. Before we did have the money but we were saving it. One crown at a time, for our sons. Me and my husband started with bare hands and so I wished that our boys would have a little something for their life. But they are both engineers now, they are doing well, and when I tell them that I give them the money, they reply that they don’t want it. They say: ‚Keep it for a little longer, mom! Treat yourself to something!‘ And so I am on the way to Prague Castle, to visit an exhibition of flowers. Well, the ticket costs only twenty crowns but who knows? On the way back I may be so aroused by the flowers that I will go and buy a pretty one for myself!“


humans_of_prague_vyzva

Poznáváte se? Či poznáváte někoho jiného? Frantu ze školy, vaši sousedku či kamarádku? Rád bych kontaktoval lidi, které jsem v minulých letech v Praze fotografoval. Na mnoho z nich kontakt mám, ale na zde zpodobněné jsem ho nedohledal.

Pokud někoho znáte, budu vděčný za zprávu – napište mi prosím na e-mail: princtomass@gmail.com


/

Do you recognize yourself? Or somebody else? Your coworker, neighbour or a friend? I would want to contact people whom I photographed in Prague in recent years. I have a contact of many but I haven’t found contact on these people.

If you know someone, I will be grateful for a contact information – please e-mail me: princtomass@gmail.com