Powered by Seat

Archiv: Září 2017

HOPRG_2122a

„Přemýšlím, jak co nejlépe zvládnout výchovu dcery. Dnes slaví jeden rok. Za tu dobu jsem začal hodně přemýšlet o tom, jak tady různé věci fungují. V čem tady žijeme, v čem jsme vyrostli. Jaká jsou různá úskalí – například ve školství. Než má člověk dítě, tak si říká, že už je to za ním, že už ho to nemusí zajímat, ale najednou je s tím znovu konfrontován. Začal jsem si představovat její budoucnost a uvědomil si, že bych chtěl, aby vyrůstala v trochu jiném prostředí než jsem vyrostl já. Například jsem chodil do běžné státní školky a pamatuji, že to byla spíše taková drůbežárna: Nahnali tam děti, ty si tam sice s něčím hrály, ale za mých časů to bylo tak, že učitelky tam nebyly od toho, aby je inspirovaly, k něčemu vedly, nebo si s nimi i jen hrály. Byly tam jen jako dohled. Děti to tak samozřejmě nebraly, ale bylo to trochu takové vězení. Místo, kam si rodiče děti odložili, ty to tam nějak přežily, učily se různá pravidla, po obědě šly spát, a odpoledne šly domů. A další den znovu. Než se nám dcera narodila, tak jsem vůbec nevěděl, jak to budu v těchto otázkách mít, neměl jsem žádný dopředu vymyšlený program. Ale zjistil jsem, že mi je bližší přístup, kdy se člověk snaží s dětmi sdílet jejich vidění světa. Mám totiž za to, že než se dítě dostane do puberty, tak žije v úplně jiném světě, který je do velké míry postavený na fantazii. Všechno se to v něm vyvíjí, roste v něm uvědomění sebe sama, i toho, že ve světě platí nějaké obecné zákonitosti. Ale když ho necháte jít svým vlastním tempem, tak se vlastně do toho systému dostává velice pomalu. Tahle společnost naopak chce děti hrozně brzy vtáhnout do světa dospělých lidí. Hustí do nich různé informace, zákony, pravidla. Myslím si, že se to dá dělat i jinak. Věřím, že když rodiče dají dítěti prostor a když mají jeho důvěru, tak si ono samo dokáže osvojit různé věci. A platí to už i u takhle malého dítěte. Samotné třeba dojde k tomu, že jít na nočník je příjemnější než mít něco v plenkách. Není potřeba to zbytečně urychlovat. Nebo – ona s námi dodnes spí v posteli. To je sice asi pro rodiče náročnější, člověk se častěji budí, ale na druhou stranu si tím ona k nám vytváří větší vazbu. A snad i větší důvěru. Protože vnímá, že ji nenecháváme vyřvat. Když jí byly asi čtyři měsíce, tak jednou v noci hodně řvala a já jsem s ní strávil několik hodin na nafukovacím míči – prostě jsem seděl, držel ji v náručí a houpal. Ráno jsem sice měl zkoušku s kapelou, ale tehdy jsem si silně uvědomil, že když je nespokojená, když řve, tak že ji v tom nechci nechat. Že nezavřu dveře: ‚Tak si dělej co chceš!‘ Že to nebudu dělat způsobem: Máme pravidla, teď je čas spát! Pravidla a hranice jsou jistě důležité, ale do doby, než doroste do určité fáze komunikace, potřebuje cítit hlavně tělesné teplo nás rodičů, naši blízkost. Cítit, že když se něco děje, tak že ji v tom nenecháme. To mi přijde jako dobrá cesta, aby z ní vyrostlo zdravé a nebojácné stvoření.“

/

„The question how to raise our daughter has been on my mind quite a lot recently. She’s one year old today. Since her birth I’ve been thinking a lot about how all kinds of things work in our society. What do we live in, in which ways we were raised. Where are the pitfalls – for instance in the field of education. Before having a child, one thinks that certain things are behind him, that he doesn’t need to bother with them anymore. But then you’re suddenly confronted with them again. I started imagining what her future might be like and I realized that I would like her to grow up in a different environment than I did. I went to a public kindergarden and I remember that it felt more like a poultry house: You brought the children were there, they played with something, that’s true, but the teachers were not there to join them, to inspire them or lead them towards anything. They acted only as a surveillance. It was basically a prison for children – even though the teachers didn’t realize it. It was a place where children were put aside by their parents. They were supposed to go through it, to learn some rules, to go sleep after lunch a to go back home in the afternoon. And on the next day it was the same. Before our daughter was born, I had had no clue about how I would have felt about such things, I hadn’t had any prepared programme. But I’ve found out that I prefer sharing a children’s perspective. Because I think that before a child gets into puberty, it lives in a completely different world that is strongly based on fantasy. Everything slowly develops inside, an awareness of the self and realization of the fact that there are certain general rules in the world. But when you let a child progress in its own tempo you see that it’s getting into the system rather slowly. This society, on the other hand, wants children to adapt to the world of adults quickly. It keeps pushing information, rules and customs into them. I think there’s also a different way. I believe that if parents give space to their child and they have his trust, the child can acquire many things on its own. And this is applicable even to a child who is this young. She can understand on her own that it’s more pleasant to use a potty rather then to have something in a diaper. It’s not necessary to make this process faster. Or – she still sleeps with us in the bed. That’s arguably more difficult for parents, one wakes more often during the night, but on the other hand, she’s building a stronger connection to us. And perhaps a stronger trust. Because she feels that we don’t let her weep. When she was around four months, she cried a lot one night and so I spent several hours with her – I was sitting on an inflatable ball, I cradled her in my arms and I bounced up and down. I had a rehearsal with my band in the morning but at that time I realized that I don’t want to let her on her own when she’s unsatisfied, when she cries. That I don’t want to close the door and say: ‚Do what you want!‘ That I don’t want to be like: There are rules, now it’s time to sleep! Rules and boundaries are important, of course, but until she grows up to a certain communication level, what she needs is to feel the body warmth of her parents, our closeness. To feel that if something is going on, we don’t abandon her. I think that’s a good way for her to grow up into a healthy and fearless human being.“


HOPRG_2121a

„Člověk asi v životě musí poznat veliké zlo, aby si vážil dobra. Já jsem se narodil se zlatou lžičkou v ústech. Rodiče i prarodiče byli v podstatě komunistická oligarchie. Maminka byla modelka, tatínek byl diplomat, bulharský kulturní atašé. Takže jsem od dětství cestoval po celém světě. Pak jsem vystudoval psychologii a filosofii a dělal k tomu různé bojové sporty, třeba Krav Maga. Když jsem se podruhé oženil, tak jsem zjistil, že manželka v Praze zdědila obrovský majetek. Provozovali jsme po městě různé podniky. Na začátku devadesátých let asi zpravodajská služba zjistila, že jsem docela chytrej, zcestovalej, že dělám ty bojové sporty, že mluvím sedmi jazyky, a rozhodli se mě oslovit.“

„Každý zpravodajec žije schizofrenním způsobem – vždy totiž máte určitou legendu, roli, kterou si vymyslíte a kterou pak musíte hrát. Dostanete nový pas, nové doklady. V Německu jsem třeba byl námořník, jezdil dva roky na rybářských lodích. Byla to zatraceně těžká práce, ale miloval jsem to, hlavně, když byly bouřky. Jelikož mám i určité církevní vzdělání, tak jsem se později dostal jako kaplan do války. Nejprve jsem byl v Bosně, pak v Iráku. Staral jsem se o duše vojáků. Když totiž poprvé někoho zabijí, tak je to pro ně obrovská věc. Viděl jsem, že na to reagují dvojím způsobem – buď se s tím nemohou vyrovnat, anebo je to začne bavit. Já jsem se jako kaplan bojových akcí neúčastnil, měl jsem na sobě vestu s červeným křížem, ale pak nás jednou přepadli ze zálohy – nějaká malá sebevražedná skupina, co bojovala proti irácké i americké armádě. Překvapili nás. Než jsem stačil sáhnout po M16, tak jsem ho měl u krku. Nezbylo mi nic jiného, než ho podříznout. Několik lidí… Vždy jsem vnímal, že žiju proto, abych lidem pomáhal, takže tohle pro mě byla zcela zásadní věc. Měl jsem z toho obrovské trauma. Najednou se mi otočil svět. Z kněze byl vrah. Ve válce se tomu tak neříká, ale co jiného to je? Mezi vojáky se o tom ale nemluvilo. Respektive o tom mluvili ti, kterým to dělalo dobře, ti už tam na místě říkali, jak to budou jednou vyprávět doma v hospodě. Říkal jsem: ‚To není normální, přeci se nemůžeš chlubit takovým zvěrstvem!‘ Já když jsem se vrátil domů, do civilu, tak jsem byl půl roku v Bohnicích. Když se valí tanky, tuny železa, a nad vámi létají permanentně letadla, tak je to ohromný rámus. Tady bylo najednou ticho. To jsem nevydýchával. Byl jsem agresivní, všechno mi vadilo. Jel jsem v tramvaji, kde stáli staří lidé a mladí seděli, a tak jsem strašlivě zařval a okamžitě to bylo naopak – staří seděli, i ti, co původně ani sedět nechtěli. Radši si sedli, aby ten psychopat už mlčel. Jakmile jsem vnímal jakékoliv zlo, nespravedlnost, ať už sebemenší, tak jsem okamžitě startoval. Protože jsem v sobě cítil vinu. To je frustrace, kterou si v sobě nese každý násilník. Manželka mě tehdy ani nechtěla pouštět s penězi ven, protože jsem všechno rozdal – jakmile jsem viděl chlapa na ulici, jak klečí, tak mohl být ožralý jak prase, ale já jsem hned začal: ‚Co se ti stalo, ty chudáku? Na, tady máš!‘ – a dal jsem mu klidně pár stovek. Těžko jsem se do toho normálního světa vracel. Přihlásil jsem se tedy na to léčení a to mi pomohlo. Během půl roku mi dali do hlavy, že jsem někdo jiný, než za koho jsem se považoval. Dnes jsem obyčejný chlap, který rád maluje a fotí a který dál pomáhá bezďákům – zrovna jim nesu nějaké oblečení a jídlo. Minulost je pro mě dnes jen sestra přítomnosti. Musel jsem ji smazat. Jako když v počítači něco hodíte do koše, počítač resetujete, necháte ho nastartovat znovu a jedete dál. A budoucnost? Té se nebojím – mám Boha, takže vím, že nikdy nebudu sám.“

/

„A man probably has to experience a great evil before he can appreciate the good. I was born with a golden spoon in my mouth. My parents and grandparents were basically part a communist oligarchy. My mom was a fashion model, my dad was a diplomat, a bulgarian cultural attaché. So I traveled all around the globe since I was little. Then I studied Psychology and Philosophy and I practised martial arts, for example Krav Maga. When I got married for a second time, I found out that my wife inherited a lot of buildings in Prague. And so we ran various bars in the city. At the beginning of 1990s, local intelligence service probably found out that I was quite smart, that I knew a lot of places, that I did the martial arts and that I spoke seven languages and they decided to approach me.“

„Every intelligence officer lives in a schizophrenic way – because every time you have a legend, a role that you invent and that you have to obey. You get a new passport, new ID. For instance in Germany I was as a sailor, I used to work on a fishing boat for two years. It was a damn hard work but I loved it, especially during storms. Since I also had a religious education, I later got into a war as a chaplain. I was in Bosnia at first and then in Iraq. I took care of souls of soldiers. Because it’s a huge thing for them when they kill somebody for the first time. I could see that they reacted on it in two different ways – either they couldn’t dealt with it or they started to like it. As a chaplain I was not participating in the combat, I wore a vest with a red cross, but then we were ambushed one day by a small suicidal group that fought both against Iraqi and Americal army. They surprised us. Before I managed to grab my M16, he was right infront of me. I had no option than to cut his throat. Several people’s… I had always thought that I lived to help people so this was a turning point for me. I was hugely traumatized from it. My life suddenly turned upside down. A priest became a killer. They don’t call it ‚murder‘ in war but what else is that? It was not disscused among soldiers. Or rather – only the ones who liked it did talk. They used to say how they were going to boast about it to their friends in a pub one day. I told them: ‚That’s not normal, you cannot boast about such bestiality!‘ When I returned back home, into a civilian life, I spent six months in a mental hospital. When tanks, tons of iron, rolls and there are planes flying above your head all the time, it’s a huge noise. But here everything was so silent. I couldn’t stand it. I was getting aggressive, everything bothered me. I was on a tram where there were old people standing above seats with young people, so I started to scream and immediately it was the other way around – the old people were sitting, even those who hadn’t been planning to. They rather sat down so that the psychopath wouldn’t scream anymore. Every time I saw some evil, some injustice, even the smallest one, it started me up. Because I felt guilt. That’s the kind of frustration that every man who did a violent act carries inside of him. My wife didn’t even want to let me go out with money back then because I used to give everything away – every time I saw a guy on a street on his knees, and he could have been as drunk as a pig, I started to tell him right away: ‚Oh, poor man, what happened to you? Here, take this!‘ – and I gave him a few hundred crowns. It was hard for me to go back into the normal life. So I went for the mental therapy and it helped me. In six month’s time they managed to persuade me that I was someone else than I considered myself to be at that time. Today I’m an ordinary man who likes to paint and take pictures and who keeps helping the homeless – I just carry some clothes and food to them. The past is just the present’s sister for me now. I had to erase it. Just like in a computer when you put something in bin, reset the machine, let it start again and then you keep going. And future? I’m not afraid of it – I have God so I know that I will never be alone.“


HOPRG_2120a

„Válka ve mně zůstala a zůstane. V naší rodině sice nikdo nepadl, jen strejda byl totálně nasazený v Německu, a já jsem byla malá holka, ale byl to děs. Jak se to vůbec dá říct? Předat? Zkrátka: Nebylo co žrát, byli jsme zavření ve sklepě. Když bylo nejhůř, tak nám paní, co měla vedle ve vchodu krámek, přinesla sklenici sádla a chleba. Všichni jsme se podělili. Ale na konci války jsme byly všechny děti podvyživené, měly jsme náběh na tuberu. Maminka nám málem umřela, protože nám dávala první poslední a sama nejedla. Pocházela z venkova, odkud nám občas poslali jablka, padavčata. To nám pak vždy udělala těsto a na to ty jablka dala. Já myslím, že kdybych to teď někomu nabídla, tak by snad ještě urazil. Přitom my jsme si tehdy říkali bůhvíco nemáme.“

„Hrozně mě štve, jak se dnes zase zbrojí. Politici jsou jak pitomci – furt zbrojí do války, furt na sebe štvou. Úplně zbytečně. Ať nechají lidi žít. Zrovna jsem o tom mluvila s jednou paní a ona povídala: A vždyť je to jedno! No, to je taky zkušenost. Se vsadím, že vám babky jako já často povídají, co mají v rodině, co děti, co vnoučata, co manžel. Že je to pravda? Tak o tom vám ja říkat nebudu! Já bych se také ráda dožila pravnoučat, ale to byste vy mladí s tím zbrojením museli sakra něco udělat! Takže teď se na něco zeptám já vás: Co s tím hodláte dělat?“

/

„The war has stayed in me and it always will. We had no casualties in our family, only my uncle was deployed as a forced labour in Germany during the war. I was only a little girl but it was terrible. How can I even begin to describe it? Simply put: We had nothing to eat and we were locked up in a basement. When it was the worst, a woman who owned a little shop next door brought us bread and a jar full of lard. We all shared it. But at the end of the war all of us children were malnourished and we had first stages of tuberculosis. Our mom almost died as well because she used to give everything to us and she didn’t eat enough herself. She was originally from a countryside and people from there sometimes used to send us windfall apples. When that happened, she always made a dough and put the apples on top of it. I think that if I offered it to someone today, they might get offended. But back then we though how lucky we were to eat something like that.“

„I’m really angry about the current armament. Politicians are acting stupid – they keep on arming for a war, keep on insulting one another. It’s completely pointless. They should let people be. I just talked about it with a women I know and she said: ‚It doesn’t matter!‘ Well, that’s an opinion. I bet all the grannies like me talk to you about their families, their kids, grandkids and husbands. Isn’t it so? Well, I’m not going to! I would also like to live long enough to see my grandchildren but first, young people like you need to do something about the armament. So let me be the one who ask a question for a change: What are you going to do about it?“


HOPRG_2118a

„We’re thinking whether to stay in Prague or not. I’m from the United States, my husband is from Britain, but we’ve lived here for a long time, twelve and eleven years. The quality of life in Prague is so high, and it’s so beautiful here, that it’s very difficult to think about leaving. Now we’re going to the farmer’s market, later we go to a design market and after that to Rudolfinum, where there is an art exhibition which is free. But on the other hand, we’re not from here and we feel to be outside of the local life. Because our Czech is poor – we speak a little but not enough to interact socially.“

„I’ve had lot of occassions when people asked me questions on the street, for instance about directions, and I understood exactly what they were asking, maybe I even knew the answer, but I didn’t have enough Czech to actually tell them. So I had to be dishonest and to say: ‚Sorry, I don’t know!‘ That’s very frustrating.“

„It just always feels like there’s something we’re missing. Another thing is being close to family. My brother has a daughter, she’s three and I haven’t met her. These kind of things are painful and make us think about leaving. But then we start to think about staying and we know that there’s no way that we could duplicate the quality of our life here in another place. I’m from Los Angeles which is a very expensive and complicated city with no public transport. It’s quite ugly, crowded, dirty and a little dangerous. For me the nicest thing about Prague is that the most beautiful things are available to everyone. It doesn’t matter if you’re rich or poor, you can still go and have a beer in Riegerovy sady and watch the sun go down. Such things are special but they are not exclusive. And that’s not really true in places like Los Angeles, New York or London. In those cities you feel a sense of deprivation all the time if you’re not really rich. We never feel that in Prague. That alone is a good reason to stay.“

/

„Přemýšlíme, jestli zůstat v Praze anebo ne. Já pocházím ze Spojených států, můj manžel je z Británie, ale už tu žijeme dlouhou dobu, dvanáct a jedenáct let. Kvalita života v Praze je natolik vysoká, a město je tak krásné, že je velmi těžké uvažovat o tom, že bychom odjeli. Právě míříme na farmářské trhy, později se chystáme na trh s designovými výrobky a do Rudolfina na výstavu, která je zdarma. Na druhou stranu nejsme odtud a cítíme, že nejsme součástí místního života. Naše čeština je špatná – trochu mluvíme, ale ne natolik, abychom si poradili v různých společenských situacích.“

„Mnohokrát jsem zažil, že mě lidé oslovili na ulici a na něco se mě ptali, například na cestu. Já jsem přesně rozuměl, na co se ptají, někdy jsem třeba i znal správnou odpověď, ale neuměl jsem česky natolik, abychom jim ji řekl. Takže jsem musel neupřímně říci: ‚Promiňte, ale nevím!‘ To je vždy hodně frustrující.“

„Máme zkrátka neustále pocit, že o něco přicházíme. Další věc je, že jsme daleko od svých rodin. Můj bratr má tříletou dceru, kterou jsem zatím neviděla. To jsou věci, které jsou těžké a kvůli kterým nás občas napadne, že bychom se odstěhovali. Ale pak začneme přemýšlet o tom, že tu zůstaneme a uvědomíme si, že bychom těžko dokázali najít jiné místo s podobnou kvalitou života. Já jsem z Los Angeles, což je velmi drahé a složité město bez fungující veřejné dopravy. Je to tam docela ošklivé, přecpané, špinavé a trochu nebezpečné. Na Praze mám nejradši to, že nejkrásnější věci, které nabízí jsou dostupné pro každého. Nezáleží na tom, jestli jste bohatý nebo chudý, v obou případech si můžete dát pivo v Riegerových sadech a pozorovat západ slunce nad městem. Můžete zažít vyjímečné věci, které ale nejsou exkluzivní. Pro města jako je Los Angeles, New York nebo Londýn to tak docela neplatí. Pokud nejste opravdu bohatý, tak vás na těchto místech neustále provází pocit určité deprivace. V Praze nic takového necítíme. Už jen to je pro nás dobrý důvod, proč tu zůstat.“


HOPRG_2117a

„Před pár lety jsem si pořídil motorkářskou kombinézu s motivem Kapitána Ameriky. Bylo to pro mě zajímavé tím, že to tady nikdo jiný neměl. Ale zároveň to pro mě bylo od začátku spojené s exhibicí, s tím, že jsem byl vidět. Lidé na to začali různě reagovat, a tak jsem si začal pořizovat různé doplňky a postupně se dostal až do světa cosplay. Kdysi jsem přednášel, byl zvyklý vystupovat před lidmi, být středem pozornosti, a asi mi to chybělo. Zároveň mě baví, že když si na sebe vezmu kostým, tak mám jinou identitu. Respektive skrytou identitu. Můžu si dělat, co chci – samozřejmě úměrně té postavě. Bohužel se na různých akcích objevuji většinou ve dne, ale na Batmanovi se mi líbí, že přestože je to kladná postava, tak je určitým způsobem temná. Příliš nemluví, vzbuzuje respekt. Není to žádný vůdce, nikde se moc neprezentuje. Najednou se objeví, najednou zmizí. Je v něm určitá vážnost. Ta mi dělá dobře. Jednou jsem dokonce následoval své nutkání vylézt v tom kostýmu v noci sám na střechu, stát nad městem a nechat ve větru ten plášť vlát. Cítil jsem v tu chvíli až takovou opojnou sílu. Jako bych tím pláštěm mohl celé to město přikrýt.“

/

„A few years back I bought a biker’s jumpsuit with a motive of Captain America. It was interesting for me because nobody else had it around here. But at the same time I liked that it was a kind of a show, that people noticed me. They started to react on me in different ways, I started to get all kinds of accessories and gradually I got myself into the world of cosplay. I used to be a teacher when I was younger, I knew what it meants to perform in front of people, to be a center of attention, and I guess I missed the feeling. I also like that I have a different, or rather hidden, identity when I wear a costume. I can do whatever I want – obviously with consideration to the character. Unfortunately I usually go to various events during the day but what I like about Batman is the fact that even though it’s a positive character, there’s a certain darkness in it. He doesn’t talk much, people respect him. He’s not a leader and he doesn’t show himself publicly too much. As suddenly as he shows up, he dissapears. There’s a certain seriousness about him. That makes me feel good. Once I even followed my impulse to climb up on a roof in the costume at night, to stand above the city and let the cape flutter in the wind. I felt a heady force at that moment. As if I could cover the whole city with the cape.“


HOPRG_2113a

„Největší přelom pro mě jednoznačně bylo narození dcer. Filosoficky, věcně i časově. Bylo mi osmadvacet a uvědomil jsem si širší kontext svého života, časovou řadu, na jejímž konci dcery stály. Později, kdy mi bylo okolo čyřiačtyřiceti a ony už dospívaly, jsem pochopil, že tam, kde já jsem byl v podstatě emocionálně a intelektuálně na vrcholu, na tom ony byly, přes svůj mladý věk, v podstatě stejně. Předal jsem jim vše, co jsem mohl. A přestože si některé věci na vlastní kůži nezažily, tak jsem už tehdy cítil, že jsou v mnohém velmi vyspělé. Schopné vyhodnocovat osobní, pracovní a společenské záležitosti, připravené kvalitně vést svůj život. Mojí generaci v tom v dospívání bránil politický a společenský útlak. Nebylo možné studovat, co člověk chtěl, nebylo možné se učit jazyky, nebylo možné vyzkoušet si, jestli je člověk schopný obstát v zahraničí. Přestože jste k tomu mohl mít ambice a nadání. U dcer jsem se to snažil naplno podporovat, věnovat se jim, takže když dospívaly a já viděl, že hovoří pěti jazyky, tak to byl úžasný pocit. Viděl jsem, že to byla nejlepší investice mého života.“

/

„My biggest turning point was definitely when my daughters were born. My life changed both in a philosophical and practical way and in terms of time. I was twenty-eight and I realized the wider context of my life, the succession of generations with my daughters at the end of it. Later, when I was around fourty-four and my daughters were already becoming adults, I understood that they had managed to get to basically the same level as I was, even though it was the peak of my emotional and intelectual abilities. I had passed onto them everything I could. And even though they didn’t have a personal experience with everything, I saw how mature they were. Capable of evaluating personal, occupational and social issues, ready to lead a good life. People of my generation were obstructed from that by the political and social opression. One couldn’t study what he wanted, one couldn’t learn languages, one couldn’t try if he was good enough to succeed abroad. Even though he could have had the ambition and the talent for it. That’s why I tried to support my daughters fully, to devote my time to them. It was an amazing feeling for me when they were growing up and I saw that they spoke five languages. I could see that it was the best investment of my life.“


HOPRG_2116a

„Vždycky jsem se hrozně bál. Rodičů, lidí obecně. Když mě chtěl někdo pohladit, tak jsem vždy ucukl. Táta byl voják a neustále mě v dětství za něco sprdával. Byl hrozně negativní – stačilo se na něj podívat a viděl jste to. Měl takový upřený výraz očí, někdy ho mívám také. Neurózy, alkoholismus, cigára, to u nás jelo. Navíc jsme se každou chvíli stěhovali a rodiče byli furt někde pryč. Já byl pořád u někoho, kdo se o mě staral – u tety, u strejdy, u babičky, u dědečka, u sestřenice. Tu si pamatuji z doby, kdy mi mohly být čtyři roky. Byla to hrozná megera. Asi nymfomanka, už ve třinácti letech nejspíš šlapala. Její máma byla tuším kapitánka u policie, ale umřela už v padesáti, protože hulila jedno cigáro za druhým. I u nás doma byly na stole věčně plné popelníky, všude se válely Sparty. Já začal kouřit v sedmi letech – potají, z okna svého pokoje. Rodiče to museli vědět. Ale tolerovali to. Nebo se o mě možná jen vůbec nezajímali. Byla to taková divná doba, sedmdesátá léta. Rodiče mě upláceli různými dárky, ale že by se se mnou smáli, radovali nebo si hráli, na to si nepamatuju. Asi se tehdy nikomu moc vesele nežilo – ani těm, kdo byli na straně komunistů. Dnes někdy fotím svoje nevlastní vnučky a ony se furt smějí a jsou veselé. Na fotkách z mého děství je vidět, že já nikdy veselý nebyl. A mám pocit, že tehdy se moc nestávalo, že by někdo chodil s úsměvem po městě a radoval se. Všichni byli zamlklí, upjatí, ustrašení. Jiné to bylo snad jen pro herce, kteří bývají spontánní, nebo tehdejší disidenty, kteří si z ničeho nic nedělali a nikoho se nebáli.“

„Dlouho jsem to negativní, co jsem v sobě měl, vůbec neřešil. Ale pak jsem si uvědomil, že mě to svírá, že to je těžké jak olovo. Hodně jsem jeden čas pil, kouřil tři krabičky denně. Žil jsem beze smyslu. Jako když vidíte lidi, co jdou každý den do hospody, každý den tam melou ty samé nesmysly a každý den si tam stěžují na ty samé věci. Já jsem několik let žil v zahraničí, vrátil jsem se na přelomu tisíciletí. A nějak se to pro mě tehdy obrátilo k lepšímu. Jednak se člověk v pokročilém věku dostává do trochu jiné dimenze, snaží se zapomenout a všem odpustit, jednak šlo najednou všechno tak nějak automaticky. Šel jsem po Praze a hned jsem si našel práci, a hned jsem si také našel přítelkyni. Jsme spolu dodnes. Všechno plyne tak, jak jsem si to vždy představoval. Proto jsem dnes veselejší, klidnější a vyrovnanější. A přestal jsem se bát lidí. Dřív jsem si vždy hned myslel, že to se mnou někdo myslí špatně. Dnes už si to nemyslím.“

/

„I used to be very afraid. Of my parents, of people in general. When somebody wanted to caress me, I flinched. My father was a soldier and he used to give me a talking-to all the time. He was very negative – you could just look at him and you saw. He had this gaze, I have it too sometimes. Neurosis, alcoholism and cigars, that’s what ran in my family. On top of that we often moved and my parents were away all the time. I was constantly with some other prople who took care of me – with my aunt, uncle, granny, grandpa or cousin. I have a memory of her from the time when I was around four. She was a total shrew. I guess she was a nymphomaniac, she probably used to prostitute herself at the age of thirteen. I think that her mum was a police captain but she died at fifty because she had used to smoke one ciggy after another. There were full ashtrays at our home as well, ‚Sparta‘ cigars were all around the place. I started smoking at seven – secretly, from the window of my room. My parents must have known. But they tolerated it. Or they just didn’t care about me at all. It was a weird time, the 1970s. Parents used to bribe me with presents but I don’t remember that they would smile, laugh or play with me. I guess nobody really had a happy life back then – not even those who were on the side of Communists. I sometimes take photos of my step-granddaughters today and they smile and are joyful all the time. On my children’s photos you could see that I was never joyful. And I don’t think that there were many people back then who walked down the streets with a smile. Everybody was taciturn, stiff, timid. I guess it was different only for actors, who are spontaneous, and for dissidents who took things as they came, who were not afraid of anything.“

„I didn’t concern myself with all those negative things, which I had in me, for a long time. But then I realized that it used to give me a knot in my stomach, that it was as heavy as lead. I used to drink a lot back then and I smoked three cigarette packs a day. I didn’t see a meaning of my life. Just like when you see people who go to the pub every day, say the same bullshit and complain about the same things. I lived abroad for a couple of years, I came back here at the beginning of the millenium. And somehow everything turned for the better back then. It was partly because of the fact that as one gets older, he gets into a different dimension, tries to forget and forgive certain things, and partly I had a feeling that everything started to come to me naturally. I walked through Prague and I immediately found myself a job, and I also immediately found myself a girlfriend. We’re still together. Everything goes as I imagined. That’s why I’m now more joyful, calm and balanced. And I stopped to be afraid of people. Before when I met somebody, I used to think right away that they wanted to do me harm. I don’t think that anymore.“


HOPRG_2115a

„Přemýšlím v poslední době o lidské svobodě. A docházím k tomu, že, jak psal Erich Fromm, dát lidem svobodu je snad to nejhorší. Protože mnoho lidí neumí ve svobodě žít, neumí ji uchopit. Sami se neptají, přebírají názory. Dnešní doba je samozřejmě náročná, ale přijde mi, že se v posledních letech opět děje to, co se dělo za komunismu. Tehdy se to dělalo cíleně a hromadně: Něco se lidem předestřelo a oni to jako ovce převzali. Dnes zažíváme to samé. Mám pocit, že mladí lidé ani tak ne, ale lidé v mém věku – často inteligentní, s vysokou školou – jakoby vypnuli myšlení. Zase zařazují do škatulek, zase jedou podle jednoduchých schémat, zase hledají jednoduchá řešení. Něco jim vadí na nějaké konkrétní politické osobnosti a automaticky to škrtnou celé. Ten člověk může říct něco moudrého, ale oni o tom už nepřemýšlí. Je to zvláštní.“

Co jste si z toho vyvodil pro vlastní život?

„Celkem podstatné věci. Třeba to, že už nechci být farář v kostele – tím jsem byl jednadvacet let. Ale dnes mi přijde tenhle náš rozhovor, od člověka k člověku, daleko smysluplnější než něco hlásat z kazatelny. Neříkám, že je to špatně, ale vybral jsem si jinou cestu. Duchovní cesta člověka je něco jiného než organizace, struktura. Ta lidi často podrží, to je pravda, ale často je také někam zařadí, zaškatulkuje. A vede lidi k tomu, že škatulkují dál. V mé církvi panovaly vyhraněné názory, se kterými jsem se už nedokázal ztotožnit. Například v pohledu na homosexuály. Sám jsem ženatý, ale mám mezi nimi spoustu kamarádů a nedokázal bych je odsoudit. Přelom pro mě byl, když jeden mladý kluk, kterého jsem dobře znal, spáchal sebevraždu. Skočil z Nuseláku. Byl to úžasný člověk, ale introvert, který to o sobě nikomu neprozradil. Pak měl ale hovor s jedním představitelem té církve, který mu řekl, že to je hřích – takové to strašení peklem. A on to neunesl. Já jsem se o těch okolnostech dozvěděl až po letech, ale pak to pro mě byl velký otřes. Řekl jsem si: Takhle ne. Takovéhle jednoduché, neosobní řešení – v žádném případě! Dnes tedy dělám rehabilitace a masáže, tím se živím, lezu po skalách, a u toho všeho mám daleko víc příležitostí mluvit s lidmi. Často mi třeba říkají, že nevěří v Boha. Začnou mi ho popisovat, mnohdy jako nějakého moralistního starého pána, a já jim říkám: ‚Tak v tohohle Boha nevěřím ani já!‘ Ať už jde o jakékoliv téma, tak se lidi snažím znejistět otázkami – rozhodit jim ten jejich jednoduchý koncept. To je myslím dobré – klást lidem neustálé otázky, jako to dělají malé děti. Tak se brzy zjistí, jestli si opravdu stojí za tou jednoduchou výpovědí, kterou tak jednoduše vyřkli.“

/

„I’ve been thinking about human freedom. And I begin to realize that – as Erich Fromm puts it – to give people freedom is the worst you can do. Because many people don’t know how to live in liberty, they cannot grasp it. They don’t ask questions, they adopt somebody else’s opinions. It’s a difficult age that we live in today but it seems to me that in recent years something came back that used to happen during the communist times. Back then it was an intentional and a large-scale phenomenon: People were introduced to certain opinions and they were like sheeps and adopted it. We experience the same thing today. I don’t think it concerns young people that much but it seems to me that people of my age – often intelligent people with an university diploma – somehow switched their brains off. Once again they pigeon-hole everything, once again they follow simple schemes, once again they search for simple solutions. They don’t like something about certain politician, for example, and so they disregard him or her completely. The person might say something wise but they don’t think about it anymore. I find it strange.“

What have you inferred from this for your own life?

„Quite significant things. For instance that I don’t want to be a parish priest – I was one for twenty-one years. But now I find this interview of ours, man to man, much more meaningful than to preach something from a pulpit. I don’t say it’s bad but I’ve chosen a different path. A man’s spiritual journey is something different from an organisation, from structure. It’s true that the structure can support a man but it also classify and pigeon-hole him. And it make people pigeon-hole others. There were some clearly defined views in the denomination that I was part of and I couldn’t identify with it any longer. For example in the view on homosexuals. I’m married but I have a lot of friends among them and I wouldn’t be able to judge them. A turning point came when a young man whom I knew really well, commited a suicide. He jumped from Nusle bridge. He was a great man but an introvert who didn’t confide with that to anyone. But then he had a talk with a representative of the church who told him that it was a sin – the usual frightening images of hell. And he couldn’t bear it. I learnt about the circumstances only years later but it was a great shock for me. I thought: Not this way. Not these simple, impersonal solutions – no way! So now I do rehabilitions and massages, I make my living out of it, I do rock climbing, and this way I have much more opportunites to talk to people. They often tell me that they don’t believe in God. They start to describe me how they see him, in many times as a moralist old man, and I tell them: ‚Well, I don’t believe in such God either!‘ Whatever the topic of conversation is, I try to shake people’s certainty with my questions – to disrupt the simple concept of theirs. I think that’s good – to keep asking questions, just like small children do. That way you can quickly find if they really stand firm behind the simple statement that they’d so easily uttered.“


HOPRG_2114a

„Do Prahy jsem se vdala, už jsem tu padesát let. A miluji to tady. S manželem jsme často chodili po památkách – po Starém městě, po Malé Straně, po Hradčanech – a za kulturou. Především na koncerty, protože manžel byl hudebník. A bylo to krásné, vzdor době, která byla. Byl to pro nás trochu takový únik před realitou. Například v kostele Sv. Jakuba mohl člověk každé Velikonoce slyšet Dvořákovu skladbu ‚Stabat Mater‘, která se jinak nemohla hrát. Protože má duchovní rozměr – a to se tehdy nesmělo. Ale když člověk hledal, tak našel. A pak se mohl zaposlouchat do zvuku varhan a na chvíli zapomenout, co se ve společnosti děje. Když byl člověk věřící, tak to mělo nedozírné následky na zaměstnání. Nesměla jsem dělat odbornou práci, nesměla jsem být nikde vedoucí, nesměla jsem jít učit do školy. Měla jsem aprobaci na gymnázia, ale nesměla jsem. Manžel byl vynikající virtuóz, ale protože hrál v kostele, tak nesměl do ciziny. Já byla i dvakrát odvezena do Bartolomějské k výslechu, o tom ale ani nechci mluvit. Potýkala jsem se s tím od mládí. Zprvu mě nechtěli pustit na vyšší gymnázium, ale já si ho vybojovala. Lítala jsem po úřadech, psala dopisy. Paradoxně mi k tomu nakonec pomohla těžká nemoc – lékař jim zakázal dát mě na řemeslo. Takže byl začátek 50. let, já byla na gymnáziu, vybojovala jsem si dokonce studium latiny proti studiu deskriptivní geometrie, ale stávalo se, že mě na chodbě zastavil profesor a začal mi z krku trhat křížek. Říkala jsem mu: ‚To je moje věc, do toho vám nic není!‘ Nikomu jsem nic nevnucovala, nikoho nepřesvědčovala. Další den jsem křížek opět měla na sobě – ale už pod límcem.“

„V 80. letech jsme s manželem už ani nevěřili, že se něco změní. V listopadu 1989 jsme ale jeli na svatořečení Anežky České do Říma a začali jsme cítit, že se něco stane. Patnáctého jsme se vrátili do Prahy, sedmnáctého to začalo. Zakládali jsme pak v naší čtvrti Občanské fórum, chodili jsme na různá shromáždění. Pětadvacátého listopadu proběhla v katedrále Sv. Víta mše, kterou sloužil kardinál Tomášek. To bylo něco fantastického – plná katedrála, tisíce lidí, stáli od Hradu až na Pohořelec. Když začali všichni zpívat ‚Svatý Václave‘, tak jsem se cítila jak na jiném světě.“

/

„I moved to Prague after I got married, I’ve been living here for more than fifty years. And I love the city. With my husband we used to visit a lot of historic sights – in the Old Town, Lesser Town or the Hradčany area – and cultural events. Especially concerts because my husband was a musician. And it was beautiful, despite the times. It was a kind of a escape from the reality for us. For instance, you could hear Antonín Dvořák’s ‚Stabat Mater‘ every Easter in the Saint Jacob’s church. It was a piece that couldn’t be heard elsewhere because of its spiritual dimension. Which was not allowed back then. But when you were looking for something, you eventually found it. And then you could immerse yourself into the sound of the organ and forget for a while about what was going on in the society. It had far-reaching consequences when you were religious. I was not allowed to do professional work, not allowed to have a leading position, not allowed to teach at school. I had a teaching qualification for grammar schools but I couldn’t teach anywhere. My husband was a great music virtuoso but since he performed in a church he couldn’t play abroad. On two occasions I was even taken to Bartolomějská street, into the headquarters of secret police, for interrogation. But I don’t want to talk about that. I had to deal with such things since I was young. They didn’t want to allow me to study at a grammar school but I fought for it. I ran round all kinds of bureaus, I wrote letters. Ironically, it was a serious illness that helped me to achieve it in the end – a doctor forbade them to put me into a vocational school. And so it was the beginning of 1950′s, I studied at a grammar school, I even got them to let me learn latin instead of descriptive geometry, but it used to happen that a professor approached me in a hallway and started to rip my little cross from my neck. I told him: ‚That’s mine, that’s none of your business!‘ I didn’t force anything to anybody, I didn’t try to persuade anybody. On the following day I took the little cross with me again – but I already had it hidden under my collar.“

„In the 1980′s me and my husband didn’t have much faith that things might change. But in November 1989 we went to Rome for a canonization ceremony of Saint Agnes of Bohemia and we started to feel that something was about to happen. We returned back to Prague on November 15th and the events started to unfold on 17th. We helped to establish ‚Citizen’s Forum‘ in our district, we attended all kinds of gatherings. On 25th November there was a mass held in St. Vitus Cathedral which was officiated by cardical Tomášek. It was fantastic – the cathedral was full of people, there were thousands, standing all the way from Prague Castle to Pohořelec. When everybody started to sing the St. Wenceslas Chorale, I felt otherworldly.“


HOPRG_2112a

„Celý můj život byl práce, práce, práce. Před válkou odešli všichni chlapi z vesnice do pohraničí, zůstaly jsme tam jen ženy a děti. Dělala jsem od šesti let, kdy jsme začínaly pomáhat při žních, až do sedmdesáti. Ale žádná práce mi nikdy nevadila, věděla jsem, že všechny generace přede mnou to měly horší. A tak jsem se pořád učila nové věci a ze zemědělství jsem se přes práci v závodní jídelně a v různých výrobních podnicích dostala až do Strojimportu, na zahraniční obchod. Zrovna nedávno jsem si sedla a představila si celý svůj život. Řekla jsem si: Vezmu to celé, od začátku. A řeknu vám – ne, že bych tam neměla hezké chvilky, měla jsem, ale prožila jich i hodně blbých. Většinou s lidmi, co si mysleli, že musí mít všechno. Říkala jsem si: Proč jsou lidé tak chamtiví? To jsem viděla už za té války. Mnoho lidí, Čechů, udávalo. Třeba byla učitelka ve škole, někdo na ni něco řekl, Němci ji sebrali, odvedli k lesu a zastřelili. I když byla půl roku v jiném stavu. To se stalo ve vedlejší vesnici. Teď ve stáří se mi podobné věci vybavují víc a víc. Vždy si říkám: Do háje zelenýho, vždyť jsme mohli žít všichni jinak, i s těmi Němci. Ale lidé jsou vždy dobří a špatní. A je to smutné, ale myslím si, že vždy zvítězí spíše ti špatní. Že vždy zvítězí spíš zlo než dobro. Alespoň během mého života to tak často bylo. A já byla hloupá, že jsem vždy všechno brala moc poctivě. Když mi v obchodě zapomněli napočítat máslo, tak jsem se vrátila.“

Když jsme se loučili, tak mi řekla: „Ať docílíte toho, co chcete – to přeju každému mladému člověku. Já vím, že vy mladí jste chytří a že se hned tak nedáte. Pořád věřím, že to ještě můžete všechno předělat. Že vy mladí to máte v rukou.“

/

„My whole life was work, work, work. When all men had left our village before the war, just us – women and children – stayed behind. I worked from when I was six when we started to help during the harvest time, until I reached seventy years. But I didn’t mind any work, I knew all generations before me had tougher lives. So I kept on learning new things and from agriculture I moved through my job at a factory canteen and various other factories to work at Strojimport which handled international trade. I have sat down recently and imagined my life. All of it, from the very beginning. And I can tell you – not that I wouldn’t have nice moments, I did, but I went through some difficult ones as well. Mostly with people who wanted to have it all. I thought: Why are people so greedy? I could see that during the war. A lot of people, the Czechs, reported on others. For instance, a teacher at school, someone turned her in, the Germans took her to a forest where they killed her. Even though she was six months pregnant. This happened in the neighbouring village. Such things keep on coming back to me more often at my age. I keep on thinking: What the hell, we could have lived differently, even with those Germans. But people are both good and evil. And it’s sad but I think that the evil ones are prone to win. That the evil wins over the good. At least it was so during my life. And I was silly that I took everything so honestly. When they forgot to put butter on my check at a store, I came back to report it.“

When we were saying bye, she told me: „I wish you achieve whatever you want – I wish it to all young people. I know that you young ones are clever and that you don’t give up so easily, I still believe that you can change the world. That you have it in your hands.“