Powered by Seat

Archiv: Duben 2017

HOPRG_2030a

„Před třemi lety mi zemřel manžel a od té doby jsem v takovém deliriu tremens. Chybí mi. My jsme měli takové trochu zvláštní manželství. Doma jsem všechnu práci zastala zodpovědně já – což mi nevadilo, dělala jsem to s radostí – a milý můj muž měl hlavu. Kdykoliv byl nějaký problém, i ten nejmenší a nejobyčejnější, tak jsem to okamžitě vypustila z hlavy. Protože jsem si říkala: Chlapec je tady, on na to přijde. ‚To je pro tvoji hlavu!‘, říkala jsem mu. Už zkraje, když jsme se brali, jsem si to tak postavila. Říkala jsem si, že si beru hlavu. Nikdy jsem nehledala takovou tu klasickou zamilovanost, uvědomovala jsem si, že to nevydrží dlouho. Více mě lákalo, když jsem viděla, že někdo něco uměl, věděl, znal. Že se dokázal rozhodovat jasně, jednoduše, logicky. Bylo to, jako bych měla určité věci, určité vlastnosti, celý život od něj vypůjčené. Pěkně jsme se doplňovali, vyhovovalo nám to, ale možná je to pro mě dnes o to těžší. Chybí mi hlava.“

/

„My husband died three years ago and since then I’ve been in a kind of a delirium tremens. I miss him. Our marriage was quite peculiar. I did all the housework – I didn’t mind, I was happy to do it – and my husband was our head. Anytime there was a problem, even the tiniest and the most ordinary one, I immediately let it out of my head. Because I thought: The boy is here, he will figure it out. ‚That’s something for your head!’, I used to tell him. Already at the beginning, when we got married, I set things this way. I told myself that I married a head. I never sought the classic kind of a love crush, I realized it wouldn’t last for long. I was more interested in skills and knowledge of men. In seeing somebody who was able to make clear, simply and logical decisions. It was as if I had borrowed certain things, certain qualities, from him for all my life. We used to complement each other and it suited us but maybe it makes my current situation even more difficult. I miss my head.“


HOPRG_2029a

„Počítal jsem, že když půjdu do důchodu, tak budu žít jako člověk. Nevydařilo se. Protože já nežiju, já přežívám. Živořím. Mám důchod osm tisíc. Pět tisíc zaplatím za byt – mám jednu cimru, žádný přepych – a zbydou mi tři tisíce korun na měsíc. Stovka na den. Když vidím, jak si žijí důchodci v Německu nebo v Rakousku – to jsou králové. Já tady mezitím kouřím vajgly a někdy i tři dny nejím.“

/

„I thought that I would live like a human being when I retire. It didn’t work out. Because it’s not living what I do, it’s surviving. Scraping along. My pension is eight thousand crowns. I give five thousands for the flat – it’s one room, nothing fancy – and I’m left with three thousand for a month. A hundred for a day. When I see how German or Austrian pensioners live – like kings! In the meantime I smoke butts and sometimes I don’t eat for three days.“


zhasni_online_3c

(3/3) „Nejlepší přátele jsem si našla až na vysoké škole, kde bylo najednou podivínů jako já hrozná spousta. Bylo mi devatenáct a bylo pro mě úžasné, když jsem zjistila, že se můžu s pěti lidmi bavit o tom, co jsem včera viděla za film. Najednou jsem to nemusela dělat přes internet – to bylo něco neuvěřitelného. Prožila jsem si takové to období coming outu, kdy jsem chodila do gay klubů a byla fascinována tím, že se ti lidé veřejně líbají. A bylo mi hrozně dobře, že takoví lidé na světě jsou. Když jsem poprvé potkala pár, který spolu žil, tak jsem myslela, že radostí omdlím. Bylo to nádherný. Vše, co jsem žila na tajňačku ve svém malém pokojíčku v Kyjově, jsem najednou viděla okolo sebe v realitě. A dnes to sama žiju, úplně naplno. A jelikož jsem filmařka, tak i sama vytvářím ten obsah, který jsem v dospívání vyhledávala. Natočila jsem třeba film ‚Strip‘, který byl o tom, co jsem v minulosti prožila – chodila jsem se striptérkou. Jednou jsem to promítala v malém městečku v severních Čechách a všimla si čtyř mladých leseb, které na to promítání přišly. Podívala jsem se na ně a hned mi bylo jasné, co tam dělají. Po té projekci si mě jedna z těch holek našla na Facebooku a napsala mi zprávu, že mi hrozně děkuje. Byla vděčná, že se s někým mohla identifikovat – ať už se mnou, nebo s postavami toho mého filmu. To byl skvělý pocit. Protože jsem věděla, že si čtyři holky ve svých pokojíčcích o tom na tajňačku povídají a po internetu řeší, jak se vyoutují. Že sní o tom, jak jednou zdrhnou do Brna nebo do Prahy, o tom, že najdou ten svůj ‚safe space‘, místo, kde o nich nikdo nebude pochybovat.“

„Myslím si, že svět online seznamek je vhodný pro lidi, kteří jsou stydliví. Třeba proto, že mají debilní zkušenost z nějakého vinobraní. Já působím sebevědomě, ale opravdu nejsem schopná přejít na druhý konec baru, dojít za holkou a říct: ‚Čau kotě, zajdem na panáka?‘ To prostě neumím. Když se mi někdo líbí a stojí vedle mě, tak mlčím. Aplikace typu Tinder nebo Her – což je taková lesbická varianta, která je pro mě lepší v tom, že na ní nepotkávám své heterosexuální kamarádky, které jsou jen zvědavé –, všechny tyhle počáteční úrovně přeskáčou. Najednou stojíš před tím druhým člověkem, na konci toho baru, a už musíte mluvit. Ale je to jednodušší, protože obě víte, že se sobě navzájem líbíte. Takhle jsem potkala svou současnou přítelkyni. Bez té aplikace bych přitom pravděpodobně byla dalšího tři čtvrtě roku sama, protože jsem v té době byla čerstvě po rozchodu. V reálném světě bych ji tehdy nejspíš ignorovala. Protože jsem ignorovala holky, které chtěly něco víc než jen sex. Jednoduše bych si jí nevšimla. Ale ta aplikace mi řekla, že si jí mám všímat. Takže najednou jsem měla super holku u mě v pokoji. Tři týdny jsme si jen povídaly, tentokrát už naživo. Vyprávěly jsme si, co jsme prožily, zamilovaly jsme se. A vděčíme za to jedné hloupé aplikaci.“

/

„I found my best friends at university where there were suddenly a lot of weirdos like me. I was nineteen and it was amazing for me to find out that there were five people around me with whom I discuss the film I watched last night. Suddenly I didn’t need to do it over the internet – that was unbelievable. I went through the phase of coming out when I used to go to gay bars and was fascinated by gay people kissing in public. And I felt great that such people exist. When I met a gay couple that lived together, I almost fainted from the joy. It was beautiful. Everything I had lived in secret of my little room in my hometown of Kyjev, was suddenly all around me in reality. And today I live all that myself, full on. And since I am a filmmaker, I myself create the type of content that I used to search for in my adolescence. I makde a film called ‚Strip‘ for instance that was about something I had experienced – I used to date with a striper. Once I went to screen the film in a small town of Northern Bohemia and I noticed four young lesbians who came to the screening. I looked at them and I immediately knew why they had come. After the screening, one of the girls found me on Facebook and wrote me a message that she wanted to thank me. She was grateful that she could identify with someone – be it me or with characters of my film. That was a great feeling. Because I knew that four girls, in secret of their little rooms, talk over internet and discuss how should they make their coming out. That they dream about escaping to Brno of Prague, about finding their ‚safe space’, a place where nobody would question them.“

„I think that online dating is suited for shy people. For example for people who are shy because of a stupid experience they had at a grape harvest. I give an impression of a confident person but I am really not capable of walking across the bar, approaching a girl and saying: ‚Hey babe, fancy a shot?‘ I simply can’t do that. When I like someone who stands beside me, I remain silent. Applications like Tinder or Her – which is a similar app for lesbians that is better for me because I don’t meet my straight female friends in there who are just curious – skip all these initial phases. You suddenly stand in front of the other person, on the other side of the bar, and you have to say something. But it’s easier because both of you know that you like each other. That’s how I met my current girlfriend. Without the app, I would probably have been alone for a next year because I was shortly after a breakup. I would have probably ignore her in the real life back then. Because I did ignore girls who wanted something more than sex. I simply woudn’t have noticed her. But the app told me that I should notice her. And so suddenly there was a great girl standing in my room. For the first three weeks we only talked, in person this time. We talked about what we’d been through, we fell in love. And we owe it to a stupid app.“

__

Příspěvek je součástí projektu Zhasni!, prvního původního podcastu z produkce Český rozhlas, konkrétně Radio Wave. Každých čtrnáct dní nové téma z oblasti sexu a intimity, nový audio podcast, nové články a videa na webu. Sledujte www.zhasni.cz

/

The post is a part of „Zhasni!“ („Switch off the light!“), first original podcast series of Český rozhlas‚s Radio Wave. Every two weeks there’ll be a new topic connected with human sexuality and intimity, a new audio podcast, new articles and videos on the website. Follow www.zhasni.cz


zhasni_online_4b

(2/3) „Puberta pro mě byla dost náročná. Spolužáci mi nerozuměli, rodiče mi nerozuměli, nikdo mi nerozuměl. Jediní, kdo mi rozuměli, byli lidé na internetu. Přišla jsem ze školy, hodila tašku do rohu, sedla si k počítači a odešla od něj až ve chvíli, kdy se mě máma ve dvě ráno zeptala, jestli to myslím vážně. Tak to bylo. Celou tu dobu jsem si s někým psala, sledovala filmy a seriály. Na internetu jsem se projevovala úplně jinak než s lidmi okolo mě. Jinak jsem mluvila a mluvila o jiných věcech. Třeba o svých zájmech. Ty jsou sexualitou dost ovlivněné – jako lesba se nechceš dívat na filmy, kde se neustále líbá muž a žena, chceš prožívat něco, co ti je bližší, sledovat postavy, se kterými se můžeš identifikovat. Já jsem proto hodně sledovala lesbickou kinematografii. Kdykoliv jsem viděla, že někdo má – ač imaginárně, ve filmu – fungující vztah, tak mi to dělalo hrozně dobře. Sama jsem pak měla první opravdový vztah s holkou, co žila v Praze. V té době jsem se vyoutovala doma. Máma to brala polotěžce, ale táta to vzal celkem v pohodě. A asi mu přišlo zábavné mi nějakým způsobem pomáhat, takže mě jednoho dne odvezl do Prahy a čekal na mě čtyři hodiny v McDonaldu, abych já mohla mít své první rande s děvčetem. Po čtyřech měsících, co jsme si psaly přes ICQ. Neměly jsme tehdy mobily s internetem, ale kdykoliv jsem byla doma, tak jsem sto procent času trávila chatováním s ní. Protože s ní mi zkrátka bylo nejlíp. Když jsme se tehdy poprvé viděly naživo, tak jsem byla překvapená, jak vlastně vypadá úplně jinak, než jsem si ji představovala. Ale zároveň jsme se spolu asi za dvě hodiny vyspaly – můj první sex. Nemohla jsme to vydržet. Zároveň jsem si potřebovala finálně ověřit, jestli to tak fakt je. Jestli jsem opravdu lesba. Bylo to celé docela bizarní, ale zároveň to pro mě, lesbu z maloměsta, byla jediná možnost, jak se ve vztazích posunout dál.“

/

„Puberty was quite difficult time for me. My schoolmates didn’t understand me, my parents didn’t understand me, nobody understood me. The only people who did understand were the people on the internet. I came back home from school, threw the backpack into a corner, sat down at the computer and left the place at 2 a.m. when my mom asked me if I was being serious. That’s how it was. And the whole time I chatted with someone, I watched films and TV series. I behaved in a completely different way on the internet than I did in reality. I talked in a different way and talked about different things. About my interests, for example. These were heavily influenced by my sexuality – as a lesbian, you don’t want to watch films where a man and woman keeps kissing, you want to experience something that feels closer, watch characters with whom you can identify. That’s why I watched a lot of lesbian cinema. Every time I could see that somebody has a functional relationship – even imaginary, fictitious – it made me feel really good. I myself had a first real relationship with a girl who lived in Prague. I went through my coming out in my family back then. My mom took it in a semi-hard way but my father was quite fine with it. I guess he though it was fun to help me in some ways and so one day he drove me to Prague and waited for me for four hours in McDonald’s so that I could have my first date with a girl. After four months that we chatted on ICQ. We didn’t have mobile phones with internet at that time but every time I was home, I spent one hundred percent of time chatting with her. Because with her I felt the best. When we saw each other for the first time back then, I was surprised that she looked quite different from how I thought she would. But we still slept together in two hours – my first sex. I couldn’t withstand it anymore. And I felt that I needed to verify for the last time if it was really true. If I really was a in fact a lesbian. The whole experience was quite bizarre but at the same time it was for me, a small-town lesbian, the only way how to make a step forward in relationships.“

__

Příspěvek je součástí projektu Zhasni!, prvního původního podcastu z produkce Český rozhlas, konkrétně Radio Wave. Každých čtrnáct dní nové téma z oblasti sexu a intimity, nový audio podcast, nové články a videa na webu. Sledujte www.zhasni.cz

/

The post is a part of „Zhasni!“ („Switch off the light!“), first original podcast series of Český rozhlas‚s Radio Wave. Every two weeks there’ll be a new topic connected with human sexuality and intimity, a new audio podcast, new articles and videos on the website. Follow www.zhasni.cz


zhasni_online_1c

(1/3) „Pro mě jako pro lesbu bylo online seznamování vždy hrozně důležité. Já jsem z jižní Moravy, z maloměsta, a internet byl pro mě v dospívání jediné spojení se světem. A především s dalšíma holkama, co jsou na holky. Celý můj coming out, to, že jsem začala randit s holkama, v podstatě způsobil internet. Můj první vztah vypadal tak, že jsem si tři měsíce ve čtrnácti psala s holkou, kterou jsem potkala na jednom diskusním fóru ve vláknu ‚lesbická láska‘. Strašně jsem se do ní zamilovala. Přitom jsem ji naživo nikdy nepotkala a za celou dobu, co jsme si psaly, jsem viděla jen asi dvě její fotky. Zpětně si myslím, že to možná byl nějaký padesátiletý týpek, co seděl doma a bavil se tím. Ale pro mě to tehdy znamenalo úplně všechno. Bylo to pro mě sebeurčující, skrze to jsem si definovala svoji lesbickou identitu. Já jsem se tehdy potřebovala vnitřně vyoutovat, ubezpečit se sama před sebou, že jsem lesba. Takže třeba první orgasmus jsem měla online. Během chatování s touhle holkou / tímhle padesátiletým týpkem. Dlouho jsem holky potkávala výhradně tímhle způsobem, protože jsem nevěděla, kde je reálně hledat.“

„Být v realitě pro mě bylo dost nepříjemné. Já se veřejně vyoutovala dost brzo, už na základní škole. Tím, že jsem hodně otevřená a nejsem zvyklá lhát, tak ve chvíli, kdy jsem si řekla ‚OK, takhle to tedy je‘, jsem to o sobě začala i říkat. Řekla jsem to svým dvěma kamarádkám, které tomu nevěřily, a tak to řekly všem ve škole. Prošla jsem si pak docela brutální šikanou, ale brala jsem to v tom prudérním prostředí jako vlastní osobní aktivismus. Na gymnázium jsem šla do vedlejšího maloměsta už s tím, že to tam ty děcka věděly. V té době jsem jednou jela na vinobraní, kam se sjížděli mladí i dospělí, a měla tam první reálný kontakt s dívkou. Zakoukaly jsme se do sebe s jednou slečnou, potkaly se na záchodcích a líbaly se. V tu chvíli tam ale přišla její kamarádka a reagovala stylem: ‚Co to sakra děláš?!‘ Ta holka, se kterou jsme se líbaly, mě odstrčila a řekla: ‚Fuj, ty lesbo!‘ Dnes je z ní otevřená lesba, ale tehdy se od toho chtěla distancovat. Prudérní okolí totiž nejvíc tlačí na samotné homosexuály. Šikana pro mě v dospívání byla strašně nepříjemná – když mi kradli sešity a psali do nich ‚lesbo, jdi do plynu!‘ –, ale pořád to nebylo tak strašné, jako když se mi tohle stalo od homosexuálního člověka. Navíc během momentu, který pro mě byl hodně intimní. A v rámci poznávání sebe sama hodně důležitý. Tohle byl prostě můj absolutně nejhorší zážitek z dospívání, dodnes se kvůli tomu bojím oslovit holku na ulici. A přesně takovéhle zážitky mě pak ještě víc vedly na internet. Protože to pro mě byl ‚safe space‘, bezpečné místo, kde nikdo nezpochybňoval, jaká jsem. Místo, kde jsem si mohla určitým způsobem vyfiltrovat lidi a říct si, s kým se budu bavit, s kým se budu seznamovat. Cítila jsem, že tam můžu být sama sebou. To je něco, co v té mé žité realitě nikdy moc nešlo.“

/

„Being a lesbian, online dating has always been very important for me. I come from South Moravia, from a little town, and when I was growing up internet was the only connection with the world for me. And especially the only connection with other girls who liked girls. My whole coming out was basically caused by internet. The first relationship I had was that at fourteen I chatted with a girl I’d met online on a discussion forum’s thread ‚lesbian love’. I fell in love with her, big time. But I never met her in person and I saw only two photos of her over the time we talked. Now I think it’s possible that it was some fifty-year old dude who sat at home and had a laugh. But it meant everything for me back then. It was a self-defining moment for me, I defined my lesbian identity through that. I needed to make a personal coming out, to make sure that I was in fact a lesbian. So I experienced my first orgasm online. During a chat with this girl / this fifty-year old dude. For a long time I used to meet girls solely this way because I didn’t know where to find them in reality.“

„I felt quite uncomfortable in the reality back then. I went through my coming out quite early, when I was still at the elementary school. Since I’m a very open person who is not used to lie, the moment I told myself ‚OK, this is the way things are’, I started to tell others. I told it to my two friends at first. They didn‘t believe me and so they told everybody else at school. I was being bullied quite brutally then but I saw it as my personal activitsm in the prudish environment. When I started to go to a high school in a neighbouring town, I was aware that the kids already knew about it. Around that time I went for a grape harvest where both youngsters and adults used to come, and I had my first real contact with a girl. Me and one girl fancied each other, met in the public bathroom and we were kissing. At that moment her friend walked in on us and her reaction was: ‚What the hell are you doing?‘ And this girl I kissed pushed me and said: ‚Ugh, you’re dyke!‘ Today she’s an open lesbian but back then she wanted to distance herself from it. Because a prudish environment make the biggest pressure onto the gay people themselves. It was unpleasant that I was bullied in my teen’s – when they used to steal my notebooks and write ‚die in a gas chamber, dyke!‘ – but it was still not so horrible as when this happened to me from a gay person. In the middle of a moment that was very intimate for me. And very imporant in discovering of myself. This was simply my absolutely worst experience of my pubescence. Because of it, I’m still afraid to approach a girl on a street. And these were exactly the kind of experiences that led me on internet. Because that was a ‚safe space‘ for me, a place where nobody questioned the way I am. A place where I could filter people and choose whom would I talk to, whom would I meet. I felt that I could be the real me in there. That’s something that was always hard to achieve in my lived reality.“

__

Příspěvek je součástí projektu Zhasni!, prvního původního podcastu z produkce Český rozhlas, konkrétně Radio Wave. Každých čtrnáct dní nové téma z oblasti sexu a intimity, nový audio podcast, nové články a videa na webu. Sledujte www.zhasni.cz

/

The post is a part of „Zhasni!“ („Switch off the light!“), first original podcast series of Český rozhlas‚s Radio Wave. Every two weeks there’ll be a new topic connected with human sexuality and intimity, a new audio podcast, new articles and videos on the website. Follow www.zhasni.cz


HOPRG_2028c

„Když mi bylo osm, tak jsem jednou šel okolo zahrady, která patří skautům. Stál jsem za plotem, koukal na děti, které si tam hrály, a ony na mě za chvíli zavolaly, ať si jdu hrát s nimi. Domu jsem pak přišel už s vyplněnou přihláškou, rodiče docela koukali. Začal jsem tam chodit a podle mě to bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat. Dost mi to otevřelo obzory. A hlavně jsem tam poznal hodně lidí, kteří se stali mojí druhou rodinou. Pomohli mi, když jsem třeba přešel ze základky na střední. Nikoho jsem tam totiž neznal, první měsíce začátku se s nikým moc nebavil, a cítil se špatně. Připadalo mi, jako by se pro mě svět uzavřel. Seděl jsem o přestávce ve třídě, všichni okolo si povídali a já byl sám. Do školy jsem dojížděl, vracel se domů pozdě, takže rodiče jsem tehdy také moc nepotkával. Jediné, co mě napadlo, bylo vzít mobil a zavolat dvěma dobrým kamarádům ze skauta, se kterými se vídáme dodnes. Oni jsou o dva roky mladší, tehdy ještě ani takovou zkušenost sami neměli, ale když jsme se sešli, tak mi dali motivační proslov. Trochu mě to nejdřív zarazilo, ale jak mluvili, tak na sobě vůbec nedávali znát, že se v tom nevyznají. Říkali mi, že svět nekončí, že to zvládnu, ať vydržím a nepřestupuji na jinou školu. Asi jsem to tehdy potřeboval slyšel. Nakonec jsem na škole vydržel – letos budu maturovat.“

„Dnes se ta role vyměnila a jsem to já, kdo se snaží poradit druhým. Přišlo mi škoda, že hodně lidí se skautem skončí po základní škole, a tak jsem založil roverský kmen pro lidi od patnácti do osmnácti let. Podařilo se mi dát dohromady skupinu lidí, kteří se navzájem neznali. Když jsme měli první setkání, tak to mělo být na hodinu, ale všichni si začali navzájem povídat a seznamovat se, a nakonec to skončilo pětihodinovou debatou. Bavili se, co zažili, kam by se chtěli podívat, co se naučit. Oni si všichni stále myslí, že skaut je člověk, který je pořád zalezlý někde v lese, rozdělává oheň a má zastrčnou košili, ale i skauti jdou s dobou a na přednáškách se často řeší různá současná témata. A tak jsem jim ukazoval fotky a vyprávěl o tom, jaké kurzy jsem v Čechách i v zahraničí absolvoval. Měl jsem dobrý pocit, že díky mě zjistili, jaké mají možnosti. A bylo skvělé, že na konci za mnou sami přišli, jestli bych jim nedal kontakty a případně, jestli bych s nimi nechtěl někam jet. Takže teď s nimi plánuji jet do Anglie, na setkání s anglickými skauty. Jsem zvědavý, jak se na to budou tvářit – myslím si, že do toho určitě půjdou, ale že se budou bát. Ale od toho jsem tam já, abych jim pomohl ten strach překonat.“

/

„When I was eight years old, I once went around a garden that belongs to the Scout movement organisation. I was standing there and looked over the fence at children who played a game. After a while they called me to go play with them. I came back home with a filled-in application, my parents were quite surprised. I joined the Scouts and now I think it was the best decision that I could have done. It opened new perspectives for me. The main thing is that I’ve met a lot of people there who have become my second family. They helped me for instance when I started going to high school. I didn’t know anyone, didn’t talk much with people during the first months and I felt bad. Like the world had closed up for me. I was sitting at my desk during breaks, everybody around me was chatting and I felt alone. I was commuting to school, coming back home late and so at that time I didn’t talk much with my parents either. The only idea I had was to call my two good friends from the Scouts with whom I’ve been in contact up until today. They are two years younger than me, they didn’t even had such an experience at that time, but when we met they held a motivational speech. I was a bit startled by it at first but as they talked they didn’t show at all that they had no clue about it. They said that it was not the end of the world, that I would deal with it, that I should hang on and not to transfer to another school. I guess it was what I needed to hear back then. And I did hang on – I will graduate this year.“

„Today my role has switched because I am the one who tries to advise the others. I felt it was a pity that a lot of people finished being Scouts after primary school so I established a ‚Rover Crew‘ for people between fifteen and eighteen. I’ve managed to bring together people who didn’t know each other. Our first meeting was supposed to last one hour but everybody started to chat and get acquainted and the discussion lasted for five hours. They talked about what they’d been through, where they would like to go, what would they like to learn. Everybody still thinks that a Scout is a person who is holed up in a forest, making a fire with a tucked-in shirt but even Scouts keep up with the time and often there are all kinds of contemporary topics being discussed at lectures. And so I showed them photos and talked about which workshops I’d attended, both in the Czech republic and abroad. I had a good feeling from the fact that I showed them the number of opportunities they had. And it was great when they came to me after the discussion and asked if I could give them contacts and if I would like to travel somewhere with them. So now I plan to take them to England to meet the local Scouts.I wonder what they’ll think about the idea – I think they’ll be definitely up for it but that they’ll be afraid. But that’s why I am there, to help them overcome the fear.“


HOPRG_2026a

„Před čtrnácti dny mi umřel tatínek, tři měsíce předtím maminka. Bylo jim přes devadesát let, už tu nemohli dlouho být, ale přesto je to smutné a zaskočilo mě to. Rodiče o smrti nikdy nechtěli mluvit. Ani slovo. Jednou jedinkrát maminka, když už jí bylo hodně špatně a sotva mluvila, řekla, že by chtěla… a teď si nemohla vzpomenout, hledala slova… že by chtěla eutanazii. Asi o tom hodně sama přemýšlela, ale mluvit o tom nedokázala. Oni byli z generace, pro kterou jako by smrt neexistovala. Nemluvilo se o tom, jestli se koupí hrob, nemluvilo se o nemocných lidech, nemluvilo se o invalidech – ti na ulicích v době socialismu nebyli. Všichni byli šťastní a zdraví. Moji rodiče se vzali v padesátém roce, v téhle nejtvrdší době začali budovat rodinu a od té doby se neustále tvářili, že je všechno v pořádku. A to jim vydrželo až do poslední chvíle.“

„Posledních pět let jsem se o ně intenzivně starala. Chodila jsem za nimi skoro každý den, obden jim vozila jídla k obědu, pracovala jsem do noci, zanedbávala rodinu a vše ostatní. Ale oni tu moji starost brali za samozřejmou. Sami už se nepostarali o nic. A jelikož jsme o tom nemluvili, tak na tu svou nemohocnost nebyli připraveni. Bydleli v bytě, kde byla vana, kde byly prahy, kde se nedalo pořádně projít, natož projet s vozíkem. Všechno jsem musela řešit já a bylo to vyčerpávající. Maminka seděla, nemohla už vůbec chodit, a říkala: To mě vůbec nenapadlo, že to dopadne takhle. A to jí bylo už skoro devadesát. Jednou, když jsem si v té době půl roku předem zaplatila dovolenou, jsem zjistila, že maminka přestává chodit, a řešila jsem, jestli tedy dovolenou zruším, jestli maminku nechám doma tátovi na krku, nebo jestli ji umístím do odlehčovací služby. Rozhodla jsem se a rozhodla se špatně. Dala jsem ji do odlehčovací služby a ona se mnou úplně přestala komunikovat. Když jsem se za čtrnáct dní vrátila, tak mi vyčetla „Tys mě sem dala!“ a už se mnou nemluvila.“

„Mám to za sebou. Měla bych si říct: Teď už mají klid. Ale nemám ho já. Protože neustále přemýšlím, jestli jsem neměla udělat něco jinak. Jestli jsem se neměla postarat dřív, později, nebo jestli jsem se neměla tolik starat? Nikdo vám v tomhle neporadí. Naštěstí to člověk zažije jen jednou v životě. Já si dnes hlavně říkám, že se o sebe musím postarat včas, aby tohle nezažily moje děti. Aby pak nevzpomínaly jen na to, jak se o mě musely starat. Takováhle dlouhodobá péče totiž bohužel zastíní to, co člověk s těmi rodiči prožil hezkého dřív. Na to já teď hrozně těžko vzpomínám. Snažím se lovit z paměti to hezké, ale když o nich dnes přemýšlím, tak vidím, jak leží v posteli a mlčí. Jak se na mě podívají, ale ihned zas odvrací hlavu, jako by mě snad ani vidět nechtěli.“

/

„My father died fourteen days ago, three months after my mom. They were over ninety ears old, they couldn’t have been here for much longer but it’s still sad and it caught me by surprise. My parents never wanted to talk about death. They didn’t say a word about it. The only time I heard my mother say something was when she was already in a bad condition and had a problem speaking. At that moment she said that she wanted… she couldn’t remember the word at first… that she wanted euthanasia. I think she thought about it a lot but it was not a topic she could discuss. My parents were from the generation of people who acted as if they were immortal. They didn’t discuss purchasing a grave, they didn’t talk about diseases or disabled persons – you couldn’t see them in the streets during Socialism. Everyone was happy and healthy. My parents married in 1950, in these hard times they started a family and since then they acted as if everything was fine. They had it this way until the very last moment.“

„I took intensive care of them during the last five years. I used to visit them almost every day, I brought them lunch every other day, I worked late into the night, neglected my family and everything else. But they took my care for granted. They couldn’t do anything on their own anymore. And since we hadn’t discussed it, they were not prepared for their powerlessness. They lived in a flat with a bathtub, with doorsills, in a place where it was not possible to walk freely, much less to ride a wheelchair. I was the one who had to solve every problem and it was exhausting. My mom sat, couldn’t walk anymore, and said: ‚I didn’t think I would end up like this.‘ And she was almost ninety at that time. Once around that time, when I pre-paid a vacation half a year in advance, I realized that my mom was loosing her ability to walk, and I thought whether I should cancel the vacation, leave my father of the same age to take care of her or to put her into a senior’s care relief service. That’s what I decided to do in the end and it was not a good decision. Because when I came back fourteen days later, she accused my of ‚Leaving her in there!‘ and stopped talking to me.“

„It’s all over now. I should tell myself: They’re finally in peace. But I’m not. Because I still think whether I should have done something different. Whether I should have taken care of them sooner, or later, or whether I should have cared all that much? Nobody advises you on this. Fortunately one goes through this only once in a lifetime. Today I think that I have to take a good care of myself in time so that my children wouldn’t have to experience this. So that they wouldn’t remember me only from the time when they had to take care. Because a long-term care unfortunately overlays memories of the nice moments one had with his or hers parents. These memories are very hard to get to for me now. I try to search for them in my mind but when I think about my parents, the first image I see is how they lie in bed, in silence. How they glance at me but how they immediately turn their head away, as if they don’t even want to see me.“


HOPRG_2024a

„We’re from China!“


HOPRG_2023a

„Ten years ago I got married in Bucharest, Romania. That’s where my wife grew up. On our way back, we we had eight hour layover in Warsaw. We had almost no money left and eight hours with nothing to do. So we took a taxi to the city. I told the driver: ‚Take us somewhere interesting!‘ So he took us where he thought we wanted to go. Which was a terrible place. There was McDonald’s and everything else you can see in the cities of United States. Big modern buildings, fast food chains. So we started to walk through the streets. My wife was really nervous that we’re gonna miss our flight but we walked and walked and walked, exhausted after the wedding. Finally, when there was about three hours left, I noticed that the area was getting more and more beautiful. Buildings were becoming older and more unique, the architecture was glorious. Something I’d never seen before – I had never travelled much outside of the United States. So three hours left, everything’s beautiful, but my wife of two days was ready to kill me. ‚We are gonna miss our flight! We are leaving right now!’, she declared. ‚But look how beutiful it is!‘ ‚ I’am not moving another foot!‘ So I said: ‚Fine. But look, right there, that intersection, literally two hundred feet from us, it looks like there might be something!‘ ‚Not moving!‘ ‚OK, I’ll tell you what, love. You give me ninety seconds – in thirty seconds I’am gonna run fast as I can to that intersection, in thirty seconds I’am gonna move my head around and in thirty seconds I’am gonna come back! Give me ninety seconds.‘ ‚OK!‘ We shook hands and I started running. I made it to the intersection, I looked around and it was the most beautiful place I’d seen in my life. And I mean it. For me, it was a feeling like there were angels singing above, like there was a rainbow and sparkling fireworks. Simply amazing. In reality, there was a giant open square. We don’t have those in America so I was really in shock. I saw people hanging out, having coffee, reading books, talking to each other, smiling, laughing, ‚ha, ha, ha, hi, hi, hi‘ – having the best time of their lives. So I ran back to my wife and catching my breath, I said: ‚Honey, you’re not going to believe what I just saw!‘ I tried to tell her and she replied: ‚You mean you saw a square? Every city in Europe has a square, it’s not a big deal.‘ Well, it was a big deal for me. So she said ‚OK, fine, within ten years, I promise you, you gonna get a trip and you can go to Warsaw.’“

„So now, ten years later, we have two wonderful daughters, a one year old and a five year old, I run a succesful business in Sillicon Valley, I work hard and my wife recently told me: ‚Take a week off and go anywhere you want. Go, clear you mind, and come back relaxed. Where do you want to go?‘ I said: ‚Warsaw! I promised myself!‘ I went, I stayed at a hotel at that very square, had the coffee, did the ‚hi, hi, hi, ha, ha, ha’, had the European experience. Now I came to Prague and I’ve never been so impressed. Being here feels like magic, like a fantasy – something that’s not in my reality. Beside the architecture it’s especially two things that I’ve noticed. I see all these big groups of tourists, I guess mainly from Italy or Spain, going through the streets, singing. They are not even drunk and they do it in a really joyful way. For me that’s incredible to see. The second thing is the Astronomical Clock. Because when I open my window in the hotel, I’m looking right at it – I wanted to be at the square again, obviously. And every hour, when the bell rings and the little people go around in the clock, everyone is excited. Where I live nobody gets excited about anything anymore! But people get really impressed by the Clock. And there’s this feeling of doing something together. Hundreds, maybe even thousands, of people stand together, wait for twenty minutes and then look at it in awe, they smile, they clap. And all because of the few statues. This really is my week in Narnia.“

/

„Před deseti lety jsem měl svatbu v Bukurešti. Moje žena totiž vyrostla v Rumunsku. Když jsme se tehdy vraceli do Spojených států, tak jsme měli osmihodinový přestup ve Varšavě. Neměli jsme už skoro žádné peníze a měli osm hodin volného času. A tak jsme si vzali taxi do města a řekli: ‚Vemte nás na nějaké zajímavé místo!‘ Řidič nás vzal tam, kde si myslel, že chceme být. Což bylo hrozné místo. Byl tam McDonald’s a všechno ostatní, co člověk může vidět v amerických městech. Velké moderní budovy a řetězce rychlého občerstvení. A tak jsme šli pěšky do okolních ulic. Moje žena byla hodně nervózní, že nám uletí letadlo, ale prostě jsme šli a šli, unavení po té svatbě. Nakonec, když nám do odletu zbývaly už jen tři hodiny, jsem si všiml, že se dostáváme do čím dál krásnější oblasti města. Budovy byly starší a více jedinečné, jejich architektura ohromující. Něco takového jsem tehdy vůbec neznal – nikdy jsem toho mimo Spojené Státy moc neprocestoval. Takže zbývaly tři hodiny, všechno okolo bylo nádherné, ale moje novomanželka byla připravená mě zabít. ‚Uletí nám to! Jedeme na letiště, okamžitě!‘, vyhlásila. ‚Ale podívej, jak je to tu krásné!‘ ‚Už se nepohnu ani o krok!‘ A tak jsem řekl: ‚Dobře. Ale podívej na támhletu křižovatku, doslova dvě stě kroků od nás. Vypadá to, že by tam něco mohlo být!‘ ‚Ani krok!‘ ‚Fajn, tak já ti řeknu, jak to uděláme, lásko. Dej mi devadesát vteřin – prvních třicet vteřin poběžím, seč mi síly budou stačit, k té křižovatce, dalších třicet vteřin se budu rozhlížet kolem dokola a posledních třicet vteřin poběžím zpátky! Dej mi devadesát vteřin.‘ ‚Dobře!‘ Potřásli jsme si rukama a já se rozeběhl. Dostal jsem se na křižovatku, rozhlédl jsem se a bylo to to nejkrásnější místo, jaké jsem kdy viděl. Opravdu. Pro mě to tehdy byl pocit, jako by na nebi zpívali andělé, jako by se nade mnou klenula duha a celé to ozařovaly ohňostroje. Prostě něco úžasného. Ve skutečnosti přede mnou bylo obrovské náměstí. Takové my v Americe nemáme, a tak jsem z toho byl opravdu v šoku. Viděl jsem, jak lidé odpočívají, jak pijí kafe, čtou knihy, mluví spolu, smějí se, dělají ha, ha, ha, hi, hi ,hi – zdálo se, že právě prožívají nejlepší chvíle svého života. A tak jsem doběhl zpět za manželkou, popadl dech a řekl: ‚Miláčku, neuvěříš, co jsem právě viděl!‘ Snažil jsem se jí to popsat a ona se zeptala: ‚Takže chceš říct, že jsi viděl náměstí? Každé evropské město má náměstí, na tom nic není.‘ Ale pro mě to byla velká věc. A tak nakonec řekla: ‚Dobře, slibuji, že do deseti let si uděláš výlet a vrátíš se do Varšavy‘.

„Takže dnes, o deset let později, máme dvě krásné dcery, jednoletou a pětiletou, já vedu úspěšný podnik v Silicon Valley, hodně pracuji a moje žena mi nedávno řekla: ‚Vem si týden dovolenou a jeď kamkoliv chceš. Jeď, vyčisti si hlavu a vrať se odpočatý. Kam se chceš podívat?‘ Řekl jsem: ‚Do Varšavy! Slíbil jsem si to!‘ A tak jsem jel, ubytoval jsem se v hotelu, který byl přímo na tom náměstí, měl jsem to kafe, zasmál jsem se hi, hi, hi, ha, ha, ha, měl celý ten evropský zážitek. Teď jsem přijel do Prahy a jsem ohromený jako nikdy předtím. Být tady je pro mě kouzelné, připadám si jako bych se ocitl ve světě fantazie – někde mimo moji realitu. Krom architektury je to především ze dvou důvodů. Neustále vídám velké skupiny turistů, zdá se, že především z Itálie a Španělska, které jdou ulicemi a zpívají. Nejsou dokonce ani opilí a vyzařuje z nich opravdová radost. To je pro mě něco neuvěřitelného. Druhý důvod je Orloj. Protože když otevřu okno svého hotelu, tak se dívám přímo na něj – znovu jsem chtěl samozřejmě bydlet na náměstí. A každou hodinu, když zazvoní zvonek a ty malé postavičky pochodují na Orloji, jsou lidé u vytržení. Tam, kde já žiju, už nikdo nebývá u vytržení z ničeho. Ale z Orloje jsou lidé opravdu nadšení. A když ho sledují, tak je ve vzduchu cítit, jak to všichni společně prožívají. Stovky, možná tisíce lidí stojí bok po boku, dvacet minut čekají a pak na to s úžasem hledí, smějí se a tleskají. A to všechno kvůli několika sochám. Tohle je skutečně můj týden v zemi Narnie.“


HOPRG_2025a

Příkopy