Powered by Seat

HOPRG_1999a

„Život už mi pomalu končí, takže hodnotím, co jsem udělala a jestli se některé věci byly nedaly udělat líp. Ale jak řekl někdo chytrý: ‚Nelituji ničeho, co se stalo. Lituji toho, co se nestalo a mou vinou už se nikdy nestane.‘ Já jsem třeba krásně, šedesát tři roků vdaná, mám dva hodné kluky, ale dnes mám pocit, že jsme se s manželem neměli tolik šidit o různé radosti, že jsme měli daleko víc cestovat a utrácet. Dnes už nemůžeme, manželovi je přes devadesát a je nemocný. Dříve jsme na to ale peníze měli. A šetřili. Ukládali jsme pro syny, korunku ke korunce. My jsme s manželem začínali s úplně holýma rukama a já si přála, aby kluci měli do života nějaký základ. Jenže oba jsou dnes inženýři, daří se jim, a když jim říkám, že jim ty peníze dám, tak oni je nechtějí. Říkají: ‚Maminko, ještě si je schovej! Něco si dopřej!‘ Takže já teď jedu na Pražský hrad, na výstavu květin. Ta tedy stojí jen dvacet korun, ale kdo ví? Na cestě zpátky možná budu z těch kytek tak nabuzená, že půjdu a někde si nějakou pěknou koupím!“

/

„My life slowly comes to its end so I reflect back on what I’ve done and if I couldn’t have done some of the things better. But as someone smart once said: ‚I don’t regret anything that happened. I regret the things that didn’t happen because of me.‘ I’ve been happily married for sixty-three years, I have two nice sons but I feel now that me and my husband shouldn’t have skimped ourselves of all kinds of joys, that we should have travelled and spent money much more than we did. Because now we cannot do it anymore, my husband is over ninety and ill. Before we did have the money but we were saving it. One crown at a time, for our sons. Me and my husband started with bare hands and so I wished that our boys would have a little something for their life. But they are both engineers now, they are doing well, and when I tell them that I give them the money, they reply that they don’t want it. They say: ‚Keep it for a little longer, mom! Treat yourself to something!‘ And so I am on the way to Prague Castle, to visit an exhibition of flowers. Well, the ticket costs only twenty crowns but who knows? On the way back I may be so aroused by the flowers that I will go and buy a pretty one for myself!“


humans_of_prague_vyzva

Poznáváte se? Či poznáváte někoho jiného? Frantu ze školy, vaši sousedku či kamarádku? Rád bych kontaktoval lidi, které jsem v minulých letech v Praze fotografoval. Na mnoho z nich kontakt mám, ale na zde zpodobněné jsem ho nedohledal.

Pokud někoho znáte, budu vděčný za zprávu – napište mi prosím na e-mail: princtomass@gmail.com


/

Do you recognize yourself? Or somebody else? Your coworker, neighbour or a friend? I would want to contact people whom I photographed in Prague in recent years. I have a contact of many but I haven’t found contact on these people.

If you know someone, I will be grateful for a contact information – please e-mail me: princtomass@gmail.com


HOPRG_1998a

„V dvaapadesáti mi lékařka při náhodném vyšetření odhalila rakovinu ledviny. Když něco takového slyšíte, tak tomu ze začátku vůbec nevěříte. Říkal jsem: ‚Co je to za nesmysl? Vždyť mi nic není!‘ Ale tohle je důvod, proč je tenhle typ nemocí nejzákeřnější – nic vás nebolí a najednou vám řeknou, že jste na prahu života a smrti. Že když nepůjdete rychle na operaci, tak můžete umřít. Přitom než se něco takového stane, tak si člověk – především v mládí – v podstatě připadá nesmrtelný. Když nevíme, kdy tady ta naše návštěva skončí, tak se každopádně jako nesmrtelní chováme. Zkušenosti jsou nepřenosné, takže dokola opakujeme ty stejné chyby, zbytečně děláme věci, které bychom nedělali, kdybychom věděli, že za rok umřeme. Ale ‚memento mori‘ z dnešní Evropy úplně odešlo.“

„Zůstal mi z toho jiný přístup k životu – více si všeho vážím, třeba vztahu k mé ženě. A jejího vztahu ke mně. Tehdy jsem viděl, že jsem skutečně zvolil správně, že jsem se dobře zamiloval. Já jsem fotograf, takže si pamatuji obrazy. A v takový moment vidíte ty podstatné věci. Dodnes třeba vidím, jak odcházela a jak se na mě podívala večer před operací. Vidím její postavu, její pohyb, její tvář. Její velmi vlídný a účastný pohled, který mi říkal, že mám někoho, komu na mně záleží, kdo chce, abych žil, aby se mi dařilo. To je princip lásky. Také se teď snažím více vážit slova. Já se někdy rozčílím a za deset minut o tom nevím. A to se mi stává i dnes, pro mě celkem nepochopitelně. Já jsem si myslel, že po takové zkušenosti se už nikdy nebudu zbytečně nervovat, že už všechno budu zvládat s klidem a nadhledem. Ale někdy se rozčiluji snad ještě víc než dřív. Což asi pramení z toho, že toho mám někdy moc. Že mám termíny, stres. A především dospívající děti. Protože jestli mě někdo dokáže rozčílit, tak to jsou děti. Myslím si, že to je takový problém lidstva – na děti, naše andílky, přijde puberta, hormony, a začnou se u nich projevovat různé dědičné vlastnosti. Třeba vlastnosti vašeho praprapradědečka. A na to prostě nemáte. Mnohdy mě to pak mrzí, ale tak to asi v životě je – vždy nás nejvíc rozčílí naši nejbližší. Můj otec za první republiky složil takovou krásnou skladbu, kde se zpívalo: ‚Celý den tě postrádám, když tě vidím nadávám.‘“

/

„When I was fifty-two, I had a routine check-up at my doctor’s and she found that I had kidney cancer. When you hear such a thing, you don’t believe it at the beginning. I said to her: ‚That makes no sense! There is nothing wrong with me!‘ But this is a reason why a disease of this kind is the most insidious – you don’t feel a thing and suddenly you are told that you stand at the threshold of life and death. That if you don’t go to a surgery soon, you may die. Until such a moment, people tend to think – especially at a young age – that they are immortal. In any case, when we don’t know when our local visit ends, we definitely act like it. Life experiences are non-transferable and so we keep repeating the same mistakes, we needlessly do things that we wouldn’t do had we known that we die in a year’s time. But ‚memento mori‘ has completely disappeared from Europe these days.“

„I was left with a different approach to life – I appreciate things more, like the relationship with my wife. And her relationship to me. Back then I could see that I had chosen well, that I had fallen for the right person. I am a photographer so I remember images. And in such a moment you see the important things. I can still see how she was leaving my room in the hospital the night before my surgery. I can see her figure, her movement, her face. Her kind and sympathetic glance that told me that I had someone who cared about me, who wanted me to live and be well. That’s the principle of love. I also try to weigh my words more now. Sometimes I get angry and in ten minutes I don’t remember what was the reason. And that still happens to me which is hard to understand. Because I thought that after such an experience I would never get angry over things anymore, that I would be able to handle everything in a calm and relaxed way. But in fact I sometimes get angry even more than before. That’s probably caused by being too busy. By having deadlines and stress. And especially by having pubescent children. Because if there are people who know how to make me angry, it’s my children. I think that’s a problem of the mankind in general – our children, our little angels, hit the puberty, get overwhelmed by hormones and start to show all kinds of hereditary personality traits. Inherited from our great-great-great-grandfather, for instance. And that’s just too much. I often feel sorry about getting angry but I guess that’s the way it is in life – the ones who make you angriest are your closest people. My father composed a song back in the 1930′s and the lyrics go like this: ‚I miss you all day but when I see you, I call you names.“


HOPRG_1997a

„Já už jsem v takovém věku, že mě lidé začali připodobňovat ke zvířatům. Včera mi pan doktor, co bydlí nade mnou, říkal: ‚Vy jste jako fretka! Pořád taková čiperná…‘ On ví, že pořád někam chodím. A že pořád cestuji. Loni jsem se zas vracela z Turecka, z hor, a na letišti čekal můj vnuk. A jedna paní, co tam byla se mnou, mu povídá: ‚Vy máte babičku, ta je jako koza!‘ Tak jsem říkala: ‚Paní inženýrko, no dovolte?!‘ Říkala, že prý ta horská, jak jsem lezla po kopcích. Takže já jsem podle lidí fretka a koza. Přitom si připadám jako taková normální, skromná myšička.“

/

„I’ve got into an age when people started to liken me to animals. Yesterday a doctor who lives one floor above me told me: ‚You are like a ferret! So sprighlty all the time…‘ He knows that I keep going somewhere. And that I keep travel. Last year I was coming back from Turkey, from the mountains, and my grandson waited for me at the airport. A woman who travelled with me told him: ‚What a grandma you got, she’s like a goat!‘ So I said: ‚Mrs. engineer, how dare you?!‘ And she said that she meant the mountain goat. Because I had climbed all the hills. So according to people I am a ferret and a goat. But in fact I feel like a regular, modest mouse.“


HOPRG_1995a

„Mám pocit, že bych měla svým kamarádům říkat víc, než říkám. Víc mluvit o tom, jak se cítím. Nikdy jsem to moc nedělala. Lidi by o mně určitě neřekli, že jsem introvert, ale já si tak připadám. Všichni okolo mě se mi svěřují, ale já se nesvěřuji nikomu. Ani mámě. Teď jsem na víceletém gymplu, kde to je celkem fajn, ale na základce mě nikdo neměl moc rád. Protože já jsem nikdy neměla ráda věci, co měla ráda většina. Jinak jsem se oblékala, četla jiné knížky, poslouchala jinou hudbu. A měla jsem zkušenost, že kdykoliv jsem se ve třídě někomu s něčím svěřila, někomu důvěřovala, tak mě zradili – za pár dní o té věci věděli všichni a smáli se mi. I proto, že kdybych tehdy mohla, tak jsem se pořád jen učila, strašně mě to bavilo. Ale to znamenalo, že se na mě všichni koukali, že jsem ‚ta chytrá‘. Pamatuji, že jednou za mnou přišla holka, kterou jsem považovala za dobrou kamarádku, podívala se mi do očí a s takovým ironickým úsměvem řekla, že jsem strašná šprtka. A pak odešla a už se se mnou nebavila. To jsem se cítila fakt blbě. A lidem jsem od té doby moc nevěřila, ani těm, které mám opravdu ráda. Ale lepší se to. Nedávno jsem dokázala jedné kamarádce napsat, že jsem se předloni pokusila zabít. Podřezat se. Což byla taková hodně impulzivní věc, kterou jsem neplánovala a o které jsem hned věděla, že to byla blbost. Ale měla jsem tehdy takové hodně špatné období, asi by se dalo říct, že jsem měla deprese. Kamarádky jsem se pak jednou ve zprávě ptala, kdy se dá jít za školní psycholožkou a pak jsem jí to napsala. A byla jsem na sebe fakt hrdá. Protože to bylo hodně těžké. Z části jsem se za to styděla, z části jsem se bála, jak bude reagovat – že se mi bude smát nebo, že mi to nebude věřit. Že si bude myslet, že tím na sebe jen chci upoutat pozornost. Bála jsem se, co bude s naším přátelstvím, když jí to řeknu. Ale ještě víc jsem se bála, co bude se mnou, když to nikdy nikomu neřeknu.“

/

„I have a feeling that I should tell my friends more than I do now. To tell them more about how I feel. I’ve never been doing that. People certainly wouldn’t describe me as an introvert person but I feel like one. Everyone around me confides in me but I never confide in anyone. Not even my mom. I study at a grammar school now where things are quite okay but at the primary school nobody liked me. Because I never liked the things that most people did. I dressed differently, I read different books, listened to different music. And I had an experience that every time I confided in somebody in my class, every time I trusted someone, they betrayed me – everyone knew about the thing in a few days and laughed at me. Also because at that time, if I could have, I would study all the time, I really enjoyed it. But that meant that everybody saw me as ‚the smart one’. I remember that one day a girl whom I considered good friend came to me, looked me in the eye and with an ironic smile she said: ‚You are such a nerd!‘ Then she left and stopped to talk with me. I felt really bad. And I didn’t have much trust for people ever since, not even to those whom I really like. But it’s getting better. Recently I managed to write to a friend of mine that two years back I tried to commit a suicide. To cut my wrist. Which was an impulsive action that I hadn’t planned to do and I knew it was a stupidity right after that. But I had a bad phase back then, it can be described as depression. Later I asked me friend in a message when it was possible to visit a school psychologist and then I wrote her about it. And I was really proud of myself. Because it was really hard. Partly I felt ashamed of it, party I was afraid how she takes it – that she would laught at me or that she wouldn’t believe it was a real thing. That she would think that I’d done it only to get attention. I was afraid what would happen to our friendship if I told her. But I was even more afraid of what would become of me if I never told anyone.“


01_shibari_4b

(3/3) „Dnes je společnost více otevřená než v době, kdy jsem vyrůstala. Já jsem navíc z dost puritánské rodiny, oba rodiče byli učitelé. O sexu se u nás nikdy nemluvilo. Pamatuji, že jsem v dospívání měla pocit, že se mi líbí, když jsou v pohádkách svázané princezny, že se mi líbí provazy, určitý druh násilí, ale říkala jsem si ‚přeci nejsem úchyl!‘ a spíše to v sobě potlačila. Moc informací nebylo. Člověk si tedy vytvořil nějaký vztah, založil rodinu a pak najednou zjistil, že ho v sexu přitahuje něco jiného. To byla zkušenost moje i mého partnera. A hodně dalších lidí z naší generace. Dnes má plno těch lidí své životní partnery a kromě toho i partnery v rámci toho, v čem se později našli. Já teď žádný jiný vztah nemám, ale můj partner má svůj normální život, svou rodinu. Jeho partnerka je ‚vanilka‘ – tak říkáme normálním lidem, kteří nejsou BDSM pozitivní. Ví o tom, že on váže, ale sama to nemá ráda. Bere to jako tělocvik a myslí si, že on to má stejně. Že ho to baví z té technické stránky. Ten náš vztah je proto takový komplikovaný. Ono je vůbec těžké najít si partnera v BDSM vztahu. Myslím si, že ještě mnohokrát těžší než v běžném životě. Protože například partneři, kteří jsou dominantní v intimním životě, bývají dominantní i během dne. Což třeba mně by vadilo. Protože já se sice můžu nechávat svazovat, ale jinak nemám ráda, když mi někdo říká, co mám dělat.“

„Myslím, že kdybych se čirou náhodou nedostala k tomu BDSM webu, tak tohle všechno ve mně mohlo zůstat potlačené i dál. Takhle se stalo to, že jsem pro sebe objevila něco nového, něco hezkého, něco, co mi změnilo život. Když jsem měla vanilkový sex, tak si třeba nepamatuji, že bych někdy zažila orgasmus. Když jsem začala se svazováním, tak jsem si řekla: ‚Aha, tak tohle je to, co jsem vždy hledala, co mi vždy chybělo.‘ Na druhou stranu mi to život zkomplikovalo – kdybych to v sobě neobjevila, tak jsem teď možná byla klidnější a šťastnější. Ale i když jsme na sebe někdy s partnerem naštvaní, i když si někdy nadáváme, píšeme si hnusný smsky, rozcházíme se, řveme na sebe, tak když se sejdeme a začneme vázat, tak se projeví naše skutečné city. A je to vždy hezký. Protože se skrz ty provazy projeví hloubka toho vztahu. A nejen slova, co jsou na povrchu.“

/

„Today the society is more open than when I was growing up. I come from quite puritan family, both of my parents were teachers. Sex was not discussed at all in our home. I remember that growing up, I had a feeling that I liked when princesses were tied up in fairy tales, that I liked ropes, a certain types of violance, but I thought ‚I am not a pervert!‘ and suppressed it in me. There was not much information. And so you made a relationship, started a family and then you realized that you were attracted to something else in sex. That was my experience and my partner’s too. And of many other people of our generation. Today many of these people have their life partners and then they have partners within the kind of sexuality they had found to enjoy. I don’t have any other relationship at the moment but my partner has his normal life, his family. His partner is ‚vanilla‘ – that’s how we call normal people who are not BDSM positive. She knows he does bondage and she doesn’t like it herself. She take it as an excercise and thinks it’s the same thing for him. That he enjoys the technical side of it. That’s why our relationship is so complicated. It’s hard to find a partner in BDSM. I think it’s way more difficult than in the normal life. Because, for example, partners who are dominant in intimate life tend to be dominant also during the day. That’s something I would mind. Because I can get myself tied up but I don’t like to be told what to do.“

„I think that if I wouldn´t have gotten to the BDSM website, I could have let all this be suppressed in me still. But this way I’ve found something new for me, something nice, something that changed my life. When I used to have vanilla sex, I don’t remember even experiencing an orgasm. When I started with bondage, I said to myself: Oh, so this is what I’ve been looking for, what I always missed. On the other hand it made my life more complicated – if I wouldn’t have discovered this in me, I might have been more relaxed and happy. But even though we are sometimes angry at each other with my partner, even though we swear, write mean messages, break up, scream at each other, when we get together and start to tie ropes, our true feelings show. And it’s always nice. Because through the ropes we see the depth of our relationship. And not just the words that float on the surface.“

__

Dnešní příběh vznikl pro web audio projektu Zhasni!, prvního původního podcastu z produkce Český rozhlas, konkrétně Radio Wave. Každých čtrnáct dní nové téma z oblasti sexu a intimity, nový audio podcast, nové články a videa na webu. Sledujte http://www.zhasnipodcast.cz a https://www.facebook.com/zhasnipodcast/

Prvním díl se jmenuje „Můžeš mě svázat?“

/

I’ve recorded this story for a website of an audio project „Zhasni!“ that was created as the first original podcast series of Český rozhlas and specifically Radio Wave. Every fourteen days there will be a new topic connected with human sexuality and intimity, a new audio podcast, a new articles and videos on the website. Follow http://www.zhasnipodcast.cz (in Czech only) and https://www.facebook.com/zhasnipodcast/

The first episode is called „Can you tie me up?“


01_shibari_2b

(2/3) „Svazování se pro mě stalo něčím hodně intimním. Je to pro mě víc než sex. Myslím si, že by mi ani tolik nevadilo dívat se na svého partnera, jak má sex s jinou, jako kdyby vázal s jinou. Po všech stránkách je to pro mě mnohem intenzivnější prožitek, protože provazy umocňují emoce. Když mám třeba někdy problémy v práci a navenek to nedávám znát – normálně existuji a směju se na lidi –, tak se stane, že se to ve mně při svázání všechno povolí a rozbrečím se. Já jsem dost velký introvert, běžně nedokážu o svých pocitech moc mluvit, ani se třeba jen tak rozbrečet. Ale provazy to ve mně dokážou spustit, dostat ze mě ty emoce ven. Brečím u toho skoro pokaždé.“

„Někdy se hned na začátku začnu třást. Už před svázáním. Pak se přidají provazy a je to ještě silnější. Ale pro mě je hlavní ten vztah, provazy vnímám jako prodloužené ruce partnera. Obejmou mě, můžu se v nich cítit bezpečně. A neustále díky nim partnera cítím. Nemusí se mě v tu chvíli ani dotýkat, může být kus ode mě a jen se na mě dívat. Já ale cítím jeho pohled, to, že nade mnou má moc. Je to pocit odevzdání se, pocit, že bych pro něj udělala cokoliv. Což je pro mě krásný pocit. Ale už jsem si stihla uvědomit, že čím krásnější prožitky u toho člověk má, tím je zranitelnější.“

/

„Bondage has become something very intimate for me. It’s more than sex for me. I think I wouldn’t mind that much to watch my partner having sex with another woman as I would mind seeing him tying her up. Because in every aspect it’s much more intense experience for me. The ropes multiply your emotions. When I sometimes have problems at work and I don’t show it on the outside – I do the regular stuff and smile at people – the bondage makes me loosen all of it and I cry. I am quite introverted person who is not used to talk about feelings or to cry. But the ropes can loosen it inside of me, to release the emotions. I cry almost every time.“

„Sometimes I start to tremble at the very beginning. Even before I get tied up. Then the ropes come and it gets even stronger. But the relation is the main thing for me, I see the ropes as a prolonged arms of the partner. They embrace me, I can feel safe. And through them I can feel the partner all the time. He doesn’t even need to touch me at that moment, he can stand a bit aside and just look at me. But I can feel he’s looking at me, that he has the power over me. It’s a feeling of submission, a feeling that I would do everything for him. Which is a beautiful feeling. But I’ve realized that the more I enjoy it, the more vulnebrable I get.“

__

Dnešní příběh vznikl pro web audio projektu Zhasni!, prvního původního podcastu z produkce Český rozhlas, konkrétně Radio Wave. Každých čtrnáct dní nové téma z oblasti sexu a intimity, nový audio podcast, nové články a videa na webu. Sledujte http://www.zhasnipodcast.cz a https://www.facebook.com/zhasnipodcast/

Prvním díl se jmenuje „Můžeš mě svázat?“

/

I’ve recorded this story for a website of an audio project „Zhasni!“ that was created as the first original podcast series of Český rozhlas and specifically Radio Wave. Every fourteen days there will be a new topic connected with human sexuality and intimity, a new audio podcast, a new articles and videos on the website. Follow http://www.zhasnipodcast.cz (in Czech only) and https://www.facebook.com/zhasnipodcast/

The first episode is called „Can you tie me up?“


01_shibari_1b

(1/3) „Začalo to tak, že mě před necelými dvěma lety oslovil jeden kluk na BDSM webu, kde jsem si krátce předtím založila profil. Po zhlédnutí Padesáti odstínů šedi. Kluk mi napsal, že hledá modelku na workshop, jestli bych s ním nešla. Na workshopech se člověk naučí technickou stránku věci – dozvíte se, kde jsou na těle nervy, jak pracovat s provazy, jak vázat uzly. Často tam chodí lidé, kteří ani nejsou partneři, protože svazování znamená pro každého člověka něco jiného. Pro někoho to může být něco jako tanec, pro někoho vizuální umění, pro jiného je to tělocvik, pro dalšího předehra k sexu. U mě to prošlo vývojem. Dříve jsem dělala gymnastiku a ze začátku jsem i shibari brala čistě jako protažení těla. Zároveň jsem ráda visela v hezkých pozicích, vytvářela obrazce. Byla to pro mě taková akrobacie v provazech. To trvalo až do chvíle, kdy jsem našla partnera, se kterým jsem začala vázat i mimo workshopy. S ním jsem u toho začala mít daleko intenzivnější prožitky. Fyzické i citové. Bylo to, jako když se zamilujete – všechno okolo vás přestane existovat a vy chcete všechno ze sebe dát tomu druhému člověku.“

„Svazování je dominantně-submisivní vztah. Kdo váže, je dominantní, kdo se nechá vázat, je submisivní. Mému partnerovi se líbí, že trpím. Že trpím pro něj. Ale aby se mu to líbilo, tak musí vědět, že se to líbí mně. Ví, že určitý druh bolesti mě vzrušuje. Jiný ale ne – kdyby mě někdo píchnul vidličkou, tak by se mi to nelíbilo. Já musím trpět pro někoho. Pro něj. Odevzdávám se mu. V podstatě mu říkám: ‚Jsem tvoje, můžeš si se mnou dělat, co chceš!‘ Proto mezi těmi lidmi musí být ohromná důvěra. Čím je jejich vztah silnější, tím je zkušenost vázání hezčí. Ten vztah je klíčový, provazy jsou jen nástroj. Na druhou stranu si myslím, že bez provazů bych se tehdy nezamilovala.“

/

„It started two years ago when a guy contacted me on a BDSM website in which I had registered not a long time before. After I saw Fifty Shades of Grey. The guy wrote that he was looking for a model for a bondage workshop and he asked me if I would go with him. You can learn the technical side of things on workshops – you get to know where are nerves, how to work with ropes, how to tie knots. On many times the participants are not even partners. Because bondage means something different to every person. For some it can be something like a dance, for some it’s a visual art, for other it’s an excersise or a foreplay to sex. For me it have evolved. I used to do gymnastics before and at the beginning I saw shibari simply as a way to stretch my body. I also liked to hang in a nice positions, to make figures with my body. Basically it was acrobatics in ropes for me. That lasted until the moment when I met a partner with whom I started to do that also out of the workshops. With him my experience, both physical and emotional, got much more intense. It was just as when you fall in love – everything around you cease to exist and you want to give everything from you to the other person.“

„Bondage is a relation of dominance and submission. The one who ties is dominant, the one who let himself be tied is submissive. My partner likes that I suffer. That I suffer for him. But for him to like it, he has to know that I do too. He knows that a certain types of pain arouses me. But others do not – if somebody stabbed me with a fork, I wouldn’t like it. I have to suffer for another person. For him. I submit myself to him. I tell him: I am yours, you can do whatever you like with me! That’s why there has to be a great trust between the two. The stronger their relation is, the nicer the bondage gets. The relation is crucial, the ropes are just a tool. But on the other side I think that without the ropes I wouldn’t have fallen in love.“

__

Dnešní příběh vznikl pro web audio projektu Zhasni!, prvního původního podcastu z produkce Český rozhlas, konkrétně Radio Wave. Každých čtrnáct dní nové téma z oblasti sexu a intimity, nový audio podcast, nové články a videa na webu. Sledujte http://www.zhasnipodcast.cz a https://www.facebook.com/zhasnipodcast/

Prvním díl se jmenuje „Můžeš mě svázat?“

/

I’ve recorded this story for a website of an audio project „Zhasni!“ that was created as the first original podcast series of Český rozhlas and specifically Radio Wave. Every fourteen days there will be a new topic connected with human sexuality and intimity, a new audio podcast, a new articles and videos on the website. Follow http://www.zhasnipodcast.cz (in Czech only) and https://www.facebook.com/zhasnipodcast/

The first episode is called „Can you tie me up?“


HOPRG_1994a

„Before 1989 there was a lot of African countries that were sympathetic to the communist block. So they used to send students here. I heard that the first black student came already in 1954. I always wanted to go out of Senegal and eighteen years ago, a friend of mine who studied here told to me to come. Before I was in Paris for some time but I’d already spoken French and I wanted to learn a new language. So now I speak Czech, můžeme mluvit česky. Or we can speak both. Prague was something new for me: Dobré pivo, hezký holky. But it was difficult at the beginning – neuměl jsem dobře ani anglicky, ani česky. Jakmile někde viděli, že se snažím mluvit, tak se mi ale snažili pomoct. But then I went to the metro: Každý na tebe čumí, ty vole! It was difficult to get use to. I found there is many ways to look at a person. Some people smile at you, někdo čumí jako tele, as if he didn’t ever see a black guy, some people look at you angrily, with their eyes saying ‚what the fuck are you doing here?!’. But us Senegalese people are proud – jsme hrdí. Takže já jim očima odpovídám: ‚Take it easy. We are only one kind, man. Každý má právo hledat nový, lepší život.’“

„Bydlím na Žižkově a jednou jsem se chystal jet do centra na rande. Mladá holka, vyvinutá, moc pěkná. I stood at a tram stop, natěšenej, že jo. Ale najednou ke mně přišla babička a říká, česky: ‚Prosím vás, můžete mi pomoct? Jdu k doktorovi, ale sama tam nedojdu.‘ Jestli ji vezmu za ruku. V duchu jsem si říkal: Babi, ty vole, já mám rande! Ale samozřejmě jsem jí odpověděl: ‚Ano, babička, jistě, babička.‘ A tak jsme šli, hodně pomalu. It was funny: Kolem nás auta, řidiči na nás překvapeně koukali. Paní povídala o sobě a svém zdraví, co ji kde bolí, a hodně mi děkovala. Byl to super pocit, it was beautiful – my Senegalci si starých lidí vážíme. Tady babičky často bydlí samy, nemají žádnou pomoc, u nás bydlí celé rodiny pohromadě. Když jsme s babičkou došli nahoru k doktorovi, tak jsem běžel na tramvaj, ale na rande jsem přijel pozdě, holka už byla pryč. Ale vůbec jsem nelitoval. Protože to bylo ještě lepší než rande.“

/

„Před rokem 1989 mnoho afrických zemí sympatizovalo se zeměmi Východního bloku. A posílaly sem studenty. Slyšel jsem, že první černošský student přijel už v roce 1954. Já jsem chtěl vždy vyjet ze Senegalu a před osmnácti lety mi kamarád, co tady studoval, napsal, ať přijedu sem. Předtím jsem byl chvíli v Paříži, ale francouzsky už jsem uměl a chtěl jsem se naučit nový jazyk. Takže dnes mluvím česky, můžeme mluvit česky. Nebo můžeme mluvit oběma jazyky. Praha pro mě byla něco nového: Dobré pivo, hezký holky. Ale na začátku to bylo těžké – neuměl jsem dobře ani anglicky, ani česky. Jakmile někde viděli, že se snažím mluvit, tak se mi ale snažili pomoct. Ale pak jsem vlezl do metra: Každý na tebe čumí, ty vole! Na to bylo těžké si zvyknout. Zjistil jsem, že je mnoho různých způsobů, jak se můžete dívat na člověka. Někteří lidé na vás smějí, někdo čumí jako tele, jako dkyby v životě neviděl černocha, někdo se dívá výhrůžně, očima říká „co tady sakra děláš?!“. Ale my Senegalci jsme hrdí lidé. Takže já jim očima odpovídám: Buďte v klidu. Všichni jsme lidé. A každý má právo hledat nový, lepší život.“

„I live in Žižkov district and once I was on a way to a date in the city centre. A young girl, well-developed, really beautiful. I stood at a tram stop, all axcited. But then a granny came to me and said, in Czech: Could you please help me? I am on a way to a doctor but I can’t manage on my own. She asked if I could go with her and hold her. In my head I thought: Dude, granny, I have a date! But obviously I replied: Yes, granny, of course granny. And so we walked, very slowly. It was funny: There were cars passing us by and its drivers looked at us, they were very surprised. The granny was telling me about herself and her health issues and she was thanking me a lot. That was a great feeling, it was beautiful – we Senegalese have a lot of respect to elders. Here, many grannies live on their own, have no one to help them, in Senegal they live together with the rest of the family. When we got to the doctor, I ran to catch a tram but I came late for the date, the girl was gone. But I had no regrets. Because it was even better than a date.“


HOPRG_1992c

(2/2) „I think that most people deliberately avoid seeking instability in their lives. But since I’ve always had a fairly chaotic life – living in half a dozen countries – I do not feel stimulated when my life is simply stable, prosperous and efficient. Recently I was offered a reasonable job opportunity here in Prague but I chose to decline it. Instead I want to seek further adventures in Central Asia and Russia. The joy of feeling lost on a local level, within unfamiliar surroundings has encouraged me to continue doing the same further afield in more remote parts of the world. Although opting for a more unpredictable and mobile life has many disadvantages, it is perhaps the only way I can satisfy my urge to wander and recapture the sensations of liberty I felt when I was first lost as a child. When I came to Prague, I thought I would live here for a year or two but now I feel an uncontrollable need to move constantly. So I’ll be leaving Prague this weekend. Due to the way I am, I don’t think I will feel sad about my departure. But I do feel very grateful for what the city has given me.“

/

„Myslím, že většina lidí se v životě záměrně vyhýbá věcem, které přináší nestálost. Ale jelikož já jsem vždy měl poměrně chaotický život – žil jsem v šesti zemích světa –, tak se necítím být dostatečně stimulován ve chvílích, kdy vedu stabilní život, kdy si vedu dobře a efektivně. Nedávno mi někdo tady v Praze nabídl poměrně slušnou práci, ale já jsem se ji rozhodl odmítnout. Místo toho chci jet hledat další dobrodružství do oblasti Střední Asie a do Ruska. Radost z pocitu, že jsem ztracen v mně neznámém prostředí města, mne dodal odvahu, aby se pokoušel o to samé ve vzdálenějších koutech světa. Přestože život na cestách je méně předvídaelný a má mnohé nevýhody, tak pro mě představuje možná jedinou možnost, jak uspokojit mou naléhavou potřebu toulat se a znovu zažívat onen pocit svobody, který jsem vnímal, když jsem se poprvé ztratil jako dítě. Když jsem přijel do Prahy, tak jsem si myslel, že tady budu žít rok či dva, ale nyní cítím nekontrolovatelnou potřebu být neustále v pohybu. Takže tento víkend Prahu opouštím. Vzhledem k tomu jaký jsem, si nemyslím, že budu při odjezdu smutný. Ale každopádně se cítím být velmi vděčný za to, co mi tohle město dalo.“