Powered by Seat

Archiv: Červenec 2017

HOPRG_2094e

(1/2) „Rok a půl jsem cítila bolest v noze. Podceňovala jsem ji a vždy jsem to rozchodila. Pak už to ale jednoho dne rozchodit nešlo, a tak jsem šla k doktorovi. Udělali mi rentgen a zjistili, že mám třícentimetrovou cystu ve stehenní kosti. Doktor řekl: ‚Jsou tři možnosti. Buď to je nádor kosti – říkám: ‚aha, dobrý!‘ –, nebo to je metastáza z jiné rakoviny – říkám: ‚ještě lepší!‘ –, a nebo to je prostě jen nějaká cysta‘; říkám: ‚díky, že jste si tu nejlepší verzi schoval až na konec!‘ Pak to jelo: MRI, CT, Bulovka, operace. Už před ní mi preventivně dali berle. Protože kdyby to byl nádor a kost se zlomila, tak by to byl konec. Chodila jsem s berlemi po městě a viděla, jak se na mě lidé dívají: Mladá, štíhlá holka, co jí je? Bylo mi to hrozně nepříjemné, na začátku jsem kvůli tomu i tři dny nevyšla z domu. Jednoho dne jsem viděla kluka, co měl na ruce ortézu, a řekla jsem si: Tohle přesně potřebuju! Abych vypadala, že jsem po úraze! Pak se na mě lidé podívají a řeknou si: Aha, ta někde spadla, sportovkyně! Pán v obchodě ze mě byl úplně hotový, nedokázal pochopit, co a proč po něm chci. Nabízel mi různé možnosti a já jsem mu říkala: ‚To mám jen tak, na oko!‘ On: ‚Prosím?! Vám nic není?‘ ‚Je, ale…‘ – člověk jde dát devět set korun za ortézu, kterou nepotřebuje. Dnes už jsem ji odhodila, ale tehdy zafungovala. Opět jsem se díky ní stala neviditelnou, lidé mě přestali zkoumat a litovat. Myslím, že mi ta jejich lítost vadila hlavně proto, že já sama tehdy ještě nevěděla co mi je, a litovala sama sebe. I jsem se vinila. Říkala jsem si, že si tu rakovinu možná i zasloužím. Že jsem hodně dní promrhala, prolenošila. Že jsem se dostatečně netěšila ze života. Že jsem pořád jen čekala, že bude líp.“

/

„I felt a pain in my leg for a year and a half. I underestimated it and walked it off. But then I wasn’t able to do it anymore so I went to see a doctor. They made an X-ray and found out I had a 3 cm long cyst in my thigh bone. The doctor told me: ‘There are three options. Either it’s a tumour of a bone – I say: Well, OK – or it’s a metastasis from another cancer – I say: Well, that’s even better! – or it’s just a cyst. and I’m like: Thanks for keeping this option as the last! Then it went: MRI, CT, a hospital in Bulovka, a surgery. They gave me crutches as a prevention beforehand. Because if it had been a tumour and the bone broke, it would have been an end. I was walking around the city on crutches and saw the way people looked at me: such a young, slim girl, what’s the matter with her? I felt terrible, at first I couldn’t leave my house like that. Once I saw a boy wearing an arm immobilizer and thought: This is exactly what I need! To look like after an injury! Then people look at me and think: Oh, so she fell down, such an athlete! A guy in a store couldn’t understand what I wanted. He started offering me various options and I kept telling me: It’s just for effect. And he was like: What?! You are OK? Well, not really, but… – you go and pay nine hundred Crowns for an immobiliser which you don’t really need. Today I have already thrown it away but it worked at its time. Thanks to it I became invisible, people stopped examining and taking pity on me. I think I was bothered by the pity because I didn’t know what was the matter with me and I pitied myself. I blamed myself, too. I was thinking I deserved the cancer because I missed out on a lot of days, was lazy, didn’t appreciate life enough. That I kept on waiting for the things to get better.”


HOPRG_2086a

„I always had a trouble approaching women that caught my interest. I always ‚played it safe’, talked with them only about boring things. I had a fear of being rejected so I didn’t take the risk of ruining the friendly relation by telling them what I really wanted, for example that I liked them. So in the end all these women put me in the friend-zone. And there were not so many of them anyway, I always lived in small towns around Sweden. Online dating didn’t really work for me. But one day I stumbled on a community of ‚pickupers‘ and went for a weekend dating course to London. I know a lot of people look at it with suspicion but at least the part of the community that I’m now part of take it as a way of self-development. Because approaching women in a daytime, without the excuse of alcohol, means that you have to constantly step out of your comfort zone. It’s quite a challenge, you probably know how difficult it is to approach strangers. I had never been so scared in all my life the first weekend I started with it. My legs were shaking and my mind went completely blank when I walked up to women. It was a public humiliation. But I was very thrilled that I was able to approach anybody I liked. That was a few years back. Since that time I started to travel to different European cities with a purpose of meeting someone. Before Prague I’ve been to Stockholm, Oslo, Warsaw or Barcelona, it has to be a bigger city with an international vibe. I’ve talked to around eight hundred women. Sometimes I get a phone number, sometimes a Facebook contact, sometimes I get a date. Which is great because in the beginning I was happy to have even a thirty-second interaction. It takes a while before you can actually have a genuine conversation when you approach people this way. You have to be brutally honest with yourself. When you approached me at the beginning, I thought I might just say that I came to Prague as a tourist, to see beautiful buildings. But I’ve found that being honest is rewarding. People can smell it from a long distance when you’re faking something. So at first I had to admit to myself all kinds of things. Even the fact that I was actually looking for someone to be with. I had to get rid of the mind set ‚when it happens, it happens’. Because I think that for men it actually doesn’t happen very often. Well, at least not for me.“

/

„Vždy jsem měl problém oslovit ženy, které mne zaujaly. Vždy jsem to ‚hrál‘ najistotu a mluvil s nimi jen o nudných věcech. Bál jsem se, že mne odmítnou a nechtěl riskovat, že naruším náš přátelský vztah tím, že bych jim řekl, co opravdu cítím. Třeba, že se mi líbí. Takže mne nakonec všechny začaly brát jako kamaráda. Navíc takových žen, které by se mi líbily, ani nebylo tolik, vždy jsem žil v malých městech ve Švédsku. A seznamování přes internet mi vůbec nevyhovuje. Jednoho dne jsem ale na internetu narazil na komunitu takzvaných ‚pickuperů‘ a odjel do Londýna na víkendový kurz seznamování. Vím, že se na to mnoho lidí dívá podezřívavě, ale minimálně ta část této komunity, které jsem dnes součástí, to celé vnímá jako způsob osobního rozvoje. Protože oslovovat na ulici neznámé ženy během dne, bez možnosti omlouvat své jednání alkoholem, znamená, že musíte neustále překračovat hranice své komfortní zóny. Je to dost velká výzva, zrovna vy pravděpodobné víte, jak obtížné je oslovit neznámého člověka. Když jsem to tehdy v Londýně zkoušel poprvé, tak jsem byl vyděšený jako nikdy předtím. Klepala se mi kolena a když jsem za ženami přicházel, tak jsem měl v hlavě zcela vymeteno. Bylo to veřejné ponížení. Ale zároveň jsem byl nadšený, že jsem byl schopný oslovit jakoukoliv ženu, která se mi líbila. To bylo před několika lety. Od té doby jsem začal jednou za čas jezdit po různých evropských městech s cílem s někým se seznámit. Před Prahou jsem byl jsem ve Stockholmu, v Oslu, ve Varšavě nebo v Barceloně – musí to být větší město s kosmopolitním duchem. Mluvil jsem s přibližně osmi stovkami žen. Někdy od nich dostanu telefonní číslo, někdy kontakt na Facebooku, někdy z toho vzejde rande. Což je skvělé, protože zpočátku jsem byl rád i za třicetivteřinovou interakci. Nějakou dobu trvá, než jste schopný v takové situaci navázat a vést opravdovou konverzaci. Musíte k sobě být až brutálně upřímný. Když jste mne oslovil, tak jsem si chvíli myslel, že bych vám mohl říct, že jsem do Prahy přijel jen jako turista, podívat se na krásné budovy. Ale už jsem stačil zjistit, že upřímnost se člověku vyplácí. Lidé z vás vycítí na míle daleko, když něco předstíráte. Takže jsem si musel přiznat různé věci. Už samotnou skutečnost, že k sobě někoho opravdu hledám. Musel jsem se zbavit myšlenkového nastavení ‚až to přijde, tak to přijde‘. Myslím si totiž, že k mužům to samo od sebe zas tak často nepřijde. Minimálně ke mně ne.“


HOPRG_2091a

„Původně jsem chtěl být strojvedoucím, ale nakonec jsem po vyučení vystudoval i elektrotechnickou průmyslovku a celý život pak projektoval elektriku na železnici. Do Prahy jsem se dostal hned po škole, na umístěnku. Vždy jsem dostal nějaký úkol, třeba: Vyprojektovat veškerou elektriku v železniční stanici Česká Třebová. Což není jen nástupiště a výpravní budova, ta stanice je sedm kilometrů dlouhá, pět set metrů široká. Všude jsem musel udělat rozvody, vyprojektovat transformovnu a navrhoval a vypočítával jsem i osvětlení. Když nás tam roky předtím vzal náš profesor na prohlídku, tak tam byly dvě malé osvětlovací věže. Já jich tam navrhl sedmadvacet, čtyřicetimetrových. Projektoval jsem po celé republice. Teď jezdím vlakem na chalupu do Jeseníků a vidím to – projektoval jsem celý Kolín, celé Pardubice. Většinou si ve vlaku čtu, ale znám to zpaměti. A říkám si: Je to dobrý. Funguje to, nespadlo to, svítí to; stále to lidem slouží. To je bezvadný pocit.“

/

„Originally I wanted to be a train driver but in the end, after I’d completed my apprenticeship, I managed to graduate from electrotechnical high school and then I worked as an engineer for electrics in a state railway company my whole life. I came to Prague right after I finished school, I was assigned a position here. They always gave me a task, like: Design the electricity in the Česká Třebová railway station. Which is not only the platform and the station buidling, but the station is seven kilometres long and five hundred metres wide. I had to plan out all the electrical distribution site, the whole transformer station and I also designed and calculated lighting for the place. Years before, our professor had showed us the station and there had been two small lighting towers. I designed twenty seven of them, each one forty metres high. I worked on projects all around the country. Now I take a train when I go to my cottage in the Jeseníky mountain area and I can see it as the train passes by – I designed the whole train station in Kolín, the entire station in Pardubice. I usually read on train but I know it by heart. And I think: It’s all good. It still works, it hasn’t collapsed yet, the lights still shine; it still serves to people. That’s an impeccable feeling.“


HOPRG_2092a

„V jednu chvíli jsem se rozhodl, že tady v Čechách nějaký čas žít nebudu. Odjel jsem a osm let žil v Portugalsku a ve Španělsku. Ocitl jsem se v úplně jiném kulturním a jazykovém prostoru, všechno pro mě bylo nové. Přijedete a umíte říct dvě slova. Je to, jako když se z vás znovu stane dítě. Ale pro mě to bylo příjemné. Rád se učím, rád poznávám nové věci. Objevujete, jak co funguje, a máte radost, když se vám něco poprvé povede. Třeba říct vtip, podle toho nejlépe poznáte, jestli vám už lidé rozumí.“

„S odstupem jsem si uvědomil, že se mi v té době tak trochu zastavil čas. Běžela paralelní linie mého života. Protože můj život tam a můj život nešly dost dobře propojit. Potkával jsem úplně jiné lidi, dělal úplně jiné věci. Na začátku jsem si udělal dva roky prázdnin, to byl také takový dětský přístup. Pak jsem začal pracovat a bylo to úžasné v tom, že jsem pochopil, že vždy můžete začít úplně od začátku. Že to je těžké – uvědomíte si, co prožívali lidé, kteří emigrovali –, ale že když to zvládnete, tak vám to dodá hodně víry v sebe sama.“

„Po těch osmi letech mi přišlo, že jsem si tady nějaké věci nedořešil, a tak jsem se vrátil. Nevím, jak to mají jiní lidé, ale já zjistil, že mám v životě různé cykly. Čtyřletá, pětiletá, osmiletá období, po kterých se něco láme. Dnes jsem v Praze už osm let a zas přemýšlím o změně. Ale díky tomu, co mám za sebou, nemám strach z nového. Možná bych chtěl žít víc kočovněji, možná blíž přirodě, nevím. Nedávno jsem o tom někomu říkal a on se mě ptal: ‚A co budeš dělat?‘ Říkám: ‚No, nevím.‘ ‚To je blbý, co?‘ Ale mně přijde, že je to naopak super, že nevím. Protože kdybych to věděl, tak už to nebude nic nového. Takové věci jdou těžko naplánovat. Vždy musíte nejdřív něco opustit, aby to nové mohlo přijít.“

/

„One day I decided not to live in Czech republic for some time. I left and for eight years I lived in Portugal and Spain. Suddenly I found myself in a completely different cultural and language region, everything was new for me. You come there and know two words. It’s as if you become a child again. But it was a nice experience for me. I like to learn and get to know new things. You discover how things work and you’re happy when you manage to do something for a first time. Like telling a joke, that’s the easiest way to see if people have started to understand you.“

„In retrospect I realized that time somehow stopped for me when I was there. It was a parallel line of my life. Because it was not possible to connect the life I led over there and my life here. I used to meet a completely different kind of people, I used to do a completely different things. At the beginning I made myself a two-year holidays, that was also a kind of a child’s approach. Then I started to work and it was amazing because it made me understand that you can always start from scratch at a new place. That it’s hard – you realize what migrants go through – but when you make it, it gives you a lot of faith in yourself.“

„After the eight years I thought that I hadn’t settled some things in my life around here and so I came back. I don’t know how other people experience it but I have found that I go through all kinds of life cycles. A periods of four, five or eight years after which a certain turn comes. Now I’ve been in Prague for eight years already and once again I’ve started to think about a change. But due to my previous experiences, I’m not afraid of new things. Maybe I would want to live in a more nomadic way, maybe I would want to live closer to nature, I don’t know. I was telling it to somebody recently and he asked me: ‚And what will you do?‘ I said: ‚I don’t know.‘ ‚That’s too bad, isn’t it?‘ But I think it’s the other way around, that it’s great that I don’t know. Because if I knew, it wouldn’t be anything new. Such things are hard to plan out. You always have to leave something behind so that the new can come.“


HOPRG_2088a

„Mám pocit, že tu dnes zažíváme to, co zažívali v Západním Německu v 60. a 70. letech: Lidé nacházejí své zakotvení, svůj smysl, v majetku. Ale s tím je to tak, že před barákem máte auto za milión a zoufáte si, že za barákem ještě nemáte bazén. Vnímám, že dnes jsou lidé v různých životních rozhodnutích nezodpovědní. Něco studují a neví, jestli ten obor budou dělat, jestli ho vůbec chtějí dělat, jestli u toho vydrží. Já jsem byl doktor od momentu, kdy mě na medicínu pustili. Neuměl jsem si představit, že bych dělal něco jiného. Ale uvědomuji si, že v něčem jsme to tehdy měli jednodušší. Dnes není lehčí život, než byl za nás. My jsme měli od komoušů všechno naplánované a všichni jsme se v tom naučili nějakým způsobem plavat. Mladí lidé v současnosti mají daleko víc možností, ale také pro ně existuje daleko víc svodů. Vede to, mám pocit, k tomu, že se nezamýšlejí nad svou budoucností, nad svým zakotvením: Proč žiju? Jak žiju? Co po mě zůstane? Jaký je můj úkol? Propánakrále, přeci tu nejsme jen proto, abychom plavali v bazénu a pak jednou škytli a zůstali ležet.“

„Já jsem našel své zakotvení ve víře. I díky tomu jsem měl pevné postoje. V nemocnici se o mně od začátku vědělo, že mě nebudou lákat do strany. Vždy, když se probíral můj případ, tak řekli: ‚Tomu ani neříkejte, to je zbytečné!‘ Věděl jsem, že se nikdy nemohu stát primářem. Na začátku, kdy jsem se ještě o něco pokoušel, si mě vždy zavolal takový slušný komunista a říkal mi: ‚Pane doktore, snažíte se zbytečně, vám prostě nesmí být věřeno.‘ Tak to vždy řekl. A tak jsem byl například zástupce jedné primářky, příšerné komunistické krávy, členky obvodní partaje. Měla ‚čest‘ starat se o zasloužilé komunisty, já měl na starost plebs. Ale ti komouši brzy pochopili, že já toho umím daleko víc než ona, a tak se začali hromadně stahovat ke mně. A bylo zle.“

„Můj první primář byl úžasný člověk, takový anglický gentleman. Ale žil v rozloučeném manželství, nepraktikoval žádnou víru a nebyl smířený s Pánem Bohem. Jednou jsem měl v nemocnici noční službu, ráno jsem měl jít domů, ale najednou nebyl nikdo, kdo by tam na další noc zůstal. Ale říkal jsem si, že mě se to netýká. Jednak jsem za sebou jednu noční měl, a také jsem měl ‚objektivní důvod‘ – ten večer jsem měl mít zkoušku svého klavírního tria. Najednou telefon, odřekl mi jeden muzikant, a během hodiny mi odřekl druhý. A tak jsem nakonec v nemocnici zůstal. Pan primář na tom v té době už zdravotně nebyl dobře a odpoledne se mu velice přitížilo. Pořád jsem tehdy přemýšlel, že bych ho rád s Bohem smířil, a tak jsem za ním tiše šel a zeptal se ho: ‚Pane primáři, nechtěl byste si s někým promluvit? Znám jednoho výborného kněze.‘ A on byl najednou pro. Tak jsem to všechno rychle zařídil, kněz přišel, krásně ho připravil na smrt a on nakonec umíral jako svatý člověk. Překrásně. Celý se rozzářil, ještě si mne zavolal a děkoval mi. Se všemi se s námi rozloučil a umřel. A teď – opravdu se dá říci, že to všechno byla jen náhoda? Zažil jsem podobných situací několik, vždy utvrzovaly mou víru. Víru v to, že tu opravdu jsme jako figurky na šachovnici, a že nás shora řídí někdo daleko inteligentnější a schopnější, někdo, kdo to s námi myslí strašně dobře. Chápal jsem, že náš život má smysl pouze tehdy, když tu po nás něco hezkého a laskavého zůstane.“

/

„I have a feeling that our society have been going through the same thing that Western Germany experienced in 1960s and 1970s: People find their anchor, the meaning of their life, in wealth. But the thing with possessions is that when you have a car that costs a million in front of your house, you still despair that you don’t have a pool in the backyard. I see that people today are not responsible in their life decisions. They study something without knowing if they will pursue a career in that field, if they even want to, if they can hold onto that. I was a doctor from the moment they admitted me to the Faculty. I couldn’t imagine doing anything else. But I realize that our situation was more simple in some sense. Life today is not easier than how it was when we were young. Communists had planned everything out for us and we learnt how to navigate ourselves in the system. Today’s young people have much more opportunities but there’s also much more temptations. This leads, I believe, to the situation when they don’t think much about their future, about what’s their anchor: Why do I live? How do I live? What do I leave behind? What’s my purpose? Good gracious, we’re not here only to swim around in a pool, to wait till our heart stop beating one day and to be gone.“

„I’ve found my anchor in faith. It was one of the reasons why I had a firm stance in many things. In the hospital, everyone knew from the beginning that I wouldn’t join the Communist Party. Every time they talked about my case, somebody said: ‚Don’t even bother asking him, there’s no point!‘ I knew that I couldn’t become a head of department. At start, when I was still trying to achieve certain things, a very polite communist always asked me to come and told me: ‚Doctor, your effort is useless, you simply cannot be trusted.‘ That’s how he always put it. And so, for example, I was a deputy to a female head of department who was a terrible communist swine, a member of a local party organisation. She had the ‚honor‘ to take care of meritorious members of the party and I used to take care of general population. But it didn’t take long before the communists realized that I was much more skilled and knowledgeable than she was and a lot of them started to come to me. She didn’t like that.“

„My first head of department was an amazing man who acted like an English genleman. But he lived in a separated marriage, he didn’t practise any faith and he was not reconciled to God. One day I had a night shift at the hospital and in the morning I was supposed to go home. But suddenly there was nobody who would take the next shift. I thought it didn’t concern me. I had the previous night shift and there was also another ‚objective reason‘ – I had a rehearsal of my piano trio in the evening. But suddenly a phone rang, one of the musicians canceled and within an hour, the second one did too. And so in the end I stayed in the hospital. The senior doctor was not in a good shape and during the afternoon, his health condition worsened. The thought of reconciling him with God had been on my mind so I quietly went to him and asked: ‚Doctor, do you want to talk with someone? I know a great priest.‘ And suddenly he agreed. I quickly arranged it, the priest came and prepared him very nicely for the coming death. He was dying like a saint. In a truly beautiful way. He was all brightened up, he called me and thanked me. He said goodbye to everyone and he died. And now – can we really say it was all a coincidence? I lived through several of similar situations, they always strenghtened my faith. A faith that we are just figurines on a chessboard, that there’s somebody up there who leads us. That this being is much more intelligent and capable and that it has a very good intentions with us. I’ve always understood that our life has a meaning only when there’s something nice and kind that remain after us.“


HOPRG_2085a

„I like the blue colour. I’m from Canary Islands, there’s blue all around. When I was a child I used to take pictures of flowers, trees and houses from the bottom – so that there would always be the blue sky. Sea is also somehow blue. And most of the things at my home are blue. I feel that the colour gives me a peace of mind, it helps me to relax. Once I went to France and saw the vast lavender fields – all blue. It was so exciting for me! As I stood there, I had a feeling that my mind was out of my body. There was nothing that existed. It’s very difficult to empty one’s mind, not to think about anything, but at that moment I felt just that. I was immersed in blue. I think if we brought an alien to Earth and asked him ‚which colour do you like?’, I’m sure he would say: ‚The blue colour is the best colour!’“

/

„Mám rád modrou barvu. Pocházím z Kanárských ostrovů, kde je modrá všudypřítomná. Když jsem byl malý, tak jsem vždy fotil květiny, stromy a domy zespodu – tak, aby na fotkách byla i modrá obloha. O moři se také dá říci, že je modré. A většina věcí, které mám dnes doma jsou modré. Cítím, že mi ta barva dodává klid, že mi pomáhá se uvolnit. Kdysi jsem jel do Francie a viděl ohromná levandulová pole – celá modrá. To pro mě bylo úžasné! Stál jsem tam a měl pocit, že má mysl opustila mé tělo. V ten okamžik nic neexistovalo. Vyprázdnit svou mysl, nemyslet vůbec na nic, je velice obtížné, ale přesně tak jsem se tehdy cítil. Byl jsem ponořený v modré. Jsem přesvědčen, že kdybychom na Zemi dotáhli mimozemšťana a zeptali se ho, jaká barva se mu líbí, tak by odpověděl: ‚Modrá barva je ta nejlepší barva!‘“