Powered by Seat

Archiv: Červenec 2017

HOPRG_2097a

„Prošla jsem klinickou smrtí. Z bouračky si nepamatuji vůbec nic, ale pak mi zůstal obraz toho, jak jsem byla v tunelu, jak mi bylo krásně. Opravdu to byl takový ten výjev, o kterém se v ezoterické literatuře mluví. Zněla tam nádherná muzika, bylo tam světlo, hodně osob. Cítila jsem se být obklopena láskou. Pak najednou vystoupila moje babička a řekla: ‚Ještě tady musíš být.‘ Dovedla mě zpátky. No, a pak už to příjemné nebylo. Samá bolest. Ale celá ta zkušenost mi dodala hodně odvahy. Už jak jsem ležela v nemocnici, tak se mi v hlavě neustále objevovala myšlenka: ‚Musíš něco změnit. Musíš něco změnit. Přeci nechceš žít, tak jak žiješ.‘ Já žila dlouhé roky v manželství s alkoholikem. Byla jsem v podstatě týraný člověk, zůstávala v tom z určité setrvačnosti. Nedovedla jsem si představit, že bych se rozvedla, že bych zažila tak velkou změnu. Pak jsem to ale najednou dokázala. Také jsem se odstěhovala zpátky tam, kde jsem vyrostla, a úplně jsem změnila profesi – jsem vystudovaný ekonom, celý život jsem dělala něco, v čem jsem byla dobrá, ale co mě nebavilo. Ta moje babička byla bylinkářka, vedla mě tímto směrem, a tak jsem se začala zabývat ezoterikou. Více dnes myslím sama na sebe. Nebo se to alespoň učím. Ta bouračka byla moje chyba – věděla jsem, že mi není dobře, že nemám řídit, ale slíbila jsem tehdy mamince a různým lidem, že někam přijedu. Takhle jsem byla naučená, vždy jsem se lidem snažila vyhovět. Ještě ani nepožádali o pomoc a já už jim říkala: ‚Já to udělám!‘ Tohle mě naučilo říkat ‚ne‘.“

/

„I experienced clinical death. I don’t have any memories from the car crash but from the time after that I do remember being in a tunnel and feeling great. It was really the kind of image that is often mentioned in esoteric literature. Beautiful music played there, there was light and a lot of people. I felt to be surrounded by love. Then my grandma appeared and said: ‚You have to stay here for a little longer.‘ She brought me back. And then it was not pleasant anymore. There was a lot of pain. But the whole experience gave me a lot of courage. Already in the hospital, a thought kept coming back to my mind: ‚You have to change something. You have to change something. You don’t want to live the way you did, do you?‘ I’d been living with in a marriage with an alcohol addict. I was basically an abused person, I stayed with him because of my own inertia. I couldn’t imagine that I would divorce him, that I would make such a big change in my life. But then I did. I also moved back to a place where I grew up and I completely changed my profession. I studied Economics and for all my life I had been doing something I was good at but something that I didn’t enjoy. My grandma was a herbalist, she led me in this way so I started to deal with esotericism. I think more about myself now. Or at least I keep learning how to do that. The car crash was my fault – I knew that I was not feeling well, that I shouldn’t drive, but I had promised my mom and some other people that I would come. This is how I was raised, I always tried to comply with people. They didn’t even ask for help yet and I was already there, saying: ‚I’ll do it!‘ This experience taught me how to say ‚no’.“


HOPRG_2095a

„Byla jsem prvorodička. Celé těhotenství probíhalo v pořádku, ale okolo třicátého týdne mi začalo být špatně. Lékařka přišla na to, že mám náběh na preeklampsii, hrozil mi celkový kolaps, a tak mě hospitalizovali a do čtyřiadvaceti hodin provedli akutní císařský řez. Syn se narodil v době, kdy už měl sám začít dýchat, ale vůbec se nehýbal, ani neotvíral oči. Byl jako hadrová panenka. Lékař za mnou přišel na pokoj a řekl: ‚Váš syn má pravděpodobně vážnou genetickou vadu. Nemáte něco v rodině?‘ To bylo první, kdy jsem se o něm něco dozvěděla. Ten přístup lékařů byl dost necitlivý. Mně se přitom zbořil celý svět. Čekáte, že se vám narodí zdravé dítě, že všechno bude v pořádku, krásné, že si to budete užívát, a najednou je to úplně jinak. Nevíte, co vás čeká, ale máte představu, že to bude hrůza. Přesto jsem si v sobě udržovala určitou naději. Asi po týdnu za mnou přišla lékařka, která syna ani neošetřovala a říkala: ‚Jen abyste nebyla příliš optimistická! S tím vaším synem to nevypadá dobře, je to špatná prognóza!‘ Oni přitom tehdy ještě ani neměli diagnózu. A když není diagnóza, tak není prognóza. Ale člověk je v takové chvíli hrozně zranitelný. Slýchala jsem: ‚On nemá vyvinutý mozek, on se mu nevyvíjí, a když se mu nedovyvine, tak nebude ani vnímat.‘ Doktoři se možná jistili a radši mi říkali ty horší varianty, ale ve mně to vyvolávalo pocit, že je všechno špatně. A moje reakce byla taková, že jsem se z toho složila. Začala jsem brečet, volala jsem muži, aby hned přijel, sestry mi daly léky na uklidnění. Psycholog mi později vysvětlil, že to je normální reakce, ale v těch prvních dnech se mi v hlavě objevovala i myšlenka, že by bylo lepší, kdyby to dítě vůbec nebylo.“

„Jediné, co mě zachraňovalo, byla moje vlastní aktivita. Jezdila jsem do nemocnice, odsávala mléko, trávila s ním čas. Byla jsem paralyzovaná, byl to extrémní stres. Po dvou měsících jsme se dozvěděli synovu diagnózu, takzvaný syndrom Prader-Willi. Byl to pro mě šok, ale to, že jsem věděla, co konkrétně mě může čekat, mi pomohlo se s tím vnitřně srovnat. Myslím si, že těžší než to samotné žití je v sobě ty informace zpracovat. Já jsem o tom syndromu shodou okolností viděla film v době, kdy jsem byla těhotná. Ty děti mají neustále hlad, mají málo svalů a hodně tuku. Taková paradoxní situace, kdy máte hlad, ale vůbec se vám nechce hýbat. Takže furt jen jíte a přibíráte a přibíráte. Ale synovi jsme ale věnovali velkou péči, a tak dnes, v jeho pěti letech, laik nepozná, že mu něco je. Všimnete si, že hůř mluví, ale jinak vypadá jako zdravý, štíhlý kluk, který hrozně rád běhá, skotačí a směje se. Ale musela jsem být aktivní a sama po těch věcech jít, sama si to zjišťovat. Co s ním dělat a nedělat, jak s ním cvičit. Dnes už si na to naštěstí zvykl a dokonce to sám vyžaduje, ale zpočátku to cvičení bylo těžké – musíte dítě nutit do něčeho, co mu je nepříjemné, do čeho se mu nechce. Ale víte, že se bez toho neobejde. Že nejde o vás, ale o jiného človíčka, který je na vás bezprostředně závislý. A nejen v danou chvíli – když máte dítě, které je takto postižené, tak si více uvědomujete, že jeho celý budoucí život je závislý na tom, co pro něj uděláte. Je to vyčerpávající. Nemůžete si říct, že si na pár dní hodíte nohy na stůl. Neříkám, že se rodiče zdravých dětí nenadřou, ale ty si to hození nohou na stůl dovolit můžou. Příroda to nastavila tak, že i kdyby se dítěti nevěnovali, tak se bude vyvíjet – samo začne chodit, samo začne mluvit. U těchto dětí to tak úplně není, potřebují podporu neustále. Ale jestli jsem si skrz to něco uvědomila, tak to, že když něčemu věnujete energii, tak se to může povést. Ačkoli vám lidé tvrdí opak.“

/

„I was pregnant with my first child. The whole pregnancy went fine but around thirtieth week I started to feel sick. A doctor found that I had a starting preeclampsia, that there was a risk of my total collapse, and so they hospitalized me and made a Caesarean section within twenty-four hours. Son got born at a moment when he was supposed to breathe on his own but he didn’t move at all, he didn’t even open his eyes. He was like a rag doll. A doctor came to my room and said: ‚Your son probably has a serious genetic disorder. Does some disorder run in your family?‘ That was the first thing I learnt about my child. The doctor’s approach was quite insensitive. In the meantime, my world had collapsed. You expect to have a healthy baby, everything to be fine and beautiful and suddenly it’s all but that. You don’t know what comes next but you expect a horror. But I still kept a certain hope in me. After a week a female doctor, one who wasn’t even treating my son, came and told me: ‚Just beware of being too optimistic! It doesn’t look good with your son, the prognosis is bad!‘ But they didn’t even have a diagnosis at that time. And when there’s no diagnosis, there’s no prognosis. But in such a situation, you’re very vulnerable. I used to hear them say: ‚His brain is not developed, it’s not developing, if it doesn’t, he won’t be even able to perceive at all.‘ Maybe the doctors wanted to play it safe and rather chose to tell me the worse of the options but they made me think that everything was bad. My reaction to that was that I broke down. I started to cry, called my husband to come and nurses gave me tranquillizers. A psychologist later explained to me that it was a normal reaction but during the first days I even had a thought that it would have been better if the child didn’t even exist.“

„The only thing that helped me was my own activity. I used to go to the hospital to use a breast pump and to spend time with him. I felt paralyzed, it was an extreme stress. After two months we learnt our son’s diagnosis, a so-called Prader-Willi syndrome. It was a shock for me but the fact that I knew what to expect helped me to come to terms with that. I think that more difficult than actually living with something is to process information about it. By a coincidence, when I was pregnant I saw a film about the syndrome. Children who suffer from it are constantly hungry, don’t have much muscles and have a lot of fat. It’s a paradoxical situation when you’re hungry but at the same time you don’t want to move. And so you eat all the time and gain weight. But we took a lot of care of our son and so today, at age of five, a layman can’t tell that there’s something wrong. You can notice that he’s not speaking so fluently but other than that, he seems like a healthy, slim boy who likes to run around, to frolic and to smile. But I had to be active and search for things and information on my own. What to do with him, what not to do, what kind of exercises to make. Today he has already got used to that fortunately, he even demands it, but at the beginning it was difficult to exercise with him – you have to force the child into doing something that feels unpleasant to him, into something he doesn’t want to do. But you realize it’s essential for him. That it’s not about you but about the little person that is directly dependent on you. And not just at that given moment – when you have a child with a disability of this kind, you are more aware that all his future life depends on what you do for him. It’s exhausting. You cannot just decide to relax for a couple of days. I don’t say that parents of healthy children don’t have a hard work but they actually can afford to throw their feet on a table for a while. Nature made it in a way that even if you don’t pay much attention to your child, it will still develop on its own – it will start to walk on its own, it will start to talk. It’s not like that with these children, they need a constant support. But if I have realized something through this experience, it’s that when you invest your energy into something, it can turn out well. Even though people might tell you otherwise.“


HOPRG_2089c

„Od patnácti do sedmnácti jsem byla v internátní škole v Liberci. Byla první polovina 50. let, naši mě tam dali, abych se vyučila knihařkou. Jmenovalo se to OÚSPZ, odborné učiliště státních pracovních záloh, a byl tam režim jak na vojně. Brzo ráno budíček a pak začal vyřvávat rozhlas: ‚Nástup na snídani!‘ ‚Nástup do učeben!‘ ‚Nástup na oběd!‘ ‚Nástup do dílen!‘ Ven jsme chodili na propustky a po městě museli chodit v zástupu. Na prsou jsme nosili ozubené kolo s pětiletkou. Děti na nás křičely ‚pozor, zloději!‘, protože jsme na sobě měli napsané PZ, ‚pracovní zálohy‘. Každý týden jsme měli takzvaný učilištní rozkaz, kde stálo: ‚Na návrh výchovných pracovníků se uděluje dovolenka těmto žákům‘. Když jsme chtěli jet domů, tak jsme to museli mít podepsané od učitele, od mistra a od vychovatelky. Uklízeli jsme, drhli podlahy a ve skříni jsme museli mít z prádla udělané komínky – když to nebylo řádně srovnané, tak to vychovatelka rukama vyházela na zem a nohou to ještě rozkopala. Cítila jsem se jako ta Popelka, kterou nechávali přebírat hrách a čočku. Když jsme byli ve škole, tak nám někdy vtrhli do pokojů, kde měli kluci schované rodokapsy a děvčata nějaké zamilované románky. Všechno se to sebralo a spálilo. Říkali, že z nás chtějí udělat socialistického člověka. Ale nám bylo šestnáct, my se o politice nebavili. Jen vím, že jsem jich měla plné zuby, vůbec se mi tam vůbec nelíbilo. Byl to dost drsný vstup do života, nejhorší dva roky mého života. V životě bych své dítě na internát nedala. A v životě bych nešla do domova důchodců, na místo, kde je nějaký ‚režim‘. Takhle mě to na celý život poznamenalo. Kdybyste dnes přišel ke mně domů, tak uvidíte, že mám prádelník srovnaný do komínku.“

/

„Between the age of fifteen and seventeen I was at a boarding school in Liberec. It was the first half of 1950s and my parents put me there so that I would become a bookbinder. It was called OÚSPZ, vocational school of state labour reserves, and its regime resembled the one at military service. There was an early morning wake-up signal and then the loudspeaker started to shout: ‚Line-up for breakfast!‘ ‚Line-up for classes!‘ ‚Line-up for lunch!‘ ‚Line-up for workshops!‘ We could go out only with a permit and when we walked in the city, we had to go in line. There was a cogwheel drawn on our chests with a note of a five-year plan. Children used to shout at us ‚Pozor, zloději! ‚ (‚Beware, thiefs! ‚) because there was PZ, ‚Pracovní Zálohy‘ (‚Labour reserves’) written on our clothes. Every week we had a so-called vocational command which stated: ‚On the proposal of educational workers a permit is being granted to following pupils.‘ When we wanted to go home, we had to have a signature from a teacher, a workshop foreman and a governess. We had to clean all the time, scrub the floors and we had to have our clothes arranged in the wardrobe in the form of an upright column – when it was not done properly, the governess threw it out and kicked it all over the place. I felt just like the Cinderella who was told to sort peas and lentils. When we were at school, they sometimes entered our rooms where boys had hid their comic books and girls their love novels. They took everything and burnt it. They said they wanted to make a Socialist man from us. But we were sixteen, we didn’t discuss politics at all. I just know that I was sick of them, I didn’t like it there at all. It was quite harsh start of life, the two worst years of my life. I would never have put my child into a boarding school. And I would never go to an elderly’s home, to a place with a certain ‚regime’. This is how it affected me. And if you would come to my home today, you would find my clothes arranged in the form of an upright column.“


HOPRG_2090c

„Hodně přemýšlím nad tím, jestli nepromrhávám svůj život. Především v osobní rovině. Mám pocit, že mě minulý vztah svazuje a drží na jednom místě. Taková ta klasika – rozchod, zlomené srdíčko. Byla to první holka, do které jsem se skutečně zamiloval. Asi i proto jsem si to plně uvědomil až ve chvíli, kdy mi po půl roce řekla, ať jdu do háje. Ve chvíli, kdy jsem ji ztratil. Klasika. Prvních pár měsíců po rozchodu pro mě bylo nejhorší období mého života. Ona se mnou chtěla udržovat kontakt, ale já jí řekl, že to nedokážu. Ten moment, kdy jsem jí to říkal – že už ji nebudu vídat, že si ji zablokuju na Facebooku, že ji musím vytěsnit – byl pro mě hodně emocionálně vypjatý. Až moc. Mělo to být přeškrtnutí veškeré té minulosti, tlustá čára. Ale ukázalo se, že mě to ovlivňuje dodnes. I po roce a půl. Nejvíc v postoji k dalším potenciálním vztahům. Mám v sobě určitý blok. Kdykoliv si teď s nějakou holkou začnu, tak ji od začátku říkám, že vztah nehledám. Třeba spolu i spíme, chodíme do kina, třeba je to i fajn, ale cítím, že se to nesnažím posouvat nikam dál. S těmi holkami se většinou znám delší dobu, jsou to různé ‚kamarádky‘ se kterými máme společné zájmy, ale udržuji to tak trochu v neosobní rovině. Ta předchozí slečna pro mě byla ‚top‘, doteď je to pro mě – bohužel – nejkrásnější holka na světě. Tím, jak vypadá, i tím, jaká je. A já s ní, vědomě či podvědomě, ty ostatní holky porovnávám. A jednoduše cítím, že to s nimi není tak dobré. Přitom vím, že to s nimi nikdy nebude tak dobré, že to bude jiné. Vím i to, že kdybych tomu dal šanci, tak by mi to asi pomohlo oprostit se od těch minulých zkušeností. Ale protože jsem idiot, tak se tomu bráním a neudělám to. Alespoň, že ty vzpomínky na ni pomalu blednou. Máme společné známé, občas o ní něco zaslechnu, občas někde zahlédnu její fotku. Zatímco dřív jsem se v takovou chvíli začal masochisticky utápět ve stesku, tak dnes si už jen tak povzdechnu: ‚Hmm, škoda.‘“

/

„I think a lot about if I don´t waste my life away. Especially my love life. I feel that my last relationship holds me down and keeps me stuck. It’s the classic story – a breakup and a broken heart. She was the first girl I really fell in love with. I guess that was why I fully realized it only after five months, when she said ‚go to hell’. At the moment when I lost her. A classic story. The first few months after the breakup were the worst time of my life. She wanted to stay in touch but I told her that I couldn’t do that. The moment when I told her about it – that I wouldn’t see her anymore, that I would block her on Facebook, that I had to get away from her – was emotionally very intense for me. Way too intense. It was supposed to be an act of elimination of all the past we had. But it turned out that I’m still being affected by it. Even after a year and a half. Mostly it shows in my attitude towards prospective relationships. I have a certain block inside of me. Everytime I start going out with a girl now, I tell her from the start that I’m not looking for a relationship. With some of the girls I may have sex, we may go to the cinema, it may be nice but I feel that I’m not trying to move it any further. I usually know the girls for a longer time, they’re my friends with whom I share some interests but I keep our relations somehow impersonal. The girl I dated before was ‚the best‘ for me, I still see her – unfortunately – as the most beautiful girl in the world. Both by the way she looks and what is he like. And I constantly, both consciously and unconsciously, compare other girls with her. And I simply feel that it’s not so good with them as it was with her. I’m aware that it will never be so good, that it will be different. I’m also aware that I if I gave it a chance, it may help me to free myself from the memories. But I’m an idiot and so I keep on resisting to do that. At least the memories of her are slowly fading out. We have mutual friends, I hear about her sometimes or I accidentaly see a photo of her. When things like that happened before, I used to drown in sadness with a relish of a masochist. These days I just utter a sigh: ‚Hmm, that’s a pity.’“


HOPRG_2094c

(2/2) „Nic to nebylo – hned po operaci, jak to bylo venku, jsem cítila, že to bude dobré. A něco se ve mně zlomilo. V nemocnici jsem na pokoji ležela s jednou ženskou, jen o pár let starší než jsem já, která se do nemocnice vrací už tři roky. Měla stejnou diagnózu – nezhoubnou cystu. Jen ji měla nejprve v koleni. Pak se jí vrátila znovu, pak znovu. Teď už ji má v plicích. Je to nezhoubný nádor. Ale nezhoubný nádor je zhoubný, když se dostane na špatné místo. Já jsem si ale od začátku řekla, že se do nemocnice vracet nebudu. Lékaři léčí jen to, co už vzniklo, ne důvod, proč to vznikne. A cysty a nádory jsou znaky nerovnováhy v těle. Když jsem zjistila, že mám takhle napadenou kost, která mne drží ve vzpřímené poloze, která mne tedy tak trochu dělá člověkem, tak jsem začala hodně přemýšlet o tom, co v životě změnit. Přišlo mi, že musím něco dělat hodně špatně. Říkala jsem si, že to musím začít opravdu řešit. Já, ne doktoři. Ta paní, co tam byla se mnou, ani jednou nevyšla ven z pokoje. Prý jí bolí noha. ‚Ale i mě bolí noha!‘ Bylo pár dní po operaci a už jsem lítala venku, po parku, byla opálená, ptáčky krmila. Sestřičky ze mě byly hotové: ‚Vždyť vy se chodíte do pokoje jen najíst!‘ Cítila jsem, že jsem ožila. Té ženské jsem říkala: ‚Však pojď, dáme tě na vozík, chytnu berle a jedeme!‘ ‚Ne, díky.‘ Nevyšla ven. Doma má tři děti a v sobě ani kousek života. Říkala jsem si: Tohle není můj případ. Je to na mě, musím se vyléčit sama. Nesmím od toho utíkat. Na to jsem byla dříve zvyklá, utíkat od věcí. Měla jsem těžké dětství – můj bratr je autista, matka to nedávala, jen se zašívala na zahrádce, ve svém světě, otec se oddával práci a penězům. A když jedno dítě bylo postižené, tak já jsem měla přinést Nobelovu cenu. Všechny naděje a očekávání vkládali do mě. A já to nezvládla. Jen jsem čekala až mi bude osmnáct a pak jsem utíkala tak daleko, že jsem došla až do Izraele. Vdala jsem se, několik let tam žila. A pak jsem lítala hore dole. Teď jsem si uvědomila, že se musím zastavit. Protože sebe samu jsem si vždy odnesla i do Izraele, i do Maroka, i do Indonésie. Vnímám, že to, co jsem prožila, je takové varování: Ty, ty, ty! A já tomu musím dát šanci, aby to tím varováním skutečně bylo.“

„Zrovna dnes jsem si došla k poznatku, že mě berle naučily chodit. Předtím jsem pořád jen jezdila metrem a tramvají – z práce, do práce, za někým. Ale jak jsem teď už několik měsíců na neschopence a mám volno, tak chodím. Dnes jsem už byla na Bastioně, na Ztracence a teď jsem se vyškrabala sem na Vyšehrad. A je to super! Jak musím chodit pomalu, tak si také všímám daleko více věcí. A méně kouřím! S alkoholem už jsem přestala úplně. Na začátku to tak nevypadalo, ale ukázalo se, že je to celkem dobrá část mého života, s berličkami. Jsem fakt nadšená. Už ráno, když se probudím, je to jiné než dřív. Jsem dnes zvědavá, co zas vymyslím, kam půjdu, ne kam se zas zašiju. Je to, jako bych znovu byla dítě, kdy jsem se vzbudila u nás na dědině, byla sobota a já přemýšlela, jaké vylomeminy zas vymyslím. Bolest už téměř necítím, jen ještě chvilku musím tu nohu odlehčovat. Berle mám do konce léta, pak zase začne realita. Ale do té doby se nemusím o nic strachovat. Jsem nadšená z lékařského i sociálního systému, který tady v Česku je. Já se tu nenarodila, žila jsem všude možně, ale až teď se tu cítím jako občan. Platím daně, zdravotku, sociálku, bylo o mě postaráno, viděla jsem, jak to všechno funguje. Všichni známí mi dnes říkají, že vypadám daleko spokojenější a pozitivnější než dřív. Jestli se takhle řeší životní problémy, tak si nemůžu stěžovat.“

/

„In the end it was nothing – right after the surgery, as they removed it, I felt it was good. And something changed in me. In the hospital I shared a room with a woman who was only a few years older than me, who had been coming back there for three years. She had the same diagnosis – a benign cyst. The difference was that she had it in her knee. Later another one formed somewhere else so she had to come back again. And now she has it in her lungs. It’s a benign tumor. But a benign tumor becomes malignant when it appears in a bad place. But I thought from the start that I didn’t want to come back to the hospital with the same diagnosis. Doctors treat only things that have sprang up, not the reasons why it did. And cysts and tumors are signs of an imbalance in the body. When I found out that a bone that keeps me in an upright position, which basically makes me human, has been affected, I started to think hard about what to change in my life. It seemed to me that I must have been doing something wrong. I thought that I had to deal with it. Me, not doctors. The woman that was there with me didn’t once leave the room. She said she had a pain in her leg. ‚But I have a pain in mine too!‘ It was a few days after the surgery and I was running around outside around park, I had a tan, I fed birds. Nurses were amused: ‚The only time you come back to the room is when food is served!‘ I felt that I had livened up. I used to tell the woman: ‚Don’t worry, let’s put you on a wheelchair, I’ll grab the crutches and out we go!‘ ‚No, thanks.‘ She didn’t leave the room. She has three children at home and no life energy inside of her. I thought: This is not my case. It’s up to me now, I have to treat myself. I cannot just run away from it. That’s how I was used to deal with things before, to run from them. I had a tough childhood – my brother was autistic, my mother couldn’t cope with it, so she used to hide in her little garden, in her own world; my father indulged in his job and in money making. And since one child was handicapped, the other one was supposed to bring home the Nobel prize. They put all their hopes and expectations in me. And I didn’t handled it. I just waited until I was eighteen and then I ran as far as I could and ended up in Israel. I got married, lived there for a couple of years. Then I was running all around. Now I realized that I need to stop doing that. Because I’ve always carried myself to every place anyway, to Israel, to Morocco, to Indonesia. I understand that what I’ve experienced is a kind of a warning: Careful! I have to give it a chance for it to really serve as the warning.“

„Just today I realized that the crutches taught me to walk. I only used to go by trams and metro before – from work, to work, to see someone. But since I’ve been on a sick leave for a couple of months and since I have a lot of free time, I walk. Today I’ve already visited Bastion, Ztracenka park and now I’ve just climbed up here to Vyšehrad. And it’s great! I have to walk slowly so I also notice much more things. And I smoke less! I’ve quited alcohol altogether. It didn’t look like that at the beginning but my time with the crutches proved to be quite a good period of my life. I’m really excited. Already in the morning, as I wake up, I feel different than before. Now I’m curious about what I’ll come up with, where will I go, not anymore where will I hole up. It’s as if I was a child again when I woke up in our village on Saturday and my head was full of ideas of shenanigans. I almost don’t feel the pain in my leg anymore, I just have to lighten it for some time more. I’ll have the crutches until the end of the summer, than reality will kick in again. But until then I don’t need to worry about anything. I’m impressed by both medical and social systems here in Czech republic. I wasn’t born here, I lived all around, but only now I feel as a citizen of a state. I pay my taxes, my health and social insurence, I was taken care of, I saw how everything works. All my friends tell me that I look much happier and more positive than ever before. If this is how one deals with life troubles, I have nothing to complain about!“


HOPRG_2094e

(1/2) „Rok a půl jsem cítila bolest v noze. Podceňovala jsem ji a vždy jsem to rozchodila. Pak už to ale jednoho dne rozchodit nešlo, a tak jsem šla k doktorovi. Udělali mi rentgen a zjistili, že mám třícentimetrovou cystu ve stehenní kosti. Doktor řekl: ‚Jsou tři možnosti. Buď to je nádor kosti – říkám: ‚aha, dobrý!‘ –, nebo to je metastáza z jiné rakoviny – říkám: ‚ještě lepší!‘ –, a nebo to je prostě jen nějaká cysta‘; říkám: ‚díky, že jste si tu nejlepší verzi schoval až na konec!‘ Pak to jelo: MRI, CT, Bulovka, operace. Už před ní mi preventivně dali berle. Protože kdyby to byl nádor a kost se zlomila, tak by to byl konec. Chodila jsem s berlemi po městě a viděla, jak se na mě lidé dívají: Mladá, štíhlá holka, co jí je? Bylo mi to hrozně nepříjemné, na začátku jsem kvůli tomu i tři dny nevyšla z domu. Jednoho dne jsem viděla kluka, co měl na ruce ortézu, a řekla jsem si: Tohle přesně potřebuju! Abych vypadala, že jsem po úraze! Pak se na mě lidé podívají a řeknou si: Aha, ta někde spadla, sportovkyně! Pán v obchodě ze mě byl úplně hotový, nedokázal pochopit, co a proč po něm chci. Nabízel mi různé možnosti a já jsem mu říkala: ‚To mám jen tak, na oko!‘ On: ‚Prosím?! Vám nic není?‘ ‚Je, ale…‘ – člověk jde dát devět set korun za ortézu, kterou nepotřebuje. Dnes už jsem ji odhodila, ale tehdy zafungovala. Opět jsem se díky ní stala neviditelnou, lidé mě přestali zkoumat a litovat. Myslím, že mi ta jejich lítost vadila hlavně proto, že já sama tehdy ještě nevěděla co mi je, a litovala sama sebe. I jsem se vinila. Říkala jsem si, že si tu rakovinu možná i zasloužím. Že jsem hodně dní promrhala, prolenošila. Že jsem se dostatečně netěšila ze života. Že jsem pořád jen čekala, že bude líp.“

/

„I felt a pain in my leg for a year and a half. I underestimated it and walked it off. But then I wasn’t able to do it anymore so I went to see a doctor. They made an X-ray and found out I had a 3 cm long cyst in my thigh bone. The doctor told me: ‘There are three options. Either it’s a tumour of a bone – I say: Well, OK – or it’s a metastasis from another cancer – I say: Well, that’s even better! – or it’s just a cyst. and I’m like: Thanks for keeping this option as the last! Then it went: MRI, CT, a hospital in Bulovka, a surgery. They gave me crutches as a prevention beforehand. Because if it had been a tumour and the bone broke, it would have been an end. I was walking around the city on crutches and saw the way people looked at me: such a young, slim girl, what’s the matter with her? I felt terrible, at first I couldn’t leave my house like that. Once I saw a boy wearing an arm immobilizer and thought: This is exactly what I need! To look like after an injury! Then people look at me and think: Oh, so she fell down, such an athlete! A guy in a store couldn’t understand what I wanted. He started offering me various options and I kept telling me: It’s just for effect. And he was like: What?! You are OK? Well, not really, but… – you go and pay nine hundred Crowns for an immobiliser which you don’t really need. Today I have already thrown it away but it worked at its time. Thanks to it I became invisible, people stopped examining and taking pity on me. I think I was bothered by the pity because I didn’t know what was the matter with me and I pitied myself. I blamed myself, too. I was thinking I deserved the cancer because I missed out on a lot of days, was lazy, didn’t appreciate life enough. That I kept on waiting for the things to get better.”


HOPRG_2086a

„I always had a trouble approaching women that caught my interest. I always ‚played it safe’, talked with them only about boring things. I had a fear of being rejected so I didn’t take the risk of ruining the friendly relation by telling them what I really wanted, for example that I liked them. So in the end all these women put me in the friend-zone. And there were not so many of them anyway, I always lived in small towns around Sweden. Online dating didn’t really work for me. But one day I stumbled on a community of ‚pickupers‘ and went for a weekend dating course to London. I know a lot of people look at it with suspicion but at least the part of the community that I’m now part of take it as a way of self-development. Because approaching women in a daytime, without the excuse of alcohol, means that you have to constantly step out of your comfort zone. It’s quite a challenge, you probably know how difficult it is to approach strangers. I had never been so scared in all my life the first weekend I started with it. My legs were shaking and my mind went completely blank when I walked up to women. It was a public humiliation. But I was very thrilled that I was able to approach anybody I liked. That was a few years back. Since that time I started to travel to different European cities with a purpose of meeting someone. Before Prague I’ve been to Stockholm, Oslo, Warsaw or Barcelona, it has to be a bigger city with an international vibe. I’ve talked to around eight hundred women. Sometimes I get a phone number, sometimes a Facebook contact, sometimes I get a date. Which is great because in the beginning I was happy to have even a thirty-second interaction. It takes a while before you can actually have a genuine conversation when you approach people this way. You have to be brutally honest with yourself. When you approached me at the beginning, I thought I might just say that I came to Prague as a tourist, to see beautiful buildings. But I’ve found that being honest is rewarding. People can smell it from a long distance when you’re faking something. So at first I had to admit to myself all kinds of things. Even the fact that I was actually looking for someone to be with. I had to get rid of the mind set ‚when it happens, it happens’. Because I think that for men it actually doesn’t happen very often. Well, at least not for me.“

/

„Vždy jsem měl problém oslovit ženy, které mne zaujaly. Vždy jsem to ‚hrál‘ najistotu a mluvil s nimi jen o nudných věcech. Bál jsem se, že mne odmítnou a nechtěl riskovat, že naruším náš přátelský vztah tím, že bych jim řekl, co opravdu cítím. Třeba, že se mi líbí. Takže mne nakonec všechny začaly brát jako kamaráda. Navíc takových žen, které by se mi líbily, ani nebylo tolik, vždy jsem žil v malých městech ve Švédsku. A seznamování přes internet mi vůbec nevyhovuje. Jednoho dne jsem ale na internetu narazil na komunitu takzvaných ‚pickuperů‘ a odjel do Londýna na víkendový kurz seznamování. Vím, že se na to mnoho lidí dívá podezřívavě, ale minimálně ta část této komunity, které jsem dnes součástí, to celé vnímá jako způsob osobního rozvoje. Protože oslovovat na ulici neznámé ženy během dne, bez možnosti omlouvat své jednání alkoholem, znamená, že musíte neustále překračovat hranice své komfortní zóny. Je to dost velká výzva, zrovna vy pravděpodobné víte, jak obtížné je oslovit neznámého člověka. Když jsem to tehdy v Londýně zkoušel poprvé, tak jsem byl vyděšený jako nikdy předtím. Klepala se mi kolena a když jsem za ženami přicházel, tak jsem měl v hlavě zcela vymeteno. Bylo to veřejné ponížení. Ale zároveň jsem byl nadšený, že jsem byl schopný oslovit jakoukoliv ženu, která se mi líbila. To bylo před několika lety. Od té doby jsem začal jednou za čas jezdit po různých evropských městech s cílem s někým se seznámit. Před Prahou jsem byl jsem ve Stockholmu, v Oslu, ve Varšavě nebo v Barceloně – musí to být větší město s kosmopolitním duchem. Mluvil jsem s přibližně osmi stovkami žen. Někdy od nich dostanu telefonní číslo, někdy kontakt na Facebooku, někdy z toho vzejde rande. Což je skvělé, protože zpočátku jsem byl rád i za třicetivteřinovou interakci. Nějakou dobu trvá, než jste schopný v takové situaci navázat a vést opravdovou konverzaci. Musíte k sobě být až brutálně upřímný. Když jste mne oslovil, tak jsem si chvíli myslel, že bych vám mohl říct, že jsem do Prahy přijel jen jako turista, podívat se na krásné budovy. Ale už jsem stačil zjistit, že upřímnost se člověku vyplácí. Lidé z vás vycítí na míle daleko, když něco předstíráte. Takže jsem si musel přiznat různé věci. Už samotnou skutečnost, že k sobě někoho opravdu hledám. Musel jsem se zbavit myšlenkového nastavení ‚až to přijde, tak to přijde‘. Myslím si totiž, že k mužům to samo od sebe zas tak často nepřijde. Minimálně ke mně ne.“


HOPRG_2091a

„Původně jsem chtěl být strojvedoucím, ale nakonec jsem po vyučení vystudoval i elektrotechnickou průmyslovku a celý život pak projektoval elektriku na železnici. Do Prahy jsem se dostal hned po škole, na umístěnku. Vždy jsem dostal nějaký úkol, třeba: Vyprojektovat veškerou elektriku v železniční stanici Česká Třebová. Což není jen nástupiště a výpravní budova, ta stanice je sedm kilometrů dlouhá, pět set metrů široká. Všude jsem musel udělat rozvody, vyprojektovat transformovnu a navrhoval a vypočítával jsem i osvětlení. Když nás tam roky předtím vzal náš profesor na prohlídku, tak tam byly dvě malé osvětlovací věže. Já jich tam navrhl sedmadvacet, čtyřicetimetrových. Projektoval jsem po celé republice. Teď jezdím vlakem na chalupu do Jeseníků a vidím to – projektoval jsem celý Kolín, celé Pardubice. Většinou si ve vlaku čtu, ale znám to zpaměti. A říkám si: Je to dobrý. Funguje to, nespadlo to, svítí to; stále to lidem slouží. To je bezvadný pocit.“

/

„Originally I wanted to be a train driver but in the end, after I’d completed my apprenticeship, I managed to graduate from electrotechnical high school and then I worked as an engineer for electrics in a state railway company my whole life. I came to Prague right after I finished school, I was assigned a position here. They always gave me a task, like: Design the electricity in the Česká Třebová railway station. Which is not only the platform and the station buidling, but the station is seven kilometres long and five hundred metres wide. I had to plan out all the electrical distribution site, the whole transformer station and I also designed and calculated lighting for the place. Years before, our professor had showed us the station and there had been two small lighting towers. I designed twenty seven of them, each one forty metres high. I worked on projects all around the country. Now I take a train when I go to my cottage in the Jeseníky mountain area and I can see it as the train passes by – I designed the whole train station in Kolín, the entire station in Pardubice. I usually read on train but I know it by heart. And I think: It’s all good. It still works, it hasn’t collapsed yet, the lights still shine; it still serves to people. That’s an impeccable feeling.“


HOPRG_2092a

„V jednu chvíli jsem se rozhodl, že tady v Čechách nějaký čas žít nebudu. Odjel jsem a osm let žil v Portugalsku a ve Španělsku. Ocitl jsem se v úplně jiném kulturním a jazykovém prostoru, všechno pro mě bylo nové. Přijedete a umíte říct dvě slova. Je to, jako když se z vás znovu stane dítě. Ale pro mě to bylo příjemné. Rád se učím, rád poznávám nové věci. Objevujete, jak co funguje, a máte radost, když se vám něco poprvé povede. Třeba říct vtip, podle toho nejlépe poznáte, jestli vám už lidé rozumí.“

„S odstupem jsem si uvědomil, že se mi v té době tak trochu zastavil čas. Běžela paralelní linie mého života. Protože můj život tam a můj život nešly dost dobře propojit. Potkával jsem úplně jiné lidi, dělal úplně jiné věci. Na začátku jsem si udělal dva roky prázdnin, to byl také takový dětský přístup. Pak jsem začal pracovat a bylo to úžasné v tom, že jsem pochopil, že vždy můžete začít úplně od začátku. Že to je těžké – uvědomíte si, co prožívali lidé, kteří emigrovali –, ale že když to zvládnete, tak vám to dodá hodně víry v sebe sama.“

„Po těch osmi letech mi přišlo, že jsem si tady nějaké věci nedořešil, a tak jsem se vrátil. Nevím, jak to mají jiní lidé, ale já zjistil, že mám v životě různé cykly. Čtyřletá, pětiletá, osmiletá období, po kterých se něco láme. Dnes jsem v Praze už osm let a zas přemýšlím o změně. Ale díky tomu, co mám za sebou, nemám strach z nového. Možná bych chtěl žít víc kočovněji, možná blíž přirodě, nevím. Nedávno jsem o tom někomu říkal a on se mě ptal: ‚A co budeš dělat?‘ Říkám: ‚No, nevím.‘ ‚To je blbý, co?‘ Ale mně přijde, že je to naopak super, že nevím. Protože kdybych to věděl, tak už to nebude nic nového. Takové věci jdou těžko naplánovat. Vždy musíte nejdřív něco opustit, aby to nové mohlo přijít.“

/

„One day I decided not to live in Czech republic for some time. I left and for eight years I lived in Portugal and Spain. Suddenly I found myself in a completely different cultural and language region, everything was new for me. You come there and know two words. It’s as if you become a child again. But it was a nice experience for me. I like to learn and get to know new things. You discover how things work and you’re happy when you manage to do something for a first time. Like telling a joke, that’s the easiest way to see if people have started to understand you.“

„In retrospect I realized that time somehow stopped for me when I was there. It was a parallel line of my life. Because it was not possible to connect the life I led over there and my life here. I used to meet a completely different kind of people, I used to do a completely different things. At the beginning I made myself a two-year holidays, that was also a kind of a child’s approach. Then I started to work and it was amazing because it made me understand that you can always start from scratch at a new place. That it’s hard – you realize what migrants go through – but when you make it, it gives you a lot of faith in yourself.“

„After the eight years I thought that I hadn’t settled some things in my life around here and so I came back. I don’t know how other people experience it but I have found that I go through all kinds of life cycles. A periods of four, five or eight years after which a certain turn comes. Now I’ve been in Prague for eight years already and once again I’ve started to think about a change. But due to my previous experiences, I’m not afraid of new things. Maybe I would want to live in a more nomadic way, maybe I would want to live closer to nature, I don’t know. I was telling it to somebody recently and he asked me: ‚And what will you do?‘ I said: ‚I don’t know.‘ ‚That’s too bad, isn’t it?‘ But I think it’s the other way around, that it’s great that I don’t know. Because if I knew, it wouldn’t be anything new. Such things are hard to plan out. You always have to leave something behind so that the new can come.“


HOPRG_2088a

„Mám pocit, že tu dnes zažíváme to, co zažívali v Západním Německu v 60. a 70. letech: Lidé nacházejí své zakotvení, svůj smysl, v majetku. Ale s tím je to tak, že před barákem máte auto za milión a zoufáte si, že za barákem ještě nemáte bazén. Vnímám, že dnes jsou lidé v různých životních rozhodnutích nezodpovědní. Něco studují a neví, jestli ten obor budou dělat, jestli ho vůbec chtějí dělat, jestli u toho vydrží. Já jsem byl doktor od momentu, kdy mě na medicínu pustili. Neuměl jsem si představit, že bych dělal něco jiného. Ale uvědomuji si, že v něčem jsme to tehdy měli jednodušší. Dnes není lehčí život, než byl za nás. My jsme měli od komoušů všechno naplánované a všichni jsme se v tom naučili nějakým způsobem plavat. Mladí lidé v současnosti mají daleko víc možností, ale také pro ně existuje daleko víc svodů. Vede to, mám pocit, k tomu, že se nezamýšlejí nad svou budoucností, nad svým zakotvením: Proč žiju? Jak žiju? Co po mě zůstane? Jaký je můj úkol? Propánakrále, přeci tu nejsme jen proto, abychom plavali v bazénu a pak jednou škytli a zůstali ležet.“

„Já jsem našel své zakotvení ve víře. I díky tomu jsem měl pevné postoje. V nemocnici se o mně od začátku vědělo, že mě nebudou lákat do strany. Vždy, když se probíral můj případ, tak řekli: ‚Tomu ani neříkejte, to je zbytečné!‘ Věděl jsem, že se nikdy nemohu stát primářem. Na začátku, kdy jsem se ještě o něco pokoušel, si mě vždy zavolal takový slušný komunista a říkal mi: ‚Pane doktore, snažíte se zbytečně, vám prostě nesmí být věřeno.‘ Tak to vždy řekl. A tak jsem byl například zástupce jedné primářky, příšerné komunistické krávy, členky obvodní partaje. Měla ‚čest‘ starat se o zasloužilé komunisty, já měl na starost plebs. Ale ti komouši brzy pochopili, že já toho umím daleko víc než ona, a tak se začali hromadně stahovat ke mně. A bylo zle.“

„Můj první primář byl úžasný člověk, takový anglický gentleman. Ale žil v rozloučeném manželství, nepraktikoval žádnou víru a nebyl smířený s Pánem Bohem. Jednou jsem měl v nemocnici noční službu, ráno jsem měl jít domů, ale najednou nebyl nikdo, kdo by tam na další noc zůstal. Ale říkal jsem si, že mě se to netýká. Jednak jsem za sebou jednu noční měl, a také jsem měl ‚objektivní důvod‘ – ten večer jsem měl mít zkoušku svého klavírního tria. Najednou telefon, odřekl mi jeden muzikant, a během hodiny mi odřekl druhý. A tak jsem nakonec v nemocnici zůstal. Pan primář na tom v té době už zdravotně nebyl dobře a odpoledne se mu velice přitížilo. Pořád jsem tehdy přemýšlel, že bych ho rád s Bohem smířil, a tak jsem za ním tiše šel a zeptal se ho: ‚Pane primáři, nechtěl byste si s někým promluvit? Znám jednoho výborného kněze.‘ A on byl najednou pro. Tak jsem to všechno rychle zařídil, kněz přišel, krásně ho připravil na smrt a on nakonec umíral jako svatý člověk. Překrásně. Celý se rozzářil, ještě si mne zavolal a děkoval mi. Se všemi se s námi rozloučil a umřel. A teď – opravdu se dá říci, že to všechno byla jen náhoda? Zažil jsem podobných situací několik, vždy utvrzovaly mou víru. Víru v to, že tu opravdu jsme jako figurky na šachovnici, a že nás shora řídí někdo daleko inteligentnější a schopnější, někdo, kdo to s námi myslí strašně dobře. Chápal jsem, že náš život má smysl pouze tehdy, když tu po nás něco hezkého a laskavého zůstane.“

/

„I have a feeling that our society have been going through the same thing that Western Germany experienced in 1960s and 1970s: People find their anchor, the meaning of their life, in wealth. But the thing with possessions is that when you have a car that costs a million in front of your house, you still despair that you don’t have a pool in the backyard. I see that people today are not responsible in their life decisions. They study something without knowing if they will pursue a career in that field, if they even want to, if they can hold onto that. I was a doctor from the moment they admitted me to the Faculty. I couldn’t imagine doing anything else. But I realize that our situation was more simple in some sense. Life today is not easier than how it was when we were young. Communists had planned everything out for us and we learnt how to navigate ourselves in the system. Today’s young people have much more opportunities but there’s also much more temptations. This leads, I believe, to the situation when they don’t think much about their future, about what’s their anchor: Why do I live? How do I live? What do I leave behind? What’s my purpose? Good gracious, we’re not here only to swim around in a pool, to wait till our heart stop beating one day and to be gone.“

„I’ve found my anchor in faith. It was one of the reasons why I had a firm stance in many things. In the hospital, everyone knew from the beginning that I wouldn’t join the Communist Party. Every time they talked about my case, somebody said: ‚Don’t even bother asking him, there’s no point!‘ I knew that I couldn’t become a head of department. At start, when I was still trying to achieve certain things, a very polite communist always asked me to come and told me: ‚Doctor, your effort is useless, you simply cannot be trusted.‘ That’s how he always put it. And so, for example, I was a deputy to a female head of department who was a terrible communist swine, a member of a local party organisation. She had the ‚honor‘ to take care of meritorious members of the party and I used to take care of general population. But it didn’t take long before the communists realized that I was much more skilled and knowledgeable than she was and a lot of them started to come to me. She didn’t like that.“

„My first head of department was an amazing man who acted like an English genleman. But he lived in a separated marriage, he didn’t practise any faith and he was not reconciled to God. One day I had a night shift at the hospital and in the morning I was supposed to go home. But suddenly there was nobody who would take the next shift. I thought it didn’t concern me. I had the previous night shift and there was also another ‚objective reason‘ – I had a rehearsal of my piano trio in the evening. But suddenly a phone rang, one of the musicians canceled and within an hour, the second one did too. And so in the end I stayed in the hospital. The senior doctor was not in a good shape and during the afternoon, his health condition worsened. The thought of reconciling him with God had been on my mind so I quietly went to him and asked: ‚Doctor, do you want to talk with someone? I know a great priest.‘ And suddenly he agreed. I quickly arranged it, the priest came and prepared him very nicely for the coming death. He was dying like a saint. In a truly beautiful way. He was all brightened up, he called me and thanked me. He said goodbye to everyone and he died. And now – can we really say it was all a coincidence? I lived through several of similar situations, they always strenghtened my faith. A faith that we are just figurines on a chessboard, that there’s somebody up there who leads us. That this being is much more intelligent and capable and that it has a very good intentions with us. I’ve always understood that our life has a meaning only when there’s something nice and kind that remain after us.“