Powered by Seat

HOPRG_2094e

(1/2) „Rok a půl jsem cítila bolest v noze. Podceňovala jsem ji a vždy jsem to rozchodila. Pak už to ale jednoho dne rozchodit nešlo, a tak jsem šla k doktorovi. Udělali mi rentgen a zjistili, že mám třícentimetrovou cystu ve stehenní kosti. Doktor řekl: ‚Jsou tři možnosti. Buď to je nádor kosti – říkám: ‚aha, dobrý!‘ –, nebo to je metastáza z jiné rakoviny – říkám: ‚ještě lepší!‘ –, a nebo to je prostě jen nějaká cysta‘; říkám: ‚díky, že jste si tu nejlepší verzi schoval až na konec!‘ Pak to jelo: MRI, CT, Bulovka, operace. Už před ní mi preventivně dali berle. Protože kdyby to byl nádor a kost se zlomila, tak by to byl konec. Chodila jsem s berlemi po městě a viděla, jak se na mě lidé dívají: Mladá, štíhlá holka, co jí je? Bylo mi to hrozně nepříjemné, na začátku jsem kvůli tomu i tři dny nevyšla z domu. Jednoho dne jsem viděla kluka, co měl na ruce ortézu, a řekla jsem si: Tohle přesně potřebuju! Abych vypadala, že jsem po úraze! Pak se na mě lidé podívají a řeknou si: Aha, ta někde spadla, sportovkyně! Pán v obchodě ze mě byl úplně hotový, nedokázal pochopit, co a proč po něm chci. Nabízel mi různé možnosti a já jsem mu říkala: ‚To mám jen tak, na oko!‘ On: ‚Prosím?! Vám nic není?‘ ‚Je, ale…‘ – člověk jde dát devět set korun za ortézu, kterou nepotřebuje. Dnes už jsem ji odhodila, ale tehdy zafungovala. Opět jsem se díky ní stala neviditelnou, lidé mě přestali zkoumat a litovat. Myslím, že mi ta jejich lítost vadila hlavně proto, že já sama tehdy ještě nevěděla co mi je, a litovala sama sebe. I jsem se vinila. Říkala jsem si, že si tu rakovinu možná i zasloužím. Že jsem hodně dní promrhala, prolenošila. Že jsem se dostatečně netěšila ze života. Že jsem pořád jen čekala, že bude líp.“

/

„I felt a pain in my leg for a year and a half. I underestimated it and walked it off. But then I wasn’t able to do it anymore so I went to see a doctor. They made an X-ray and found out I had a 3 cm long cyst in my thigh bone. The doctor told me: ‘There are three options. Either it’s a tumour of a bone – I say: Well, OK – or it’s a metastasis from another cancer – I say: Well, that’s even better! – or it’s just a cyst. and I’m like: Thanks for keeping this option as the last! Then it went: MRI, CT, a hospital in Bulovka, a surgery. They gave me crutches as a prevention beforehand. Because if it had been a tumour and the bone broke, it would have been an end. I was walking around the city on crutches and saw the way people looked at me: such a young, slim girl, what’s the matter with her? I felt terrible, at first I couldn’t leave my house like that. Once I saw a boy wearing an arm immobilizer and thought: This is exactly what I need! To look like after an injury! Then people look at me and think: Oh, so she fell down, such an athlete! A guy in a store couldn’t understand what I wanted. He started offering me various options and I kept telling me: It’s just for effect. And he was like: What?! You are OK? Well, not really, but… – you go and pay nine hundred Crowns for an immobiliser which you don’t really need. Today I have already thrown it away but it worked at its time. Thanks to it I became invisible, people stopped examining and taking pity on me. I think I was bothered by the pity because I didn’t know what was the matter with me and I pitied myself. I blamed myself, too. I was thinking I deserved the cancer because I missed out on a lot of days, was lazy, didn’t appreciate life enough. That I kept on waiting for the things to get better.”


HOPRG_2086a

„I always had a trouble approaching women that caught my interest. I always ‚played it safe’, talked with them only about boring things. I had a fear of being rejected so I didn’t take the risk of ruining the friendly relation by telling them what I really wanted, for example that I liked them. So in the end all these women put me in the friend-zone. And there were not so many of them anyway, I always lived in small towns around Sweden. Online dating didn’t really work for me. But one day I stumbled on a community of ‚pickupers‘ and went for a weekend dating course to London. I know a lot of people look at it with suspicion but at least the part of the community that I’m now part of take it as a way of self-development. Because approaching women in a daytime, without the excuse of alcohol, means that you have to constantly step out of your comfort zone. It’s quite a challenge, you probably know how difficult it is to approach strangers. I had never been so scared in all my life the first weekend I started with it. My legs were shaking and my mind went completely blank when I walked up to women. It was a public humiliation. But I was very thrilled that I was able to approach anybody I liked. That was a few years back. Since that time I started to travel to different European cities with a purpose of meeting someone. Before Prague I’ve been to Stockholm, Oslo, Warsaw or Barcelona, it has to be a bigger city with an international vibe. I’ve talked to around eight hundred women. Sometimes I get a phone number, sometimes a Facebook contact, sometimes I get a date. Which is great because in the beginning I was happy to have even a thirty-second interaction. It takes a while before you can actually have a genuine conversation when you approach people this way. You have to be brutally honest with yourself. When you approached me at the beginning, I thought I might just say that I came to Prague as a tourist, to see beautiful buildings. But I’ve found that being honest is rewarding. People can smell it from a long distance when you’re faking something. So at first I had to admit to myself all kinds of things. Even the fact that I was actually looking for someone to be with. I had to get rid of the mind set ‚when it happens, it happens’. Because I think that for men it actually doesn’t happen very often. Well, at least not for me.“

/

„Vždy jsem měl problém oslovit ženy, které mne zaujaly. Vždy jsem to ‚hrál‘ najistotu a mluvil s nimi jen o nudných věcech. Bál jsem se, že mne odmítnou a nechtěl riskovat, že naruším náš přátelský vztah tím, že bych jim řekl, co opravdu cítím. Třeba, že se mi líbí. Takže mne nakonec všechny začaly brát jako kamaráda. Navíc takových žen, které by se mi líbily, ani nebylo tolik, vždy jsem žil v malých městech ve Švédsku. A seznamování přes internet mi vůbec nevyhovuje. Jednoho dne jsem ale na internetu narazil na komunitu takzvaných ‚pickuperů‘ a odjel do Londýna na víkendový kurz seznamování. Vím, že se na to mnoho lidí dívá podezřívavě, ale minimálně ta část této komunity, které jsem dnes součástí, to celé vnímá jako způsob osobního rozvoje. Protože oslovovat na ulici neznámé ženy během dne, bez možnosti omlouvat své jednání alkoholem, znamená, že musíte neustále překračovat hranice své komfortní zóny. Je to dost velká výzva, zrovna vy pravděpodobné víte, jak obtížné je oslovit neznámého člověka. Když jsem to tehdy v Londýně zkoušel poprvé, tak jsem byl vyděšený jako nikdy předtím. Klepala se mi kolena a když jsem za ženami přicházel, tak jsem měl v hlavě zcela vymeteno. Bylo to veřejné ponížení. Ale zároveň jsem byl nadšený, že jsem byl schopný oslovit jakoukoliv ženu, která se mi líbila. To bylo před několika lety. Od té doby jsem začal jednou za čas jezdit po různých evropských městech s cílem s někým se seznámit. Před Prahou jsem byl jsem ve Stockholmu, v Oslu, ve Varšavě nebo v Barceloně – musí to být větší město s kosmopolitním duchem. Mluvil jsem s přibližně osmi stovkami žen. Někdy od nich dostanu telefonní číslo, někdy kontakt na Facebooku, někdy z toho vzejde rande. Což je skvělé, protože zpočátku jsem byl rád i za třicetivteřinovou interakci. Nějakou dobu trvá, než jste schopný v takové situaci navázat a vést opravdovou konverzaci. Musíte k sobě být až brutálně upřímný. Když jste mne oslovil, tak jsem si chvíli myslel, že bych vám mohl říct, že jsem do Prahy přijel jen jako turista, podívat se na krásné budovy. Ale už jsem stačil zjistit, že upřímnost se člověku vyplácí. Lidé z vás vycítí na míle daleko, když něco předstíráte. Takže jsem si musel přiznat různé věci. Už samotnou skutečnost, že k sobě někoho opravdu hledám. Musel jsem se zbavit myšlenkového nastavení ‚až to přijde, tak to přijde‘. Myslím si totiž, že k mužům to samo od sebe zas tak často nepřijde. Minimálně ke mně ne.“


HOPRG_2091a

„Původně jsem chtěl být strojvedoucím, ale nakonec jsem po vyučení vystudoval i elektrotechnickou průmyslovku a celý život pak projektoval elektriku na železnici. Do Prahy jsem se dostal hned po škole, na umístěnku. Vždy jsem dostal nějaký úkol, třeba: Vyprojektovat veškerou elektriku v železniční stanici Česká Třebová. Což není jen nástupiště a výpravní budova, ta stanice je sedm kilometrů dlouhá, pět set metrů široká. Všude jsem musel udělat rozvody, vyprojektovat transformovnu a navrhoval a vypočítával jsem i osvětlení. Když nás tam roky předtím vzal náš profesor na prohlídku, tak tam byly dvě malé osvětlovací věže. Já jich tam navrhl sedmadvacet, čtyřicetimetrových. Projektoval jsem po celé republice. Teď jezdím vlakem na chalupu do Jeseníků a vidím to – projektoval jsem celý Kolín, celé Pardubice. Většinou si ve vlaku čtu, ale znám to zpaměti. A říkám si: Je to dobrý. Funguje to, nespadlo to, svítí to; stále to lidem slouží. To je bezvadný pocit.“

/

„Originally I wanted to be a train driver but in the end, after I’d completed my apprenticeship, I managed to graduate from electrotechnical high school and then I worked as an engineer for electrics in a state railway company my whole life. I came to Prague right after I finished school, I was assigned a position here. They always gave me a task, like: Design the electricity in the Česká Třebová railway station. Which is not only the platform and the station buidling, but the station is seven kilometres long and five hundred metres wide. I had to plan out all the electrical distribution site, the whole transformer station and I also designed and calculated lighting for the place. Years before, our professor had showed us the station and there had been two small lighting towers. I designed twenty seven of them, each one forty metres high. I worked on projects all around the country. Now I take a train when I go to my cottage in the Jeseníky mountain area and I can see it as the train passes by – I designed the whole train station in Kolín, the entire station in Pardubice. I usually read on train but I know it by heart. And I think: It’s all good. It still works, it hasn’t collapsed yet, the lights still shine; it still serves to people. That’s an impeccable feeling.“


HOPRG_2092a

„V jednu chvíli jsem se rozhodl, že tady v Čechách nějaký čas žít nebudu. Odjel jsem a osm let žil v Portugalsku a ve Španělsku. Ocitl jsem se v úplně jiném kulturním a jazykovém prostoru, všechno pro mě bylo nové. Přijedete a umíte říct dvě slova. Je to, jako když se z vás znovu stane dítě. Ale pro mě to bylo příjemné. Rád se učím, rád poznávám nové věci. Objevujete, jak co funguje, a máte radost, když se vám něco poprvé povede. Třeba říct vtip, podle toho nejlépe poznáte, jestli vám už lidé rozumí.“

„S odstupem jsem si uvědomil, že se mi v té době tak trochu zastavil čas. Běžela paralelní linie mého života. Protože můj život tam a můj život nešly dost dobře propojit. Potkával jsem úplně jiné lidi, dělal úplně jiné věci. Na začátku jsem si udělal dva roky prázdnin, to byl také takový dětský přístup. Pak jsem začal pracovat a bylo to úžasné v tom, že jsem pochopil, že vždy můžete začít úplně od začátku. Že to je těžké – uvědomíte si, co prožívali lidé, kteří emigrovali –, ale že když to zvládnete, tak vám to dodá hodně víry v sebe sama.“

„Po těch osmi letech mi přišlo, že jsem si tady nějaké věci nedořešil, a tak jsem se vrátil. Nevím, jak to mají jiní lidé, ale já zjistil, že mám v životě různé cykly. Čtyřletá, pětiletá, osmiletá období, po kterých se něco láme. Dnes jsem v Praze už osm let a zas přemýšlím o změně. Ale díky tomu, co mám za sebou, nemám strach z nového. Možná bych chtěl žít víc kočovněji, možná blíž přirodě, nevím. Nedávno jsem o tom někomu říkal a on se mě ptal: ‚A co budeš dělat?‘ Říkám: ‚No, nevím.‘ ‚To je blbý, co?‘ Ale mně přijde, že je to naopak super, že nevím. Protože kdybych to věděl, tak už to nebude nic nového. Takové věci jdou těžko naplánovat. Vždy musíte nejdřív něco opustit, aby to nové mohlo přijít.“

/

„One day I decided not to live in Czech republic for some time. I left and for eight years I lived in Portugal and Spain. Suddenly I found myself in a completely different cultural and language region, everything was new for me. You come there and know two words. It’s as if you become a child again. But it was a nice experience for me. I like to learn and get to know new things. You discover how things work and you’re happy when you manage to do something for a first time. Like telling a joke, that’s the easiest way to see if people have started to understand you.“

„In retrospect I realized that time somehow stopped for me when I was there. It was a parallel line of my life. Because it was not possible to connect the life I led over there and my life here. I used to meet a completely different kind of people, I used to do a completely different things. At the beginning I made myself a two-year holidays, that was also a kind of a child’s approach. Then I started to work and it was amazing because it made me understand that you can always start from scratch at a new place. That it’s hard – you realize what migrants go through – but when you make it, it gives you a lot of faith in yourself.“

„After the eight years I thought that I hadn’t settled some things in my life around here and so I came back. I don’t know how other people experience it but I have found that I go through all kinds of life cycles. A periods of four, five or eight years after which a certain turn comes. Now I’ve been in Prague for eight years already and once again I’ve started to think about a change. But due to my previous experiences, I’m not afraid of new things. Maybe I would want to live in a more nomadic way, maybe I would want to live closer to nature, I don’t know. I was telling it to somebody recently and he asked me: ‚And what will you do?‘ I said: ‚I don’t know.‘ ‚That’s too bad, isn’t it?‘ But I think it’s the other way around, that it’s great that I don’t know. Because if I knew, it wouldn’t be anything new. Such things are hard to plan out. You always have to leave something behind so that the new can come.“


HOPRG_2088a

„Mám pocit, že tu dnes zažíváme to, co zažívali v Západním Německu v 60. a 70. letech: Lidé nacházejí své zakotvení, svůj smysl, v majetku. Ale s tím je to tak, že před barákem máte auto za milión a zoufáte si, že za barákem ještě nemáte bazén. Vnímám, že dnes jsou lidé v různých životních rozhodnutích nezodpovědní. Něco studují a neví, jestli ten obor budou dělat, jestli ho vůbec chtějí dělat, jestli u toho vydrží. Já jsem byl doktor od momentu, kdy mě na medicínu pustili. Neuměl jsem si představit, že bych dělal něco jiného. Ale uvědomuji si, že v něčem jsme to tehdy měli jednodušší. Dnes není lehčí život, než byl za nás. My jsme měli od komoušů všechno naplánované a všichni jsme se v tom naučili nějakým způsobem plavat. Mladí lidé v současnosti mají daleko víc možností, ale také pro ně existuje daleko víc svodů. Vede to, mám pocit, k tomu, že se nezamýšlejí nad svou budoucností, nad svým zakotvením: Proč žiju? Jak žiju? Co po mě zůstane? Jaký je můj úkol? Propánakrále, přeci tu nejsme jen proto, abychom plavali v bazénu a pak jednou škytli a zůstali ležet.“

„Já jsem našel své zakotvení ve víře. I díky tomu jsem měl pevné postoje. V nemocnici se o mně od začátku vědělo, že mě nebudou lákat do strany. Vždy, když se probíral můj případ, tak řekli: ‚Tomu ani neříkejte, to je zbytečné!‘ Věděl jsem, že se nikdy nemohu stát primářem. Na začátku, kdy jsem se ještě o něco pokoušel, si mě vždy zavolal takový slušný komunista a říkal mi: ‚Pane doktore, snažíte se zbytečně, vám prostě nesmí být věřeno.‘ Tak to vždy řekl. A tak jsem byl například zástupce jedné primářky, příšerné komunistické krávy, členky obvodní partaje. Měla ‚čest‘ starat se o zasloužilé komunisty, já měl na starost plebs. Ale ti komouši brzy pochopili, že já toho umím daleko víc než ona, a tak se začali hromadně stahovat ke mně. A bylo zle.“

„Můj první primář byl úžasný člověk, takový anglický gentleman. Ale žil v rozloučeném manželství, nepraktikoval žádnou víru a nebyl smířený s Pánem Bohem. Jednou jsem měl v nemocnici noční službu, ráno jsem měl jít domů, ale najednou nebyl nikdo, kdo by tam na další noc zůstal. Ale říkal jsem si, že mě se to netýká. Jednak jsem za sebou jednu noční měl, a také jsem měl ‚objektivní důvod‘ – ten večer jsem měl mít zkoušku svého klavírního tria. Najednou telefon, odřekl mi jeden muzikant, a během hodiny mi odřekl druhý. A tak jsem nakonec v nemocnici zůstal. Pan primář na tom v té době už zdravotně nebyl dobře a odpoledne se mu velice přitížilo. Pořád jsem tehdy přemýšlel, že bych ho rád s Bohem smířil, a tak jsem za ním tiše šel a zeptal se ho: ‚Pane primáři, nechtěl byste si s někým promluvit? Znám jednoho výborného kněze.‘ A on byl najednou pro. Tak jsem to všechno rychle zařídil, kněz přišel, krásně ho připravil na smrt a on nakonec umíral jako svatý člověk. Překrásně. Celý se rozzářil, ještě si mne zavolal a děkoval mi. Se všemi se s námi rozloučil a umřel. A teď – opravdu se dá říci, že to všechno byla jen náhoda? Zažil jsem podobných situací několik, vždy utvrzovaly mou víru. Víru v to, že tu opravdu jsme jako figurky na šachovnici, a že nás shora řídí někdo daleko inteligentnější a schopnější, někdo, kdo to s námi myslí strašně dobře. Chápal jsem, že náš život má smysl pouze tehdy, když tu po nás něco hezkého a laskavého zůstane.“

/

„I have a feeling that our society have been going through the same thing that Western Germany experienced in 1960s and 1970s: People find their anchor, the meaning of their life, in wealth. But the thing with possessions is that when you have a car that costs a million in front of your house, you still despair that you don’t have a pool in the backyard. I see that people today are not responsible in their life decisions. They study something without knowing if they will pursue a career in that field, if they even want to, if they can hold onto that. I was a doctor from the moment they admitted me to the Faculty. I couldn’t imagine doing anything else. But I realize that our situation was more simple in some sense. Life today is not easier than how it was when we were young. Communists had planned everything out for us and we learnt how to navigate ourselves in the system. Today’s young people have much more opportunities but there’s also much more temptations. This leads, I believe, to the situation when they don’t think much about their future, about what’s their anchor: Why do I live? How do I live? What do I leave behind? What’s my purpose? Good gracious, we’re not here only to swim around in a pool, to wait till our heart stop beating one day and to be gone.“

„I’ve found my anchor in faith. It was one of the reasons why I had a firm stance in many things. In the hospital, everyone knew from the beginning that I wouldn’t join the Communist Party. Every time they talked about my case, somebody said: ‚Don’t even bother asking him, there’s no point!‘ I knew that I couldn’t become a head of department. At start, when I was still trying to achieve certain things, a very polite communist always asked me to come and told me: ‚Doctor, your effort is useless, you simply cannot be trusted.‘ That’s how he always put it. And so, for example, I was a deputy to a female head of department who was a terrible communist swine, a member of a local party organisation. She had the ‚honor‘ to take care of meritorious members of the party and I used to take care of general population. But it didn’t take long before the communists realized that I was much more skilled and knowledgeable than she was and a lot of them started to come to me. She didn’t like that.“

„My first head of department was an amazing man who acted like an English genleman. But he lived in a separated marriage, he didn’t practise any faith and he was not reconciled to God. One day I had a night shift at the hospital and in the morning I was supposed to go home. But suddenly there was nobody who would take the next shift. I thought it didn’t concern me. I had the previous night shift and there was also another ‚objective reason‘ – I had a rehearsal of my piano trio in the evening. But suddenly a phone rang, one of the musicians canceled and within an hour, the second one did too. And so in the end I stayed in the hospital. The senior doctor was not in a good shape and during the afternoon, his health condition worsened. The thought of reconciling him with God had been on my mind so I quietly went to him and asked: ‚Doctor, do you want to talk with someone? I know a great priest.‘ And suddenly he agreed. I quickly arranged it, the priest came and prepared him very nicely for the coming death. He was dying like a saint. In a truly beautiful way. He was all brightened up, he called me and thanked me. He said goodbye to everyone and he died. And now – can we really say it was all a coincidence? I lived through several of similar situations, they always strenghtened my faith. A faith that we are just figurines on a chessboard, that there’s somebody up there who leads us. That this being is much more intelligent and capable and that it has a very good intentions with us. I’ve always understood that our life has a meaning only when there’s something nice and kind that remain after us.“


HOPRG_2085a

„I like the blue colour. I’m from Canary Islands, there’s blue all around. When I was a child I used to take pictures of flowers, trees and houses from the bottom – so that there would always be the blue sky. Sea is also somehow blue. And most of the things at my home are blue. I feel that the colour gives me a peace of mind, it helps me to relax. Once I went to France and saw the vast lavender fields – all blue. It was so exciting for me! As I stood there, I had a feeling that my mind was out of my body. There was nothing that existed. It’s very difficult to empty one’s mind, not to think about anything, but at that moment I felt just that. I was immersed in blue. I think if we brought an alien to Earth and asked him ‚which colour do you like?’, I’m sure he would say: ‚The blue colour is the best colour!’“

/

„Mám rád modrou barvu. Pocházím z Kanárských ostrovů, kde je modrá všudypřítomná. Když jsem byl malý, tak jsem vždy fotil květiny, stromy a domy zespodu – tak, aby na fotkách byla i modrá obloha. O moři se také dá říci, že je modré. A většina věcí, které mám dnes doma jsou modré. Cítím, že mi ta barva dodává klid, že mi pomáhá se uvolnit. Kdysi jsem jel do Francie a viděl ohromná levandulová pole – celá modrá. To pro mě bylo úžasné! Stál jsem tam a měl pocit, že má mysl opustila mé tělo. V ten okamžik nic neexistovalo. Vyprázdnit svou mysl, nemyslet vůbec na nic, je velice obtížné, ale přesně tak jsem se tehdy cítil. Byl jsem ponořený v modré. Jsem přesvědčen, že kdybychom na Zemi dotáhli mimozemšťana a zeptali se ho, jaká barva se mu líbí, tak by odpověděl: ‚Modrá barva je ta nejlepší barva!‘“


HOPRG_2082a

„Jsem původem z Ruska, ale táta zde dostal práci, a tak jsem v jedenácti letech přijela do Prahy. Myslela jsem, že to bude jen na pár let, brala jsem to jako takový výlet. Ale domů jsme se už nikdy nevrátili. Dnes proto moc nevím, kam patřím. Vždy jsem se považovala za Rusku, stále se tak cítím, ale zároveň mám hrozně vřelý vztah k Praze. Cítím se tady bezpečně. Přijde mi, že zatímco velká města jako Moskva, Londýn či Paříž v sobě mají určitou agresivní energii, která lidem dává pocit, že musí neustále někam běžet, něco dělat, něčeho dosahovat, a že si nemohou na chvíli jen tak sednout a na všechno se vykašlat, tak Praha k tomu vyloženě vybízí. Možná až moc. Ale mně to vyhovuje, vůbec mě neláka někam se stěhovat. Nikdy bych o sobě neřekla, že jsem Češka, ale kdykoliv klidně řeknu, že jsem Pražačka.“

/

„I come from Russia but my father got a job here and so I moved to Prague at the age of eleven. I thought it would be only for a couple of years, I considered it a kind of a trip. But we never returned back home. So today I’m not really sure where I belong. I always considered myself Russian, and I still do, but at the same time I have a really passionate feeling about Prague. I feel safe around here. It seems to me that whereas big cities like Moscow, London or Paris have a certain aggressive energy in them that makes people feel like they constantly need to run somewhere, do things and achieve something, like they cannot just sit down for a while and not bother about anything for a while, Prague is a city that invite people to do just that. Maybe it’s even too much like that. But it suits me, I’m not tempted to move anywhere else at all. I would never say that I’m Czech but I’ll never hesitate to call myself a Praguer.“


HOPRG_2078a

„Lidský věk se neustále prodlužuje, ale stáří by se mi líbilo jen tehdy, pokud by byl starý člověk absolutně zdráv. Protože být stará a mít bolesti zad a kostí, mít po těle těžké alergie, kulhat, mít páteř ve stavu zralém na operaci, to za moc nestojí. Také už mi skoro všichni zemřeli, zrovna si v kabelce nesu parte jedné z mých posledních přítelkyň. Muž mi zemřel už dávno a děti jsem neměla. Beru deset a půl tisíce, žiju v jednopokojovém bytě, ale musím si na něj brát sociální příspěvek. Já jsem měla určité vzdělání, celý život jsem pracovala, a tak jsem doufala, že toho se nedožiju. Ale mám báječné lékaře, jsem v jejich rukou. Teď jdu zrovna od doktorky. Říká mi, ať si gratuluji, že ještě žiju. Je to moje kamarádka, tykám jí, a tak jsem jí odpověděla: ‚Ale ty si neuvědomuješ, že nejhůř je na tom vždy ten, kdo zemře jako poslední.‘“

/

„Life expectancy is getting higher but I would like the old age only if the old person is absolutely healthy. Because to be old and to have a back pain and a bone pain, allergies all over the body, to walk with a limp and to have a backbone in need of a surgery, that’s not very good. Also, a lot of my friends have died, there’s a death notice of one of my last friends in my bag. My husband died long time ago and I never had any children. My retirement pension is ten thousand crowns, I live in a studio but I need a housing benefit to pay for it. I’m an educated person, I worked all my life, I hoped not to live long enough to experience this. But I have fabulous doctors, I’m in their hands. Just now I’m on my way from a doctor. She says that I should be happy that I’m still alive. She’s my friend and so I said to her: ‚But you don’t realize that it’s always the worse for the person who dies as the last one.“


zhasni_9_3_hop

(3/3) „S odvykáním jsem začal v době, kdy můj penis v podstatě nefungoval. Potřeboval jsem velmi intenzivní stimuly z pornografie. Přestal jsem koukat na porno a po čase jsem začal mít ranní erekce. Po dalším čtvrtroce jsem začal mít erekci při vlastní masturbaci bez porna. Asi po devíti měsících jsem začal mít kontakt se ženami, měl první sex na viagře. Po roce první sex bez viagry. Konečně jsem měl jistotu, že to je všechno v mé hlavě, že nemám fyzický problém. Ale stále jsem vůbec nevěděl, jaká je moje opravdová sexualita, jak sex v reálném životě probíhá, a tak jsem jen aplikoval to, co jsem viděl v pornu. První, co mi nabíhalo, když jsem někde viděl nějakou holku, bylo, jak bych ji ošukal. Porno lidi vede úplně špatným směrem. Kluk si potom myslí, že je správné plácat při sexu do holky tak, aby to co nejhlasitěji pleskalo, a očekává, že ona u toho bude křičet. Holky si pod vlivem porna myslí, že je normální a že se očekává, že na prvním rande klukovi vykouří péro. Ženy, které jsem potkával, mi často říkaly, že je nikdy žádný chlap neudělal, a tak jsem do nich bušil jak o život. A taky je neudělal. Jelikož můj mozek byl roky sledování porna naprogramovaný na stimulaci pixely, tak se mi třeba stávalo, že mi přítelkyně prováděla orální sex, mně to nic nedělalo, a tak abych se vzrušil, jsem musel myslet na svoje oblíbené scény z porna.“

„Začal jsem se vzdělávat, poznávat zajímavé a inteligentní lidi. Dostal jsem se do komunity ‚pickuperů‘ a to mi převrátilo život. Lidé okolo mě to vnímají negativně, ptají se mě: ‚Jak se můžeš učit, jak sbalit, tedy zmanipulovat, holku?‘ Ale já to vnímám jako proces zlepšování sebe sama, způsob, jak se snažit objevit nejlepší verzi sebe sama. Je to pro mě způsob, jak se stát natolik dobrým, abych byl pro ženy atraktivní. Uvědomil jsem si, od čeho všeho mne porno drželo. Pochopil jsem, že můžu žít takový život, jaký já chci. Začal jsem hrát na piano, začal jsem dělat thaibox. Začal jsem dělat věci, které chci, a nakonec jsem začal potkávat ženy, které jsem chtěl. Nechci se chlubit, ale chodil jsem od té doby i s ženskou, která vypadala jako modelka z plakátů. Ale zároveň jsem pochopil, jak říká Arnold Schwarzenegger, že člověk by měl něco vracet světu. Uvědomil jsem si, že pornografie je jediná oblast, kde mám nějaké vědomosti a zkušenosti, a tak jsem založil webovou stránku a diskuzní fórum zivotnapornu.cz. I proto, že žádný sexuolog, byl jsem u tří, žádný psycholog, byl jsem u dvou, ani žádný jiný doktor mi nedokázali nic říct ani poradit, když jsem se jim přiznal, že na porno hodně koukám. Proto dnes cítím povinnost dostat ty informace mezi kluky – já jsem dostal počítač ve čtrnácti letech, dnes děti s internetem vyrůstají v podstatě od narození. Neříkám, že by se porno mělo zakázat. Ale lidé by měli vědět, že si na pornu můžou vybudovat závislost. A že to je věc, která je drží přikované na jednom místě.“

/

„I started with my addiction treatment at the time when my penis was basically dysfunctional. I needed a very intensive stimuli from pornography. I stopped to watch porn and after a while I started to have morning erections. After next three months I started to have erection while masturbating without porn. After nine months I started to have contacts with women, to have my first sex on viagra. After a year I had my first sex without viagra. Finally I was certain that everything was only in my head, that I didn’t have a problem of a physical nature. But I still had no clue about my true sexuality, about how a real-life sex looks like. And so I used to apply the things I saw in porn. The first thoughs I had when I saw a girl was how I would fuck her. Porn leads people in a completely wrong way. A boy then thinks that it’s right to spank a girl during sex so that the sound of it is as loud as possible, and he expects her to scream. Girls, under the influence of porn, think that it’s normal and expected of them to give a boy a blowjob at first date. Women that I met at this time used to tell me that no man has given them an orgasm. And so I banged them as hard as I could and didn’t give them orgasm neither. Since my brain had been programmed by the years of watching porn to be stimulated by pixels, it used to happen to me that my girlfriend was giving me an oral sex, I didn’t feel aroused by it and so to get turned on I had to think about my favourite porn scenes.“

„I started to educate myself, I met a lot of interesting and intelligent people. I got into a community of pickupers and that have changed my life. People around me see that in a negative way and ask me: ‚How can you learn how to seduce, in other words manipulate, a girl?‘ But I see that more as a process of self-improvement, a way how to find the best version of yourself. A way how to become so good that I will be attractive to women. I realized an existence of all the things that porn used to hold me from. I understood that I can live the way I want. I started to play pian, I started to do thaibox. I started to do things that I wanted to do and I started to meet women that I wanted. I don’t want to boast but since this time I have dated a woman that looked just like a model from a fashion ads. But at the same time I also understood, as Arnold Schwarzenegger says, that one should give back something to the world. I realized that pornography is the only thing in which I have some knowledge and experience and so I founded a website and discussion board called zivotnapornu.cz. I did it also because no sexologist, and I had visited three of them, no psychologist, I had visited two, nor any other doctor was able to tell me anything when I disclosed to them that I watched a lot of porn. That’s why I feel a responsibility to get the information to young boys – I got my first computer at fourteen, today’s children basically grow up with it since they’re born. I don’t say that porn should be banned. But people should know that they can become addicted to it. And that it’s something that keeps them stuck at one place.“

__

Rozhovor přes Skype. Příspěvek je součástí závěrečného tématu projektu Zhasni nazvaného „Posedlost sexem“. Vznikl ve spolupráci s webem www.zivotnapornu.cz

/

A Skype interview. The post is a part of the last episode of Zhasni project that’s called „Sex obsession“. The post was created in cooperation with www.zivotnapornu.cz


zhasni_9_2_hop

(2/3) „Já pocházím z velmi normální, fungující rodiny, kde se máme rádi. Máme samozřejmě své problémy, ale pořád jsem si říkal: ‚Jsem úplně normální člověk, průměrně, možná trochu nadprůměrně inteligentní, mně se nic nemůže stát.‘ Ale zatímco na cigaretách máte varování, že způsobují závislost, a o alkoholu to každý ví, tak mně nikdo nikdy neřekl, že člověk může být závislý na pornografii. Ale bylo to tak. Bylo mi jednadvacet a masturboval jsem i šestkrát denně. Ráno, dvakrát, třikrát v průběhu učení a pak ještě večer před spaním. Stalo se to natolik součástí mého života, že jsem třeba zjistil, že bez toho nemůžu usnout. Bylo to nejšílenější období mého života. Dva roky jsem tápal ve tmě. Nevěděl jsem, jestli jsem blázen, jestli mám nějakou psychickou dysfunkci. Jeden z příznaků závislosti na pornografii je porucha erekce. Člověk je závislý na extrémních stimulech a reálná žena už ho nevzrušuje. Měl jsem deprese, měl jsem úzkosti, paniky.“

„Mám dnes takové své konspirační teorie – že porno, podobně jako alkohol či televize, je způsob, jak lidi udržovat v otupělém stavu. Dnes vnímám, že jsem od svých čtrnácti do dvaadvaceti promrhal svůj život. Seděl jsem u počítače a masturboval. Pro muže je sexuální energie akcelerátor, něco, co ho nutí dosahovat různých věcí. Když má orgasmus, tak se své sexuální, ale i vnitřní energie zbaví, protože je to energeticky náročná věc. A pak už nemá žádnou vnitřní motivaci něco dělat, čehokoliv dosahovat. Jít sportovat, zdokonalovat sebe sama, zdokonalovat své prostředí. Dnes pornografii vnímám jako únik od reality pro smutné lidi. Závislost na pornu je jako jakákoliv jiná závislost. A má i podobný průběh. Stejně jako se začíná s jedním pivkem, abychom se opili, a po čase jich na to potřebujeme deset, tak u pornografie nám na začátku stačí video s bikinami na YouTube a pak to přechází od normální erotiky přes ‚amatéry‘, tvrdší porno, různé ‚kinky‘ věci – plácání, bondage – až k různým vyloženým podivnostem. Vše, co si představíte – shemales, tvrdé sado-maso. Tohle přitom vůbec není moje sexualita. Kdybych to viděl v reálu, tak to se mnou vůbec nic neudělá. Ale stejně jsem si to v té závislosti pouštěl. Mnohokrát jsem zažil, že jsem se u toho udělal, a hned jsem si říkal: ‚Do hajzlu, na co to sakra koukám? Vždyť tohle nejsem já!‘ Byl jsem sám sebou znechucený. Byl jsem mladý kluk, chtěl jsem mít sex, a najednou jsem koukal na tyhle různé zvěřiny a přemýšlel, co se mnou je. Nevěděl jsem, jestli jsem homosexuál, jestli se mi líbí sado-maso, jestli se mi líbí holky s penisem. Byl jsem ztracený člověk.“

„Jednoho dne jsem narazil na stránky o závislosti na pornografii a zjistil, že různé věci, které jsem prožíval, prožívá spoustu jiných kluků. A uviděl jsem, že z toho existuje cesta ven. Přestat sledovat porno je ale neuvěřitelně těžké. Neuvěřitelně. Na začátku je úspěch, když se člověk nekoukne tři dny. Týden je obrovský úspěch. Jelikož to závislý člověk dělal strašně dlouho, tak to má spojené s plno věcmi ze svého života. A když máte špatný životní styl a sedíte celý den doma před počítačem, kde jste si celé ty roky honil pinďoura, tak máte ty spouštěče všude. Je to už jen poloha těla – sedíte u počítače v poloze, ve které jste prožil několik stovek orgasmů. Musel jsem proto překopat celý svůj život.“

/

„I come from a very regular and functional family where people like each other. We obviously do have our problems but I still thought: ‚I’m a regular guy of an avarage or slighty above avarage intelect, nothing can happen to me.‘ But whereas cigarette packs include a warning sign and everybody knows that alcohol is addictive, nobody ever told me that you can become addicted to pornography. But that was what happened to me. I was twenty-one and I used to masturbate even six times a day. In the morning, twice or three times during studying and before I went to bed at night. I had became a part of my daily routine, to the point that I found out that I couldn’t fall asleep without it. It was the most crazy period of my life. For two years I groped around in the dark. I didn’t know if I was crazy, if I had a mental disorder. One of the signs of porn addiction is an erectile dysfunction. One gets addicted to extreme stimuli and a real woman doesn’t turn him on anymore. I had depressions, I had anxieties, panic attacks.“

„Today I have my conspiracy theories – that porn, similarly to alcohol or television, is a way how to keep people in a numb state. Now I see that from the age of fourteen til age of twenty-two, I wasted my life. I was sitting down behind a computer screen and I masturbated. For a man, sexul energy is an accelerator, something that makes him achieve all kinds of things. When he has orgasm, he release his sexual energy and also energy in general, since it’s energy-consuming. But then he has no inner motivation to do anything, to achive anything. To go do a sport, to improve himself or his surroundings. I see pornography as an escape from reality for a sad people. And porn addiction is just like any other addiction. And it also has a similar course. Just like we start with one beer to get ourselves drunk and after a while we need ten of them, with pornography we need only a bikini YouTube video in the beginning and then we go from a regular erotic videos, ‚amateurs’, hardcore porn, all kinds of kinky stuff – spanking, bondage – all the way to various odd things. All you can imagine – shemales, hardcore sado-masochism. And that’s not even my sexuality, at all. If I saw that in reality, I wouldn’t feel a thing. But still, when I was addicted, I used to watch that. Many times I experienced that I came while watching it and immediately I thought: ‚What the hell am I watching? That’s not me!‘ I was disgusted by myself. I was a young guy, I wanted to have sex, and there I was watching these monstrosities and thinking what was wrong with me. I didn’t know if I was a homosexual, if I liked sado-masochism, if I liked girls with penises. I was a lost man.“

„One day I found a website about porn addiction and I realized that many other boys experienced the things I was going through. And I understood that there was a way out of it. But to stop to watch porn is unbelievably hard. Unbelievably. In the beginning, not watching it for three days is a success. A week is a huge success. Since the addicted person has been doing it for a very long time, it’s connected with many things in his life. And when your lifestyle is bad, when you spend all days sitting behind a computer where you’ve been jerking off for all those years, the triggers are everywhere. It’s even in the position of a body – you sit behind a computer in the position in which you’ve experienced hundreds of orgasms. That’s why I had to completely reorganize my whole life.“

__

Rozhovor přes Skype. Příspěvek je součástí závěrečného tématu projektu Zhasni nazvaného „Posedlost sexem“. Vznikl ve spolupráci s webem www.zivotnapornu.cz

/

A Skype interview. The post is a part of the last episode of Zhasni project that’s called „Sex obsession“. The post was created in cooperation with www.zivotnapornu.cz