Powered by Seat

Archiv: Říjen 2017

HOPRG_2137c

„Přemýšlím, že bych si měl dát zašít kapsu – učil jsem se brzdit. Na stará kolena jsem si pořídil skate. S třicetiletým zpožděním jsem si splnil svůj sen. Vyrůstal jsem na Bruntálsku a v polovině 80. let, když mi bylo tak osm, deset, jednou přijel kluk z Prahy, který skate měl. Nechal mě, abych se na tom projel a mně se to strašně líbilo. Zaúkoloval jsem celé širší příbuzenstvo, ale prostě to tam u nás v kraji nešlo sehnat. Sice mě to mrzelo, ale byla to jen jedna z dalších asi pěti klukovských položek, po kterých jsem v určitou dobu toužil. Kolo s přehazovačkou se nakonec sehnat podařilo, meč ne, ale ten už mám slíbený od manželky k padesátinám. A na skate jsem si nakonec vzpomněl okolo čtyřicítky. Já učím kybernetiku a robotiku na ČVUT, v jednu dobu jsem se ocitl pracovně v Kalifornii a dojížděl jsem na univerzitu na kole. Ale hned po dvou týdnech mi kolo ukradli. Viděl jsem, jak tam studenti jezdí na longboardech, řekl jsem si, že bych to mohl používat jako takové odrážedlo, a tak jsem si ten dávný sen nakonec splnil. A vlastně mám pocit, že to ani nebylo nic dávného – možná jsem zpomalený, ale všechno mi to běží strašně rychle. Přijde mi, jako by to bylo teď, kdy jsem ten skate chtěl. Teď jsem to chtěl, stalo se pár věcí – střední, vysoká, chvíli práce, šup, šup – a já to pořád nepřestal chtít. Nedávno jsem se potkal s kamarádem ze základní školy, chlubil jsem se mu, jak jsem začal blbnout, že na tom třeba jezdím i z kopce, a on mi říkal: ‚Ty vole, co si chceš dokazovat?‘ Říkám mu: ‚Takhle to ale vůbec není! Já si nepotřebuju namlouvat, že jsem mladej. Já totiž ještě jsem mladej!‘“

/

„I’m thinking that I should have my pocket repaired – I was learning how to use brakes. I bought myself a skateboard, despite my age. I fulfilled my dream with a thirty year delay. I grew up in the region of Bruntál and in mid-1980s, when I was around ten, a boy from Prague once came and had a skateboard. He let me ride it and I loved it. I assigned a task to my whole family to get me a skateboard but it was simply not possible to get it in our region. I was sad about it but on the other hand, it was just one of five desired items that I wanted at some moment of my boyhood. My parents did manage to get me a bicycle with a derailleur. I didn’t get a sword but my wife promised to buy me one for my fiftieth birthday. And I remembered the dream of having a skateboard around the time I was turning forty. I teach cybernetics and robotics at Czech Technical University, I was working in California for some time and I used to ride a bike to the university. But somebody stole it from me after only two weeks. I noticed that students rode longboards and I thought that I might use it as a way of transport. And so I did fulfill the old dream of mine. Actually, I didn’t see it as something bygone – maybe I’m just slow but everything seems to go so fast. It seems to me that it was just now when I wanted the skateboard. At a moment I wanted it, a few things happened after that – high school, university, a short time at work, one, two – and I still want it. I have met a classmate from my elementary school recently and I boasted that I started playing with it, that I ride it downhill for instance, and he said: ‚Dude, what you wanna prove to yourself?‘ I told him: ‚It’s not like that at all! I don’t need to delude myself into thinking that I’m young. Because I am still young!’“


hop

Tohle jsem já, kdo pro vás už pátým rokem zaznamenává příběhy lidí z pražských ulic. A mám ohromnou radost, že vám mohu oznámit, že dnes vychází Humans of Prague knižně! O víkendu jděte prosím především volit, ale pak se můžete zastavit u svého oblíbeného knihkupce. Nebo si můžete počkat na křest, který proběhne v pondělí 13. listopadu (brzy napíšu víc).

S prací na blogu jsem začal v červenci 2013, několik měsíců poté, co ve značně zjitřené atmosféře proběhla přímá volba prezidenta. Myslím, že jsem nebyl jediný, kdo si tehdy silně uvědomil, jakým způsobem se veřejná debata v naší společnosti polarizovala. Jak se na základě voleb utvořily dva velké nesmiřitelné tábory, které proti sobě začaly čím dál častěji a ostřeji vystupovat. Především na internetu. Od počátku jsem se snažil o to, aby se můj blog stal místem, kde se názorově rozdělení lidé mohou znovu setkat. Skrze konkrétní lidskou zkušenost. Ta sice nikdy není oprostěna od způsobu, jakým přemýšlíme o světě, ale věřím tomu, že mluvíme-li spolu o tom, jak se cítíme, co jsme prožili a prožíváme, a o co v životě usilujeme, tak se můžeme znovu ocitnout na společné půdě. Jestli jsem si z těch několika tisíců hovorů, které jsem v uplynulých letech v Praze absolvoval, něco vzal, tak především silné přesvědčení, že ačkoliv do života nevybíháme ze stejné startovní čáry, ačkoli se naše konkrétní životní zkušenosti liší, a ačkoli si z nich pro svůj život, i své politické přesvědčení, vyvozujeme jiné věci, tak všichni toužíme po stejných věcech: Po lásce, porozumění a bezpečí.

Kniha Humans of Prague obsahuje 235 příběhů lidí, které nespojuje ani politické předsvědčení, ani životní zkušenost. Jak píšu i v předmluvě knihy, spojuje je jejich odvaha, otevřenost a důvěra, kterou projevili, když jsem za nimi na ulici přišel s otázkou: „Mohl bych vás vyfotit?“

/

So this is me who has been recording the stories of people of Prague for five years already. And I am very excited to announce that as of today, the Humans of Prague book is out! Please go vote during this weekend and then you can stop at your favourite bookseller’s on your way back. Or you can wait for the book release party which is scheduled for 13 November (I will post about that later).

I began my work on the blog in July 2013, a few months after the dramatic direct presidential election. I guess I was not the only one who strongly felt the way how the public debate polarised our society. How the election split the society into two irreconcilable blocs which started acting against each other with an escalating intensity. Foremost on the Internet. From my very beginnings I have tried to have my blog as a place where such split groups could reunite – through a concrete human experience. Which is not freed from the way how we see the world but I believe that by talking about how we feel, what we went through what we are going through, and what we strive for, we can find a common ground. If I was able to take something out of those thousands encounters I went through during the past years in Prague, it is a strong conviction that even though we don’t have the same starting line in life, even though our life experiences vary, and even though we deduce from them different things, we all long for the same: love, understanding and security.

The Humans of Prague book consists of 235 human stories which are neither connected by their political beliefs, nor their life experience. As I write in the preface, what they share is the courage, openness and trust which they showed when I approached them with a question: “Could I take a picture of you?”

hop_3 hop_4 hop_2


HOPRG_2136a

„Můj táta přežil holocaust, utekl z Osvětimi. Ale já jsem to dlouho nevěděla. Nemluvil o tom. Pracoval jako novinář, byl hodně zaměstnaný, budoval socialismus. Byl z generace, která s dětmi vůbec nemluvila. Ale v šedesátých letech, když mi bylo deset, napsal několik povídek, které popisovaly, jaké to tam bylo. Psal o lidech, které tam potkal. Ale napsal to takovým novinářským stylem, jako by on sám byl jen nezúčastněný pozorovatel. Jako by tam ani nebyl. Když později někdy v životě mluvil o holocaustu, tak to vždy říkal zcela bez emocí, bez angažovanosti. Vždy jsem měla pocit, jako by mluvil o někom jiném. Uvědomila jsem si, že to je psychická obrana. Jednou mi řekl, že největší strach a úzkost zažil až ve chvíli, kdy se do Osvětimi vrátil po deseti letech jako novinář. Když tam byl za války, tak své emoce odložil, odstřihl se od nich. Sama to tak někdy mám, je to docela dobrá metoda pro přežití. A mě velice zajímá, jaké to je, když člověk přežije takové věci. A jak ho to může proměnit – to, že to byl právě on, kdo přežil. Jednou jsem na Starém Městě viděla hrdličku, která byla uvězněná mezi oknem a ochranou sítí na kostele Sv. Ducha. Lidé to viděli, zavolali požárníky a já přišla právě ve chvíli, kdy ji vyndavali ven. Měla štěstí a najednou byla mezi ostatními hrdličkami výjimečná svým osudem. Najednou byla jiná. Přijde mi, že člověk, který přežil holokaust, je taková hrdlička. Vím, že někteří lidé tu situaci neunesli – to, že oni přežili a ostatní ne. Dodnes hodně přemýšlím, jak to asi vnímal můj táta. Od něj už to bohužel nikdy neuslyším, ale dodnes čtu všechny vzpomínkové knihy, které vychází. Pracuji v Židovském muzeu, hodně se pohybuji na Starém Městě, takže vždy říkám, že i když jdu ke kadeřnici, tak se z ní často vyklube člověk, který má v rodině podobný příběh. Cítím se být se všemi těmi lidmi propojená. Když jejich příběhy čtu nebo poslouchám, tak si připadám, že jsem to zároveň i já, kdo je v tom transportu.“

/

„My father is a holocaust survivor, he escaped from Auschwitz. But I didn’t know about it for a long time. He didn’t talk about such things. He worked as a journalist, he was very busy, building up socialism. He was from a generation that didn’t really talk with their children. But in 1960s, when I was around ten, he wrote a several short stories that described how it was back there. He wrote about people that he met. But he wrote it in a journalistic style and in a way as if he was just an observer. As if he wasn’t there himself. Laten in life, when he sometimes spoke about the holocaust, he spoke about it without any emotions or engagement. I always felt as if he spoke about somebody else. I realized that it was a kind of a mental defense. He once told me that he felt the greatest fear and anxiety only when he visited Auschwitz ten years later as a journalist. When he was there during the war, he simply put his emotions away, he cut himself off all that. I have it the same way sometimes, it’s quite good strategy for survival. And I’m very interested how it is to survive such things. How it can change a person – the fact that it was him who survived. Once I saw a dove in the Old Town that flew in the space between a window and a protective net on the Church of the Holy Spirit. People noticed that, called firemen and I appeared there just as they were rescuing the dove. She was fortunate and suddenly she was different than other doves because of her life story. She was suddenly different. It seems to me that a holocaust survivor is a kind of a dove. I know that some people couldn’t handle their situation – the fact that they survived while others didn’t. I still think a lot about how my father thought about it. Unfortunately I will never hear about it from him but I read all the memoirs that are published. I work in the Jewish Museum, I spend a lot of time in the Old Town so I always say that even when I go to a hairdresser, I meet somebody who has a similar story in his or hers family. I feel connected to all those people. When I read or hear their stories, I feel like I’m there with them, being deported to the concentration camp.“


HOPRG_2135a

„První muž, ač to byl doktor, pil, s tím jsem se rozvedla, ale s druhým jsem se měla moc dobře. Přestože jsem se o něj posledních třináct let starala, byl po mrtvici. Pracovala jsem ve zdravotnictví, věděla, co mě čeká, ale bylo to těžké. Nechtěla jsem se s tím jeho stavem smířit, a tak jsme ho znovu učili chodit, mluvit, dělat různé věci. Nepřipouštěla jsem si, že by to nešlo. Ale byla to ohromná změna. On předtím jezdil se sanitkou a když stál na semaforu, tak byl schopný do mikrofonu říkat různé průpovídky: ‚Paní, ta zelená už zelenější nebude!‘ Také trénoval fotbal, byl hodně dynamický, neustále něco říkal, byl hlasitý, výrazný. Pak najednou nic. Nemluvil. A zpočátku i odmítal chodit na ven na procházku dřív, než pracovníci léčebny, kde jsem s ním žila, odešli odpoledne domů. Styděl se. Ale po pár letech jsme oba tu situaci přijali a dnes už vnímám, že ta mrtvice přinesla i svá pozitiva. Do formuláře na konci jednoho rekondičního pobytu jsem z legrace napsala, že je výhoda, že mi nikam neutíká, že drobí na jednom místě a nehádá se se mnou.“

„Skrze ty pobyty jsme poznali velkou část republiky i různé lidi. Po čase už jsme byli ustálený kolektiv, dodnes se s těmi lidmi každý měsíc potkávám. A je to vždy strašně milé. Vidět, že si někdo dokáže z té nemoci nic nedělat, neupřednostňovat ji, ani neupozaďovat – brát to tak, jak to je. V té skupině jsou doktoři, architekti, inženýři, ale i úplně obyčejní lidé. Ta nemoc nás ale tak stmelila, že si nikdo nikdy před druhým nehrál na chytrého. Když jste si vědomi ceny života, tak nemáte nic takového zapotřebí.“

/

„My first husband was a doctor but he drank a lot so I divorced him. But I had a great time with my second husband. Despite the fact that I had to take care of him for the last thirteen years because he had a stroke. I didn’t want to come to terms with his condition and so we started to teach him how to walk again, how to talk, how to do all kinds of things. It was not an option for me that it might not work. But it was a tremendous change. He used to drive an ambulance before and when waiting at a traffic lights, he was capable to say into a loudspeaker: ‚The green light won’t turn any more green, lady!‘ He was also a football coach, he was very dynamic, he talked all the time, he was loud and noticeable. And then suddenly nothing. He was silent. At the beginning he even didn’t want to go out for a walk before every worker from the sanatorium – where I lived with him – left home in the afternoon. He was ashamed. But after a few years we both accepted the situation and now I can see that the stroke brough us also some positive things. Once I jokingly wrote into an evaluation form after a rehabilitation stay that the benefits of the situation were that he couldn’t run away from me, that he was dropping crumbs only at one place and that he didn’t argue with me.“

„We discovered many places in our country through the stays and we also met many people. After some time we formed a steady group, I still meet these people every month. And it’s always very sweet. To see that some people are able to accept the illness, to put it neither to the front nor to the back – to take it as it is. There are doctors, architects, engineers but also ordinary people in the group. But the illness welded us together in such a way that none of us ever looked down on anybody else. When you’re aware of the cost of life, you don’t feel the need to do anything like that.“


HOPRG_2134a

„Vnučce bylo teď v létě čtrnáct, je to krásná holka. Už kolikrát ji prý na ulici zastavili různí lidé a lákali ji, aby šla dělat modelku. To my ale nechceme – máme radost, že dělá aerobik, letos na jaře byla dokonce třetí na mistrovství republiky. A to s tím začala teprve půl roku předtím. Dělá nám zkrátka radost. Víte, já jsem celý život pracovala jako zdravotní sestra, jsem taková tvrdá nátura, kterou hned tak něco nerozhodí nebo nedojme. Já jsem se snad nedojímala ani na vlastní svatbě. Ale když se ona narodila, tak byla krásná, jako broskvička – trochu snědá po tatínkovi, který je Španěl, s černými vlásky a dokonce s řasami. Všichni se sbíhali, aby tu krásnou holčičku uviděli. Tehdy jsem plakala štěstím tolik, že to lidé až nemohli pochopit – přišel za mnou porodník a ptal se: Vy jste chtěla kluka, že?“

/

„My granddaughter turned fourteen this summer, she’s a beautiful girl. It happened many times already that somebody stopped her at the street and tried to lure her into becoming a model. But we don’t want that – we’re happy that she does aerobics, she even placed third at a national championship this spring. And she had started with the sport only half a year before. She simply makes us happy. You know, I worked as a nurse my whole life, I’m a tough cookie, not much things throw me off balance or stirs me. I was not moved even at my own wedding. But when she got born, she was so beautiful, like a little peach – a bit dark-skinned as her father who is a Spaniard, with black hair and even with eye lashes. Everybody ran to see this beatiful baby girl. Back then I cried with happiness so much that people couldn’t understand – the obstetrician came to me and asked: You wished for a baby boy, didn’t you?“


HOPRG_2132a

„Rozpadl se mi dlouholetý vztah. Začal jsem se sám sebe ptát: Mohl jsem něco dělat lépe? To, jak tu situaci vnímám a cítím – je to čistě můj subjektivní pocit? Nebo se v tom dá vysledovat nějaká objektivita? Jak s tou situací mohu do budoucna naložit? Přes osobní zájem o tyhle otázky jsem se postupně dostal až k povolání psychoterapeuta. Je to dnes takové moje téma – jak pomáhat, druhým lidem nebo sám sobě, jak žít kvalitní život. A každý příběh se kterým se ve své praxi setkám mne nějak ovlivňuje. Promlouvá k tomu, co jsem prožil či prožívám. Nebývám tam v roli experta, ale vzniká určitý vztah. Jednou za mnou například přišla partnerská dvojice, kdy žena a muž řešili, jestli spolu zůstat či nezůstat. Paní si stěžovala, že partner je laxní, že rodině nepřináší tolik jako ona. Měla pocit, že je přetížená a že veškeré břímě rodiny nese na sobě. Přišli za mnou s tím, že už toho oba dva mají dost, že jsou přesvědčeni, že by se měli rozejít. Nicméně to chtěli ještě prozkoumat, uvědomovali si, že by jejich děti rozvodem velmi trpěly.“

„V naší společnosti všichni hrajeme na to, že hledáme dobro a zlo, tenhle mýtus je tu hodně zakořeněný. A nutí nás to neustále všechno posuzovat. V tomhle případě se nám ale po pár setkáních podařilo tenhle mód uvažování alespoň na chvíli vyměnit. Došli jsme do bodu, kdy už se nesnažili dobrat nějaké pravdy – o tom, jaký je on nebo ona –, ale kdy začali být více v kontaktu se sebou samými, kdy začali vyjadřovat sebe. Zeptal jsem se například té paní: ‚Jak se cítíte, když přijdete večer z práce a zjistíte, že manžel nevyluxoval, nevynesl odpadky a ‚jen‘ si hraje si dětmi?‘ Na začátku měla tendenci říkat: ‚No, podívejte, já nevím, co s tím mám dělat, protože jsem mu to říkala už několikrát. A je to furt stejné!‘ Měla tendenci mluvit o něm. Její manžel dělal to samé – když jsem se ho zeptal, jak s v té které situaci cítí, tak začal popisovat, co manželka dělá anebo nedělá. Ale pak došlo k tomu obratu, kdy najednou byli schopni říct: ‚Cítím se unavená, jsem trošku zklamaná, mám v sobě určitý vztek.‘ A když jsme šli k jejím potřebám: ‚Chci se chránit, chci porozumění, chci spolupráci.‘ To je naprosto něco jiného, než když člověk posuzuje druhého. Tomuhle jde najednou rozumět, tady se ti lidé začínají setkávat. A když on potom řekne: ‚Já se vlastně cítím strašně zahanbeně, protože si nejsem jistý, jestli to, co dělám, bude oceněno anebo ne. Tím se dostávám úplně mimo sebe, jsem víc a víc nejistý, a tak se radši straním. Čím dál víc unikám, tím se chráním.‘ Paní tomu tehdy porozuměla – uviděla, že jeho potřeba je stejná jako její. Že čím víc se ona snaží, tak tím je nejen víc přetížená, ale také, že ho tím dostává pod větší tlak na který on reaguje útlumem. Zjistili, že se to musí snažit vyrovnávat a pak už jsme jen hledali mechanismy, jak toho docílit. Tak, aby se v tom vztahu oba cítili lépe, aby začali spolu-fungovat.“

„Jedna část našeho mozku neustále vytváří určitou strukturu myšlenek, různých pravidel a zobecnění, o které se opíráme víc než o naše prožívání. Říkáme si třeba – toto je dobro, toto je zlo. Když se někdo chová takto, výsledkem může být to a to. Taková struktura myšlení je užitečná a dobrá, ale neměli bychom zůstávat jen u ní. Měli bychom to doplňovat momenty, kdy si řekneme: Tak, teď opravdu vnímám. Vnímám to, co prožívám. Vnímám to, co cítím. Vnímám to, co se děje s mým tělem, s mými emocemi. Nezůstávám u toho, že si o tom všem jen něco myslím.“

/

„My long-term relationship has broken up. I started to ask myself: Was there anything I could have done better? The way I perceive the situation – it is strictly my subjective feeling? Or is there any objectivity in all this? How should I deal with the situation in the future? Through a personal interest in these questions I gradually became a psychotherapist. It’s my thing today – how to help, both other people and myself, how to lead a good life. And every story that I encounter in my practise influence me in a way. It speaks about things that I’ve been or currently am going through. I’m not putting myself into a role of an expert, there’s a special kind of a relationship between me and my clients. Once, for instance, a married couple came to me. They couldn’t decide if they should stay together or break up. The woman complained that her parter was a slacker, that he didn’t do so much for the family as she did. She had a feeling that she was overloaded, that all the burden of the family life lay on her. They came to me saying that both of them are tired of it, they both thought that they should get divorced. But they still wanted to look into it, they realised that their children would suffer a lot.“

„In our society, there’s a popular game of searching for good and evil, this myth is well-rooted around here. And it makes us judge everything. But in this case we managed, at least for a while, to switch to another mode of thinking after a couple of sessions. We got to a point when they weren’t trying to discover certain truth – about how she or he was – but they were closer to themselves, started to express themselves. For example, I asked the woman: How do you feel when you come back home in the evening and you find out that your husband hasn’t done the vacuum cleaning, hasn’t taken out the garbage and what he’s doing is that he is ‘just’ playing with children? At the beginning she tended to say: ‘Well, look, I just don’t know what to do about him, I’ve told him many times. And it’s still the same!’ She had a tendency to talk about him. And her husband did the same – when I asked him what he felt in that situation, he started describing what his wife is or isn’t doing. But then there was a break-through when they were suddenly able to say. ‘I feel tired, I’m rather disappointed, I’m upset.’ And when we talked about her needs: ‘I need to protect myself, I need understanding, I need cooperation.’ Which is something different from judging the other person. This is understandable, this is when people are able to connect. And when he says: ‘I feel ashamed because I’m not sure if my deeds will eventually be appreciated or not. This is when I lose myself, I’m more and more insecure and I tend to stay aloof.’ The lady finally understood this – she saw that her and his needs are the same. That the more she tries, the more burdened she is and also at the same time he gets under more pressure. Which puts him into a slow-down. We found out they should work on finding the balance and then we looked for mechanisms which should help them achieve this with the goal to work better together.”

“A part of our brain is constantly creating a particular structure of thoughts, rules and generalisations which we lean on more than on our experience. We think – this is the good, this is evil. When someone behaves this way, this is how it ends. This structure of thought is useful and good but it shouldn’t be the end. We should refill it with moments when we are fully present. When we feel what we are going through. When we perceive what we feel. We perceive what is happening with our bodies, with our emotions. And not just remain content with what we assume.”


HOPRG_2131a

„Jsem trochu takový snílek. Je mi šestnáct, jsem vlastně pořád dítě, ale zároveň jsem už prožila několik věcí, které mne donutily předčasně dospět. Začala jsem víc přemýšlet kdo jsem, proč tu jsem, jak dlouho tu budu. Řekla bych, že to jsou normální existenční otázky, které lidi v mém věku řeší, ale mě to potkalo už ve dvanácti letech. Až do třetí třídy jsem bydlela střídavě v Česku a v zahraničí. Byla jsem zmatená, nevěděla, jestli mám mluvit rusky, jestli mám mluvit anglicky nebo česky. Táta byl hodně silný alkoholik, s mámou se později rozešli. Nedávno jsem si prohlížela fotky z dětství a uvědomila si, kolik věcí jsem v sobě dokázala potlačit. Ta malá, ublížená hlavička to všechno dala pryč, vymazala všechny vzpomínky s ním. Pak jsem tedy žili už v Čechách, jen s mámou. Ta je dnes už v pohodě, ale tehdy ten rozchod jeden čas nedokázala zvládat a do toho měla lucidní noční můry. Máme to v rodině – pořád se hrabeme v hlavě, až z toho máme lucidní sny. To je, když máte sen, najednou si uvědomíte, že sníte a začnete ten sen vědomě ovládat. Já si už v dětství vytvořila krásný snový svět, do kterého jsem prchala téměř každou noc. Měla jsem tam les, měla jsem tam houpačku z oblak a krásné stříbrné jezero. Představovala jsem si, že jsem víla, seděla jsem na té houpačce a houpala se. Ani jsem nepotřebovala hýbat nohama, jen jsem si tak poletovala a cítila ohromnou volnost. To se mi líbilo daleko víc než realita, kde starší sestra začínala s drogama a máma pila. Jenže pak se mi to v jeden moment také obratilo v noční můry. Ještě před třemi dny jsem je měla. Jsem v temnu, plácnu sebou na zem a jediné, co cítím je hladký, studený povrch. Dlaždice. Studí mě do tváře. Potom utíkám před sebou samou, slyším se, jak křičím. Je to šílené – sice během toho spím, ale probudím se z toho úplně vyčerpaná. V tom snu si sice uvědomuji, že je to sen, ale nedokážu tam rozsvítit, nedokážu s tím udělat vůbec nic. Ta schopnost ten sen upravovat zcela zmizí a já jsem v podstatě uvězněná ve svojí hlavě. Od toho tehdy ta máma utíkala. Pamatuji, že jednou o Vánocích byla opilá a já jsem celou noc, asi do čtyř do rána, hrála na piáno. Jsem hrozné přecitlivělý člověk. Krásné věcí vnímám mnohom víc než jiní lidé, ale stejně tak i špatné věci. Víc všechno prožívám. Což je někde těžké, ale chci, aby to tak zůstalo. Protože mě to pak donutí pamatovat si všechny krásné chvilky. A až budu ta stará ženská, co bude hrát na piáno, tak to bude díky tomu krásná hudba.“

„Mám plno snů, které nevím, jestli se splní. Chtěla bych jednou s kamarády provozovat vinárnu a čajovnu. Vím, že chci být v životě něčím užitečná. Také rozhodně nechci umírat sama. Chtěla bych mít manžela a dvě kozy, dělat si svůj vlastní sýr. Už jsem to všechno promyslela – jak to bude, až budu stará. Mám to všechno nakreslené, v hlavě i na papíře. Nakreslila jsem si domeček na samotě, kousek od lesa, kde bude můj ateliér a velká zimní zahrada. Budu tam mít spoustu květin – fíkusy i palmy, cokoliv, co tam přežije, a uprostřed toho bude velké bílé křídlo, na které budu hrát. Vím, že se moje plány ještě mnohokrát změní, protože třeba najednou uvidím příležitost, která se mi bude líbit a které mne pak dovede někam úplně jinam. Ale to piáno a ty kozy stejně mít budu.“

/

„I’m a dreamer. Even though I’m sixteen, still a child, I’ve experienced some things that made be mature early. I started to think more about who I am, why I’m here and for how long I’ll be here. I guess these are the normal existencial questions that people of my age deal with but I started to ask myself that already when I was twelve. Until third grade I lived in turns in Czech republic and aborad. I was confused, I didn’t know if I should speak Russian or English or Czech. My father was a very strong alcoholic, he and my mum broke up later on. I was looking at my childhood photos recently and I realized that I had suppressed many thing. The little hurt head gave it all away, erased all memories of him. And so later we lived here with my mom. She’s doing fine now but at that time she was struggling to get over the breakup. And she also used to have lucid nightmares. That runs in my family – we are overthinking everything until we get lucid dreams out of it. That’s when you have a dream and you realize that you are dreaming and start to deliberately control it. Already as a child, I made a beautiful dream world for myself into which I used to escape almost every night. I had a forest in there, a swing made out of clouds and a nice silver lake. I would imagine that I was a fairy, I was sitting on the swing and I swayed. I didn’t even moved my legs, I was just flying and I felt very free. I liked that much more than the reality in which my older sister was starting with drugs and mom was drinking. But then at one moment the dreams became nightmares. I still had them three days ago. I’m in the dark, I fall down on the floor and the only thing I feel is a smooth, cold surface. Floor tiles. It feels cold on my face. Then I start running from myself, I hear myself screaming. That’s crazy – I’m sleeping but I still wake up totally exhausted. When I’m there, I realize it’s a dream but I’m not able to switch on the light, not able to do anything. The ability to adjust the dream completely vanishes and I’m basically trapped in my own head. That’s what my mom used to run away from. I remember that one Christmas Eve she was drunk and I played a piano all night, until four in the morning. I’m a hypersensitive person. I perceive all the beautiful things much more than other people. But also the bad things. Everything’s much more intense for me. Sometimes it’s hard but I want it to stay like that. Because it will make me remember all the beautiful moments. And when I’ll be an old lady who plays a piano, I’ll be able to play a beautiful music.“

„I have a lot of dreams which and don’t know if I’ll ever fulfil them. I want to run a wine bar and tea house with my friends. I know that I want to be helpful in some ways. And I certainly don’t want to die in solitude. I want to have a husband and two goats, to make my own cheese. I’ve already thought it over – how my life will look like when I’m old. I have a picture of it, both in my head and on paper. I drew a little house just outside a forest with my studio and a big winter garden. I’ll have a lot of flowers in there – ficuses and palm trees and in the middle of it, there’ll be a grand white piano that I’ll play on. I know that my dreams will change many times in the future because I will perhaps see some opportunities that I will like and these will lead me somewhere else. But I will have the piano and the goats anyway.“


HOPRG_2130a

„Od malička jsem byla vedená k tomu, abych byla perfekcionistka. V rodině se vyžadovalo, aby byl člověk perfektní na oko – aby se choval slušně, byl hezky oblečený a ve škole měl samé jedničky. Takže jsem byla taková typická šprtka. Ale když jsem ze školy přinesla jedničku, tak mě nikdo nepochválil. Jakmile to byla horší známka, tak bylo okamžitě všechno špatně: ‚Jaktože ses neučila? Ty na to kašleš?‘ Jak jsem ale dospívala, tak asi rodiče usoudili, že už tolik nepotřebuji jejich pozornost, a já jsem si sama řekla: ‚Dobře, budu stoprocentní, budu ta perfektní dcera.‘ Všichni okolo mě začínali mít různé první vztahy, já v tom byla trochu pozadu, a tak jsem se rozhodla, že budu mít i perfektní vzhled. Mám hodně jemné vlasy, které se mi vždy mastily a ostatní se mi kvůli tomu smáli. A tak jsem si je začala mýt každý den. Začala jsem se i jinak česat, snažila jsem se pěkně líčit. Chtěla jsem být načančaná, štíhlá. Přitom nadváhu jsem neměla. Byla jsem trochu oplácaná, ale byl to takový ten dětský tuk, který časem zmizí. Začala jsem cvičit. Jenže s tím se stalo, že jsem začala čím dál tím víc omezovat jídlo. Nejdřív jsem jedla menší večeře, později jsem s jídlem končila před pátou odpolední, kdy jsem si dala jablko, banán nebo jogurt. Pak jsem zkrouhla i to a jedla čím dál menší porce – moje největší jídlo byla snídaně, což byly ovesné vločky a nějaké sušenky. Došlo to až tak daleko, že jsem měla poruchu příjmu potravy. Máma si ale myslela, že si vymýšlím, že to hraju. Že to není žádná nemoc. Nechtěla to řešit – pro ni ten problém neexistoval. Snažila jsem se jí říct, že se se mnou vůbec nebaví o tom, co se stalo ve škole, o tom, co se děje v mém životě, o tom, že to je to možná všechno způsob, jak na sebe chci upozornit. Potřebovala jsem od rodičů cítit jejich lásku a podporu, ale pro ně bylo všechno samozřejmé. Jenže když vás nepochválí vlastní rodiče, tak se tu chválu snažíte najít někde jinde. Hledáte potvrzení toho, že jste dobrý člověk, že za něco stojíte, že nejste zbytečný. Říkala jsem si, že když budu vypadat hezky, tak si mě ostatní začnou všímat a začnou mě přijímat. Chtěla jsem nosit jen to, co jsem viděla na všech těch modelkách, herečkách a zpěvačkách – i když mi to třeba nesedělo, i když to na mě vypadalo ošklivě, tak jsem si to stejně koupila. A snažila jsem se všem zavděčit, vlísat se k nim, získat si jejich chválu, jejich lásku: Přinesu! Podám! Pomůžu! Dám opsat! Dáte spolužákům opsat úkol, aby vás měli rádi, ale oni si z vás stejně udělají legraci a stejně vás na těch záchodech zavřou. Ale já to zkoušela dál a dál. Došlo to do bodu, kdy jsem vypadala příšerně a chovala se příšerně. I na lidi, kteří se mnou přes to všechno zůstávali, na kamarády, kteří mi chtěli pomoci. Dodnes je mi líto, jak jsem v té době byla na některé lidi nepříjemná. Jen proto, že jsem se vnitřně cítila špatně, že jsem byla neustále hladová, že mi byla zima.“

„Nakonec mi hodně pomohla učitelka angličtiny, která poznala čím procházím, protože jedna její kamarádka si prošla tím samým. Pochopila jsem, že nezáleží na tom, jak člověk vypadá, ale co má v hlavě. Ale pár let to trvalo – přinutit se znovu jíst bylo těžké. Až poslední dva roky cítím, že jsem opravdu spokojená sama se sebou. Dnes je mi úplně jedno, jestli se někomu líbím nebo nelíbím. Jsem taková, jaká jsem. Když se dnes bavím s kamarádkami a ony se začnou bavit o různých dietách, tak jim říkám: Nevím proč bych si měla něco odpírat, jen abych dostála nějakému ideálu krásy. Když se mu navíc ani dostát nedá. Ten ideál totiž neexistuje, je uměle vytvořený skrze reklamy, skrze digitální úpravu fotek. Nechci si tím kazit život. Chci být taková, jaká jsem. Obyčejná holka. Holka, co studuje vysokou školu a neví, jestli ji ten obor baví. Holka, co je nervózní z toho, co jí přinese budoucnost. Nejsem perfektní, jsem obyčejná holka.“

/

„I was raised as a perfectionist since I was a child. My family required me to look perfectly – to behave well, be dressed neatly and have only good grades at school. So I was a typical nerd. But when I came home with an A, no one praised me for it. When it was a worse grade, everything was suddenly wrong: ‘How come you didn’t study? Doesn’t it matter to you?’ But when I was growing up, my parents came to a conclusion that I didn’t need their attention anymore, so I told myself: ‘OK, I will be the perfect daughter.’ Everyone around me started to have first loves but I was a bit behind so I decided I will look perfectly. I have fine hair which become oily quite often and everyone laughed at me. So I started washing my hair every day. I arranged my hair differently, I tried to put on a nice make-up. I wanted to be slim and look beautiful. I wasn’t overweight. I had some baby fat but that you grow out of. I started doing exercise. But I also started to limit my food income. At first I ate small dinners, later I had my last meal before 5 pm and it was mostly an apple, a banana or yogurt. Then I cut that off and had smaller and smaller portions – my biggest meal was breakfast, mostly oats or cookies. It resulted in an eating disorder. My mum thought I was making the stuff up, that I was only pretending. She thought it was not an illness. She didn’t want to deal with it – it wasn’t a problem for her. I tried to tell her that she didn’t talk to me about what was going on at school, in my life, that it could be a way for me to draw their attention to me. I needed to feel the love and support of my parents but for them it was all obvious. But if your own parents don’t praise you, you look for it somewhere else. You look for an acknowledgement that you are a good person, that you are worth something, that you are not useless. I thought that if I had looked nice, other people would start noticing me and they would accept me. I wanted to wear only what I saw on models, actresses and singers – even though it wasn’t my style, it didn’t fit me, I bought it anyways. And I strived to please everyone, get their appraisal. And their love: I will bring it! Pass it on! Give you my notes! You give your classmates your homework so as they could accept you and they make fun of you anyways, they lock you up in restrooms. But I kept on trying. It got to a stage when I looked terrible and behaved terrible. Even to people who stuck on me, to my friends who wanted to help. I still feel sorry about my behavior. I was being mean because I felt bad about myself, because I was constantly hungry and shivering with cold.“

„In the end, my English teacher helped me as she could tell what I was going through because a friend of her had the same problem. I understood that it didn’t matter how does a person look like, it’s important what’s inside. But it took me several years – to make myself eat again was hard. But the last two years I feel that I am content with myself. I don’t care if someone likes me or not. I am who I am. When I talk to some of my friends and they start talking bout various diets, I tell them: I don’t think I should say no to eating something just to match an ideal. Which is unreachable anyways. The ideal of beauty doesn’t exist, it’s artificially crafted through commercials or digital edits of photographs. I don’t want to spoil my life with it. I would like to be who I am. An ordinary girl. A girl who studies a university and doesn’t know if she likes it. A girl nervous of what the future brings. I am not perfect, I’m just a girl.“


HOPRG_2129a

„Jelikož vypadám trošku jinak než ostatní, tak jsem byl zvyklý, že si na mě lidé vždy ukazovali. Někdy vyloženě tak, že šel starý pár a babička ťukala dědečkovi na rameno: ‚Podívej na něj!‘ Ale nikdo se se mnou moc nebavil, zůstávalo to u těch pohledů. Za ten rok, co ji mám, se to úplně otočilo – všichni se dívají jen na ni a spoustu lidí si se mnou chce povídat. Ono se říká, že člověk má socializovat psa, ale tady je to spíš tak, že ona socializuje mě.“

/

„Since I look a bit different than others, I was used to being pointed at. Sometimes it was really in a way that an elderly couple walked by and the grandma started to tap on the shoulder of the grandpa: ‚Look at him!‘ But nobody really talked to me, it was just he stares. It completely changed a year ago when I got her – everybody now look at her and many people want to speak to me. It’s said that a man should socialize a young dog but in this case it’s rather that she’s been socializing me.“


HOPRG_2125a

„Vyfotit? Tak počkejte, já se musím učesat! A tenhle znáte? Přijde chlap k holiči, má jen tři vlasy a říká, že to chce na ježka. A tak mu to češou a jeden vlas mu při tom vytrhnou. On tedy říká, že to chce na pěšinku, jeden vlas doleva, jeden vlas doprava. Zase ho češou, zase mu vytrhnou vlas, už má jenom jeden. Říká: ‚Jestli to bude takhle pokračovat, tak budu muset jít domů rozcuchanej!‘“

/

„To take a picture of me? Alright but let me comb my hair first! Do you know this joke? A guy with three hair comes to a barber and says that he wants to have spiked hair. The barber starts to comb it and accidentaly rips one hair out. And so the guy says that he wants to have his hair parted, one hair to the left, one to the right. The barber starts to comb it again and rips out another hair. The guy has only one hair left and says: ‚If it will go like this, I will have to go home tousled!’“