Powered by Seat

Archiv: Červenec 2017

HOPRG_2106a

„Jsem malá, ale mám krásný život. Nikdy jsem se z ničeho nestresovala. Hlavně díky rodičům – jsou velcí, zdraví, ale nikdy mi nedávali najevo, že jsem jiná než ostatní. Nikdy mi nedávali žádné úlevy. Když jsem někam nedosáhla, tak mi řekli, ať si nějak poradím sama. Jiné ‚malé lidi‘ jsem potkala až v dospělosti, kdy jsem přišla do Prahy a začala se motat okolo divadla – tehdy jsem si uvědomila, co mi tím ti rodiče dali. Znám totiž případy, kdy se k některým malým lidem jejich rodiče pořád chovají jako k dítěti: ‚Ťuťu, ňuňu.‘ To se pak na člověku projeví. Na mě sice neustále pořvávají děti, ale už to ani nevnímám. Jednou mě to ale rozesmálo. Dítě se ptalo maminky: ‚Proč je ta paní malá?‘. Ona mu říkala: ‚Nech toho, já ti to pak vysvětlím.‘ Po chvíli to dítě ale povídá: ‚A já už to vím!‘ To jsem se zastavila a schválně poslouchala, co řekne. ‚Ona nestihla vyrůst!‘“

/

„I’m little but I have a beautiful life. I’ve never been stressed from anything. It’s mainly because of my parents – they are big, healthy, but they never made me feel different. They treated me without any easements. When I couldn’t reach something, they told me to handle it on my own. I met other ‚little people‘ only as an adult, when I came to Prague and started to be active in theatre – it was then when I fully realized what my parents gave me this way. I know that parents of some little people treat them as children. When people do that, it affects you. I’m constatnly being shouted at by children but I don’t even notice anymore. But once it made me laugh: A child asked her mom: ‚Why is the lady so little?‘ The mom replied: ‚Be quiet, I’ll explain it to you later.‘ But after a while the child said: ‚Oh, I know why!‘ I stopped and listened with an interest. ‚She didn’t manage to grow up in time!’“


HOPRG_2105c

(2/2) „Jednou jsem si od lidí vyžebral šest stovek, říkal jim, že si za to chci půjčit kostým šaška a udělat lidem radost. Někdo mi věřil, někdo mi nevěřil, někdo dal, někdo nedal. Ale já si ten kostým fakt půjčil, chodil s ním po Praze, došel až na matějskou pouť. Dělal jsem radost dětem, dělal radost maminkám. Lidé mi cpali peníze horem dolem, ale já si ten den nevzal ani korunu. Řekl jsem si: ‚Dneska ne, dnešek potřebuji pro sebe.‘ A můžu říct, že když jsem viděl ty stovky radostných dětských očí, tak jsem si říkal, že asi nikdy nezažiju hezčí pocit. Láska k ženě nebo rodičovská láska je asi víc než to, ale tohle bylo moje maximum. Víckrát jsem to neudělal, bál jsem se, že to pokazím, ale tehdy jsem si řekl: ‚Tak, teď jsi na vrcholu. Nemusíš jít výš, zkus nejít níž, zkus to držet.‘ A tak to držím. Rozesmívám lidi, kteří nemají sebevědomí. Když jde pět holek a čtyři jsou krásné a jedna není, tak si toho všimnu a vědomě jdu za tou jednou a začnu si povídat s ní. Začnu jí říkat, že má krásné ruce. Ty holky se můžou zbláznit, srší blahem. Snažím se lidem dávat to, co nikdy nedostanou. Dál se pohybuju mezi bezdomovci a narkomany, dál od lidí beru drobné. Ale už ne tolik, protože mám občas brigády, vyndavám zboží z kamionů. Vydělám si za pár nocí čtyři tisíce, které mi stačí. Platím z toho pojištění a pár dluhů z minulosti. Dokud je teplo, tak spím ve spacáku, když teplo přestane, tak se neštítím a jdu spát do center mezi bezdomovce. Ti když pochopili, že jim chci pomoct, tak za mnou začali chodit a ptají se mě: ‚Co pro tebe můžeme udělat my?‘ Říkám jim: ‚Hele, pošli to dál. Až uvidíš mladýho kluka na nádraží, který přijede s pár korunama, krosnou a chutí na drogy, a bude chtít dobýt svět, tak ho zastav. Protože já jsem takový byl a skončil jsem špatně, stálo mě to život.‘“„Rodiče ode mě dali ruce pryč, nepomohli mi vůbec s ničím. Do vězení mi od nich nepřišel jediný pohled. Patřil jsem tam mezi lidi, kterým tam pošta nechodí – to byli bezdomovci, sígři z dětských domovů a já. Ale svoje rodiče bezmezně miluju. Nic na světě nemiluju jako je. Chci s nimi být, ale oni mi absolutně nevěří. Nevěří, že jsem čistý. Jednou jsme si volali. Zeptali se mě: ‚Tak co? Bydlíš? Můžeme se přijet podívat?‘ Já jim řekl: ‚Můžete se přijet podívat do parku, já od lidí seženu něco k jídlu, můžeme hezky posedět, seznámím vás s bezdomovci…‘ Než jsem to dořekl, tak jsem slyšel ‚tu, tu, tu, tu…‘. Mobilu už jsem se zbavil, nemám si s kým volat, ale tuhle fotku a povídání jim pošlu e-mailem. Stále se jim snažím dokázat, že žiju plnohodnotný život. Život, který jsem si vybral. Že není ničím špatný, že není ničím dobrý, že je takový, jaký je. A že by na mě byli hrozně moc pyšní, kdyby to všechno viděli.“

/

„Once I scrounged six hundred from some people, I told them that I wanted to rent a costume of a fool and make people happy. Some believed me, some not, some gave me money, some didn’t. But I ended up renting the costume, walked in it around Prague as far as the St. Matthew’s fair. I made a few kids and mums happy. People were giving me money but on that day, I didn’t accept even a penny. I told myself: ‚Not today, I need the day just for myself.‘ And I can say that when I saw the hundreds of joyful eyes, I thought I couldn’t be happier. A love to a woman or parental love might be more but that was my maximum. I didn’t do it again, I was afraid I could spoil it but I told myself: ‚Now I am on the top, I don’t have to climb higher, so try not to sink lower and try to hang in there.‘ And so I keep on hanging in there. I make people with low self-esteem laugh. When I see five girls walking, four of them are beautiful and one isn’t, I notice it and consciously approach her and start talking to her. I tell her she has nice hands. The girls go crazy, they’re buzzing with joy. I try to give people what they can’t get anywhere else. I live mostly among the homeless and drug addicts, I still beg for money. But not as much as in the past, I take seasonal jobs, I sometimes unload goods from trucks. I make four thousand in a couple of nights which is enough for me. This covers my insurance and some debts from the past. Until it’s warm weather, I sleep in the tent, when it stops I have no problem with sleeping in the shelters. When the homeless people understood that I want to help them, they started to come to me and ask: ‚What can we do for you?‘ I tell them: ‚Well, pass it on. When you see a young boy on the railway station who comes with a few crowns in his pocket, a big backpack and a lust for drugs, a boy who wants to conquer the world, stop him. Because I was like this and ended up badly, it cost me life.’”

“My parents gave their hands off me, they didn’t help me with anything. They didn’t even send me a postcard to the prison. I belonged to a group of people who didn’t get any mail – the homeless, thugs from children homes and me. But I love my parents unconditionally. I love them like anything in the world. I want to be with them but they don’t trust me. They don’t believe I’m clean. Once we spoke on a phone. They asked: ‚So? Do you have a place to stay? Can we come?‘ I replied: ‚Yeah, you can come to the park, I can get some food from the people, we can sit down, I introduce you to some of the homeless…‘ Before I finished my sentence, I had been able to hear the sound of a finished call. I got rid of my cellphone, I don’t have anyone to call. But I will e-mail them this picture and the story. I still try to prove them that I live a full life. That it’s the life that I’ve chosen. That it’s not bad or good, it’s the way it is. And that they would be very proud if they could see it all.”

__

Poprosil mě, abych uvedl jeho jméno / He asked me to state his name: Ondřej Král


HOPRG_2105a

(1/2) „Bylo mi třiadvacet, rozešli jsme se s přítelkyní, a tak jsem se rozhodl vzít krosnu a pár drobných a přijet do Prahy. Myslel jsem si, jak poznám naše hlavní město a jakou tady udělám boží kariéru. Dopadlo to tak, že namísto nějakých elit jsem se začal stýkat s lidmi po Václaváku a po nádražích, kde jsem zpočátku přespával. Začal jsem pít, začal jsem brát drogy – k těm jsem měl nakročeno, už když jsem přijel. Ze snu se stal zlý sen, noční můra. Když jsem si dal poprvé v životě heroin, tak mi bylo tak strašně špatně, že jsem si položil hlavu na koleje a čekal, až pojede vlak. Neuhnul bych, vlak musel zastavit. Pochopil jsem, že mě drogy začínají ničit. Začal jsem docházet na různé protidrogové kliniky, ale nikdo mi nedokázal pomoct. Protože pokud se člověk nechce změnit ve své hlavě, tak to nikdy nedokáže. Začal jsem ale chodit po ulicích a bavil jsem se s lidmi. Byť opilej, byť zdrogovanej. Vedl jsem různé depresivní řeči, neměl v tu dobu žádné sebevědomí, a ti lidé mi ho vraceli. Poslouchali mě a říkali: ‚Hele, vždyť ty seš vlastně chytrej kluk, proč děláš tohle a proč děláš tamto?‘ Často to začalo tak, že jsem jim řekl o drobné. Nikdy jsem ale neříkal: ‚Ahoj, já mám hrozný hlad, nemohl bys mi dát na housku?‘ Řekl jsem: ‚Ahoj, hele, já jsem alkoholik, beru drogy, nemohl bys mi pomoct s pár drobnými na to víno? Protože já jinak budu vzteklej a udělám nějaký průser.‘ Nakonec to tím průserem skončilo – začal jsem krást v krámech. Šel jsem na rok do vězení. Za krádež kávy za 79 korun. A za ublížení na zdraví. Chlap mlátil svojí ženskou u nonstop herny, já se na to nedokázal koukat, a tak jsem na něj nastoupil. Problém byl v tom, že ona s ním jela v drogách a podala na mě trestní oznámení. Když jsem se to dozvěděl, že půjdu sedět, tak jsem se začal hrozně bát. Ale to mi pomohlo zbavit se těch závislostí. Ve vězení drogy dostupné jsou, a jak jsem tam byl čistý, tak jsem viděl, jaké jsem byl zvíře, čeho jsem byl schopný. Najednou se mi začaly vracet různé vzpomínky, kdy jsem po ulicích řval na lidi ty nejhorší nadávky, kdy jsem byl úplně mimo. Když jsem se z vězení vrátil, tak jsem si řekl, že udělám všechno úplně jinak. Že začnu zase od té nuly. Že budu mluvit s lidmi a že když mi pomůžou, tak já pomůžu i někomu jinému. To znamenalo, že když mi pán dal padesát korun, tak jsem šel a za dvacet pět korun jsem koupil jídlo pro sebe a za dvacet pět jsem koupil jídlo pro nějakého feťáka, co se někde válel. Pak jsem si s ním sedl a řekl mu: ‚Hoď se mnou pár vět. Proč to bereš? Feťák mi řekl: ‚Ty o tom víš hovno!‘ Tak jsem mu ukázal díry v rukách, které mám – a že jsou velký. Říkám mu: ‚Hele, jde to změnit, nechceš to zkusit jinak a znova?‘ Stal se ze mě takový mezičlánek mezi lidmi, snažil jsem se sám sobě i jim pomoct. To bylo před rokem. Začínal jsem tak, že jsem s bezďákama chodil po popelnicích, ale donutil jsem je umýt si ruce. Nebo si vzít si v nemocnici rukavice, než se jde fárat. Donutil jsem streetworkery, aby ty rukavice rozdávali. Začalo mě to strašně naplňovat. Najednou jsem pociťoval štěstí, serotonin se mi hemžil v hlavě, jen díky tomu, že jsem viděl, že jsem někomu pomohl. Že chlap, který se včera opilej válel v hovnech, dnes seděl na lavičce a byl čistě oblečený. Pil stejný víno, ale už věděl, že když bude mít takhle vypito, tak by měl přestat. Nebyli to všichni, byli to někteří. Ale to, co jsem u těch některých viděl, mi začalo dodávat sebevědomí. Nastoupil jsem do práce, řekl si: ‚Jo, jdu do toho!‘ Ale v ten moment jsem se naprosto odřízl od lidí na ulici. A oni odřízli mě. Tři měsíce jsem pracoval, vydělával třicet měsíčně, ale nebyl se sebou spokojený. Začaly se mi vracet deprese, začal jsem chodit zpátky do hospody. Všechno to začalo směřovat zpátky ke dnu. A tak jsem dal výpověď a vrátil se k tomu, co mě dělalo šťatným.“

/

„I was twenty-three, I had just broken up with my girlfriend and so I decided to take a backpack and some money and go to Prague. I thought I would get to know the capital city and that I would make a great career around here. But instead of getting to know the elites, I started to get familiar with people from Wenceslas Square and railway stations where I used to sleep at the beginning. I started drinking a lot, I started taking drugs – I had already some experience with them when I arrived. A dream became a nightmare. When I took heroin for the first time, I felt so sick that I laid my head on a railway tracks and I waited for a train to come. I wouldn’t have dodged, the train had to stop. I realised that drugs were starting to destroy me. I started to going to rehab clinics but nobody was able to help me. Because as long as a man doesn’t want to change in his mind, he can never do it. I started going through the streets and I talked to people. Albeit drunk or high. I used to say all kinds of depressive things, I had no self-confidence at the time, but the people were giving me the self-confidence back. They listened to me and said: ‚But you’re a smart guy, why do you do this and that?‘ It often started with me asking them for a change. But I never said: ‚Hi, I’m so hungry, would you help me so that I could buy a bread?‘ I said: ‚Hi, I’m an alcoholic, I do drugs, would you help me with any change so that I could buy wine? Because if I won’t have it, I will get angry and get into some problems.‘ In the end I did – I started shoplifting. I went into a jail for a year. For stealing a pack of coffee that cost 79 crowns. And for the ‚harm to health’. A guy was beating his woman outside a nonstop gambling house, I couldn’t just look at it and so I approached him. The problem was that she was doing drugs with him and filed a criminal complaint. When I learnt that I was heading to jail, I got very scared. But it helped me to get rid off the addictions. Drugs are available in jail – since I was clean, I realised what a monster I used to be, what I had been capable of. Suddenly all kinds of memories started coming back to me. The moments when I screamed the worst insults at people in the streets, when it was not even me. When I returned from the jail, I told myself that I would do everything in a completely different way. That I would start from the scratch again. That I would talk to people and when they help me, I help somebody else. That meant that if a man gave me fifty crowns, I would buy something to eat for myself for twenty-five and used the other twenty-five to buy food for some junkie on the street. I sat down with him and asked: ‚Talk to me. Why do you take it?‘ The junkie told me: ‚You know shit about it!‘ And so I showed my the holes in my arms – and that they’re big. Then I told him: ‚Look, you can change it, don’t you wanna try it again and differently?‘ I became an intermediate between people, I tried to help them and to help myself. That was a year ago. I started by rummaging garbage cans with homeless people. But I made them wash their hands after that. Or to take gloves in the hospital before. I made street workers hand out the gloves. It was fulfilling. Suddenly I felt happiness, serotonin swarmed in my head, all this just thanks to seeing that I was helping someone. That a drunkard who lied around in his shit yesterday was suddenly sitting on a bench in clean clothes. He would drink the same wine but he knew when to stop. It wasn’t like that with everyone, only with some of them. But what I could see gave me self-confidence. I started a job, told myself: ‚Yeah, let’s do it!‘ But then I got completely cut off off the people in the street. And they cut me off as well. I worked for three months, made 30k a month but wasn’t satisfied with myself. My depressions came back, I started drinking again. It all started going down back to where I was. So I resigned and got back to what made me happy.“

__

Poprosil mě, abych uvedl jeho jméno / He asked me to state his name: Ondřej Král


HOPRG_2104e

(2/2) „Odpoledne mi to volala kamarádka. Nechtěla jsem tomu věřit. Říkala jsem si: Kde je? Furt jsem mu volala, říkala si, že je zraněný v nemocnici. Snažila jsem si namluvit si různé věci. Po čase jsem si řekla: Dobře, jestli zemřel, tak ho ale chci vidět. Potřebovala jsem vidět jeho tělo, vidět, že nedýchá. Bylo to poprvé, kdy jsem se setkala s mrtvým člověkem. Paradoxně mu to hrozně slušelo.“

„Existuje spoustu duchovní literatury, kde se říká, že se všechno děje z určitého důvodu. Mně bylo devatenáct a absolutně jsem nevěděla, co mi to má říct. Ani jsem nevěděla, jak se má člověk chovat, když o někoho přijde. Bylo to hrozně matoucí. Nejdřív jsem řvala, hulákala. Nevěděla jsem, co cítím. Pět dní v kuse jsem brečela, až mě z toho bolel mozek. Lidé z mého okolí se ke mně začali chovat úplně jinak. Nevěděla jsem, jaký pocit v sobě chci upřednostit. Jestli se mám pohroužit do sebe, nebo jestli bych měla být silná a jít dál. Od své rodiny jsem cítila podporu, ať jdu dál – snažili se mě odvádět od myšlenky, že jsem o něj přišla –, ale vnitřně jsem tehdy cítila, že chci být s jeho rodinou a ten smutek si prožít. Měla jsem potřebu si ho představovat. Hmotně, fyzicky. První měsíc jsem ho v mysli neustále objímala – pořád jsem si pamatovala ten pocit, to, jaké to bylo. Cítila jsem jeho vůni, celkově jsem hodně jsem vnímala jeho přítomnost. Silně jsem cítila, že mě pozoruje. Byl to chlap, žárlil, takže vždy, když jsem potom byla v přítomnosti někoho, o kom jsem věděla, že ho neměl rád, tak mi bylo jasné, že se mu to nelíbí. Pokud šlo o to, co bych měla dělat dál, tak jsem absolutně neměla vlastní úsudek. Lidé vám v takové situaci říkají různé věci, snaží se vám pomoci. Na mě nejvíc působilo, když mi někdo řekl: ‚Tak by to on chtěl.‘ A já věděla, že on chtěl, abych dál studovala. Nedávno jsem se vrátila z Holandska, z Erasmu.“

„Změnil se mi pohled na smrt. Nikdy jsem z ní neměla vyloženě strach, ale dnes mám pocit, že i kdyby se mi něco stalo, tak to bude v pořádku. Přestože teď už jeho přítomnost tolik nevnímám, tak vím, že už tam někde je. Takže vím, že mi tam nebude špatně.“

/

„A friend of mine called me the news in the afternoon. I couldn’t believe it. I thought: Where is he? I kept on calling his number and I said to myself that he was probably injured, lying in a hospital. I tried to convince myself of all kinds of things. After some time I thought: Alright, but if he’s dead, I want to see him. I needed to see his body, to see that he’s not breathing. It was the first time I saw a dead person. Ironically, he looked very handsome.“

„There is a lot of spiritual literature which says that everything happens for a reason. I was nineteen and I had absolutely no idea what it should tell me. I didn’t even know how one should behave when a close person dies. It was very confusing for me. At first I just screamed. I didn’t know what I felt. I cried for five days straight until my brain hurt. People around me started to treat me in a completely different way. I didn’t know what feeling I wanted to give preference to inside of me. If I should get immersed into myself or if I should rather be strong and go on. I felt that my family wanted to support me in going forward – they were trying to distract me from the thogh that I lost him – but inside I felt that I wanted to spend time with his family. To experience the grief. I had a need to visualise him. In a corporeal, physical way. In the first month I used to hug him all the time in my mind – I still remembered the sensation. I could smell his scent, I was aware of his presence a lot. I strongly felt that he observed me. He was a guy, he was jealous, and so every time I was around somebody he was not fond of, I knew he didn’t like it. As for my plans for the future, I had absolutely no idea. When you get into such situation, people try to help you and tell you all kinds of things. What worked the best on me whas when somebody said: ‚He would wanted it this way.‘ And I knew that he wanted me to keep studying. Recently I came back from the Netherlands, from the Erasmus programme.“

„I see death differently now. I was never scared of it but now I feel that even if something happened to me, it would be alright. Even though I don’t sense his presence that strongly anymore, I know he’s somewhere up there. And so I know that it won’t be a bad place for me.“


HOPRG_2104a

(1/2) „Byla to moje první láska. Byl z vesnice, já byla z vedlejšího maloměsta, takže jsme o sobě v tom našem malém světě věděli. Potkali jsme se, klasicky, na diskotéce. Respektive na jednom festivalu, kde hrála hrozná hudba. Ale my na maloměstě chodíme na akce ne kvůli jejich kvalitě, ale abychom se viděli s lidmi. Já ho tam zahlédla a vzpomněla si, že jsme spolu jezdili vlakem. Přišla jsem za ním, šli jsme na tu diskotéku a celou cestu jsme si povídali. A on se za pár dní ozval. Přestože jsem ho oslovila já, tak jsem byla ta, kdo ho měl víc na háku. Na začátku furt psal a psal a psal, já furt nechtěla, nechtěla, nechtěla. Až jsem jednou řekla: ‚Tak dobře!‘ Šli jsme na rande a tak to celé začalo. Byli jsme spolu čtyři roky. Během té doby jsme se na čas i rozešli – myslela jsem, že chci mít větší svobodu –, ale pak mi bez něj bylo hrozně smutno. A on byl neuvěřitelné vytrvalý. I když jsem byla protivná – a sama věděla, že jsem protivná –, tak za mnou stejně přišel a snažil se mě rozveselit. Chodila jsem na střední, bydlela na intru, byla vystresovaná, neustále řešila písemky a často neměla vůbec náladu na jeho povídání o tom, co během dne prožil. Ale on stejně povídal a usmíval se. Tehdy už pracoval – školy ho vůbec nezajímaly, chtěl vždy dělat rukama. V tom mě hodně vzdělal. Ukázal mi, jak vypadá vesnický život – poprvé jsem se s ním projela na traktoru, naučil mě, jak se králíci stahují z kůže, nebo že se dá všechno možné opravit. Také mi ukázal sílu rodiny. Oni se doma v jednu chvíli dokázali seštěkat jak psi, ale přitom věděli, že se strašně milují. A bylo to vidět. Kdykoliv se dostali do nějakého konfliktu, třeba i banálního, kdy do sebe s někým strčili někde na akci, tak se za sebe bráchové postavili. To pro mě byl strašně silný pocit.“

„Poslední noc, co jsme spolu prožili, byla skvělá. Celou jsme ji propařili. Nad ránem jsem šli z diskotéky, svítalo. Byl tam i můj nejlepší kamarád z dětství se svojí holkou. Chodili jsme ulicemi, povídali o blbostech. Pak jsme došli domů a leželi vedle sebe. On když se opil, tak do mě hodně šil, ať se rozhoupu ohledně našeho budoucího života. Nebylo to tak, že by si přede mě kleknul a požádal mě o ruku, ale vlastně mi to tak připadalo. Mě ale za dva dny čekala maturita, takže jsem o budoucnosti zatím vůbec nechtěla přemýšlet. Usnuli jsme a on v poledne odjížděl domů – odpoledne měl fotbalový zápas. Hrozně se mu nechtělo, já mu říkala, ať zůstane, ať jeden zápas vynechá. Ale nakonec nezůstal. Na zápas jeli odpoledne v dodávce – jedenáct chlapů, on seděl vedle řidiče. V jednom místě byla nezpevněná krajnice, kolo jim zapadlo do kanálu, převrátili se a on jako jediný zemřel.“

/

“He was my first love. He came from a village, I was from the neighbouring town so we had known about each other in our little world. We met – classically – at a disco. To be more precise, at a festival with terrible music. But when you live in a small town, you don’t go to such event because of their quality but to meet other people. I saw him there and remembered we used to take the same train. I approached him, we went to the disco together and talked all the way. Then he called after a few days. Even though I was the one who approached him at first, I had the upper hand. At the beginning he used to text me all the time and I played hard to get. But then I said OK. We went for a date and so it started. We were together for four years. We split up once at a time – I thought I needed more freedom – but then I felt sad without him. He was really persistent. Even when I was grumpy – and I knew I was – he was the one who would come to me and tried to make me happy. I was at high school, stayed at a boarding house, was stressed out, thought about tests and exams all the time and sometimes didn’t feel like talking about how our days passed by. But he would talk and smile. He had a job at that time – wasn’t interested in schools, wanted to work with his hands. In this he really inspired me. He showed me how the rural life looked like – I rode a tractor with him for the first time, showed me how to skin off a rabbit or what can be repaired. He also showed me the power of family. They were able to have really harsh arguments at home but at the same time they knew they loved each other. At it was obvious. Whenever one of them got into a conflict, even a banal one, the brothers stood up for each other. That was a very strong feeling for me.”

“Last night when we were together was great. We partied all night long. On our way back home early in the morning, the sun was setting up. My best childhood friend and his girlfriend were there, too. We wandered in the streets and talked about silly stuff. Then we came home and lied next to each other. When he got drunk, he was kind of pushy about our future. It wasn’t like he would kneel in front of me and proposed but it seemed like it. I was about to take the graduation exams in a few days so I didn’t want to think about future at all. We fell asleep and he left around noon – he had a football match in the afternoon. He didn’t want to go, I told him to stay, to miss the match. But he didn’t stay. They went to the match in a van – eleven guys, he sat next to the driver. They got to a part where the road wasn’t strengthened, the wheel got into a sewer, they turned all around and he was the only person who died.”


HOPRG_2102a

„Měli jsme velké hospodářství na Vysočině. Můj otec zemřel, když mi bylo šestnáct let, v době, kdy jsem snil o tom, že půjdu k letectvu – ještě mám doma odznáček Masarykovy letecké ligy, kam jsem se hlásil. Dnes jsem čtyřiadevadesátiletý dědek, ale pořád mě baví se dívat, kdykoliv nade mnou něco proletí. Máma ale tehdy řekla: ‚Žádné letectvo, tady máš hospodářství, budeš se starat!‘ A tak jsem se staral. Zpočátku dost nerad, i jsem za války s dvěma kamarády téměř utekl na Západ. Když jsme se ale dostali na polské hranice, tak jsem jim řekl: ‚Kluci nezlobte se! Já bych strašně chtěl jít s vámi, ale mám tady mámu, nemůžu ji tu nechat.‘ Svědomí mi to nedovolilo. Já se tedy vrátil, ale oni se do té Anglie opravdu dostali. Oba je vzali k letectvu a nakonec opravdu lítali nad La Manche. Jednoho z nich tam sestřelili, má v Humpolci pomník. Maminka mi o pár let později také zemřela a mě na konci války Němci nasadili, spolu s třiadvaceti tisíci jinými, na kopání zákopů v Rakousku. Tam to bylo také hrozné. Jak každý člověk mého věku říká, že by si zas přál být mladý, tak já ne. Nechtěl bych svůj život prožít znovu.“

„Měl jsem souseda, který měl na štítě domu čtyřlístek. To byl takový člověk, co neustále převlékal kabát – přišli Němci, byl hned u Němců, přišli komunisti, byl hned u komunistů. Hned po převratu v roce 1948 začal jezdit na okresní úřad a stal se z něj místní agronom. Rozepisoval lidem dávky – kolik mají dodávat čeho, co smí a nesmí zasít, prodat. Ti, kdo měli menší výměry hospodářství, těm nenapsal nic, ale ti, kdo vlastnili větší pozemky, dostali nesplnitelná čísla. Aby jim mohli začít sázet pokuty, aby je mohli zavřít. Aby ty takzvané ‚kulaky‘ mohli odstranit. A já byl jeden z nich. Nenáviděný. Přestože toho naše rodina pro lidi v obci tolik udělala. Před válkou i za války. Vzpomínám si například, že jsme chodili k jednomu krejčímu, který měl tři syny. Jelikož jsme měli až osm kila másla týdně, tak jim ho matka levně prodávala. A oni byli úžasně ochotní. Ale když přišli komunisti, tak ti jeho synové byli najednou na Národním výboru, najednou to byli komunisti jako řemen. Já brzy dostal ohromné smyšlené pokuty – padesát tisíc, dvacet tisíc, osm tisíc, ještě mám ty papíry doma. Byl jsem mladý, takže jsem si to nebral tolik do hlavy, ale mnoho z těch, kdo měli v okolních obcích velká hospodářství, si vzali život. Takové peníze samozřejmě nikdo neměl. A tak k nám jednoho dne synové toho krejčího přišli a začali zapisovat, co vlastníme. Přišli zabírat. Pamatuji, že jsem tam měl starou konev od mléka, kde jsem uschovával vyjetý olej. I tu zapsali. Tomu jsem se musel až smát. Sebrali úplně všechno. Já jsem předtím ještě zkoušel některé ty dluhy splatit – odjel jsem pracovat na Šumavu, sváželi jsme dřevo. Ale když jsem se vrátil, tak jsem na místě našeho domu našel tři holé zdi. Komunisti zakládali zemědělská družstva, a tak tam svedli veškerý dobytek a udělali si z toho úřad. Než to všechno přestěhovali k jednomu mlynářovi z vedlejší vesnice, který vlastnil ještě o dvacet hektarů víc než my. Tehdy jsem se na tu zříceninu domu díval a napadlo mě, že si ten výjev nakreslím. Ten mám také uschovaný. Napsal jsem si na něj: ‚Vítáme tě v tvém rodném domě!‘ Ale nebral jsem to tragicky. Kdybych to tragicky bral, tak bych tu s vámi dnes neseděl. Říkal jsem si, že proti tomu nic nezmůžu: ‚Nějak bylo, nějak bude, zase se nějak protluču.‘ Můj tchán mi jednou říkal: ‚Já v té době seděl v kanceláři, já nevím, že by se něco dělo!‘ Všechno to šlo mimo něj. A to ani nebyl ve straně. Říkal: ‚Co mi to tady vypravuješ, pro mě to jsou pohádky!‘ Pro někoho pohádky, pro mě to byl život. Dům jsem během několika let celý zrekonstruoval, ale v třiapadesátém mi nakonec sebrali i ten. Řeknu vám, co jsem asi ještě nikdy nikomu neřekl: Tehdy jsme s pár kamarády měli i nápad, že bysme toho agronoma odstřelili. Jezdil na motocyklu do města na úřad a my, že si na něj počkáme. S puškou. Nakonec jsem si řekl: ‚Ne, já mu život nedal, nesmím mu ho brát.‘ Dodnes jsem za to rád. Je zajímavé, že ten můj pozemek dnes vlastní jeho vnučka, koupili to za pár haléřů. Mně tam zbyl kousek země, sto osm metrů meze, a tak tam občas zajedu. Teď zrovna ten můj rodný dům rekonstruují. Jednou jsem se tam zašel podívat. Ta paní říkala: ‚Co tady děláte?‘ Já říkal: ‚A co vy tady děláte?‘“

/

“We used to have a big farm in the Czech Highlands. My father died when I was sixteen, at a time when I dreamt of joining the air forces – I still have a badge of the Masaryk aircraft which I applied to at home. I’m ninety-four years old now but I still enjoy looking up when I see something flying above me. Back then, my mum told me: ‘No air force, there is your farm you have to take care of!’ So I did. At first I didn’t like it, I even wanted to run away to the West with two friends of mine during the war. When we reached the Polish borders, I told them: ‘Guys, I’m sorry! I would really love to go with you but my mum lives here and I can’t leave her.’ My conscience didn’t allow me. So I went back but they eventually reached England. Both joined the air force and both used to fly over the La Manche channel. One of them got shot down, he has a memorial in Humpolec. My mum died a few years after that and I was sent by the Germans to Austria for digging trenches as forced labor at the end of the war. That was horrendous. When people say they would like to be young again, I wouldn’t. I wouldn’t like to go through my life again.”

“I used to have a neighbour who had a four leaf clover on the gable of his house. It used to be that kind of person who used to change coats constantly – the Germans came, he joined them, then there were Communists, he joined them right away too. After the coup in 1948 he stated going to the municipal office and he became a local agronomist. He had to assign rations to the people – how much they should deliver, what should be sown and hat not, how much to sell. Those who had a lower acreage didn’t get anything but those who owned bigger areas were assigned unreachable numbers. So that they could be fined and put behind bars. So they could get rid of the so called ‘kulaks’. And I was one of them. The hated. Even though our family used to do so much for the local community during the war, and also before it. I remember that we used to come see a tailor who had three sons. Because we had up to eight kilos of butter weekly, my mum sold them some under very good conditions. And they felt so obliged! But when the Communists came, the sons got high position at the national committee, suddenly they were hard-core Communists. And I got ridiculous fines – fifty thousand, twenty thousand, eight thousand, I still have those pieces of paper at my place. I was young so I didn’t take it so much to heart but many many local farmers took their lives. Because no one had that much money. So one day the sons of the tailor came to us and started writing up all we had. They came to take our property. I recall I had an old milk jug where I stored old motor oil. They put it on their list as well. I had to laugh. They took everything. I tried to pay back some of the debts – I went to Šumava for work, we gathered wood. But when I came back I found just three bare walls. The Communists used to found agricultural cooperatives and so they took all the livestock in there and remade it into a bureau. Then they all took it to a miller from the neighbouring village, as he owned twenty hectares more. I remember looking at the ruin, I had an idea of drawin a picture of it. I still have it by me. I put down on it: ‘Welcome to your native house.’ But I didn’t take it tragically, I wouldn’t be sitting here with you now if I did. I told myself that I couldn’t do anything about it: ‘What will be, will be, I will get by somehow.’ My father-in-law told me once: ‘At that time I used to sit in an office, didn’t have an idea that there was something going on.’ It all passed by him. He said: ‘What are you telling me, it’s just some made-up stories!’ For some made-up stories, for me it was my life. I reconstructed the house, it took several years, but they eventually took it away from me in 1953. I will tell you something I haven’t told anyone so far: At one point, I even had a plan with some of my friends that we would take the agronomist down. He used to take a motorcycle to the town so we were thinking about waiting for him. With a gun. Eventually I decided not to: ‘I didn’t give him the life, I shouldn’t take it from him.’ Today I’m happy that I decided so. But it’s interesting that his grand-daughter is the one who owns my former land these days, they bought it for some pennies. I still have a strip of land in the area – one hundred and eight metres of balk – so I go there from time to time. They are just reconstructing my native house. I once went there. The woman said: ‘What are you doing here?’ And I replied: ‘And what are you doing here?’


HOPRG_2101a

„Před lety jsem si zvykl chodit na Kolbenku, na blešák. Jsem muzikant, takže občas jsem tam našel nějaký hudební nástroj, jindy jsem se jen přehraboval různými zajímavými artefakty. Jednou jsem takhle narazil na starý, prázdný sešit. Pěkně vázaný, se čtverečkovaným papírem uvnitř. Přestože byl snad z 20. let, tak byl hezky zachovalý. Když jsem si ho ale přinesl domů a otevřel ho, tak jsem zjistil, že do něj nedokážu nic napsat. Říkal jsem si, že nemá smysl, abych tam psal nějaké svoje pokusy o básničky nebo abych si z toho udělal deník. Ten sešit vypadal, že tady ještě dlouho bude, a tak mi přišlo, že by to chtělo nějaký trvanlivější obsah. Univerzálnější informaci. Několik let mi ležel na poličce u počítače – nevěděl jsem co. Až jsem ho jednoho dne tak nějak spontánně vzal a plnícím perem do něj napsal ‚Do, Re, Mi, Fa, Sol, La, Si‘, solmizační slabiky. Což je kód z 11. století – říkal jsem si, že ten už se ukázal být dotatečně trvanlivý. Nejdřív jsem to napsal v řádku, potom ve sloupci, pak jsem začal vyplňovat vznikající čtverec. Přišlo mi to vtipné a začal jsem si uvědomovat, kolik různých kombinací těchto slabik je možné vymyslet a do toho sešitu napsat. Celé léto jsem potom ten sešit nosil u sebe a popisoval ho. Jel jsem kombinatoricky, sedm na čtvrtou, všechny kombinace. První kapitola byla ‚Do-Do-Do-Do‘, ‚Do-Do-Do-Re‘, ‚Do-Do-Do-Mi‘, a tak dále. Jako v Rumburakovi, když počítač hledá zaklínadla: ‚Hubero kororo‘. U těch různých kombinací mi to vyhazovalo všemožné slovní asociace a také jsem po čase zjistil, že z toho jdou vytvářet různé grafické motivy. Nakonec jsem popsal celý sešit, snad sto padesát stran. Původně jsem si myslel, že to bude jen taková estetická věc pro mě, ale jelikož jsem to často psal někde mezi lidmi, v parku i hospodě, tak to dopadlo jinak. Byl to jeden z těch případů, kdy se zdánlivě iracionální a nesmyslné chování začne samo rozvíjet a někam nepředvídatelně směřovat. Spousta lidí mi koukalo přes rameno a různě mi to interpretovali – v jedné hospodě seděl zeměměřič a tvrdil, že to jsou souřadnice. Také jsem zjistil, že mě podle toho baví hrát, což zas začalo zajímat další lidi. Nakonec jsem se rozhodl, že to vydám tiskem – což obnášelo, že jsem to celé přepsal do excelových tabulek. Mohl jsem to jednoduše vytvořit pomocí pár počítačových funkcí, ale bylo zajímavé přistoupit k tomu jako k rukopisu. Včetně toho, že tam při přepisu vznikly různé chyby. Takže – vyšlo to, vyšly na to různé ohlasy a recenze, dostalo se to k lidem z Archivu výtvarného umění, rukopis byl vystaven v DOXu jako autorská kniha. Pak jsem také uspořádal několik koncertů, například v Libeňské synagoze. V Maďarsku, kde mají s těmi slabikami spojená i gesta, z toho vznikl takový ‚ruční balet‘. Nakonec jsem se s tím dostal i na festival experimentální literatury do Krakova a různá literární média se mě začala ptát, jestli nemám ještě nějaké další texty. Takže mně se tímhle způsobem omylem zrodila kariéra experimentálního básníka.“

/

“A few years back I got used to going to a flea market in Kolbenka. I’m musician and I found some music instruments there, or I just dug through some interesting artefacts. Once an old and empty notebook popped on me. It had a nice binding, with squared paper sheets inside. Even though from the 1920s, it was was well-preserved. When I brought it home and opened it, I realised I couldn’t write down anything. There was no point in putting in either some silly poetry experiments of mine, or to use it as a diary. The notebook looked as if it was gonna be around for some time so I thought it deserved a more permanent content. A universal piece of information. It lay on a shelf by my computer – I didn’t know what. But then, one day I just took it and spontaneously wrote down: ‘do, re, mi, fa, sol, la, ti’, the solfa syllabi. Which is a code from the 11th century – I though that one turned out to be quite permanent. At first I wrote it into a row, then into a column, then I started filling in the arising square. I found it funny and thanks to it I started realising how many various combinations is there and how many I can put down into this notebook. The whole summer I was carrying the notebook with me and wrote in it. I did it in a combinatorial way. The first chapter was ‘Do-Do-Do-Do‘, ‘Do-Do-Do-Re‘, ‘Do-Do-Do-Mi‘ and so on. As in the Rumburak series when the computer looks for magic formulas: ‘Hubero kororo‘. There were various verbal associations and I also found out that I could create diverse graphic motives. Eventually I wrote all over the notebook, one hundred and fifty pages I think. Originally I thought it was going to be an aesthetic thing for me but because I wrote among people, in parks and in pubs, it turned out differently. It was one of those cases when seemingly irrational and nonsense behaviour starts to develop and aim at something on its own. A lot of people peeked over my shoulders and interpreted what they saw – a geodetist claimed those were coordinates. I found out I ended playing according to it, which attracted other people. Eventually I decided to publish it in print – which meant transcribing everything into excel sheets. I could have created it with a few computer functions but it was interesting to approach it as a manuscript. Including the mistakes which were made in the meantime. So – it worked out well, there were some reviews and accolades, it reached people from the Art Archive and the manuscript was exhibited in DOX as an authorial book. I organised several concerts, for example in the Libeň synagogue. In Hungary where they have syllabi connected to gestures there was a ballet made. I got into a festival of experimental literature in Crakow thanks to it and various literature media started asking me if I had any other texts. So this is how my career of experimental poet started by mistake.”

__

Jan Faix: Solmizační variace (listování rukopisem)


HOPRG_2100a

„Přemýšlím o dítěti, o tom, že bych ho ráda měla. Už na tom pracujeme, a tak si říkám, jak to všechno bude. Není to jednoduché, v mém věku. Je mi třicet sedm. Ale to, že dítě chci, že na něj jsem připravená, vím už asi deset let. Ale prostě mi k tomu chyběl partner. Mnoho mých kamarádek má stejnou zkušenost – najít po třicítce chlapa, který na člověku nebude totálně závislý, který vás bude mít rád a bude s vámi chtít mít děti, to je snad umění. Přijde mi, že takoví chlapi už jsou všichni oženění. Já vždy narazila buď na takové, kteří na mně byli hrozně závislí a uzurpovali můj vnitřní život – u jednoho jsem měla pocit, že mě tak moc potřebuje, že jsem jen čekala, kdy na mě začne čekat před prací –, a nebo na takové, kteří se nechtěli vázat. Ti s vámi rádi zajdou za zábavou, vyjedou na víkend, ale neexistuje s nimi žádné ‚my‘ a už vůbec ne nějaké dítě. Nedomlouvají si nic moc dopředu. Když zrovna mají náladu, tak vám napíšou: ‚Co děláš dneska?‘ Po čase jsem se cítila tak trochu jako prostitutka. Takovým chlapům se snad ani nevyplatí ty intimní okamžiky svěřit. Ale je to složité, ženská má také svoje potřeby.“

„Trápí mě, že jsem včas nepochopila, že život je docela krátký. Táhne mi na čtyřicet a já pořád nemám dítě a nejsem vdaná. Mám dnes pocit, že do třicítky jsem potkávala velice slušné chlapy, ale neuvědomovala jsem si to. Každý má nějaké chyby – měla jsem být kdysi nadšená už jen z toho, že měl nějaký chlap zájem o rodinu a že byl hodný. Dnes vím, že není na co čekat. Kdo vybírá, ten přebere, lepší to nebude. Mívala jsem pocit, že si věci stačí dobře promyslet a bude to. Ale zjistila jsem, že to tak není. Přestože mám všechno už dlouho jasné, tak tu teď s vámi sedím a brečím. Sama jsem z toho překvapená. Mám se dnes dobře, mám všechno, co bych mohla chtít, ale necítím se šťastná. Nevím, čím to je. Jestli je to tím, že mi chybí to dítě, nevím. Přijde mi, že dříve jsem byla bezstarostná, nic mě netrápilo. Dnes mě trápí spoustu věcí. Daleko víc očekávám od přítele. Myslím, že je to dobrý přítel, ale pořád čekám víc. Víc lásky. On je takový studený čumák. Třeba mi doteď neřekl, že mě miluje. Přestože jsme spolu déle než dva roky, přestože se plánujeme vzít, přestože spolu plánujeme rodinu. Nikdy mi to neřekl. A mně to asi chybí. On tvrdí, že to nemá v sobě, že to nikdy nezažil, že to neumí cítit. Já nevím, podle mě to umí cítit každý. A už vůbec nevím, jestli je dobrý nápad pořizovat si dítě s někým, kdo mě nemiluje.“

/

„I think about a child, about having one. We’ve been working on it and so I wonder how everything will work out. It’s not easy, in my age. I’m thirty-seven. But it’s been ten years since I started to feel that I want a child, that I’m prepared for it. But I simply missed a partner for that. Many of my female friends have the same experience – it feels like a special skill to be over thirty and to find a guy who wouldn’t be totally dependable on you, who would love you and want a child with you. It feels like all guys like that have already married. I always used to meet either the kind of guys who were really dependable on me, who used to usurp my inner life – with one of those I had a feeling that he was very close to wait for me infront of the buidling where I worked – or the kind who doesn’t want to commit to a relationship. Such guys are happy to go out with you, to go on a weekend trip, but there’s no ‚us‘ for them, and definitely no baby. They don’t really plan ahead. When they’re in the mood, they text you: ‚What are you up to tonight? ‚ After some time I felt almost like a prostitute. I don’t think it’s even worth sharing the intimite moments with such guys. But it’s complicated, a girl also has her needs.“

„I’m sorry that it took me such a long time before I understood that life is quite short. I’m almost forty, I don’t have a child yet and I’m not married yet. Now I feel that before I was thirty, I used to meet very decent guys. But I didn’t realize it. Nobody’s perfect – I think I should have been impressed by the fact that a guy was nice and that he was interested in having a family. Now I know that it doesn’t make sense to wait. The ones who hesitate end up without any options. It won’t get any better. I used to think that if I had had a clear idea of things, everything would have been alright. But I found it’s not like that. Even though I’ve had my priorities straight for a long time, I’m now sitting here with you, crying. I’m quite surprised by it myself. I’m doing fine, I have everything that I need, but I don’t feel happy. And I don’t know why. It may be because I miss having the baby, I don’t know. I feel that I used to be so carefree, there was nothing that bothered me. Now a lot of things do. I expect more from my boyfriend. I think he’s a good boyfriend but I keep expecting more. More love. He’s like a cold fish. He still hasn’t told me that he loves me. Even though we’ve been together for two years, even though we plan a wedding, even though we plan to start a family. He never told me. And I guess I miss it. He says that he doesn’t have it in him, that he never experienced it, that he’s not capable of feeling it. I don’t know, I think everybody is able to feel that. And I really don’t know if it’s such a good idea to have a child with someone who doesn’t love me.“


HOPRG_2099c

„Přemýšlím o korelaci mezi složitým a jednoduchým. Třeba v oblastech politiky nebo kultury, kde je dnes tendence věci zjednodušovat, což ovlivňuje to, jak lidé vnímají svět okolo sebe. Děsí mě taková ta ‚buzzfeed‘ vrstva masové kultury, která funguje způsobem: Like‚ dislike. Už dávno to není jen na internetu, ale v celém vnímání světa. Něco se ti líbí anebo nelíbí, nic mezi tím. Ale tak jednoduché to přeci není, těch emocí, otázek a informací je mnohem víc. Mně přijde, že jednoduchost je poměrně nebezpečná věc. I ve vztazích mezi lidmi. Ale vždy je jednodušší si něco zjednodušit. Jakmile něco rozdělíš na černé a bílé, tak máš hned po problému. Když si všímáš i kontextu a různých detailů, když se snažíš vcítit i do pozice druhého člověka, tak je hned všechno hrozně složité. Ale je to upřímnější. Takže neustále vybírám mezi nekonečným zpochybňováním všeho a ‚štastnějším životem‘, který vidím u některých svých známých, kteří mají ve věcech jasno. Nesnaží se koukat do hloubky. Někdy mi přijde, že ta hloubka není ničím užitečná, ale přijde mi, že jde hlavně o to, jakou má člověk představu sám o sobě. Můžeš si vytvořit hotový obraz sebe sama – víš, jak funguješ v takové a takové situaci, jaký máš názor na to a na tohle, a jedeš si v tom. Když se sejdeš s kamarády, kteří to mají stejně jako ty, tak vaše komunikace funguje podle předem daných šablon. To podle mě není dobré. Myslím, že člověk by měl neustále zpochybňovat všechno, co ví, a všechno, co je zvyklý cítit. Jakmile já mám pocit, že o sobě vím úplně všechno, tak se někam zavřu, s nikým se nescházím, a třeba měsíc strávím o samotě. To je dobrá mentální hygiena. Většinou si pak vzpomenu, že jsem někdo úplně jiný, než jsem si myslela.“

/

„I’ve been thinking about a correlation between simple and complex. For instance, the fields of politics or culture with their conteporary tendencies for the simplification of things that affects the way people see the world around them. I’m terrified by the ‚buzzfeed‘ layer of mass culture that works in either ‚like‘ or ‚dislike‘ way. It’s not only on the internet anymore, it gets into the whole perception of the world. You either like something or you dislike it, there’s nothing in between. But it’s not that simple, is it? There are many more emotions, questions and information. I think that simplicity is quite dangerous. Even in human relationships. But it’s always more simple to simplify things. When you sort it out into black and white, the problem is gone. When you pay attention to the context and various details, when you try to put yourself in other people’s shoes, everything gets very complicated. But more honest. And so I keep choosing between the endless questioning of everything and the ‚happier life‘ that I see some of my acquaintances lead. Because they have a clear idea how things are. They don’t try to see the depth of things. Sometimes I think that the depth is useless but the essential thing is how one thinks about him- or herself. You can create a complete image of yourself – you know what you are like in this or that situation, what’s you view on this or that topic, and you just go with it. When you meet with your friends who have it the same way, your communication works according to predefined patterns. For me, that’s not good. I think that one should constantly question everything he knows, everything he feels. As soon as I feel that I know everything about me, I hide somewhere, I don’t meet anybody and spend a month alone. That’s a good mental hygiene. It usually happens that I remember that I’m a completely different person than I thought.“


HOPRG_2098a

„V roce 1970 jsem odešla z republiky. Během dvou let, které tomu přecházely, mi zemřeli oba rodiče, kteří za socialismu dost trpěli. Můj otec byl ve své profesi vysoce postavený, ale komunisté ho donutili jít v pětapadesáti do penze. A žádnou penzi mu nedali. To byla rána pro celou rodinu. Babičce už dříve sebrali dům, pocházela z částečně německé rodiny. Vždy nám dětem říkala: ‚Nejlepší by bylo, kdybyste se odstěhovaly do Vídně.‘ Což tehdy už normálně nešlo. Ale od babičky a od rodičů jsme měly ‚kapitalistickou‘ výchovu z doby První republiky, kdy hodně cestovali po Evropě. Ve škole jsme zas slýchaly o socialismu, a tak jsme byly vnitřně takové rozpolcené. Žili jsme v Brně a myslím si, že jsme se sestrami v dospívání ničím přímo netrpěly, rodiče se snažili, abychom nestrádaly. Ale jednou za čas se vždy něco objevilo – že jsme z buržoazní rodiny, že máme rezidenci, zatímco jiní bydlí v garáži, že chodíme výstředně oblékané. Volali si kvůli tomu mého otce do školy, nebo to probírali na takzvaném uličním výboru. Často řešili vyložené blbosti. Neustále nám předkládali, že se ostatním lidem vymykáme, že jsme jiní. Nebyl to dobrý pocit. I když jsem utekla, tak ve mně zpočátku zůstával strach, že mě někdo neustále sleduje a kontroluje. Což ale bohužel byla částečně pravda. Do Švýcarska uteklo hodně lidí – byli jsme sice všichni na jedné lodi, v podobné situaci, kdy jsme museli začínat od nuly, já říkala ‚od ponožek‘, ale brzy se i tahle skupina rozdělila. Najednou tam byli takoví, kteří sem mohli jezdit. Scházeli jsme se různě po hospodách. Někdy se stalo, že si k vám někdo přisedl a začal se vyptávat: ‚Co děláš? A kde jsi? A kde pracuješ?‘ Donášeli. Po revoluci jsme je s manželem našli v seznamech spolupracovníků StB. Mně naštěstí často byli podezřelí od začátku, a tak jsem se od té komunity brzy odstřihla. A možná i kvůli takovým zkušenostem jsem žádný výrazný stesk po domově necítila. Nepomohlo tomu ani to, že když jsme se sem s manželem poprvé vrátili v roce 1990, tak jsme vnímali, že se na nás lidé dívali se závistí, snad i se zlobou. Nevím, jestli to bylo tím, že jsme byli jinak oblečení, nebo jestli jsme mluvili jinak, ale třeba jsme šli na Hrad, chtěli si koupit lístek a slyšeli: ‚Vždyť vy nejste odsud!‘ Nečekali jsme, že nás tady bude někdo vítat, ale chtěli jsme, aby se k nám lidé chovali slušně. Cítím, že i mezi mnou a mými sestrami, které tu zůstaly, se vytvořila určitá bariéra, kterou nedokážeme překročit. Abych řekla pravdu, tak když sem dnes přijedu, tak se tady cítím a pohybuji jako turistka.“

/

„I left Czechoslovakia in 1970. During two years that preceded it, both of my parents died. They suffered a great deal during the socialism. My father had a high position in his profession but Communists made him retire at the age of fifty-five. And they didn’t give him any pension. It was a blow for the whole family. They had taken my grandma’s house before, she was from a partially German family. She used to say to us kids: ‚It would be best if you moved to Vienna.‘ Which was not possible at that time anymore. But our grandma and from our parents gave us a ‚capitalist‘ education of pre-war Czechoslovakia when they travelled a lot around Europe. At school we used to hear about socialism and so we felt a certain split inside of us. We lived in Brno and I think that me and my sisters didn’t really have to deal with anything difficult while growing up, our parents made an effort for us not to suffer any hardship. But once in a while something came up – we heard remarks that we were from a bourgeois family, that we had a residence while other people lived in a garage, that we dressed in an eccentric way. They used to call for my father to come to school because of that or they discussed it in a so-called Street Committee. They often dealt with complete trivialities. They kept saying to us that we were different than others. It was not a good feeling. Even when I escaped, for some time I still felt a fear of being observed and monitored. Which was sadly a true to some degree. A lot of people emigrated to Switzerland – we were in the same boat, in a similar situation when we all had to start from scratch, ‚from socks‘ as I used to say, but it didn’t take long before this group splat as well. Suddenly there were people who were allowed to travel back here. We used to meet in various pubs. Sometime it happened that somebody sat down next to you and started to ask questions: ‚What do you do? Where do you live? And where do you work?‘ They informed on people. After the Velvet revolution me and my husband found them in the lists of secret police collaborators. It was fortunate that I found them dubious from the very start and so I soon cut myself off the community. Those were perhaps the kind of experiences that made me not particularly miss my home country. It also didn’t help that when we first returned here with my husband in 1990, we felt that people looked at us with envy, even with anger. I don’t know if it was because we were dressed in a different way or because we talked differently, but we went to buy tickets to the Prague Castle, for example, and we heard: ‚You are not even from here!‘ We didn’t expect that somebody would throw us a welcome reception but we wanted to be treated in a decent way. I feel that even between me and my sisters, who stayed here, there is a certain barrier that we haven’t been able to cross. To tell the truth, when I come here today, I feel and move around like a tourist.“