Powered by Seat

Archiv: Červen 2017

HOPRG_2082a

„Jsem původem z Ruska, ale táta zde dostal práci, a tak jsem v jedenácti letech přijela do Prahy. Myslela jsem, že to bude jen na pár let, brala jsem to jako takový výlet. Ale domů jsme se už nikdy nevrátili. Dnes proto moc nevím, kam patřím. Vždy jsem se považovala za Rusku, stále se tak cítím, ale zároveň mám hrozně vřelý vztah k Praze. Cítím se tady bezpečně. Přijde mi, že zatímco velká města jako Moskva, Londýn či Paříž v sobě mají určitou agresivní energii, která lidem dává pocit, že musí neustále někam běžet, něco dělat, něčeho dosahovat, a že si nemohou na chvíli jen tak sednout a na všechno se vykašlat, tak Praha k tomu vyloženě vybízí. Možná až moc. Ale mně to vyhovuje, vůbec mě neláka někam se stěhovat. Nikdy bych o sobě neřekla, že jsem Češka, ale kdykoliv klidně řeknu, že jsem Pražačka.“

/

„I come from Russia but my father got a job here and so I moved to Prague at the age of eleven. I thought it would be only for a couple of years, I considered it a kind of a trip. But we never returned back home. So today I’m not really sure where I belong. I always considered myself Russian, and I still do, but at the same time I have a really passionate feeling about Prague. I feel safe around here. It seems to me that whereas big cities like Moscow, London or Paris have a certain aggressive energy in them that makes people feel like they constantly need to run somewhere, do things and achieve something, like they cannot just sit down for a while and not bother about anything for a while, Prague is a city that invite people to do just that. Maybe it’s even too much like that. But it suits me, I’m not tempted to move anywhere else at all. I would never say that I’m Czech but I’ll never hesitate to call myself a Praguer.“


HOPRG_2078a

„Lidský věk se neustále prodlužuje, ale stáří by se mi líbilo jen tehdy, pokud by byl starý člověk absolutně zdráv. Protože být stará a mít bolesti zad a kostí, mít po těle těžké alergie, kulhat, mít páteř ve stavu zralém na operaci, to za moc nestojí. Také už mi skoro všichni zemřeli, zrovna si v kabelce nesu parte jedné z mých posledních přítelkyň. Muž mi zemřel už dávno a děti jsem neměla. Beru deset a půl tisíce, žiju v jednopokojovém bytě, ale musím si na něj brát sociální příspěvek. Já jsem měla určité vzdělání, celý život jsem pracovala, a tak jsem doufala, že toho se nedožiju. Ale mám báječné lékaře, jsem v jejich rukou. Teď jdu zrovna od doktorky. Říká mi, ať si gratuluji, že ještě žiju. Je to moje kamarádka, tykám jí, a tak jsem jí odpověděla: ‚Ale ty si neuvědomuješ, že nejhůř je na tom vždy ten, kdo zemře jako poslední.‘“

/

„Life expectancy is getting higher but I would like the old age only if the old person is absolutely healthy. Because to be old and to have a back pain and a bone pain, allergies all over the body, to walk with a limp and to have a backbone in need of a surgery, that’s not very good. Also, a lot of my friends have died, there’s a death notice of one of my last friends in my bag. My husband died long time ago and I never had any children. My retirement pension is ten thousand crowns, I live in a studio but I need a housing benefit to pay for it. I’m an educated person, I worked all my life, I hoped not to live long enough to experience this. But I have fabulous doctors, I’m in their hands. Just now I’m on my way from a doctor. She says that I should be happy that I’m still alive. She’s my friend and so I said to her: ‚But you don’t realize that it’s always the worse for the person who dies as the last one.“


zhasni_9_3_hop

(3/3) „S odvykáním jsem začal v době, kdy můj penis v podstatě nefungoval. Potřeboval jsem velmi intenzivní stimuly z pornografie. Přestal jsem koukat na porno a po čase jsem začal mít ranní erekce. Po dalším čtvrtroce jsem začal mít erekci při vlastní masturbaci bez porna. Asi po devíti měsících jsem začal mít kontakt se ženami, měl první sex na viagře. Po roce první sex bez viagry. Konečně jsem měl jistotu, že to je všechno v mé hlavě, že nemám fyzický problém. Ale stále jsem vůbec nevěděl, jaká je moje opravdová sexualita, jak sex v reálném životě probíhá, a tak jsem jen aplikoval to, co jsem viděl v pornu. První, co mi nabíhalo, když jsem někde viděl nějakou holku, bylo, jak bych ji ošukal. Porno lidi vede úplně špatným směrem. Kluk si potom myslí, že je správné plácat při sexu do holky tak, aby to co nejhlasitěji pleskalo, a očekává, že ona u toho bude křičet. Holky si pod vlivem porna myslí, že je normální a že se očekává, že na prvním rande klukovi vykouří péro. Ženy, které jsem potkával, mi často říkaly, že je nikdy žádný chlap neudělal, a tak jsem do nich bušil jak o život. A taky je neudělal. Jelikož můj mozek byl roky sledování porna naprogramovaný na stimulaci pixely, tak se mi třeba stávalo, že mi přítelkyně prováděla orální sex, mně to nic nedělalo, a tak abych se vzrušil, jsem musel myslet na svoje oblíbené scény z porna.“

„Začal jsem se vzdělávat, poznávat zajímavé a inteligentní lidi. Dostal jsem se do komunity ‚pickuperů‘ a to mi převrátilo život. Lidé okolo mě to vnímají negativně, ptají se mě: ‚Jak se můžeš učit, jak sbalit, tedy zmanipulovat, holku?‘ Ale já to vnímám jako proces zlepšování sebe sama, způsob, jak se snažit objevit nejlepší verzi sebe sama. Je to pro mě způsob, jak se stát natolik dobrým, abych byl pro ženy atraktivní. Uvědomil jsem si, od čeho všeho mne porno drželo. Pochopil jsem, že můžu žít takový život, jaký já chci. Začal jsem hrát na piano, začal jsem dělat thaibox. Začal jsem dělat věci, které chci, a nakonec jsem začal potkávat ženy, které jsem chtěl. Nechci se chlubit, ale chodil jsem od té doby i s ženskou, která vypadala jako modelka z plakátů. Ale zároveň jsem pochopil, jak říká Arnold Schwarzenegger, že člověk by měl něco vracet světu. Uvědomil jsem si, že pornografie je jediná oblast, kde mám nějaké vědomosti a zkušenosti, a tak jsem založil webovou stránku a diskuzní fórum zivotnapornu.cz. I proto, že žádný sexuolog, byl jsem u tří, žádný psycholog, byl jsem u dvou, ani žádný jiný doktor mi nedokázali nic říct ani poradit, když jsem se jim přiznal, že na porno hodně koukám. Proto dnes cítím povinnost dostat ty informace mezi kluky – já jsem dostal počítač ve čtrnácti letech, dnes děti s internetem vyrůstají v podstatě od narození. Neříkám, že by se porno mělo zakázat. Ale lidé by měli vědět, že si na pornu můžou vybudovat závislost. A že to je věc, která je drží přikované na jednom místě.“

/

„I started with my addiction treatment at the time when my penis was basically dysfunctional. I needed a very intensive stimuli from pornography. I stopped to watch porn and after a while I started to have morning erections. After next three months I started to have erection while masturbating without porn. After nine months I started to have contacts with women, to have my first sex on viagra. After a year I had my first sex without viagra. Finally I was certain that everything was only in my head, that I didn’t have a problem of a physical nature. But I still had no clue about my true sexuality, about how a real-life sex looks like. And so I used to apply the things I saw in porn. The first thoughs I had when I saw a girl was how I would fuck her. Porn leads people in a completely wrong way. A boy then thinks that it’s right to spank a girl during sex so that the sound of it is as loud as possible, and he expects her to scream. Girls, under the influence of porn, think that it’s normal and expected of them to give a boy a blowjob at first date. Women that I met at this time used to tell me that no man has given them an orgasm. And so I banged them as hard as I could and didn’t give them orgasm neither. Since my brain had been programmed by the years of watching porn to be stimulated by pixels, it used to happen to me that my girlfriend was giving me an oral sex, I didn’t feel aroused by it and so to get turned on I had to think about my favourite porn scenes.“

„I started to educate myself, I met a lot of interesting and intelligent people. I got into a community of pickupers and that have changed my life. People around me see that in a negative way and ask me: ‚How can you learn how to seduce, in other words manipulate, a girl?‘ But I see that more as a process of self-improvement, a way how to find the best version of yourself. A way how to become so good that I will be attractive to women. I realized an existence of all the things that porn used to hold me from. I understood that I can live the way I want. I started to play pian, I started to do thaibox. I started to do things that I wanted to do and I started to meet women that I wanted. I don’t want to boast but since this time I have dated a woman that looked just like a model from a fashion ads. But at the same time I also understood, as Arnold Schwarzenegger says, that one should give back something to the world. I realized that pornography is the only thing in which I have some knowledge and experience and so I founded a website and discussion board called zivotnapornu.cz. I did it also because no sexologist, and I had visited three of them, no psychologist, I had visited two, nor any other doctor was able to tell me anything when I disclosed to them that I watched a lot of porn. That’s why I feel a responsibility to get the information to young boys – I got my first computer at fourteen, today’s children basically grow up with it since they’re born. I don’t say that porn should be banned. But people should know that they can become addicted to it. And that it’s something that keeps them stuck at one place.“

__

Rozhovor přes Skype. Příspěvek je součástí závěrečného tématu projektu Zhasni nazvaného „Posedlost sexem“. Vznikl ve spolupráci s webem www.zivotnapornu.cz

/

A Skype interview. The post is a part of the last episode of Zhasni project that’s called „Sex obsession“. The post was created in cooperation with www.zivotnapornu.cz


zhasni_9_2_hop

(2/3) „Já pocházím z velmi normální, fungující rodiny, kde se máme rádi. Máme samozřejmě své problémy, ale pořád jsem si říkal: ‚Jsem úplně normální člověk, průměrně, možná trochu nadprůměrně inteligentní, mně se nic nemůže stát.‘ Ale zatímco na cigaretách máte varování, že způsobují závislost, a o alkoholu to každý ví, tak mně nikdo nikdy neřekl, že člověk může být závislý na pornografii. Ale bylo to tak. Bylo mi jednadvacet a masturboval jsem i šestkrát denně. Ráno, dvakrát, třikrát v průběhu učení a pak ještě večer před spaním. Stalo se to natolik součástí mého života, že jsem třeba zjistil, že bez toho nemůžu usnout. Bylo to nejšílenější období mého života. Dva roky jsem tápal ve tmě. Nevěděl jsem, jestli jsem blázen, jestli mám nějakou psychickou dysfunkci. Jeden z příznaků závislosti na pornografii je porucha erekce. Člověk je závislý na extrémních stimulech a reálná žena už ho nevzrušuje. Měl jsem deprese, měl jsem úzkosti, paniky.“

„Mám dnes takové své konspirační teorie – že porno, podobně jako alkohol či televize, je způsob, jak lidi udržovat v otupělém stavu. Dnes vnímám, že jsem od svých čtrnácti do dvaadvaceti promrhal svůj život. Seděl jsem u počítače a masturboval. Pro muže je sexuální energie akcelerátor, něco, co ho nutí dosahovat různých věcí. Když má orgasmus, tak se své sexuální, ale i vnitřní energie zbaví, protože je to energeticky náročná věc. A pak už nemá žádnou vnitřní motivaci něco dělat, čehokoliv dosahovat. Jít sportovat, zdokonalovat sebe sama, zdokonalovat své prostředí. Dnes pornografii vnímám jako únik od reality pro smutné lidi. Závislost na pornu je jako jakákoliv jiná závislost. A má i podobný průběh. Stejně jako se začíná s jedním pivkem, abychom se opili, a po čase jich na to potřebujeme deset, tak u pornografie nám na začátku stačí video s bikinami na YouTube a pak to přechází od normální erotiky přes ‚amatéry‘, tvrdší porno, různé ‚kinky‘ věci – plácání, bondage – až k různým vyloženým podivnostem. Vše, co si představíte – shemales, tvrdé sado-maso. Tohle přitom vůbec není moje sexualita. Kdybych to viděl v reálu, tak to se mnou vůbec nic neudělá. Ale stejně jsem si to v té závislosti pouštěl. Mnohokrát jsem zažil, že jsem se u toho udělal, a hned jsem si říkal: ‚Do hajzlu, na co to sakra koukám? Vždyť tohle nejsem já!‘ Byl jsem sám sebou znechucený. Byl jsem mladý kluk, chtěl jsem mít sex, a najednou jsem koukal na tyhle různé zvěřiny a přemýšlel, co se mnou je. Nevěděl jsem, jestli jsem homosexuál, jestli se mi líbí sado-maso, jestli se mi líbí holky s penisem. Byl jsem ztracený člověk.“

„Jednoho dne jsem narazil na stránky o závislosti na pornografii a zjistil, že různé věci, které jsem prožíval, prožívá spoustu jiných kluků. A uviděl jsem, že z toho existuje cesta ven. Přestat sledovat porno je ale neuvěřitelně těžké. Neuvěřitelně. Na začátku je úspěch, když se člověk nekoukne tři dny. Týden je obrovský úspěch. Jelikož to závislý člověk dělal strašně dlouho, tak to má spojené s plno věcmi ze svého života. A když máte špatný životní styl a sedíte celý den doma před počítačem, kde jste si celé ty roky honil pinďoura, tak máte ty spouštěče všude. Je to už jen poloha těla – sedíte u počítače v poloze, ve které jste prožil několik stovek orgasmů. Musel jsem proto překopat celý svůj život.“

/

„I come from a very regular and functional family where people like each other. We obviously do have our problems but I still thought: ‚I’m a regular guy of an avarage or slighty above avarage intelect, nothing can happen to me.‘ But whereas cigarette packs include a warning sign and everybody knows that alcohol is addictive, nobody ever told me that you can become addicted to pornography. But that was what happened to me. I was twenty-one and I used to masturbate even six times a day. In the morning, twice or three times during studying and before I went to bed at night. I had became a part of my daily routine, to the point that I found out that I couldn’t fall asleep without it. It was the most crazy period of my life. For two years I groped around in the dark. I didn’t know if I was crazy, if I had a mental disorder. One of the signs of porn addiction is an erectile dysfunction. One gets addicted to extreme stimuli and a real woman doesn’t turn him on anymore. I had depressions, I had anxieties, panic attacks.“

„Today I have my conspiracy theories – that porn, similarly to alcohol or television, is a way how to keep people in a numb state. Now I see that from the age of fourteen til age of twenty-two, I wasted my life. I was sitting down behind a computer screen and I masturbated. For a man, sexul energy is an accelerator, something that makes him achieve all kinds of things. When he has orgasm, he release his sexual energy and also energy in general, since it’s energy-consuming. But then he has no inner motivation to do anything, to achive anything. To go do a sport, to improve himself or his surroundings. I see pornography as an escape from reality for a sad people. And porn addiction is just like any other addiction. And it also has a similar course. Just like we start with one beer to get ourselves drunk and after a while we need ten of them, with pornography we need only a bikini YouTube video in the beginning and then we go from a regular erotic videos, ‚amateurs’, hardcore porn, all kinds of kinky stuff – spanking, bondage – all the way to various odd things. All you can imagine – shemales, hardcore sado-masochism. And that’s not even my sexuality, at all. If I saw that in reality, I wouldn’t feel a thing. But still, when I was addicted, I used to watch that. Many times I experienced that I came while watching it and immediately I thought: ‚What the hell am I watching? That’s not me!‘ I was disgusted by myself. I was a young guy, I wanted to have sex, and there I was watching these monstrosities and thinking what was wrong with me. I didn’t know if I was a homosexual, if I liked sado-masochism, if I liked girls with penises. I was a lost man.“

„One day I found a website about porn addiction and I realized that many other boys experienced the things I was going through. And I understood that there was a way out of it. But to stop to watch porn is unbelievably hard. Unbelievably. In the beginning, not watching it for three days is a success. A week is a huge success. Since the addicted person has been doing it for a very long time, it’s connected with many things in his life. And when your lifestyle is bad, when you spend all days sitting behind a computer where you’ve been jerking off for all those years, the triggers are everywhere. It’s even in the position of a body – you sit behind a computer in the position in which you’ve experienced hundreds of orgasms. That’s why I had to completely reorganize my whole life.“

__

Rozhovor přes Skype. Příspěvek je součástí závěrečného tématu projektu Zhasni nazvaného „Posedlost sexem“. Vznikl ve spolupráci s webem www.zivotnapornu.cz

/

A Skype interview. The post is a part of the last episode of Zhasni project that’s called „Sex obsession“. The post was created in cooperation with www.zivotnapornu.cz


zhasni_9_1_hop

(1/3) „Starší brácha jednoho dne přinesl domů pornočasopis. Jelikož jsme měli velmi otevřené rodiče, kteří s námi o sexualitě mluvili, tak jsme si tehdy sedli a oni vysvětlovali, o co jde. Ale nakonec řekli: ‚Tohle mít nemůžete, na to jste ještě moc mladí.‘ Nevím, kolik mi mohlo být, ještě jsem ani nebyl v pubertě, ale pamatuji si, že přestože jsem ještě ani netušil, co to je sex, tak jsem z toho byl vykulený a říkal si, že to je zajímavá věc. Pak střih, o pár let později, mohlo mi být čtrnáct, měl jsem vlastní pokoj a dostal počítač s přístupem k internetu. Měl jsem k tomu nonstop přístup, a tak se to najednou začalo hrnout. Ve čtrnácti je kluk v tomhle nejvíc ohrožený, protože mu v mozku vybouchnou hormony a neuronové cesty. Začal jsem nad pornem masturbovat. Nejdřív jednou, dvakrát týdně. V té době jsem měl poprvé dlouhé vlasy a holky si mě začaly všímat. Měl jsem tehdy i svůj první sex, ale trval jen pár vteřin. Zalekl jsem se. To byla první frustrace. Na střední škole jsem začal být frustrovaný z učení a naučil jsem se v pornu si to vynahrazovat.“

„Občas jsem v dospívání s někým chodil, ale nikdy to v nic pořádně nevyústilo. Když se na to podívám zpětně, tak to bylo i tlakem, který jsem cítil od kamarádů a z médií. Styděl jsem se svléknout před holkami, protože jsem na břiše neměl pekáč buchet, nebyl jsem nařáchlý a nebyl si jistý velikostí svého penisu. Kamarádi už ve čtrnácti povídali o svých sexuálních zážitcích, mnozí z nich určitě zveličovali nebo i lhali. Já jsem ještě moc nevěděl, o co jde, a tak jsem si říkal: ‚Ty vole, to je špatný!‘ Pamatuji se, že jednou jsme byli s kamarády na chatě, byl tam i jeden, který už měl různé sexuální zkušenosti, a mě tam sbalila holka, se kterou on v minulosti něco měl. Žárlil na mě, protože on byl alfa samec naší skupiny. A tak když jsem byl s tou holkou v pokoji a lízal jí vagínu, tak jsem najednou uslyšel, jak na zahradě ten kamarád říká: ‚On má malý péro!‘ Skrz podobné věci se mi neustále potvrzovala určitá moje nedostatečnost. Kdykoliv jsem se ocitl s holkou v posteli, tak jsem měl tyhle myšlenky v hlavě a nikdy se mi ani nepostavil. Okolo osmnácti jsem potkával krásné holky, ale už jsem vůbec nebyl schopný něco s nimi mít. Na internetu jsem ale měl přísun přesně takových holek, jaké se mi líbily. Takže jsem časem ani necítil potřebu porozhlížet se po nějaké opravdové. Ale stále jsem byl v kontaktu s kamarády, stále jsem hrál basket. Můj čas u počítače byl omezený. Nicméně jak čas běžel, tak jsem začal hodně hrát počítačové hry, skončil se sportem a v podstatě postupně opouštěl i kamarády. Oni chodili na pivo a bavili se o fotbale, já šel ze školy rovnou domů a hned si sedl k počítači. A jakmile jsem byl na počítači, tak jsem se čím dál častěji začal dostávat i k pornu.“

„Nejhorší období přišlo na vysoké škole, kdy je člověk během zkouškového měsíc, dva v podstatě zavřený doma. Bylo to spojené s celým mým tehdejším životním stylem. Už jsem vůbec nechodil ven, ani s kámoši na pivo. Pořád jsem se jen učil a hrál na kompu. Jenže to mě už taky přestalo bavit. Z učení jsem cítil velkou frustraci a léčil ji pornem. Byl to únik do jiné reality a zároveň tam byl skrze orgasmus faktor dopaminu do mozku – zas jsem se na chvíli cítil uvolněně. Ale po orgasmu chce člověk další orgasmus. Tam tehdy nastal největší rozpuk mé závislosti. A taky první moment, kdy jsem si pomalu začal uvědomovat, že se něco děje.“

/

„My older brother once brough home a porn magazine. Since our parents were very openminded and talked to us about sexuality, we sat down and they explained to us what it was. But in the end they said: ‚You’re way to young for that.‘ I don’t remember how old I was back then, I was still not in the puberty, but I remember that even though I had no clue what sex was, I was very stunned by it. It seemed like something interesting. Cut, few years later, I was around fourteen, had my own room and got a computer with internet connection. I had nonstop access to it and so it started to pour in. A fourten year old boy is the most vulnerable in this because hormones explodes in his brain. I started to masturbate over porn. Once or twice a week, at first. I had long hair for the first time and girls started to notice me. I even had my first sex at that time but it lasted only a few seconds. I got startled. That was the first frustration. At high school I got frustrated from studying and I learnt to compensate it in porn.“

„I used to date girls when I was growing up but it never really led anywhere. When I think about it in retrospect, it was also because a pressure I felt from my peers and from the media. I was ashamed to get undressed infront of girls because I didn’t have a six-pack on my belly, I was not beefy and I was not sure about a size of my penis. My friends had been talking about their sexual adventures since they were fourteen, now I know that many of them exaggerated or lied. But I still didn’t know what it was all about and so I started to think: ‚Oh man, that’s bad!‘ I remember that once me and my friends went to a cottage for a weekend. There was also one friend already had many sexual experiences and a girl with whom he had a history. Wen we were there, she seduced me and he was jealous because he was the alfa-male of the group. And so when I was alone with her in a room, licking her vagina, I suddenly heard him saying on the garden: ‚He has a small dick!‘ Through things like this I was constantly being reassured of my inadequacy. Every time I ended up with a girl in a bed, I had these thoughts in my head and never even got an erection. I used to meet many beautiful girls around the age of eighteen but at that time I was not capable of doing anything with them anymore. But on the internet there were exactly the girls I liked. And so after some time I didn’t really feel a need to look for a real one. But I was still in contact with my friends, I still played basketball. My time at the computer was limited. But as the time went, I started to play computer games a lot, I finished doing regular sports and basically I also left my friends. They used to go for a beer and talked about football, I used to go straight home from school and I immediately sat down at the computer. And it used to happen more and more that once I was infront of the screen, I ended up watching porn.“

„The worst period came only when I studied at university when one is basically closed at home and study for a month or two during the examination period. It was all connected with my life style. I didn’t go out at all anymore, not even with my friends to have a beer. All I did studying and playing computer games. But I didn’t enjoy doing even that it anymore. I felt really frustrated from studying and I used to treat it with porn. It was an escape to another reality and at the same time there was the factor of getting doses of dopamine in my brain through orgasm – I felt relaxed for a while. But atfer one orgasm, one wants to experience another. That’s when my addiction had its peak. And it was also the first moment when I slowly started to realize that something was going on.“

__

Rozhovor přes Skype. Příspěvek je součástí závěrečného tématu projektu Zhasni nazvaného „Posedlost sexem“. Vznikl ve spolupráci s webem www.zivotnapornu.cz

/

A Skype interview. The post is a part of the last episode of Zhasni project that’s called „Sex obsession“. The post was created in cooperation with www.zivotnapornu.cz


HOPRG_2076a

„Po válce do Československa přijeli na dva roky jugoslávští učni. Můj tatínek byl jednou v nemocnici a s jedním z nich se seznámil. Byl to tehdy asi patnáctiletý chlapec, můj vrstevník, který pocházel ze srbo-chorvatské části. Říkal, že mu ustašovci, to byli chorvatší fašisté, před očima zastřelili rodiče. Na něm samotném byly vidět stopy různých zranění. Začal k nám chodit na obědy – přestože jsme měli málo, tak pro něj maminka vždy něco našla. Říkal: ‚Našel jsem novou mámu a nového tátu!‘ Po dvou letech se ale rozhádal Stalin a Tito, a tak se musel vrátit domů. Ale neustále jsme si psali a on sem později ještě mnohokrát přijel. I se svou manželkou a se svými dětmi. Dokud moji rodiče žili, tak je vždy přijali ve svém domku. Pro mě byla radost prožívat s ním události jeho života. Později jsem ho s manželem také navštívila. Oni žili v Bělehradu, ale oba byli učitelé a tak léto vždy trávili v Prokike, kousek od chorvatského pobřeží. On tam pro ně postavil chatu. Tehdy nám ji ukazoval a říkal: ‚Mám dvě dcery. Půlka domu bude patřit jedné, půlka druhé.‘ Představoval nám svého souseda: ‚To je můj přítel, Chorvat. Já jsem Srb, ale to nevadí.‘ Jenže v 90. letech v Jugoslávii vypukla občanská válka. Po těch událostech sem přijel a říkal: ‚Všechno nám rozstříleli. Už žádnou chatu nemám.‘ Celou jeho rodinu to období těžce zasáhlo. Po válce sem samostatně přijela i jedna jeho dcera. Můj manžel tehdy už zemřel, a já jsem ji ubytovala v mém bytě v Libni. Měla jsem tam na stěně bicí hodiny a ona říkala: ‚Všechny hodiny prosím odneste pryč, já nemůžu slyšet žádné odbíjení, žádný tikot.‘ Měla nervy na pochodu. Později mi napsal, že zemřela. Představte si to – on prožil dvě války, takovéhle tragédie. Už ovdověl, už je starý, už sem nepřijede. Ale neustále si píšeme. Říká, že musí používat slovník, ale dodnes si píšeme česky. On na Čechy hrozně rád vzpomíná, na to, s jakou láskou byl přijat. Říká, že tady našel druhý domov.“

/

„After the war, Czechoslovakia hosted students from Yugoslavia for two years. My father went into a hospital one day and met one of them. He was a fifteen year old boy, the same age as I was, and he came from the Serbo-Croatian part. He said that members of Ustaša, the croatian fascists, had shot his parents in front of his eyes. He himself still had all kinds of injuries. He started to come to us for a lunch – even though we didn’t have much, my mom always found something for him. He used to say: ‚I’ve found new mom and dad!‘ But after two years Stalin and Tito had a quarell with each other and so he had to return home. But we still exchanged letters and he came back many times. Even with his wife and their children. When my parents were still alive, they used to host them in their house. For me it was a joy to share moments of his life with him. Later I also visited him with my husband. They lived in Belgrade but both of them were parents and so they used to spend summertime in Prokike, not far from the Croatian coast. He had built a lodge for them. When we were there, he was showing us the place and said: ‚I have two daughters. One half will belong to first one, the other hald to the second.‘ He introduced us to his neighbour, saying: ‚He’s my friend, a Croat. I’m a Serb but that doesn’t matter.‘ But in 1990s a civil war broke out in Yugoslavia. He came here after the events and said: ‚They shot everything to pieces. There’s no lodge anymore.‘ The whole family was struck by the events. After the war one of his daughters came here on her own. My husband had already passed away back then and so I accommodated her in my flat in Libeň. There were a chiming clock on the wall and she said: ‚Please, take away all the clocks, I cannot hear any chiming or ticking.‘ It was nerve-wracking for her. Later he wrote to me that she died. Just imagine – he lived through two wars and such tragedies. He has widowed, he’s old, he’ll never come here again. But we still write to each other. He says that he uses dictionary but we still write to each other in Czech. He really likes to think back about his time in Czechoslovakia, about the love with which he was received. He says that he’s found a second home in here.“


HOPRG_2077a

„Vyrostla jsem na Šumavě, ve vesničce, kde žije padesát lidí. Na základní školu jsme chodili dva kilometry pěšky, na střední jsem dojížděla do města. Znamenalo to vstávat za tmy a po škole hned chvátat na autobus, abych se dostala domů. Poslední jel v půl čtvrté odpoledne. Neexistovalo, že bych chodila po škole na kroužky. Byla jsem ve věku, kdy si spolužačky začínaly chodit někam sednout, kdy začínaly randit s klukama a večer vyrážely na diskotéku. Já si připadala odstrčená. Holky ve škole vždy povídaly, co zas zažily, a já neměla moc co vyprávět. Celá ta doba mi dnes v paměti splývá. Žila jsem hodně monotónním způsobem – se sourozenci jsme měli rozdělenou péči o domácnost a o naše hospodářská zvířata, a po večerech jsem četla knížky a koukala na televizi. Ale všichni kamarádi z vesnice to měli stejně jako já, takže mi nepřišlo, že bych o něco přicházela. Ale když jsem přišla v devatenácti do Prahy, tak jsem se trochu zbláznila. Najednou jsem si chtěla zažít všechno to, o čem jsem slýchala. Byla jsem sama, nikdo na mě nedohlížel, začala jsem si vydělávat. Pamatuji, že když jsem dostala první výplatu, tak mi připadalo, že jsem hrozně bohatá. Volala jsem rodičům a říkala jim: Já mám pořád tolik peněz! Mohla jsem chodit nakupovat, chodit ven, do kina, do hospod. Dělám zdravotní sestru, od nemocnice jsme dostaly na začátku ubytovnu. Byly jsme tam samé mladé holky, hodně z nich také z různých malých vesniček. Každý víkend jsme vyrážely objevovat nová místa, nové bary a kluby. Jen abysme si užily, že jsme v tej Praze. Byla to zábava, nic víc, nic míň. Tancujete, u baru se potkáte s cizím člověkem, řekněte si tři věty a pak už ho v životě neuvidíte, ale v tu chvíli jste nejlepší kamarádi. Dneska už bych některé věci neudělala, už se asi nikdy tolik neopiju, jako jsme se opíjela, ale tohle období mi dalo spoustu známých, z nichž někteří mi vydrželi dodnes. Zůstali kamarádi, zůstaly vzpomínky. Vždy když jsem se tehdy vracela na Šumavu a mluvila s lidmi, co do města nikdy neodešli, tak jsem měla co vyprávět. Zeptali se „co nového v Praze?“ a já to začala chrlit. Dnes už je to spíš o tom, na čem jsem byla v kině, ale chrlím to dodnes.“

/

„I grew up in the region of Šumava, in a little village of fifty people. We used to walk two kilometres to a primary school and I commuted to a town for a high school. I had to wake up when it was still dark outside and right after school I had to rush to catch a bus so that I could get back home. The last connection was at half past three. It was not possible for me to attend after-shool activities. I was at an age when other girls started to go to cafés, to date boys, to go to discos in the evening. I felt isolated. All the girls were chatting at school about what they’d experienced last night and I didn’t have any stories to tell. I don’t remember anything specific from this time, it’s all blended in my memory. I lived in a very monotone way – we shared household responsibilities with my siblings, took care of our farm animals and in the evening I read books and watched TV. But all the other friends from the village lived this way as well and so I didn’t think I was missing on something. But when I came to Prague at the age of nineteen, I got a little crazy. Suddenly I wanted to experience everything I had heard about. I was alone, in nobody’s supervision and I started to earn money. I remember that when I received my first salary, I thought I was really rich. I called my parents and said: I have all that money all the time! I could go shopping, I could go out, to a cinema, to pubs. I work as a nurse and at first the hospital provided a dormitory for us. There were only young girls, many of them also from little villages. Every weekend we used to go and discover new places, new bars and clubs. Just so that we could enjoy the Prague we had heard about. It was fun, nothing more, nothing less. You dance, meet a stranger at the bar, exchange three sentences and never see him again in your life, but for that moment you’re the best pals ever. I wouldn’t do some of the things I did back than, I will probably never get so drunk as I sometimes used to be at that time, but in this period I met a lot of people. Some of them I still see today. Friends remained, memories did too. Every time I was coming back home to Šumava, every time I talked to people who never left the village, I had stories to tell them. They asked ‚what’s new in Prague?‘ and I started to spill it out. Now it’s rather about what new movies I saw in a cinema but I still spill it out today.“


HOPRG_2069b

„Nesdělená radost je horší než nesdělený smutek. V mém životě byly obrovské překážky, obrovské tragédie, obrovské ztráty. Já jsem byla mimo jiné pilotka ultralehkých letadel a můj muž se v letadle zabil. Ale nechci mluvit o věcech, které každý člověk tak či onak prožívá. Se vším si umím poradit sama, proto stále studuji. Jsem doktorka přírodních věd, studovala jsem filozofickou fakultu a na lékařské fakultě jsem obhájila vědeckou hodnost. A dnes chodím na univerzitu třetího věku. Nedávno jsem se začala učit malovat. Miluji život ve všech podobách. A dávam to najevo. Miluji barvy, jsou pro mne jako opium. Jako Slunce. Často za mnou přijdou známé a řeknou: ‚Já jsem si zkusila vzít červené punčochy a barevnou sukni, jako máš ty, a všechno se mi najednou rozzářilo!‘ Moje heslo zní: Čím starší, tím kratší sukně!“

/

„An unuttered joy is worse than an unuttered grief. There has been a great obstacles in my life, a great tragedies, a great losses. Among other things, I was a pilot of ultralight aircrafts and my husband died in a plane crash. But I don’t want to talk about things that every person experiences in one way or the other. I can handle everything on my own, that’s why I keep studying. I am a doctor of natural sciences, I studied at the Faculty of Philosophy and I have a scientific degree from the Faculty of Medicine. And now I attend a university of the third age. I also started to learn painting recently. I love all the aspects of life. And I show it. I love colours, they’re like opium to me. Like the Sun. It happens a lot that my friends come to me and say: ‚I tried to take on red stockings and a colourful skirt, to dress like you, and everything suddenly brightened up!‘ My motto is: The older I’m, the shorter skirt I wear!“


HOPRG_2070a

„Před pár lety jsem nastoupila do své první práce, jako servírka v restauraci. Bylo to pro mě něco nového, cítila jsem se v tom zpočátku nejistá, a dost jsem to od svých kolegů schytávala. Nepůsobila jsem na ně jako silná osobnost. A moje zkušenost je taková, že když mnozí lidé vycítí, že jste slabý, tak si na vás ještě víc smlsnou. I na mých nadřízených bylo vidět, že mě nerespektují. Ale já jsem v sobě tehdy neměla sílu dát těm lidem najevo, jak by se ke mně měli chovat. Neměla jsem hranice. Takže jsem jim trpěla, že mě ani neoslovovali jménem, že na mě pokřikovali ‚hele!‘. Trpěla jsem jim, že mě neprávem obviňovali z různých věcí. Mnohdy zcela prokazatelně nepravdivých. V době, kdy jsem nastoupila, se v té restauraci začaly z kasy ztrácet peníze. Jednoho dne za mnou přišla manažerka a řekla mi, že mě někdo viděl, jak nějakému zákazníkovi peníze dávám. Ale všechna místa, kde se s nimi manipulovalo byly pod kamerovým dohledem. A tak manažerka řekla, že se podívá na záznam. Já jsem s tím souhlasila. Ale když jsem s ní mluvila druhý den, tak řekla: ‚Já to nebudu řešit.‘ Vůbec jsem tu situaci nezvládla. Dnes vím, že jsem si měla stát za tím, že se ty záznamy prošetří. Ale neudělala jsem to. A tak jsem jim dala možnost, aby na mě dál různé věci házeli. Byla jsem oběť. Což byla bohužel role, na kterou jsem byla zvyklá už z dospívání. A když se člověk setká s něčím, co zná, tak mu vždy chvíli trvá, než si uvědomí, že to pro něj není dobré. Já jsem byla zvyklá myslet si, že si se mnou lidé mohou dělat, co chtějí. Že jsem na ně zcela odkázaná. A že musím udělat cokoliv mi řeknou. I proto jsem tam vydržela devět měsíců. Dodnes myslím na to, že jsem odcházela jako poražená. Dodnes cítím ponížení a nespravedlnost. Ale už se to pro mě zlomilo. Protože už se ráno budím s tím, že se na ten den těším. Už mne jako první nenapadá myšlenka ‚jdu ten den přežít‘, ale ‚jdu ten den prožít‘. Což je obrovský rozdíl. A nemusíte potom během dne prožít jen samé hezké věci. Ale vnímáte, že máte svůj život ve svých rukou, a že i když vás potká něco špatného, tak že to zvládnete.“

/

„A few years back I got my first job, as a waitress in a restaurant. It was something new for me, I was insecure about it at first and my colleagues were very vocal about it. I didn’t seem like a strong personality to them. My experience is that the more people feel your weakness, the more they take advantage of it. I could see that my bosses didn’t respect me too. But I didn’t have the strength to let them know how they should treat me. I didn’t have any boundaries. And so I used to put up with not being addressed by my name, with being shouted at ‚hey!’. I got used to accepting various unjust accusations. Many of them were verifiably untrue. Around the time that I started to work in the restaurant, money started to go missing from the cash register. One day a manager came to me and said that somebody had seen me giving the money to a customer. But all the places where money were handled were under the surveillance. And so the manager said she would check the records. I agreed. But when I spoke with her the following day, she told me: ‚I will not trouble myself with it.‘ I handled the situation very poorly. Today I know that I should have insisted on scrutiny of the records. But I didn’t. And so I gave them a chance to keep cast a slur on me. I was a victim. Which was sadly a role that I had been accustomed to since my adolescence. And when you encounter something that you know, it always takes a while before you realise it’s not good for you. I was used to thinking that people can do anything they like with me. That I was fully dependable on them. And that I had to do everything they told me. That was one of the reasons why I stayed in the job for nine months. I still think about the fact that I left as the defeated one. I still feel the humiliation and the injustice. But there has been a turn in me. Because these days I wake up in the morning and I look forward to the coming day. The first thought that I have is not ‚I’m off to survive the day‘ anymore, it’s rather ‚I’m off to enjoy the day’. Which is a great difference. It doesn’t mean that I would expect only nice things throughout the day. But I see that the life is in my hands and that when I encounter something bad, I will be strong enough to handle it.“


HOPRG_2074a

„Současný svět je zahalen temnotou zlého ducha. Dva tisíce let a Ježíš Kristus ještě nepřišel. A čili zlý duch by byl připraven říci: Já jsem zvítězil! Ale…“

Než se pán nadechl k pokračování, tak přijela dvaadvacítka, na kterou čekali. Mířili na mariánskou pouť k Poděbradům. Ještě než nastoupili do tramvaje, tak mi do rukou dali obrázek Panny Marie. Stálo na něm: „Ó, Maria bez hříchu počatá, oroduj za nás, kteří se k tobě utíkáme.“

/

„The contemporary world is shrouded by the darkness of an evil spirit. Two thousand years have passed and Jesus Christ haven’t made his second coming. Which means that the evil spirit could be prepared to say: I’ve won! But…“

Before the man took a breath to continue his speech, a tram number 22 arrived, the one they’d been waiting for. They were headed for a Marian pilgrimage near Poděbrady. Before they got into the tram, they gave me a picture of Virgin Mary. It says: „O Maria, conceived without a sin, pray for us who take shelter in you.“