Powered by Seat

Archiv: Červen 2017

HOPRG_2073a

„Dvacet let jsme žili v jedné domácnosti jeden manžel a dvě manželky. Muž si rok po svatbě našel milenku, po půl roce mi to řekl. Zeptala jsem se ho: ‚Proč mi to říkáš? To je tvoje věc, vyřeš si to, já chci být s tebou. Jen s tebou.‘ Ale problém byl samozřejmě i ve mně. Spočíval v tom, že já jsem z takovéhle rodiny vzešla – můj otec měl dvě ženy. Říkal, že je potřebuje obě, že je má obě rád. Moje máma byla milenka, žila sama a sama i vychovala dvě děti. Takže já když jsem se dostala do stejné situace, tak jsem si říkala: Tak ono je to takhle možná normální. Ale věděla jsem, že nechci, aby manžel přejížděl mezi dvěma domácnostmi. Ze svého dětství jsem si totiž pamatovala, že pro mě byl táta cizí člověk. Přestože jsme s ním byly v kontaktu a maminka proti němu neřekla křivého slova. Staral se o nás, vozil nám dárky, měl nás rád, já byla vedena k tomu, abych měla ráda jeho – ale neměla jsem ho ráda. Ze svého dětského pohledu jsem věděla, že on to zavinil.“

„Ještě jsme tehdy s manželem neměli děti, ale rozvést jsem se nechtěla. Bála jsem se, že zůstanu sama. A cítila jsem, že ona má jako milenka jiné postavení než já: Manželka pracuje, vaří, pere ponožky, stará se o domácnost, vychovává děti – to jsem byla já, a s milenkou se probírají zajímavá témata a chodí se s ní do kavárny. Byla o deset let mladší, na začátku jí bylo sotva osmnáct, takže nejprve měl děti se mnou. Ona studovala, jeden čas i v zahraničí, a my se s manželem odstěhovali z Prahy na venkov. Když jsme se po nějaké době vrátili, tak jsme začali bydlet všichni spolu. Bylo to pro mě těžké, ale bylo to mé rozhodnutí. Vytvořily jsme si spolu diplomatický vztah. Všichni jsme se k sobě chovali slušně. Ale dnes si myslím, že v tomhle modelu soužití není možné vytvořit intimní partnerský vztah. Protože je tam vždy ten třetí, který je navíc. Například v momentech, kdy chcete projevit lásku. Nebo když třeba řešíte otázky spojené s výchovou dětí. To chcete řešit jen s partnerem, a ne, aby vám do toho krafala nějaká další ženská. Ale nemůžu říct, že by to byl špatný život, na mnoho věcí vzpomínám ráda. Může to být i tím, že dnes jsem spokojená v mém současném vztahu – nakonec jsem si našla někoho jiného a s manželem se rozešla. Když se podívám okolo sebe, na to, kolik vztahů se rozpadá, tak si myslím, že jsme jednali tak, aby naše děti trpěly co nejméně. A neuměli jsme to udělat jinak. Já jsem tehdy v podstatě nevěděla, co znamená partnerství – maminka neměla nikoho druhého, s kým by řešila věci, s kým by se hádala a usmiřovala. Neměla jsem v tomhle žádný vzor. A tak jsem to celá léta řešila rozhodnutím, že to řešit nebudu. Nikdy jsem mu neřekla: Vyber si – buď ona a nebo já. Byla jsem srab, bála se, jak by na to manžel zareagoval. Chápala jsem, že moje životní role je vyvést děti do světa a dobře je vychovat. A tomu jsem vše podřídila. Dnes už jsou děti dospělé a já jsem se zbavila strachu ze samoty i strachu z toho, že jim rozbiju svět. A když zpětně hodnotím, jak jsme je s manželem vychovávali, tak si myslím, že jsme to dělali dobře. Bála jsem se, že z toho vyjdou poškozené, protože tam samozřejmě byly různé tlaky a konflikty, ale připadá mi, že obě naše děti mají ke svému otci dobrý vztah, a že si jsou vědomé toho, že o své partnerské vztahy musí pečovat. Že je musí budovat. A že ve chvíli, kdy se jim ve vztahu něco nelíbí, není vždy nejlepší řešení jít od toho.“

/

„For twenty years there was one husband and two wives in our household. One year after our marriage, my husband found himself a lover. After six months, he told me about it. I asked him: ‚Why are you telling me this? It’s your business, deal with it. I want to be with you. Only with you.‘ But the problem was also in me, obviously. It lied in the fact that I had been raised in such a family – my father had two women. He used to say that he needed both of them, that he loved both of them. My mom was the lover, she lived on her own and raised two children all by herself. And so when I got into the same situation, I thought: Maybe it’s normal this way. But I knew that I didn’t want my husband to go from one home to another. It was because I remembered from my childhood that my father was a stranger for me. Even though we were in contact with him and even though my mom never said a bad word about him. He took care of us, he used to bring us presents, he loved us, I was being raised to love him – but I didn’t. From my child’s point of view I knew that he was the one to blame.“

„We still didn’t have children back then with but I didn’t want to divorce my husband. I was afraid that I would have ended up alone. And I felt that she had a different status as a lover: A wife was the one who worked, cooked, do the laundry, took care of the household, raised children – that was me, and with the lover the husband used to talk about all kinds of interesting things and went to cafés with her. She was ten years younger than me, she was barely eighteen at the beginning, and so at first he had children with me. She studied, even abroad for some time, and my and my husband moved from Prague to a countryside. When we came back after some time, all of us started to live together. It was hard for me but it was my decision. Her and me made a diplomatic relation togehter. All of us behaved in a polite way. But now I think that in such model of married life, it’s not possible to create an intimate partner relationship. Because there’s always the third person, the one who’s surplus. For example in moments when you want to show your love. Or when you want to talk about the ways of raising children. You want to discuss it only with your partner, not to have another woman chattering about it. But I cannot say that it was a bad life, thre are many things I like to think back on. It may be because I’m satisfied in my current relationship – in the end I found myself another person and I broke up with my husband. When I look around myself and see how many relationships break up nowadays, I think the way we all behaved helped to minimize suffering of our children. We were not able to do it any other fashion anyway. I basically didn’t know what a partnership meant – my mom didn’t have anyone to discuss things with her, anyone with whom she would argue and reconcile. I didn’t have any example to follow. And so for years my way of dealing with it meant that I was not dealing with it at all. I never told him: Choose – either she or me. I was a coward, afraid of how my husband would react. I understood that my life role was to raise my children well and to lead them into the world. And I’d adjusted everything for that goal. My children are adults now and I’ve got rid off both the fear of loneliness and the fear of shattering their world. And when I look back on how we raised them with my husband, I think we did a good job. I used to be afraid that they might get harmed by all that – there were obviously all kinds of pressures and conflicts – but it seems that both of our children have a good relation to their father and that they’re aware of the fact that they need to take care of relations with their partners. Of the fact that they need to work on them. And of the fact that when a problem comes, when they don’t like something in the relationship, it’s not always the best thing to run away from that.“


HOPRG_2071c

„Doma jsme nikdy nestrádali, ale rozhodně jsme neměli na rozhazování. Léta trvalo, než jsme mohli jet na dovolenou k moři. Zní to sice banálně, ale já to v dětství silně vnímala. A v jednu chvíli jsem si řekla, že bych si v životě chtěla dovolit to, co budu chtít. Tehdy jsem i přemýšlela, že bych šla studovat a později v životě dělala i to, co by mě nebavilo, ale z čeho bych měla víc peněz. Nakonec jsem se rozhodla jít studovat obor, o kterém jsem si myslela, že má budoucnost, a jsem ráda, že se časem ukázalo, že mě to i baví. Můj táta je technik, já jsem v lecčem po něm, a tak dnes studuji obor ‚Jaderná energetická zařízení‘. Jsem tam jediná ženská. Ale cítím se hrozně příjemně, já si s klukama vždy rozuměla. Jen na bakaláři, kdy bylo holek o trochu víc, jsem někdy cítila, že někteří starší vyučující nám nebyli moc nakloněni. Že jim asi přišlo, že na ten obor nepatříme. Nebo tam naopak byli lidé, kteří si ty své studentky hýčkali a dávali jim různé úlevy. Já si vždy říkala, že to je to poslední, co bych chtěla – aby mi někdo něco dal jen proto, že jsem ženská. Všechno, co jsem v životě dokázala, jsem dokázala svojí pílí. Když lidem říkám o tom, co studuji, tak většinou vytřeští oči, ale mně to přijde jako jakékoliv jiné studium. Příští semestr dokončím školu a chtěla bych jít pracovat do jaderné elektrárny. V Česku máme dvě. Zároveň ale miluji cestování, a tak máme s přítelem plán nejprve jet do Anglie. Tam sice mají elektrárny o trochu jiné, ale ty rozdíly se dají doučit. Chtěla bych získat co nejvíc zkušeností. A až se jednou vrátím, tak je chci zaprvé předat dál, a zadruhé se prostě chci mít dobře.“

/

„My family never suffered hardships but we definitely couldn’t spend money like water. It took years before we could afford to go on a summer vacation to the sea. It may sound banal but I was strongly aware of it as a child. At one point I told myself that I would like to have a chance to afford whatever I wanted in life. Back then I even thought that I might go study and do something that I wouldn’t enjoy but from which I would have more money. In the end I decided for a study programme that I perceived as perspective and in time it showed that I also enjoy it. My father is an engineer, I inherited a lot of things from him, and so now I study a progamme called ‚Nuclear Power Engineering Equipment’. I am the only woman in there. But I feel really comfortable, I’ve always got on well with boys. But when I studied at the undergraduate programme, where there was a few more girls, I sometimes felt that some of the older professors weren’t so well disposed to us. I guess they thought we didn’t belong there. On the other side, there were also people who used to pamper their female students and made all kinds of things easier for them. I always thought that it was the last thing that I would like – someone giving me something only because I’m a woman. Everything I’ve achieved in life was due to my diligence. People usually look surprised when I tell them about my studies but I see it as any other field of study. The next semester I will finish school and I want to go to work in a nuclear power plant. There are two of those in the Czech republic. But I also love to travel and so me and my boyfriend want to go to England at first. They have a bit different power plants but I can learn the differences. I would want to get as many experiences as I can. So that when I come back one day, I will have a chance to pass them on and to simply have a good life.“


HOPRG_2067a

„Když mi bylo čtyřicet sedm, tak jsem dostala rakovinu. Ale protože jsem měla výbornou rodinu – dva syny a strašně laskavého a starostlivého manžela –, tak jsem se do toho plnou silou položila a vzchopila jsem se. Každý lékař vám řekne, že když přijdete včas, tak jde o deset procent lékařského umění a devadesát procent pevné vůle pacienta. Ale nebylo to snadné. I proto, že s rakovinou vždy o něco přijdete a já mám diagnózu, která byla ještě donedávna tabu – vývod tlustého střeva. Na začátku jsem vůbec nevěděla, co to je. Ptala jsem se na to doktora a on byl rád, že jsem se z toho hned nezhroutila. Říkal: ‚No, víte, to má náš obchodní atašé v Mexiku a hraje s tím tenis!‘ Když jsem přišla domů, tak jsem se zavřela v koupelně, vykoupala jsem se, podívala se po svém těle, viděla tu díru na břiše a říkala jsem si: Tohle se může stát jen mě, která jsem tolik zaměřená na pořádek a hygienu! Ale pak jsem zvedla hlavu a řekla si: Já jim ukážu! Ale to, že jsem to dokázala, opravdu z velké části připisuji lidem okolo mě. Všichni z rodiny, ale i lidé v mém zaměstnání, ke mně byli ohromně laskaví a pozorní. Tehdy jsem díky tomu prohlásila, že to bylo svým způsobem nejkrásnější období mého života. Své mamince, která s námi později dvanáct let žila, jsem o tom ale nikdy neřekla. Ona totiž byla z generace, pro kterou ještě rakovina nutně znamenala konec. To, že se dá vyléčit, by mi asi ani nevěřila. Ale já letos mohu s hrdostí říct, že slavím čtyřicet let od momentu, kdy jsem ji překonala.“

/

„When I was forty-seven, I got cancer. But since I had a great family – two sons and a very loving and caring husband – I set into it and I got myself together. Every doctor would tell you that if you come to them in good time, ten percent of your treatment would be made of their medical art and the rest ninety percent of your strong will. But it wasn’t easy. You always lose something with cancer and up until recently my diagnosis, colostomy, was a taboo. At first, I had no clue what it was. I asked my doctor and he was happy that I didn’t have a break down from it. He said: ‚Well, you know, a Czechoslovakian Business ataché in Mexico has it and he still plays tennis!‘ When I came home, I closed myself in a bathroom, had a bath, examined my body, saw the hole in my belly and I thought: This can only happen to me who has always been so keen on order and hygiene! But then I looked up and I said to myself: I’ll show them! But I really claim credit for the fact that I did overcome it to the people around me. All my family, but also my co-workers, were really attentive and kind to me at that time. Due to that, I once said that in a way it was the most beautiful time of my life. But I never told about it to my mom, who later lived with us for twelve years. Because she was from a generation for which a cancer necessarily meant the end. She would probably wouldn’t have believed me that it could be cured. But I can now proudly say that I celebrate forty years from the moment I overcame it.“


HOPRG_2068a

„Two months ago, just before I came here to Prague, I had two complicated surgeries. I was not even sure if I was ever going to wake up from the anaesthesia. But when I woke up after the first surgery, the first image I had was of a mother with her newborn child. I think it was the first moment she held it. It was very emotional for me to see all that love. I felt it. I think the baby was a girl and she was very scared – she had used to live in the mother’s womb and suddenly everything was different for her. After some time a father came and he was also scared – it seemed that he was afraid to touch the little girl so that he wouldn’t hurt her. It was a very nice moment for me. But also a difficult one – I was alone, I had made a decision not to stress my family by seeing me in such a condition. After the experience, I wouldn’t advise anybody to do that. Because when I woke up after the second surgery, I started to cry. I think it was because my body had been somehow abused during the surgery and it was a kind of a release of the stress. So I lied there alone, crying. From that time I keep a certain sadness inside of me. Also because after I came to Prague, both of my grandmas passed away. I had a really tough time. But now it’s also happiness that I feel. A happiness of being alive. I appreciate life much more than I used to. The sadness and the happiness – they both exist in me. I wasn’t so aware of them before, I was trying to figure them out. Now I see them very clearly.“

/

„Před dvěma měsíci, těsně předtím než jsem přišla do Prahy, jsem prodělala dvě náročné operace. Ani jsem si nebyla jistá, jestli se vzbudím z umělého spánku. Ale když jsem se probrala po první operaci, tak první obraz, který jsem uviděla, byla matka se svým novorozeným dítětem. Myslím, že to byl první okamžik, kdy ho držela v náručí. Pro mě bylo velmi dojemné vidět veškerou její lásku. Cítila jsem ji. Byla to tuším holčička a byla hodně vyděšená – byla zvyklá žít v matčině lůně a najednou bylo všechno jinak. Po nějaké době přišel její otec a také měl strach – zdálo se, že se bál dotknout toho malého děťátka, aby mu neublížil. Byl to pro mě hezký moment. Ale zároveň i obtížný – byla jsem sama, protože jsem se předtím rozhodla, že nechci svou rodinu vystavovat stresu z toho, že by mě viděli v takovém stavu. Po té zkušenosti bych ale něco takového nikomu nedoporučila. Když jsem se probrala po druhé operaci, tak jsem se totiž rozplakala. Mám za to, že to bylo proto, že moje tělo bylo během operace vystaveno určitému druhu násilí, a tím pláčem uvolňovalo nahromaděné napětí. Takže jsem tam ležela sama a plakala. Od té doby si v sobě nesu určitý smutek. Je to i tím, že poté, co jsem se přestěhovala do Prahy, mi zemřely obě babičky. Měla jsem opravdu náročné období. Ale dnes cítím i štěstí. Takové to základní štěstí z toho, že žiji. Pociťuji daleko větší vděk. Smutek i štěstí – mám v sobě obojí. Dříve jsem si těchto emocí nebyla tolik vědoma, snažila jsem se přijít na to, co znamenají. Dnes je vidím velice jasně.“


HOPRG_2064a

„Bylo mi šest, sedm let, chodila jsem s maminkou ulicemi Prahy a všude visely plakáty, koho Němci popravili. Schválně to tiskli, aby to všichni viděli, aby se všichni báli. Já jsem měla tatínka důstojníka. Jednou v noci Němci přijeli a začali náš byt prohledávat. Pamatuji, že mě vzbudili – do pokoje vtrhl voják, v helmě a s kvérem, a rozsvítil. Já ležela v posteli, on se díval pod ní a bodal do oblečení ve skříni – jestli tam není někdo ukrytý. Na konci války, to už mi bylo jedenáct, jsme si jednoho dne hrály s holkama v Bubenči v parku. Viděly jsme, jak na bubenečském nádraží zastavil vlak. Šly jsme blíž a uviděly, že to byl vlak s vězni – přijeli z koncentráku. Byly to dobytčáky, nákladní vagóny, které měly jen malá zamřížovaná okýnka. V nich jsme viděly oholené hlavy těch šíleně hubených lidí, byli kost a kůže. Přišla jsem domů celá vyděšená a pamatuji, jak mi maminka říkala: ‚Víš, takového člověka kdybys někde potkala, tak mu nesmíš dát vůbec nic jíst. Protože on by umřel na to, že si vzal kousek chleba. Musel by začít s kaší.‘ Mně se tyhle věci pořád vrací. Když dnes vidím, co se děje v Sýrii, tak si říkám, že v těch dětech vzniká děs, který se z nich celý život nedostane. Mluvím s vámi o takových věcech, přestože já mám za sebou krásný život. S tím, co se za války stalo, jsem se ale nikdy nevyrovnala. Jely jsme s maminkou tramvají, já chtěla pustit starou paní, ale maminka mi řekla, že paní si sednout nemůže, že mi to doma vysvětlí. Řekla mi, že paní měla žlutou hvězdu. A tak jsme tehdy všechny stály a sedadlo zůstalo prázdné. Vedle v domě bydlela v přízemí jedna holčička, která vždy stála u okna, za záclonami, a ani na mě nesměla zamávat. Chodila jsem do školy a najednou nám ve třídě ubyly děti. Ti lidé v jeden moment zmizeli a mně bylo jako malé holce strašně divné, že do jejich bytů se nastěhovali Němci. Ptala jsem se mámy: ‚A to si tam ty jejich děti hrají s hračkami těch mých kamarádek?‘ Nedovedete si představit, jaké to bylo. My jsme pro Němce byly úplný póvl, ale Židé jim nestáli ani za to, aby si o ně ušpinili boty. Dodnes to nemůžu pochopit. Když skončila válka, tak jsme stále čekali, že se ti naši známí a spolužáci vrátí. Ale oni se nevraceli. Jen asi před pěti lety jsem jela tramvají, uviděla z okna jednu paní a okamžitě mi bylo jasné, že to je ta holčička, co mi nemohla mávat. Chtěla jsem vystoupit a jít za ní, ale neudělala jsem to. Nevím proč, snad proto, že nejsem příliš pohotová. Dodnes mě to mrzí. Často si na ní vzpomenu a říkám si, že bych jí byla určitě udělala radost.“

/

“I was six, seven years old, I walked the streets of Prague with my mum and there were posters with people executed by the Germans everywhere. They did it on purpose so that everyone saw them and was afraid. My dad was an army officer. Once the Germans arrived and started to search our apartment. I remember being woken up – a soldier with a helmet and a gun burst into my room and switched the lights on. I was lying in my bed, he looked underneath and stabbed the clothes in my wardrobe – in case there was someone hidden. At the end of the war when I was eleven already, we played with my friends in a park in Prague – Bubeneč. We saw a train making a stop. We went closer and saw it was a train with prisoners who came from concentration camps. It used to be cars for cattle with only tiny barred windows. There we saw shaved heads of those incredibly thin people, they were just flesh and bones. I came home all frightened and I remember my mum saying: ‘You know, if you meet a person like this, don’t give him anything to eat. Because he would die of it. You have to start with a mash.’ These things keep on coming back to me. When I see what is going on in Syria, I think that it creates such a horror in children which they wouldn’t be able to get rid of. I talk about such stuff with you even though I had a beautiful life. But what happened during the war – I never got over it. Once I took a tram with my mum, I wanted to offer my seat to an elderly lady but my mum told me that this lady was not allowed to sit down, that she would explain it to me later at home. She told me that the lady was wearing a yellow star. So we all stood there and the seat remained empty. There was a girl who lived next door, she used to stand behind the window, behind the curtains and she couldn’t even wave at me. I remember going to school and gradually there were less of us. Those people disappeared at some point and I found it weird that the Germans moved into their apartments. I asked my mum: ‘So their kids play with the toys of my friends?’ You can’t imagine what it was like. We were rubbish for the Germans but the Jews were as bad as dirt on their shoes. I haven’t understood it until now. When the war was over, we used to wait for our friends and schoolmates to come back. But they didn’t. Just five years ago I was on a tram while I saw a lady from the window. Suddenly I knew it was the girl next door who couldn’t wave at me. I wanted to get off but I didn’t in the end. I don’t know why, I might not be very nimble. I have regretted it. I often think of her and about the joy such an encounter would bring to her.”


HOPRG_2066d

„Já jsem nejstarší, takže se musím o obě starat. Hlídat je, aby neměly v ruce nůž. Hraju si s nimi, tím je zabavuju a oni pak třeba jedí máslo, jako Maruška. Ona vždycky jí máslo. A Betynka vždycky najde nějakou malou hračku a chce ji sníst. Takže já ji tu hračku vždycky vezmu. Už jí rostou zuby. A mně se kejvou zuby. A Maruščiny zuby jsou normální. A teď se na něco zeptejte Marušky.“

(Maruška utíká)

„A taky máme doma pulce, jednu žabku, taky oblovky a zahradní šneky. A hrajeme si na zvířata. Já jsem paníček a Maruška je moje kočička. Nebo já jsem její kočička a ona můj páníček. Mám doma velký bedny s dinosaurama a zvířatama. Mám třeba takhle malý černý pavoučky a takhle velký zelený pavoučky. A mám papírovou farmu, kde jsou papírová zvířata. A po prázdninách si koupíme křečka nebo králíčka.“

(pobíhá s Maruškou)

Ještě tě k tomu něco napadne?

„Ne, nenapadne. Už nic nevím. Betynka řekne do mikrofonu (dělá rukou mikrofon, mluví za Betynku): ‚Taky nic nevím.‘ Máma řekne:“

„Taky nic nevím.“

„Maruška řekne:“

„Taky nic nevím.“

„Betynčina nožička řekne: ‚Taky nic nevím.‘ A vy?“

Já taky nic nevím. Jen mi ještě řekni – kdybys měl být nějaké zvíře, jaké by to bylo?

„Anakonda. Protože si hned pochutnám na nějakých aligátorech. Mňam! Ještě si na ně dám pepř a sůl, pozvu celou svoji rodinu a ham, ham!“

/

„I’m the oldest so I have to take care of both of them. To watch over them so that they wouldn’t have a knife in their hands. I play with them, keep them busy and then they eat butter, for example, as Maruška do. She always eats butter. And Betynka always finds some little toy and wants to eat it. And so I always take the toy from her. Her teeth are already growing. And my teeth are swaying. And teeth of Maruška are normal. And now ask Maruška something.“

(Maruška runs away)

„And we also have tadpoles at home, one small frog, African giants snails and Roman snails. And we play play animals. I’m a mastder and Maruška is my kitty or she’s my master and I’m her kitty. I have a big boxes with dinosaurs and animals at home. For example, I have this small black spiders or this big green spiders. And I have a paper farm with paper animals. And after the summer holidays we’re going to buy a hamster or a rabbit.“

(he runs around with Maruška)

Anything else you can think of?

„No, nothing. I don’t know anything anymore. Betynka will say into a microphone (he makes the microphone with his hand and speaks for Betynka): ‚I also don’t know anything.‘ Mom says:“
„I also don’t know anything.“

„Maruška says:“

„I also don’t know anything.“

„Betynka’s little foot says: ‚I also don’t know anything.‘ And you?“

I also don’t know anything. But tell me one more thing – if you were an animals, what would you be?

„Anaconda. Because I would enjoy eating some aligators. Yummy! I would flavour them with salt and peper, invite my whole family over and yum, yum!“


HOPRG_2062c

„We’re doing a home exchange – we are in someone else’s house right now and they’re in our house in Amsterdam. We’ve been doing this for a long time. Because it’s a very good way to meet local people and to discover nice places – we would never get to see this area, Strašnice, if we stayed in some downtown hotel. And the situation makes you speak to people. Because you’ve got all these questions: Where’s the nearest shop? Where do I leave my garbage? When you open a fridge, you don’t recognize some of the products. But because it’s there, you say: Okey, let’s see, what is this? So you’re expanding your limits.“

„It’s also a good way how to travel cheaply. Because there are no money involved, it’s an exchange. I’ve been in five-star hotels but I didn’t really like it. They are luxurious but also very impersonal. With Airbnb you have way more personal experience but it’s still only a one way thing – you rent a place, you pay money for that. That’s business. When you exchange home with someone, it’s totally personal. It’s a bit strange feeling but you’re living in someone else’s home, getting a glimpse into someone else’s life. It’s totally based on trust. And I’ve always trusted people. I tend to be extremely upset when somebody breaks the trust I have in them. How can someone not keep their word? It’s a sacred thing. You do what you say and you say what you do. And I think in general, in 99 % of cases, people do what they say. There are some weird people around but these are only exceptions. Why would you focus on the 1 % of people when you can have so much fun and nice experiences with the rest 99 %? Each time I’m doing the home exchange, I realize that we’re all people. We are in different countries, there are some different rules but we’re all living very similar lives. And with the rules – the local family told us that that when there is a rule in Czech republic, you’ll probably find some Czech person going against it, doing what they want. I thought: Hey, that’s typical Dutch too!“

/

„Výměnili jsme si domácnosti – jsme zrovna v domě jedné místní rodiny a ona je v našem domě v Amsterdamu. Už to takto děláme dlouho. Je to totiž dobrý způsob, jak se potkat s místními lidmi a objevit pěkná místa – nikdy bychom tuhle oblast Strašnic nenašli, pokud bychom bydleli v nějakém hotelu v centru města. A ta situace vás nutí mluvit s lidmi. Protože máte všechny možné otázky: Kde je nejbližší obchod? Kam máme vyhodit odpadky? Když otevřete lednici, tak některé věci nepoznáváte. Ale jelikož tam jsou, tak si řeknete: Dobře, tak copak to tady máme? Rozšiřujete si své obzory.“

„Je to také dobrý způsob, jak cestovat levně. Protože v tom nejsou žádné peníze, je to výměna. Bydlela jsme i v pětihvězdičkových hotelích, ale popravdě se mi tam moc nelíbilo. Jsou luxusní, ale zároveň velmi neosobní. Když bydlíte přes Airbnb, tak je vaše zkušenost mnohem osobnější, ale stále je to jen jednostranná záležitost – pronajmete se místo a pak za něj zaplatíte. To je obchod. Když si s někým vyměníte domov, je to zcela osobní věc. Je to trochu zvláštní pocit, ale bydlíte u někoho doma a nahlížíte do jeho života. Celé je to postavené na důvěře. A já vždy lidem důvěřovala. Bývám vždy hodně naštvaná, když někdo mou důvěru zklame. Jak někdo může nedodržet své slovo? Je přeci posvátné. Člověk má dělat to, co říká a říkat to, co dělá. A myslím si, že obecně se dá říci, že 99 % lidí udělá, co řekne. Existují i divní lidé, ale to jsou pouze vyjímky. Proč se soustředit na 1 % lidí, když si můžete užít tolik zábavy a mít tolik pěkných zážitků s těmi zbylími 99 %? Pokaždé, když zažívám výměnu domů, tak si uvědomím, že všichni jsme lidé. Žijeme v různých zemích, kde panují různá pravidla, ale naše životy jsou hodně podobné. A s těmi pravidly – ona místní rodina nám řekla, že když v Česku existuje nějaké pravidlo, tak pravděpodobně existuje i nějaký Čech, který na něj kašle a dělá si, co chce. Říkala jsem si: Ty jo, vždyť to je i typicky holandská věc!“


HOPRG_2063a

„Byla to jedna velká rána. Když vychováváte syna a on vám v dvaadvaceti umře, tak je to dost drsné. Už je to osm let, ale není dne, abych na toho kluka nemyslel. Hodně mě to změnilo. Jsem dnes uzavřenější, většinu času zamlklý. Mám úplně jiné priority. Už na ničem nelpím, už nejsem takový pedant a puntičkář. Do té doby jsem se v životě snažil být stoprocentní, ale zjistil jsem, že to nejde. Říká se, že člověk má zasadit strom, postavit dům a zplodit syna. Mně se to všechno povedlo. Jenže o syna jsem přišel a dnes vím, že strom může uschnout a barák, že se jednou zbourá. Nevím, jestli je to dobře anebo ne, ale pochopil jsem, že na sebe člověk nemusí být tak tvrdý.“

/

„It was a one big blow. When you raise a son and he dies at twenty-two, it’s pretty harsh. It’s been eight years but not a day goes by when I don’t think about the boy. It changed me a lot. I’m more closed now, taciturn for most of the time. My priorities have changed. I don’t cling to anything anymore, I’m no longer such a pedant and a perfectionist as I used to be. Since that moment I tried to be perfect in everything but I found it’s not possible. There’s the saying that a man should plant a tree, build a house and father a son. I did all that. But I’ve lost my son and now I know that the tree can wither and the house would be demolished one day. I don’t know if it’s a good thing or not but I’ve realized that I don’t need to be so tough on myself.“


HOPRG_2061e

(3/3) „Když jsem měl po nějaké době promoci, tak jsem si nechal ušít šaty. Hrozně dlouho jsem se na to dokončení školy připravoval a říkal jsem si, že si to chci opravdu užít. Nechtěl jsem tam být v obleku, být tam opět za toho, kdo se nějak podřizuje, navíc ve chvíli, kdy chci slavit. A tak mi kamarádka návrhářka ušila takovou černou slavnostní tuniku. Část rodiny z toho byla asi nepříjemně překvapená, část to brala – všichni byli buď byli v pohodě nebo to alespoň respektovali. Měl jsem velkou radost z toho, že jsem to dotáhl. Ale v každodenním životě mám problém oblékat se do práce tak, abych tam zapadl, abych nebyl výstřední a abych měl zároveň pocit, že mi to sluší. Člověk musí neustále vyvažovat to, co by chtěl vnitřně, a to, co mu ti ostatní dovolí. Byť si to oni sami třeba ani neuvědomují, že by mě nějak omezovali. Mám prostě strach z toho, že by mě nepochopili, že bychom to oboustranně cítili, že by nám to zničilo vzájemné vztahy. Nedokázal bych nad tím mávnout rukou. Já se totiž nechci ve společnosti cítit izolovaný. Vzhledem ke svému vzhledu bych mohl být takový ten typický, stereotypní gay. Mohl bych vypadat a chovat se podle očekávání jako kluk, a třeba navazování kontaktů by bylo o tolik snazší! Třeba to, že nosím náušnice, je příklad něčeho, co je důležité pouze pro mě, ale jinak mi to v těchto věcech spíš překáží. Já jsem ale v těch náušnicích našel podobu mého dospělého já. Není to pro mě jen doplněk. Jsou takhle maličké, protože na sebe nechci moc upozorňovat, ale přesto je to pro mě strašně důležité. Je to asi jediná věc, která je na mě navenek vidět, kde dávám najevo svoji jinakost, svoji jemnost. Ale vím, že to je málo, všichni mě pořád oslovují pane.“

„Je zajímavé, že já sdílím většinou hodnot se svými rodiči a prarodiči, kteří stále žijí na tom malém městě. Ale způsob, jak se potřebuji k tomu svému autentickému prožívání těchto hodnot dostat, je jiný než u nich. Je mi osmadvacet a už bych se tím směrem chtěl posouvat. Ale nemám trpělivost čekat tady dalších patnáct, dvacet let, než se v naší společnosti něco reálně posune. Už jsem v tomto asi v Česko ztratil důvěru. Můj sen je přitom strašně jednoduchý – vidím pěkného, vyššího kluka, vidím sebe, který bude vedle něj ten jemnější a ne tak klučičí, a vidím naše dvě adoptované děti. Chci mít rodinu, mám rád kluky a strašně rád bych byl sám sebou.“

/

„After some time I had a graduation ceremony and I had a dress made. I had been preparing to finish the school for a long time so I really wanted to enjoy it. I didn’t want to attend it in a suit, to be once again in a situation where I submit to others, moreover in the moment when I wanted to celebrate. And so my female friend who is a fashion designer made a black ceremonial tunic for me. It was probably an unpleasant surprise for a part of my family but others were okay with it – everybody was fine or at least they respected it. I was really happy that I had made it happen. But in the everyday life I have a problem to dress for work in a way that I would blend in, that I wouldn’t be eccentric and at the same time that I would feel like I look nice. One always has to balance what he would want on the inside and what the other people allow him to do. Even though they might not realize that they limit me in some ways. I’m simply afraid that I would be misunderstood, that all of us would feel it m that it would ruin our mutual relationship. I am not someone who would overcome that easily. Because I don’t want to feel isolated in the society. Given my appearance, I could be the stereotypical gay man. I could look and behave as a guy, in accordance with the expectations. It would be so much easier for me to approach people! The fact that I wear earrings is an example of something that has a meaning only for me but rather hinders me in this matter. But I’ve found an adult image of myself in it. It’s not just an accessory for me. The earrings are this small because I don’t want to draw much attention to myself but it’s still very important for me. I guess it’s the only thing that’s visible on the outside where I show my otherness, my gentleness. But I know it’s not enough, everybody’s keep adressing me ‚Sir’.“

„It’s interesting that I share most of my values with my parents and grandparents who still live in the little town. But the way that I need to go to get to the authentic experiencing of the values is different for me. I’m twenty-eight and I would like to move in that direction already. But I don’t have a patience to wait here for another fifteen or twenty years before there is a real shift in our society. I guess I’ve lost faith in the Czech republic in this matter. But my dream is in fact very simple – I see a handsome, taller guy, I see myself, the more gentle, less boyish one next to him, and I see our two adopted children. I want to have a family, I like guys and I would really love to be myself.“


HOPRG_2061c

(2/3) „Jak se všichni neustále hádají – být gay; je to volba, není to volba? Ve chvíli, kdy si to zažijete, kdy máte srovnání vašeho předchozího života, který jste žil podle konvencí, a vašeho současného života, kdy se cítíte autenticky, sám se sebou srovnaný a spokojený, tak pro vás neexistuje vrátit se zpátky. Moje zkušenost je taková, že člověk má určitý pocit, určitou představu svého směřování, kde cítí, že tam to bude opravdový on, že tam bude vše prožívat autenticky. Je to něco mlhavého – já přesně nevím, za čím jdu. Ale dnes cítím, že pokud bych se chtěl osobně dál rozvíjet, dál posouvat svou identitu, tak ani tady v Praze k tomu nemám takový prostor. Pořád se tu totiž necítím úplně svůj, úplně svobodný. I proto, že po tom mém gay coming outu se pro mě kupodivu to nacházení autentického projevu nezastavilo.“

„Před pár lety jsem šel na průvod Prague Pride, před kterým někteří lidé řeší, co si na sebe vezmou a jak ventilovat celoroční frustraci z toho, že je ostatní lidé nechápou. Tehdy mě napadlo, že bych v tom průvodu mohl jít v sukni. Vzpomněl jsem si totiž, že když jsem byl malý, tak jsem měl u nás na vesnici nejlepší kamarádku, se kterou jsme si občas v létě potají hráli na módní přehlídku. Byli jsme u ní na zahradě, vzali jsme ze skříně její krásné šaty, oblékli si je a pak chodili a různě se nakrucovali. Vzpomněl jsem si, jak se mi to strašně líbilo, jak volně jsem se v tom cítil. Nelíbí se mi být extravagantní, a tak jsem si za podpory bývalé přítelkyně koupil černou sukni. Přinesl jsem si ji domů, zavřel dveře, vzal si ji na sebe a koukal do zrcadla. Já jsem byl tak šťastný! Strašně mi to slušelo! Nevím proč, ale cítil jsem se tak nadšeně, uvolněně a svěže, že jsem asi dvě hodiny tancoval po pokoji. A to mi k tomu ani nehrála žádná hudba. Od té doby mi bylo jasné, že to je něco, v čem se cítím dobře. A co bych chtěl nějak rozvíjet. Ale jak to udělat? Když na sebe člověk nechce upozorňovat, když chce zapadnout, když chce, aby ho ostatní brali vážně? Snažím se moc nečíst české noviny, a už vůbec se nedívat na komentáře pod články na internetu, protože se pak cítím strašně sám. Jde už jen o to, jakým stylem jsou články o LGBT napsané, jaký mají titulek. Je z toho vidět, že to ti lidé vůbec nechápou. Je tu znát velká nedůvěra k tématu ‚trans‘, i k transgender lidem, kteří nemají potřebu se nechat přeoperovat, ale kteří chtějí být určitým způsobem tou společností uznaní, kteří se chtějí určitým způsobem ve společnosti cítit. Nosit sukni nebo šaty by pro mě byla taková jednotlivost, ale zapadlo by to mezi další věci. Třeba, že se mi líbí takoví ti klasičtí maskulinní kluci, a že se vedle nich rád cítím jako ta jemnější bytost.“

/

„There is the constant debate – being gay, is it a choice or not? When you have the experience, a chance to compare your previous life that you lived according to conventions of the society, and your current life, when you feel authentic, self-content and satisfied, there’s no way back for you. My experience is that one has a certain feeling, certain idea of his direction in life, an idea of a place where you feel you could be true to yourself, where you could experience everything in an authentic way. It’s all very hazy – I don’t know exactly where I’m heading. But now I feel that if I wanted to continue with my personal development, to keep moving my identity forward, not even Prague gives me enough space to do that. Because I still don’t feel completely like myself around here, I still don’t feel completely free. It’s also because the fact that after my gay coming out, the discovering of a true self suprisingly didn’t stop for me.“

„A few years ago I went to a Prague Pride parade. Before it happens, some people always discuss what to wear, how to deal with the year-long frustration of being misunderstood by other people. At that time I thought of an idea of going in the parade in a skirt. I remembered that when I was little, my best friend in our village was a girl with whom we sometimes in summer secretly played a game of a fashion show. We were on her family’s garden, we used to take out her beautiful dresses out of the wardrobe, we put them on and then we went around and did the cat-walk. I remembered how much I liked it, how freely I felt back then. I don’t like being eccentric and so with the support of my ex-girlfriend I bough myself a black skirt. I brought it home, I closed the door, I put it on and I watched myself in the mirror. I was so happy! I looked so nice! I don’t know why but I felt so excited, so relaxed and fresh that I danced around the room for two hours. And there was not even a music playing. Since then it was clear to me that it was something I felt good at. Something that I would want to expand on. But how to do that? When I don’t want to draw attention to myself, when I want to blend in, to be taken seriously. I try not to read much of the Czech newspapers, and certainly not to read comments under articles on the internet, because when I do, I feel very lonely. Just from the way the articles about LGBT are written, from its headlines, is obvious that the people doesn’t get it at all. There is a big mistrust of the topic of transsexuality, including transgender people who do not feel a need to undergo a surgery but who want to feel in a certrain way in the society, who want to be accepted by it. Wearing a skirt or dress would be just one of the things for me but it would fit in among other things. Like that I fancy the classic masculine type of boys, that I like to feel as the more gentle being next to them.“