Powered by Seat

Archiv: Prosinec 2017

Asi jste si všimli, že jsem už 14 dní nezveřejnil žádný nový příběh. Po čtyřech a půl letech v ulicích, po několika tisících oslovení, čtrnácti set zveřejněných příbězích a letošní usilovné práci na knize, jsem si v uplynulých dnech uvědomil, že si od práce na blogu zkrátka potřebuji trochu odpočinout.

Prožívám moc hezké období – v září jsem se oženil, v únoru se chystáme jet na svatební cestu, a tak je možné, že dalších příběhů se dočkáte až na jaře. S prací na Humans of Prague nekončím, ale je možné, že příští rok už příběhy nebudu zveřejňovat s takovou pravidelností jako dosud. Sám jsem zvědavý, jak se to vyvine. Každopádně cítím, že bych chtěl zkusit více rozvinout i reportážní způsob tvorby, ve kterém by určitým způsobem zazníval kromě hlasů jiných lidí i můj vlastní hlas.

Než se tady s vámi znovu shledám, tak bych chtěl ještě jednou upozornit, že výběr nejlepších příběhů Humans of Prague vyšel letos na podzim knižně. Moc děkuji všem, kdo jste si knihu už zakoupili, je to pro mě výraz vaší podpory. Zároveň si opravdu myslím, že se kniha moc povedla. Je to 370 stran barevných fotografií, takže její cena je trochu vyšší než u románů, ale kniha je taková, jakou jsem si ji vysnil: Ukazuje, v jak krásně rozmanité žijeme společnosti, a snad i to, v jak krásné a klidné žijeme době. Většina lidí asi knihu pořizuje pod stromeček, takže se ke mně zatím nedostalo moc ohlasů, ale na webu goodreads už jsem jeden našel: „Neskutečně pozitivní věc. Bál jsem se, že to bude na jedno brdo, povrchní a všechno, co vás k tomu určitě napadá. Ale je to prostě dobrý. Skvělá (stylizovaná) sonda.“

Přeji vám klidné a veselé Vánoce a brzy naviděnou!

/

You might have noticed that in the last two weeks I didn’t post any new stories. After four and a half years in the streets of Prague, after thousands of people I’ve approached, after 1400 stories I’ve posted and after this year’s hard work on the book, I’ve recently realized that I simply need a short break from the work on the blog.

I’m going through a really nice period of my life right now – I got married in September, we’re planning to go for a honeymoon on February, so it’s possible that you will find new stories here at the beginning of the spring. I’m not quitting the project but it’s possible that I might not be publishing stories in the same frequency as I have been up until now. I’m curious how things will turn out for me. In any case, I feel that I would like to develop a reportage aspect of my work in which not only voices of other people would be heard but also my own.

Before we meet again, I would like to point out once again that a selection of the best Humans of Prague stories was published as a book this autumn. I really want to thank all of you who’ve decided to buy one and to support my work this way. I really think that the book is great. It’s 370 pages of colour photographs so the price is a bit higher than price of other novels but the book is just as I imagined it: It shows how beautifully diverse the society is, and hopefully also how beautiful and peaceful is the age that we live in. Most of the people probably buy the book as a Christmas present so I haven’t seen that many reviews of it but I did find one on the goodreads website: „Unbelievably positive thing! I was worried that it would be monotonous, superficial and all the other things you probably think about. But it’s just good. It’s very insightful.“

I wish you peaceful and merry Christmas! See you soon!


HOPRG_2154a

„Mně už je devadesát, co já ti budu povídat? Snad jen: Když máš ženu, a máš dobrou ženu, tak si jí važ.“

/

„I’m already ninety years old, I guess there’s nothing I can tell you. Except maybe one thing: When you have a wife, a good wife, you should appreciate her.“


HOPRG_2157a

„Během studia jsem byla na půlročním výměnném pobytu v Thajsku. Dodnes na to strašně ráda vzpomínám. Když jsem skončila školu, tak jsme nejdřív cestovali s partou lidí, pak jen s jednou kamarádkou, a pak jsem se rozhodla, že bych si chtěla vyzkoušet chvíli cestovat sama. Čtrnáct dní jsem cestovala po Laosu a bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí, co jsem kdy udělala. Když je člověk sám, tak neustále potkává někoho nového. Jednak místní a pak další různé cestovatele. Potkala jsem hrozně zajímavé lidi – holku z Egypta, která bojuje za práva žen a která si vydělává tím, že píše cestovatelské články, jinou holku, která pracovala v Hollywoodu na různých velkých filmech, nebo jednu mladou Korejku, která mě zbavila předsudku, že taková holka musí být nutně tichá a plachá. Potkávala jsem i holky, které cestovaly samy už třeba dva roky v kuse. Přišlo mi to hrozně odvážné. Říkala jsem si, že jsem se někdy asi zbytečně různých věcí bála, že bych se bát neměla. Já navíc když se bojím, tak si vždy představím ty nejhorší scénáře. Takže než jsem vyrazila, tak jsem si říkala, že mě někdo okrade, že mi někdo něco udělá. Hodně lidí mi říkalo: „Ne, nedělej to, je to nebezpečný. Kdybys byla kluk, tak by to bylo jiný.“ Ale pak jsem měla kamarádku, která řekla: „Jeď! Bude to super!“

„Myslím si, že holka musí být při cestování neustále ostražitá, hlavně když se jde večer bavit. Ale jinak jsem viděla, že v tom už dneska nemusí být takový rozdíl, cestovat sám jako kluk a jako holka. Alespoň v té oblasti, kde jsem byla. A potkala jsem tam i ženské okolo padesáti, šedesáti let, které už měly dospělé děti a které odešly z práce a na půk roku odjely cestovat po Asii. To mi přišlo úžasné. Říkala jsem si: Až budu v jejich věku, tak se budu snažit být jako ony – budu neustále objevovat nové věci, nebudu koukat na televizi, nebudu jen sedět doma.“

/

„I did a half-year long exchange stay in Thailand during my studies. I still love to think back about this time. When I finished with the school we traveled with a group of friends at first, then I traveled with one of my friends and then I decided that I would like to travel on my own. I traveled around Laos for fourteen days and it was one of the best decisions I have ever made. When you’re a solo traveler, you keep meeting new people. Both locals and other travelers. I met a lot of really interesting people – a girl from Egypt who fights for women rights and who makes a living by writing travel articles, another girl who used to work in Hollywood on many blockbusters or a young Korean girl who made me realize that it was just my prejudice to think that such a girl has to be quiet and timid. I even met girls who had already been travelling for two years. I found it really brave. I thought that I had probably been too scared about different things, that I shouldn’t have. The thing is that when I’m scared of something, I always envison the worse possible scenarios. And so before I set off on the journey, I imagined how someone would rob me or did some harm to me. A lot of people told me: ‚No, don’t go, it’s dangerous. If you were a boy, it would be different.‘ But then a female friend of mine said: ‚Just go! It will be great!’“

„I think that a girl who travels on her own has to be cautious at all times, especially when she goes out at night. But other than that I saw that it’s not necessarily all that different nowadays, to travel on your own as a guy and as a girl. At least in the region that I visited. And I even met women in their fifties or sixties who already had grown-up children and who had left their job to travel Asia for half a year. I found it amazing. I thought: When I’ll be their age, I’ll try to be like them – I will keep discovering new things, I won’t watch TV, I won’t just sit at home.“