Powered by Seat

Archiv: Únor 2019

Před rokem jsem zde zveřejnil poslední příspěvek. Psal jsem v něm, že se můžete brzy těšit na nové příběhy. Dnes se vám chci v první řadě omluvit, že jste se od té doby ničeho nového nedočkali, a také v krátkosti nastínit důvody, proč to tak dopadlo.

Na konci roku 2017, po čtyřech a půl letech téměř každodenní práce na Humans of Prague, jsem si uvědomil, že si od projektu potřebuji odpočinout. Dopředu jsem to neplánoval, rozhodl jsem se v podstatě ze dne na den. Už delší dobu jsem na sobě ale pociťoval únavu a vnímal, že se pro mě různé věci staly tak trochu rutinou. Vyjít ven do ulic, oslovovat lidi, fotit je, mluvit s nimi, hledat podnětné příběhy a myšlenky – uvědomil jsem si, že ne pokaždé mi to už přinášelo radost. Zvlášť ono „hledání“ – za jedním zveřejněným příběhem byly mnohdy dlouhé hodiny času v ulicích, někdy i desítky oslovení či setkání, ze kterých příspěvek z různých důvodů nevznikl.

Na druhou stranu mi dlouho trvalo zvyknout si na myšlenku, že bych mohl s HoP skončit. Loni v lednu jsem si skutečně myslel, že si přes zimu odpočinu a vyrazím hledat příběhy lidí, co žijí mimo Prahu. V dubnu jsem to dokonce zkusil: Dvakrát jsem si vyhradil celý den, koupil si lístek do náhodně zvolené vesnice, vždy tak hodinu cesty od Prahy, a šel jsem se projít po okolí. A vlastně to bylo super – nový typ prostředí, nové podněty, otevřená krajina, jiná setkání. Ale jednak těch setkání zas tak moc nebylo (chodil jsem přes den, okolo poledne, a v některých vesnicích nepotkal ani živáčka) a druhak jsem si uvědomil, že ten můj odpočinek od HoP bude muset být delší. A tak jsem se loni více vrhl do zakázkové, čistě fotografické a video tvorby. Fotil jsem plno portrétů, svateb, festivalů a konferencí, pokračoval v natáčení video seriálu o řemeslnících. Naučil jsem se plno nových věcí. A po večerech nekoukal na Facebook, jak si vede ten který příspěvek, to bylo také dobré.

Dnes opět cítím, že bych se k Humans of Prague – v trochu pozměněné podobě – rád vrátil. Ale tentokrát už nechci udělat stejnou chybu a něco slibovat. Mám pár nápadů, které bych chtěl rozvinout, ale budu je muset nejdříve zkusit. Když přijdu na něco kloudného, tak slibuji, že budete první, komu to dám vědět. Díky, že jste četli příběhy, které jsem pro vás zaznamenal.

P.S.: Pokud byste mne chtěli podpořit, tak v knihkupectvích je stále k mání kniha!

/

One year ago I published my last post here. There I mentioned you could be looking forward to new stories. Today I would like to apologise in the first place – for not publishing anything up until now – and also outline the reasons why it turned out that way.

At the end of 2017, after four and a half years almost daily work on the Humans of Prague project I realized that I need to step back from the project and take some rest. It wasn’t planned, it was a spontaneous decision. However, I had been feeling worn out those days and had felt that things had become rather routine; to go out, approach people, photograph them, talk with them, to search for inspiring stories and thoughts – I found out it didn’t always brought me joy anymore. Particularly “the search” – behind every published story there were hours and hours spent in the streets, sometimes tens of encounters which didn’t lead to a story eventually.

On the other hand, it took me quite some time to get used to the idea that I could stop doing the project. Last January I honestly thought I would take some rest during the winter and then set off to look for stories of people who live out of Prague. In April I even gave it a shot: Twice I gave it a full day, I bought a ticket to a randomly chosen village (in both cases located about an hour from Prague) and went for a walk. And it was great – new environment, new impulses, open land, new encounters. But firstly, there weren’t that many encounters (I was there during the day, around noon and didn’t meet anyone in some villages) and also I realized that my break from Humans of Prague had to be longer. And so I started photographing and filming on commission. I photographed a lot of weddings, portraits, festivals and conferences, continued my work on a video series about craftsmen. I learned a lot of new things. And didn’t follow Facebook in the evenings to see how my posts were doing, which was also good.

Today I feel that I would like to get back to Humans of Prague – but in a slightly altered version. But this time I don’t want to repeat the same mistake and promise something. I have a few ideas which I would like to work on but I need to try them first. If it turns out well, I promise you will be the first to know. Thank you for reading the stories that I published.

P.S.: In case you wanted to support me, my book is still available in bookstores (in both Czech and English)!