Powered by Seat

Archiv: Srpen 2017

HOPRG_2079a

„Bylo mi přes třicet, měla jsem úraz a zmrzačila si ruku. Přeřízla jsem si nerv a měla dlouhou rehabilitaci. Hned druhý den po operaci jsem sice šla do divadla, ale po první půlce jsem musela odejít, protože to hrozně bolelo. Nemohla jsem se obléct, nemohla jsem se učesat, musela jsem se znovu učit psát. Za největší úspěch jsem považovala, když se mi podařilo naporcovat kuře. Ale hodně jsem se díky tomu všemu dozvěděla sama o sobě. Třeba to, že jsem docela dobrá. Že se nevzdávám. Ten úraz, co jsem měla, je typicky mužský – často se stane při práci se sekyrou. Během rehabilitace mě sestřičky ukazovaly chlapům, kteří ještě dva roky po úraze pořád chodili s takzvanou ‚kazatelskou rukou‘, to je, když některé vaše prsty zůstanou ohnuté. Já jsem si řekla, že ze mě žádný kazatel nebude, a tak jsem tu ruku cvičila a cvičila. A jelikož nejsem pitomá, tak cvičím dodnes. Sice mi každou chvíli něco spadne na zem, u návštěv neumývám nádobí, ale podívejte, co s tou rukou dokážu!“
 
/
 
„I was over thirty, I had an injury and maimed my hand. I cut a nerve and had to go through a long rehabilitation. The day after I had a surgery, I went to see a theatre play but I had to leave it after first half because I felt a strong pain. At that time I was not capable to dress up, I couldn’t comb my hair and I had to learn to write again. The greatest achievement during this time was when I successfuly managed to carve up a chicken. But I learnt a lot of things about myself through all this. For example I learnt that I’m quite good. That I don’t give up. The kind of injury I had is typically men’s, it often happens when one works with an axe. During the rehabilitaion, nurses used to show me to male pacients who often still had a so-called ‚preacher’s hand‘ two years after their injury happened – they couldn’t bend some of their fingers. I said to myself that I won’t be no preacher and I exercised the hand a lot. And since I’m not stupid, I still do. Although I drop things every now and then and I don’t do dishes in other people’s home but look what I can do with the hand!“

HOPRG_2083a

„Celý život jsem dělal v knihách, nejprve v nakladatelství a nakonec jako knihkupec. Vedl jsem například prodejnu v ulici Na Příkopech. I proto jsem velice intenzivně prožíval události roku 1989. Pamatuji, že už v lednu, během takzvaného Palachova týdne, policie naháněla mladé lidi a ti běhali okolo naší výlohy. Měli jsme tam mříž, kterou jsme v takových chvílích radši zavírali. Jednou kolem běžel nějaký student, té mříže se chytil a říkal: ‚Nemáte nějakou příručku sebeobrany?‘ To mi utkvělo. Jak to tak bývá, mladí lidé byli tehdy vůdčí silou té změny, a bylo hezké vidět, jak byli nebojácní. Já to celé sledoval a fandil jim. Jakmile se na podzim daly do pohybu události na Albertově a na Národní třídě, tak za mnou do knihkupectví začali chodit různí lidé a říkali: ‚Konečně to přišlo!‘ Na začátku probíhala různá srocení na Václavském náměstí. Silný dojem na mě dělalo to, co se z balkónu Melantrichu přednášelo, jak se tam střídali řečníci, ale i třeba samotný fakt, že tam vedle sebe stáli a ty projevy s nadšením poslouchali lidé z různých skupin společnosti. Byli tam studenti, byla tam ta takzvaná pracující inteligence, ale zároveň tam byli i dělníci. Vždy když přicházela nějaká větší skupina, tak to organizátoři ohlásili. Třeba: ‚Připojují se k nám i dělníci z ČKD!‘ A lidé propukali v jásot, hlasitě ty nově příchozí zdravili. Zažívali jsme tam úžasné pocity pospolitosti. Vnímal jsem, že celý ten svět socialismu byl v pohybu, že se pohne k demokracii a ke svobodě. Ne všechno se samozřejmě povedlo. Tu určitou pospolitost jsem cítil ještě několik dalších let, pak to pomalinku uvadalo. Každý se začal hnát za svým a lidé na sebe přestali mít čas. Ale já vnímal především to, že se leccos uvolnilo – že se moje děti snáž dostaly na školy, nebo že začaly vycházet různé knihy. Knihy, o kterých jsem věděl, že existují, ale které tady nebyly k dostání. Některé knihy a filmy vyšly poprvé ve svém plném znění – za socialismu vycházely zkrácené. Existovala totiž takzvaná ‚Hlavní správa tiskového dohledu‘, která leccos zarazila. Ani nemuselo jít o nějaké ‚protirežimní kusy‘. Zažil jsem, že byla vytištěná tak nevinná kniha jako je ‚Školák Kája Mařík‘, a někdo najednou rozhodl, že nesmí spatřit světlo světa. A tak šla do stoupy, celý obrovský náklad. Odvážel se na nádraží do Bubenče, rvaly se z toho desky a papír se házel na hromadu. Děly se zkrátka šílené věci. Vím, že dnes je mnoho jiných problémů, že ten politický vývoj po revoluci mnoho lidí zklamal, ale já si myslím, že si tady nežijeme špatně. Je dobré si uvědomit, že ještě na začátku 90. let tady byla přítomná sovětská vojska. Obrovské množství vojáků, kteří nás tady v podstatě vyjídali. Já jsem ve svém životě nezažil žádný ‚přelomový okamžik‘, který by mě vrhnul někam úplně jinam, ale rok 1989 znamenal opravdový přelom pro nás pro všechny. Mě ten vývoj uspokojil v tom, že jsem si mohl říci, že druhou půlku života prožiji ve svobodě. V demokracii. Ono to zní jako takové klišé, ale když si pamatujete, že to někdy bylo jinak, tak ta slova mají svůj hluboký význam.“

/

„I have worked in the field of books my whole life, at first in a publishing house and then as a bookseller. For example, I was a manager of a bookstore in the Na Příkopech street. It was one of the reasons why the events of 1989 were so intense for me. I remember that already in January, during the so-called ‚Palach Week’, police was chasing young people around and they were running past our shop window. There were iron bars which we used to close down at such moments. Once a young student ran by, grabbed the bars for a moment and asked: ‚Do you happen to have a self-defence manual by any chance?‘ I still remember that. As it is common, young people were the leading force of the change. It felt nice to see their courage. I observed it and held my fingers crossed for them. In the autumn, as the events of Albertov and Národní třída started to unfold, all kinds of people started coming to the store and used to say: ‚It’s here, finally!‘ There were many gatherings in the Wenceslas Square at the beginning. I was impressed by what were the various speakers saying but also by the simple fact that the speeches were cheered and listened to by people from various social groups. They stood there one next to another. Students, the so-called working elites but also blue-collar workers. Every time a bigger group was approaching the gathering, the organizers announced it. For instance: ‚Workers of ČKD are coming to join us!‘ And people cheered and greeted the newcomers. We were experiencing strong feelings of solidarity. I could sense that the whole world of Socialism was shifting, that it was about to move towards democracy and freedom. Not everything worked out the way we wanted, obviously. I could sense the solidarity for a few years more and then it slowly faded. Everybody started to care about the business of their own and suddenly they didn’t have so much time for the others. But overall, I noticed how things became more relaxed – that my children had easier access to education or that many new books got to be published. Books that I’d known about but that had not been available around here. Some films and books were released after the Revolution for the first time in their complete edition – they used to be shortened during the Socialism. Because there was the ‚Department of Print Supervision‘ that banned many things. And these were not only the ‚anti-regime pieces’. I saw how once ‚Schoolboy Kája Mařík’, the innocent children novel, was printed, when somebody suddenly decided that it couldn’t be sold publicly. And so it all went to a dump site, the entire huge press run. They drove it to the Bubeneč train station, tore out its book covers and dumped paper on a pile. Crazy things were happening. I know that there are other problems now, that the political development after the Revolution dissapointed many people, but I don’t think that we live badly now. It’s good to know that at the beginning of the 1990s, there were still Soviet troops here. A huge number of soldiers that were basically eating the country up. I didn’t experience any ‚turning points‘ in my private life but the year of 1989 was a great turning point for all of us. The development made me happy in a way that I was able to tell myself that I could live out my second half of life in freedom. In democracy. It sounds like a cliché but when you remember that it used to be the other way, you find out that the words have their profound meaning.“


HOPRG_2109a



HOPRG_2108a

„Manžel se díval na televizi a najednou řekl: ‚Konec filmu.‘ Já jsem v kuchyni luštila sudoku a ještě nevěděla, že to byla jeho poslední slova. Řekla jsem mu, že si půjdeme lehnout, šla jsem do koupelny a uslyšela ránu. Ležel na zemi. Měl mozkovkou mrtvici. Přijela záchranka, nahodili ho, ale jeho mozek už byl poškozený. Byl v podstatě v komatu. Než zemřel, tak jsem jsem za ním měsíc chodila do nemocnice, každý den jsme tam s dcerou byly. Myslím si, že se na mě ten stres podepsal. Zanedlouho potom někde psali, ať si jdou lidé zkontrolovat své pihy, mně se najednou jedna udělala uprostřed hrudi, a tak jsem šla do nemocnice a doktor mi řekl, že to je v prsu. Rakovina. Poslal mě na mamograf, na cytologii a na různá další vyšetření. Zjistili, že v kostech to nemám. Nejdřív jsem chodila na chemoterapii, pak mi během operace vzali prso, a pak jsem několik měsíců chodila každý všední den na ozařování. Nedovedla jsem si představit, že se to týká tolika lidí, i mnohem mladších než jsem já. Bylo to jak procesí – jeden člověk za druhým. Takových lidí, co s tím bojuje! I já bojuju, v srpnu jdu na kontrolu. Věřím, že to dopadne dobře, ale u rakoviny nikdy nevíte, jestli se vrátí. Je jako chapadla, které vás chytnou a nepustí. Ale snažím se tím nestresovat. Nikam nepospíchat. Přesto být pořád činná. Nechci se odkázat posteli, ta pro mě neexistuje – jak vstanu, tak ji hned ustelu. Hned začnu cvičit. Všichni mi říkají, že jsem statečná, že to beru tak, jak to je. Pokouším se o to. Dopředu mě táhne pocit, že se v září stanu prababičkou. Už žehlím košilky.“

/

„My husband was watching TV and suddenly he said: ‚It’s the end of the film’. I was in the kitchen, doing sudoku, and I was not aware that these were his last words. I suggested that we go to sleep, I went into a bathroom and suddenly I heard a loud sound . He was lying there on the floor. He had a stroke. The ambulance came, they revived him but his brain was already damaged. He was basically in a coma. Before he died, I used to come into the hospital every day with our daughter for a month. And I think that the stress left its mark. Because not long after that I read somewhere that people should go for a medical check-up of their freckles, one suddenly appeared in the middle of my chest, and so I went into a hospital and the doctor told me that it was in my breast. Cancer. He sent me for a mammography screening, to a cytology and many other examinations. They found that it was not in my bones. At first I started to go for o a chemotherapy, then they removed my breast during a surgery and then I used to go for a radiation thereapy. Every weekday. Before I couldn’t imagine how many people deals with it, a lot of them much younger than me. It felt like a procession – one person after another. So many people stuggles with it. I do too, I’m about to go for a check-up in August. I have a faith that it will work out fine but with cancer you never know. It’s like tentacles that grasp you and won’t let go. But I try not to stress myself from it. Not to rush. But to be active, still. I don’t want to submit myself to the bed, it doesn’t exist for me – as soon as I wake up, I make it up. I start to exercise right away. Everybody tells me how brave I am to take it as it is. I do try. What pushes me forward is the fact that I’m going to become a great-grandmother in September. I already iron baby shirts.“


HOPRG_2103a

Vodičkova


HOPRG_2107a

„Já jsem publicista, především na poli vážné hudby, ale moje činnost má velice široký, respektive až takový bizarní záběr. Například se bavím tím, že s jedním kolegou už léta vytváříme takvzanou korespondenční poezii. Vidíme se jednou, maximálně dvakrát do roka, občas si voláme, ale téměř každý den si e-mailem posíláme básničky. Často je to tak, že on začne, napíše pár veršů, a já na to nějak reaguji. K dnešnímu dni máme těch básní osm set patnáct. Já jsem mimo jiné vystudoval estetiku, zabývám se uměním a podobnými problémy, a tak docházím k tomu, že jelikož každou tu strofu píše někdo jiný, tak se vytváří věc, která by v jednom člověku nebyla myšlenkově možná. Dochází k trochu surrealistickému spojení. Ale my se známe už pětačtyřicet let, oba jsme ‚řimsologové‘. To je věda, kterou pěstujeme v rámci ‚Protialkoholní společnosti doktora Řimsy“. Založili jsme ji před těmi pětačtyřiceti lety jako studenti, už jsme měli šestadvacet kongresů. Jednou z našich základních tezí bylo: ‚Alkoholem proti alkoholu!‘ Ale naše úvahy měly současně vždy filozofický rozměr. Naším duchovním doyenem je Josef Váchal, autor Krvavého románu, kde se právě vyskytuje postava doktora Řimsy. V té naší poezii se na to taky odkazujeme, celým názvem tomu říkáme ‚Soukromá řimsologická psychoterapeuticko-poetická tvůrčí dílna‘. A je to opravdu úžasná psychoterapie! Na verše mám dost blbou paměť, ale většinou je to humorné. Někdy skrytě humorné. Nebo i naivně humorné. Blbě humorné. Někdy ale docela rafinovaně humorné. Vždy mi to každopádně zlepší náladu. Těm výtvorům říkáme ‚kraviny‘ – jakou jsou třeba balady, tak my máme kraviny. Poslední, včerejší kravina, se například týká toho, že on našel někde v úvoze za vesnicí vyhozené klávesy. Tak jsem napsal: ‚Vyhozené klávesy už nezahrajou bluesy.‘ Takhle nějak to vypadá. Kolikrát je to taková kravina, že to je jako ve Švejkovi s tím psem: On je tak šeredný, až je krásný. Ale musím říct, že jsem na tom až trochu závislý. Když mi ten kolega dlouho žádnou kravinu neposílá, tak už jsem celý nervózní. Nebo mám někdy takovou obyčejnou, nijakou náladu, něco bych si napsal, a on nepíše. Takhle bych vám o tom mohl vykládat celý den, já jsem se humorem a recesí zabýval celý život. A to víte, že v tomhle významu je to české slovo? Recese jinak znamená ‚ekonomický úpadek‘. Před válkou ale byla taková parta študentů mezi které patřil Vladimír Bor, hudební kritik. Oni na gymnáziu dělali různé kousky, vylomeniny a použili pro to slovo ‚recese‘. ‚Jsem v recesi,‘ říkali. A to se ujalo. Já jsem například v permanentní recesi.“/

„I’m a journalist, I write mainly about classical music, but I’m active in a very broad or rather quite bizzare fields. For example in recent years I’ve been co-creating a correspondence poetry with a colleague of mine. We see each other once or twice a year, we talk on a phone once in a while, but almost every day we exchange short rhymes through e-mail. It often starts that he writes a few lines and then I react on it. Till this day we have eight hundred and fifteen of such poems. Among other things I studied esthetics, I deal with art and similar issues, and so I begin to realize that since every strophe is being written by somebody else, a new thing emerges that wouldn’t be possible if it was written by a single person. It’s quite surrealistic union. But we’ve known each other for fourty-five years, we are both researchers of ‚řimsology’. That’s a field of science that we cultivate in ‚Anti-alcohol Society of Dr. Řimsa’. We founded it as students the fourty-five years ago, we’ve already had twenty-six congresses. One of our main thesis was: ‚With alcohol against alcohol!‘ But our reflections always had also a philosophical dimension. Our spiritual doyen is Josef Váchal, an author of Bloody Novel where a character of Dr. Řimsa appears. We refer to it also in the poetry of ours. A full name of it is ‚Private Řimsological Psychotherapeutic and Poetic Creative Workshop’. And it really is a great psychotherapy! I have a very bad memory for verses but usually it’s humorous. Sometimes it’s secretly humorous, sometimes naively humorous. Even stupidly humorous. Or humorous in a sophisticated way. In any case it always cheers me up. We call our creations ‚nonsenses‘ – just as there are ballads, we make nonsenses. The last nonsense from yesterday dealt with the fact that the colleague of mine found a piano keyboard in a hollow way outside his village. So I replied: ‚Dumping the keyboard was somebody’s choice, it will never be used to make some noise’. It’s usually in this style. Many times it’s such a nonsense that it’s like the case with the dog in Good Soldier Schweik: It’s so ugly that it’s beautiful. But I have to say that I’m getting a bit addicted to it. When my colleague doesn’t send me anything for some time, I get all nervous. Or sometimes I have an ordinary, dull mood and I feel it would help me to write something but he’s not responding. I could talk about this topic all day with you, I’ve been dealing with humour and recession for all my life. And do you know that a ‚recession’, used in this sense, is a Czech word? A regular meaning of recession is ‚economic decline’. But there was a group of students in the pre-war Czechoslovakia and one of them was Vladimír Bok, a music critic. The group used to do all kinds of shenanigans and used the word ‚resession‘ to describe it. ‚I’m in a recession,‘ they used to say. And other people started to use it in that sense. I’m, for instance, in a state of a permanent recession.“

__

Více o řimsologii