Powered by Seat

Archiv: Září 2017

HOPRG_2111a

„Jednou jsem v obchodě platila koláček, který stál asi šest korun, dvoustovkou. Paní za pokladnou se vyděsila a ptala se: ‚Nemáte menší?‘ Než jsem stačila odpovědět, tak pán v řadě za mnou říká: ‚Menší klobouček? To už asi ne!‘ Už ho nosím rok, nevyjdu bez něj ven. Protože když ho nemám, tak si se mnou nikdo nepovídá, nikdo se na mě neusmívá. Myslím, že některým lidem, které potkám, zlepším den. Asi existují i takoví, kterým se to nelíbí, ale ty se na mě většinou jen podívají jako bych jim zabila křečka a jdou dál. A to mě netrápí, mám pocit, že už sama sebe neberu tak vážně. Vlastně neberu celý tenhle svět tak vážně. Přijde mi, že lidé, kteří jsou hodně racionálně založení, mají občas pocit, že když budou brát všechno strašně vážně, tak že všechno bude super. Ale já myslím, že tak je všechno naopak nudné a fádní. Že z toho pramení stereotyp. Protože jakmile člověk bere věci moc vážně, tak má například pocit, že musí jít spát v tolik a tolik hodin, aby byl ráno čilý a mohl vše udělat správně a efektivně, tak, jak se má. Ale takhle nezažije žádnou změnu, žádné dobrodružství. Já jsem dříve tímhle způsobem žila. Když jsem ale přišla do Prahy, tak jsem zjistila, že když nejdu spát moc brzo, tak zažiju mnohem víc věcí. A že to ničemu nevadí, protože stejně ráno vstanu, dám si kafe a jdu dál. Jednou jsem třeba dva dny v kuse nespala a nic se nestalo. No, dobře, skočila jsem do Vltavy. V březnu. Ve tři ráno. Nahatá. A nic se nestalo! Neumrzla jsem, nedostala zápal plic, dokonce ani rýmu. Zjistila jsem, že někdy se prostě nic nestane, když poruším nějaká nepsaná pravidla. Takže teď už rok porušuji nepsané pravidlo, že člověk nemá na hlavě nosit malé kloboučky. Rodiče se mě ptají: ‚Co to máš na hlavě?!‘ Říkám jim: ‚Klid, to přejde, já z toho vyrostu!‘“

/

„Once I was paying for a pie in a grocery store. It cost only six crowns but all I had was a two-hundred banknote. The lady behind the counter looked at me in surprise and asked: ‚Don’t you have a smaller one?‘ Before I managed to answer, a man who stood in the queue behind me, said: ‚Even a smaller hat? I don’t think so!‘ I’ve been wearing it for a year now, I don’t leave home without it. Because when I don’t wear it, nobody approaches me, nobody smiles at me. I think that I brighten some people’s day. I guess there are people who don’t like it but those usually just look at me like I’d killed their hamster and go their way. It doesn’t bother me, I don’t take myself so seriously anymore. In fact I don’t take the whole world so seriously. It seems to me that people who are really rational sometimes think that when they take everything very seriously, everything will be great. But I think everything is dull and boring that way. That life gets very monotoneous. Because when you take things too seriously, you get an idea that you have to go to sleep at this and this hour at night so that you are energetic in the morning, so that you do everything in a right and effective way, in the way things are supposed to be done. But you won’t experience any change or adventure this way! I used to live like that. But when I came to Prague, I found out that when you don’t go to bed early, you can experience so many things. And you gotta get up in the morning anyways. I have my coffee and move on. Once I didn’t sleep for two days in a row and nothing happened. Well, okey, I jumped into the Vltava river. In March. At 3 a.m. Naked. And nothing happened! I didn’t freeze to death, I didn’t get pneumonia, I didn’t even get a cold. I found out that sometimes nothing happens when I break some unwritten rules. So now I’ve been breaking the unwritten rule that states that one shouldn’t wear a small hat. My parents ask me: ‚What’s that thing on your head?‘ I keep telling them: ‚Take it easy, it will pass, I will grow out of it!’“


HOPRG_2110a

„Synové se odstěhovali, já zůstala sama s kocourem. Ten se mi ale ztratil, a tak jednoho dne přišel syn tady s Beníkem. Předtím jsem říkala: ‚Je vyloučeno, abych měla psa!‘ Dnes si nedovedu představit život bez něj. Když jsem před několika lety ještě prodávala v bytovém textilu v Nuslích, tak jsme tam ze Starého Města, kde bydlím, chodili s Beníkem každý den pěšky. Po Náplavce k železničnímu mostu, přes Fidlovačku, až do Nuslí. Jednou bylo mokro po dešti, já na chodníku špatně šlápla, uklouzla a spadla. Narazila jsem si žebra a nemohla vstát. Beník tam u mě seděl, koukal, nevěděl, co se děje. Říkala jsem mu, že musí chvíli počkat. On se mě ale začal snažit podebrat – čumákem lezl pode mě, aby mi pomohl se zvednout. To mě dostalo. Má užasné srdce, to mi o něm říkají všichni pejskaři. Jednou jsme šli po Starém Městě kolem jedné hospody a stál tam nějaký Angličan. Beník k němu přišel, posadil se a koukal na něj. Ten pán se k němu sehnul a začal si ho hladit. Po chvíli jsem koukala, že mu po tvářích tekly slzy, Beník mu je olizoval. Pán na mě začal mluvit anglicky, já mu nerozuměla, a tak šel dovnitř pro číšníka, který mi to překládal. Říkal, že mu tři týdny předtím zajeli psa, který vypadal úplně stejně. Beník to musel vycítit. Jindy jsme šli a on zase přiběhl k jedné rodině japonských turistů a začal jim dávat ‚pac‘. Koukala jsem na ně a oni se mu najednou začali klanět. Zeptala jsem se na to pána, co tam prodával u stánku, kterému prý vysvětlili, že v něm viděli ducha své zesnulé babičky. Pořád s ním zažívám podobné věci, různá setkání s lidmi. Úplně mi to změnilo život. Dříve jsem přišla domů a musela hned zapnout rádio. Dnes je tam on. Je to můj parťák, který mě nikdy nezradí. Jen se s ním v létě nemůžu jít ani vykoupat do rybníka, protože vždy skočí za mnou a ‚zachraňuje mě‘ – tlačí mě zpátky na břeh. A když jdu něco vyřizovat do města a trvá mi to déle než obvykle, tak on trucuje a přinese mi jen jednu bačkoru. Na druhou si lehne. Je s ním legrace. Když je mi naopak smutno, tak si mi lehne na nohy a hlavičkou se ke mně lísá. Víte, ono se říká, že štěstí se nedá koupit. Ale já jsem zjistila, že dá – koupíte si psa.“

/

„My sons moved away and I stayed alone with my cat. But he got lost and one day my son came and brought this Benny. Before that I used to say I didn’t want a dog. Now I can’t imagine my life without him. A few years back when I worked in a textile store in Nusle, we used to walk there all the way from Old Town along the river bank up to the railway bridge, through Fidlovačka until we reached Nusle. Once it was wet after the rain, I slipped on the sidewalk and fell down. I injured my ribs and couldn’t stand up. Benny sat by me, observed, didn’t know what was going on. I was telling him he had to wait a while. He tried to scoop me with his muzzle to help me get on my feet. That got me. He has a wonderful heart, all people who have dogs tell me that. Once we walked in Old Town and we passed an Englishman standing by a pub. Benny approached him, sat down and looked at him. The man bowed down and started caressing him. After a while I saw him crying and Benny was licking the tears off his face. The man talked to me in English but I couldn’t understand him so he went inside for the waiter who translated for us. He told me that three weeks ago a car hit his dog who looked just like Benny. Benny must have felt it. Or once he ran towards a Japanese fanily and started giving them his paw. I watched them and suddenly they started bowing down. I asked a guy who was selling stuff at a near stand and they explained him that they had seen a spirit of a late grand-mother in him. I go through such things with him all the time. It changed my life. Before him I had come home and switched on a radio. Now he’s there. He’s my buddy who will never betray me. Only in the summer, I can’t go swimming with him as he constantly tries to save me – pushes me back to the shore. When I go run my errands and it takes me more time than usually, he gets upset and brings me only one slipper. He lies on the other one. He’s a lot of fun. When I’m sad he lies on my feet and nuzzles up with his head. You know, people say you can’t buy happiness . But I realized you can – you can get yourself a dog.“