Powered by Seat

Archiv: Květen 2017

HOPRG_2059a

„Tři roky jsme byli manželé a všechno bylo v pořádku. Ale je pravda, že když jsme se brali, tak jsme se zas tak dobře neznali. Přestože to dnes nevypadá, tak já dělala aktivně sporty – veslovala jsem, plavala, tancovala v tanečním souboru. Byla jsem tím vším vytížená a neměla čas na to řešit nějaké vdávání. Pak se ale najednou všechno okolo vdávalo, a tak jsem se také vdala. Dnes vím, že má něco do sebe, že by člověk měl znát rodinu svého partnera, vědět o něm víc, než mu on sám řekne. Protože když jsem byla těhotná se synem, tak muž začal pít. Byl to stavební inženýr a jeho podřízení ho velmi rádi zvali na štamprlata. Přišel domů, dřív než mu končila pracovní doba, a já už slyšela, jak si u dveří dlouho čistí boty na rohožce. To už mi vždy bylo jasné, co se děje. Bumbal, bumbal a já dítě nechtěla vychovávat s takovým člověkem. Ale snažila jsem se to manželství zachránit, nebrat synovi otce. Už v těhotenství jsem s ním prodělala protialkoholní seminář. Ale i tam mi pan docent řekl: ‚Nevěřte mu. Jestli máte tu sílu, rozveďte se.‘ Díky panu docentovi jsem od něj nikdy nedostala ani facku. Řekl mi: ‚Buďte ve střehu, protože když tihle lidé uhodí poprvé, tak to s vámi bude špatné. Když jsem byla v osmém měsíci, tak jednou přišel a říká: ‚Ty vždycky takhle zbledneš, když přijdu domů! Kolegové mi říkají, abych ti vždycky jednu natáhl a že bude klid.‘ No, nenatáhl on, natáhla jsem já. Trošku jsem ho zbila. Víte, on to byl strašně roztomilý člověk, ale v opilství nevěděl co dělá. Druhý den se na sebe podíval, měl pár modřin, a říkal: ‚Jak tys to zvládla, v tom svém stavu?‘ Řekla jsem mu: ‚Zvládla. V životě na mě nezkoušej vztáhnout ruku!‘ Všichni mi říkali: ‚Víš, až se dítě narodí, tak on se možná změní.‘ Změnil se, deset měsíců to držel v mezích. Pak ale jednoho dne přišel, podnapilý, postavil se nad postýlku a začal synovi vykládat: ‚Víš, já občas piju a mamča vždycky zbledne! No jó, to si musíte zvyknout.‘ Nezvykla jsem si. A přestože jsem pak syna vychovávala sama, přestože to bylo ohromně těžké, tak jsem za to dnes ráda.“

/

„We were married for three years and everything was fine. But it’s true that we hadn’t known each other that well when we got married. Even though it doesn’t look like it today, I used to do a lot of sports – I rowed, swam and was active in a dance group. I was very busy with all that and I didn’t have time to think about marriage. But then everybody were suddenly getting married and so I did too. Now I know it makes sense to know the family of the partner, to know more about him than he himself says. Because when I was pregnant with our son, he started to drink. He was a construction engineer and his subordinates really liked to invite him for shots. He used to come hom before the end of his working hours and I heard how he lengthily cleaned his shoes on a doormat. Right at that point it was clear to me what was going on. He drank and drank and I didn’t want to raise my child with such a man. But I tried to save the marriage, not to take a father from my son. Already at the time of my, I underwent an anti-alcohol seminar with him. But even there, the lecturer told me: ‚Don’t believe him. If you find the strenght, divorce him.‘ It was thanks to the lecturer that I never got a slap from him. Because the lecturer told me: ‚Be cautious because once such people hit you for the first time, you’ll end up badly.‘ When I was eight-month pregnant, he once came home and said: ‚You always get so pale when I come home! My colleagues tell me that I should give you a slap and you’ll be alright.‘ Well, he didn’t, I did. I beated him up a bit. You know, he was a very adorable man. But when he was drunk, he didn’t know what he was doing. The next day he looked at himself and his bruises and said: ‚How did you even manage to do that, in your condition?‘ I said: ‚I managed. Don’t you ever lay a hand on me!‘ Everybody used to tell me back then: ‚Maybe he’ll change once the baby gets born!‘ He did change, for ten months he kept in within certain limits. But then he came home one day, drunk, stood over our son’s cot and started to tell him: ‚You know, I sometimes drink and your mummy always get so pale! Yeah, well you just have to get used to that!‘ I didn’t. And even though it meant that I raised my son on my own, even though it was terrible hard, I am still glad I didn’t.“


HOPRG_2057a

„Mám pocit, že se ta naše společnost na zeměkouli začala chovat tak, jako by to mělo všechno brzy skončit. Vy žijete ve městě, kde to není tolik vidět. Já trávím hodně času v přírodě, v krajině, a tak přemýšlím o tom, co se to děje. Jsem ornitolog a dívám se na to, co se děje s ptáky, u nich je ta změna zcela markantní. Ptáci reagují na podněty, které jim člověk dává, musí s ním určitým způsobem koexistovat. A výsledek je takový, že tu máme změny v tradičním chování různých druhů a velký úbytek ptačí populace. Řada druhů zcela vymizela. Třeba chřástal polní, zvonek, strnad, ten dříve býval v obrovských hejnech. A dnes nic. Přijdete do přírody a je tam ticho.“

„Komunistický režim, protože to byla samovýroba, nespoléhal na globální interakci, převoz zboží z druhého konce planety, a tak musel pěstovat vše. Zamědělská krajina se tehdy zas tolik nedevastovala – komunisté věděli, že ji budou potřebovat. Hospodářství se chovalo tak, že je potřeba vše. Rozdělili si to, aby ten národ uživili. Na začátku 90. let ale přišli úderníci, kteří začali masově skupovat pozemky a pěstovat na nich to, co je dobře prodejné. A mladí lidé se s globalizací začali věnovat globálním problémům. Mysleli si, že se ty globální problémy vyřeší skrze globální interakci. Ale ono to tak není. Protože my se musíme chovat především tak, že chceme zůstat tam, kde jsme. A my jsme ve střední Evropě, kde není ani horko, ani zima, kde jsou přírodní katastrofy v běžném normálu. Máme krásnou zemi, ve které můžeme žít naprosto bez problémů. Ale to bychom se na tu naši krajinu museli přestat dívat jen jako na výrobní nástroj. Museli bychom ji začít vnímat v první řadě jako něco, co potřebujeme pro život. Není nic cennějšího než půda. Máme výkonnou krajinu, kterou můžeme dobře exploatovat a přitom ji nezničit. Takových krajin ve světě moc není. Tři čtvrtě Itálie je kamení, v Holandsku neustále bojují s mořem a obtížně z něj získávají další a další zemi. Aby mohli přežít. My tu půdu máme, ale není vzácné, že v polích dnes najdeme hromadu odpadků.“

„Můj problém už to není. Já už jsem starý člověk, už jen mohu říkat, co vidím. A ti mladí si s tím nějak musí poradit. Ale mladí žijí ve městech a mají jiné problémy. Nejde jim počítač, tramvaj jim jede o deset minut později, nemají signál. Skoro nikdo z nich nemá zkušenost se zahradničením, s prací na poli. Schválně – jestli někde máte pole, tak si v sobotu vemte kolo a jeďte se podívat, jak vypadá. Kde vlastně je a co se na něm děje. Možná zjistíte, že to pole máte uprostřed obrovských lánů řepky nebo kukuřice. To jsou plodiny, které nevytváří dostatečný půdní kryt – sklidíte je, přijde vítr a přijde eroze. Tím pádem se ta naše krajina mění v poušť. Teď zrovna řepka kvete, a když začne foukat vítr, tak vznikají obrovské mraky pylu, jak když se práší za autem. Je to poušť. Může to být zelené, může to být krásné, ale je to poušť. Zvířata v tom mohou žít měsíc. Jak dlouho v tom může žít člověk?“

/

„I have a feeling that our society here on Earth have started to act like everything should end soon. You live in a city where it’s not so obvious. But I spend a lot of time in nature, in the countryside, so I wonder what’s going on. I am ornitologist and I observe what’s happening with birds and there, you can see the change very clearly. Birds react on human stimuli, they have to coexist with us somehow. And the result is that we can notice changes of traditional behaviour of various species and a huge decline in bird population. Many species have completely disappeared. Corn crake, greenfinch or bunting that used to be found here in a huge flocks. Today there’s nothing. You go out in a countryside and you don’t hear a thing.“

„The Communist regime, since it was a self-production economy, didn’t rely on global interaction, a transport of good from the other side of the planet, and so they had to grow everything. The agricultural landscape wasn’t being devastated that much – the Communists knew that they needed it. The economy of the state acted in a way that everything was needed. They split everything so that they could feed the nation. But at the beginning of the 1990s some people started to buy up the land on a mass scale and they started to grow crops that were marketable. Globalization came and young people started to pay attention to global problems. They thought that the global problems can be solved through global interaction. But it’s not like that. Because we have to act in a way that we want to stay where we are. And we live in Central Europe where it’s not too hot, not too cold, where there is a normal amount of natural disasters. We have a beautiful country where we can live without any problems. But to do that, we would have to stop seeing the landscape purely as a tool of production. We would have to understand it primarily as something we need for our life. There’s nothing more valuable than soil. We have an efficient landscape that we can exploit without destroying it. There’s not many landscapes like that in the world. Three quarters of Italy is made of stones, in Holland they keep on struggling with the sea to gain a new land. So that they could survive. We have the land but it’s not a rare occasion when you go out and find a pile of trash on a field.“

„It’s not my problem anymore. I am an old man, the only thing I can do is to say what I see. The young ones have to deal with it somehow. But young people live in cities and have other kind of problems. Their computer is broken, their tram is ten minutes delayed, they don’t have a signal. Almost none of them have an experience with gardening or field work. To make the point – if your family owns a field, take a bike on Saturday and go see how it looks like. Where it is and what’s happening there. Maybe you’ll find that your field is located in the middle of vast fields of rapeseed or corn. These are crop plants that don’t create a sufficient soil cover – you harvest them, a wind comes and erosion does too. In this way our landscape turns into a wasteland. Now it’s time when rapeseed blossoms. When a wind starts to blow, there are a huge clouds of its pollen, just like a dust behind a car. It’s a wasteland. It can be green, it can look beautiful but it’s a wasteland. It can sustain animals for one month. For how long it can sustain a man?“


HOPRG_2058c

„Jednoho dne jsem byl na vysoké škole, na kurzu v rámci celoživotního vzdělávání, a o pauze jsem si vyběhl do kavárny. Seděl jsem tam, pil kafe, koukal, jak okolo chodí turisti a přemýšlel o tom, co budu dělat. Najednou jsem si uvědomil: Ty vole, co tady děláš? Padej domů! Strašně silně jsem pocítil, že nejsem tam, kde bych měl být. Že namísto nějakého dalšího vzdělávání bych měl raději být co nejvíc doma se ženou a s dcerou, té bylo tehdy půl roku. Dopil jsem kávu, zaplatil, a jel domů. Myslím si, že až tehdy jsem si plně uvědomil, že jsem otcem, že mám určitou zodpovědnost – i vůči sobě samému. Abych si nemusel připadat jako kretén. A to bych nutně musel, kdybych své děti a rodinu úmyslně zanedbával.“

„Ve chvíli, kdy ráno vstanete ve své vlastní posteli, máte si dát co ke snídani, máte co dát ke snídani svým dětem, a cestou do školy a do práce po vás nikdo nestřílí, tak jste šťastný člověk. To si dnes silně uvědomuji. Dcerám je pět a sedm let a já se považuji za citlivého otce. Jsem dnes obecně citlivější k tomu, když slyším, že se někde na světě stalo něco špatného, ale zároveň si myslím, že citlivost rodiče spočívá ve snaze porozumět dětské duši. Porozumět tomu malému člověku, takový, jaký je. Ano, rodič musí vychovávat, jít příkladem, ale musí si s dětmi umět i hrát. Protože co je pro ně samotné důležitější než hra? V tomhle máme s manželkou celkem jasně definované role – ona je taková decentní, koriguje nás, a já jsem v pozici eskamotéra, animátora, akčního hrdiny. Baví mě vymýšlet pro ně příběhy, hry a pohádky a všeho se s nimi účastnit. Jednou jsme si třeba hráli na piráty – koukali jsme na film, já postavil hrady, lodě, z kbelíků dělovou baterii. Celý byt byl vzhůru nohama. Je krásné vidět, jak funguje dětská fantazie. Ony samozřejmě vědí, že to je hra, ale v rámci té hry tomu věří. To je fantastický pocit. Na druhou stranu si myslím, že jsou situace, kdy by se na děti nic hrát nemělo. Nedávno jsme byli se starší dcerou poprvé v laboratoři na odběrech krve. Trochu jsem se bál, jak to bude vypadat, na ušním nám už ztropila pár scén, ale snažil jsem se k tomu přistoupit reálně, nic jí nebulíkovat: ‚Přilítne včelička, trošku tě to píchne, neboj se, dostaneš čokoládku.‘ Prdlajs! Podle mě je lepší tomu dítěti normálně, na férovku, vysvětlit situaci. Co ji bude čekat, jak to bude probíhat, proč to bude probíhat a jak to bude vypadat ve chvíli, kdy to bude hotové. ‚Bude to bolet?‘ ‚Ano, bude to bolet. Ale jen trošku, dá se to vydržet. Já jsem to také vydržel.‘ Nakonec to zvládla úplně luxusně.“

„Připadám si dnes mnohem vážnější než dřív. Nebo možná ani ne vážnější, ale zodpovědnější. Na jednu stranu v sobě skrze otcovství stále objevuji toho kluka, co si dokáže hrát na piráty – a najednou k tomu má parťáky –, ale zároveň jsem až po narození dětí pocítil, že jsem konečně dospěl.“

/

„I was at a university lecture one day, it was a course of ‚lifelong learning’, and during a break I went out to a café. I was sitting there, drinking a coffee, I observed tourist going by and I though about what I should do. Suddenly I realized: Dude, what the hell? Go home! I felt really strongly that I was not where I should be. That instead of being at yet another course I should be at home, with my wife and my daughter, she was six months old at that time. I finished my coffee, paid and drove home. I think it was only at this moment when I fully realized that I was a father, that I had certain responsibilities – even to myself. So that I didn’t need to conclude that I was a prick. Because I would have to do that if I would deliberately neglected my children and my family.“

„When you wake up in your own bed, when you and your family have something to eat for breakfast and nobody shoot at you on your way to work or school, you’re a lucky man. That’s what I strongly feel today. My daughters are five and seven years old and I consider myself a sensitive father. I’m now more senstitive towards bad things happening in the world in general, but I also think that the sensitivity of a parent lies in his or her’s effort to understand the child’s soul. An effort to understand the little person, in the way he or she is. Yes, a parents has to raise the child, to set an example but he also has to know how to play with the kids. Because what’s more important to them than a game? We have quite clear division of our roles with my wife in this matter – she’s the decent one who corrects us and I’m in the role of a magician, animator, an action hero. I enjoy thinking up stories, games and fairy tales for them, and taking part in all of that. Once we played a game of pirates together – we watched a movie, I set up castles, ships or a cannon battery made out of buckets. The whole flat was upside down. It’s beautiful to see how the child fantasy works. They obviously know it’s a game but within the game they believe it. That’s a fantastic feeling. On the other hand I think that there are situations when one shouldn’t play any kind of games with the kids. Recently we took the oldest daughter to a lab for her first blood collection. I was a bit afraid how she would handle it, she had made a few scenes at the ear depeartment in the past. But I tried to approach it in a realistic way, not to make a fool out of her: ‚A little bee will fly in and give you a sting! But don’t you worry, you’ll get a candy afterwards!‘ That’s bullshit. I think it’s much better to simply and fairly explain the situation to the child. What will happen, how it will happen, why this happens and how it will looks like once it’s done. ‚Will it hurt?‘ ‚Yes, it will hurt.‘ ‚But just a bit, you can handle it.‘ ‚I’ve handled it as well.‘ In the end she did really well.“

„I feel to be much more serious today than I used to. Or perhaps not more serious but more responsible. On one hand the fatherhood makes me discover that there’s still the boy inside of me who can play a game of pirates – and suddenly has a companions for the game – but at the same time it was only after my children got born when I started to feel that I’ve finally grown up.“


HOPRG_2056a

„Když se mi narodil první syn Jan, tak jsem si uvědomil, že bych rád změnil svůj život. Že už nechci být zaměřený jen sám na sebe, na svou spokojenost a na pouhé bezohledné vydělávání peněz. Už čtyři roky předtím jsem si prožil krizi. Podnikal jsem v oblasti mezinárodního obchodu a vzdělávání. Najednou jsem onemocněl a během týdne se mi zhroutilo vše, co jsem postavil. Auto mi sebrali, vilu mi sebrali – sesypalo se mi to jak domeček z karet. Nevěděl jsem, co dělat, a tak jsem zavolal kamarádce, která mi řekla, že se tomu nemůžu divit. Že se chovám jako ‚prase‘, že musím změnit postoj ke svému životu. Zpočátku jsem se přirozeně bránil. První telefon jsem jí položil, nechtěl jsem to poslouchat, ale druhý den jsem volal znovu. Postupně jsem přišel na to, že to opravdu stojí na mém vlastním rozhodnutí – že buď budu nadále jen sobecky a bezohledně vydělávat peníze, anebo že budu vydělávat peníze, ale zároveň vědomě a prospěšně zasahovat do svého okolí. Snažit se svět změnit k lepšímu. Celý život jsem se zabýval vzdělávaním, a tak jsem si definoval nové postupy v oblasti vzdělávání a řízení lidí. Založil jsem start-upový inkubátor, v němž lidem v podstatě předávám to, co já jsem pochopil, když jsem vzal poprvé do rukou své narozené dítě. Dnes se nejprve dívám, jaký má ten který produkt dopad na své okolí a jak to souvisí s člověkem jako takovým. Teprve následně řeším ekonomiku projektu a jeho business plán. Pro mne osobně bylo zajímavé zjistit, že když to dělám tímhle způsobem, tak i ten zisk je významně větší. Ale začátek byl těžký. Zažili jsme si období, kdy jsem třeba i týden nejedl, aby měly co jíst děti. Tehdy jsem neustále přemýšlel, že budu chodit do práce, že se na to vykašlu. Jednoho krásného dne jsme se ženou seděli doma a řešili, že už je to neúnosné. Byli jsme zaúvěrovaní, dva měsíce jsme nezaplatili nájem, začínalo to být až fyzicky nepříjemné. Ale manželka šla potom na nákup, a když se vrátila, tak říká: ‚Hele, já jsem našla miliardu.‘ Nechápavě jsem se na ni podíval a ona mi ukázala starou maďarskou bankovku, kde opravdu stálo: Jedna miliarda. Dodnes ji máme doma. Řekli jsme si: ‚Když teď máme miliardu, tak asi jdeme správnou cestou.‘“

„Rozhodli jsme se, že vydržíme. Že do té práce nepůjdu, že dál budeme pracovat na našem projektu. Začali jsme připravovat inkubátor na start-upy, pak jsme se potkali s Karlem Janečkem a dnes, po čtyřech letech, děláme globální projekty a ze mě je milionář. Už jsme totiž jako firma prošli takzvanou akcelerací, už do nás investovali poměrně velké peníze. Dodnes jsem z toho úplně hotový a pořád mi to přijde neuvěřitelné. Měsíc po inkubaci jsem jenom tak chodil a snažil se pochopit, co se to stalo. Ani jsem najednou nevěděl, jak se mám oblékat. A začalo se dít všechno to, co čtete v knihách. Protřídili se mi kamarádi – jak se dostanete do takového extrému, vypadnete z davu ostatních lidí, tak zjistíte, že někteří tu vaši novou situaci, ten váš úspěch, neunesou, a že o jiné se opravdu můžete opřít. Vidíte, úplně mě to dojalo. Zjistil jsem skrze to, že když člověk začne hledat hodnotu sám v sobě, tak se to dříve či později projeví. Každý týden teď zažívám úžasné momenty. Andy ze Shipvio zažívá globální úspěch, kluci ze SENS food, Dan a Radek, kteří propagují myšlenku ‚pojďme jíst hmyz namísto krav‘, se dostali do světového finále start-upů pozitivně ovlivňujících zdraví planety. Dnes jsem přišel do kanceláře a podíval se na svého sedmiměsíčního syna Olivera – jak tam se mnou je, jak se směje, jaká je tam pohoda. Někdy mívám až takové momenty jak z Pána prstenů, takových těch dojemných scén, kdy si všichni navzájem pomáhají a o něco jim společně jde. Rozhlédnu se okolo sebe a vidím, že to ty lidi baví, že věří tomu, co dělají. Že jim všem svítí oči.“

/

“When my first son Jan was born, I realised I wanted a change in my life. I didn’t want to be so much focused on myself anymore, on my well-being and just on money-making. Four years before that I had gone through a crisis. I had worked in the field of international business and education. I fell ill suddenly and lost everything in a week. They took away my car, my house – it all crumbled down. I didn’t know what to do so I called up a friend of mine who told me I shouldn’t have been so surprised. That I had behaved like ‘a pig’ and that I should change the approach to life. My first reaction was defence. I hung up on her the first time, I didn’t want to listen to her but I called her again the following day. I realised it was all up to me – either I continue being selfish and keep on ruthlessly making money, or I make money but will consciously and positively interfere into my surroundings. In order to try to make the world a better place. I have been occupied with education my entire life so I tried to define new ways in the field of education and HR. I founded a start-up where I give people what I have learned when I held my child in my arms for the first time. Today I first try to see the impact of a product on its environment and how it relates to people. Then I solve the economical part of it and design a business plan. I found it interesting to learn that the profit is better if I do it this way. But the beginnings were hard. We even went through a period of time in our lives when we didn’t eat for a week so our kids could have something to eat. I was thinking about quitting and finding a regular job. But one day we sat home and thought it’d been unbearable like that. We had a lot of loans to pay back, we couldn’t pay rent for two months, it was physically displeasing. But then my wife went to buy some groceries and when she returned, she said: ‘Look, I found a billion.’ I looked at her and she showed me a Hungarian bill with a billion on it. We still have it. And we thought: ‘If we have a billion, we have the right way.’”

“We decided to push through. That I wouldn’t be looking for a regular job. That we would continue with our project. We started to prepare an incubator for start-ups, then we met with Karel Janeček and today – after four years – we do global projects and I became a millionaire. We have gone through the accelerator, we’ve got investments. I can’t believe it still and I find it incredible. A month after the incubation I would just walk around and tried to understand what had happened. I didn’t know how to dress up. It all came true as you know it from books. My friends sorted out – when you get to such an extreme, you get out of the crowd, you find out that some people just don’t get your situation and some you can lean on. You see, it still gets me. I found out that when one starts to look for his / hers value within, it will come out sooner or later. Every week I experience something great. Andy from Shipvio has a global success, boys from SENS food – Dan and Radek – who promote the idea to eat insect instead of cows got into the finale of start-ups positively influencing the health of our planet. Today I came to my office and looked at my seven-month old son Oliver. How he’s there, how he smiles and how comfortable this whole place is. At times I’m having moments like from the Lord of the Rings, all these scenes where everyone helps everyone and they share a common ground. I look around and I can see all the people enjoying it and believing in what they do. And their eyes radiating.”

__

Stránky projektu, který spoluzaložil / Website of the project he co-founded: http://up21.com


zhasni_coming_out_hop_03

(3/3) „Nemůžu říct, že bych byl se svou sexualitou stoprocentně srovnaný. Je to u mě hrozně dlouhá a pomalá cesta. Jedna věc je přiznat si to, druhá smířit se s tím a přijmout to. Já cítím, že už to mám, že už jsem skoro na konci té cesty, ale pořád se v hlavě srovnávám s tím, že jsem něčím jiný. Ten stav jde špatně popsat, ale dohnal mě před pár lety už i k tomu, že jsem přemýšlel, jestli nezkusím být chvilku s holkou. To už pominulo, ale občas ve mě stále něco zazvoní, rozsvítí se taková zvláštní kontrolka. Hlavně na začátku vztahů, kdy někoho potkám, líbí se mi, ale zatím to není ‚láska‘. Když se v takové chvíli schyluje k tomu, že spolu budeme něco fyzicky mít, tak se na sebe najednou podívám shora a říkám si: Co to jako děláš? To přeci není přirozený, ne? Stalo se mi to zrovna nedávno. Je to hrozně zvláštní pocit. Cítíš k tomu druhému něco hezkého, přitahuje tě, chceš s ním být, ale najednou ti přijde nepřirozené, když ti dá pusu. Ještě jsem nerozklíčoval, čím to je. Ale je to těch pět procent, které mi zbývají zdolat.“

/

„I cannot say that I’m one hundred percent in terms with my sexuality. It’s a very long and slow way for me. It’s one thing to admit it to oneself but another to come in terms with it and accept it. I feel that I’m almost there, at the end of that path, but I still struggle in my mind with being somehow different. It’s difficult to describe the state but a few years back it has led me even to a thought of having a girlfriend for a while. That has passed but sometimes I still feel a ring inside of me, a strange warning light being lit up. It happens especially at the beginning of relationships when I meet someone whom I like but it’s not yet ‚love’. When it’s coming to a point of having a physical contact with each other, I suddenly see myself from above and I say to myself: ‚What the hell are you doing? That’s not natural, is it?‘ It happened to me just recently. It’s a very strange feeling. You feel something nice to the other person, you are attracted to him, you want to be with him but suddenly you feel unnatural when he give you a kiss. I haven’t yet understood why that happens. But it’s the remaning five procent that I need to plough through.“

__

Další díl cyklu Zhasni se jmenuje „Coming out – coming in“.

/

Another episode of Zhasni project is called „Coming out – coming in“.


zhasni_coming_out_hop_02

(2/3) „Vnímám, že jsem za poslední roky dospěl. Dokážu mít určitou odpovědnost, uvědomuji si, kde jsou moje hodnoty, jaké věci v životě chci. V takové chvíli už člověka nepotkávají románky jako dřív, ale plnohodnotné vztahy, které by jednou mohly vyústit až do rodiny. Ne každý v mém věku cítí potřebu usadit se, ale já už jo. A tak jsem loni v létě vnímal, že už k tomu dozrál čas: Že k tomu dozrála máma, že k tomu dozrál náš vztah. Naopak jsem věděl, že nechci, aby u toho byl táta. Pamatuji, že v mém dospívání míval občas různé narážky na homosexuály. V televizi byl někdo teplej a on: ‚Ježiš, tadyta buzna!‘ Dnes už to tolik nedělá, ale myslím, že na to zkrátka ještě není připravený.“

„Loni v létě jsme v rodině prožívali těžké období – někdo blízký nám vážně onemocněl a prognózy na uzdravení byly mizivé. Tak nějak nás to všechny semknulo, měli jsme si zvláštně blízko a já vycítil, že teď přišel ten čas říct mámě pravdu. Seděli jsme jedno odpoledne na terase a ze mě to najednou vypadlo. Zeptal jsem se jí, jestli si pamatuje na jednoho mého dřívějšího spolužáka, se kterým jsem bydlel. Nejdřív říkala, že ne, ale pak si vzpomněla. A já řekl: ‚No, tak já jsem s ním chodil. Měli jsme spolu vztah.‘‚To chceš říct, že jsi na kluky?‘‚Jo.‘ Říkala, že to netušila, ale že zná plno takových párů, že je rozumná, že to jen potřebuje zpracovat. Mě ten okamžik úplně položil. Vůbec jsem necítil, že by ze mě něco spadlo. Volal jsem to třem svým nejbližším lidem a bylo zajímavé, že aniž bych jim dopředu říkal, že to chci udělat, tak se hned zeptali: ‚Tys to udělal, viď?‘ Čtyři dny na to ten člen rodiny zemřel a my se o tom s mámou od té doby nebavili. Ani slovo. Ale kdykoliv teď přijedu domů, tak se cítím být svobodnější. Roky jsem tam jezdil a měl pocit, že jsem někdo jiný, že to tam nejsem já. Že něco musím skrývat. A to mi přestalo dělat dobře. Táta to stále neví, ale vědomí toho, že to ví máma, pro mě hrozně věcí změnilo. Najednou mám pocit, že jsme dospělí lidé, kteří spolu dokáží mluvit, že už tam nejsem za dítě, které něco provedlo a musí se tvářit, že se nic neděje.“

/

„I feel that I’ve grown during the last couple of years. I can bear certain responsibilities, I realize where my values lie, what do I want in life. At such moment one doesn’t experience love affairs as he did earlier but full-fledged relationships that might once lead into a foundation of a family. Not everybody of my age feels a need to settle down but I do. And so the last summer I felt the time has come. That my mom had grown to handle it, that our relation had. On the other hand I also knew that I didn’t want my father to be around. I remember that during my adolescence he used to have all kinds of remarks about homosexuals. They was a gay on TV and he said: ‚Oh my God, not this faggot!‘ He doesn’t do that too much anymore but I simply think that he’s still not ready for that.“

„It was a difficult time for our family during the last summer – somebody close got seriously ill and prognosis for recovery were not good. It a strange way, it made us all feel closer to each other and I felt that it was the time to tell my mom the truth. We were sitting on a terrace one afternoon and I suddenly said it. I asked her if she remembered my former schoolmate with whom I shared a flat. At first she said that she didn’t but then she remembered. So I said: ‚Well, I used to date him. We had a relationship.‘ ‚You want to tell me that you like boys?‘ ‚Yeah.‘ She said she had suspected it and that she knows a lot of gay couples, that she’s sensible, that she just needed to process it. I felt completely exhausted after the moment. I didn’t feel any relief at all. I called it to my three closest friends and it was interesting that even though I hadn’t told them in advance about my intention to do that, they immediately asked: ‚You have done it, haven’t you?‘ A four days later the member of our family died and since then we haven’t spoke about it with my mom. Not a word. But every time I come home now, I feel more free. For years I used to come home and I felt as someone else, as if it wasn’t me over there. As if I needed to hide something. And that stopped to feel good. My dad still doesn’t know but to know that my mom does changed a lot of things for me. Suddenly I have a feeling that we are all grown-ups who are able to talk to each other, that I’m no longer in a role of a child who have done something wrong and has to act as if nothing happened.“

__

Další díl cyklu Zhasni se jmenuje „Coming out – coming in“.

/

Another episode of Zhasni project is called „Coming out – coming in“.


zhasni_coming_out_hop_01

(1/3) „Z mé zkušenosti má coming out tři fáze. Nejdřív to člověk přizná sám sobě, pak to přizná svému okolí, svým nejbližším kamarádům, a až nakonec to přizná rodině. Já jsem to o sobě věděl už od šesti, sedmi let. Respektive věděl jsem, že jsem jiný než ostatní. Naši mi říkali, že jsem tak trochu přeskočil dětství. Nehrál jsem fotbal, moc nelítal venku, spíš jsem si četl. Zavřel jsem se do pokoje, žil ve svém světě. Ne, že bych si v té době plně uvědomoval, jakou mám sexualitu, ale pamatuji se, že jsem se třeba koukal na jednu pohádku, kde byl v jedné scéně nějaký polonahý pán, a mně se to hrozně líbilo. A tak jsem si tu scénu pořád vracel a pouštěl znovu. Než jsem začal mutovat, tak si mě lidé v telefonu pletli s mámou a ve škole si ze mě spolužáci dělali srandu, že jsem teplej. Já jsem nejdřív vůbec nechápal, co tím myslí, a později si to nechtěl přiznat. To vlastní přiznání většinou přichází ve chvíli, kdy se člověk poprvé do někoho zamiluje. Mně se to stalo až celkem pozdě, v osmnácti. Toho kluka jsem už nějakou dobu znal. Byl to zpěvák, já šel na jeho představení, a když skončilo, tak jsem mu gratuloval. Podával jsem mu ruku, podíval se mu do očí a něco se stalo, něco se spustilo. Jak lusknutím prstu. Vůbec jsem nevěděl, co se děje. Pořád jsem na něj musel myslet, ale první dva, tři dny jsem si to pro sebe nedokázal odůvodnit. Pak jsem si to zanalyzoval, pojmenoval a zjistil, že jsem se do něj asi zamiloval. Nebylo to jednoduché, ale za týden jsem to poprvé vyslovil před někým jiným. A myslím, že přiznání kamarádům šlo u mě ruku v ruce s přiznáním sám sobě.“

„Dva roky jsem prožíval neopětovanou lásku. Byl jsem toho hrozně plný a v jednu chvíli měl nakročeno k tomu, všechno mámě říct. Ale ona na mě tehdy šla špatně a tím si mě na několik dalších let zavřela. Vytvořil jsem si v sobě určitý blok. Asi i proto, že když mě potká něco nedobrého, tak to prožívám dvakrát víc než ostatní. Dnes už s tím umím trochu pracovat, mít určitý nadhled, ale tehdy jsem to ještě neuměl. A ona podle mě nechápala, v jakém stavu jsem byl. Myslela si, že to celé hraji a že se v tom schválně utápím. Možná to tak trochu bylo, ale rozhodně jsem si neřekl: ‚Tak, teď budu trpět!‘ Ona mi ale tehdy řekla: ‚Ježiš, to ještě zažiješ mnohokrát!‘ Hodně to banalizovala a tím mi ublížila. Když jsem prožíval rozchody v dalších letech a cítil jsem se špatně, tak mi máma chyběla, ale doma jsem to už neřešil. Odešel jsem studovat od nás z maloměsta do Brna, žil jsem si svůj život a domů jezdil jednou za dva měsíce, hrát poslušného synáčka. Tohle období trvalo sedm let, až do minulého léta.“

/

„My experience is that coming out usually has three stages. At first, one admits it to himself, then he admits it to people around, the closest friends, and only at the end he admits it to the family. I knew it about myself since I was six or seven. Or rather I knew that I was different than other people. My parents told me that I somehow skipped childhood. I didn’t play football, I didn’t run around outside, I prefered reading. I closed myself in my room and lived in my own world. Not that I would fully realize my sexuality but I remember, for instance, that I watched a fairy tale movie in which there was a half-naked man in one scene and I liked that a lot. And so I keep rewinded the tape and played the scene over and over. Before my voice changed during pubescence, people used to mix up mine and my mom’s voice in a telephone and my classmates made fun of me that I was a fag. I didn’t know what that meant at first and later I didn’t want to admit it to myself. I think that acknowledgement of such a thing usually comes when one falls in love for the first time. That happened to me quite late, I was eighteen. I’d known the boy for some time before. He was a singer, I went to his gig and when it was over I went to congratulate him. I was approaching him and as I was about to shake his hand, I looked into his eyes and something happened. Something was triggered. It was as quick as a finger snap. I had no clue what was happening. I had to think about him all the time but I couldn’t explain it to myself for the first two or three days. Then I analyzed it, found terms for it and realized that I’d probably fallen in love. It was not easy but after a week I said it out loud to someone else. And I think that the moment I confessed it to my friends was the real moment I acknowledged it to myself.“

„For next two years I experienced an unrequited love. I was very full of it and at one point I was almost ready to tell my mom everything. But she approached me in a bad way and thus closed me in this sense for a next several years. I built up a certain block in myself. I guess it was also because the fact that when I experience something which is not good, I take everything twice as seriously as others. Now I’m able to work better with it, to have some perspective over it, but I wasn’t able to do that then. And I think she didn’t really understand that state I was in. She thought it was all just an act from me, that I intentionally wallowed in it. Maybe there was a part of that as well but it certainly wasn’t that I would tell myself: ‚Okey, now I will suffer!‘ But she told me: ‚Oh, Gee, you’ll experience this a thousand times!‘ She trivialized it a lot and that hurt me. When I experienced breakups in the coming years, I missed my mom but I didn’t talk about it at home anymore. I left our small town, went to study to Brno, lived my own life. I used to go back home once in two months, to perform a role of an obedient son. This period lasted for seven years, until the last summer.“

__

Další díl cyklu Zhasni se jmenuje „Coming out – coming in“.

/

Another episode of Zhasni project is called „Coming out – coming in“.


HOPRG_2055a

„Žiji vzpomínkami. Všechno, co na mně vidíte je z dob dávno minulých. Náhrdelník mám po mamince, ten je starší než já, šaty budou mít také pár desítek let. Víte, já si asi pořád nezvykla na ty dnešní ceny, takže nové oblečení si téměř nekupuji. Ale mám výhodu, že od mých osmnácti let prakticky neměním postavu. Někdy jsem byla o trochu silnější, někdy o trochu hubenější, ale ještě dnes obléknu šaty, které mi ušila domácí švadlena do tanečních. Mám je doma uložené. Také mám schované šaty po mamince, dokonce i tatínkův svatební oblek. Je to takový můj fetišismus. Ten oblek tedy nenosím, ale jsou to pro mě vzpomínky – vím, že tohle je po tetě Lídě, tohle po tetě Máně, tohle nosila sestřenice, tohle maminka. Přibližuji se tak k lidem, které jsem měla ráda, ale kteří už tady nejsou. Říkám si, že by z toho snad měli radost.“

/

„I live from my memories. Everything you see on me is from a time that is long gone. The necklace used to belong to my mom, it’s older than me, the dress is a few decades old as well. You know, I guess I never got used to the current prices and so I almost don’t buy any new clothes. But I have an advantage that I have the same figure since I was eighteen. I used to be a bit stronger at some point, a but more thin at another time, but I still put on a dress that our own dressmaker made for my dancing lessons. I have it stored at home. I also have my mom’s dress and even my father’s wedding suit. It’s a kind of a fetishism of mine. I don’t wear the suit but it represents memories for me – I know that this belonged to my aunt Lída, that belonged to my aunt Máňa, this belonged to my cousin, that to my mom. Through that, I get closer to people that I loved but who are not here anymore. I say to myself that hopefully they would be happy to see that.“


HOPRG_2054a

„Celá léta jsem jela jako stroj: Jednak jako zdravotní sestra jsem lítala z práce do práce, druhak jsem se doma starala o svou maminku, o svého tatínka a nakonec i o manžela. Na sebe jsem neměla čas. Teprve až v době, kdy jsem odešla do důchodu, se mi uvolnily ruce. Až tehdy jsem se začala dívat okolo sebe, jaké jsou domy, jaké jsou stromy. Naučila jsem se chodit pomalu. Ale léta utíkají, a to, co by duše ještě chtěla, to už tělo nedokáže. I když teď neberu žádné léky a po doktorech nelítám, tak si uvědomuji, že ta změna může přijít náhle, jak když prásknete bičem. Toho se bojím. Duševně ještě nejsem na smrt připravená. A tak se zatím připravuji rozumově. Je to hloupost, ale bojím se, aby mě někdo nakonec nenašel v bytě, kde budu mít binec. Kupu neumytého nádobí. Abych po sobě nezanechala něco, co je zbytečné. Především se bojím, aby nepřijeli zdravotníci, a já nebyla v takovém stavu, že by to pro ně byla nepříjemná práce. Jsou to takové zbytečné ohledy, mohlo by mi to být jedno, ale neustále se k tomu vracím. A snažím se tomu předcházet tím, že se každý den nutím, abych ty věci udělala.“

„Jsem ve věku, kdy cítím, že střední, ale už i té starší generaci nestačím. Ale především už ani necítím chuť jim stačit. Přijde k vám na návštěvu rodina, vy si s nimi povídáte a najednou zjistíte, že jim vlastně nerozumíte. Chovají se ke mně velice pěkně, ale cítím, že už nikam nepatřím. Skoro všichni moji přátelé, a měla jsem jich hodně, už zemřeli. Najednou mám všude zavřené dveře. A někam se cpát, na to už se necítím. Vím, že starší lidé chodí třeba tady do kulturního domu, že tam mají nějaké tanečky, že tam popíjejí kafíčko, vínečko. Baví se. Na to já bych si už netroufla. Přežívá se to. Ano, tak to je – mám pocit, že přežívám svůj život.“

/

„I feel that for years I lived just as a machine: I worked as a nurse and I went from work to work, at home I took care of my mom, of my dad and finally of my husband. I didn’t have any time for myself. Only when I retired, I became more free. Only then I started to notice things around me, houses or trees. Only then I learnt how to walk slowly. But years went by and even though my soul would still want some things, my body is not capable of it anymore. Even though I don’t take any pills and I don’t run around hospitals, I realize that the change can come very suddenly, like when you crack a whip. That’s what I’m afraid of. Mentally I’m still not prepared for death. And so I prepare myself rationally. It’s silly but I’m afraid that one day, somebody would find me in a messy apartment. With a pile of unwashed dishes. I’m afraid of leaving something useless behind. And I’m especially afraid that medics would come and find me in a condition that would mean an unpleasant work for them. Maybe these are senseless regards, I could ignore it, but I keep coming back to it. And I try to avoid it by forcing myself to do the things every day.“

„I’m at the age when I feel that I can’t longer keep up with the middle age and even the older generation. But the main thing is that I no longer feel a desire to do so. Your family comes for a visit, you talk to them but suddenly you realize that you don’t understand them anymore. They treat me very nicely but I no longer feel that I belong somewhere. Almost all of my friends, and I had a lot of them, have died. There are no more open doors for me. And I don’t feel like pushing in anymore. I know that some older people go to the local cultural centre, that they have some dance events in there, that they drink their coffees and wines. That they have fun. I wouldn’t dare to do that anymore. Everything gets outlived for me. Yes, that’s how it is – I have a feeling that I outlive my own life.“


HOPRG_2052a

„Před třemi a půl lety mi zemřel manžel, bylo mu čtyřicet devět let. Umíral na rakovinu, velmi dlouho a pomalu. Já byla neustále u něj, mezitím se nám narodil syn a já se musela starat o oba dva zároveň. A ještě sama o sebe. My jsme oba byli takoví mimo-systémoví lidé. Já starý pankáč z Petrohradu, on starý pankáč z Londýna. Měl úžasný humor, černý jako noc, byl to umělec a velice přímý člověk. Když už nechtěl poslouchat debatu s někým, kdo mu přišel otravný, tak jednoduše řekl: ‚I stop listening, už neposlouchám.‘ A basta. I proto si za život nadělal mnoho, řekněme, oponentů. Ale v těch posledních letech, kdy už věděl, že mu nezbývá moc času, se s různými lidmi snažil usmířit. Myslím si, že když prožíváte něco takového, tak se buď zcela uzavřete do sebe, a nebo se naopak otevřete všemu, co ve vás je. I těm špatným, nežádoucím stránkám vaší osobnosti. Nebo určitým věcem z minulosti. Já jsem například akceptovala jeho bývalé vztahy, bývalé partnerky a milenky. Říkala jsem si, že se musím upozadit, oprostit se od té spousty zbytečných věcí jako je ego, žárlivost, chtíč nebo přání mít peníze namísto času. Bylo to smutné období, ale zároveň jsme prožili spoustu legrace. Dokud se ještě mohl pohybovat, tak jsme využili každou šanci vyjet někam na výlet, do lesa či k moři, nebo si jen udělat piknik. Na úplném konci jsem se ho snažila jen doprovázet, zachovat si odstup od té role truchlící manželky, a nabídnout mu při tom odchodu určitý komfort, poslední službu. Snažila jsem se být s ním, držet ho za ruku, říkat mu něco hezkého. To, že jsem z toho byla smutná, to věděl, v tu chvíli už bylo důležité zachovat klidný výraz. Když si dnes vzpomenu na ten poslední den, tak to je, co se mi vybaví – klid. Byl cítit v celém bytě. V době, kdy naposledy vydechl, se většinou pravidelně probouzel náš jeden a půl letý syn. Bylo zvláštní, že toho dne se nevzbudil a spal, zcela klidně, další tři hodiny. Jako by ho někdo pohladil a řekl: ‚Spi ještě chvilku.‘“

/

„My husband died three and half years ago, he was fourty-nine. He was dying of cancer, very slowly. I was with him the whole time, our son got born and so I had to take care of both of them. And of myself. We were trying to live out of the system. I was an old punk from St. Petersburg, he was on old punk from London. He had a great sense of humour, dark as night, he was an artist and a very strightforward man. When he didn’t want to listen to a debate with someone whom he found annoying, he simply said: ‚I stop listening.‘ And that was it. That was one of the reasons why he made a lot of, let’s say, opponents throughout his life. But in the last years of his life, when he knew that he didn’t have much time left, he tried to reconcile with all kinds of people. I think that when you go through something like this, you either completely close yourself up or you open yourself to everything there is in you. Even the bad, undesirable sides of your personality. Or certain things from your past. For example, I accepted his former relationships, former partners and lovers. I thought that I had to take a step back, to get rid off the many needless things like ego, jealousy, lust or a wish to have money instead of time. It was a sad time but we still had a lot of fun. When he was still able to move, we took every chance to go for a trip, into woods or to a seaside, or we just made a picnic. At the very end, I just tried to accompany him, to keep a distance from the role of a grieving wife and to offer him a certain comfort on his way, the last service. I tried to be there with him, to hold his hand, to tell him nice things. He knew I was sad, at that moment it was important to stay calm. When I now remember the last day, that’s what comes to my mind – a peace. You could feel in in the whole apartment. The moment of his last breath was a time of a day when our son, one and half year old at that time, used to wake up. It was strange that he didn’t wake up that day, he slept peacefully for a next three hours. As if somebody stroked him and said: ‚Sleep a little longer.’“