Powered by Seat

HOPRG_2146a

„Na jaře jsme odmaturovali a naše parta se rozpadla. Chodili jsme na gympl v Lounech, byli spolu každý den, skoro každý večer, a teď je najednou někdo v Brně, někdo v Plzni, někdo v Hradci. Pár lidí je sice i v Praze, ale někteří dojíždějí, takže se stejně moc nevidíme. Je to docela na nic. Bylo nás sedm fakt skvělých kamarádů. Věděli jsme o sobě všechno. Když jsme ve škole psali písemky z němčiny, tak to byly skupinové práce – jeden měl tahák narvaný tu, druhý tady, jeden hlídal, další rychle opisovali. A po večerech jsme často popíjeli, co si budem povídat. Abychom vystřízlivěli, tak jsme spolu potom chodili nočním městem a jeden druhého doprovázeli domů. Bylo to super. Teď je to jiné – zprávy na Facebooku nenahradí, že spolu den co den sedíme ve škole a smějem se každýmu hlodu, co kdo řekne. Myslím, že kamarádství ze střední člověk ničím nenahradí. Na vejšce už je to jiné. Teď sedím na přednášce a lidi okolo ani pořádně nevnímám. Bavím se s nimi, ale snažím se to udržovat na takové základní úrovni – pobavit se o škole a pak zas jít. Ale nerada bych, aby to vyznělo, že už nechci žádný jiný kamarády. Chci. Jen si teď víc hlídám, s kým to hlubší přátelství navážu. Protože když takové lidi najdete a pak jsou najednou pryč, tak to bolí.“

/

„We graduated this spring and my bunch fell apart. We attended to a high school in Louny, we were together every day, almost every night, and suddenly now some of us are in Brno, some in Plzeň, some in Hradec Králové. Some people are in Prague but they commute so we don’t see each other much. It sucks. We were seven really great friends. We knew everything about each other. When we took a written exam in a German class, it was a collective work – one of us had a crib hidden over here, another one over there, one of us kept an eye on the professor, others were cribbing as fast as they could. And in the evenings, let me be honest, we were often drinking. To get sober, we used to walk through the town at night and we accompanied each other home. That was great. Now it’s all different – Facebook messanger cannot make up for sitting together in a class every single day and laughing at every silly joke. I think that the high-shool friendship cannot be replaced by anything. It’s different at the university. Now I sit at lectures and I don’t even notice the people around me. I talk with them but I try to keep the conversation at a basic level – to talk about school and then to go my way. But I don’t want it to sound like I don’t want friends anymore. I do. Now I’m just more careful with whom I will establish a more intense friendship. Because when you find such people and then they are suddenly gone, it hurts.“


hop_2

Kniha Humans of Prague vyšla 20.10.2017 v nakladatelství Labyrint, zvlášť česky (světle fialová obálka) a anglicky (lososová obálka). Obsahuje 370 stran příběhů lidí z pražských ulic, které jsem zaznamenal za poslední čtyři roky. Knihu najdete u svých oblíbených knihkupců nebo si ji můžete objednat přímo na stránkách nakladatelství:

Česky: http://www.labyrintshop.cz/art/humans-of-prague-cz/

Anglicky: http://www.labyrintshop.cz/art/humans-of-prague-en/

/

The book Humans of Prague! 370 pages of stories from streets of Prague. You can find it in your local bookstore or order it directly from Labyrint publishing house

Czech: http://www.labyrintshop.cz/art/humans-of-prague-cz/

English: http://www.labyrintshop.cz/art/humans-of-prague-en/


HOPRG_2145a

„Vždy jsem vyhledávala lidi, kteří jsou pozitivně naladěni. Abych tak pomohla své psychice, svému žití. Protože já jsem v sobě dříve dusila všechny problémy, trápila se sebemenšími maličkostmi. Všechno jsem v hlavě neustále probírala – co kdo řekl, co jsem řekla já, co si kdo myslí a nemyslí. Nedokázala jsem poslat nikoho do háje, nedokázala jsem někomu nevyhovět. Celý život jsem byla zdravý člověk, ale teď ke staří mě potkala rakovina. Během léčby jsem hodně zhubla, měla oslabenou imunitu a bylo mi dost ouvej. Ale naučilo mě to nedělat si starosti z kravin. Dnes cítím radost už jen ve chvíli, kdy slyším hezkou hudbu, když jdu do přírody, když si jdu zaplavat, když jdu na výstavu. Nedávno jsem vzala vnučku, dvanáctiletou žábu, na české impresionisty a viděla jsem, že je se mnou opravdu ráda. To je zkrátka radost. Víte, ono je dobré vidět i to, co prožívají druzí. V nemocnici jsem potkala jednu paní, která na tom tehdy byla hodně špatně. Vyprávěla mi o sobě a já viděla, že proti tomu, co ona zažívá, je můj život doslova rajský. Je rozvedená, měla tehdy také rakovinu, podstoupila transplantaci kostní dřeně, a má dospělou dceru, která je mentálně postižená a ještě slepá. Celý život se o ni bude muset starat. Ale kdybyste viděl, jak je pozitivní! Každou chvíli jsme se smály, vypravěly si vtipy a řechtaly se jak pominuté. Dodnes jsme v kontaktu, a tak z ní hodně té pozitivní energie čerpám. Je to takový řetěz – já čerpám z ní, a pak se vidím s jinou svou kamarádkou, která mi v poslední době říká, jak zas ona čerpá ze mě. Ze mě! To je bezvadný pocit, když o vás někdo takto smýšlí.“

/

„I’ve always been trying to stick around people who think positive. That way I wanted to help my psyche, my living. Because I used to suppress all my problems, I worried about every little thing. I used to think about everything all the time – what somebody said, what I said, what somebody thought. I couldn’t say no to anyone. I was healthy all my life but when I got older, I got cancer. I lost a lot of weight during the treatment, I had a reduced imunity and I felt very bad. But it taught me not to worry about silly things. Now all I need to feel joyful is to hear nice music, to go for a walk in the countryside, to go swimming or to go for an art exhibition. Some time ago I took my twelve year old granddaughter to a Czech impressionists exhibition and I saw that she was really happy to be with me. That’s a joy. You know, it’s good to see what other people are going through. In a hospital I met a woman who was not doing well. She told me about her life and I realized that compared to hers, my life was heavenly. She is divorced, also had cancer, underwent a bone marrow transplantation, and has a grown-up daughter who is mentally disabled and also blind. She will always have to take care of her. But if you could see how positive she is! We laughed all the time, we were telling jokes to each other and we laughed like crazy. We are still in contact and so I take a lot of the positive energy from her. It’s a chain – I take it from her and then I see another friend of mine who’s telling me lately that she takes it from me. From me! What a perfect feeling when somebody thinks about you this way!“


HOPRG_2144c

„Pro mě byly 80. léta zlatý časy. Dělal jsem v ČKD a mohl jsem si v pohodě dovolit jet na svatební cestu do Jugoslávie, ani jsem na to nemusel nějak zvlášt šetřit. Jo, také jsme na různé věci nadávali, také jsem v osmdesátém devátém věřil, že něco může být lepší. Ale že to půjde takhle blbým směrem, to mě nenapadlo. Uvědomil jsem si, že ten systém byl tehdy vlastně velmi sociální. Když někdo potřeboval pomoc, tak mu odbory pomohly. Měli i právní poradnu, zadarmo. Kdo vám poradí dnes, když nemáte peníze? Jezdili jsme na odborářské rekreace a hlavně byla jistota, že člověk měl práci. Sice možná nebyly nějaké super výsledky, ale dalo se v klidu žít. Dnes mají lidé hrozný strach, že o práci přijdou. Je to vidět, jak jsou vystrašení. Ale pak už tolik nežijou, pořád se jen stresují a pracují. Jo, je tu část lidí, kteří jsou na tom dnes líp, to je fakt, ale kupní síla hodně lidí mého věku je malá. Vemte si, že já jsem tenkrát v ČKD bral tři tísíce a za bydlení dával pět set, jednu pětinu. Dnes zaplatím polovinu. A co pak nakoupíte? Moc mi toho nezbyde, nikam nemůžu, jen lítám po slevách.“

„Když se začaly v 90. letech rozprodávat a rozkrádat fabriky a odborářský majetek, tak jsem si říkal, že je něco špatně. Vemte si nejsilnější ekonomiky v Evropě, Francii a Německo. V těhle zemích jsou velké odbory, které dokážou být politikům silnou opozicí. Když se jim něco nelíbí, tak jdou stávkovat. A u nás? Odbory jsou dnes slabé. Když tady někdo pohrozí stávkou, tak mu nadávají, že chce zničit systém. Tak to ani být nemusí, ale plno věcí je tu zkrátka špatně. Když mi bylo padesát, tak už mě nikde nechtěli, a tak jsem se dalších deset let živil po brigádách. Kolikrát se mi stalo, že mi zaměstnavatel nedal výplatu: ‚Musíte počkat!‘. Ale to, že člověk pak nemá na nájem, který mu samozřejmě nikdo neodpustí, to nikoho nezajímá. A když se ozvete, tak vám řeknou: ‚Tak si běž!‘ Ale to nemůžete, protože jinak byste ty peníze už nikdy neviděl. Jako jedinec s tím nic neuděláte, jste pořád ten dole: ‚Buď budeš makat, nebo letíš!‘ Jo, máme dneska svobodu slova, je fakt, že o politikovi dnes můžete říkat, co chcete. Ale zkuste dnes být dělník a dovolte si postěžovat na zaměstnavatele.“

/

„For me, the 1980s were a golden era. I worked in ČKD and I could easily afford a honeymoon in Yugoslavia, it was not even hard to save money for that. Yeah, we also scolded at many things, in 1989 I also believed that some things could get better. But I didn’t know it would follow such a stupid way. I realized that the system was in fact very socially-oriented back then. When somebody needed help, the labor union helped him. They even had a legal counseling, free of charge. Where do they advise you nowadays, when you don’t have money? We used to go to union’s vacation facilities and the main thing was that every person had a certain job. Maybe the results weren’t so special but one could live easily. Today, people are full of fear, they are afraid of losing their job. I can see how scared they are. But it means that they don’t live so much, they just stress themselves and work all the time. Yeah, there are some people who are doing better now, that’s true, but the buying power of a lot of people of my age is low. I used to get 3000 crowns in ČKD and I paid 500, one fifth of the amount, as a rent. Now I pay a half. And what can you buy with the rest? I’m not left with much, I can’t travel anywhere, I just run around to buy discounted food.“

„When factories and labor union properties started to get robbed and sold off in the 1990s, I could feel that something was wrong. Just look at the strongest European economies, France and Germany. In these countries there are strong unions that are able to be a strong opposition to politicians. When they don’t like something, they go on strike. And here? The labor unions are weak. When somebody threatens with going on strike, people call him names and say that he wants to destroy the system. It doesn’t need to be the case but simply put, a lot of things are wrong around here. When I turned fifty, nobody wanted me to work for them anymore and so I used to do temporary jobs for the next ten years. It happened to me many times that my employer didn’t give me my salary: ‚You have to wait!‘ They didn’t care that it meant that I didn’t have enough money to pay my rent with. Nobody obviously pardons that. And when you try to stand for youself, they tell you: ‚Go then!‘ But you can’t do that because you would never see the money they owe you. If you are alone, you can’t do anything with that, you’re always the one on the bottom: ‚Either you will work or you are fired!‘ Yeah, we have the freedom of speech now, it’s true that you can say anything about a politician. But try to be a workman and dare to complain about your employer.“


HOPRG_2142a

„Současného manžela jsem poznala už na základní škole. Byli jsme spolužáci. Pamatuju, jak ve třídě seděl za mnou a bral mi z culíků sponky ve tvaru berušek. Nebo jednou mi v šatně vzal přezůvky a já musela jet domů ve cvičkách. Nakonec mě uhnal, v deváté třídě jsme spolu chvíli chodili. Měl krásné kudrnaté vlasy! Byl to první kluk, od kterého jsem dostala pusu. Jenže pak jsme šli každý na jinou školu, naše cesty se rozešly. Potkali jsme se až po třiceti letech, kdy nás společní známí pozvali na koncert. Hned jsem ho poznala. Zjistili jsme, že jsme oba dva rozvedení a že mezi námi hlavně pořád něco je. Jako by těch třicet let ani nebylo. Je to až taková červená knihovna, že? Navázali jsme tam, kde jsme skončili. Ale na jiné úrovni – předtím to byla láska dětská, teď už láska partnerská. A to už taková červená knihovna není. Takové příběhy většinou končí ‚vzali se, byli spolu štastní až do smrti‘. Já sice dnes také cítím, že náš vztah je trvalý, ale i díky našim předchozím manželstvím víme, že aby to tak skutečně bylo, tak se o to musíme každý den starat.“

/

„I met my current husband already in a primary school. We were schoolmates. He sat behind me in class and I remember how he used to take off ladybird clips from my ponytails. Once he took my slippers from a changing room and so I had to go home in gym shoes. But in the end he did win me over, in ninth grade we dated for a while. He had beautiful curly hair! He was the first boy who kissed me. But then we went to study at different schools and our paths parted. We only met after thirty years when our mutual friends invited us for a concert. I recognized him right away. We found out that we were both divorced and, mainly, that there was still something between us. It was as if the thirthy years didn’t even occured. It seems like a story from a romantic fiction, right? We followed up when we ended. But at a different level – it was a child love before, now it was a partner love. And that’s not such a ‚romantic fiction‘ stuff anymore. These stories usually ends with ‚they got married and lived happily ever after’. I also feel that our relationship will last but also thanks to our previous marriages we now realize that to keep it that way, we need to take care of it every single day.“


HOPRG_2143a

„Můj bratr byl o osm let starší než já, ale vždy mi přišlo, jako by mezi námi žádný věkový rozdíl nebyl. Byl takový interaktivní – malovali jsme si a pobíhali na chalupě po lese. Hrál na klavír, já zpívala ve školním sboru, a tak jsme si jednou pro babičku, která strašně milovala opery, připravili překvapení – píseň z opery Nabucco od Verdiho. Hodně nás to tehdy spojilo, byli jsme tým, dva měsíce dopředu to nacvičovali. V dospívání mě pak neustále doučoval matematiku a fyziku. Byl hrozně inteligentní, dal mi do života velmi široký rozhled. Pořád jsme si o něčem povídali, i potom, co jsem se ve dvaceti letech odstěhovala do Londýna.“

„Den, kdy se to stalo, mi volali rodiče. Byl to zdravý člověk, nikdy jsme se nedozvěděli, jestli měl nějakou vadu se srdcem, ale v osmatřiceti letech se mu zastavilo. Pro mě to byl naprostý šok. Vůbec jsem to nechápala. Cítila jsem dvojitý smutek, za sebe a za rodiče. Chtěla jsem jim to nějak ulehčit, ale nešlo to. Bylo to zkrátka těžké. Můj syn byl tehdy malý a musela jsem mu vysvětlit, že už nikdy strejdu neuvidí. Když jsem se po pár dnech vzpamatovala a přijela do Prahy, tak jsem viděla jeho věci, jeho košile, a přišlo mi, že tu stále ještě byl. Že jeho duše ještě neodešla. Dnes věřím v to, že naše duše neumírá, ale vrací se sem v jiné podobě.“

„Po čase mi na něj zbyly jen samé dobré vzpomínky. Kdykoliv jsem přijela do Čech, tak mi bylo veselo. Protože jsem mu tady byla blíž. A přijde mi, že jsem se od jeho smrti hodně změnila. Začala jsem přemýšlet o tom, jak jsme tady na světě krátce a o tom, jak bychom ten čas měli vyplnit. Brácha je pro mě dodnes takový morální kompas. I když tady není, tak si vždy říkám, jak by se v určité situaci zachoval, co by mi na to řekl. Pamatuju si, že byl vždy hodně zodpovědný a laskavý. Všichni si ho chválili, byla jsem na něj strašně pyšná. Protože on všem pomáhal, už jako kluk. Mě by to tehdy osobně vůbec nenapadlo, ale on třeba chodil různým starým babičkám, našim sousedkám, nakupovat. Nic za to nedostával – jen se prostě zašel zeptat, jestli něco nepotřebují a ony zrovna potřebovaly. V dospělosti pracoval jako daňový poradce, lidé se ho neustále na něco ptali a on za to nic nechtěl. Když o tom dnes přemýšlím, tak mi přijde, že jsem dřív žila dost povrchně. Ne ve smyslu, že by mě zajímal jen konzum, jen věci a bohatství, ale tolik jsem si nevšímala lidí okolo mě. Měla jsem své známé, své kamarády, svou rodinu, ale cizí lidé mě moc nezajímali. Tady v sousedství, kde dodnes žijí moji rodiče, například bydlí paní, která má roztroušenou sklerózu a chodí si sama nakupovat. Já ji před pár lety potkala ve chvíli, kdy hodně kulhala. Poprosila mě, jestli bych ji neodvedla do obchodu a cestou mi o sobě a svých problémech vyprávěla. A mně dnes přijde naprosto přirozené pomoci. Dříve bych to možná udělala také, ale nejspíš bych si říkala, jak mi ti lidé berou můj čas. Každopádně bych to s ní tolik neprožívala. Dnes se cítím být daleko víc propojená s celým světem, se všemi lidmi. U té paní mi tehdy připadalo, že její problém je i můj problém.“

/

„My brother was eight years older but it always seemed to me that there was no age difference at all. He was very interactive – we used to draw and run around in the forest. He played a piano, I sang in a school choir and so once we prepared a suprise show, a piece from Verdi’s Nabucco, for our grandma who loved opera. It really united us, for two months we were rehearsing, we were a team. When I was growing up, he used to tutor me in maths and physics. He was very intelligent, he made me aware of many different things. We always talked a lot, even after I moved to London at the age of twenty.“

„My parents called me on the day it happened. He was a healthy man, we were never told if there was something wrong with his heart but when he was thirty-eight, his heart stopped. It was complete shock for me. I couldn’t understand what had happened. I felt a double sadness, for me and also for my parents. I wanted to make things easier for them but it was not possible. It was hard. My son was little back then and I had to explain to him that he will never see his uncle again. When I pull myself together after few days and I flew to Prague, I saw his things, his shirts, and it felt like he was still here. As if his soul hadn’t left. Now I believe that our souls don’t die but come back to the world in a different form.“

„After some time all that was left were good memories. Every time I came back to Czech republic, I felt happy. Because I was closer to him around here. And it seems to me that I’ve changed a lot since his death. I started to think about our short time here on Earth, about the way we should fill our time. My brother still represents a moral compas for me. Even though he’s not here anymore, I always think how he would react in various situations, what he would say. I remember that he was always very responsible and kind. Everybody spoke highly of him, I was very proud of him. Because he was helping everybody, already as a boy. I wouldn’t have thought about it but he used to help many grandmas from our neighbourhood by going grocery shopping for them. He never got anything for that – he just went to ask them if they needed anything and they just did. Later he worked as a tax advisor, people kept asking him something and he didn’t want anything in return. When I think about myself now, it seems to me that I lived in a very superficial way before. I don’t mean it in a way that I lead a consumer life, that I was interested only in being rich, but I didn’t pay that much attention to people around me. I had my acquintances, my friends, my family, but I didn’t care that much about strangers. There is a woman who lives in this neihborhood, where also my parents still live, who has a multiple sclerosis and does her shopping on her own. I met her a few years ago when she was limping a lot. She asked me if I could help to escort her to the store and she told me about her and her problems during our way. And to me nowadays, it seems perfectly natural to help. Maybe I would have done that even before but I would have probably thought that people took my time. I certainly wouldn’t sympathize with her all that much. Now I feel to be much more connected to the world, to all the people. With this woman back then, I felt that her problem was also my problem.“


HOPRG_2140a

„Hodně přemýšlím o tom, co dál se svým životem. Do roku 2008 jsem byla zaměstnaná ve velké korporátní firmě. To mě sice živilo, ale moc neuspokojovalo. A tak jsem se vydala na volnou nohu. Cítila jsem, že mě naplňuje fotografie a také vedení terapií, které jsem v minulosti sama podstoupila. Začala jsem u terapií na bázi regresí, kdy se člověk vrací do nepříjemných událostí svého života a čistí si je v sobě. Po čase jsem ale viděla, že i v těch regresích se lidé cyklí, že je jejich hlava nepouští dál. A tak jsem se dostala k terapiím založeným na dýchání. Přijde mi, že to je technika, která jde do větší hloubky, je schopná z člověka, z jeho těla, vytáhnout víc. Jedné mé kamarádce například zemřel tatínek, nevyplakala se, a při tom dýchání se jí ta situace vrátila a ty slzy přišly. Naše hlava nás často blokuje a tělo je moudré. Přestože jsem se předtím na mentální úrovni snad deset let zabývala různými svými problémy, tak hned při prvním takto vedeném dýchání jsem viděla, kolik věcí v sobě stále zadržuji. Vždy jsem si říkala: ‚Musím vydržet všechno nepříjemné, co se mi děje. Nemůžu dát najevo, že je mi něco líto. Já to vydržím, všechno to ustojím!‘ Dýchání vás vede do hloubky – propojujete se s různými částmi těla, které na to nějak samovolně reagují. Mně se hned napoprvé celé tělo zkroutilo a do mojí hlavy přišla věta: ‚Tak už to všechno pusť!‘“

„Během té techniky jste ve speciální pozici a jste při vědomí, dýcháte zcela normálně. Ale někdo vás tím provází a dýcháte s otevřenými ústy. Dýchání je život. Když při těch terapiích lidi provázím, tak jim říkám, že jsme jako mořská vlna, která s každým nádechem přijímá život a všechny situace, které přináší, a s každým výdechem se životu odevzdává. Je to jakýsi rytmus – přijímám život, odevzdávám se životu. Nádech, výdech. Dnes si díky tomu více uvědomuji, jestli zrovna plně nadechuji nebo jestli v sobě mám nějaké obavy a můj dech je zkrácený. Před dvěma lety jsem se rozvedla a najednou jsem dostala paniku, že se neuživím, a tak jsem se před třemi měsíci nechala znovu zaměstnat. Ale v pondělí jdu do práce naposledy, dohodli jsme se se zamětnavatelem na ukončení po zkušební době. A mně se v ten okamžik paradoxně hrozně ulevilo. To byl můj poslední výdech. Teď přemýšlím co dál, čekám, až se znovu nadechnu.“

/

„I think a lot about what to do next with my life. Until 2008 I was an employee in a big corporation. I was able to sustain myself that way but I didn’t feel much satisfaction. And so I became a freelancer. There were activities that made me feel fulfilled – one was photography, other guiding therapies that I had myself undergone in the past. I started with regression therapies when you go back to unpleasant events of your life and cleanse it. But after some time I saw that people get lost even in the regressions, that their head didn’t let them go behind a certain point. And so I found therapies based on breathing. It seems to me that this technique goes deeper, it pulls out more things from a our body. A father of a friend of mine died, she didn’t cry and during the breathing the situation came back to her and the tears came. Our head often blocks us while our body is wise. Even though I had been dealing with many of my problems on a mental level for maybe ten years, the first time that I experienced the breathing therapy, I saw how many things I still held within. I always thought: ‚I have to withstand every unpleasant thing that is happening to me. I can’t show that I feel sorry about it. I will withstand it, I will cope with everything!‘ Breathing leads you into a depth – you connect yourself with various parts of your body that react to it spontaneously. The first time I did that, my whole body got twisted and one sentence appeared in my head: ‚Let it all go already!’“

„You’re in a special position during the technique, you’re fully conscious and you breathe in a regular way. But there’s someone who leads the session and you breathe with an open mouth. Breathing is life. When I guide people during the therapies, I tell them that we’re like a sea wave. Every time we breathe in, we accept life and all the situations that it brings to us. Every time we breathe out, we submit ourselves to it. It has its rhytms – I accept life, I submit to it. Breathe in, breathe out. Thanks to this technique, I’m now more aware if I’m breathing fully in life or if I have any fears inside that make me short of breath. Two years ago I got divorced, I started to panic that I wouldn’t sustain myself so three months ago I got myself employed again. But this Monday I will go to work for the last time, we agreed with my employer that I would finish after my probation period. It’s a paradox but I felt a great relief at that moment. That was the last time I breathed out. Now I think what to do next, I wait for the next breathe in.“


HOPRG_2139a

„Od malička jsem byl hrozně soutěživý. Jedna z největších bolestí mého života bylo prohrát. Cokoliv. Jakékoliv závody, ať už to byla atletika nebo turnaj v ping-pongu – vždy, když jsem prohrál, tak mě bolelo u srdce. Byly to opravdu dny bolesti. Ani nevím, kde se to ve mě vzalo, ale bral jsem to jako své osobní selhání, jako konec světa. Naprosto jsem se sžíval s přesvědčením, že nejdůležitější je dosáhnout toho, co chci. Urvat to za každou cenu. Jeden čas jsem hrál tenis, pak několik let americký fotbal. Pamatuji, jak jsme jednou prohráli v semifinále juniorské ligy. Bylo to napínavé do posledního momentu, já měl kolem sebe dvacet nejlepších kamarádů, dali jsme do toho všechno, ale nestačilo to. A už jen tahle myšlenka, která mi tehdy blikala v hlavě – ‚nestačilo to!‘ – mě tehdy hrozně bolela. Vůbec jsem si neuvědomoval, že existuje nějaké zdraví, že existuje nějaká rodina, že to celé prožívám s dobrými kamarády, že ty kamarády vůbec mám – měl jsem klapky na očích, nic jiného než sport pro mě neexistovalo. Ale dnes vnímám, že jsem to nedělal proto, že by mi to přinášelo radost, ale jen kvůli neustálému hladu po pocitu, že jsem lepší než ostatní a že dokážu vyhrát. Léta jsem tím zcela žil. Trénoval jsem pětkrát týdně, do toho chodil pětkrát týdně do posilovny. Byli jsme tým kluků, kteří všichni chtěli být silní, všichni chtěli vypadat dobře, všichni chtěli zapůsobit na holky. Skrze muskulaturu jsme chtěli působit víc drsně, než jací jsme uvnitř byli – vlastně docela citliví, chytří a fajn kluci. Ale posedlost svaly a tím vypadat v té šatně lépe než druhý, zvednout na bench víc než on, byla v tom našem týmu hodně přítomná. Bylo to takové kolektivní klima – být velký, být svalnatý. To byla naše první, životní priorita. Vládla mezi námi velmi přátelská atmoseféra, ale ti menší a slabší neustále dostávali feedback, ať zamakaj: ‚Posuň se trošku vejš!‘“

„Do chvíle, kdy jsem to ztratil, jsem si neuvědomil, jak moc jsem na tom lpěl. Až obsesivně. Jakákoliv představa, že bych nebyl dokonalý, že bych nebyl nejlepší, že bych zklamal, pro mě byla tak silná a bolestivá, že se to všechno začalo dít. Protože mi přijde, že to, čeho se nejvíc bojíme, se dost často stane. Takže přišla různá zranění. Dostali jsme se do play-off a mně se natrhl ‚hamstring‘, zadní stehenní sval. Celý americký fotbal je o sprintování, o výbušnosti. Takže když se tímto způsobem zraníte, tak jste ze hry. Když mi tehdy doktor řekl, že nebudu moci tři měsíce nic dělat, tak se mi chtělo brečet. Měl jsem z toho úzkosti. Hlava chtěla, ale nešlo to. Dnes mi přijde, že takové momenty dělají člověka moudřejším – když něco chcete, ale ono je to jinak, a tak se na to musíte adaptovat. Ale tehdy jsem to dlouho nechtěl přijmout. Když jsem měl ten sval natržený potřetí levý a potřetí pravý, tak mi nic jiného nezbylo. Chvíli to potom trvalo, ale pochopil jsem, že klíč ke spokojenosti je v mé hlavě. Uvědomil jsem si, že nemůžu jít celý život proti proudu a něco jen neustále chtít. A že musím přijmout tu svou realitu taková, jaká je. Se sportem jsem skončil, později jsem začal dělat jógu, začal jsem meditovat, zdravěji jíst, víc spát. Ale moje ego si zpočátku hodně zakládalo na tom, jak vypadám, takže ta proměna byla těžká. Během prvních třech měsíců jsem zhubl snad deset kilo. Když mě tehdy někdo z kluků potkal, tak říkal: ‚Hele, co se děje? Ty jseš nemocnej?‘ Vnímal jsem ty lítostivé pohledy a bylo pro mě hrozně těžké obhájit si sám před sebou myšlenku, kvůli které jsem to celé dělal. Tedy to, že jsem chtěl zapracovat na svém vnitřku, na svém přístupu k věcem. Abych už nehledal štěstí v tom, že mám svaly, že chytím víc míčů, že vyhraju zápas. Protože i když toho dosáhnete, tak když se po letech ohlédnete zpátky, tak vidíte, že vás to stálo hrozně moc. Že jste tím jedním pitomým vítezstvím daleko víc ztratili než získali. Protože ta soutěž, o kterou vám tehdy šlo, je pouze zanedbatelnou součástí vašeho života.“

/

„I have always been very competitive. Since I was a child, the biggest pain I felt was when I lost. It could be anything. Any competition, be it athletics or table tennis – every time I lost, my heart ached. These were really days of sorrow. I don’t even know from where it was coming from but I was really taking it as my personal failure, as the end of the world. I was totally convicted that the most important thing of all is to achieve what I want. To win at all costs. I played tennis for a while and then american football for several years. I remember that once we lost in semi-finals of a junior league. The game was tight till the last moments, I had my greatest friends around me, we gave it all we had but it wasn’t enough. And this thought alone that started to appear in my head – ‚it wasn’t enough!‘ – was very painful to me. I didn’t realize that there were also other things – health, family, experiencing things with my friends, even having friends at all. I had a tunnel vision, sport was the only thing I was aware of. But now I see that I was not even doing it for the joy of it but only because of the constant hunger for a feeling of being better than others, for the victory. This was my life for long years. I used to go to trainings five times a week and five times a week I went to a gym. We were all guys in the team, all of us wanted to be strong, wanted to look good, wanted to impress girls. By having muscles we wanted to give the impression of being more tough than we were inside – in fact quite sensitive, smart and nice boys. But the obsession with muscles, with looking better than the other guy in the changing room, with lifting more weigh on the bench-press than him, was heavily present. That was the collective mindset – to be big, to be strong. That was our first life priority. There was a very friendly vibe between us but the smaller and weaker ones were constantly getting a feedback that they should work harder: ‚Step it up, man!’“

„I didn’t realize how much I clung to it until I lost it. I was obsessed. Any notion of not being perfect, of not being the best, of experiencing a failure, was so strong and painful for me that it all started to happen. Because I think that the things we fear the most often really happen. And so I started to have all kinds of injuries. We got into a play-off and my hamstring got torn. Americal football is all about sprints, about rapidity. So when you injure yourself in such a way, you’re out of the game. When the doctor told me that I won’t be able to play for three months, I was in tears. I felt anxious. My head wanted it but it was simply not possible. Now I think that such moments make us wiser – when you want something but it’s some other way and you have to adapt. But back then I refused to accept it for a long time. When I had both my left and right hamstring torn for the third time, I had no other option. It took a while but I understood that the key to my happiness lies within me. I realized that I shouldn’t go against the current my whole life, to keep wanting something. And also that I had to accept the reality as it was. I quit doing sport, later I started to do yoga, to meditate, to eat healthier, to sleep more. But my ego was very fixed on the way I looked so the change was hard at first. I lost ten kilos in the first three months. When some of the guys met me back then, they asked: ‚Dude, what’s going on? Are you sick?‘ I saw the pitying looks and it was very hard for me to justify in my own eyes the thought that I had decided to follow. The thought that I wanted to focus more on my mind, on my approach. So that I wouldn’t try finding happiness in having muscles, in catching more balls, in winning a game anymore. Because even if you do, when you look back at it after some years, you see that it cost you so much. That by winning the one stupid game you lost much more than you gained. Because the competition you were so eager to win back then is just an insignificant part of your life.“


HOPRG_2138b

„Hodně mě zasáhl rozpad Československa. Dodnes jsem to nepřekousl. Jsem Čechoslovák, stále to tak cítím. Možná dokonce ještě intenzivněji teď než v tom třiadevadesátém roce. Je to složitá otázka, na dlouhou diskuzi – jestli mají politici vůbec právo o něčem takovém rozhodnout. Když vznikla Česká republika, tak mi každopádně připadala jako nechtěné dítě, jako něco, co nám tady zbylo. Dodnes slavíme 28. říjen, vznik československé státnosti, ale přitom ten svátek vlastně pozbyl smysl. Tohle je věc, kterou nejvíc zazlívám polistopadové garnituře, víc než různé rozkrádání. Proti tomuhle to jsou prkotiny. Protože tady se někdo zasloužil o to, že má vlast, země, kde jsem se narodil a vyrosl, přestala existovat.“

/

„I was strongly affected by dissolution of Czechoslovakia. I still haven’t gotten over it. I’m a Czechoslovak, that’s what I feel. Maybe even more intensively now than in the year of 1993. It’s a complex issue, we could have a long discussion over it – if politicians even have the right to decide such a thing. In any case, when Czech republic was founded it seemed like an unwanted child to me, as something that we were left with. We still celebrate 28th of October, the establishment of Czechoslovakia, even though the day has lost its meaning. This is something that I blame the post-1989 politicians for the most, even more than all kinds of misappropriations. These are details when you compare it to this. Because in this case, somebody contributed to the fact that my homeland, a country where I was born and where I grew up, ceased to exist.“


__

FAQ: „Za tím žádnou filosofii nehledejte, je to ze zdravotních důvodů. Měl jsem špatný krevní oběh.“

/

FAQ: „There’s no philosophy behind it, I do it for health reasons. I had a poor blood circulation.“


HOPRG_2137c

„Přemýšlím, že bych si měl dát zašít kapsu – učil jsem se brzdit. Na stará kolena jsem si pořídil skate. S třicetiletým zpožděním jsem si splnil svůj sen. Vyrůstal jsem na Bruntálsku a v polovině 80. let, když mi bylo tak osm, deset, jednou přijel kluk z Prahy, který skate měl. Nechal mě, abych se na tom projel a mně se to strašně líbilo. Zaúkoloval jsem celé širší příbuzenstvo, ale prostě to tam u nás v kraji nešlo sehnat. Sice mě to mrzelo, ale byla to jen jedna z dalších asi pěti klukovských položek, po kterých jsem v určitou dobu toužil. Kolo s přehazovačkou se nakonec sehnat podařilo, meč ne, ale ten už mám slíbený od manželky k padesátinám. A na skate jsem si nakonec vzpomněl okolo čtyřicítky. Já učím kybernetiku a robotiku na ČVUT, v jednu dobu jsem se ocitl pracovně v Kalifornii a dojížděl jsem na univerzitu na kole. Ale hned po dvou týdnech mi kolo ukradli. Viděl jsem, jak tam studenti jezdí na longboardech, řekl jsem si, že bych to mohl používat jako takové odrážedlo, a tak jsem si ten dávný sen nakonec splnil. A vlastně mám pocit, že to ani nebylo nic dávného – možná jsem zpomalený, ale všechno mi to běží strašně rychle. Přijde mi, jako by to bylo teď, kdy jsem ten skate chtěl. Teď jsem to chtěl, stalo se pár věcí – střední, vysoká, chvíli práce, šup, šup – a já to pořád nepřestal chtít. Nedávno jsem se potkal s kamarádem ze základní školy, chlubil jsem se mu, jak jsem začal blbnout, že na tom třeba jezdím i z kopce, a on mi říkal: ‚Ty vole, co si chceš dokazovat?‘ Říkám mu: ‚Takhle to ale vůbec není! Já si nepotřebuju namlouvat, že jsem mladej. Já totiž ještě jsem mladej!‘“

/

„I’m thinking that I should have my pocket repaired – I was learning how to use brakes. I bought myself a skateboard, despite my age. I fulfilled my dream with a thirty year delay. I grew up in the region of Bruntál and in mid-1980s, when I was around ten, a boy from Prague once came and had a skateboard. He let me ride it and I loved it. I assigned a task to my whole family to get me a skateboard but it was simply not possible to get it in our region. I was sad about it but on the other hand, it was just one of five desired items that I wanted at some moment of my boyhood. My parents did manage to get me a bicycle with a derailleur. I didn’t get a sword but my wife promised to buy me one for my fiftieth birthday. And I remembered the dream of having a skateboard around the time I was turning forty. I teach cybernetics and robotics at Czech Technical University, I was working in California for some time and I used to ride a bike to the university. But somebody stole it from me after only two weeks. I noticed that students rode longboards and I thought that I might use it as a way of transport. And so I did fulfill the old dream of mine. Actually, I didn’t see it as something bygone – maybe I’m just slow but everything seems to go so fast. It seems to me that it was just now when I wanted the skateboard. At a moment I wanted it, a few things happened after that – high school, university, a short time at work, one, two – and I still want it. I have met a classmate from my elementary school recently and I boasted that I started playing with it, that I ride it downhill for instance, and he said: ‚Dude, what you wanna prove to yourself?‘ I told him: ‚It’s not like that at all! I don’t need to delude myself into thinking that I’m young. Because I am still young!’“