Powered by Seat

Archiv: Duben 2017

zhasni_online_1c

(1/3) „Pro mě jako pro lesbu bylo online seznamování vždy hrozně důležité. Já jsem z jižní Moravy, z maloměsta, a internet byl pro mě v dospívání jediné spojení se světem. A především s dalšíma holkama, co jsou na holky. Celý můj coming out, to, že jsem začala randit s holkama, v podstatě způsobil internet. Můj první vztah vypadal tak, že jsem si tři měsíce ve čtrnácti psala s holkou, kterou jsem potkala na jednom diskusním fóru ve vláknu ‚lesbická láska‘. Strašně jsem se do ní zamilovala. Přitom jsem ji naživo nikdy nepotkala a za celou dobu, co jsme si psaly, jsem viděla jen asi dvě její fotky. Zpětně si myslím, že to možná byl nějaký padesátiletý týpek, co seděl doma a bavil se tím. Ale pro mě to tehdy znamenalo úplně všechno. Bylo to pro mě sebeurčující, skrze to jsem si definovala svoji lesbickou identitu. Já jsem se tehdy potřebovala vnitřně vyoutovat, ubezpečit se sama před sebou, že jsem lesba. Takže třeba první orgasmus jsem měla online. Během chatování s touhle holkou / tímhle padesátiletým týpkem. Dlouho jsem holky potkávala výhradně tímhle způsobem, protože jsem nevěděla, kde je reálně hledat.“

„Být v realitě pro mě bylo dost nepříjemné. Já se veřejně vyoutovala dost brzo, už na základní škole. Tím, že jsem hodně otevřená a nejsem zvyklá lhát, tak ve chvíli, kdy jsem si řekla ‚OK, takhle to tedy je‘, jsem to o sobě začala i říkat. Řekla jsem to svým dvěma kamarádkám, které tomu nevěřily, a tak to řekly všem ve škole. Prošla jsem si pak docela brutální šikanou, ale brala jsem to v tom prudérním prostředí jako vlastní osobní aktivismus. Na gymnázium jsem šla do vedlejšího maloměsta už s tím, že to tam ty děcka věděly. V té době jsem jednou jela na vinobraní, kam se sjížděli mladí i dospělí, a měla tam první reálný kontakt s dívkou. Zakoukaly jsme se do sebe s jednou slečnou, potkaly se na záchodcích a líbaly se. V tu chvíli tam ale přišla její kamarádka a reagovala stylem: ‚Co to sakra děláš?!‘ Ta holka, se kterou jsme se líbaly, mě odstrčila a řekla: ‚Fuj, ty lesbo!‘ Dnes je z ní otevřená lesba, ale tehdy se od toho chtěla distancovat. Prudérní okolí totiž nejvíc tlačí na samotné homosexuály. Šikana pro mě v dospívání byla strašně nepříjemná – když mi kradli sešity a psali do nich ‚lesbo, jdi do plynu!‘ –, ale pořád to nebylo tak strašné, jako když se mi tohle stalo od homosexuálního člověka. Navíc během momentu, který pro mě byl hodně intimní. A v rámci poznávání sebe sama hodně důležitý. Tohle byl prostě můj absolutně nejhorší zážitek z dospívání, dodnes se kvůli tomu bojím oslovit holku na ulici. A přesně takovéhle zážitky mě pak ještě víc vedly na internet. Protože to pro mě byl ‚safe space‘, bezpečné místo, kde nikdo nezpochybňoval, jaká jsem. Místo, kde jsem si mohla určitým způsobem vyfiltrovat lidi a říct si, s kým se budu bavit, s kým se budu seznamovat. Cítila jsem, že tam můžu být sama sebou. To je něco, co v té mé žité realitě nikdy moc nešlo.“

/

„Being a lesbian, online dating has always been very important for me. I come from South Moravia, from a little town, and when I was growing up internet was the only connection with the world for me. And especially the only connection with other girls who liked girls. My whole coming out was basically caused by internet. The first relationship I had was that at fourteen I chatted with a girl I’d met online on a discussion forum’s thread ‚lesbian love’. I fell in love with her, big time. But I never met her in person and I saw only two photos of her over the time we talked. Now I think it’s possible that it was some fifty-year old dude who sat at home and had a laugh. But it meant everything for me back then. It was a self-defining moment for me, I defined my lesbian identity through that. I needed to make a personal coming out, to make sure that I was in fact a lesbian. So I experienced my first orgasm online. During a chat with this girl / this fifty-year old dude. For a long time I used to meet girls solely this way because I didn’t know where to find them in reality.“

„I felt quite uncomfortable in the reality back then. I went through my coming out quite early, when I was still at the elementary school. Since I’m a very open person who is not used to lie, the moment I told myself ‚OK, this is the way things are’, I started to tell others. I told it to my two friends at first. They didn‘t believe me and so they told everybody else at school. I was being bullied quite brutally then but I saw it as my personal activitsm in the prudish environment. When I started to go to a high school in a neighbouring town, I was aware that the kids already knew about it. Around that time I went for a grape harvest where both youngsters and adults used to come, and I had my first real contact with a girl. Me and one girl fancied each other, met in the public bathroom and we were kissing. At that moment her friend walked in on us and her reaction was: ‚What the hell are you doing?‘ And this girl I kissed pushed me and said: ‚Ugh, you’re dyke!‘ Today she’s an open lesbian but back then she wanted to distance herself from it. Because a prudish environment make the biggest pressure onto the gay people themselves. It was unpleasant that I was bullied in my teen’s – when they used to steal my notebooks and write ‚die in a gas chamber, dyke!‘ – but it was still not so horrible as when this happened to me from a gay person. In the middle of a moment that was very intimate for me. And very imporant in discovering of myself. This was simply my absolutely worst experience of my pubescence. Because of it, I’m still afraid to approach a girl on a street. And these were exactly the kind of experiences that led me on internet. Because that was a ‚safe space‘ for me, a place where nobody questioned the way I am. A place where I could filter people and choose whom would I talk to, whom would I meet. I felt that I could be the real me in there. That’s something that was always hard to achieve in my lived reality.“

__

Příspěvek je součástí projektu Zhasni!, prvního původního podcastu z produkce Český rozhlas, konkrétně Radio Wave. Každých čtrnáct dní nové téma z oblasti sexu a intimity, nový audio podcast, nové články a videa na webu. Sledujte www.zhasni.cz

/

The post is a part of „Zhasni!“ („Switch off the light!“), first original podcast series of Český rozhlas‚s Radio Wave. Every two weeks there’ll be a new topic connected with human sexuality and intimity, a new audio podcast, new articles and videos on the website. Follow www.zhasni.cz


HOPRG_2028c

„Když mi bylo osm, tak jsem jednou šel okolo zahrady, která patří skautům. Stál jsem za plotem, koukal na děti, které si tam hrály, a ony na mě za chvíli zavolaly, ať si jdu hrát s nimi. Domu jsem pak přišel už s vyplněnou přihláškou, rodiče docela koukali. Začal jsem tam chodit a podle mě to bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat. Dost mi to otevřelo obzory. A hlavně jsem tam poznal hodně lidí, kteří se stali mojí druhou rodinou. Pomohli mi, když jsem třeba přešel ze základky na střední. Nikoho jsem tam totiž neznal, první měsíce začátku se s nikým moc nebavil, a cítil se špatně. Připadalo mi, jako by se pro mě svět uzavřel. Seděl jsem o přestávce ve třídě, všichni okolo si povídali a já byl sám. Do školy jsem dojížděl, vracel se domů pozdě, takže rodiče jsem tehdy také moc nepotkával. Jediné, co mě napadlo, bylo vzít mobil a zavolat dvěma dobrým kamarádům ze skauta, se kterými se vídáme dodnes. Oni jsou o dva roky mladší, tehdy ještě ani takovou zkušenost sami neměli, ale když jsme se sešli, tak mi dali motivační proslov. Trochu mě to nejdřív zarazilo, ale jak mluvili, tak na sobě vůbec nedávali znát, že se v tom nevyznají. Říkali mi, že svět nekončí, že to zvládnu, ať vydržím a nepřestupuji na jinou školu. Asi jsem to tehdy potřeboval slyšel. Nakonec jsem na škole vydržel – letos budu maturovat.“

„Dnes se ta role vyměnila a jsem to já, kdo se snaží poradit druhým. Přišlo mi škoda, že hodně lidí se skautem skončí po základní škole, a tak jsem založil roverský kmen pro lidi od patnácti do osmnácti let. Podařilo se mi dát dohromady skupinu lidí, kteří se navzájem neznali. Když jsme měli první setkání, tak to mělo být na hodinu, ale všichni si začali navzájem povídat a seznamovat se, a nakonec to skončilo pětihodinovou debatou. Bavili se, co zažili, kam by se chtěli podívat, co se naučit. Oni si všichni stále myslí, že skaut je člověk, který je pořád zalezlý někde v lese, rozdělává oheň a má zastrčnou košili, ale i skauti jdou s dobou a na přednáškách se často řeší různá současná témata. A tak jsem jim ukazoval fotky a vyprávěl o tom, jaké kurzy jsem v Čechách i v zahraničí absolvoval. Měl jsem dobrý pocit, že díky mě zjistili, jaké mají možnosti. A bylo skvělé, že na konci za mnou sami přišli, jestli bych jim nedal kontakty a případně, jestli bych s nimi nechtěl někam jet. Takže teď s nimi plánuji jet do Anglie, na setkání s anglickými skauty. Jsem zvědavý, jak se na to budou tvářit – myslím si, že do toho určitě půjdou, ale že se budou bát. Ale od toho jsem tam já, abych jim pomohl ten strach překonat.“

/

„When I was eight years old, I once went around a garden that belongs to the Scout movement organisation. I was standing there and looked over the fence at children who played a game. After a while they called me to go play with them. I came back home with a filled-in application, my parents were quite surprised. I joined the Scouts and now I think it was the best decision that I could have done. It opened new perspectives for me. The main thing is that I’ve met a lot of people there who have become my second family. They helped me for instance when I started going to high school. I didn’t know anyone, didn’t talk much with people during the first months and I felt bad. Like the world had closed up for me. I was sitting at my desk during breaks, everybody around me was chatting and I felt alone. I was commuting to school, coming back home late and so at that time I didn’t talk much with my parents either. The only idea I had was to call my two good friends from the Scouts with whom I’ve been in contact up until today. They are two years younger than me, they didn’t even had such an experience at that time, but when we met they held a motivational speech. I was a bit startled by it at first but as they talked they didn’t show at all that they had no clue about it. They said that it was not the end of the world, that I would deal with it, that I should hang on and not to transfer to another school. I guess it was what I needed to hear back then. And I did hang on – I will graduate this year.“

„Today my role has switched because I am the one who tries to advise the others. I felt it was a pity that a lot of people finished being Scouts after primary school so I established a ‚Rover Crew‘ for people between fifteen and eighteen. I’ve managed to bring together people who didn’t know each other. Our first meeting was supposed to last one hour but everybody started to chat and get acquainted and the discussion lasted for five hours. They talked about what they’d been through, where they would like to go, what would they like to learn. Everybody still thinks that a Scout is a person who is holed up in a forest, making a fire with a tucked-in shirt but even Scouts keep up with the time and often there are all kinds of contemporary topics being discussed at lectures. And so I showed them photos and talked about which workshops I’d attended, both in the Czech republic and abroad. I had a good feeling from the fact that I showed them the number of opportunities they had. And it was great when they came to me after the discussion and asked if I could give them contacts and if I would like to travel somewhere with them. So now I plan to take them to England to meet the local Scouts.I wonder what they’ll think about the idea – I think they’ll be definitely up for it but that they’ll be afraid. But that’s why I am there, to help them overcome the fear.“


HOPRG_2026a

„Před čtrnácti dny mi umřel tatínek, tři měsíce předtím maminka. Bylo jim přes devadesát let, už tu nemohli dlouho být, ale přesto je to smutné a zaskočilo mě to. Rodiče o smrti nikdy nechtěli mluvit. Ani slovo. Jednou jedinkrát maminka, když už jí bylo hodně špatně a sotva mluvila, řekla, že by chtěla… a teď si nemohla vzpomenout, hledala slova… že by chtěla eutanazii. Asi o tom hodně sama přemýšlela, ale mluvit o tom nedokázala. Oni byli z generace, pro kterou jako by smrt neexistovala. Nemluvilo se o tom, jestli se koupí hrob, nemluvilo se o nemocných lidech, nemluvilo se o invalidech – ti na ulicích v době socialismu nebyli. Všichni byli šťastní a zdraví. Moji rodiče se vzali v padesátém roce, v téhle nejtvrdší době začali budovat rodinu a od té doby se neustále tvářili, že je všechno v pořádku. A to jim vydrželo až do poslední chvíle.“

„Posledních pět let jsem se o ně intenzivně starala. Chodila jsem za nimi skoro každý den, obden jim vozila jídla k obědu, pracovala jsem do noci, zanedbávala rodinu a vše ostatní. Ale oni tu moji starost brali za samozřejmou. Sami už se nepostarali o nic. A jelikož jsme o tom nemluvili, tak na tu svou nemohocnost nebyli připraveni. Bydleli v bytě, kde byla vana, kde byly prahy, kde se nedalo pořádně projít, natož projet s vozíkem. Všechno jsem musela řešit já a bylo to vyčerpávající. Maminka seděla, nemohla už vůbec chodit, a říkala: To mě vůbec nenapadlo, že to dopadne takhle. A to jí bylo už skoro devadesát. Jednou, když jsem si v té době půl roku předem zaplatila dovolenou, jsem zjistila, že maminka přestává chodit, a řešila jsem, jestli tedy dovolenou zruším, jestli maminku nechám doma tátovi na krku, nebo jestli ji umístím do odlehčovací služby. Rozhodla jsem se a rozhodla se špatně. Dala jsem ji do odlehčovací služby a ona se mnou úplně přestala komunikovat. Když jsem se za čtrnáct dní vrátila, tak mi vyčetla „Tys mě sem dala!“ a už se mnou nemluvila.“

„Mám to za sebou. Měla bych si říct: Teď už mají klid. Ale nemám ho já. Protože neustále přemýšlím, jestli jsem neměla udělat něco jinak. Jestli jsem se neměla postarat dřív, později, nebo jestli jsem se neměla tolik starat? Nikdo vám v tomhle neporadí. Naštěstí to člověk zažije jen jednou v životě. Já si dnes hlavně říkám, že se o sebe musím postarat včas, aby tohle nezažily moje děti. Aby pak nevzpomínaly jen na to, jak se o mě musely starat. Takováhle dlouhodobá péče totiž bohužel zastíní to, co člověk s těmi rodiči prožil hezkého dřív. Na to já teď hrozně těžko vzpomínám. Snažím se lovit z paměti to hezké, ale když o nich dnes přemýšlím, tak vidím, jak leží v posteli a mlčí. Jak se na mě podívají, ale ihned zas odvrací hlavu, jako by mě snad ani vidět nechtěli.“

/

„My father died fourteen days ago, three months after my mom. They were over ninety ears old, they couldn’t have been here for much longer but it’s still sad and it caught me by surprise. My parents never wanted to talk about death. They didn’t say a word about it. The only time I heard my mother say something was when she was already in a bad condition and had a problem speaking. At that moment she said that she wanted… she couldn’t remember the word at first… that she wanted euthanasia. I think she thought about it a lot but it was not a topic she could discuss. My parents were from the generation of people who acted as if they were immortal. They didn’t discuss purchasing a grave, they didn’t talk about diseases or disabled persons – you couldn’t see them in the streets during Socialism. Everyone was happy and healthy. My parents married in 1950, in these hard times they started a family and since then they acted as if everything was fine. They had it this way until the very last moment.“

„I took intensive care of them during the last five years. I used to visit them almost every day, I brought them lunch every other day, I worked late into the night, neglected my family and everything else. But they took my care for granted. They couldn’t do anything on their own anymore. And since we hadn’t discussed it, they were not prepared for their powerlessness. They lived in a flat with a bathtub, with doorsills, in a place where it was not possible to walk freely, much less to ride a wheelchair. I was the one who had to solve every problem and it was exhausting. My mom sat, couldn’t walk anymore, and said: ‚I didn’t think I would end up like this.‘ And she was almost ninety at that time. Once around that time, when I pre-paid a vacation half a year in advance, I realized that my mom was loosing her ability to walk, and I thought whether I should cancel the vacation, leave my father of the same age to take care of her or to put her into a senior’s care relief service. That’s what I decided to do in the end and it was not a good decision. Because when I came back fourteen days later, she accused my of ‚Leaving her in there!‘ and stopped talking to me.“

„It’s all over now. I should tell myself: They’re finally in peace. But I’m not. Because I still think whether I should have done something different. Whether I should have taken care of them sooner, or later, or whether I should have cared all that much? Nobody advises you on this. Fortunately one goes through this only once in a lifetime. Today I think that I have to take a good care of myself in time so that my children wouldn’t have to experience this. So that they wouldn’t remember me only from the time when they had to take care. Because a long-term care unfortunately overlays memories of the nice moments one had with his or hers parents. These memories are very hard to get to for me now. I try to search for them in my mind but when I think about my parents, the first image I see is how they lie in bed, in silence. How they glance at me but how they immediately turn their head away, as if they don’t even want to see me.“


HOPRG_2024a

„We’re from China!“


HOPRG_2023a

„Ten years ago I got married in Bucharest, Romania. That’s where my wife grew up. On our way back, we we had eight hour layover in Warsaw. We had almost no money left and eight hours with nothing to do. So we took a taxi to the city. I told the driver: ‚Take us somewhere interesting!‘ So he took us where he thought we wanted to go. Which was a terrible place. There was McDonald’s and everything else you can see in the cities of United States. Big modern buildings, fast food chains. So we started to walk through the streets. My wife was really nervous that we’re gonna miss our flight but we walked and walked and walked, exhausted after the wedding. Finally, when there was about three hours left, I noticed that the area was getting more and more beautiful. Buildings were becoming older and more unique, the architecture was glorious. Something I’d never seen before – I had never travelled much outside of the United States. So three hours left, everything’s beautiful, but my wife of two days was ready to kill me. ‚We are gonna miss our flight! We are leaving right now!’, she declared. ‚But look how beutiful it is!‘ ‚ I’am not moving another foot!‘ So I said: ‚Fine. But look, right there, that intersection, literally two hundred feet from us, it looks like there might be something!‘ ‚Not moving!‘ ‚OK, I’ll tell you what, love. You give me ninety seconds – in thirty seconds I’am gonna run fast as I can to that intersection, in thirty seconds I’am gonna move my head around and in thirty seconds I’am gonna come back! Give me ninety seconds.‘ ‚OK!‘ We shook hands and I started running. I made it to the intersection, I looked around and it was the most beautiful place I’d seen in my life. And I mean it. For me, it was a feeling like there were angels singing above, like there was a rainbow and sparkling fireworks. Simply amazing. In reality, there was a giant open square. We don’t have those in America so I was really in shock. I saw people hanging out, having coffee, reading books, talking to each other, smiling, laughing, ‚ha, ha, ha, hi, hi, hi‘ – having the best time of their lives. So I ran back to my wife and catching my breath, I said: ‚Honey, you’re not going to believe what I just saw!‘ I tried to tell her and she replied: ‚You mean you saw a square? Every city in Europe has a square, it’s not a big deal.‘ Well, it was a big deal for me. So she said ‚OK, fine, within ten years, I promise you, you gonna get a trip and you can go to Warsaw.’“

„So now, ten years later, we have two wonderful daughters, a one year old and a five year old, I run a succesful business in Sillicon Valley, I work hard and my wife recently told me: ‚Take a week off and go anywhere you want. Go, clear you mind, and come back relaxed. Where do you want to go?‘ I said: ‚Warsaw! I promised myself!‘ I went, I stayed at a hotel at that very square, had the coffee, did the ‚hi, hi, hi, ha, ha, ha’, had the European experience. Now I came to Prague and I’ve never been so impressed. Being here feels like magic, like a fantasy – something that’s not in my reality. Beside the architecture it’s especially two things that I’ve noticed. I see all these big groups of tourists, I guess mainly from Italy or Spain, going through the streets, singing. They are not even drunk and they do it in a really joyful way. For me that’s incredible to see. The second thing is the Astronomical Clock. Because when I open my window in the hotel, I’m looking right at it – I wanted to be at the square again, obviously. And every hour, when the bell rings and the little people go around in the clock, everyone is excited. Where I live nobody gets excited about anything anymore! But people get really impressed by the Clock. And there’s this feeling of doing something together. Hundreds, maybe even thousands, of people stand together, wait for twenty minutes and then look at it in awe, they smile, they clap. And all because of the few statues. This really is my week in Narnia.“

/

„Před deseti lety jsem měl svatbu v Bukurešti. Moje žena totiž vyrostla v Rumunsku. Když jsme se tehdy vraceli do Spojených států, tak jsme měli osmihodinový přestup ve Varšavě. Neměli jsme už skoro žádné peníze a měli osm hodin volného času. A tak jsme si vzali taxi do města a řekli: ‚Vemte nás na nějaké zajímavé místo!‘ Řidič nás vzal tam, kde si myslel, že chceme být. Což bylo hrozné místo. Byl tam McDonald’s a všechno ostatní, co člověk může vidět v amerických městech. Velké moderní budovy a řetězce rychlého občerstvení. A tak jsme šli pěšky do okolních ulic. Moje žena byla hodně nervózní, že nám uletí letadlo, ale prostě jsme šli a šli, unavení po té svatbě. Nakonec, když nám do odletu zbývaly už jen tři hodiny, jsem si všiml, že se dostáváme do čím dál krásnější oblasti města. Budovy byly starší a více jedinečné, jejich architektura ohromující. Něco takového jsem tehdy vůbec neznal – nikdy jsem toho mimo Spojené Státy moc neprocestoval. Takže zbývaly tři hodiny, všechno okolo bylo nádherné, ale moje novomanželka byla připravená mě zabít. ‚Uletí nám to! Jedeme na letiště, okamžitě!‘, vyhlásila. ‚Ale podívej, jak je to tu krásné!‘ ‚Už se nepohnu ani o krok!‘ A tak jsem řekl: ‚Dobře. Ale podívej na támhletu křižovatku, doslova dvě stě kroků od nás. Vypadá to, že by tam něco mohlo být!‘ ‚Ani krok!‘ ‚Fajn, tak já ti řeknu, jak to uděláme, lásko. Dej mi devadesát vteřin – prvních třicet vteřin poběžím, seč mi síly budou stačit, k té křižovatce, dalších třicet vteřin se budu rozhlížet kolem dokola a posledních třicet vteřin poběžím zpátky! Dej mi devadesát vteřin.‘ ‚Dobře!‘ Potřásli jsme si rukama a já se rozeběhl. Dostal jsem se na křižovatku, rozhlédl jsem se a bylo to to nejkrásnější místo, jaké jsem kdy viděl. Opravdu. Pro mě to tehdy byl pocit, jako by na nebi zpívali andělé, jako by se nade mnou klenula duha a celé to ozařovaly ohňostroje. Prostě něco úžasného. Ve skutečnosti přede mnou bylo obrovské náměstí. Takové my v Americe nemáme, a tak jsem z toho byl opravdu v šoku. Viděl jsem, jak lidé odpočívají, jak pijí kafe, čtou knihy, mluví spolu, smějí se, dělají ha, ha, ha, hi, hi ,hi – zdálo se, že právě prožívají nejlepší chvíle svého života. A tak jsem doběhl zpět za manželkou, popadl dech a řekl: ‚Miláčku, neuvěříš, co jsem právě viděl!‘ Snažil jsem se jí to popsat a ona se zeptala: ‚Takže chceš říct, že jsi viděl náměstí? Každé evropské město má náměstí, na tom nic není.‘ Ale pro mě to byla velká věc. A tak nakonec řekla: ‚Dobře, slibuji, že do deseti let si uděláš výlet a vrátíš se do Varšavy‘.

„Takže dnes, o deset let později, máme dvě krásné dcery, jednoletou a pětiletou, já vedu úspěšný podnik v Silicon Valley, hodně pracuji a moje žena mi nedávno řekla: ‚Vem si týden dovolenou a jeď kamkoliv chceš. Jeď, vyčisti si hlavu a vrať se odpočatý. Kam se chceš podívat?‘ Řekl jsem: ‚Do Varšavy! Slíbil jsem si to!‘ A tak jsem jel, ubytoval jsem se v hotelu, který byl přímo na tom náměstí, měl jsem to kafe, zasmál jsem se hi, hi, hi, ha, ha, ha, měl celý ten evropský zážitek. Teď jsem přijel do Prahy a jsem ohromený jako nikdy předtím. Být tady je pro mě kouzelné, připadám si jako bych se ocitl ve světě fantazie – někde mimo moji realitu. Krom architektury je to především ze dvou důvodů. Neustále vídám velké skupiny turistů, zdá se, že především z Itálie a Španělska, které jdou ulicemi a zpívají. Nejsou dokonce ani opilí a vyzařuje z nich opravdová radost. To je pro mě něco neuvěřitelného. Druhý důvod je Orloj. Protože když otevřu okno svého hotelu, tak se dívám přímo na něj – znovu jsem chtěl samozřejmě bydlet na náměstí. A každou hodinu, když zazvoní zvonek a ty malé postavičky pochodují na Orloji, jsou lidé u vytržení. Tam, kde já žiju, už nikdo nebývá u vytržení z ničeho. Ale z Orloje jsou lidé opravdu nadšení. A když ho sledují, tak je ve vzduchu cítit, jak to všichni společně prožívají. Stovky, možná tisíce lidí stojí bok po boku, dvacet minut čekají a pak na to s úžasem hledí, smějí se a tleskají. A to všechno kvůli několika sochám. Tohle je skutečně můj týden v zemi Narnie.“


HOPRG_2025a

Příkopy


HOPRG_2022a

„Klobouky nosila moje babička, nosí je moje maminka, nosím je já, nosí je obě moje dcery a dnes dokonce už i vnučky. Když v 50. letech babička nosit klobouk nemohla, protože byl považován za příliš buržoazní věc, tak chodila prostovlasá a říkala: ‚Do šátku mě nedostanou!‘ To si od té doby v rodině říkáme. Já dnes žádné vlasy nemám, protože od loňska chodím na chemoterapii, a tak mi je všech mých padesát klobouků velkých. Tenhle jsem si půjčila od dcery. Bez klobouku by to nebylo ono. Když ho mám na hlavě, tak cítím, že se na mě vztahuje heslo ‚noblesse oblige‘, noblesa zavazuje. Ale jelikož jsem celý život učila a jsem učitelka tělem i duší, tak já se nikdy nechovám špatně – to by vám snad moji studenti potvrdili. Učila jsem na střední průmyslovce, kde byli skoro samí kluci, ale nikdy si nedovolili mluvit přede mnou vulgárně. Přede mnou to zkrátka nejde. Když jsem loni na škole kvůli zdraví končila, tak to bylo moc těžké. Ale dostala jsem od studentů na rozloučenou různé kameny a mušle, dostala jsem trolla, i čaj, co mě prý zaručeně uzdraví. Všichni to se mnou prožívali. A moje poslední maturitní třída byla zlatá. Když měli maturitní ples, tak mi dali velkou krabici a uvnitř byl moc pěkný šedivý klobouk. Řekla jsem jim: ‚To je krása, takový ještě nemám!‘“

/

„My gradma used to wear hats, my mom wear hats, I wear hats, both of my daughters wear hats and now even my granddaughters do. Back in the 1950′s a hat was considered too bourgeois and so my grandma couldn’t wear it. And so she went around bareheaded and used to say: ‚They won’t make me wear a headscarf!‘ That’s what we´ve been saying in our family ever since. I don’t have hair at the moment because since the last year I´ve been undergoing a chemotherapy treatment and so all of my fifty hats are too big for me now. I borrowed this one from my daughter. It wouldn’t be the same without a hat. When I wear it, I can feel that I should follow the motto ‚noblesse oblige’, nobility obligates. But since I was teaching at school for all my life, since I am a teacher with all my body and soul, I never behave in a bad way anyway – my students would hopefully confirm that. I used to teach at a technical high school. Almost all the students were boys but they never dared to say swear words in my presence. It’s simply not possible infront of me. When I had to leave the school because of my health last year, it was hard. But students gave me all kinds of farewell gifts – rocks and sea shells, a troll or tea that was supposed to make me healthy. Everybody felt for me. And my last graduation class was really great. When they had the prom, they gave me a big box with a really nice grey hat in it. I told them: ‚That’s beautiful, I don’t have one like that!’“


HOPRG_2022a

(2/2) „První, co mě napadlo, bylo, že takovým lidem nebudu dělat idiota v lidové armádě. Byl jsem zdravý, modrá knížka mi nehrozila, a tak jsem to vyřešil šachtou. Žil jsem na Ostravsku, kde stejně nebylo moc co jiného dělat, takže jsem tam nakonec zůstal pětadvacet let. A nestěžoval jsem si – narazil jsem na úplné debily i na úplně normální lidi. Po osmdesátém devátém jsem viděl ten zlom – ti, co na pozdrav ‚Zdař bůh!‘ vždy řvali, že se zdraví ‚Čest práci!‘, najednou začali zdravit ‚Zdař bůh!‘. Takže já jsem je zdravil ‚Čest práci!‘. Říkal jsem jim: ‚Nestyďte se, hoši. Celou dobu jste nás kurva zdravili ‚Čest práci!‘, tak zdravte dál, ne? Nic na tom není. Byli jste červení, plánovali jste borcům dovolené v prvomajovém průvodu, kdo nepřišel, tak v létě neměl dovolenou, a teď nás chcete zdravit ‚Zdař Bůh!‘? Když mám jednou za čas třídní sraz ze základní školy, tak vidím, že pár lidí setrvalo na svém. Někteří si to v hlavě holt asi nesrovnají nikdy. Se mnou chodil na základku borec, jehož otec byl členem ÚV KSČ. V něm to zůstalo tak, že vždy po pár pivech vykřikuje, že musí přijít nový Únor. To jsem vždy říkal: ‚Musím jít domů, děcka, protože jinak ho vezmu židlí.‘ Tohle jsou věci, které prostě nemůžu akceptovat. I proto, že jednou se na tom srazu objevil i jiný spolužák, kterého jsem neviděl pětačtyřicet let. Přijel ze Švýcarska, kam v roce 1968 emigroval. Předtím chvíli vedl v Brně na Špilberku vinárnu, kterou rádi navštěvovali i cizinci. Chodila za ním StB, aby donášel, s kým se vídají. Poslal je do prdele. Poprvé, podruhé i potřetí. Tehdy na něj nastoupili a zmlátili ho tak, že nemohl mít děti. Takže tenhle člověk tam sedí a vedle něj nějakej Karásek, co se tehdy třeba i mohl mít dobře – aby ne, když měl tátu v ÚV – nostalgicky vzpomíná a vykládá o tom, jak by chtěl tu dobu vrátit. Když se plánoval další sraz, tak už jsem říkal: ‚Pokud přijde Karásek, nemůže tam být Fráňa‘ – to jsem já. Karásek i Fráňa, to nedopadne dobře.“

/

„The first thing I realized was that I didn’t want to be in their moronic army. I was healthy so there was no way I could get a remission of the military service so I solved the situation by going to the shaft. I lived in Ostrava region where there weren’t much of other possibilities anyway and in the end I stayed there for twenty-five years. And I didn’t complain about it. I met complete idiots in there just as I met decent people. After 1989 I could see the turn – those who had always used to scream that one should greet people ‚Honorable work!‘ and not ‚God bless you!’, suddenly greeted me with ‚God bless you!’. I used to tell them: ‚Don’t be shy, guys. You always used to greet us with fucking ‚Honorable work!‘ so don’t worry and keep do that. There’s nothing to it. You were red, you used to plan everybody’s vacation by telling them to participate in the May Day parades – the ones who didn’t come weren’t allowed to have any vacation during the summer – and now you want to greet us with ‚God bless you!’? When I sometimes visit a primary school reunion, I can see that some people have remained at their former positions. I guess some people will never get it straight. There was a guy in my class whose father was a member of the Central Committee of the Communist party. He still has it in him in a way that after a few beers he shouts that a new ‚Victorious February‘ is needed. When I hear him like that, I always say: ‚I need go, guys, otherwise I will have to hit him with a chair.‘ These are things that I simply cannot accept. Also because one time there was another classmate at the reunion, a guy I hadn’t seen for fourty-five years. He travelled from Switzerland where he emigrated in 1968. Before that he ran a wine bar in Brno for a little while. There were also foreigners visiting the place and so the Secret police came and wanted him to inform on whom the foreigners meet. He sent them to hell. The first, the second and the third time. At that moment they came and beat him in a way that he became infertile. So this man sits there at the reunion and next to him there’s this guy called Karásek – who may have led a decent life during the socialism; he had the dad in the Central Committee, after all – who reminisce about the times with nostalgy and says how he wants to bring it back. When they planned the following reunion, I told them: ‚If there’s Karásek, there cannot be Fráňa‘ – that’s me. Karásek and Fráňa, this is not gonna end up well.“


HOPRG_2021a

(1/2) „Otec hrál basket za národní manšaft. Jednou se chystali jet do Maďarska, bydleli v Tyršově domě, estébáci tam udělali šťáru a otce s nějakou záminkou zatkli. A od té chvíle se už v žádné basketbalové ročence neobjevil. Dělali, jako by nikdy neexistoval. Mně byly dva roky, když otce zavřeli, a až do osmi let jsem žil s tím, že hraje basket v Maďarsku. Jak to je, jsem se dozvěděl až v deseti letech, kdy jsem si s ním začal dopisovat. Tehdy dědeček uznal, že bych už mohl mít natolik rozumu, že bych se z toho nemusel sesypat a nemít z toho trauma. Ve dvanácti letech jsem byl otce poprvé navštívit v Leopoldově, což byla v podstatě likvidační věznice pro politické vězně. Otec dostal čtyřiadvacet let. Nakonec si odseděl jedenáct, byl propuštěn po amnestii v roce 1960. Seděl nejprve za nic, později mu trest prodloužili, protože se v Jáchymově zapojil do skupiny, která to tady nechtěla nechat spát. To byli lidé, kteří měli, podobně jako bratři Mašíni, naivní představu, že se sem v těch 50. letech ještě vrátí nějaká západní armáda a nastolí tu pořádek. V tom, jaké poměry tu tehdy panovaly, jsem si já udělal jasno právě během dvou návštěv té věznice. Jednou jsme tam seděli ve strážním domku, kam ostraha vodila vězně, a vedla nás seděla jedna paní. Přišel velitel věznice a zeptal se: ‚Kto so mnou chcel hovoriť?‘ Paní odpověděla: ‚Já. Dostala jsem zprávu, že je na tom manžel hodně špatně, že může kdykoliv umřít. Chtěla bych ho ještě vidět.‘ ‚Máte nárok na návštěvu?‘ ‚Nemám.‘ ‚Tak o čem se bavíme?‘ Víte, říká, a to byla věta, kterou si pamatuji dodnes: ‚Keby váš muž teraz zdechnul, aj tak vás tam nepustím!‘ A bylo vymalováno, alespoň pro mě. Říkal jsem si: Pane Bože, tahle lůza tady poroučí! Musím dělat všechno proto, abych se s nimi nikdy nedal dohromady. Později jsem byl za tuhle zkušenost vděčný, protože mě to zachránilo od nějakých kariérních pohnutek, od myšlenky, že bych si někdy pomohl tím, že bych vstoupil někam, kde na zdi visí rudá hvězda.“

/

„My father played basketball in the national team. Once, before they planned to go play in Hungary, they had stayed in Tyrš house in Prague. Secret police made a raid in there and they arrested my father under some pretense. Since then he disappered from all the following basketball yearbooks. They pretended as if he never existed. I was two years old when they arrested him, until the age of eight I thought he was in Hungary, playing basketball. I was told how it was when I was ten, that’s when I started to exchange letters with him. My grandpa concluded that I was reasonable enough not to break down from it. When I was twelve, I visited my father for the first time in Leopoldov which was a prison in Slovakia made to dispose of prisoners of state. My father was sentenced to twenty-four years. In the end he spent eleven years in jail, he was released after the amnesty of 1960. At first he got behind bars for nothing at all, later they extended his punishment because when he was in the Jáchymov labor camp, he joined a group that didn’t want to let the regime be as it was. These were people who, similarly to the Mašín brothers, still had the naive idea in 1950′s that a Western army would come back and restore order. I made a pretty clear idea about the situation during my two visits of my father in the prison. Once we were sitting there in a guard house where they brought prisoners to meet visitors and there was a woman sitting next to us. A prison commander came in and asked: ‚Who wanted to talk to me?‘ The woman replied: ‚I did. I got a message that my husband is in a very bad condition, that he could die any moment. I would like to see him.‘ ‚Do you have the entitlement to see him?‘ ‚I don’t.‘ ‚So what are we talking about?‘ You know, he said, and that’s the sentence I still remember clearly, ‚If he died right this moment, I still wouldn’t let you see him!‘ That was it, at least for me. I thought: Oh my God, such rabble boss everyone around! I have to try hard so that I never have anything to do with them. Later I was grateful for this experience because it saved me from thoughts about having a career of a sort, from having a thought that I could ever help myself by joining a place with the red star on the wall.“


HOPRG_2020a

„Po válce jsem nastoupila k sestrám do klášterní školy a jejich život se mi zalíbil. To, že předávaly své životní zkušenosti, to, že se chovaly slušně, že se staraly o ostatní. Že vychovávaly a vzdělávaly děti. Že se staraly o sirotky, kterých bylo po válce hodně. Já jsem byla mladá, ale za války jsem samozřejmě vnímala nejistotu a strach, který panoval, viděla utrpení člověka. U těch sester jsem najednou cítila, že přichází nový čas, že přichází svoboda. Ráda jsem se modlila, nacházela krásu v Písmu a prohlubovala svůj vztah k Pánu Bohu. Zatoužila jsem mu sloužit. A skrze něj sloužit lidem.“

„V únoru 1948, kdy vítězili komunisté, jsem nastoupila do kláštera jako čekatelka. Ale s rodiči jsem měla velký boj. Maminka tam tehdy jednoho dne přijela a řekla: ‚Nechceme, aby byla sestrou!‘ Jenomže s pláčem odjížděla. Já si také poplakala, protože mě to domů za rodiči a sourozenci táhlo, ale už jsem byla pevně rozhodnutá. V padesátém roce jsem skládala první sliby a dostala se do kláštera v Bojkovicích. Tam už nám tehdy komunisté vzali školu a další budovy, zůstaly nám jen děti, o které jsme se staraly. Já tam byla ale jen od května do září, protože 27. září komunisté přišli, řekli, že klášter není dobře využívaný a odvezli nás pryč. Ve dvě hodiny po půlnoci jsme nasedaly do připravených autobusů, jen s nejpotřebnějšími věcmi. Věděly jsme o tom, že v Rusku vyváželi řeholníky na Sibiř, a tak jsme vůbec nevěděly, kde skončíme. Nakonec nás odvezli do jiného kláštera, kde už měsíce před námi soustřeďovali kněží. Spalo nás tam sedmnáct v jedné místnosti. Musely jsme se nějak živit, a tak jsme další roky pracovaly v různých továrnách. Například ve Vrchoslavi ve šroubárně, kde jsme bruskou dělaly a začišťovaly rýhy, nebo později – kdy oddělili nás mladé sestry od těch starších a vyvezli nás zase jinam – ve Varnsdorfu, kde jsme pletly punčochy. Uklidili nás do pohraničí, abychom nebyly na očích. Neustále nás hlídali a hned jak jsme se trochu zapracovaly, tak už nás vezli jinam. Chtěli nás umořit. Už když nás odváželi tehdy poprvé jsem si říkala: Proč? Ale věděla jsem, že všechno pomíjí. A snažila jsem se vše, co se nám dělo, odevzdávat Pánu Bohu – věděla jsem, že on bude mít poslední slovo.“

/

„After the war I started to go to a convent school where nuns taught and I liked their way of life. I liked how they shared their life experience, how they acted in a decent way, how they took care of others. How they raised and educated children, took care of orphans which was a numerous group after the war. I was still young but of course I noticed the prevailing uncertainty and the fear during the war, I saw the suffering of man. When I was among the nuns, I suddenly felt that a new era had come, a time of freedom. I liked to prey, in time I found the beauty of Bible and I deepened my relation with God. I yearned to serve him. And to serve people through him.“

„In February of 1948, when Communists were taking over, I entered the convent as a novice. But it was a great struggle with my parents. My mom arrived the the convent one day and said: ‚We don’t want her to become a nun!‘ But she left in tears. I cried as well because I was drew by the idea of being with my parents and siblings. But I had already made my mind. In 1950 I gave my first vows and I got into the convent in Bojkovice. The Communists had already taken our school and other buildings over there, all that we were left with were children. And so we took care of them. But I lived there only since May until September because on 27th of September they came one night, said that the convent was not used efficiently and drove us away. We were getting on parked buses at 2 a.m., carrying only the most basic things. We knew that in Russia they had been deporting monks to Siberia and so we were unsure where we would end up. Finally they took us to another convent building where they had already been gathering priests few months before. There were seventeen of us sleeping in a single room. We had to do something to feed ourselves and so in the following years we worked in various factories. For instance we worked in a screw factory in Vrchoslav where we used grinder to make and neaten screw grooves, or later – after they had split us younger nuns from the older ones – we wove stockings in a factory in Varnsdorf. They removed us our of sight to the borderlands. They monitored us all the time and as soon as we got trained in a factory, they moved us somewhere else. They wanted to wear us down. Already on the first night, when they were driving us away, I thought: Why? But I knew that everything passes away. And everything that was happening to us, I tried to pass to the Lord God – I knew that he would have the last word.“