Powered by Seat

Archiv: Květen 2017

HOPRG_2056a

„Když se mi narodil první syn Jan, tak jsem si uvědomil, že bych rád změnil svůj život. Že už nechci být zaměřený jen sám na sebe, na svou spokojenost a na pouhé bezohledné vydělávání peněz. Už čtyři roky předtím jsem si prožil krizi. Podnikal jsem v oblasti mezinárodního obchodu a vzdělávání. Najednou jsem onemocněl a během týdne se mi zhroutilo vše, co jsem postavil. Auto mi sebrali, vilu mi sebrali – sesypalo se mi to jak domeček z karet. Nevěděl jsem, co dělat, a tak jsem zavolal kamarádce, která mi řekla, že se tomu nemůžu divit. Že se chovám jako ‚prase‘, že musím změnit postoj ke svému životu. Zpočátku jsem se přirozeně bránil. První telefon jsem jí položil, nechtěl jsem to poslouchat, ale druhý den jsem volal znovu. Postupně jsem přišel na to, že to opravdu stojí na mém vlastním rozhodnutí – že buď budu nadále jen sobecky a bezohledně vydělávat peníze, anebo že budu vydělávat peníze, ale zároveň vědomě a prospěšně zasahovat do svého okolí. Snažit se svět změnit k lepšímu. Celý život jsem se zabýval vzdělávaním, a tak jsem si definoval nové postupy v oblasti vzdělávání a řízení lidí. Založil jsem start-upový inkubátor, v němž lidem v podstatě předávám to, co já jsem pochopil, když jsem vzal poprvé do rukou své narozené dítě. Dnes se nejprve dívám, jaký má ten který produkt dopad na své okolí a jak to souvisí s člověkem jako takovým. Teprve následně řeším ekonomiku projektu a jeho business plán. Pro mne osobně bylo zajímavé zjistit, že když to dělám tímhle způsobem, tak i ten zisk je významně větší. Ale začátek byl těžký. Zažili jsme si období, kdy jsem třeba i týden nejedl, aby měly co jíst děti. Tehdy jsem neustále přemýšlel, že budu chodit do práce, že se na to vykašlu. Jednoho krásného dne jsme se ženou seděli doma a řešili, že už je to neúnosné. Byli jsme zaúvěrovaní, dva měsíce jsme nezaplatili nájem, začínalo to být až fyzicky nepříjemné. Ale manželka šla potom na nákup, a když se vrátila, tak říká: ‚Hele, já jsem našla miliardu.‘ Nechápavě jsem se na ni podíval a ona mi ukázala starou maďarskou bankovku, kde opravdu stálo: Jedna miliarda. Dodnes ji máme doma. Řekli jsme si: ‚Když teď máme miliardu, tak asi jdeme správnou cestou.‘“

„Rozhodli jsme se, že vydržíme. Že do té práce nepůjdu, že dál budeme pracovat na našem projektu. Začali jsme připravovat inkubátor na start-upy, pak jsme se potkali s Karlem Janečkem a dnes, po čtyřech letech, děláme globální projekty a ze mě je milionář. Už jsme totiž jako firma prošli takzvanou akcelerací, už do nás investovali poměrně velké peníze. Dodnes jsem z toho úplně hotový a pořád mi to přijde neuvěřitelné. Měsíc po inkubaci jsem jenom tak chodil a snažil se pochopit, co se to stalo. Ani jsem najednou nevěděl, jak se mám oblékat. A začalo se dít všechno to, co čtete v knihách. Protřídili se mi kamarádi – jak se dostanete do takového extrému, vypadnete z davu ostatních lidí, tak zjistíte, že někteří tu vaši novou situaci, ten váš úspěch, neunesou, a že o jiné se opravdu můžete opřít. Vidíte, úplně mě to dojalo. Zjistil jsem skrze to, že když člověk začne hledat hodnotu sám v sobě, tak se to dříve či později projeví. Každý týden teď zažívám úžasné momenty. Andy ze Shipvio zažívá globální úspěch, kluci ze SENS food, Dan a Radek, kteří propagují myšlenku ‚pojďme jíst hmyz namísto krav‘, se dostali do světového finále start-upů pozitivně ovlivňujících zdraví planety. Dnes jsem přišel do kanceláře a podíval se na svého sedmiměsíčního syna Olivera – jak tam se mnou je, jak se směje, jaká je tam pohoda. Někdy mívám až takové momenty jak z Pána prstenů, takových těch dojemných scén, kdy si všichni navzájem pomáhají a o něco jim společně jde. Rozhlédnu se okolo sebe a vidím, že to ty lidi baví, že věří tomu, co dělají. Že jim všem svítí oči.“

/

“When my first son Jan was born, I realised I wanted a change in my life. I didn’t want to be so much focused on myself anymore, on my well-being and just on money-making. Four years before that I had gone through a crisis. I had worked in the field of international business and education. I fell ill suddenly and lost everything in a week. They took away my car, my house – it all crumbled down. I didn’t know what to do so I called up a friend of mine who told me I shouldn’t have been so surprised. That I had behaved like ‘a pig’ and that I should change the approach to life. My first reaction was defence. I hung up on her the first time, I didn’t want to listen to her but I called her again the following day. I realised it was all up to me – either I continue being selfish and keep on ruthlessly making money, or I make money but will consciously and positively interfere into my surroundings. In order to try to make the world a better place. I have been occupied with education my entire life so I tried to define new ways in the field of education and HR. I founded a start-up where I give people what I have learned when I held my child in my arms for the first time. Today I first try to see the impact of a product on its environment and how it relates to people. Then I solve the economical part of it and design a business plan. I found it interesting to learn that the profit is better if I do it this way. But the beginnings were hard. We even went through a period of time in our lives when we didn’t eat for a week so our kids could have something to eat. I was thinking about quitting and finding a regular job. But one day we sat home and thought it’d been unbearable like that. We had a lot of loans to pay back, we couldn’t pay rent for two months, it was physically displeasing. But then my wife went to buy some groceries and when she returned, she said: ‘Look, I found a billion.’ I looked at her and she showed me a Hungarian bill with a billion on it. We still have it. And we thought: ‘If we have a billion, we have the right way.’”

“We decided to push through. That I wouldn’t be looking for a regular job. That we would continue with our project. We started to prepare an incubator for start-ups, then we met with Karel Janeček and today – after four years – we do global projects and I became a millionaire. We have gone through the accelerator, we’ve got investments. I can’t believe it still and I find it incredible. A month after the incubation I would just walk around and tried to understand what had happened. I didn’t know how to dress up. It all came true as you know it from books. My friends sorted out – when you get to such an extreme, you get out of the crowd, you find out that some people just don’t get your situation and some you can lean on. You see, it still gets me. I found out that when one starts to look for his / hers value within, it will come out sooner or later. Every week I experience something great. Andy from Shipvio has a global success, boys from SENS food – Dan and Radek – who promote the idea to eat insect instead of cows got into the finale of start-ups positively influencing the health of our planet. Today I came to my office and looked at my seven-month old son Oliver. How he’s there, how he smiles and how comfortable this whole place is. At times I’m having moments like from the Lord of the Rings, all these scenes where everyone helps everyone and they share a common ground. I look around and I can see all the people enjoying it and believing in what they do. And their eyes radiating.”

__

Stránky projektu, který spoluzaložil / Website of the project he co-founded: http://up21.com


zhasni_coming_out_hop_03

(3/3) „Nemůžu říct, že bych byl se svou sexualitou stoprocentně srovnaný. Je to u mě hrozně dlouhá a pomalá cesta. Jedna věc je přiznat si to, druhá smířit se s tím a přijmout to. Já cítím, že už to mám, že už jsem skoro na konci té cesty, ale pořád se v hlavě srovnávám s tím, že jsem něčím jiný. Ten stav jde špatně popsat, ale dohnal mě před pár lety už i k tomu, že jsem přemýšlel, jestli nezkusím být chvilku s holkou. To už pominulo, ale občas ve mě stále něco zazvoní, rozsvítí se taková zvláštní kontrolka. Hlavně na začátku vztahů, kdy někoho potkám, líbí se mi, ale zatím to není ‚láska‘. Když se v takové chvíli schyluje k tomu, že spolu budeme něco fyzicky mít, tak se na sebe najednou podívám shora a říkám si: Co to jako děláš? To přeci není přirozený, ne? Stalo se mi to zrovna nedávno. Je to hrozně zvláštní pocit. Cítíš k tomu druhému něco hezkého, přitahuje tě, chceš s ním být, ale najednou ti přijde nepřirozené, když ti dá pusu. Ještě jsem nerozklíčoval, čím to je. Ale je to těch pět procent, které mi zbývají zdolat.“

/

„I cannot say that I’m one hundred percent in terms with my sexuality. It’s a very long and slow way for me. It’s one thing to admit it to oneself but another to come in terms with it and accept it. I feel that I’m almost there, at the end of that path, but I still struggle in my mind with being somehow different. It’s difficult to describe the state but a few years back it has led me even to a thought of having a girlfriend for a while. That has passed but sometimes I still feel a ring inside of me, a strange warning light being lit up. It happens especially at the beginning of relationships when I meet someone whom I like but it’s not yet ‚love’. When it’s coming to a point of having a physical contact with each other, I suddenly see myself from above and I say to myself: ‚What the hell are you doing? That’s not natural, is it?‘ It happened to me just recently. It’s a very strange feeling. You feel something nice to the other person, you are attracted to him, you want to be with him but suddenly you feel unnatural when he give you a kiss. I haven’t yet understood why that happens. But it’s the remaning five procent that I need to plough through.“

__

Další díl cyklu Zhasni se jmenuje „Coming out – coming in“.

/

Another episode of Zhasni project is called „Coming out – coming in“.


zhasni_coming_out_hop_02

(2/3) „Vnímám, že jsem za poslední roky dospěl. Dokážu mít určitou odpovědnost, uvědomuji si, kde jsou moje hodnoty, jaké věci v životě chci. V takové chvíli už člověka nepotkávají románky jako dřív, ale plnohodnotné vztahy, které by jednou mohly vyústit až do rodiny. Ne každý v mém věku cítí potřebu usadit se, ale já už jo. A tak jsem loni v létě vnímal, že už k tomu dozrál čas: Že k tomu dozrála máma, že k tomu dozrál náš vztah. Naopak jsem věděl, že nechci, aby u toho byl táta. Pamatuji, že v mém dospívání míval občas různé narážky na homosexuály. V televizi byl někdo teplej a on: ‚Ježiš, tadyta buzna!‘ Dnes už to tolik nedělá, ale myslím, že na to zkrátka ještě není připravený.“

„Loni v létě jsme v rodině prožívali těžké období – někdo blízký nám vážně onemocněl a prognózy na uzdravení byly mizivé. Tak nějak nás to všechny semknulo, měli jsme si zvláštně blízko a já vycítil, že teď přišel ten čas říct mámě pravdu. Seděli jsme jedno odpoledne na terase a ze mě to najednou vypadlo. Zeptal jsem se jí, jestli si pamatuje na jednoho mého dřívějšího spolužáka, se kterým jsem bydlel. Nejdřív říkala, že ne, ale pak si vzpomněla. A já řekl: ‚No, tak já jsem s ním chodil. Měli jsme spolu vztah.‘‚To chceš říct, že jsi na kluky?‘‚Jo.‘ Říkala, že to netušila, ale že zná plno takových párů, že je rozumná, že to jen potřebuje zpracovat. Mě ten okamžik úplně položil. Vůbec jsem necítil, že by ze mě něco spadlo. Volal jsem to třem svým nejbližším lidem a bylo zajímavé, že aniž bych jim dopředu říkal, že to chci udělat, tak se hned zeptali: ‚Tys to udělal, viď?‘ Čtyři dny na to ten člen rodiny zemřel a my se o tom s mámou od té doby nebavili. Ani slovo. Ale kdykoliv teď přijedu domů, tak se cítím být svobodnější. Roky jsem tam jezdil a měl pocit, že jsem někdo jiný, že to tam nejsem já. Že něco musím skrývat. A to mi přestalo dělat dobře. Táta to stále neví, ale vědomí toho, že to ví máma, pro mě hrozně věcí změnilo. Najednou mám pocit, že jsme dospělí lidé, kteří spolu dokáží mluvit, že už tam nejsem za dítě, které něco provedlo a musí se tvářit, že se nic neděje.“

/

„I feel that I’ve grown during the last couple of years. I can bear certain responsibilities, I realize where my values lie, what do I want in life. At such moment one doesn’t experience love affairs as he did earlier but full-fledged relationships that might once lead into a foundation of a family. Not everybody of my age feels a need to settle down but I do. And so the last summer I felt the time has come. That my mom had grown to handle it, that our relation had. On the other hand I also knew that I didn’t want my father to be around. I remember that during my adolescence he used to have all kinds of remarks about homosexuals. They was a gay on TV and he said: ‚Oh my God, not this faggot!‘ He doesn’t do that too much anymore but I simply think that he’s still not ready for that.“

„It was a difficult time for our family during the last summer – somebody close got seriously ill and prognosis for recovery were not good. It a strange way, it made us all feel closer to each other and I felt that it was the time to tell my mom the truth. We were sitting on a terrace one afternoon and I suddenly said it. I asked her if she remembered my former schoolmate with whom I shared a flat. At first she said that she didn’t but then she remembered. So I said: ‚Well, I used to date him. We had a relationship.‘ ‚You want to tell me that you like boys?‘ ‚Yeah.‘ She said she had suspected it and that she knows a lot of gay couples, that she’s sensible, that she just needed to process it. I felt completely exhausted after the moment. I didn’t feel any relief at all. I called it to my three closest friends and it was interesting that even though I hadn’t told them in advance about my intention to do that, they immediately asked: ‚You have done it, haven’t you?‘ A four days later the member of our family died and since then we haven’t spoke about it with my mom. Not a word. But every time I come home now, I feel more free. For years I used to come home and I felt as someone else, as if it wasn’t me over there. As if I needed to hide something. And that stopped to feel good. My dad still doesn’t know but to know that my mom does changed a lot of things for me. Suddenly I have a feeling that we are all grown-ups who are able to talk to each other, that I’m no longer in a role of a child who have done something wrong and has to act as if nothing happened.“

__

Další díl cyklu Zhasni se jmenuje „Coming out – coming in“.

/

Another episode of Zhasni project is called „Coming out – coming in“.


zhasni_coming_out_hop_01

(1/3) „Z mé zkušenosti má coming out tři fáze. Nejdřív to člověk přizná sám sobě, pak to přizná svému okolí, svým nejbližším kamarádům, a až nakonec to přizná rodině. Já jsem to o sobě věděl už od šesti, sedmi let. Respektive věděl jsem, že jsem jiný než ostatní. Naši mi říkali, že jsem tak trochu přeskočil dětství. Nehrál jsem fotbal, moc nelítal venku, spíš jsem si četl. Zavřel jsem se do pokoje, žil ve svém světě. Ne, že bych si v té době plně uvědomoval, jakou mám sexualitu, ale pamatuji se, že jsem se třeba koukal na jednu pohádku, kde byl v jedné scéně nějaký polonahý pán, a mně se to hrozně líbilo. A tak jsem si tu scénu pořád vracel a pouštěl znovu. Než jsem začal mutovat, tak si mě lidé v telefonu pletli s mámou a ve škole si ze mě spolužáci dělali srandu, že jsem teplej. Já jsem nejdřív vůbec nechápal, co tím myslí, a později si to nechtěl přiznat. To vlastní přiznání většinou přichází ve chvíli, kdy se člověk poprvé do někoho zamiluje. Mně se to stalo až celkem pozdě, v osmnácti. Toho kluka jsem už nějakou dobu znal. Byl to zpěvák, já šel na jeho představení, a když skončilo, tak jsem mu gratuloval. Podával jsem mu ruku, podíval se mu do očí a něco se stalo, něco se spustilo. Jak lusknutím prstu. Vůbec jsem nevěděl, co se děje. Pořád jsem na něj musel myslet, ale první dva, tři dny jsem si to pro sebe nedokázal odůvodnit. Pak jsem si to zanalyzoval, pojmenoval a zjistil, že jsem se do něj asi zamiloval. Nebylo to jednoduché, ale za týden jsem to poprvé vyslovil před někým jiným. A myslím, že přiznání kamarádům šlo u mě ruku v ruce s přiznáním sám sobě.“

„Dva roky jsem prožíval neopětovanou lásku. Byl jsem toho hrozně plný a v jednu chvíli měl nakročeno k tomu, všechno mámě říct. Ale ona na mě tehdy šla špatně a tím si mě na několik dalších let zavřela. Vytvořil jsem si v sobě určitý blok. Asi i proto, že když mě potká něco nedobrého, tak to prožívám dvakrát víc než ostatní. Dnes už s tím umím trochu pracovat, mít určitý nadhled, ale tehdy jsem to ještě neuměl. A ona podle mě nechápala, v jakém stavu jsem byl. Myslela si, že to celé hraji a že se v tom schválně utápím. Možná to tak trochu bylo, ale rozhodně jsem si neřekl: ‚Tak, teď budu trpět!‘ Ona mi ale tehdy řekla: ‚Ježiš, to ještě zažiješ mnohokrát!‘ Hodně to banalizovala a tím mi ublížila. Když jsem prožíval rozchody v dalších letech a cítil jsem se špatně, tak mi máma chyběla, ale doma jsem to už neřešil. Odešel jsem studovat od nás z maloměsta do Brna, žil jsem si svůj život a domů jezdil jednou za dva měsíce, hrát poslušného synáčka. Tohle období trvalo sedm let, až do minulého léta.“

/

„My experience is that coming out usually has three stages. At first, one admits it to himself, then he admits it to people around, the closest friends, and only at the end he admits it to the family. I knew it about myself since I was six or seven. Or rather I knew that I was different than other people. My parents told me that I somehow skipped childhood. I didn’t play football, I didn’t run around outside, I prefered reading. I closed myself in my room and lived in my own world. Not that I would fully realize my sexuality but I remember, for instance, that I watched a fairy tale movie in which there was a half-naked man in one scene and I liked that a lot. And so I keep rewinded the tape and played the scene over and over. Before my voice changed during pubescence, people used to mix up mine and my mom’s voice in a telephone and my classmates made fun of me that I was a fag. I didn’t know what that meant at first and later I didn’t want to admit it to myself. I think that acknowledgement of such a thing usually comes when one falls in love for the first time. That happened to me quite late, I was eighteen. I’d known the boy for some time before. He was a singer, I went to his gig and when it was over I went to congratulate him. I was approaching him and as I was about to shake his hand, I looked into his eyes and something happened. Something was triggered. It was as quick as a finger snap. I had no clue what was happening. I had to think about him all the time but I couldn’t explain it to myself for the first two or three days. Then I analyzed it, found terms for it and realized that I’d probably fallen in love. It was not easy but after a week I said it out loud to someone else. And I think that the moment I confessed it to my friends was the real moment I acknowledged it to myself.“

„For next two years I experienced an unrequited love. I was very full of it and at one point I was almost ready to tell my mom everything. But she approached me in a bad way and thus closed me in this sense for a next several years. I built up a certain block in myself. I guess it was also because the fact that when I experience something which is not good, I take everything twice as seriously as others. Now I’m able to work better with it, to have some perspective over it, but I wasn’t able to do that then. And I think she didn’t really understand that state I was in. She thought it was all just an act from me, that I intentionally wallowed in it. Maybe there was a part of that as well but it certainly wasn’t that I would tell myself: ‚Okey, now I will suffer!‘ But she told me: ‚Oh, Gee, you’ll experience this a thousand times!‘ She trivialized it a lot and that hurt me. When I experienced breakups in the coming years, I missed my mom but I didn’t talk about it at home anymore. I left our small town, went to study to Brno, lived my own life. I used to go back home once in two months, to perform a role of an obedient son. This period lasted for seven years, until the last summer.“

__

Další díl cyklu Zhasni se jmenuje „Coming out – coming in“.

/

Another episode of Zhasni project is called „Coming out – coming in“.


HOPRG_2055a

„Žiji vzpomínkami. Všechno, co na mně vidíte je z dob dávno minulých. Náhrdelník mám po mamince, ten je starší než já, šaty budou mít také pár desítek let. Víte, já si asi pořád nezvykla na ty dnešní ceny, takže nové oblečení si téměř nekupuji. Ale mám výhodu, že od mých osmnácti let prakticky neměním postavu. Někdy jsem byla o trochu silnější, někdy o trochu hubenější, ale ještě dnes obléknu šaty, které mi ušila domácí švadlena do tanečních. Mám je doma uložené. Také mám schované šaty po mamince, dokonce i tatínkův svatební oblek. Je to takový můj fetišismus. Ten oblek tedy nenosím, ale jsou to pro mě vzpomínky – vím, že tohle je po tetě Lídě, tohle po tetě Máně, tohle nosila sestřenice, tohle maminka. Přibližuji se tak k lidem, které jsem měla ráda, ale kteří už tady nejsou. Říkám si, že by z toho snad měli radost.“

/

„I live from my memories. Everything you see on me is from a time that is long gone. The necklace used to belong to my mom, it’s older than me, the dress is a few decades old as well. You know, I guess I never got used to the current prices and so I almost don’t buy any new clothes. But I have an advantage that I have the same figure since I was eighteen. I used to be a bit stronger at some point, a but more thin at another time, but I still put on a dress that our own dressmaker made for my dancing lessons. I have it stored at home. I also have my mom’s dress and even my father’s wedding suit. It’s a kind of a fetishism of mine. I don’t wear the suit but it represents memories for me – I know that this belonged to my aunt Lída, that belonged to my aunt Máňa, this belonged to my cousin, that to my mom. Through that, I get closer to people that I loved but who are not here anymore. I say to myself that hopefully they would be happy to see that.“


HOPRG_2054a

„Celá léta jsem jela jako stroj: Jednak jako zdravotní sestra jsem lítala z práce do práce, druhak jsem se doma starala o svou maminku, o svého tatínka a nakonec i o manžela. Na sebe jsem neměla čas. Teprve až v době, kdy jsem odešla do důchodu, se mi uvolnily ruce. Až tehdy jsem se začala dívat okolo sebe, jaké jsou domy, jaké jsou stromy. Naučila jsem se chodit pomalu. Ale léta utíkají, a to, co by duše ještě chtěla, to už tělo nedokáže. I když teď neberu žádné léky a po doktorech nelítám, tak si uvědomuji, že ta změna může přijít náhle, jak když prásknete bičem. Toho se bojím. Duševně ještě nejsem na smrt připravená. A tak se zatím připravuji rozumově. Je to hloupost, ale bojím se, aby mě někdo nakonec nenašel v bytě, kde budu mít binec. Kupu neumytého nádobí. Abych po sobě nezanechala něco, co je zbytečné. Především se bojím, aby nepřijeli zdravotníci, a já nebyla v takovém stavu, že by to pro ně byla nepříjemná práce. Jsou to takové zbytečné ohledy, mohlo by mi to být jedno, ale neustále se k tomu vracím. A snažím se tomu předcházet tím, že se každý den nutím, abych ty věci udělala.“

„Jsem ve věku, kdy cítím, že střední, ale už i té starší generaci nestačím. Ale především už ani necítím chuť jim stačit. Přijde k vám na návštěvu rodina, vy si s nimi povídáte a najednou zjistíte, že jim vlastně nerozumíte. Chovají se ke mně velice pěkně, ale cítím, že už nikam nepatřím. Skoro všichni moji přátelé, a měla jsem jich hodně, už zemřeli. Najednou mám všude zavřené dveře. A někam se cpát, na to už se necítím. Vím, že starší lidé chodí třeba tady do kulturního domu, že tam mají nějaké tanečky, že tam popíjejí kafíčko, vínečko. Baví se. Na to já bych si už netroufla. Přežívá se to. Ano, tak to je – mám pocit, že přežívám svůj život.“

/

„I feel that for years I lived just as a machine: I worked as a nurse and I went from work to work, at home I took care of my mom, of my dad and finally of my husband. I didn’t have any time for myself. Only when I retired, I became more free. Only then I started to notice things around me, houses or trees. Only then I learnt how to walk slowly. But years went by and even though my soul would still want some things, my body is not capable of it anymore. Even though I don’t take any pills and I don’t run around hospitals, I realize that the change can come very suddenly, like when you crack a whip. That’s what I’m afraid of. Mentally I’m still not prepared for death. And so I prepare myself rationally. It’s silly but I’m afraid that one day, somebody would find me in a messy apartment. With a pile of unwashed dishes. I’m afraid of leaving something useless behind. And I’m especially afraid that medics would come and find me in a condition that would mean an unpleasant work for them. Maybe these are senseless regards, I could ignore it, but I keep coming back to it. And I try to avoid it by forcing myself to do the things every day.“

„I’m at the age when I feel that I can’t longer keep up with the middle age and even the older generation. But the main thing is that I no longer feel a desire to do so. Your family comes for a visit, you talk to them but suddenly you realize that you don’t understand them anymore. They treat me very nicely but I no longer feel that I belong somewhere. Almost all of my friends, and I had a lot of them, have died. There are no more open doors for me. And I don’t feel like pushing in anymore. I know that some older people go to the local cultural centre, that they have some dance events in there, that they drink their coffees and wines. That they have fun. I wouldn’t dare to do that anymore. Everything gets outlived for me. Yes, that’s how it is – I have a feeling that I outlive my own life.“


HOPRG_2052a

„Před třemi a půl lety mi zemřel manžel, bylo mu čtyřicet devět let. Umíral na rakovinu, velmi dlouho a pomalu. Já byla neustále u něj, mezitím se nám narodil syn a já se musela starat o oba dva zároveň. A ještě sama o sebe. My jsme oba byli takoví mimo-systémoví lidé. Já starý pankáč z Petrohradu, on starý pankáč z Londýna. Měl úžasný humor, černý jako noc, byl to umělec a velice přímý člověk. Když už nechtěl poslouchat debatu s někým, kdo mu přišel otravný, tak jednoduše řekl: ‚I stop listening, už neposlouchám.‘ A basta. I proto si za život nadělal mnoho, řekněme, oponentů. Ale v těch posledních letech, kdy už věděl, že mu nezbývá moc času, se s různými lidmi snažil usmířit. Myslím si, že když prožíváte něco takového, tak se buď zcela uzavřete do sebe, a nebo se naopak otevřete všemu, co ve vás je. I těm špatným, nežádoucím stránkám vaší osobnosti. Nebo určitým věcem z minulosti. Já jsem například akceptovala jeho bývalé vztahy, bývalé partnerky a milenky. Říkala jsem si, že se musím upozadit, oprostit se od té spousty zbytečných věcí jako je ego, žárlivost, chtíč nebo přání mít peníze namísto času. Bylo to smutné období, ale zároveň jsme prožili spoustu legrace. Dokud se ještě mohl pohybovat, tak jsme využili každou šanci vyjet někam na výlet, do lesa či k moři, nebo si jen udělat piknik. Na úplném konci jsem se ho snažila jen doprovázet, zachovat si odstup od té role truchlící manželky, a nabídnout mu při tom odchodu určitý komfort, poslední službu. Snažila jsem se být s ním, držet ho za ruku, říkat mu něco hezkého. To, že jsem z toho byla smutná, to věděl, v tu chvíli už bylo důležité zachovat klidný výraz. Když si dnes vzpomenu na ten poslední den, tak to je, co se mi vybaví – klid. Byl cítit v celém bytě. V době, kdy naposledy vydechl, se většinou pravidelně probouzel náš jeden a půl letý syn. Bylo zvláštní, že toho dne se nevzbudil a spal, zcela klidně, další tři hodiny. Jako by ho někdo pohladil a řekl: ‚Spi ještě chvilku.‘“

/

„My husband died three and half years ago, he was fourty-nine. He was dying of cancer, very slowly. I was with him the whole time, our son got born and so I had to take care of both of them. And of myself. We were trying to live out of the system. I was an old punk from St. Petersburg, he was on old punk from London. He had a great sense of humour, dark as night, he was an artist and a very strightforward man. When he didn’t want to listen to a debate with someone whom he found annoying, he simply said: ‚I stop listening.‘ And that was it. That was one of the reasons why he made a lot of, let’s say, opponents throughout his life. But in the last years of his life, when he knew that he didn’t have much time left, he tried to reconcile with all kinds of people. I think that when you go through something like this, you either completely close yourself up or you open yourself to everything there is in you. Even the bad, undesirable sides of your personality. Or certain things from your past. For example, I accepted his former relationships, former partners and lovers. I thought that I had to take a step back, to get rid off the many needless things like ego, jealousy, lust or a wish to have money instead of time. It was a sad time but we still had a lot of fun. When he was still able to move, we took every chance to go for a trip, into woods or to a seaside, or we just made a picnic. At the very end, I just tried to accompany him, to keep a distance from the role of a grieving wife and to offer him a certain comfort on his way, the last service. I tried to be there with him, to hold his hand, to tell him nice things. He knew I was sad, at that moment it was important to stay calm. When I now remember the last day, that’s what comes to my mind – a peace. You could feel in in the whole apartment. The moment of his last breath was a time of a day when our son, one and half year old at that time, used to wake up. It was strange that he didn’t wake up that day, he slept peacefully for a next three hours. As if somebody stroked him and said: ‚Sleep a little longer.’“


HOPRG_2050a

„Přemýšlím, co se svým životem dál. Jsem v páťáku na konzervatoři, dělám zpěv, ale stále mi nejde tak, jak bych chtěla. Cítím, že se zlepšuji, dřu na tom, ale pořád to není úplně ono. Zpěv miluji, o to je to pro mě těžší. Někdy se kvůli tomu ve škole i rozbrečím. Dříve jsem dělala klasický zpěv, zpívala v hlavovém tónu, ale tady po mně chtějí, abych zpívala plným, hrudním hlasem. Už když se rozezpívávám, tak často cítím, že ten zvuk nejde tam, kam by měl jít. A když to cítím, tak z toho začnu být vystresovaná, protože vím, že na svůj hlas budu tlačit, že se během zpěvu vyřvu. A jsem z toho ještě více napjatá, než kdybych se vůbec nerozezpívala. Hodně nad tím přemýšlím. Všechno bych vám dokázala teoreticky vysvětlit, jak co udělat, jak s hlasem pracovat, ale zatím to neumím sama převést do praxe. Buď to tedy budu jednou učit, a podle mě to budu učit skvěle, a nebo se budu muset vydat jinou cestou. Zatím jsem zjistila, že se toho dokážu vzdát, na čas to opustit – pak si chvíli třeba zpívám jen pro sebe – ale že se k tomu zároveň vždy dokážu vrátit. Což je fajn. Vidím, že mám čím dál tím víc zkušeností, že se posouvám, že se zlepšuji, ale pak si v určitý moment – a ten asi nastává teď – uvědomím, že to mé zlepšení neodpovídá tomu, kolik energie a času do toho dávám. Když od toho podstoupím, tak na jednu stranu cítím úlevu, že se tím nemusím trápit, ale na druhou stranu mi to strašně chybí.“

„Ve zpěvu mohu vyjádřit emoce tak, jak potřebuji. Ve slovech to mnohdy nejde. Ve společnosti dnes pořádně nemůžete být naštvaní, protože lidé se na vás hned dívají pohoršeně. Nevnímají, že by vám to třeba mohlo pomoci se z toho pocitu dostat. Některé ženy zas často brečí a na to se také nahlíží negativně. Přitom když já brečím, tak se mi strašně uleví – na měsíc mám klid, cítím se dobře a můžu se usmívat na všechny strany. Když se taková emoce nastřádá, tak potřebuje jít ven. Já většinou zpívám pomalé pisničky, které hodně bolí a mohu skrze to prožít pocity a emoce, které do toho ten autor dal. Je to můj způsob vyjadřování. Nedávno mi ve škole někdo řekl, že když zpívám, tak jsem úplně jiný člověk. A já to také cítím. V takový moment vím, že se k tomu vždy znovu a znovu vrátím. Protože ten jiný člověk, to jsem možná ve skutečnosti já.“

/

„I think about what I should do next with my life. I am in the fifth grade of Conservatory of Music, I study singing, but I’m still not as good at it as I would wanted. I feel that I’m getting better, I work hard but it’s still not there. I love singing, that’s why it’s so difficult for me. Sometimes I even burst out crying at school. I used to do classical singing, I sang with a head voice but at school they want me to use the full, chest voice. Already when I do a vocal warm up, I often feel that the sound doesn’t go where it should. And when I feel that, I start to be stressed out because I know that I will have to push it, that I will shout myself hoarse. And I get even more tensed than if I didn’t warm my voice up at all. I think about it a lot. I would be able to explain everything in theory, how to do that, how to work with your voice, but I’m still not able to apply it myself. So I think I’ll either teach it one day – and I think I’d be good at it – or I will have to choose another way. So far I’ve found out that I am capable of letting it go for a while – I sing only for myself when I do – and coming back to it. Which is nice. I see that I have more and more experience, that I move forward, that I get better at it. But then, at certain moment – and I think it’s coming right now – I realize that the improvement of mine doesn’t correspond with the ammount of energy and time that I put into it. When I make a step back from it, on one hand I feel reliefed that I don’t need to worry away at it but on the other hand I miss it very much.“

„When I sing, I can express my emotions the way I need. You often can’t do it in words. In our society today, you cannot really express anger because it’s frowned upon. People are oblivious to the fact that it could help you to overcome the emotion. Some women often cry and that’s also perceived as something negative. But it’s a great relief for me when I cry – for a next month I am at peace, I feel good and I can smile all the time. When such emotion accumulates, it needs to get out. I usually sing slow songs that has a lot of pain in it and I can experience the feelings and emotions that its auhor put into it. It’s my way of expression. Recently somebody at school told me that when I sing, I am a completely different person. And I feel that too. In such moments I know that I will always come back to it. Because that different person – maybe that’s in fact me.“


HOPRG_2049a

„Tušila jsem to. Byla to jeho kolegyně z práce. Jak se to stává, biologie zapůsobila a měli spolu vztah. Dlouho mi říkal, že to byla jen kamarádka, ale tomu ženská nikdy nevěří. Nakonec jsem se to dozvěděla takovým nehezkým způsobem. Manžel si všechno schovává, včetně svých zápisníků a diářů, kam si zapisoval různé příběhy – co kde prožil a s kým. Jednoho dne jsem do toho zápisníku nakoukla a dozvěděla se hodně věcí. Táhlo nám tehdy už na šedesát, ale hodně mě to zasáhlo. Udeřila jsem na něj. Obvinil mne z toho, že mu lezu do osobních věcí – což jsem uznala –, ale musel s pravdou ven. Do té doby jsem si říkala, že je fajn, že je férový, že je nám spolu dobře, že všechno probíhá tak, jak má… a najednou: Plesk! Nejdřív jsem cítila vztek, pak jsem křičela, a pak už jen plakala a plakala. Přemýšlela jsem, jestli se mám či nemám rozvést, někdy dokonce, jestli si mám něco udělat. Ale nakonec jsem si řekla: Vzpamatuj se, už nejsi nejmladší. Máš dva skvělé kluky, máš vnoučata, máš všechno co potřebuješ. Ale několik dalších let jsem z toho byla špatná. Mám pár nejbližších přátel, kterým jsem se s tím svěřila a to mi trochu ulehčilo. Dobrých pět, sedm let jsem o tom mluvila. K manželovi jsem měla různé jízlivé poznámky, někdy i takové hysterické výstupy. To jsem ošklivě nadávala, jemu i té dotyčné dámě. Později jsem se za to styděla, protože jsem si řekla, že jsem se tím akorát ztrapňovala. A tak jsem si řekla: Co bylo, to bylo. Musím žít tím, co je teď. A teď je to, že už jsme prostě dědeček s babičkou, kteří mají tisíce jiných starostí a radostí. Řešíme své zdraví, když jdeme spát, tak mluvíme o tom, co si zítra uvaříme, co musíme nakoupit. Oba už jsme v důchodu, vidíme se od rána do večera, a tak si lezeme na nervy. Což je ale pro náš věk normální. V létě budeme mít zlatou svatbu, ale spíš než co jiného jsme dnes docela dobří kamarádi. Moje nevýhoda v tomhle všem je v tom, že mám sloní paměť. Dost si toho pamatuji a dá se říct, že dost věcí jsem mu dodnes neodpustila. Mám to stále v sobě, ale navenek už to nedávám najevo. Udělala jsem si v sobě takovou záklopku. Řekla jsem si: Musíš se k tomu postavit jako dáma, ne jako hysterka. Udělala jsem za tím přerušovanou tlustou čáru. Přerušovanou proto, že si občas – já sama, v duchu – promítnu ty různé vzpomínky. Říkám si třeba: No jo, on mi tehdy říkal, že jede tam, ale pak jsem se přeci dočetla, že tam vůbec nebyl, že byl u ní. Jednou mi řekl: ‚Kdyby ses neštrachala v mých osobních věcech, tak ses to vůbec nemusela dozvědět.‘“

/

„I had been suspecting it. She was his colleague. As it happens, biology kicked in and they had a relationship together. But for a long time he used to tell me that she was just a friend but a woman never believes such a thing. Finally I found out about it in a not very nice way. My husbands keeps everything, including his notebooks and diaries where he used to write down his stories – what he experienced and with whom. One day I glanced into one of his notebooks and I got to know a lot of things. We were almost sixty at that time but it hit me a lot. I confronted him. He accused me of sticking nose into his personal things – which I admitted – but he had to come clean. Until then I thought that he was nice, that he was fair, that we had been living well together, that everything had been going the was it was supposed to… and then: Whack! At first I felt angry, then I screamed and then I cried and cried. I thought if I should get divorced, sometimes even if I should end my life. But in the end I told myself: ‚Pull yourself together, you’re not the youngest. You have two great boys, you have grandchildren,you have everything you need.‘ But I felt bad for a next couple of years. I have a few of the closest friends to whom I confided and it helped me a bit. I talked about it for five or seven years. I had all kinds of biting remarks to my husband, sometimes even hysteric scenes. I was calling him and the lady foul names. Later I was ashamed by it because I realized that I was only embarrassing myself that way. And so I thought: It is what is is. I have to live in the present. And in the present we are just a grandpa and a granny that have thousand different joys and worries. We deal with our health issues, when we go to sleep we talk about what we would cook the following day, what do we need to buy in a shop. We’re both retired, we see each other all the time and so we get on each other’s nerves. But that’s normal in our age. We are about to celebrate our gold wedding this summer but more tahn anything else, we’re quite good friends nowadays. My disadvantage in all this is that I have an elephant’s memory. I remember a lot of things and I can say that I never forgave him some of the things. It’s still in me but I don’t show it anymore. I’ve made a safety valve in me. I thought: You have to face it like a lady, not like a hysteric woman. I’ve drawn a dashed thick line behind it. It’s dashed because sometimes I reflect – but only in my mind – on the various memories. For example I think: Well, he told me back then that went to this place but then I read in his notebook that he didn’t go there at all, that he was with her that day. Once he told me: ‚If you hadn’t stuck your nose into my personal things, you wouldn’t have needed to learn about it at all.’“


HOPRG_2048a

„Když jsem po válce nastoupila do nové školy, do tercie, tak mě tatínek přivedl za panem profesorem. Tehdy se výuka na gymnáziích rozdělila na humanitní a technickou větev. Tam jsem šla já – tatínek byl stavař, takže to pro mě bylo jasné. Šli jsme tehdy s panem profesorem po schodech a on říkal: ‚Abys nebyla překvapená. Ve třídě jsou samí kluci, budeš tam jediná holka.‘ Pamatuji, že jsem se v tu chvíli zastavila a udělala dva kroky zpátky. Ale pak jsem si řekla: Prosím tě, čeho se bojíš?! A ukázalo se, že jsem měla velké štěstí. Byli tam totiž fantastičtí kantoři, kteří nám dokázali dát nejen vědomosti, ale i nadšení. Takže někteří lidé z naší třídy se směřovali podle jednoho našeho profesora, který byl přírodopisec, velký znalec místních stromů, jiní zas podle druhého profesora, matematika a deskriptiváře. Byl na nás velice přísný, ale později jsme na něj všichni vzpomínali s láskou. Moji spolužáci se také ukázali být bezvadní, dodnes udržujeme kontakt. Každý rok se scházíme a píšeme si přes počítač. Dokonce pro sebe vydáváme svůj elektronický časopis. Já se počítačům zprvu bránila, ale kluk, co mi jednou svůj starý počítač nabízel, mi na to řekl: ‚Moje maminka se to také naučila!‘ A bylo rozhodnuto. Musím říct, že mi to dnes velmi obohacuje život. Žiji už dlouho sama, ale i díky počítači jsem samostatná. Skoro se nekoukám na televizi, protože na internetu si najdu zprávy, najdu si tam věci z historie, najdu si, kdy mi pojede autobus, kde seženu to a tohle. Každý den také koukám, kdo mi zase napsal, kdo mi zase poslal jakou pitomost. Hrozné věci si ti staříci posílají! Ale zase o sobě díky tomu více a častěji víme. Když mi pošle obrázky koťátek, tak vím, že je stále živ.“

/

„When I went to a new school after the war, into a third grade, my dad brought me to a local professor. At that time, grammar schools were divided into a humanitarian and technical branch. That’s where I went – my dad was a builder, so it was an obvious choice to me. Then we were walking with the professor up the stairs and he said: ‚Don’t be surprised. There are only guys in the class, you’ll be the only girl.‘ I remember that I stopped and made two steps back when he said it. But then I thought: Don’t be silly, there’s nothing to be afraid of! Later it showed that I was very lucky. Because there were fantastic teachers at the school that gave us not only their knowledge but also enthusiasm. And so some of the classmates wanted to be like a professor who was a biologist and a great expert of a local trees, others wanted to eb like other professor, a mathematician and did descriptive geometry. He was very strict but later all of us had a fond memories of him. My classmates also proved to be great, we’re still in contact. We meet every year and write on the internet. We even publish an electronic magazine for ourselves. I was resisting computers at first but one guy offered me his old computer once and said: ‚My mom has learned it too!‘ And that was it. I have to say it has been enriching my life. I’ve been living alone for a long time but it helps me to stay self-sufficient. I almost don’t watch TV because I cand find news on the internet, I can find things from the history in there, I can find when my bus goes, where I can get this and that. Every day I also check who has sent me a message or who has sent me some stupidity again. Old folks send each other terrible things! But on the other hand, our contact is more frequent and we know more about each other this way. When somebody sends me pictures of kittens, I know he’s still alive.“