Powered by Seat

Archiv: Květen 2017

HOPRG_2050a

„Přemýšlím, co se svým životem dál. Jsem v páťáku na konzervatoři, dělám zpěv, ale stále mi nejde tak, jak bych chtěla. Cítím, že se zlepšuji, dřu na tom, ale pořád to není úplně ono. Zpěv miluji, o to je to pro mě těžší. Někdy se kvůli tomu ve škole i rozbrečím. Dříve jsem dělala klasický zpěv, zpívala v hlavovém tónu, ale tady po mně chtějí, abych zpívala plným, hrudním hlasem. Už když se rozezpívávám, tak často cítím, že ten zvuk nejde tam, kam by měl jít. A když to cítím, tak z toho začnu být vystresovaná, protože vím, že na svůj hlas budu tlačit, že se během zpěvu vyřvu. A jsem z toho ještě více napjatá, než kdybych se vůbec nerozezpívala. Hodně nad tím přemýšlím. Všechno bych vám dokázala teoreticky vysvětlit, jak co udělat, jak s hlasem pracovat, ale zatím to neumím sama převést do praxe. Buď to tedy budu jednou učit, a podle mě to budu učit skvěle, a nebo se budu muset vydat jinou cestou. Zatím jsem zjistila, že se toho dokážu vzdát, na čas to opustit – pak si chvíli třeba zpívám jen pro sebe – ale že se k tomu zároveň vždy dokážu vrátit. Což je fajn. Vidím, že mám čím dál tím víc zkušeností, že se posouvám, že se zlepšuji, ale pak si v určitý moment – a ten asi nastává teď – uvědomím, že to mé zlepšení neodpovídá tomu, kolik energie a času do toho dávám. Když od toho podstoupím, tak na jednu stranu cítím úlevu, že se tím nemusím trápit, ale na druhou stranu mi to strašně chybí.“

„Ve zpěvu mohu vyjádřit emoce tak, jak potřebuji. Ve slovech to mnohdy nejde. Ve společnosti dnes pořádně nemůžete být naštvaní, protože lidé se na vás hned dívají pohoršeně. Nevnímají, že by vám to třeba mohlo pomoci se z toho pocitu dostat. Některé ženy zas často brečí a na to se také nahlíží negativně. Přitom když já brečím, tak se mi strašně uleví – na měsíc mám klid, cítím se dobře a můžu se usmívat na všechny strany. Když se taková emoce nastřádá, tak potřebuje jít ven. Já většinou zpívám pomalé pisničky, které hodně bolí a mohu skrze to prožít pocity a emoce, které do toho ten autor dal. Je to můj způsob vyjadřování. Nedávno mi ve škole někdo řekl, že když zpívám, tak jsem úplně jiný člověk. A já to také cítím. V takový moment vím, že se k tomu vždy znovu a znovu vrátím. Protože ten jiný člověk, to jsem možná ve skutečnosti já.“

/

„I think about what I should do next with my life. I am in the fifth grade of Conservatory of Music, I study singing, but I’m still not as good at it as I would wanted. I feel that I’m getting better, I work hard but it’s still not there. I love singing, that’s why it’s so difficult for me. Sometimes I even burst out crying at school. I used to do classical singing, I sang with a head voice but at school they want me to use the full, chest voice. Already when I do a vocal warm up, I often feel that the sound doesn’t go where it should. And when I feel that, I start to be stressed out because I know that I will have to push it, that I will shout myself hoarse. And I get even more tensed than if I didn’t warm my voice up at all. I think about it a lot. I would be able to explain everything in theory, how to do that, how to work with your voice, but I’m still not able to apply it myself. So I think I’ll either teach it one day – and I think I’d be good at it – or I will have to choose another way. So far I’ve found out that I am capable of letting it go for a while – I sing only for myself when I do – and coming back to it. Which is nice. I see that I have more and more experience, that I move forward, that I get better at it. But then, at certain moment – and I think it’s coming right now – I realize that the improvement of mine doesn’t correspond with the ammount of energy and time that I put into it. When I make a step back from it, on one hand I feel reliefed that I don’t need to worry away at it but on the other hand I miss it very much.“

„When I sing, I can express my emotions the way I need. You often can’t do it in words. In our society today, you cannot really express anger because it’s frowned upon. People are oblivious to the fact that it could help you to overcome the emotion. Some women often cry and that’s also perceived as something negative. But it’s a great relief for me when I cry – for a next month I am at peace, I feel good and I can smile all the time. When such emotion accumulates, it needs to get out. I usually sing slow songs that has a lot of pain in it and I can experience the feelings and emotions that its auhor put into it. It’s my way of expression. Recently somebody at school told me that when I sing, I am a completely different person. And I feel that too. In such moments I know that I will always come back to it. Because that different person – maybe that’s in fact me.“


HOPRG_2049a

„Tušila jsem to. Byla to jeho kolegyně z práce. Jak se to stává, biologie zapůsobila a měli spolu vztah. Dlouho mi říkal, že to byla jen kamarádka, ale tomu ženská nikdy nevěří. Nakonec jsem se to dozvěděla takovým nehezkým způsobem. Manžel si všechno schovává, včetně svých zápisníků a diářů, kam si zapisoval různé příběhy – co kde prožil a s kým. Jednoho dne jsem do toho zápisníku nakoukla a dozvěděla se hodně věcí. Táhlo nám tehdy už na šedesát, ale hodně mě to zasáhlo. Udeřila jsem na něj. Obvinil mne z toho, že mu lezu do osobních věcí – což jsem uznala –, ale musel s pravdou ven. Do té doby jsem si říkala, že je fajn, že je férový, že je nám spolu dobře, že všechno probíhá tak, jak má… a najednou: Plesk! Nejdřív jsem cítila vztek, pak jsem křičela, a pak už jen plakala a plakala. Přemýšlela jsem, jestli se mám či nemám rozvést, někdy dokonce, jestli si mám něco udělat. Ale nakonec jsem si řekla: Vzpamatuj se, už nejsi nejmladší. Máš dva skvělé kluky, máš vnoučata, máš všechno co potřebuješ. Ale několik dalších let jsem z toho byla špatná. Mám pár nejbližších přátel, kterým jsem se s tím svěřila a to mi trochu ulehčilo. Dobrých pět, sedm let jsem o tom mluvila. K manželovi jsem měla různé jízlivé poznámky, někdy i takové hysterické výstupy. To jsem ošklivě nadávala, jemu i té dotyčné dámě. Později jsem se za to styděla, protože jsem si řekla, že jsem se tím akorát ztrapňovala. A tak jsem si řekla: Co bylo, to bylo. Musím žít tím, co je teď. A teď je to, že už jsme prostě dědeček s babičkou, kteří mají tisíce jiných starostí a radostí. Řešíme své zdraví, když jdeme spát, tak mluvíme o tom, co si zítra uvaříme, co musíme nakoupit. Oba už jsme v důchodu, vidíme se od rána do večera, a tak si lezeme na nervy. Což je ale pro náš věk normální. V létě budeme mít zlatou svatbu, ale spíš než co jiného jsme dnes docela dobří kamarádi. Moje nevýhoda v tomhle všem je v tom, že mám sloní paměť. Dost si toho pamatuji a dá se říct, že dost věcí jsem mu dodnes neodpustila. Mám to stále v sobě, ale navenek už to nedávám najevo. Udělala jsem si v sobě takovou záklopku. Řekla jsem si: Musíš se k tomu postavit jako dáma, ne jako hysterka. Udělala jsem za tím přerušovanou tlustou čáru. Přerušovanou proto, že si občas – já sama, v duchu – promítnu ty různé vzpomínky. Říkám si třeba: No jo, on mi tehdy říkal, že jede tam, ale pak jsem se přeci dočetla, že tam vůbec nebyl, že byl u ní. Jednou mi řekl: ‚Kdyby ses neštrachala v mých osobních věcech, tak ses to vůbec nemusela dozvědět.‘“

/

„I had been suspecting it. She was his colleague. As it happens, biology kicked in and they had a relationship together. But for a long time he used to tell me that she was just a friend but a woman never believes such a thing. Finally I found out about it in a not very nice way. My husbands keeps everything, including his notebooks and diaries where he used to write down his stories – what he experienced and with whom. One day I glanced into one of his notebooks and I got to know a lot of things. We were almost sixty at that time but it hit me a lot. I confronted him. He accused me of sticking nose into his personal things – which I admitted – but he had to come clean. Until then I thought that he was nice, that he was fair, that we had been living well together, that everything had been going the was it was supposed to… and then: Whack! At first I felt angry, then I screamed and then I cried and cried. I thought if I should get divorced, sometimes even if I should end my life. But in the end I told myself: ‚Pull yourself together, you’re not the youngest. You have two great boys, you have grandchildren,you have everything you need.‘ But I felt bad for a next couple of years. I have a few of the closest friends to whom I confided and it helped me a bit. I talked about it for five or seven years. I had all kinds of biting remarks to my husband, sometimes even hysteric scenes. I was calling him and the lady foul names. Later I was ashamed by it because I realized that I was only embarrassing myself that way. And so I thought: It is what is is. I have to live in the present. And in the present we are just a grandpa and a granny that have thousand different joys and worries. We deal with our health issues, when we go to sleep we talk about what we would cook the following day, what do we need to buy in a shop. We’re both retired, we see each other all the time and so we get on each other’s nerves. But that’s normal in our age. We are about to celebrate our gold wedding this summer but more tahn anything else, we’re quite good friends nowadays. My disadvantage in all this is that I have an elephant’s memory. I remember a lot of things and I can say that I never forgave him some of the things. It’s still in me but I don’t show it anymore. I’ve made a safety valve in me. I thought: You have to face it like a lady, not like a hysteric woman. I’ve drawn a dashed thick line behind it. It’s dashed because sometimes I reflect – but only in my mind – on the various memories. For example I think: Well, he told me back then that went to this place but then I read in his notebook that he didn’t go there at all, that he was with her that day. Once he told me: ‚If you hadn’t stuck your nose into my personal things, you wouldn’t have needed to learn about it at all.’“


HOPRG_2048a

„Když jsem po válce nastoupila do nové školy, do tercie, tak mě tatínek přivedl za panem profesorem. Tehdy se výuka na gymnáziích rozdělila na humanitní a technickou větev. Tam jsem šla já – tatínek byl stavař, takže to pro mě bylo jasné. Šli jsme tehdy s panem profesorem po schodech a on říkal: ‚Abys nebyla překvapená. Ve třídě jsou samí kluci, budeš tam jediná holka.‘ Pamatuji, že jsem se v tu chvíli zastavila a udělala dva kroky zpátky. Ale pak jsem si řekla: Prosím tě, čeho se bojíš?! A ukázalo se, že jsem měla velké štěstí. Byli tam totiž fantastičtí kantoři, kteří nám dokázali dát nejen vědomosti, ale i nadšení. Takže někteří lidé z naší třídy se směřovali podle jednoho našeho profesora, který byl přírodopisec, velký znalec místních stromů, jiní zas podle druhého profesora, matematika a deskriptiváře. Byl na nás velice přísný, ale později jsme na něj všichni vzpomínali s láskou. Moji spolužáci se také ukázali být bezvadní, dodnes udržujeme kontakt. Každý rok se scházíme a píšeme si přes počítač. Dokonce pro sebe vydáváme svůj elektronický časopis. Já se počítačům zprvu bránila, ale kluk, co mi jednou svůj starý počítač nabízel, mi na to řekl: ‚Moje maminka se to také naučila!‘ A bylo rozhodnuto. Musím říct, že mi to dnes velmi obohacuje život. Žiji už dlouho sama, ale i díky počítači jsem samostatná. Skoro se nekoukám na televizi, protože na internetu si najdu zprávy, najdu si tam věci z historie, najdu si, kdy mi pojede autobus, kde seženu to a tohle. Každý den také koukám, kdo mi zase napsal, kdo mi zase poslal jakou pitomost. Hrozné věci si ti staříci posílají! Ale zase o sobě díky tomu více a častěji víme. Když mi pošle obrázky koťátek, tak vím, že je stále živ.“

/

„When I went to a new school after the war, into a third grade, my dad brought me to a local professor. At that time, grammar schools were divided into a humanitarian and technical branch. That’s where I went – my dad was a builder, so it was an obvious choice to me. Then we were walking with the professor up the stairs and he said: ‚Don’t be surprised. There are only guys in the class, you’ll be the only girl.‘ I remember that I stopped and made two steps back when he said it. But then I thought: Don’t be silly, there’s nothing to be afraid of! Later it showed that I was very lucky. Because there were fantastic teachers at the school that gave us not only their knowledge but also enthusiasm. And so some of the classmates wanted to be like a professor who was a biologist and a great expert of a local trees, others wanted to eb like other professor, a mathematician and did descriptive geometry. He was very strict but later all of us had a fond memories of him. My classmates also proved to be great, we’re still in contact. We meet every year and write on the internet. We even publish an electronic magazine for ourselves. I was resisting computers at first but one guy offered me his old computer once and said: ‚My mom has learned it too!‘ And that was it. I have to say it has been enriching my life. I’ve been living alone for a long time but it helps me to stay self-sufficient. I almost don’t watch TV because I cand find news on the internet, I can find things from the history in there, I can find when my bus goes, where I can get this and that. Every day I also check who has sent me a message or who has sent me some stupidity again. Old folks send each other terrible things! But on the other hand, our contact is more frequent and we know more about each other this way. When somebody sends me pictures of kittens, I know he’s still alive.“


HOPRG_2045a

“At the age of sixteen, I went for a skiing trip to Slovakia’s Nízké Tatry with a group of friends. At that age I loved challenges and so I decided to ski outside the protective fence surrounding the slope. One wrong move and I ended up in a very deep abyss. Few months later, the fall had taken its toll. My back started to hurt and very soon I wasn’t able to move normally. The pain was excruciating and I could barely manage to walk. Soon I was confined to bed, feeling depressed and sorry for myself while, at the same time, I had to listen to the stories of my friends enjoying the usual excitements of the youth to the full extent. I ended up in the hospital, which – to my surprise – was quite a relief. It was because I was finally surrounded by people who were experiencing the same agony, people whom I believed could understand me. Each of them had his story: The one I remember till today is the story of a guy born with one leg shorter than the other. All of his life he had to wear special footwear – orthopedic shoes. And he kept dreaming about a pair of same, elegant, preferably dark red shoes. That was all he wanted. And so at one point, he decided to submit himself to a series of twelve painful and complicated surgeries that would extend his shorter leg thus enabling him to finally wear normal, plain shoes as everyone else. He was suffering enormously but I hope that these days he is walking around in his smart, dark red shoes.”

“At the same time, I had a surgery of my own and after seven months of pain and suffering, I managed to recover. Or at least my body did. Mentally, I was already a different person. Meeting my peers soon proved to be a disappointing experience: We were no longer looking at the world with the same eyes. All I thought about before was having fun but the painful experience irrevocably changed me. And till today I believe it helped me to grow and become a better person. Many years later, I would see myself immersed once again into the world of those who are hurt and suffering. Although I was already mother to an incredibly sweet and noble girI, I decided to adopt a child. After some time I discovered that she had a serious health condition. At first, I felt scared and confused. Then, I decided to learn everything there was in order to be able to help my child. I bought a lot of books and started to educate myself. Several years passed in fear and uncertainty and continuous struggle. I still remember one of the physicians saying: ‚You have to act as if you are training a future marine officer. You leave your feelings aside and concentrate on exercise that will help her.‘ And so I did. Finally, a few years ago, I took her to one of the medical check-ups and her physician told us: ‚She has completely recovered.‘ For a long time it was something unthinkable for me that one day we would hear the words: ‚She’s beyond any danger, she’s okay.‘ Until you hear that, you are never sure. It was a huge relief. And today I’m proud to say that I have a teenage daughter who is very beautiful and bright and who is doing great.”

/

„Když mi bylo šestnáct, jela jsem s partou kamarádů do Nízkých Tater. Milovala jsem v té době výzvy, a tak jsem se rozhodla lyžovat mimo sjezdovku. Ale jednou jsem špatně zatočila a spadla do hluboké propasti. Za několik měsíců si ten pád vybral svou daň. Začala jsem mít bolesti zad a brzy se nemohla normálně pohybovat. Ta bolest byla trýznivá. Téměř jsem nechodila, po nějaké době byla upoutaná na lůžko, cítila jsem se mizerně a litovala se. Zároveň jsem poslouchala historky svých přátel, kteří si naplno užívali života. Skončila jsem v nemocnici, což – k mému překvapení – była vlastně i úleva. Bylo to proto, že jsem konečně byla obklopena lidmi, kteří zažívali tu samou agonii jak já a věřila jsem, že mi budou rozumět. Každý měl svůj příběh: Dodnes si pamatuji například na muže, který se narodil s jednou nohou kratší. Celý život musel nosit speciální, zdravotní obuv. A snil o tom, že bude jednou mít pár stejných, elegantních, nejlépe tmavě červených bot. To bylo vše, po čem toužil. V jednu chvíli se rozhodl, že podstoupí dvanáct bolestivých a náročných operací, které jeho kratší nohu natáhnou a on bude konečně moci nosit normální boty jako kdokoli jiný. Vytrpěl během toho strašně moc, ale věřím, že dnes už konečně chodí ve svých elegantních, tmavě červených botách.”

„V ten samý čas jsem podstoupila operaci i já a po sedmi měsících bolesti a utrpení jsem se uzdravila. Nebo alespoň mé tělo bylo stejné jako dřív. Psychicky jsem ale byla jiný člověk. Setkání s mymi kamarády pro mě bylo zklamáním: Už jsme nenahlíželi na svět stejně, ta bolestivá zkušenost mě nenávratně proměnila. Dodnes věřím, že mi umožnila dospět a stát se lepším člověkem. Po mnoha letech jsem se opět dostala do světa nemocných a trpících. Ačkoli jsem už měla velmi krásnou dceru, rozhodla jsem se ještě jedno dítě adoptovat. Po nějakém čase jsem zjistila, že trpí vážnou nemocí. Nejdřív jsem měla strach a byla zmatená. Potom jsem se ale rozhodla nastudovat všechno možné, abych tomu dítěti pomohla. Nakoupila jsem mnoho knih a začala se vzdělávat. Takhle uteklo několik let plných strachu a nejistoty. Stále si pamatuji, co mi tehdy řekl jeden její lékař: ‚Musíte jednat tak, jako byste trénovala budoucího mariňáka. Nechte své pocity stranou a zaměřte se na cvičení, která jí pomohou.’ A tak jsem to udělala. A nakonec, před několika lety, jsme były na lékařské prohlídce, kde nám její doktor řekl: ‚Zcela se uzdravila.’ Dlouho pro mě było naprosto nemyslitelné, že bych jednou slyšela taková slova: ‘Už se nemáte čeho bát, je zdravá.’ Dokud to neslyšíte, nejste si tím nikdy jistí. Była to nesmírná úleva. A dnes jsem moc pyšná na to, že můžu říct, že mám dospívající dceru, která je velice krásná, moc chytrá a které se daří výborně.”


HOPRG_2044a

„Můj život se s dětmi krásně zpomalil. Sice se s nimi člověk nalítá, ale cítím se dnes daleko líp než dřív, kdy jsem pracovala. Dělala jsem v reklamě, bylo to hodně rychlé, bylo toho moc. Samé konference, schůzky, přípravy, temíny. Nejdřív mě to bavilo hodně, pak mě to bavilo míň a pak jsem zjistila, že přestože novinka střídá novinku, tak to je furt to samé dokolečka. A přestalo mi to dávat smysl. Teď naopak to naplnění cítím každý den. Sedím, koukám jak si děti hrají a najednou mám čas si uvědomit, že fouká příjemný vítr, že támhle v dálce kuňkají žáby a že vlastně i zpívají ptáci. Našla jsem se v tom. Z ničeho nemám stres, nic mě netlačí. Všechno je tak, jak má být.“

/

„When the kids came, my life has slowed down in a beautiful way. One has to run around them a lot but I feel much better now than I did when I had a job. I used to work in advertisement, everything was very fast, there was a lot of things happening. There were conferences all the time, meetings, preparations, deadlines. At first I enjoyed it a lot, than I enjoyed it less and then I realized that even though there was one novelty after another, it was the same work over and over again. It stopped to make sense to me. Now I feel the sense of fulfillment every day. I sit, watch my kids play and suddenly I have time to realize that there’s a pleasant wind blowing, that there are frogs croaking over there, that there are in fact birds singing. I’ve found myself in it. I’m not stressed from anything, there’s no pressure. Everything is just as it should be.“


HOPRG_2047a

„I study architecture here in Prague but I’m leaving it to become a baker. I’m channeling all my energy into baking. It wasn’t something that I’d just decided, it was always in me. I once read somewhere that when you’re eleven, you know what you want to do in life. I doubt it’s true for everyone but when I read that I remembered something. When I was eleven, we had to write an essay at school about what we want to become when we grow up. We had to read it in front of the whole class. You know, at eleven you’re really honest so I wrote about becoming a cook and a baker. But when I read it out loud, the whole class laughed at me. Because everyone wanted to become a doctor, an architect or a lawyer. These were the professions that also my family thought I should do. And I wrote about food! So after that I thought: Oh, that was stupid, I shouldn’t have done that! Baking was just a hobby for me, I did it at home for myself and for birthday parties of my friends. Until recently, I never thought I could do it professionally. But a few months back I was helping out a friend in a café here in Prague for a week and I realized how happy I’m to work with my hands. When I see all the ingredients in front of me, see the flour, see the water, that’s the moment when I don’t think about anything else. Nothing else distracts me. I realized that I can work better with my hands than I can do with a computer mouse. It’s bit scary now because I’m about to leave something I worked seven years for, but I feel much happier now than I’ve ever been since I’ve known myself as an adult.“

„I love baking because it completely slows down your life. It made me more patient. Because you make a lot of mistakes and you have to wait a lot. Recently I’ve started to be interested in bread-making in which you have to let the dough, the fermentation take its own time. It’s like growing a tree, letting it give its fruits. It wasn’t like that when I was working as an architect. I had to do everything by deadlines. Perfect or not perfect, it just had to be done. But now I have to wait and in the meantime, while I’m waiting, I can enjoy life. I can come here into a park and read a book – I’m now waiting for the bread to ferment at home. That’s the thing I love about it. You’re not in competition with anyone or anything, you live your own life. And you enjoy the rewards in return. Your tastebuds feel different. Before I was so busy with work all the time that I wouldn’t taste the bread, I wouldn’t taste the butter, I wouldn’t taste the wine. Now I chew and taste and I’m like: ‚That’s a really bad wine!‘ I eat something and I completely understand: This is shit, this is bad for me, I shouldn’t be eating it! But for a lot of us who work all the time, food is just an obligation – we have to feed ourselves to sustain. It’s not a pleasure anymore. And food used to be a pleasure. Because food used to be rare. That’s the mysterious thing about food that I love so much. That why it has brought so much meaning into my life. “

/

„Studuji tady v Praze architekturu, ale chystám se s ní skončit a stát se pekařkou. Do pekařiny začínám soustředit veškerou svou energii. Nerozhodla jsem se k tomu jen tak, vždy to bylo ve mně. Jednou jsem někde četla, že v jedenácti letech člověk ví, co chce v životě dělat. Pochybuji, že by to platilo úplně na každého, ale když jsem si to přečetla, tak se mi vybavila vzpomínka. Když mi bylo jedenáct, psali jsme ve škole sloh o tom, čím bychom se v dospělosti chtěli stát. Museli jsme to přečíst před celou třídou. V jedenácti letech bývá člověk velice upřímný, a tak jsem tehdy napsala, že bych chtěla být kuchařkou a pekařkou. Ale když jsem to přečetla, tak se mi celá třída vysmála. Protože všichni ostatní chtěli být doktory, architekty nebo právníky. Tohle byla povolání, která si pro mě představovala i moje rodina. A já napsala o jídle! Takže jsem si pomyslela: ‚Aha, to ode mne bylo hloupé, to jsem neměla dělat!‘ Pečení pro mě byl jen koníček, který jsem dělala doma sama pro sebe a pro narozeninové oslavy svých kamarádů. Donedávno mne nenapadlo, že bych se tím mohla živit. Ale před několika měsíci jsem pomáhala kamarádce v jedné kavárně v Praze a uvědomila jsem si, jakou radost mi dělá práce rukama. Když před sebou vidím všechny ingredience, když vidím mouku, vidím vodu – to je okamžik, kdy nemyslím na nic jiného. Nic jiného mne nerozptyluje. Uvědomila jsem si, že umím lépe pracovat rukama než s počítačovou myší. Mám teď trochu strach, protože se chystám opustit něco, na čem jsem sedm let pracovala, ale cítím se dnes mnohem šťastnější než jsem byla kdykoliv za dobu, co jsem sama sebe poznala jako dospělého člověka.“

„Miluji pečení, protože naprosto zpomalí váš život. Jsem díky němu mnohem trpělivější. Protože ze začátku děláte mnoho chyb a musíte hodně čekat. Nedávno jsem se začala zajímat o pečení chleba, při kterém musíte dát těstu a kynutí čas, které si žádají. Je to jako když necháte růst strom a čekáte, až vám dá své plody. Když jsem pracovala jako architektka, tak to bylo úplně jiné. Na všechno existovaly jasně dané termíny. Dokonale či nedokonale, muselo se to udělat. Teď ale musím čekat a v mezidobí, kdy čekám, si mohu užívat života. Mohu přijít sem do parku a číst si knihu – čekám zrovna na to, až mi doma vykyne chleba. To je, co na tom miluji. S nikým a ničím nesoupeříte, prožíváte svůj život. A užíváte si výsledků své práce. Cítíte, jak se mění vaše chuťové pohárky. Dříve jsem bývala neustále zaneprázdněna prací, že jsem nevnímala, jak chutná chleba, jak chutná máslo, jak chutná víno. Dnes žvýkám, ochutnávám a říkám si: ‚To je opravdu hrozné víno!‘ Něco jím a plně si uvědomuji: Vždyť je to je sračka, vždyť je to pro mě špatné, vůbec bych to neměla jíst! Ale pro mnoho z nás, kdo neustále pracujeme, je jídlo pouhá povinnost – musíme se nasytit, abychom se udrželi naživu. Už to není požitek. A jídlo bývalo požitek. Protože bývalo vzácné. To je ona tajemná věc, pro kterou jídlo tak miluji. To je onen důvod, proč naplnilo můj život takovým významem.“


HOPRG_2043g

(3/3) „Nikdy jsem nevěřil a nevěnoval pozornost tomu, jak se lidé ocitnou v takovéhle situaci. Jak se vás to netýká, tak to míjíte, nevidíte. Teď přijdu do banky vyřešit nějaké platby a ani nevím, kde mám trvalou adresu. Každý den se probudím a začnu tu situaci znovu analyzovat: Proč to dopadlo tak, jak to dopadlo? Měl jsem něčemu věnovat více času? Více peněz? Měl jsem víc naslouchat? Víc si prosazovat svou? Je nepochybné, že něco tam bylo špatně. Ale nedávalo mi smysl, že bych po sedmnácti letech manželství najednou nenaplňoval její představy o tom, jak se má projevovat její manžel. Ale když jsem ji konfrontoval, tak ona už nic řešit nechtěla. Už měla rozjetý jiný vztah, do kterého projektovala veškerý svůj čas a energii. Snažil jsem se ji brát na různé kulturní akce, věnovat ji hodně pozornosti. Ale viděl jsem, že už je jinde. Pamatuji, že jeden večer bylo divadelní představení u nás v kulturáku, čekal jsem na ni ve foyer. Viděl jsem, jak přichází, jak se neustále rozhlíží okolo sebe. Jak je jí nepříjemná představa, že ji tam mohou lidé vidět se mnou. Ale vůbec se o tom nechtěla bavit. Mlčela. Že mě podvádí mi přiznala až o mnoho měsíců později, už když jsem žil sám v tom našem domě. Jednou jsme tam seděli vedle sebe a ona říká: ‚Můžeme za to všichni tři.‘“

„Než jsem teď ve středu odjížděl do Prahy, tak jsem čekal u nás ve městě na autobusové zastávce. Už mi to skoro mělo jet, když jsem si najednou všiml, že ona kolem projíždí v autě. Všimla si mě, mávala na mě. Já ni ni nereagoval, ona to objela, zastavila a přes okýnko mi říká: ‚Máš ve schránce spoustu dopisů!‘ Ale já se na ni jen díval. Uvědomil jsem si, že já jsem ji neodpustil, že jsem ji zcela vytěsnil. Protože – já ani nevím, co to je ‚odpustit‘. Jak něco takového vypadá? Já si můžu tisíckrát říkat ‚odpouštím‘, ale pakliže to nejde tak, že někde otevřete kohout, abyste to ze sebe vypustil, tak nevím, jak na to. Ona je pro mě dnes jako cizí člověk. Pakliže do někoho projektujete celý svůj život a on vás takovýmhle způsobem zraní, tak to je, jako kdyby vzal nůž a bodl vám ho do prsou. Takový je to pocit. Můj život nekončí, ale vnímám že to, co udělala, je jako byste psal do knihy nějaký příběh, pak se vám najednou něco nezdálo, a tak byste vytrhl stránku a začal psát znovu, o něčem jiném. Tu vytrženou stránku byste vzal, zmačkal a hodil do koše. Takhle já si dnes připadám. Jako vytržená stránka, která už se někomu nehodila.“

„Než jsem minulý týden předával klíče od domu mládému páru, který ho koupil, tak jsem vzal manželčin snubní prsten s diamantem a položil ho na zahradě na místo, kde ho zcela jistě najdou. V tu chvíli mi připadalo, že bych to měl udělat – nechat tam úplně všechno. Tím snubním prstenem to celé začínalo a ten prodaný dům to měl završit. Dnes pro mě ale už ten prstýnek nemá žádnou hodnotu a jelikož mi ho vrátila, tak pro ni zřejmě také ne. Představoval jsem si, jak ho tam ten mladý pár objeví, jak se na něj zadívají. Doufám, že jim třeba dodá tu potřebnou jiskru.“

/

„I never paid any attention to stories of people who ended up in a such situation. When it doesn’t concern you, you pass it by, you don’t see it. Now I come to a bank to solve some payments and I don’t even know what’s my permanent address. Every day I wake up and I start to analyze the situation over and over: Why did it end up this way? Should I have spent more time doing something? Should I have spent more money on something? Should I have listened more? Or should I have pushed my views more? Without any doubt, there was something wrong. But it didn’t make sense to me that after seventeen years of marriage I suddenly wouldn’t fulfill her ideas of how her husband should behave. But when I confronted her, she didn’t want to talk about it anymore. She already had a different relationship going on into which she projected all her time and energy. I tried to take her to all kinds of cultural events, to pay her a lot of attention. But I saw that she was already somewhere else. I remember that one night we went for a theatre show to a local cultural centre and I was waiting for her in the lobby. I saw how she came in and constantly looked around her. I saw how unpleasant it was for her to be seen with me. But she didn’t want to talk about it at all. She kept silent. It was only months later, when I was already living alone in the house, that she admitted to me that she had been cheating on me. We were sitting next to each other and she said: ‚All three of us are to blame.’“

„Before I came to Prague this Wednesday, I was waiting on a bus stop in our town. The bus was almost about to arrive when I suddenly noticed that she was passing me by in a car. She noticed me as well and started to wave at me. I didn’t react in any way, she turned the car around, stopped and told me through the window: ‚You have a lot of letters in the mailbox!‘ But I just stared at her. I realized that I hadn’t forgave her, I had displaced her. Because – I don’t even know what ‚forgiveness‘ is. How does it look like? I can say ‚I forgive‘ a thousand times but as long as there’s no faucet to run so that I would release it out of me, I don’t know how to do that. She’s a stranger to me now. When you project all your life into someone and the person betrays you in this way, it’s as if he or she took a knife and stabbed you in a chest with it. That’s how it feels like. My life is not at the end but I perceive that what she did is as if you would write a story into a book, then you wouldn’t like something you wrote and so you would rip the page and started to write again and about something else. You would take the torn page, crumpled it and threw it into a bin. That’s how I feel like today. As a torn page that wasn’t of any use to somebody anymore.“

„Last week, before I handed over keys of the house to a young couple that had bought it, I took my wife’s diamond wedding ring and I placed it in the garden on a spot where they will surely find it. It felt to me that I should do that – to leave everything in there. It was the wedding ring with which it all started and the house should have completed it. But now the ring has no value to me and since she gave it back to me, it has probably no value to her. I imagined how the young couple would find it in there, how they would look at it. I hope it will bring them the needless spark.“


HOPRG_2043a

(2/3) „Když jsem se ve dvaadvaceti vrátil po dvou misích z Jugoslávie, z války, tak jsem si myslel, že už jsem všechno zažil. Že mě už nic nemůže překvapit, že mi už nic nemůže ublížit. A teď najednou tohle – ublížil mi ten nejbližší člověk. Člověk, kterému jsem bezmezně důvěřoval, do kterého jsem projektoval celou svoji budoucnost. Představoval jsem si, jak spolu šťastně vychováme děti, jak splatíme hypotéky, jak budeme cestovat, šťastně žít. Ale pak najednou přišla takováhle mezní situace, všechno to padlo, a já před sebou nevidím nic. Když jste v armádě, tak jste na na různé mezní situace vycvičený, připravený. A když s někým žijete sedmnáct let, tak máte pocit, že ho dokonale znáte, a představujete si, jak by v nějaké mezní situaci zareagoval. Ale ona nakonec zareagovala úplně jinak, jako by jí to našeptával někdo jiný.“

„Vždy, když jsem se o té situaci bavil s kolegy z práce, tak jsem jim říkal: ‚Museli byste slyšet i tu druhou stranu!‘ Ale vlastně nevím, co by na to mohla říct – pokud by chtěla mluvit pravdu. Když se rozpadne vztah, tak za to vždy mohou do určité míry oba, a ona by nepochybně mohla mluvit o nějakém spouštěči její nespokojenosti v tom našem vztahu, ale opravdu nevím, co by mohla kloudného říct k tomu, jak to pokračovalo. Vůbec o tom se mnou nechtěla mluvit. Ve chvíli, kdy zjistila, že si přestáváme rozumět – což jsem cítil i já – měla možnost říct: Dobře, stalo se, pojďme udělat to a to, třeba se i rozejít. To mi přijde fér. Ale ona tohle zkrátka nedokázala. Chtěla si nechat úplně všechno: Nechtěla přijít o byt, nechtěla přijít o děti, nechtěla přijít o toho jejího amanta. Jediný, kdo v celé té situaci překážel, jsem byl já. Nabízel jsem ji: ‚Hele, nech mi děti, prodáme dům, a ani nepotřebuji, abys mi platila alimenty.‘ Ale ona na to nepřistoupila. Když chcete zabezpečit děti, tak to musíte dělat zcela beze zbytku. V jednu chvíli toho na mě ale už bylo příliš, a tak jsem se před rokem rozhodl, že odejdu, a odstěhoval jsem se z našeho bytu do domu, na který jsme spláceli hypotéku. Myslím, že se jí tehdy hodně ulevilo, že to vůbec nemusí řešit. Rok jsem tedy žil sám, občas hlídal děti, platil hypotéku, náklady na dům i na byt. Loni před Vánoci jsem už byl téměř bez peněz. Prožíval jsem to hodně těžce. Byl jsem na sociálce, byl jsem u advokáta, vyplakal potoky slz. Ale advokát: Nech mi čtyřku u sekretářky, nech mi trojku u sekretářky, nech mi pět tisíc, nějak to sepíšem. Když vidíte tu beznaděj, tak nejprve pláčete, potom apaticky sedíte a potom už jen nevěříte, že je něco takového možné. Chtěl jsem se o ty děti soudit, ale advokát mi řekl: ‚Pakliže není drogově závislá anebo hospitalizovaná na psychiatrii, tak děti ze sta případů dostane do péče jeden otec.‘ Jeden. Neviděl jsem žádný konec. Ona mezitím, aby si zachránila svoji pozici, začala s dětmi manipulovat. Vymyslela pro ně příběh: Děti, tatínek vás nemá rád, a tak od nás odešel. Patnáctiletá dcera mi dnes ani nenapíše na telefon. Ke konci minulého měsíce jsem po čtrnácti letech skončil v práci, minulý pátek prodal dům. Protože jsme byli stále ve svazku, tak jsem byl manželkou postavený před volbu: ‚Dobře, prodej, ale musíš na mě přepsat byt.‘ Udělal jsem to. Tuhle středu jsem přijel do Prahy. S jednou taškou.“

/

„When I came back from the war in Yugoslavia, after two missions I had served there as a soldier, I thought I’d seen it all. That nothing could surprise me anymore, that nothing could hurt me. And now this – I was hurt by the closest person. The person that I trusted the most, into whom I had projected all my future. I had imagined how we would happily raise our children, how we would pay off mortgages, how we would travel and live in joy. But then this limit situation appeared, it all collapsed and there is nothing I can see in front of me. When you’re in the army, you are trained and prepared for all kinds of limit situations. And when you live with someone for seventeen years, you have a feeling that you know the person perfectly and you imagine how he or she would react in a limit situation. But in the end she reacted in a completely different way, as if somebody else had been putting ideas into her head.“

„Every time I discussed this with my co-workers, I used to tell them: ‚You would have to hear the second side of the story as well!‘ But in fact I don’t really know what she could say about it – if she wanted to tell the truth. When a relationship breaks up, both of the parties are to blame and she could definitely talk about a certain initial point of her relationship discontent but I really don’t know what she could sensibly say about what came next. She didn’t want to talk about it with me at all. The moment she realised that we didn’t understand each other anymore – which I felt too –, she had a chance to come to me and say: Okay, this has happened, let’s do this and that, even break up. That’s fair. But she simply wasn’t able to do that. She wanted to keep everything: She didn’t want to lose the flat, she didn’t want to lose the kids, she didn’t want to lose the lover. I was the one who was in her way. I offered that she could let me take the kids, we could sell the house and I didn’t even ask her for paying the alimony. But she was against. When you want to secure the kids, you need to do it fully. At some point it was too much so a year ago I decided to leave and moved from our flat to our house which we were paying off. I think that it was a big relief for her that she didn’t have to deal with the situation anymore. I lived on my own for a year, had the kids at times, paid the mortgage, the expenses for both the house and the flat. I almost ran out of money last year before Christmas. I took it badly. I went to social services, I saw an attorney, I cried the rivers. But the attorney was like: leave me four thousand at my secretary, leave three thousand at the secretary, leave me five thousand and we’ll write it up. When you see the despair, you cry at first, then you sit down in apathy and then you just don’t believe something like this is possible. I wanted to file for the custody of my kids but the attorney told me: ‘If she’s not addicted to drugs or mentally sick, you have a 1% chance you get them.’ One of one hundred. I didn’t see an end to it. In the meantime, she – so that she secured her position – started manipulating the kids against me. She made up a story: Kids, the dad doesn’t love you anymore so he left us. Our fifteen-year old daughter doesn’t even send me a text on my cell phone today. At the end of last month, after fourteen years at work, I quit and last Friday I sold the house. Because we were still oficially married, I was put in front of a choice: ’Well, sell it but you have to give me the flat.’ So I did it. This Wednesday I came to Prague. With one bag.”


HOPRG_2043c

(1/3) „Ještě před rokem jsem byl docela úspěšný člověk. Shodou různých okolností jsem ale přišel téměř o vše: O manželku, o dvě děti, o zaměstnání, o dům. Ani nevím, kde začít. Já jsem nikdy nepil, nekouřil, byl jsem sportovec, který jezdil do práce na kole. Veškerý volný čas jsem věnoval rodině, dětem, a sedmnáct let jsem si myslel, že to tak dělám dobře. Z pohledu dětí těžko říct, ty rostou a vyvíjejí se, ale minimálně vím, že manželka hledala něco jiného. Mentálně jsme se v jednu chvíli začali rozcházet. Nejprve jsem nevěděl, co se děje, ale cítíl jsem určité pnutí. Můj vnitřní hlas mi říkal: Tady je něco špatně. Ale protože jsem měl různé povinnosti, v práci a v domácnosti, tak jsem tomu nedával váhu. Pak jsem si ale začal všímat různých signálů a dávat si je do souvislostí: Manželka byla učitelka angličtiny, objížděla firmy a učila různé manažery. Jednoho dne jedu autem, v zatáčce se na zem vysypou její učebnice, které leží ledabyle na druhém sedadle, začnu je sbírat, vypadnou z nich papíry, začnu je číst a uvědomím si, že čtu milostné dopisy. Tak si říkám: Aha, asi se něco děje. Stává se ze mě takový pozorovatel situace. Neříkám vůbec nic, dělám to, co dosud, ale všímám si, co se okolo mě děje. Skládám jeden střípek za druhým: Naše platy byly v té době podobně vysoké, ale neustále byla bez peněz. A pořád někde lítala. Takže celou domácnost mám v podstatě na starosti já, ona má za úkol držet lednici plnou, ale tam už je jen víno a feferonkový salát. Na naši společnou e-mailovou adresu mezitím vybíhají různá potvrzení hotelových rezervací. Ale nechci tomu věřit, jsem naivní, a říkám si: Já jsem si nic neobjednával! Pak mi známý říká: Jel jsem támhle a stálo tam dopoledne vaše auto. Kolegyně říká: Viděla jsem tvoji manželku s nějakým chlapem. Já říkám: Vždyť ona spoustu chlapů učí… Poslední dva roky, co jsme spolu žili, jsem už věděl, že mě podvádí, ale kvůli dětem jsem to chtěl všechno zachovat. Ona se tehdy už jezdila domů jen převléct, o děti jsem se staral jen já. Když ráno odcházela do práce – anebo kam –, tak už nás ani nezdravila. K dětem byla jak macecha, mě dva roky neoslovila jménem. Zabouchla za sebou dveře a odešla. Já jsem mezitím dětem chystal snídaně, s malým synem jsem spával, držel ho v noci za ručičku. Když mě někde potkali známí, tak s dětmi. Jezdil jsem s nimi na takové ty jízdy historickým vlakem, kde nás už znali, a ptali se: ‚Zase bez manželky?‘ ‚No jo, víte, ona nemá čas…‘ Snažil jsem se před dětmi nedávat nic najevo, aby to na ně nedopadlo. Ale o to více to dopadlo na mě.“

/

“A year ago I considered myself a fairly successful man. Due to some circumstances, I lost nearly everything: my wife, two kids, my job and a house. I don’t event know where to start. I have never been a drinker, neither a smoker, I did a lot of sports and cycled to work. I dedicated all my life to my family, my kids and for seventeen years I thought that I had been doing a good job. I can’t say it from the perspective of my kids, they’re still growing up, but I can be sure that my wife looked for something else. We started to go in different directions at some point. At first I didn’t know what was going on but I felt some kind of a tension. My inner voice told me: There is something weird going on. But I had a lot of duties – at work and at home, too – so I didn’t give it much importance. But then I started noticing various signals and I put them together: My wife was English teacher, she worked in several companies and taught various managers. One day I drive my car, I take a turn and some English textbooks fall on the floor from the other seat. I start to collect them and some pieces of paper fall out. I start to read them and realise they’re love letters. So I think: Well, something is going on. I become an observer of the situation. I don’t say a word and do what I’ve been doing so far but notice things around me. I collect one piece here, one piece there: At that time, our salaries were quite high but she was constantly out of money. And she was away all the time. So I had to run the household while she was in charge of keeping the fridge stocked. But there was just wine and hot pepper salad. On our shared e-mail account, there are various hotel booking confirmations coming. But I don’t want to believe it, I’m so naive and I think: But I didn’t book anything! Then a friend tells me: I went there and saw your car. A colleague of mine tells me: I saw your wife with a guy. And I reply: But she’s teaching a lot of them… Last two years when we lived together, I knew she was cheating on me but I wanted to keep the marriage for our kids’ sake. At that time she came home only to get changed, I took care of the kids. When she was leaving for work – or wherever she went – she didn’t even say good-bye. She was estranged to the kids and she didn’t even call me by my name. She slammed the door and left. I was the one who prepared the breakfasts for the kids, I used to sleep with our little son, held his hand at night. When our friends met me, it was with the kids. I used to take them for historical train rides where they already knew us and asked: ‘Again without your wife?’ ‘Well, you know, she’s busy…’I tried to keep everything away from the kids so that they weren’t hurt. But I became the one who was hurt real bad.“


HOPRG_2042c

(2/2) „Potkávám kolem sebe dva druhy lidí. První typ jsou lidé – a těch jsem potkal spíše méně –, které jejich práce opravdu naplňuje, baví. Věnují se tomu, je to jejich život. Baví je hrát si s věcmi pro klienty, řešit ty jejich různé lapálie. Jejich problém někdy je, že jsou hlavou neustále v práci, o ničem jiném si s nimi nepokecáte. Druhý typ jsou lidé, kteří jsou nějakým způsobem nespokojeni s tím, co dělají, ale mají pocit, že se to v určitém okamžiku zlomí. Říkají si, že člověk musí zatnout zuby, že musí dosáhnout určité pozice, že si musí nejdřív na něco zvyknout, něčím si projít. Jsou ochotni tomu obětovat opravdu hodně času a energie. Ale mám pocit, že se jim často žádný pocit uspokojení nedostavuje. A tím, že už dlouho jedou po určité koleji, se jim vzdalují jiné potenciální horizonty. Když si mermomocí vydobyjete nějakou pozici, tak je pro vás samotného už těžké se na to vykašlat a jít si za něčím jiným. Slýcháte: ‚Vždyť jsi to vystudoval! Vždyť jsi udělal advokátní zkoušku! Vzdyť o tom hodně víš!‘“

„Já teď mám skvělého šéfa, výborné kolegyně, pěkné pracovní prostědí. Odešel jsem z advokacie, jsem podnikový právník, moje práce dává smysl. A uvědomuji si, že se mi v podstatě nic neděje. Dělal jsem i insolvence, takže vím, že jsou lidé, kteří mají dluhy, nemají příjmy a opravdu bojují. Občas si říkám: Co řešíš? Nefňukej! Ale stejně v sobě prostě mám pocit určitého nenaplnění. Od roku 2012 mám rozdělanou insolvenční zkoušku. Od té doby si říkám: Doděláš ještě tohle a pak už si konečně sedneš a něco vymyslíš! Plán A! Což je úvaha, která od začátku nedává smysl: Pojďme dodělat projekt, abychom ho pak hned opustili. A stejné to bylo dřív, když jsem si říkal, že jen dodělám školu, že si jen udělám doktorát, že jen udělám advokátní zkoušku… Člověk se dostane do určitého vleku, samospádu, a už to jede. Před pár lety jsem se bavil s mým dědou, bylo mu tehdy už skoro devadesát. Říkal mi: ‚Nedokážeš si představit, jak rychle mi ten život utekl! Byl to mžik.‘“

„Moje jediné štěstí je asi v tom, že jsem poměrně optimistický člověk. Kdybych se zbavil určité masky a podíval se na tu svoji situaci střízlivýma očima, tak bych z toho možná měl depresi. Protože bych si řekl: Hele, tohle nikam nevede. Buď najdi odvahu k nějakému radikálnímu kroku anebo dál pojedeš v něčem, co ti moc nevyhovuje. Ale vždy nakonec skončím na tom, že nevím, co by tím krokem mělo být. Je to jako z Čechovových Tří sester. Takové to: ‚Do Moskvy! Do Moskvy! Až se dostaneme do Moskvy, tak se všechno změní, všechno bude jiné! Až se v červnu přestěhujeme do Moskvy…‘ Rozdíl je v tom, že oni mají alespoň nějakou chiméru. Já jsem natolik racionální, že jsem si ji nikdy ani nepostavil.“

/

„I meet two kinds of people around me. The first type – I haven’t met a lot of them – are people who really enjoy what they do. They focus on it, it’s their life. They enjoy dealing with client’s cases, solving their mishaps. Sometimes their problem is that in their minds they are constantly in the office and it’s not possible to talk with them about anything else. The second type of people are the ones who are somehow not satisfied with what they do but they believe it’s gonna turn for better at some point. They think that one has to bite the bullet, that one has to achieve a certain position at first, to get used to some things, to go through something. They are willing to satisfy a lot of their time and energy for that to happen. But I have a feeling that many times the sense of satisfaction doesn’t come. And since they follow a certain way for a long time, other possible horizonts grow away. When you struggle hard to get to a certain position, it’s hard for you to blow it off and go search for something else. People tell you: ‚But you’re a graduaded lawyer! You’ve passed the bar exam! You know a lot about it!’“

„I have an excellent boss at work now, great colleagues, nice work environment. I left advocacy, I work as a corporate lawyer now, my work makes sense. And I realize that nothing’s really going on. I used to do insolvency cases so I know that there are people who are in debts, who don’t have any income, who really struggle. Sometimes I think: What’s the problem? Don’t whine! But still, there’s this feeling of being unfulfilled. Since 2012 I have worked on a insolvency trustee exam. I keep telling myself: You will finish this and then you will finally sit down and come up with something! With the Plan A! Which is a thought that doesn’t make sense from the very start: Let’s finish a project so that we could leave it right away. And it was the same in the past when I thought that at first I would just finish school, I would just do my Ph.D., I would just take the bar exam… You get dragged by events and here it goes. A few years back I talked with my grandfather, he was almost ninety at the time. He told me: ‚You cannot imagine how fast the life has passed! It was a split second.’“

„I’m lucky to be a rather optimistic person. If I got rid of a mask and looked at my situation with sober eyes, I might be depressed. Because I might say: Hey, this is not going anywhere. Either find the courage to take some radical step or you will go on doing something that doesn’t really suit you. But I always end up by not knowing what this step should look like. It’s like in Chekhov’s Three Sisters: ‚To Moscow! To Moscow! When we get to Moscow, everything will change, everything will be different! Once we move to Moscow in June … ‚ The difference is that they have at least some pipe dreams. I am so rational that I have never even come up with one.“