Powered by Seat

Archiv: Říjen 2017

HOPRG_2143a

„Můj bratr byl o osm let starší než já, ale vždy mi přišlo, jako by mezi námi žádný věkový rozdíl nebyl. Byl takový interaktivní – malovali jsme si a pobíhali na chalupě po lese. Hrál na klavír, já zpívala ve školním sboru, a tak jsme si jednou pro babičku, která strašně milovala opery, připravili překvapení – píseň z opery Nabucco od Verdiho. Hodně nás to tehdy spojilo, byli jsme tým, dva měsíce dopředu to nacvičovali. V dospívání mě pak neustále doučoval matematiku a fyziku. Byl hrozně inteligentní, dal mi do života velmi široký rozhled. Pořád jsme si o něčem povídali, i potom, co jsem se ve dvaceti letech odstěhovala do Londýna.“

„Den, kdy se to stalo, mi volali rodiče. Byl to zdravý člověk, nikdy jsme se nedozvěděli, jestli měl nějakou vadu se srdcem, ale v osmatřiceti letech se mu zastavilo. Pro mě to byl naprostý šok. Vůbec jsem to nechápala. Cítila jsem dvojitý smutek, za sebe a za rodiče. Chtěla jsem jim to nějak ulehčit, ale nešlo to. Bylo to zkrátka těžké. Můj syn byl tehdy malý a musela jsem mu vysvětlit, že už nikdy strejdu neuvidí. Když jsem se po pár dnech vzpamatovala a přijela do Prahy, tak jsem viděla jeho věci, jeho košile, a přišlo mi, že tu stále ještě byl. Že jeho duše ještě neodešla. Dnes věřím v to, že naše duše neumírá, ale vrací se sem v jiné podobě.“

„Po čase mi na něj zbyly jen samé dobré vzpomínky. Kdykoliv jsem přijela do Čech, tak mi bylo veselo. Protože jsem mu tady byla blíž. A přijde mi, že jsem se od jeho smrti hodně změnila. Začala jsem přemýšlet o tom, jak jsme tady na světě krátce a o tom, jak bychom ten čas měli vyplnit. Brácha je pro mě dodnes takový morální kompas. I když tady není, tak si vždy říkám, jak by se v určité situaci zachoval, co by mi na to řekl. Pamatuju si, že byl vždy hodně zodpovědný a laskavý. Všichni si ho chválili, byla jsem na něj strašně pyšná. Protože on všem pomáhal, už jako kluk. Mě by to tehdy osobně vůbec nenapadlo, ale on třeba chodil různým starým babičkám, našim sousedkám, nakupovat. Nic za to nedostával – jen se prostě zašel zeptat, jestli něco nepotřebují a ony zrovna potřebovaly. V dospělosti pracoval jako daňový poradce, lidé se ho neustále na něco ptali a on za to nic nechtěl. Když o tom dnes přemýšlím, tak mi přijde, že jsem dřív žila dost povrchně. Ne ve smyslu, že by mě zajímal jen konzum, jen věci a bohatství, ale tolik jsem si nevšímala lidí okolo mě. Měla jsem své známé, své kamarády, svou rodinu, ale cizí lidé mě moc nezajímali. Tady v sousedství, kde dodnes žijí moji rodiče, například bydlí paní, která má roztroušenou sklerózu a chodí si sama nakupovat. Já ji před pár lety potkala ve chvíli, kdy hodně kulhala. Poprosila mě, jestli bych ji neodvedla do obchodu a cestou mi o sobě a svých problémech vyprávěla. A mně dnes přijde naprosto přirozené pomoci. Dříve bych to možná udělala také, ale nejspíš bych si říkala, jak mi ti lidé berou můj čas. Každopádně bych to s ní tolik neprožívala. Dnes se cítím být daleko víc propojená s celým světem, se všemi lidmi. U té paní mi tehdy připadalo, že její problém je i můj problém.“

/

„My brother was eight years older but it always seemed to me that there was no age difference at all. He was very interactive – we used to draw and run around in the forest. He played a piano, I sang in a school choir and so once we prepared a suprise show, a piece from Verdi’s Nabucco, for our grandma who loved opera. It really united us, for two months we were rehearsing, we were a team. When I was growing up, he used to tutor me in maths and physics. He was very intelligent, he made me aware of many different things. We always talked a lot, even after I moved to London at the age of twenty.“

„My parents called me on the day it happened. He was a healthy man, we were never told if there was something wrong with his heart but when he was thirty-eight, his heart stopped. It was complete shock for me. I couldn’t understand what had happened. I felt a double sadness, for me and also for my parents. I wanted to make things easier for them but it was not possible. It was hard. My son was little back then and I had to explain to him that he will never see his uncle again. When I pull myself together after few days and I flew to Prague, I saw his things, his shirts, and it felt like he was still here. As if his soul hadn’t left. Now I believe that our souls don’t die but come back to the world in a different form.“

„After some time all that was left were good memories. Every time I came back to Czech republic, I felt happy. Because I was closer to him around here. And it seems to me that I’ve changed a lot since his death. I started to think about our short time here on Earth, about the way we should fill our time. My brother still represents a moral compas for me. Even though he’s not here anymore, I always think how he would react in various situations, what he would say. I remember that he was always very responsible and kind. Everybody spoke highly of him, I was very proud of him. Because he was helping everybody, already as a boy. I wouldn’t have thought about it but he used to help many grandmas from our neighbourhood by going grocery shopping for them. He never got anything for that – he just went to ask them if they needed anything and they just did. Later he worked as a tax advisor, people kept asking him something and he didn’t want anything in return. When I think about myself now, it seems to me that I lived in a very superficial way before. I don’t mean it in a way that I lead a consumer life, that I was interested only in being rich, but I didn’t pay that much attention to people around me. I had my acquintances, my friends, my family, but I didn’t care that much about strangers. There is a woman who lives in this neihborhood, where also my parents still live, who has a multiple sclerosis and does her shopping on her own. I met her a few years ago when she was limping a lot. She asked me if I could help to escort her to the store and she told me about her and her problems during our way. And to me nowadays, it seems perfectly natural to help. Maybe I would have done that even before but I would have probably thought that people took my time. I certainly wouldn’t sympathize with her all that much. Now I feel to be much more connected to the world, to all the people. With this woman back then, I felt that her problem was also my problem.“


HOPRG_2140a

„Hodně přemýšlím o tom, co dál se svým životem. Do roku 2008 jsem byla zaměstnaná ve velké korporátní firmě. To mě sice živilo, ale moc neuspokojovalo. A tak jsem se vydala na volnou nohu. Cítila jsem, že mě naplňuje fotografie a také vedení terapií, které jsem v minulosti sama podstoupila. Začala jsem u terapií na bázi regresí, kdy se člověk vrací do nepříjemných událostí svého života a čistí si je v sobě. Po čase jsem ale viděla, že i v těch regresích se lidé cyklí, že je jejich hlava nepouští dál. A tak jsem se dostala k terapiím založeným na dýchání. Přijde mi, že to je technika, která jde do větší hloubky, je schopná z člověka, z jeho těla, vytáhnout víc. Jedné mé kamarádce například zemřel tatínek, nevyplakala se, a při tom dýchání se jí ta situace vrátila a ty slzy přišly. Naše hlava nás často blokuje a tělo je moudré. Přestože jsem se předtím na mentální úrovni snad deset let zabývala různými svými problémy, tak hned při prvním takto vedeném dýchání jsem viděla, kolik věcí v sobě stále zadržuji. Vždy jsem si říkala: ‚Musím vydržet všechno nepříjemné, co se mi děje. Nemůžu dát najevo, že je mi něco líto. Já to vydržím, všechno to ustojím!‘ Dýchání vás vede do hloubky – propojujete se s různými částmi těla, které na to nějak samovolně reagují. Mně se hned napoprvé celé tělo zkroutilo a do mojí hlavy přišla věta: ‚Tak už to všechno pusť!‘“

„Během té techniky jste ve speciální pozici a jste při vědomí, dýcháte zcela normálně. Ale někdo vás tím provází a dýcháte s otevřenými ústy. Dýchání je život. Když při těch terapiích lidi provázím, tak jim říkám, že jsme jako mořská vlna, která s každým nádechem přijímá život a všechny situace, které přináší, a s každým výdechem se životu odevzdává. Je to jakýsi rytmus – přijímám život, odevzdávám se životu. Nádech, výdech. Dnes si díky tomu více uvědomuji, jestli zrovna plně nadechuji nebo jestli v sobě mám nějaké obavy a můj dech je zkrácený. Před dvěma lety jsem se rozvedla a najednou jsem dostala paniku, že se neuživím, a tak jsem se před třemi měsíci nechala znovu zaměstnat. Ale v pondělí jdu do práce naposledy, dohodli jsme se se zamětnavatelem na ukončení po zkušební době. A mně se v ten okamžik paradoxně hrozně ulevilo. To byl můj poslední výdech. Teď přemýšlím co dál, čekám, až se znovu nadechnu.“

/

„I think a lot about what to do next with my life. Until 2008 I was an employee in a big corporation. I was able to sustain myself that way but I didn’t feel much satisfaction. And so I became a freelancer. There were activities that made me feel fulfilled – one was photography, other guiding therapies that I had myself undergone in the past. I started with regression therapies when you go back to unpleasant events of your life and cleanse it. But after some time I saw that people get lost even in the regressions, that their head didn’t let them go behind a certain point. And so I found therapies based on breathing. It seems to me that this technique goes deeper, it pulls out more things from a our body. A father of a friend of mine died, she didn’t cry and during the breathing the situation came back to her and the tears came. Our head often blocks us while our body is wise. Even though I had been dealing with many of my problems on a mental level for maybe ten years, the first time that I experienced the breathing therapy, I saw how many things I still held within. I always thought: ‚I have to withstand every unpleasant thing that is happening to me. I can’t show that I feel sorry about it. I will withstand it, I will cope with everything!‘ Breathing leads you into a depth – you connect yourself with various parts of your body that react to it spontaneously. The first time I did that, my whole body got twisted and one sentence appeared in my head: ‚Let it all go already!’“

„You’re in a special position during the technique, you’re fully conscious and you breathe in a regular way. But there’s someone who leads the session and you breathe with an open mouth. Breathing is life. When I guide people during the therapies, I tell them that we’re like a sea wave. Every time we breathe in, we accept life and all the situations that it brings to us. Every time we breathe out, we submit ourselves to it. It has its rhytms – I accept life, I submit to it. Breathe in, breathe out. Thanks to this technique, I’m now more aware if I’m breathing fully in life or if I have any fears inside that make me short of breath. Two years ago I got divorced, I started to panic that I wouldn’t sustain myself so three months ago I got myself employed again. But this Monday I will go to work for the last time, we agreed with my employer that I would finish after my probation period. It’s a paradox but I felt a great relief at that moment. That was the last time I breathed out. Now I think what to do next, I wait for the next breathe in.“


HOPRG_2139a

„Od malička jsem byl hrozně soutěživý. Jedna z největších bolestí mého života bylo prohrát. Cokoliv. Jakékoliv závody, ať už to byla atletika nebo turnaj v ping-pongu – vždy, když jsem prohrál, tak mě bolelo u srdce. Byly to opravdu dny bolesti. Ani nevím, kde se to ve mě vzalo, ale bral jsem to jako své osobní selhání, jako konec světa. Naprosto jsem se sžíval s přesvědčením, že nejdůležitější je dosáhnout toho, co chci. Urvat to za každou cenu. Jeden čas jsem hrál tenis, pak několik let americký fotbal. Pamatuji, jak jsme jednou prohráli v semifinále juniorské ligy. Bylo to napínavé do posledního momentu, já měl kolem sebe dvacet nejlepších kamarádů, dali jsme do toho všechno, ale nestačilo to. A už jen tahle myšlenka, která mi tehdy blikala v hlavě – ‚nestačilo to!‘ – mě tehdy hrozně bolela. Vůbec jsem si neuvědomoval, že existuje nějaké zdraví, že existuje nějaká rodina, že to celé prožívám s dobrými kamarády, že ty kamarády vůbec mám – měl jsem klapky na očích, nic jiného než sport pro mě neexistovalo. Ale dnes vnímám, že jsem to nedělal proto, že by mi to přinášelo radost, ale jen kvůli neustálému hladu po pocitu, že jsem lepší než ostatní a že dokážu vyhrát. Léta jsem tím zcela žil. Trénoval jsem pětkrát týdně, do toho chodil pětkrát týdně do posilovny. Byli jsme tým kluků, kteří všichni chtěli být silní, všichni chtěli vypadat dobře, všichni chtěli zapůsobit na holky. Skrze muskulaturu jsme chtěli působit víc drsně, než jací jsme uvnitř byli – vlastně docela citliví, chytří a fajn kluci. Ale posedlost svaly a tím vypadat v té šatně lépe než druhý, zvednout na bench víc než on, byla v tom našem týmu hodně přítomná. Bylo to takové kolektivní klima – být velký, být svalnatý. To byla naše první, životní priorita. Vládla mezi námi velmi přátelská atmoseféra, ale ti menší a slabší neustále dostávali feedback, ať zamakaj: ‚Posuň se trošku vejš!‘“

„Do chvíle, kdy jsem to ztratil, jsem si neuvědomil, jak moc jsem na tom lpěl. Až obsesivně. Jakákoliv představa, že bych nebyl dokonalý, že bych nebyl nejlepší, že bych zklamal, pro mě byla tak silná a bolestivá, že se to všechno začalo dít. Protože mi přijde, že to, čeho se nejvíc bojíme, se dost často stane. Takže přišla různá zranění. Dostali jsme se do play-off a mně se natrhl ‚hamstring‘, zadní stehenní sval. Celý americký fotbal je o sprintování, o výbušnosti. Takže když se tímto způsobem zraníte, tak jste ze hry. Když mi tehdy doktor řekl, že nebudu moci tři měsíce nic dělat, tak se mi chtělo brečet. Měl jsem z toho úzkosti. Hlava chtěla, ale nešlo to. Dnes mi přijde, že takové momenty dělají člověka moudřejším – když něco chcete, ale ono je to jinak, a tak se na to musíte adaptovat. Ale tehdy jsem to dlouho nechtěl přijmout. Když jsem měl ten sval natržený potřetí levý a potřetí pravý, tak mi nic jiného nezbylo. Chvíli to potom trvalo, ale pochopil jsem, že klíč ke spokojenosti je v mé hlavě. Uvědomil jsem si, že nemůžu jít celý život proti proudu a něco jen neustále chtít. A že musím přijmout tu svou realitu taková, jaká je. Se sportem jsem skončil, později jsem začal dělat jógu, začal jsem meditovat, zdravěji jíst, víc spát. Ale moje ego si zpočátku hodně zakládalo na tom, jak vypadám, takže ta proměna byla těžká. Během prvních třech měsíců jsem zhubl snad deset kilo. Když mě tehdy někdo z kluků potkal, tak říkal: ‚Hele, co se děje? Ty jseš nemocnej?‘ Vnímal jsem ty lítostivé pohledy a bylo pro mě hrozně těžké obhájit si sám před sebou myšlenku, kvůli které jsem to celé dělal. Tedy to, že jsem chtěl zapracovat na svém vnitřku, na svém přístupu k věcem. Abych už nehledal štěstí v tom, že mám svaly, že chytím víc míčů, že vyhraju zápas. Protože i když toho dosáhnete, tak když se po letech ohlédnete zpátky, tak vidíte, že vás to stálo hrozně moc. Že jste tím jedním pitomým vítezstvím daleko víc ztratili než získali. Protože ta soutěž, o kterou vám tehdy šlo, je pouze zanedbatelnou součástí vašeho života.“

/

„I have always been very competitive. Since I was a child, the biggest pain I felt was when I lost. It could be anything. Any competition, be it athletics or table tennis – every time I lost, my heart ached. These were really days of sorrow. I don’t even know from where it was coming from but I was really taking it as my personal failure, as the end of the world. I was totally convicted that the most important thing of all is to achieve what I want. To win at all costs. I played tennis for a while and then american football for several years. I remember that once we lost in semi-finals of a junior league. The game was tight till the last moments, I had my greatest friends around me, we gave it all we had but it wasn’t enough. And this thought alone that started to appear in my head – ‚it wasn’t enough!‘ – was very painful to me. I didn’t realize that there were also other things – health, family, experiencing things with my friends, even having friends at all. I had a tunnel vision, sport was the only thing I was aware of. But now I see that I was not even doing it for the joy of it but only because of the constant hunger for a feeling of being better than others, for the victory. This was my life for long years. I used to go to trainings five times a week and five times a week I went to a gym. We were all guys in the team, all of us wanted to be strong, wanted to look good, wanted to impress girls. By having muscles we wanted to give the impression of being more tough than we were inside – in fact quite sensitive, smart and nice boys. But the obsession with muscles, with looking better than the other guy in the changing room, with lifting more weigh on the bench-press than him, was heavily present. That was the collective mindset – to be big, to be strong. That was our first life priority. There was a very friendly vibe between us but the smaller and weaker ones were constantly getting a feedback that they should work harder: ‚Step it up, man!’“

„I didn’t realize how much I clung to it until I lost it. I was obsessed. Any notion of not being perfect, of not being the best, of experiencing a failure, was so strong and painful for me that it all started to happen. Because I think that the things we fear the most often really happen. And so I started to have all kinds of injuries. We got into a play-off and my hamstring got torn. Americal football is all about sprints, about rapidity. So when you injure yourself in such a way, you’re out of the game. When the doctor told me that I won’t be able to play for three months, I was in tears. I felt anxious. My head wanted it but it was simply not possible. Now I think that such moments make us wiser – when you want something but it’s some other way and you have to adapt. But back then I refused to accept it for a long time. When I had both my left and right hamstring torn for the third time, I had no other option. It took a while but I understood that the key to my happiness lies within me. I realized that I shouldn’t go against the current my whole life, to keep wanting something. And also that I had to accept the reality as it was. I quit doing sport, later I started to do yoga, to meditate, to eat healthier, to sleep more. But my ego was very fixed on the way I looked so the change was hard at first. I lost ten kilos in the first three months. When some of the guys met me back then, they asked: ‚Dude, what’s going on? Are you sick?‘ I saw the pitying looks and it was very hard for me to justify in my own eyes the thought that I had decided to follow. The thought that I wanted to focus more on my mind, on my approach. So that I wouldn’t try finding happiness in having muscles, in catching more balls, in winning a game anymore. Because even if you do, when you look back at it after some years, you see that it cost you so much. That by winning the one stupid game you lost much more than you gained. Because the competition you were so eager to win back then is just an insignificant part of your life.“


HOPRG_2138b

„Hodně mě zasáhl rozpad Československa. Dodnes jsem to nepřekousl. Jsem Čechoslovák, stále to tak cítím. Možná dokonce ještě intenzivněji teď než v tom třiadevadesátém roce. Je to složitá otázka, na dlouhou diskuzi – jestli mají politici vůbec právo o něčem takovém rozhodnout. Když vznikla Česká republika, tak mi každopádně připadala jako nechtěné dítě, jako něco, co nám tady zbylo. Dodnes slavíme 28. říjen, vznik československé státnosti, ale přitom ten svátek vlastně pozbyl smysl. Tohle je věc, kterou nejvíc zazlívám polistopadové garnituře, víc než různé rozkrádání. Proti tomuhle to jsou prkotiny. Protože tady se někdo zasloužil o to, že má vlast, země, kde jsem se narodil a vyrosl, přestala existovat.“

/

„I was strongly affected by dissolution of Czechoslovakia. I still haven’t gotten over it. I’m a Czechoslovak, that’s what I feel. Maybe even more intensively now than in the year of 1993. It’s a complex issue, we could have a long discussion over it – if politicians even have the right to decide such a thing. In any case, when Czech republic was founded it seemed like an unwanted child to me, as something that we were left with. We still celebrate 28th of October, the establishment of Czechoslovakia, even though the day has lost its meaning. This is something that I blame the post-1989 politicians for the most, even more than all kinds of misappropriations. These are details when you compare it to this. Because in this case, somebody contributed to the fact that my homeland, a country where I was born and where I grew up, ceased to exist.“


__

FAQ: „Za tím žádnou filosofii nehledejte, je to ze zdravotních důvodů. Měl jsem špatný krevní oběh.“

/

FAQ: „There’s no philosophy behind it, I do it for health reasons. I had a poor blood circulation.“


HOPRG_2137c

„Přemýšlím, že bych si měl dát zašít kapsu – učil jsem se brzdit. Na stará kolena jsem si pořídil skate. S třicetiletým zpožděním jsem si splnil svůj sen. Vyrůstal jsem na Bruntálsku a v polovině 80. let, když mi bylo tak osm, deset, jednou přijel kluk z Prahy, který skate měl. Nechal mě, abych se na tom projel a mně se to strašně líbilo. Zaúkoloval jsem celé širší příbuzenstvo, ale prostě to tam u nás v kraji nešlo sehnat. Sice mě to mrzelo, ale byla to jen jedna z dalších asi pěti klukovských položek, po kterých jsem v určitou dobu toužil. Kolo s přehazovačkou se nakonec sehnat podařilo, meč ne, ale ten už mám slíbený od manželky k padesátinám. A na skate jsem si nakonec vzpomněl okolo čtyřicítky. Já učím kybernetiku a robotiku na ČVUT, v jednu dobu jsem se ocitl pracovně v Kalifornii a dojížděl jsem na univerzitu na kole. Ale hned po dvou týdnech mi kolo ukradli. Viděl jsem, jak tam studenti jezdí na longboardech, řekl jsem si, že bych to mohl používat jako takové odrážedlo, a tak jsem si ten dávný sen nakonec splnil. A vlastně mám pocit, že to ani nebylo nic dávného – možná jsem zpomalený, ale všechno mi to běží strašně rychle. Přijde mi, jako by to bylo teď, kdy jsem ten skate chtěl. Teď jsem to chtěl, stalo se pár věcí – střední, vysoká, chvíli práce, šup, šup – a já to pořád nepřestal chtít. Nedávno jsem se potkal s kamarádem ze základní školy, chlubil jsem se mu, jak jsem začal blbnout, že na tom třeba jezdím i z kopce, a on mi říkal: ‚Ty vole, co si chceš dokazovat?‘ Říkám mu: ‚Takhle to ale vůbec není! Já si nepotřebuju namlouvat, že jsem mladej. Já totiž ještě jsem mladej!‘“

/

„I’m thinking that I should have my pocket repaired – I was learning how to use brakes. I bought myself a skateboard, despite my age. I fulfilled my dream with a thirty year delay. I grew up in the region of Bruntál and in mid-1980s, when I was around ten, a boy from Prague once came and had a skateboard. He let me ride it and I loved it. I assigned a task to my whole family to get me a skateboard but it was simply not possible to get it in our region. I was sad about it but on the other hand, it was just one of five desired items that I wanted at some moment of my boyhood. My parents did manage to get me a bicycle with a derailleur. I didn’t get a sword but my wife promised to buy me one for my fiftieth birthday. And I remembered the dream of having a skateboard around the time I was turning forty. I teach cybernetics and robotics at Czech Technical University, I was working in California for some time and I used to ride a bike to the university. But somebody stole it from me after only two weeks. I noticed that students rode longboards and I thought that I might use it as a way of transport. And so I did fulfill the old dream of mine. Actually, I didn’t see it as something bygone – maybe I’m just slow but everything seems to go so fast. It seems to me that it was just now when I wanted the skateboard. At a moment I wanted it, a few things happened after that – high school, university, a short time at work, one, two – and I still want it. I have met a classmate from my elementary school recently and I boasted that I started playing with it, that I ride it downhill for instance, and he said: ‚Dude, what you wanna prove to yourself?‘ I told him: ‚It’s not like that at all! I don’t need to delude myself into thinking that I’m young. Because I am still young!’“


hop

Tohle jsem já, kdo pro vás už pátým rokem zaznamenává příběhy lidí z pražských ulic. A mám ohromnou radost, že vám mohu oznámit, že dnes vychází Humans of Prague knižně! O víkendu jděte prosím především volit, ale pak se můžete zastavit u svého oblíbeného knihkupce. Nebo si můžete počkat na křest, který proběhne v pondělí 13. listopadu (brzy napíšu víc).

S prací na blogu jsem začal v červenci 2013, několik měsíců poté, co ve značně zjitřené atmosféře proběhla přímá volba prezidenta. Myslím, že jsem nebyl jediný, kdo si tehdy silně uvědomil, jakým způsobem se veřejná debata v naší společnosti polarizovala. Jak se na základě voleb utvořily dva velké nesmiřitelné tábory, které proti sobě začaly čím dál častěji a ostřeji vystupovat. Především na internetu. Od počátku jsem se snažil o to, aby se můj blog stal místem, kde se názorově rozdělení lidé mohou znovu setkat. Skrze konkrétní lidskou zkušenost. Ta sice nikdy není oprostěna od způsobu, jakým přemýšlíme o světě, ale věřím tomu, že mluvíme-li spolu o tom, jak se cítíme, co jsme prožili a prožíváme, a o co v životě usilujeme, tak se můžeme znovu ocitnout na společné půdě. Jestli jsem si z těch několika tisíců hovorů, které jsem v uplynulých letech v Praze absolvoval, něco vzal, tak především silné přesvědčení, že ačkoliv do života nevybíháme ze stejné startovní čáry, ačkoli se naše konkrétní životní zkušenosti liší, a ačkoli si z nich pro svůj život, i své politické přesvědčení, vyvozujeme jiné věci, tak všichni toužíme po stejných věcech: Po lásce, porozumění a bezpečí.

Kniha Humans of Prague obsahuje 235 příběhů lidí, které nespojuje ani politické předsvědčení, ani životní zkušenost. Jak píšu i v předmluvě knihy, spojuje je jejich odvaha, otevřenost a důvěra, kterou projevili, když jsem za nimi na ulici přišel s otázkou: „Mohl bych vás vyfotit?“

/

So this is me who has been recording the stories of people of Prague for five years already. And I am very excited to announce that as of today, the Humans of Prague book is out! Please go vote during this weekend and then you can stop at your favourite bookseller’s on your way back. Or you can wait for the book release party which is scheduled for 13 November (I will post about that later).

I began my work on the blog in July 2013, a few months after the dramatic direct presidential election. I guess I was not the only one who strongly felt the way how the public debate polarised our society. How the election split the society into two irreconcilable blocs which started acting against each other with an escalating intensity. Foremost on the Internet. From my very beginnings I have tried to have my blog as a place where such split groups could reunite – through a concrete human experience. Which is not freed from the way how we see the world but I believe that by talking about how we feel, what we went through what we are going through, and what we strive for, we can find a common ground. If I was able to take something out of those thousands encounters I went through during the past years in Prague, it is a strong conviction that even though we don’t have the same starting line in life, even though our life experiences vary, and even though we deduce from them different things, we all long for the same: love, understanding and security.

The Humans of Prague book consists of 235 human stories which are neither connected by their political beliefs, nor their life experience. As I write in the preface, what they share is the courage, openness and trust which they showed when I approached them with a question: “Could I take a picture of you?”

hop_3 hop_4 hop_2


HOPRG_2136a

„Můj táta přežil holocaust, utekl z Osvětimi. Ale já jsem to dlouho nevěděla. Nemluvil o tom. Pracoval jako novinář, byl hodně zaměstnaný, budoval socialismus. Byl z generace, která s dětmi vůbec nemluvila. Ale v šedesátých letech, když mi bylo deset, napsal několik povídek, které popisovaly, jaké to tam bylo. Psal o lidech, které tam potkal. Ale napsal to takovým novinářským stylem, jako by on sám byl jen nezúčastněný pozorovatel. Jako by tam ani nebyl. Když později někdy v životě mluvil o holocaustu, tak to vždy říkal zcela bez emocí, bez angažovanosti. Vždy jsem měla pocit, jako by mluvil o někom jiném. Uvědomila jsem si, že to je psychická obrana. Jednou mi řekl, že největší strach a úzkost zažil až ve chvíli, kdy se do Osvětimi vrátil po deseti letech jako novinář. Když tam byl za války, tak své emoce odložil, odstřihl se od nich. Sama to tak někdy mám, je to docela dobrá metoda pro přežití. A mě velice zajímá, jaké to je, když člověk přežije takové věci. A jak ho to může proměnit – to, že to byl právě on, kdo přežil. Jednou jsem na Starém Městě viděla hrdličku, která byla uvězněná mezi oknem a ochranou sítí na kostele Sv. Ducha. Lidé to viděli, zavolali požárníky a já přišla právě ve chvíli, kdy ji vyndavali ven. Měla štěstí a najednou byla mezi ostatními hrdličkami výjimečná svým osudem. Najednou byla jiná. Přijde mi, že člověk, který přežil holokaust, je taková hrdlička. Vím, že někteří lidé tu situaci neunesli – to, že oni přežili a ostatní ne. Dodnes hodně přemýšlím, jak to asi vnímal můj táta. Od něj už to bohužel nikdy neuslyším, ale dodnes čtu všechny vzpomínkové knihy, které vychází. Pracuji v Židovském muzeu, hodně se pohybuji na Starém Městě, takže vždy říkám, že i když jdu ke kadeřnici, tak se z ní často vyklube člověk, který má v rodině podobný příběh. Cítím se být se všemi těmi lidmi propojená. Když jejich příběhy čtu nebo poslouchám, tak si připadám, že jsem to zároveň i já, kdo je v tom transportu.“

/

„My father is a holocaust survivor, he escaped from Auschwitz. But I didn’t know about it for a long time. He didn’t talk about such things. He worked as a journalist, he was very busy, building up socialism. He was from a generation that didn’t really talk with their children. But in 1960s, when I was around ten, he wrote a several short stories that described how it was back there. He wrote about people that he met. But he wrote it in a journalistic style and in a way as if he was just an observer. As if he wasn’t there himself. Laten in life, when he sometimes spoke about the holocaust, he spoke about it without any emotions or engagement. I always felt as if he spoke about somebody else. I realized that it was a kind of a mental defense. He once told me that he felt the greatest fear and anxiety only when he visited Auschwitz ten years later as a journalist. When he was there during the war, he simply put his emotions away, he cut himself off all that. I have it the same way sometimes, it’s quite good strategy for survival. And I’m very interested how it is to survive such things. How it can change a person – the fact that it was him who survived. Once I saw a dove in the Old Town that flew in the space between a window and a protective net on the Church of the Holy Spirit. People noticed that, called firemen and I appeared there just as they were rescuing the dove. She was fortunate and suddenly she was different than other doves because of her life story. She was suddenly different. It seems to me that a holocaust survivor is a kind of a dove. I know that some people couldn’t handle their situation – the fact that they survived while others didn’t. I still think a lot about how my father thought about it. Unfortunately I will never hear about it from him but I read all the memoirs that are published. I work in the Jewish Museum, I spend a lot of time in the Old Town so I always say that even when I go to a hairdresser, I meet somebody who has a similar story in his or hers family. I feel connected to all those people. When I read or hear their stories, I feel like I’m there with them, being deported to the concentration camp.“


HOPRG_2135a

„První muž, ač to byl doktor, pil, s tím jsem se rozvedla, ale s druhým jsem se měla moc dobře. Přestože jsem se o něj posledních třináct let starala, byl po mrtvici. Pracovala jsem ve zdravotnictví, věděla, co mě čeká, ale bylo to těžké. Nechtěla jsem se s tím jeho stavem smířit, a tak jsme ho znovu učili chodit, mluvit, dělat různé věci. Nepřipouštěla jsem si, že by to nešlo. Ale byla to ohromná změna. On předtím jezdil se sanitkou a když stál na semaforu, tak byl schopný do mikrofonu říkat různé průpovídky: ‚Paní, ta zelená už zelenější nebude!‘ Také trénoval fotbal, byl hodně dynamický, neustále něco říkal, byl hlasitý, výrazný. Pak najednou nic. Nemluvil. A zpočátku i odmítal chodit na ven na procházku dřív, než pracovníci léčebny, kde jsem s ním žila, odešli odpoledne domů. Styděl se. Ale po pár letech jsme oba tu situaci přijali a dnes už vnímám, že ta mrtvice přinesla i svá pozitiva. Do formuláře na konci jednoho rekondičního pobytu jsem z legrace napsala, že je výhoda, že mi nikam neutíká, že drobí na jednom místě a nehádá se se mnou.“

„Skrze ty pobyty jsme poznali velkou část republiky i různé lidi. Po čase už jsme byli ustálený kolektiv, dodnes se s těmi lidmi každý měsíc potkávám. A je to vždy strašně milé. Vidět, že si někdo dokáže z té nemoci nic nedělat, neupřednostňovat ji, ani neupozaďovat – brát to tak, jak to je. V té skupině jsou doktoři, architekti, inženýři, ale i úplně obyčejní lidé. Ta nemoc nás ale tak stmelila, že si nikdo nikdy před druhým nehrál na chytrého. Když jste si vědomi ceny života, tak nemáte nic takového zapotřebí.“

/

„My first husband was a doctor but he drank a lot so I divorced him. But I had a great time with my second husband. Despite the fact that I had to take care of him for the last thirteen years because he had a stroke. I didn’t want to come to terms with his condition and so we started to teach him how to walk again, how to talk, how to do all kinds of things. It was not an option for me that it might not work. But it was a tremendous change. He used to drive an ambulance before and when waiting at a traffic lights, he was capable to say into a loudspeaker: ‚The green light won’t turn any more green, lady!‘ He was also a football coach, he was very dynamic, he talked all the time, he was loud and noticeable. And then suddenly nothing. He was silent. At the beginning he even didn’t want to go out for a walk before every worker from the sanatorium – where I lived with him – left home in the afternoon. He was ashamed. But after a few years we both accepted the situation and now I can see that the stroke brough us also some positive things. Once I jokingly wrote into an evaluation form after a rehabilitation stay that the benefits of the situation were that he couldn’t run away from me, that he was dropping crumbs only at one place and that he didn’t argue with me.“

„We discovered many places in our country through the stays and we also met many people. After some time we formed a steady group, I still meet these people every month. And it’s always very sweet. To see that some people are able to accept the illness, to put it neither to the front nor to the back – to take it as it is. There are doctors, architects, engineers but also ordinary people in the group. But the illness welded us together in such a way that none of us ever looked down on anybody else. When you’re aware of the cost of life, you don’t feel the need to do anything like that.“


HOPRG_2134a

„Vnučce bylo teď v létě čtrnáct, je to krásná holka. Už kolikrát ji prý na ulici zastavili různí lidé a lákali ji, aby šla dělat modelku. To my ale nechceme – máme radost, že dělá aerobik, letos na jaře byla dokonce třetí na mistrovství republiky. A to s tím začala teprve půl roku předtím. Dělá nám zkrátka radost. Víte, já jsem celý život pracovala jako zdravotní sestra, jsem taková tvrdá nátura, kterou hned tak něco nerozhodí nebo nedojme. Já jsem se snad nedojímala ani na vlastní svatbě. Ale když se ona narodila, tak byla krásná, jako broskvička – trochu snědá po tatínkovi, který je Španěl, s černými vlásky a dokonce s řasami. Všichni se sbíhali, aby tu krásnou holčičku uviděli. Tehdy jsem plakala štěstím tolik, že to lidé až nemohli pochopit – přišel za mnou porodník a ptal se: Vy jste chtěla kluka, že?“

/

„My granddaughter turned fourteen this summer, she’s a beautiful girl. It happened many times already that somebody stopped her at the street and tried to lure her into becoming a model. But we don’t want that – we’re happy that she does aerobics, she even placed third at a national championship this spring. And she had started with the sport only half a year before. She simply makes us happy. You know, I worked as a nurse my whole life, I’m a tough cookie, not much things throw me off balance or stirs me. I was not moved even at my own wedding. But when she got born, she was so beautiful, like a little peach – a bit dark-skinned as her father who is a Spaniard, with black hair and even with eye lashes. Everybody ran to see this beatiful baby girl. Back then I cried with happiness so much that people couldn’t understand – the obstetrician came to me and asked: You wished for a baby boy, didn’t you?“


HOPRG_2132a

„Rozpadl se mi dlouholetý vztah. Začal jsem se sám sebe ptát: Mohl jsem něco dělat lépe? To, jak tu situaci vnímám a cítím – je to čistě můj subjektivní pocit? Nebo se v tom dá vysledovat nějaká objektivita? Jak s tou situací mohu do budoucna naložit? Přes osobní zájem o tyhle otázky jsem se postupně dostal až k povolání psychoterapeuta. Je to dnes takové moje téma – jak pomáhat, druhým lidem nebo sám sobě, jak žít kvalitní život. A každý příběh se kterým se ve své praxi setkám mne nějak ovlivňuje. Promlouvá k tomu, co jsem prožil či prožívám. Nebývám tam v roli experta, ale vzniká určitý vztah. Jednou za mnou například přišla partnerská dvojice, kdy žena a muž řešili, jestli spolu zůstat či nezůstat. Paní si stěžovala, že partner je laxní, že rodině nepřináší tolik jako ona. Měla pocit, že je přetížená a že veškeré břímě rodiny nese na sobě. Přišli za mnou s tím, že už toho oba dva mají dost, že jsou přesvědčeni, že by se měli rozejít. Nicméně to chtěli ještě prozkoumat, uvědomovali si, že by jejich děti rozvodem velmi trpěly.“

„V naší společnosti všichni hrajeme na to, že hledáme dobro a zlo, tenhle mýtus je tu hodně zakořeněný. A nutí nás to neustále všechno posuzovat. V tomhle případě se nám ale po pár setkáních podařilo tenhle mód uvažování alespoň na chvíli vyměnit. Došli jsme do bodu, kdy už se nesnažili dobrat nějaké pravdy – o tom, jaký je on nebo ona –, ale kdy začali být více v kontaktu se sebou samými, kdy začali vyjadřovat sebe. Zeptal jsem se například té paní: ‚Jak se cítíte, když přijdete večer z práce a zjistíte, že manžel nevyluxoval, nevynesl odpadky a ‚jen‘ si hraje si dětmi?‘ Na začátku měla tendenci říkat: ‚No, podívejte, já nevím, co s tím mám dělat, protože jsem mu to říkala už několikrát. A je to furt stejné!‘ Měla tendenci mluvit o něm. Její manžel dělal to samé – když jsem se ho zeptal, jak s v té které situaci cítí, tak začal popisovat, co manželka dělá anebo nedělá. Ale pak došlo k tomu obratu, kdy najednou byli schopni říct: ‚Cítím se unavená, jsem trošku zklamaná, mám v sobě určitý vztek.‘ A když jsme šli k jejím potřebám: ‚Chci se chránit, chci porozumění, chci spolupráci.‘ To je naprosto něco jiného, než když člověk posuzuje druhého. Tomuhle jde najednou rozumět, tady se ti lidé začínají setkávat. A když on potom řekne: ‚Já se vlastně cítím strašně zahanbeně, protože si nejsem jistý, jestli to, co dělám, bude oceněno anebo ne. Tím se dostávám úplně mimo sebe, jsem víc a víc nejistý, a tak se radši straním. Čím dál víc unikám, tím se chráním.‘ Paní tomu tehdy porozuměla – uviděla, že jeho potřeba je stejná jako její. Že čím víc se ona snaží, tak tím je nejen víc přetížená, ale také, že ho tím dostává pod větší tlak na který on reaguje útlumem. Zjistili, že se to musí snažit vyrovnávat a pak už jsme jen hledali mechanismy, jak toho docílit. Tak, aby se v tom vztahu oba cítili lépe, aby začali spolu-fungovat.“

„Jedna část našeho mozku neustále vytváří určitou strukturu myšlenek, různých pravidel a zobecnění, o které se opíráme víc než o naše prožívání. Říkáme si třeba – toto je dobro, toto je zlo. Když se někdo chová takto, výsledkem může být to a to. Taková struktura myšlení je užitečná a dobrá, ale neměli bychom zůstávat jen u ní. Měli bychom to doplňovat momenty, kdy si řekneme: Tak, teď opravdu vnímám. Vnímám to, co prožívám. Vnímám to, co cítím. Vnímám to, co se děje s mým tělem, s mými emocemi. Nezůstávám u toho, že si o tom všem jen něco myslím.“

/

„My long-term relationship has broken up. I started to ask myself: Was there anything I could have done better? The way I perceive the situation – it is strictly my subjective feeling? Or is there any objectivity in all this? How should I deal with the situation in the future? Through a personal interest in these questions I gradually became a psychotherapist. It’s my thing today – how to help, both other people and myself, how to lead a good life. And every story that I encounter in my practise influence me in a way. It speaks about things that I’ve been or currently am going through. I’m not putting myself into a role of an expert, there’s a special kind of a relationship between me and my clients. Once, for instance, a married couple came to me. They couldn’t decide if they should stay together or break up. The woman complained that her parter was a slacker, that he didn’t do so much for the family as she did. She had a feeling that she was overloaded, that all the burden of the family life lay on her. They came to me saying that both of them are tired of it, they both thought that they should get divorced. But they still wanted to look into it, they realised that their children would suffer a lot.“

„In our society, there’s a popular game of searching for good and evil, this myth is well-rooted around here. And it makes us judge everything. But in this case we managed, at least for a while, to switch to another mode of thinking after a couple of sessions. We got to a point when they weren’t trying to discover certain truth – about how she or he was – but they were closer to themselves, started to express themselves. For example, I asked the woman: How do you feel when you come back home in the evening and you find out that your husband hasn’t done the vacuum cleaning, hasn’t taken out the garbage and what he’s doing is that he is ‘just’ playing with children? At the beginning she tended to say: ‘Well, look, I just don’t know what to do about him, I’ve told him many times. And it’s still the same!’ She had a tendency to talk about him. And her husband did the same – when I asked him what he felt in that situation, he started describing what his wife is or isn’t doing. But then there was a break-through when they were suddenly able to say. ‘I feel tired, I’m rather disappointed, I’m upset.’ And when we talked about her needs: ‘I need to protect myself, I need understanding, I need cooperation.’ Which is something different from judging the other person. This is understandable, this is when people are able to connect. And when he says: ‘I feel ashamed because I’m not sure if my deeds will eventually be appreciated or not. This is when I lose myself, I’m more and more insecure and I tend to stay aloof.’ The lady finally understood this – she saw that her and his needs are the same. That the more she tries, the more burdened she is and also at the same time he gets under more pressure. Which puts him into a slow-down. We found out they should work on finding the balance and then we looked for mechanisms which should help them achieve this with the goal to work better together.”

“A part of our brain is constantly creating a particular structure of thoughts, rules and generalisations which we lean on more than on our experience. We think – this is the good, this is evil. When someone behaves this way, this is how it ends. This structure of thought is useful and good but it shouldn’t be the end. We should refill it with moments when we are fully present. When we feel what we are going through. When we perceive what we feel. We perceive what is happening with our bodies, with our emotions. And not just remain content with what we assume.”