Powered by Seat

Archiv: Listopad 2017

HOPRG_2153a

„Můj život byl celkem pohodlný. Po válce jsem nastoupil do fabriky, pak do druhé, pak do třetí. ČKD, Tesla, Motorlet. Takže jsem pořád jen pracoval. Největší zlom pro mě nastal v roce 1961, kdy se u mě projevila určitá nemoc a po akutní operaci jsem se neprobudil. Deset dní jsem byl v bezvědomí. Všichni už nade mnou dělali kříž, ale manželka za mě bojovala. Po deseti dnech jsem se probudil a divil se, co je to okolo mě za hluk a proč jsem připoutaný a ze všech stran nacpaný trubičkami. Ale bylo mi dobře. Jen mi z toho bezvědomí zůstaly různé takové podivné obrazy. Sny. Třeba jsem se ocitl na konci Pařížské ulice a uviděl, že všechny domy, co tam jsou, byly vybourané. Všechno bylo pryč, pásli se tam koně. Zvláštní. Nebo jiný obraz – malí klokánci běhali a skákali okolo mě. Nevím kde, nevím proč. A ještě jeden – měl jsem dojem, že mi nějací lidé řežou břicho pilkama na železo a že dávají mi tam takové štangle špeku. To bylo asi v době, kdy se ve mě doktoři hrabali a hledali, co mi je. Nevím, jak si to vyložit, nikdy jsem o tom moc nepřemýšlel, ale z nějakého důvodu si ty sny dodnes pamatuji. Manželce jsem je snad ani neříkal, všichni byli štastní, že jsem se vůbec probral. A jak vidíte – už je to taková doba, mně pomalu táhne na stovku, a pořád tu ještě běhám. Jako ten klokánek.“/

„My life was quite comfortable. I started to work in a factory after the war, then I went to work to another factory and then to a third one. ČKD, Tesla and Motorlet. So I worked all the time. My biggest turning point came in 1961 when I had a certain illness and didn’t wake up after an urgent surgery. I was in a come for ten days. Everybody thought that I wouldn’t wake up but my wife fought for me. After the ten days I woke up and I was surprised about the fuss and about the fact that I was confined to bed and and tubes ran all over from my body. But I felt good. The only thing was that I remembered all kinds of weird images. Dreams. For instance in one of those I found myself at the end of Pařížská street and I saw that all the buildings were demolished. All gone, there were horses grazing. Weird. Or another image – small kangaroos were running and jumping around me. I don’t know where, I don’t know why. And one more – I had a sensation that some people were cutting my belly with hacksaws and were putting loafs of fat inside. I guess I had this dream during the time the doctors cut me open and searched what was wrong with me. I don’t know how to interpret it, I never thought about it too much but for some reason I still remember those dreams. I think I didn’t even tell it to my wife, everybody were happy that I’d woken up. And just look at me now – it’s been such a long time ago, I’m slowly getting to one hundred years, and I still run around here. Just like the kangaroo.“


HOPRG_2152a

„Já nejsem z Prahy, v dětství jsem bydlela u babičky a u dědečka na venkově. Maminka je chemik-technolog přes potraviny, tatínek chemik-technolog přes sklo, oba hodně pracovali, a pracovali na směny, a já tedy zprvu zůstala u prarodičů. Když mi bylo deset, tak jsem se za rodiči přestěhovala do Prahy, na pomezí Michle a Nuslí. Ty byly tehdy ještě docela na periferii. Pamatuji, že od začátku jsem byla překvapená, že moji noví spolužáci vůbec nevěděli, co kde v Praze je. Že jezdili do Prahy, do centra města, asi tak, jako jsem do Prahy předtím jezdila já z venkova. Ale po tom přestěhování mi rodiče koupili francouzský bedekr, aby mě přiměli učit se cizí jazyk, dali mi peníze na tramvajové lístky a řekli: ‚Tohle je Praha!‘ Francouzsky jsem se toho moc nenaučila, ale Prahu jsem uměla nazpaměť. A bavilo mě ji objevovat. Vypadala hodně jinak než dnes. Dnes jsem zrovna šla kolem Ungeltu a říkala si: Vypadá to jako krásný dvůr, ne jako to šílené staveniště, jak si to pamatuji, když jsem dospívala. Ale dosud se tady v Praze necítím úplně dobře. Dodnes necítím, že bych sem patřila, byla tady doma. Bude to i tím, že posledních pětadvacet let s manželem žijeme v bytě na barrandovském sídlišti. Chystáme se ho prodat, takže už bych mohla mluvit v minulém čase, ale tohle období trvalo déle, než jsem si představovala. Roky jsem pracovala na škole na Chodově, na dalším sídlišti. Takže jsem neustále přejížděla z jednoho sídliště na druhé. Kdybych bydlela v nějaké Horní Dolní, tak bych alespoň měla dojem venkova. Takhle jsem neměla ani město, ani venkov. Ani jsem si nemohla ‚jen tak‘ zajít do kina, ani neměla svou zahradu.“

„Nedávno jsem nastoupila do jedné školy v centru a říkám si, jaká je to paráda, být opět ve městě. Mám to tady ráda, mám tu i kamarády – ty jsem si na tom sídlišti za celé ty roky nenašla. Ale obecně mám pocit, že se s lidmi ve městě míjím. Lidé na venkově mi připadají víc uzemnění. Řada činností městských lidí mi přijde dobrá jen k zabití času – adrenalinové sporty, prapodivné víkendové výjezdy za nákupy do Paříže, a podobně. Zkrátka mi přijde, že ten městský člověk je dnes trochu odtržen od přirozeného života. Že dělá různé věci, které by nedělal, kdyby se musel starat o barák a o zahradu.“

/

„I don’t come from Prague. When I was a child I lived with my grandma and grandpa in the countryside. My mom is a chemist in the field of food processing industry, my father a chemist in the field of glass-making, they both used to work shifts and to work a lot and so I lived with my grandparents at the beginning. When I was ten, I moved to Prague to live with my parents. We lived near the boundary of Michle and Nusle districts which was quite a periphery location then. I remember how surprised I was when I noticed that my new schoolmates had no clue about places in Prague. That they used to go to Prague, to the city centre, the same way I did when I lived in the countryside. But after I started living here, my parents got me a French guidebook, they thought I would learn a foreign language that way, they got me money for tram tickets and they said: ‚This is Prague!‘ I didn’t learn much French but after some time I knew Prague by heart. And I really enjoyed discovering it. It looked very different than today. I just walked past Ungelt and I thought: It looks like a beautiful courtyard, not like the messy construction site I remember from when I was growing up. But I still don’t feel very well in Prague. I still don’t feel like I belonged here, like this was my home. One of the reasons is that for the past twenty-five years me and my husband have been living in a panel house flat in Barrandov’s housing estate. We’re going to sell the flat so I might talk about it in a past tense but this period have lasted longer than I imagined. For years I worked at a school in Chodov, which is another housing estate in Prague. So I kept on moving from one housing estate to another. If I lived in some random village, I would at least felt to be in a countryside. This way I didn’t have neither the city nor the countryside. Neither could I go easily to a cinema, nor did I have a garden.“

„Recently I started to work at a school in the centre and I’m really happy to be in the city again. I like it here, and I also have some friends in the area – I haven’t found any during all those years in the housing estate. But generally speaking, I have a feeling that I see things differently than people that I meet in the city. It seems to me that people from the countryside are more grounded. I think that many of the activities that urban people do are good just to kill time – adrenalin sports, all kinds of strange weekend shopping trips to Paris and so on. Simply put, I think that the urban people are a bit distant from the natural life today. That they do all kinds of stuff they wouldn’t do if they had to take care of a house and a garden.“


HOPRG_2151a

„Měla jsem pocit, že žiju skrčená pod nekonečnou betonovou deskou. Nepřetržitá lež, nepřetržitá přetvářka, nepřetržitý pocit hnusu. Všichni jsme z toho začali chlastat, v 70. letech se strašně pilo. I v práci. Protože to bylo snadné východisko z té šílené situace. Jako v Rusku. Aby se nezbláznili, nehodili si mašli, tak se ožerou. Utíkali jsme od toho. Každý víkend jsme s manželem jezdili do Krkonoš, na chalupu, jako mnoho jiných. Ale většina národa si rochnila, nepřemýšleli o tom. Přestože se ženské po městě neustále potácely s taškama a něco sháněly. Fronta se stála i na cibuli. Jeden rok nebyla nikde k sehnání – a zkuste vařit bez cibule. Bylo to šílené. V životě jsem nebyla v průvodu 1. máje – když se blížil, tak vždy chodili a říkali: ‚Běda, jestli tě tam neuvidíme!‘ Ale pak bylo ticho po pěšině. Asi jsme to měla napsané v kádrovém posudku. Moje děti musely chodit do jeslí, nenechali mě s nimi ani chvilku doma, a jednou se tam syn popral s jiným děckem. Učitelka mi pak říkala: ‚No jo, ale co já mu mám napsat do kádrového posudku?‘ Kádrovali tříleté děti – a to se s nimi potom táhlo celý život. Po převratu mi jedna kádrovačka volala, říkala mi, že ty lejstra likvidují a ptala se mě, jestli si je chci vyzvednout. Řekla jsem jí: ‚Hoďte je do koše!‘“

„Dodnes nemůžu pochopit, když lidé říkají: ‚Já jsem myslel, že to bude pokračovat donekonečna!‘ Pořád jsem věřila, že se to změní, nemohla jsem se dočkat! Denně jsem večer poslouchala Hlas Ameriky. Už padla i Berlínská zeď a tady se furt nic nedělo. Ale pak přišel pátek 17. listopadu a v rádiu hlásili, že na Národní třídě tlučou studenty. Za dvě hodiny přišel můj syn, tehdejší student, belhal se a já mu hned říkala: ‚Oni tě ztloukli na Národní, viď?‘ Druhý den jsem už byla na Václaváku. Srocovali jsme se tam po malých skupinkách, navzájem jsme se neznali, ale najednou z nás byl obrovský průvod. To byla krása! Vyřvávali jsme různá hesla a já se cítila úžasně. A druhý den znovu, a další den znovu. Padal sníh, byla čvachtanice, měla jsem promočené boty, ale vůbec mi to nevadilo. Od té doby mám radost. A ještě jsem nevynechala ani jeden 17. listopad – máme rituál, že vždy jdeme celá rodina na Národní třídu a vždy zapálíme svíčku. Ale pak už je to pokaždé jiné, podle aktuální politické situace. Člověk to musí sledovat, hlídat, aby se zas různé věci nevrátily. Ale já jsem optimistka, myslím, že to všechno dobře dopadne. Včera jsme tam stáli, dceři už byla zima, chtěla jít, ale já jí říkala: ‚Ještě zůstaneme! Jen se rozhlédni, tady jsme v nejlepší možné společnosti!‘“

/

„I felt like I lived under an endless conrete board. A constant lie, a constant hypocrisy, a constant feeling of disgust. We all started drinking booze out of it, a lot of people did in the 1970s. Even at work. It was an easy way out of the crazy situation. Just like in Russia. In order not to get mad, not to commit a suicide, they get drunk. We ran away from it. Every weekend we used to go to Krkonoše, to our cottage, just like many other people. But most of the nation relished, they didn’t think about it. Even though women tottered with shopping bags from one place to another, searching for things. There used to be a queue even for onions. One year it was unattainable – just try to cook without an onion for a year. It was insane. I never went to a May Day parade – when it was approaching, they used to come to me and said: ‚Beware if we don’t see you there!‘ But then nothing happened. I guess I had it written in a ‚cadre review’. My children had to go to the nursery, they didn’t let me be at home with them even for a little while, and once my son got into a fight with another kid. His teacher told me then: ‚Well, what should I write to his cadre review?‘ They used to screen three-year old kids – and the cadre reviews dragged with them for the rest of their life. After the revolution, an employee of the cadre office called me and said that they were destroying all the records and if I wanted to pick up mine’s. I told her: ‚Throw it all into the trash!’“

„I still can’t understand when some people say: ‚I thought the regime would go on forever!‘ I still believed in change, I could not wait! Every night I listened to Voice of America. The Berlin Wall had fallen down but nothing was going on here. But then the Friday of 17th of November came and they were announcing on the radio that students are being beaten up in Národní třída. Two hours later my son, a student at the time, came home, limping. I saw him and asked him right away: ‚They beat you in Národní třída, right?‘ The next day I was on Wenceslas Square. There were small groups of people, slowly gathering, not knowing each other, and suddenly it was a huge procession. It was beautiful! We shouted all kinds of slogans and I felt great. And it was the same on the following day, and the day after. It was snowing, the snow was squelching under my feet, my shoes were all soaked but I didn’t mind. I’ve been feeling happy ever since. And I haven’t missed a single celebration of 17th of November – my family has a ritual that we always go to Národní třída and we always light a candle. But then it’s different every time, according to the current political situation. One has to pay attention, to make sure that some of the things won’t return. But I’m an optimist, I think that everything will turn out well. We were standing there yesterday, my daughter felt cold at one point, she wanted to go, but I told her: ‚Let’s stay! Just look around, we’re in the best company around here!’“


posviceni_1posviceni_3posviceni_6 posviceni_5

Oslavujme naši rozmanitost, braňme svobodu každého jednotlivce.

/

Celebrate our diversity, defend the freedom of each individual.


HOPRG_2150b

„To je pěkný, že se takhle lidí ptáte, mě dodnes mrzí, že jsem se na různé věci nestačil zeptat svého dědy. Druhého ne, z jeho života znám plno příběhů. Byl to ředitel měšťanky, takový člověk od písma. Například nám, svým vnukům, napsal ručně psanou mluvnici. Měla asi stopadesát stran a byla nadepsaná: ‚Gramatika vnoučatům, jejich děd.‘ Mám to na památku. On psal opravdu hodně, takže mám například i zápisky, které psal ve vězení. Když sem vtrhli Němci, tak se ho jeden jeho kolega zeptal, jestli by neměl zájem zapojit se do odbojové činnosti. A tak děda řekl: ‚Ale jo!‘ Přišel za ním tedy důstojník československé armády a zapsal si do notýsku, že je ochoten se zapojit. A tím to skončilo. Asi rok se nic nedělo. Pak jsem šel jednoho dne jako malý kluk za dědou na návštěvu, procházel jsem vesnicí a najednou ho uviděl mezi dvěma policajty. Zarazil jsem se a povídám: ‚Dědo, kam jdeš?!‘ A on, chudák, říká: ‚Já se za chvíli vrátím!‘ Dali jsme si pusu, já šel k němu domů a tam jsem uviděl babičku a tety v slzách. Na dva a půl roku ho zavřeli, za přípravu velezrady. Ale přežil to. Narozdíl od jiných. Na konci války mu jeden spoluvězeň povídá: ‚Až se vrátíš domů, vstup do komunistické strany! Z vděčnosti, že nás osvobodili Rusové!‘ Děda mu to tedy slíbil a do strany vstoupil. Byl tehdy už v penzi. Ale stále měl v sobě kantora, byl to velký pedant. A tak když u nich na vesnici svolali komunisté první schůzi a zahájili ji s velkým zpožděním, tak to dědu namíchlo a řekl jim: ‚Poslyšte, vy jste nás sem svolali, pak nás tady nechali hodinu čekat a ani jste se neomluvili. Jak to tady u vás chodí?!‘ Oni ho okřikli, co si to dovoluje, a tak děda vstal, vytrhl svoji fotografii ze stranické legitimace a říká: ‚S vámi já nechci mít nic společnýho!‘ Ale tím to neskončilo. V roce 1953 přišla měnová reforma, lidé si museli vyměnit staré peníze za nové. A tak si na vesnici vzpomněli na starého kantora, aby jim šel pomoct počítat. Děda šel. Všichni ale tehdy byli strašně naštvaní, nadávali. A děda taky – jeho dcera, manželka místního lékaře, totiž chvíli předtím prodala auto a peníze měla doma, nic si za ně nekoupila. A najednou měly mnohem menší hodnotu. Děda si tedy také přidal: ‚Vidíte, jak nás okradli!‘ Slyšeli to dva komunisti – mladí kluci od nich z vesnici, snad dokonce bývalí dědovi studenti – a udali ho. V sedmdesáti letech šel k soudu a byl odsouzen. Dostal půlroční podmínečný trest. Jeho právník mu pak říkal: ‚Kdybyste nebyl zavřený za Němců za protifašistickou, odbojovou činnost, tak jste to dostal natvrdo!‘“

„Úděl starého člověka je vzpomínat. Já se skrze ty dědovy zápisky vracím do dětství, kdy jsem u prarodičů trávil prázdniny. Na to mám moc hezké vzpomínky, ale dnes si i uvědomuji, jak těžké to ti naši předci měli. Druhé babičce sebrali komunisti hospodu a řeznictví, neměla z čeho žít, a tak chudák ve stáří jezdila po svých dvou dcerách. Ještě i později, když jsme s manželkou měli tři malé kluky, si stále vzpomínám, jaké to bylo: Támhle se stála fronta na jednu věc, támhle na druhou, stávalo se, že došel – s prominutím – hajzlpapír a řešilo se, kde ho sehnat. To si dnes už lidé neuvědomují. Nevážíme si toho, co máme. Toho, co se podařilo udělat, i pro chudé. Lidé přesto nadávají – jakoby neviděli, že se nám dnes žije pohodlněji než dříve. A mnohem pohodlněji než našim rodičům, prarodičům a v podstatě všem generacím před nimi.“

/

„That’s nice that you ask people about their life, I still regret that I didn’t find time to ask my grandfather about his. Not my second grandfather, I know a lot of stories from his life. He was a principal of a village school, a man of letters. For instance he made a handwritten grammar book for us, his chrandchildren. It had one hundred and fifty pages and it was titled: ‚A grammar book for grandchildren, by grandpa.‘ I still have it as a keepsake. He really used to write a lot so I also have his notes that he wrote in jail. When Germans invaded us, one of his colleagues asked him if he wouldn’t be interested in joining a resistance movement. And so my grandpa said: ‚Why not!‘ An officer of Czechoslovak army came to him and wrote his name into a notebook, as someone who was willing to join the cause. And that was it. Nothing was going on for a year. But then one day I went to visit my grandpa in his village, I walked down the streets and suddenly I saw him standing between two policemen. I stopped in surprise and asked him: ‚Grandpa, where are you going?‘ And the poor man said: ‚I’ll be back soon!‘ We kissed, I went to his house and found grandma and aunties crying. They put him to jail for two and half years, for a preparation of a high treason. But he survived. Unlike some of the others. At the end of the war, one of his inmates told him: ‚When you come back home, join the Communist party! From the gratitude that the Soviets liberated us!‘ So my grandpa swore that he would and he joined the party. He was already retired back then. But he was still the old schoolmaster, a great pedant. And so when the Communists summoned a first meeting and had a long delay at the beginning, my grandpa got mad and told them: ‚Listen up, you’ve gathered us here, let us wait for an hour and didn’t even apologized for it. Is this how you do things?‘ They snapped at him, asked him how he dared to say such a thing. My grandpa stood up, ripped his photo from a party’s membership card and told them: ‚I don’t want to do anything with you!‘ But that was not over. There was a monetary reform in 1953, people had to change their money for new notes. And so people from the village remembered the old teacher and asked him to help with counting. He agreed. But many people were very angry at that time, they were cursing. And my grandpa as well – because his daughter, a wife of a local doctor, had recently sold their car and still had the money at home. Suddenly the money lost a lot of their value. And so my grandpa also grumbled: ‚Just look how they robbed us!‘ Two Communists overheard it – young guys from their village, maybe even his former students – and denounced him. He was on a trial and sentenced at the age of seventy. He was given a six-month suspended sentence. His lawyer told him: ‚If you hadn’t been in jail during the war for a antifascist resistance, you would have been put in jail right away.’“

„An old man’s destiny to reminisce. Through my grandfather’s notes I return to my childhood when I used to spend my holidays at my grandparent’s house. I have very nice memories but now I also realize how hard it must have been for our ancestores. Communists took away a tavern and a butcher’s shop from my second grandma. She didn’t have anything to live from and so the poor woman stayed alternately with her two daughters. I still remember how it was even later, when we had three little boys with my wife. You had to wait in queue over here and over there. It used to happen that toilet paper became unattainable and we were wondering where to get it. People don’t realize it nowadays. We don’t appreciate what we have. What we have managed to achieve, even for poor people. But there are still some who grumble – as if they don’t see that we now live more comfortably than before. And much more comfortably then our parents, grandparents and basically all the generations before them did.“


Křest knihy / Humans of Prague book launch

Moc děkuji všem, kdo jste včera přišli! Mám velkou radost, že se křtu zúčastnilo i několik desítek rozmanitých lidí, jejichž příběhy kniha obsahuje. Bylo pro mě krásné vidět je všechny na jednom místě. Taková příležitost už se nejspíš nebude opakovat. Ale pokud vám to včera nevyšlo, tak nezoufejte. Od toho je tu kniha – místo, kde se lidé a jejich příběhy setkávají.

/

Big thanks to all of you who showed for the book launch yesterday! The event was attended also by several dozens of various people whose stories are included in the book. It was a great joy for me to see them all at one place. There probably won’t be any such opportunity in the future. But if you didn’t make it yesterday, worry not! That’s why there’s the book – a place where people and their stories meet.

Fotil Petr Zewlakk Vrabec

2017_11_13_humans_of_prague_1600px_zewlakk-7205 2017_11_13_humans_of_prague_1600px_zewlakk-7230 2017_11_13_humans_of_prague_1600px_zewlakk-7251 2017_11_13_humans_of_prague_1600px_zewlakk-7260 2017_11_13_humans_of_prague_1600px_zewlakk-7283 2017_11_13_humans_of_prague_1600px_zewlakk-7345 2017_11_13_humans_of_prague_1600px_zewlakk-7405 2017_11_13_humans_of_prague_1600px_zewlakk-7420 2017_11_13_humans_of_prague_1600px_zewlakk-7424 2017_11_13_humans_of_prague_1600px_zewlakk-7432 2017_11_13_humans_of_prague_1600px_zewlakk-7447 2017_11_13_humans_of_prague_1600px_zewlakk-7478 2017_11_13_humans_of_prague_1600px_zewlakk-7488 2017_11_13_humans_of_prague_1600px_zewlakk-7496


HOPRG_2149c

(2/2) „Přešla jsem pak na jinou školu, kde už na mě byli hodní. Ale pořád jsem to měla v sobě. Nedotýkala jsem se lidí, nedokázala jsem jim ani podat ruku. Neměla jsem k sobě žádnou úctu. Tehdy letěl styl ‚emo‘, a tak jsem tomu propadla. Barvila jsem si vlasy, chtěla vypadat za každou cenu jinak. Zkoušela jsem i alkohol a rodičům se to samozřejmě nelíbilo. A tak mě po základce poslali do Vietnamu a zajistili mi, abych žila pár týdnů v buddhistickém chrámu. Řekli mi, ať si jdu odpočinout. Měla jsem tam malý pokoj, kde byl jen stůl a postel. Byla jsem často venku, v přírodě, starala jsem se o kuřátka a o zraněné kočky. Místní mniši se mnou mluvili, hodně se o mě zajímali – jak se mám, co dělám, jak se mi žije v Česku. Byla jsem tehdy puberťák, hodně splašená, neklidná, roztěkaná, ale pomaloučku to ze mě všechno dostali. Pořád mi opakovali: ‚Ty jsi dobrý člověk. Máš ráda zvířata a ty poznají dobré lidi.‘ Hodně jsem tam vnímala místní kulturu a to, že mě lidé neodsuzují za to, jak vypadám. Poprvé jsem měla pocit, že někam patřím, že jsem doma. Dřív jsem si myslela, že můj domov je tady a nechápala jsem, proč jsou na mě lidé z mého domova tak zlí. Tehdy jsem pochopila, že patřím tam. Že nejsem Češka, ale Vietnamka. Hrdá Vietnamka.“

„Mám už dlouho přítele, Čecha, který mě má rád takovou, jaká jsem. Marek. Neustále k Vietnamu tíhnu, ale on mě drží tady. Máme se hodně rádi a máme v životě stejné priority – rodinu na prvním místě. Díky němu tady zůstávám a díky němu jsem se naučila mít Česko ráda. Jeho kamarádi, teď už i moji kamarádi, jsou na mě hrozně hodní, nikdo mě neodsuzuje. Až na nějaké občasné pokřikování na ulici to tehdy na té základce bylo naposled, kdy na mě byl někdo hnusný jen kvůli tomu, že jsem Vietnamka. Takže ty učitelky měly pravdu, ty děti z toho asi fakt vyrostly. Ale mělo to pro mě své důsledky. Na druhou stranu si říkám, že nebýt té šikany, tak mě rodiče možná neposlali do toho chrámu a neobjevila bych, kde se cítím být doma. Já věřím, že se člověku všechno vrátí. Filozofie buddhismu říká: Chovej se k ostatním tak, jak bys chtěl, aby se k tobě chovali druzí. Když to budeš dodržovat, tak se dostaneš nahoru, na výsluní, tam, kde jsou tvoji předci. A budeš se starat o další generace.“

/

„After that I transferred to another school where everybody treated me well. But I still had it in me. I couldn’t touch anybody, not even shake hands with people. I had no self esteem. Back then the ‚emo‘ style was popular and so I got hooked on it. I used to dye my hair, I wanted to look different, at all costs. I also tried alcohol and my parents obviously didn’t like it. And so after I finished elementary school, they sent me to Vietnam and arranged a few-weeks long stay in a Buddhist Temple for me. They told me to get rest. I had a small room in there, there was only bed and table. I spent a lot of time outside, in the nature, I took care of chicks and wounded cats. The local monks talked to me a lot, showed a lot of interest in me – they asked me how I was, what I did in Czech republic and how was my life around here. I was a teenager back then, very impetuous, restless and fidgety, but very slowly they managed to get everything out of me. They kept on repeating: ‚You’re a good person. You like animals, they can recognize good people.‘ Being there I strongly felt the local culture and the fact that people didn’t judge me for my appearance. It was the first time I felt like I belonged somewhere, like I was at home. Before that I used to think that my home was here and I couldn’t understand why people from my home are being so mean to me. When I was there I realized that I belonged there. That I’m not Czech but Vietnamese. A proud Vietnamese.“

„I have had a boyfriend for a long time, he’s Czech and he likes me the way I am. His name is Marek. I have a leaning towards Vietnam all the time but he holds me here. We like each other a lot and we have the same life priorities – family is the main thing for us. It’s thanks to him that I stay here, he’s the reason why I started to like Czech republic. His friends, who are now also my friends, are very kind to me. Nobody judges me. Apart from an occasional cases when somebody shouts at me on a street, the experience at the elementary school was the last time when somebody was mean to me just because I was Vietnamese. So the teachers were right, the kids really did grow out of it, I guess. But it had its consequences for me. On the other hand I say to myself that if I hadn’t experienced the bullying, my parents probably wouldn’t sent me into the temple and I wouldn’t discovered the place where I feel at home. I believe that everything comes back to us. A buddhist philosophy says: Treat others the way you want to be treated. If you will abide by this rule, you will get up there, to the sunny place where your ancestors dwell. And you will take care of the next generations.“

__

Naše vietnamská komunita v Česku je hodně uzavřená. Už pět let proto dělám SAPA tour, prohlídky po tržnici SAPA – mám možnost lidem ukázat, jací my Vietnamci doopravdy jsme. Že nejsme zlí, že nejíme kočky, že nejíme psy. Tak jako já dnes vím, že Češi nejsou všichni stejní, tak chci ukázat, že ani Vietnamce nejde všechny házet do jednoho pytle.“

/

„Our Vietnamese community here in Czech is very closed. That’s why I’ve been organizing guided SAPA tours around SAPA market for the last five years – it gives me an opportunity to show people how Vietnamese really are. That we’re not evil, that we don’t eat cats, that we don’t eat dogs. Just like I know today that all Czechs are not the same, I want to show that you also shouldn’t generalize when it comes to Vietnamese. „


HOPRG_2149a

(1/2) „Do čtyř let jsem žila ve Vietnamu. Když jsme sem přišli, tak rodiče neměli žádné peníze ani kontakty, a tak jsme bydleli různě po ubytovnách. S ukrajinskými dělníky, s chlapy, co šíleně chlastali. Pamatuji, že jednou v noci jsem se strašně lekla, protože nám někdo začal silně bouchat na dveře. Bála jsem se, objímala mámu. Táta šel otevřít a zjistil, že to byla policejní kontrola – asi hledali, kdo tam je nelegálně. Nebylo to pro dítě dobré místo. Po takovýchhle událostech ve mně zůstávál velký strach. Byla jsem malá, hodně citlivá, v novém prostředí. Neustále mi byla zima, probouzela jsem se s brekem. Jelikož rodiče tehdy neměli na to, abychom se přestěhovali jinam, a jelikož chtěli, abych se naučila česky, tak se rozhodli dát mě k českým pěstounům. Takže jsem pak vyrůstala na statku u Mělníka, se svou ‚tetou‘ a ‚babičkou‘. Mám na to plno krásných vzpomínek, kdy jsem se starala o psa a o slepice, ale teta hodně kouřila, takže když jsem spala u ní, tak v zahuleném prostředí. A hlavně si k sobě vodila chlapy, i když jsem tam byla. Po nějaké době se mi tam už být nechtělo. Když se mi narodil brácha, tak si rodiče už pěstouny nemohli dovolit, a já se tedy vrátila domů a starala se o něj. V té době už jsem chodila do školy, a tak jsem musela ve čtvrté třídě přestoupit na novou základku. Byla jsem zas mezi úplně novými lidmi. Učitelka mě první den posadila vedle jedné holky, se kterou jsme pak byly nejlepší kamarádky. Ale na začátku jsem nevěděla, že ona byla ve třídě hrozně neoblíbená. Dá se říct, že ji ostatní děti šikanovaly. A jelikož jsem se s ní bavila, tak začaly šikanovat i mě. Sprostě nám nadávaly, vyhazovaly nám věci z okna, do záchodu. U mě k tomu přidaly, že jsem Vietnamka. Třeba jsme o tělocviku hrály na babu a když jsem se někoho dotkla, tak řekl: ‚No fuj! Ona se mě dotkla!‘ Jindy jsem kolem někoho procházela na chodbě, omylem o něho škrtla rukou, a zase: ‚Fuj!‘ Začaly si o sebe navzájem utírat ruce nebo běžely k umyvadlu. Cítila jsem se být méněcenná. Špinavá. Říkala jsem si, že moje kůže není čistá – protože byla jiná než jejich. Byla snědá, nebyla bílá. Byl to hrozný pocit. Říkala jsem to učitelkám, říkala jsem to mámě a tátovi, ale vždycky mi odpověděli: To jsou jen děti, ony z toho vyrostou! Jenže to trvalo dalších několik let. Až mi z toho bylo tak blbě, že jsem jednoho dne do té školy odmítla jít.“

/

„I lived in Vietnam until the age of four. When we came here, my parents didn’t have any money or contacts and so we lived in many different flophouses. With wage workers from Ukraine and with men who drank a lot. I remember that I got very startled one night because somebody started to bang heavily on our doors. I was scared, hugging my mom. My father went to open the door and found that it was a police control – they were probably searching for illegal immigrants. It was not a good place for a child. I felt strong fear after such events. I was little, very sensitive and in a new environment. I was feeling cold all the time and I used to wake up crying. Since my parents didn’t have money for us to move somewhere else, and since they wanted me to learn Czech, they decided to put me in care of foster parents. And so I was growing up on a farm near Mělník, with my ‚auntie‘ and ‚grandma’. I have many nice memories when I used to take care of our dog and chicken but my aunt used to smoke a lot and so when I slept at her place, it was a smoke-filled room. And she also used to invite guys over, even when I was around. After some time I didn’t want to be there anymore. When my brother was born, my parents couldn’t afford to pay foster parents for me and so I returned back home and I took care of him. I was already attending school back then and so at the fourth grade I transferred to a new school. Once again I was among completely new people. On the first day, our teacher told me to sit down next to a girl with whom we became best friends. But I didn’t know that she was very unpopular among other kids at our class. I can say that they used to bully her. And since I was friends with her, they started bullying me as well. They used to call us names, threw our stuff out of a window or into a toilet bowl. In my case they also started to focus on me being Vietnamese. For example, we played tag during PE class and when I touched someone, he or she said: ‚Ugh! She touched me!‘ Other times I was just passing somebody in the hall and unintentionally grazed him and it was the same story: ‚Yuck!‘ The kids started to wipe their hands into each other clothes or they ran to wash their hands in a sink. I felt inferior. Dirty. I thought that my skin wasn’t clean – because it was different then theirs. It was darker, not white. It was a terrible feeling. I told it to our teachers and to mom and dad but everybody used to say: ‚They’re just kids, they’ll grow out of it!‘ But it went on for a several more years. Until one day when I felt so bad that I refused to go to the school.“


HOPRG_2148a

„Nemůžu na manželku zapomenout. Znali jsme se už jako děti. Když jsem se vrátil z vojny, tak jsme v sobě našli zalíbení. Měli jsme se setkat už o rok dříve, na jedné zábavě u nas na malém městě. Ale já na tu schůzku nepřišel a později jsem se dozvěděl, že ona také ne. Nebrali jsme to tehdy moc vážně. Po tom roce jsem na tu zábavu přišel až později večer, kdy muzikanti před přestávkou dohrávali poslední skladbu. Dodnes vidím, jak jde proti mně z parketu. Byla celá rozesmátá, hned jsme si padli do náruče. A od té doby jsme byli spolu. Připadalo mi to až jako takové splynutí duší. Na všechno, co bylo předtím, jsem zapomněl, viděl jsem smysl života v tom, že jsem byl s ní. A ona byla velmi hodná, byl to anděl. Vychovali jsme spolu tři syny. Učila v mateřské škole, s dětmi to uměla. Starala se i o mě, protože jsem často marodil, byl takový chcípáček. Myslel jsem si, že odejdu dřív, takže když v jejích osmdesáti letech zemřela, tak to pro mě byl šok. Mně je dnes osmdesát osm, už od života nemůžu nic moc očekávat. Čekám jen na jedno – až se znovu setkáme.“

/

„I can’t forget my wife. We knew each other from the time when we were kids. When I returned home from my military service, we took a fancy of each other. We had been supposed to meet already a year before that, at a dance event in our small town. But I didn’t make it to the event and later I found out that neither did she. We didn’t take it very seriously back then. After the year I arrived at the dance event later at night, musicians were just finishing the last song before an intermission. I can still see her walking from the dance floor. She was laughing and we immediately fell into each other’s arms. We were together ever since. It seemed as if our souls grew into each other. I forgot everything I had been doing until then, my meaning of life was being with her. She was very kind, she was an angel. We raised three sons. She taught at a kindergarten so she was good with kids. She also took care of me because I was often ill, like a weakling. I always thought I would go before her. So it was a shock for me when she died at the age of eighty. I’m now eight-eight, I can’t expect much from life anymore. I wait for one thing only – the moment we meet again.“


HOPRG_2147a

„Moje babička pekla moc krásné dorty. Všechno jí šlo od ruky a vždy mě vedla k vaření i pečení. Měla třeba velkou skříň a v ní nádobky s kořením. Už když jsem byla malá, tak jsme hráli hru, že mi k nim dávala přivonět a já musela hádat, jaké koření to je. Byla jsem v tom fakt dobrá. Pak jsem na to na chvíli zapomněla, v pubertě mě nic moc nezajímalo, ale od střední školy jsem četla blogy různých lidí, hlavně o módě. Zkoušela jsem to také, ale moc mi to nešlo. Pak se mě jednou kamarádka zeptala, proč radši nepíšu o jídle, když pořád peču. Dokonce pro můj blog vymyslela název: Děvče u plotny. Už to je víc než pět let. A já se v tom našla. Baví mě kombinovat a objevovat chutě, zkoušet různé věci. A inspirovat tím druhé lidi. Rodiče mě v tom vždy podporovali. Jen si dlouho nemohli zvyknout, že věci, co upeču, musím nejdřív nafotit pro blog a až pak, že se můžou sníst.“

„Můj velký sen bylo otevřít si vlastní podnik. Už jsem ho otevřela a už ho stihla i zavřít. Měla jsem dva roky v Brně cukrářskou provozovnu, velkou kuchyň, kde jsem na zakázku pekla dorty. Když jsem s tím začínala, tak jsem ještě studovala vejšku a neměla moc zkušeností. Skočila jsem do toho po hlavě a až v průběhu si zjišťovala, jak co funguje, na trhu i v oblasti zákonů. A zjistila jsem, že na to člověk nemůže být sám. Nákupy, logistika, pečení, komunikace s klienty. Po nějaké době už mi to nedávalo smysl. Ta práce samotná byla hrozně repetetivní. Chtěla jsem se učit něco nového, ale pořád jsem jen pekla to samé dokola. Třeba svatební dorty, v létě jsem jich někdy dělala pět za den. Venku byly čtyřicítky, všechno se roztékalo. Je to sice krásná práce, když vám dort vzniká pod rukama a když pak od nevěst slyšíte, jak jim chutnalo, ale zjistila jsem, že nemám ráda, když pracuji pod velkým stresem. Znám lidi, kterým to tak vyhovuje, kteří říkají, že pod stresem jsou výkonější. To já nejsem. Zvládala jsem to, dokázala to ustát, ale zároveň jsem v tom už po nějaké době nedokázala najít pocit naplnění, důvod, proč bych to měla dělat dál. A ani to vlastně moc nevynášelo. Vždy jsem vše dělala z dobrých surovin, z másla, z vajíček, z mascarpone, takže ta cena tomu odpovídala a ne každý byl ochotný ji zaplatit. Když jsme letos byli s manželem na svatební cestě a bavili se o tom, tak on v jednu chvíli řekl něco jako ‚tak to asi zavřem‘. A já najednou pocítila ohromnou úlevu. Ale jsem za tu zkušenost moc ráda. Kdybych si ten svůj sen nesplnila, tak by to ve mě asi hlodalo celý život. Teď vím, jak tu funguje, co mi vyhovuje a nevyhovuje, a můžu se posunout dál. Teď si třeba začínám plnit další sen – přijela jsem dnes do Prahy, abych se potkala s lidmi, se kterými budu dávat dohromady kuchařku, knihu o pečení. Říkám si, že to bude mnohem klidnější a víc kreativní proces. Když jsem tu provozovnu zavřela, tak jsem asi týden, dva vůbec nepekla. Ale pak mi to začalo strašně chybět.“

/

„My grandmother used to bake beautiful cakes. She was very skillful and she was the one who brought me to cooking and baking. She used to have a huge cupboard full of containers with spices. When I was young, we used to play a game – she used to let me smell the inside of a container and I had to tell what kind of spice it was. I was really good at it. Then I forgot about it, wasn’t interested in anything in particular during puberty but I have started reading various blogs mainly on fashion later on. I tried it too but it didn’t suit me. Then a friend of mine asked me why I didn’t write about food instead when I baked all the time. She even came up with a title for my blog: A Girl at a Stove. It’s been five years now. And I found myself in it. I enjoy combining and discovering of flavors, trying new things. And inspire the others. My parents have always supported me in this. They just couldn’t get used to the fact that they had to wait until the baked goods were photographed for the blog.”

“My great dream was to open up my own enterprise. I have managed to open and also close it already. I had a workshop in Brno for two years, with a big kitchen where I baked cakes. I was still a student when I was starting out, didn’t have much experience. I ran into it head over heels and in the meantime realized how things worked, on the market as well as when it comes to law. I found out that you can’t do this stuff on your own. Purchase, logistics, baking, communication with clients. I started losing sense of it after some time. The work started to be rather repetitive. I wanted to learn something new but I kept on baking the same stuff all the time. Wedding cakes, for instance. I used to make five a day during the summer. There were 40 degrees outside, everything was melting away. It’s a beautiful work when a cake is being made and then you hear the praise from the brides but I found out that I hate working under a lot of stress. I know people who enjoy it, who say they are more efficient under pressure. But I’m not this kind of person. I made it through but I didn’t find fulfillment in it, a reason to keep it going. And it wasn’t really worthwhile. I used good ingredients, butter, eggs, mascarpone so the price was proportional and not everyone was willing to pay for it. When I went for a honeymoon with my husband this year and we talked about it, he said: ‘let’s close it down’. And I felt incredibly relieved. But I’m very grateful for the experience. If I hadn’t fulfilled this dream of mine, it would have nagged me throughout my entire life. Now I know how it works, what I like and what I don’t and I can move on. Now I’m about to fulfill another dream of mine – I came to Prague today to meet people I will be putting together a cookbook with, a book on baking. I’m hoping it will be a more calm and creative process. When I closed down my workshop, I couldn’t bake for a week or two. Then I started to miss it a great deal.“