Powered by Seat

HOPRG_2108a

„Manžel se díval na televizi a najednou řekl: ‚Konec filmu.‘ Já jsem v kuchyni luštila sudoku a ještě nevěděla, že to byla jeho poslední slova. Řekla jsem mu, že si půjdeme lehnout, šla jsem do koupelny a uslyšela ránu. Ležel na zemi. Měl mozkovkou mrtvici. Přijela záchranka, nahodili ho, ale jeho mozek už byl poškozený. Byl v podstatě v komatu. Než zemřel, tak jsem jsem za ním měsíc chodila do nemocnice, každý den jsme tam s dcerou byly. Myslím si, že se na mě ten stres podepsal. Zanedlouho potom někde psali, ať si jdou lidé zkontrolovat své pihy, mně se najednou jedna udělala uprostřed hrudi, a tak jsem šla do nemocnice a doktor mi řekl, že to je v prsu. Rakovina. Poslal mě na mamograf, na cytologii a na různá další vyšetření. Zjistili, že v kostech to nemám. Nejdřív jsem chodila na chemoterapii, pak mi během operace vzali prso, a pak jsem několik měsíců chodila každý všední den na ozařování. Nedovedla jsem si představit, že se to týká tolika lidí, i mnohem mladších než jsem já. Bylo to jak procesí – jeden člověk za druhým. Takových lidí, co s tím bojuje! I já bojuju, v srpnu jdu na kontrolu. Věřím, že to dopadne dobře, ale u rakoviny nikdy nevíte, jestli se vrátí. Je jako chapadla, které vás chytnou a nepustí. Ale snažím se tím nestresovat. Nikam nepospíchat. Přesto být pořád činná. Nechci se odkázat posteli, ta pro mě neexistuje – jak vstanu, tak ji hned ustelu. Hned začnu cvičit. Všichni mi říkají, že jsem statečná, že to beru tak, jak to je. Pokouším se o to. Dopředu mě táhne pocit, že se v září stanu prababičkou. Už žehlím košilky.“

/

„My husband was watching TV and suddenly he said: ‚It’s the end of the film’. I was in the kitchen, doing sudoku, and I was not aware that these were his last words. I suggested that we go to sleep, I went into a bathroom and suddenly I heard a loud sound . He was lying there on the floor. He had a stroke. The ambulance came, they revived him but his brain was already damaged. He was basically in a coma. Before he died, I used to come into the hospital every day with our daughter for a month. And I think that the stress left its mark. Because not long after that I read somewhere that people should go for a medical check-up of their freckles, one suddenly appeared in the middle of my chest, and so I went into a hospital and the doctor told me that it was in my breast. Cancer. He sent me for a mammography screening, to a cytology and many other examinations. They found that it was not in my bones. At first I started to go for o a chemotherapy, then they removed my breast during a surgery and then I used to go for a radiation thereapy. Every weekday. Before I couldn’t imagine how many people deals with it, a lot of them much younger than me. It felt like a procession – one person after another. So many people stuggles with it. I do too, I’m about to go for a check-up in August. I have a faith that it will work out fine but with cancer you never know. It’s like tentacles that grasp you and won’t let go. But I try not to stress myself from it. Not to rush. But to be active, still. I don’t want to submit myself to the bed, it doesn’t exist for me – as soon as I wake up, I make it up. I start to exercise right away. Everybody tells me how brave I am to take it as it is. I do try. What pushes me forward is the fact that I’m going to become a great-grandmother in September. I already iron baby shirts.“


HOPRG_2103a

Vodičkova


HOPRG_2107a

„Já jsem publicista, především na poli vážné hudby, ale moje činnost má velice široký, respektive až takový bizarní záběr. Například se bavím tím, že s jedním kolegou už léta vytváříme takvzanou korespondenční poezii. Vidíme se jednou, maximálně dvakrát do roka, občas si voláme, ale téměř každý den si e-mailem posíláme básničky. Často je to tak, že on začne, napíše pár veršů, a já na to nějak reaguji. K dnešnímu dni máme těch básní osm set patnáct. Já jsem mimo jiné vystudoval estetiku, zabývám se uměním a podobnými problémy, a tak docházím k tomu, že jelikož každou tu strofu píše někdo jiný, tak se vytváří věc, která by v jednom člověku nebyla myšlenkově možná. Dochází k trochu surrealistickému spojení. Ale my se známe už pětačtyřicet let, oba jsme ‚řimsologové‘. To je věda, kterou pěstujeme v rámci ‚Protialkoholní společnosti doktora Řimsy“. Založili jsme ji před těmi pětačtyřiceti lety jako studenti, už jsme měli šestadvacet kongresů. Jednou z našich základních tezí bylo: ‚Alkoholem proti alkoholu!‘ Ale naše úvahy měly současně vždy filozofický rozměr. Naším duchovním doyenem je Josef Váchal, autor Krvavého románu, kde se právě vyskytuje postava doktora Řimsy. V té naší poezii se na to taky odkazujeme, celým názvem tomu říkáme ‚Soukromá řimsologická psychoterapeuticko-poetická tvůrčí dílna‘. A je to opravdu úžasná psychoterapie! Na verše mám dost blbou paměť, ale většinou je to humorné. Někdy skrytě humorné. Nebo i naivně humorné. Blbě humorné. Někdy ale docela rafinovaně humorné. Vždy mi to každopádně zlepší náladu. Těm výtvorům říkáme ‚kraviny‘ – jakou jsou třeba balady, tak my máme kraviny. Poslední, včerejší kravina, se například týká toho, že on našel někde v úvoze za vesnicí vyhozené klávesy. Tak jsem napsal: ‚Vyhozené klávesy už nezahrajou bluesy.‘ Takhle nějak to vypadá. Kolikrát je to taková kravina, že to je jako ve Švejkovi s tím psem: On je tak šeredný, až je krásný. Ale musím říct, že jsem na tom až trochu závislý. Když mi ten kolega dlouho žádnou kravinu neposílá, tak už jsem celý nervózní. Nebo mám někdy takovou obyčejnou, nijakou náladu, něco bych si napsal, a on nepíše. Takhle bych vám o tom mohl vykládat celý den, já jsem se humorem a recesí zabýval celý život. A to víte, že v tomhle významu je to české slovo? Recese jinak znamená ‚ekonomický úpadek‘. Před válkou ale byla taková parta študentů mezi které patřil Vladimír Bor, hudební kritik. Oni na gymnáziu dělali různé kousky, vylomeniny a použili pro to slovo ‚recese‘. ‚Jsem v recesi,‘ říkali. A to se ujalo. Já jsem například v permanentní recesi.“/

„I’m a journalist, I write mainly about classical music, but I’m active in a very broad or rather quite bizzare fields. For example in recent years I’ve been co-creating a correspondence poetry with a colleague of mine. We see each other once or twice a year, we talk on a phone once in a while, but almost every day we exchange short rhymes through e-mail. It often starts that he writes a few lines and then I react on it. Till this day we have eight hundred and fifteen of such poems. Among other things I studied esthetics, I deal with art and similar issues, and so I begin to realize that since every strophe is being written by somebody else, a new thing emerges that wouldn’t be possible if it was written by a single person. It’s quite surrealistic union. But we’ve known each other for fourty-five years, we are both researchers of ‚řimsology’. That’s a field of science that we cultivate in ‚Anti-alcohol Society of Dr. Řimsa’. We founded it as students the fourty-five years ago, we’ve already had twenty-six congresses. One of our main thesis was: ‚With alcohol against alcohol!‘ But our reflections always had also a philosophical dimension. Our spiritual doyen is Josef Váchal, an author of Bloody Novel where a character of Dr. Řimsa appears. We refer to it also in the poetry of ours. A full name of it is ‚Private Řimsological Psychotherapeutic and Poetic Creative Workshop’. And it really is a great psychotherapy! I have a very bad memory for verses but usually it’s humorous. Sometimes it’s secretly humorous, sometimes naively humorous. Even stupidly humorous. Or humorous in a sophisticated way. In any case it always cheers me up. We call our creations ‚nonsenses‘ – just as there are ballads, we make nonsenses. The last nonsense from yesterday dealt with the fact that the colleague of mine found a piano keyboard in a hollow way outside his village. So I replied: ‚Dumping the keyboard was somebody’s choice, it will never be used to make some noise’. It’s usually in this style. Many times it’s such a nonsense that it’s like the case with the dog in Good Soldier Schweik: It’s so ugly that it’s beautiful. But I have to say that I’m getting a bit addicted to it. When my colleague doesn’t send me anything for some time, I get all nervous. Or sometimes I have an ordinary, dull mood and I feel it would help me to write something but he’s not responding. I could talk about this topic all day with you, I’ve been dealing with humour and recession for all my life. And do you know that a ‚recession’, used in this sense, is a Czech word? A regular meaning of recession is ‚economic decline’. But there was a group of students in the pre-war Czechoslovakia and one of them was Vladimír Bok, a music critic. The group used to do all kinds of shenanigans and used the word ‚resession‘ to describe it. ‚I’m in a recession,‘ they used to say. And other people started to use it in that sense. I’m, for instance, in a state of a permanent recession.“

__

Více o řimsologii


HOPRG_2106a

„Jsem malá, ale mám krásný život. Nikdy jsem se z ničeho nestresovala. Hlavně díky rodičům – jsou velcí, zdraví, ale nikdy mi nedávali najevo, že jsem jiná než ostatní. Nikdy mi nedávali žádné úlevy. Když jsem někam nedosáhla, tak mi řekli, ať si nějak poradím sama. Jiné ‚malé lidi‘ jsem potkala až v dospělosti, kdy jsem přišla do Prahy a začala se motat okolo divadla – tehdy jsem si uvědomila, co mi tím ti rodiče dali. Znám totiž případy, kdy se k některým malým lidem jejich rodiče pořád chovají jako k dítěti: ‚Ťuťu, ňuňu.‘ To se pak na člověku projeví. Na mě sice neustále pořvávají děti, ale už to ani nevnímám. Jednou mě to ale rozesmálo. Dítě se ptalo maminky: ‚Proč je ta paní malá?‘. Ona mu říkala: ‚Nech toho, já ti to pak vysvětlím.‘ Po chvíli to dítě ale povídá: ‚A já už to vím!‘ To jsem se zastavila a schválně poslouchala, co řekne. ‚Ona nestihla vyrůst!‘“

/

„I’m little but I have a beautiful life. I’ve never been stressed from anything. It’s mainly because of my parents – they are big, healthy, but they never made me feel different. They treated me without any easements. When I couldn’t reach something, they told me to handle it on my own. I met other ‚little people‘ only as an adult, when I came to Prague and started to be active in theatre – it was then when I fully realized what my parents gave me this way. I know that parents of some little people treat them as children. When people do that, it affects you. I’m constatnly being shouted at by children but I don’t even notice anymore. But once it made me laugh: A child asked her mom: ‚Why is the lady so little?‘ The mom replied: ‚Be quiet, I’ll explain it to you later.‘ But after a while the child said: ‚Oh, I know why!‘ I stopped and listened with an interest. ‚She didn’t manage to grow up in time!’“


HOPRG_2105c

(2/2) „Jednou jsem si od lidí vyžebral šest stovek, říkal jim, že si za to chci půjčit kostým šaška a udělat lidem radost. Někdo mi věřil, někdo mi nevěřil, někdo dal, někdo nedal. Ale já si ten kostým fakt půjčil, chodil s ním po Praze, došel až na matějskou pouť. Dělal jsem radost dětem, dělal radost maminkám. Lidé mi cpali peníze horem dolem, ale já si ten den nevzal ani korunu. Řekl jsem si: ‚Dneska ne, dnešek potřebuji pro sebe.‘ A můžu říct, že když jsem viděl ty stovky radostných dětských očí, tak jsem si říkal, že asi nikdy nezažiju hezčí pocit. Láska k ženě nebo rodičovská láska je asi víc než to, ale tohle bylo moje maximum. Víckrát jsem to neudělal, bál jsem se, že to pokazím, ale tehdy jsem si řekl: ‚Tak, teď jsi na vrcholu. Nemusíš jít výš, zkus nejít níž, zkus to držet.‘ A tak to držím. Rozesmívám lidi, kteří nemají sebevědomí. Když jde pět holek a čtyři jsou krásné a jedna není, tak si toho všimnu a vědomě jdu za tou jednou a začnu si povídat s ní. Začnu jí říkat, že má krásné ruce. Ty holky se můžou zbláznit, srší blahem. Snažím se lidem dávat to, co nikdy nedostanou. Dál se pohybuju mezi bezdomovci a narkomany, dál od lidí beru drobné. Ale už ne tolik, protože mám občas brigády, vyndavám zboží z kamionů. Vydělám si za pár nocí čtyři tisíce, které mi stačí. Platím z toho pojištění a pár dluhů z minulosti. Dokud je teplo, tak spím ve spacáku, když teplo přestane, tak se neštítím a jdu spát do center mezi bezdomovce. Ti když pochopili, že jim chci pomoct, tak za mnou začali chodit a ptají se mě: ‚Co pro tebe můžeme udělat my?‘ Říkám jim: ‚Hele, pošli to dál. Až uvidíš mladýho kluka na nádraží, který přijede s pár korunama, krosnou a chutí na drogy, a bude chtít dobýt svět, tak ho zastav. Protože já jsem takový byl a skončil jsem špatně, stálo mě to život.‘“„Rodiče ode mě dali ruce pryč, nepomohli mi vůbec s ničím. Do vězení mi od nich nepřišel jediný pohled. Patřil jsem tam mezi lidi, kterým tam pošta nechodí – to byli bezdomovci, sígři z dětských domovů a já. Ale svoje rodiče bezmezně miluju. Nic na světě nemiluju jako je. Chci s nimi být, ale oni mi absolutně nevěří. Nevěří, že jsem čistý. Jednou jsme si volali. Zeptali se mě: ‚Tak co? Bydlíš? Můžeme se přijet podívat?‘ Já jim řekl: ‚Můžete se přijet podívat do parku, já od lidí seženu něco k jídlu, můžeme hezky posedět, seznámím vás s bezdomovci…‘ Než jsem to dořekl, tak jsem slyšel ‚tu, tu, tu, tu…‘. Mobilu už jsem se zbavil, nemám si s kým volat, ale tuhle fotku a povídání jim pošlu e-mailem. Stále se jim snažím dokázat, že žiju plnohodnotný život. Život, který jsem si vybral. Že není ničím špatný, že není ničím dobrý, že je takový, jaký je. A že by na mě byli hrozně moc pyšní, kdyby to všechno viděli.“

/

„Once I scrounged six hundred from some people, I told them that I wanted to rent a costume of a fool and make people happy. Some believed me, some not, some gave me money, some didn’t. But I ended up renting the costume, walked in it around Prague as far as the St. Matthew’s fair. I made a few kids and mums happy. People were giving me money but on that day, I didn’t accept even a penny. I told myself: ‚Not today, I need the day just for myself.‘ And I can say that when I saw the hundreds of joyful eyes, I thought I couldn’t be happier. A love to a woman or parental love might be more but that was my maximum. I didn’t do it again, I was afraid I could spoil it but I told myself: ‚Now I am on the top, I don’t have to climb higher, so try not to sink lower and try to hang in there.‘ And so I keep on hanging in there. I make people with low self-esteem laugh. When I see five girls walking, four of them are beautiful and one isn’t, I notice it and consciously approach her and start talking to her. I tell her she has nice hands. The girls go crazy, they’re buzzing with joy. I try to give people what they can’t get anywhere else. I live mostly among the homeless and drug addicts, I still beg for money. But not as much as in the past, I take seasonal jobs, I sometimes unload goods from trucks. I make four thousand in a couple of nights which is enough for me. This covers my insurance and some debts from the past. Until it’s warm weather, I sleep in the tent, when it stops I have no problem with sleeping in the shelters. When the homeless people understood that I want to help them, they started to come to me and ask: ‚What can we do for you?‘ I tell them: ‚Well, pass it on. When you see a young boy on the railway station who comes with a few crowns in his pocket, a big backpack and a lust for drugs, a boy who wants to conquer the world, stop him. Because I was like this and ended up badly, it cost me life.’”

“My parents gave their hands off me, they didn’t help me with anything. They didn’t even send me a postcard to the prison. I belonged to a group of people who didn’t get any mail – the homeless, thugs from children homes and me. But I love my parents unconditionally. I love them like anything in the world. I want to be with them but they don’t trust me. They don’t believe I’m clean. Once we spoke on a phone. They asked: ‚So? Do you have a place to stay? Can we come?‘ I replied: ‚Yeah, you can come to the park, I can get some food from the people, we can sit down, I introduce you to some of the homeless…‘ Before I finished my sentence, I had been able to hear the sound of a finished call. I got rid of my cellphone, I don’t have anyone to call. But I will e-mail them this picture and the story. I still try to prove them that I live a full life. That it’s the life that I’ve chosen. That it’s not bad or good, it’s the way it is. And that they would be very proud if they could see it all.”

__

Poprosil mě, abych uvedl jeho jméno / He asked me to state his name: Ondřej Král


HOPRG_2105a

(1/2) „Bylo mi třiadvacet, rozešli jsme se s přítelkyní, a tak jsem se rozhodl vzít krosnu a pár drobných a přijet do Prahy. Myslel jsem si, jak poznám naše hlavní město a jakou tady udělám boží kariéru. Dopadlo to tak, že namísto nějakých elit jsem se začal stýkat s lidmi po Václaváku a po nádražích, kde jsem zpočátku přespával. Začal jsem pít, začal jsem brát drogy – k těm jsem měl nakročeno, už když jsem přijel. Ze snu se stal zlý sen, noční můra. Když jsem si dal poprvé v životě heroin, tak mi bylo tak strašně špatně, že jsem si položil hlavu na koleje a čekal, až pojede vlak. Neuhnul bych, vlak musel zastavit. Pochopil jsem, že mě drogy začínají ničit. Začal jsem docházet na různé protidrogové kliniky, ale nikdo mi nedokázal pomoct. Protože pokud se člověk nechce změnit ve své hlavě, tak to nikdy nedokáže. Začal jsem ale chodit po ulicích a bavil jsem se s lidmi. Byť opilej, byť zdrogovanej. Vedl jsem různé depresivní řeči, neměl v tu dobu žádné sebevědomí, a ti lidé mi ho vraceli. Poslouchali mě a říkali: ‚Hele, vždyť ty seš vlastně chytrej kluk, proč děláš tohle a proč děláš tamto?‘ Často to začalo tak, že jsem jim řekl o drobné. Nikdy jsem ale neříkal: ‚Ahoj, já mám hrozný hlad, nemohl bys mi dát na housku?‘ Řekl jsem: ‚Ahoj, hele, já jsem alkoholik, beru drogy, nemohl bys mi pomoct s pár drobnými na to víno? Protože já jinak budu vzteklej a udělám nějaký průser.‘ Nakonec to tím průserem skončilo – začal jsem krást v krámech. Šel jsem na rok do vězení. Za krádež kávy za 79 korun. A za ublížení na zdraví. Chlap mlátil svojí ženskou u nonstop herny, já se na to nedokázal koukat, a tak jsem na něj nastoupil. Problém byl v tom, že ona s ním jela v drogách a podala na mě trestní oznámení. Když jsem se to dozvěděl, že půjdu sedět, tak jsem se začal hrozně bát. Ale to mi pomohlo zbavit se těch závislostí. Ve vězení drogy dostupné jsou, a jak jsem tam byl čistý, tak jsem viděl, jaké jsem byl zvíře, čeho jsem byl schopný. Najednou se mi začaly vracet různé vzpomínky, kdy jsem po ulicích řval na lidi ty nejhorší nadávky, kdy jsem byl úplně mimo. Když jsem se z vězení vrátil, tak jsem si řekl, že udělám všechno úplně jinak. Že začnu zase od té nuly. Že budu mluvit s lidmi a že když mi pomůžou, tak já pomůžu i někomu jinému. To znamenalo, že když mi pán dal padesát korun, tak jsem šel a za dvacet pět korun jsem koupil jídlo pro sebe a za dvacet pět jsem koupil jídlo pro nějakého feťáka, co se někde válel. Pak jsem si s ním sedl a řekl mu: ‚Hoď se mnou pár vět. Proč to bereš? Feťák mi řekl: ‚Ty o tom víš hovno!‘ Tak jsem mu ukázal díry v rukách, které mám – a že jsou velký. Říkám mu: ‚Hele, jde to změnit, nechceš to zkusit jinak a znova?‘ Stal se ze mě takový mezičlánek mezi lidmi, snažil jsem se sám sobě i jim pomoct. To bylo před rokem. Začínal jsem tak, že jsem s bezďákama chodil po popelnicích, ale donutil jsem je umýt si ruce. Nebo si vzít si v nemocnici rukavice, než se jde fárat. Donutil jsem streetworkery, aby ty rukavice rozdávali. Začalo mě to strašně naplňovat. Najednou jsem pociťoval štěstí, serotonin se mi hemžil v hlavě, jen díky tomu, že jsem viděl, že jsem někomu pomohl. Že chlap, který se včera opilej válel v hovnech, dnes seděl na lavičce a byl čistě oblečený. Pil stejný víno, ale už věděl, že když bude mít takhle vypito, tak by měl přestat. Nebyli to všichni, byli to někteří. Ale to, co jsem u těch některých viděl, mi začalo dodávat sebevědomí. Nastoupil jsem do práce, řekl si: ‚Jo, jdu do toho!‘ Ale v ten moment jsem se naprosto odřízl od lidí na ulici. A oni odřízli mě. Tři měsíce jsem pracoval, vydělával třicet měsíčně, ale nebyl se sebou spokojený. Začaly se mi vracet deprese, začal jsem chodit zpátky do hospody. Všechno to začalo směřovat zpátky ke dnu. A tak jsem dal výpověď a vrátil se k tomu, co mě dělalo šťatným.“

/

„I was twenty-three, I had just broken up with my girlfriend and so I decided to take a backpack and some money and go to Prague. I thought I would get to know the capital city and that I would make a great career around here. But instead of getting to know the elites, I started to get familiar with people from Wenceslas Square and railway stations where I used to sleep at the beginning. I started drinking a lot, I started taking drugs – I had already some experience with them when I arrived. A dream became a nightmare. When I took heroin for the first time, I felt so sick that I laid my head on a railway tracks and I waited for a train to come. I wouldn’t have dodged, the train had to stop. I realised that drugs were starting to destroy me. I started to going to rehab clinics but nobody was able to help me. Because as long as a man doesn’t want to change in his mind, he can never do it. I started going through the streets and I talked to people. Albeit drunk or high. I used to say all kinds of depressive things, I had no self-confidence at the time, but the people were giving me the self-confidence back. They listened to me and said: ‚But you’re a smart guy, why do you do this and that?‘ It often started with me asking them for a change. But I never said: ‚Hi, I’m so hungry, would you help me so that I could buy a bread?‘ I said: ‚Hi, I’m an alcoholic, I do drugs, would you help me with any change so that I could buy wine? Because if I won’t have it, I will get angry and get into some problems.‘ In the end I did – I started shoplifting. I went into a jail for a year. For stealing a pack of coffee that cost 79 crowns. And for the ‚harm to health’. A guy was beating his woman outside a nonstop gambling house, I couldn’t just look at it and so I approached him. The problem was that she was doing drugs with him and filed a criminal complaint. When I learnt that I was heading to jail, I got very scared. But it helped me to get rid off the addictions. Drugs are available in jail – since I was clean, I realised what a monster I used to be, what I had been capable of. Suddenly all kinds of memories started coming back to me. The moments when I screamed the worst insults at people in the streets, when it was not even me. When I returned from the jail, I told myself that I would do everything in a completely different way. That I would start from the scratch again. That I would talk to people and when they help me, I help somebody else. That meant that if a man gave me fifty crowns, I would buy something to eat for myself for twenty-five and used the other twenty-five to buy food for some junkie on the street. I sat down with him and asked: ‚Talk to me. Why do you take it?‘ The junkie told me: ‚You know shit about it!‘ And so I showed my the holes in my arms – and that they’re big. Then I told him: ‚Look, you can change it, don’t you wanna try it again and differently?‘ I became an intermediate between people, I tried to help them and to help myself. That was a year ago. I started by rummaging garbage cans with homeless people. But I made them wash their hands after that. Or to take gloves in the hospital before. I made street workers hand out the gloves. It was fulfilling. Suddenly I felt happiness, serotonin swarmed in my head, all this just thanks to seeing that I was helping someone. That a drunkard who lied around in his shit yesterday was suddenly sitting on a bench in clean clothes. He would drink the same wine but he knew when to stop. It wasn’t like that with everyone, only with some of them. But what I could see gave me self-confidence. I started a job, told myself: ‚Yeah, let’s do it!‘ But then I got completely cut off off the people in the street. And they cut me off as well. I worked for three months, made 30k a month but wasn’t satisfied with myself. My depressions came back, I started drinking again. It all started going down back to where I was. So I resigned and got back to what made me happy.“

__

Poprosil mě, abych uvedl jeho jméno / He asked me to state his name: Ondřej Král


HOPRG_2104e

(2/2) „Odpoledne mi to volala kamarádka. Nechtěla jsem tomu věřit. Říkala jsem si: Kde je? Furt jsem mu volala, říkala si, že je zraněný v nemocnici. Snažila jsem si namluvit si různé věci. Po čase jsem si řekla: Dobře, jestli zemřel, tak ho ale chci vidět. Potřebovala jsem vidět jeho tělo, vidět, že nedýchá. Bylo to poprvé, kdy jsem se setkala s mrtvým člověkem. Paradoxně mu to hrozně slušelo.“

„Existuje spoustu duchovní literatury, kde se říká, že se všechno děje z určitého důvodu. Mně bylo devatenáct a absolutně jsem nevěděla, co mi to má říct. Ani jsem nevěděla, jak se má člověk chovat, když o někoho přijde. Bylo to hrozně matoucí. Nejdřív jsem řvala, hulákala. Nevěděla jsem, co cítím. Pět dní v kuse jsem brečela, až mě z toho bolel mozek. Lidé z mého okolí se ke mně začali chovat úplně jinak. Nevěděla jsem, jaký pocit v sobě chci upřednostit. Jestli se mám pohroužit do sebe, nebo jestli bych měla být silná a jít dál. Od své rodiny jsem cítila podporu, ať jdu dál – snažili se mě odvádět od myšlenky, že jsem o něj přišla –, ale vnitřně jsem tehdy cítila, že chci být s jeho rodinou a ten smutek si prožít. Měla jsem potřebu si ho představovat. Hmotně, fyzicky. První měsíc jsem ho v mysli neustále objímala – pořád jsem si pamatovala ten pocit, to, jaké to bylo. Cítila jsem jeho vůni, celkově jsem hodně jsem vnímala jeho přítomnost. Silně jsem cítila, že mě pozoruje. Byl to chlap, žárlil, takže vždy, když jsem potom byla v přítomnosti někoho, o kom jsem věděla, že ho neměl rád, tak mi bylo jasné, že se mu to nelíbí. Pokud šlo o to, co bych měla dělat dál, tak jsem absolutně neměla vlastní úsudek. Lidé vám v takové situaci říkají různé věci, snaží se vám pomoci. Na mě nejvíc působilo, když mi někdo řekl: ‚Tak by to on chtěl.‘ A já věděla, že on chtěl, abych dál studovala. Nedávno jsem se vrátila z Holandska, z Erasmu.“

„Změnil se mi pohled na smrt. Nikdy jsem z ní neměla vyloženě strach, ale dnes mám pocit, že i kdyby se mi něco stalo, tak to bude v pořádku. Přestože teď už jeho přítomnost tolik nevnímám, tak vím, že už tam někde je. Takže vím, že mi tam nebude špatně.“

/

„A friend of mine called me the news in the afternoon. I couldn’t believe it. I thought: Where is he? I kept on calling his number and I said to myself that he was probably injured, lying in a hospital. I tried to convince myself of all kinds of things. After some time I thought: Alright, but if he’s dead, I want to see him. I needed to see his body, to see that he’s not breathing. It was the first time I saw a dead person. Ironically, he looked very handsome.“

„There is a lot of spiritual literature which says that everything happens for a reason. I was nineteen and I had absolutely no idea what it should tell me. I didn’t even know how one should behave when a close person dies. It was very confusing for me. At first I just screamed. I didn’t know what I felt. I cried for five days straight until my brain hurt. People around me started to treat me in a completely different way. I didn’t know what feeling I wanted to give preference to inside of me. If I should get immersed into myself or if I should rather be strong and go on. I felt that my family wanted to support me in going forward – they were trying to distract me from the thogh that I lost him – but inside I felt that I wanted to spend time with his family. To experience the grief. I had a need to visualise him. In a corporeal, physical way. In the first month I used to hug him all the time in my mind – I still remembered the sensation. I could smell his scent, I was aware of his presence a lot. I strongly felt that he observed me. He was a guy, he was jealous, and so every time I was around somebody he was not fond of, I knew he didn’t like it. As for my plans for the future, I had absolutely no idea. When you get into such situation, people try to help you and tell you all kinds of things. What worked the best on me whas when somebody said: ‚He would wanted it this way.‘ And I knew that he wanted me to keep studying. Recently I came back from the Netherlands, from the Erasmus programme.“

„I see death differently now. I was never scared of it but now I feel that even if something happened to me, it would be alright. Even though I don’t sense his presence that strongly anymore, I know he’s somewhere up there. And so I know that it won’t be a bad place for me.“


HOPRG_2104a

(1/2) „Byla to moje první láska. Byl z vesnice, já byla z vedlejšího maloměsta, takže jsme o sobě v tom našem malém světě věděli. Potkali jsme se, klasicky, na diskotéce. Respektive na jednom festivalu, kde hrála hrozná hudba. Ale my na maloměstě chodíme na akce ne kvůli jejich kvalitě, ale abychom se viděli s lidmi. Já ho tam zahlédla a vzpomněla si, že jsme spolu jezdili vlakem. Přišla jsem za ním, šli jsme na tu diskotéku a celou cestu jsme si povídali. A on se za pár dní ozval. Přestože jsem ho oslovila já, tak jsem byla ta, kdo ho měl víc na háku. Na začátku furt psal a psal a psal, já furt nechtěla, nechtěla, nechtěla. Až jsem jednou řekla: ‚Tak dobře!‘ Šli jsme na rande a tak to celé začalo. Byli jsme spolu čtyři roky. Během té doby jsme se na čas i rozešli – myslela jsem, že chci mít větší svobodu –, ale pak mi bez něj bylo hrozně smutno. A on byl neuvěřitelné vytrvalý. I když jsem byla protivná – a sama věděla, že jsem protivná –, tak za mnou stejně přišel a snažil se mě rozveselit. Chodila jsem na střední, bydlela na intru, byla vystresovaná, neustále řešila písemky a často neměla vůbec náladu na jeho povídání o tom, co během dne prožil. Ale on stejně povídal a usmíval se. Tehdy už pracoval – školy ho vůbec nezajímaly, chtěl vždy dělat rukama. V tom mě hodně vzdělal. Ukázal mi, jak vypadá vesnický život – poprvé jsem se s ním projela na traktoru, naučil mě, jak se králíci stahují z kůže, nebo že se dá všechno možné opravit. Také mi ukázal sílu rodiny. Oni se doma v jednu chvíli dokázali seštěkat jak psi, ale přitom věděli, že se strašně milují. A bylo to vidět. Kdykoliv se dostali do nějakého konfliktu, třeba i banálního, kdy do sebe s někým strčili někde na akci, tak se za sebe bráchové postavili. To pro mě byl strašně silný pocit.“

„Poslední noc, co jsme spolu prožili, byla skvělá. Celou jsme ji propařili. Nad ránem jsem šli z diskotéky, svítalo. Byl tam i můj nejlepší kamarád z dětství se svojí holkou. Chodili jsme ulicemi, povídali o blbostech. Pak jsme došli domů a leželi vedle sebe. On když se opil, tak do mě hodně šil, ať se rozhoupu ohledně našeho budoucího života. Nebylo to tak, že by si přede mě kleknul a požádal mě o ruku, ale vlastně mi to tak připadalo. Mě ale za dva dny čekala maturita, takže jsem o budoucnosti zatím vůbec nechtěla přemýšlet. Usnuli jsme a on v poledne odjížděl domů – odpoledne měl fotbalový zápas. Hrozně se mu nechtělo, já mu říkala, ať zůstane, ať jeden zápas vynechá. Ale nakonec nezůstal. Na zápas jeli odpoledne v dodávce – jedenáct chlapů, on seděl vedle řidiče. V jednom místě byla nezpevněná krajnice, kolo jim zapadlo do kanálu, převrátili se a on jako jediný zemřel.“

/

“He was my first love. He came from a village, I was from the neighbouring town so we had known about each other in our little world. We met – classically – at a disco. To be more precise, at a festival with terrible music. But when you live in a small town, you don’t go to such event because of their quality but to meet other people. I saw him there and remembered we used to take the same train. I approached him, we went to the disco together and talked all the way. Then he called after a few days. Even though I was the one who approached him at first, I had the upper hand. At the beginning he used to text me all the time and I played hard to get. But then I said OK. We went for a date and so it started. We were together for four years. We split up once at a time – I thought I needed more freedom – but then I felt sad without him. He was really persistent. Even when I was grumpy – and I knew I was – he was the one who would come to me and tried to make me happy. I was at high school, stayed at a boarding house, was stressed out, thought about tests and exams all the time and sometimes didn’t feel like talking about how our days passed by. But he would talk and smile. He had a job at that time – wasn’t interested in schools, wanted to work with his hands. In this he really inspired me. He showed me how the rural life looked like – I rode a tractor with him for the first time, showed me how to skin off a rabbit or what can be repaired. He also showed me the power of family. They were able to have really harsh arguments at home but at the same time they knew they loved each other. At it was obvious. Whenever one of them got into a conflict, even a banal one, the brothers stood up for each other. That was a very strong feeling for me.”

“Last night when we were together was great. We partied all night long. On our way back home early in the morning, the sun was setting up. My best childhood friend and his girlfriend were there, too. We wandered in the streets and talked about silly stuff. Then we came home and lied next to each other. When he got drunk, he was kind of pushy about our future. It wasn’t like he would kneel in front of me and proposed but it seemed like it. I was about to take the graduation exams in a few days so I didn’t want to think about future at all. We fell asleep and he left around noon – he had a football match in the afternoon. He didn’t want to go, I told him to stay, to miss the match. But he didn’t stay. They went to the match in a van – eleven guys, he sat next to the driver. They got to a part where the road wasn’t strengthened, the wheel got into a sewer, they turned all around and he was the only person who died.”


HOPRG_2102a

„Měli jsme velké hospodářství na Vysočině. Můj otec zemřel, když mi bylo šestnáct let, v době, kdy jsem snil o tom, že půjdu k letectvu – ještě mám doma odznáček Masarykovy letecké ligy, kam jsem se hlásil. Dnes jsem čtyřiadevadesátiletý dědek, ale pořád mě baví se dívat, kdykoliv nade mnou něco proletí. Máma ale tehdy řekla: ‚Žádné letectvo, tady máš hospodářství, budeš se starat!‘ A tak jsem se staral. Zpočátku dost nerad, i jsem za války s dvěma kamarády téměř utekl na Západ. Když jsme se ale dostali na polské hranice, tak jsem jim řekl: ‚Kluci nezlobte se! Já bych strašně chtěl jít s vámi, ale mám tady mámu, nemůžu ji tu nechat.‘ Svědomí mi to nedovolilo. Já se tedy vrátil, ale oni se do té Anglie opravdu dostali. Oba je vzali k letectvu a nakonec opravdu lítali nad La Manche. Jednoho z nich tam sestřelili, má v Humpolci pomník. Maminka mi o pár let později také zemřela a mě na konci války Němci nasadili, spolu s třiadvaceti tisíci jinými, na kopání zákopů v Rakousku. Tam to bylo také hrozné. Jak každý člověk mého věku říká, že by si zas přál být mladý, tak já ne. Nechtěl bych svůj život prožít znovu.“

„Měl jsem souseda, který měl na štítě domu čtyřlístek. To byl takový člověk, co neustále převlékal kabát – přišli Němci, byl hned u Němců, přišli komunisti, byl hned u komunistů. Hned po převratu v roce 1948 začal jezdit na okresní úřad a stal se z něj místní agronom. Rozepisoval lidem dávky – kolik mají dodávat čeho, co smí a nesmí zasít, prodat. Ti, kdo měli menší výměry hospodářství, těm nenapsal nic, ale ti, kdo vlastnili větší pozemky, dostali nesplnitelná čísla. Aby jim mohli začít sázet pokuty, aby je mohli zavřít. Aby ty takzvané ‚kulaky‘ mohli odstranit. A já byl jeden z nich. Nenáviděný. Přestože toho naše rodina pro lidi v obci tolik udělala. Před válkou i za války. Vzpomínám si například, že jsme chodili k jednomu krejčímu, který měl tři syny. Jelikož jsme měli až osm kila másla týdně, tak jim ho matka levně prodávala. A oni byli úžasně ochotní. Ale když přišli komunisti, tak ti jeho synové byli najednou na Národním výboru, najednou to byli komunisti jako řemen. Já brzy dostal ohromné smyšlené pokuty – padesát tisíc, dvacet tisíc, osm tisíc, ještě mám ty papíry doma. Byl jsem mladý, takže jsem si to nebral tolik do hlavy, ale mnoho z těch, kdo měli v okolních obcích velká hospodářství, si vzali život. Takové peníze samozřejmě nikdo neměl. A tak k nám jednoho dne synové toho krejčího přišli a začali zapisovat, co vlastníme. Přišli zabírat. Pamatuji, že jsem tam měl starou konev od mléka, kde jsem uschovával vyjetý olej. I tu zapsali. Tomu jsem se musel až smát. Sebrali úplně všechno. Já jsem předtím ještě zkoušel některé ty dluhy splatit – odjel jsem pracovat na Šumavu, sváželi jsme dřevo. Ale když jsem se vrátil, tak jsem na místě našeho domu našel tři holé zdi. Komunisti zakládali zemědělská družstva, a tak tam svedli veškerý dobytek a udělali si z toho úřad. Než to všechno přestěhovali k jednomu mlynářovi z vedlejší vesnice, který vlastnil ještě o dvacet hektarů víc než my. Tehdy jsem se na tu zříceninu domu díval a napadlo mě, že si ten výjev nakreslím. Ten mám také uschovaný. Napsal jsem si na něj: ‚Vítáme tě v tvém rodném domě!‘ Ale nebral jsem to tragicky. Kdybych to tragicky bral, tak bych tu s vámi dnes neseděl. Říkal jsem si, že proti tomu nic nezmůžu: ‚Nějak bylo, nějak bude, zase se nějak protluču.‘ Můj tchán mi jednou říkal: ‚Já v té době seděl v kanceláři, já nevím, že by se něco dělo!‘ Všechno to šlo mimo něj. A to ani nebyl ve straně. Říkal: ‚Co mi to tady vypravuješ, pro mě to jsou pohádky!‘ Pro někoho pohádky, pro mě to byl život. Dům jsem během několika let celý zrekonstruoval, ale v třiapadesátém mi nakonec sebrali i ten. Řeknu vám, co jsem asi ještě nikdy nikomu neřekl: Tehdy jsme s pár kamarády měli i nápad, že bysme toho agronoma odstřelili. Jezdil na motocyklu do města na úřad a my, že si na něj počkáme. S puškou. Nakonec jsem si řekl: ‚Ne, já mu život nedal, nesmím mu ho brát.‘ Dodnes jsem za to rád. Je zajímavé, že ten můj pozemek dnes vlastní jeho vnučka, koupili to za pár haléřů. Mně tam zbyl kousek země, sto osm metrů meze, a tak tam občas zajedu. Teď zrovna ten můj rodný dům rekonstruují. Jednou jsem se tam zašel podívat. Ta paní říkala: ‚Co tady děláte?‘ Já říkal: ‚A co vy tady děláte?‘“

/

“We used to have a big farm in the Czech Highlands. My father died when I was sixteen, at a time when I dreamt of joining the air forces – I still have a badge of the Masaryk aircraft which I applied to at home. I’m ninety-four years old now but I still enjoy looking up when I see something flying above me. Back then, my mum told me: ‘No air force, there is your farm you have to take care of!’ So I did. At first I didn’t like it, I even wanted to run away to the West with two friends of mine during the war. When we reached the Polish borders, I told them: ‘Guys, I’m sorry! I would really love to go with you but my mum lives here and I can’t leave her.’ My conscience didn’t allow me. So I went back but they eventually reached England. Both joined the air force and both used to fly over the La Manche channel. One of them got shot down, he has a memorial in Humpolec. My mum died a few years after that and I was sent by the Germans to Austria for digging trenches as forced labor at the end of the war. That was horrendous. When people say they would like to be young again, I wouldn’t. I wouldn’t like to go through my life again.”

“I used to have a neighbour who had a four leaf clover on the gable of his house. It used to be that kind of person who used to change coats constantly – the Germans came, he joined them, then there were Communists, he joined them right away too. After the coup in 1948 he stated going to the municipal office and he became a local agronomist. He had to assign rations to the people – how much they should deliver, what should be sown and hat not, how much to sell. Those who had a lower acreage didn’t get anything but those who owned bigger areas were assigned unreachable numbers. So that they could be fined and put behind bars. So they could get rid of the so called ‘kulaks’. And I was one of them. The hated. Even though our family used to do so much for the local community during the war, and also before it. I remember that we used to come see a tailor who had three sons. Because we had up to eight kilos of butter weekly, my mum sold them some under very good conditions. And they felt so obliged! But when the Communists came, the sons got high position at the national committee, suddenly they were hard-core Communists. And I got ridiculous fines – fifty thousand, twenty thousand, eight thousand, I still have those pieces of paper at my place. I was young so I didn’t take it so much to heart but many many local farmers took their lives. Because no one had that much money. So one day the sons of the tailor came to us and started writing up all we had. They came to take our property. I recall I had an old milk jug where I stored old motor oil. They put it on their list as well. I had to laugh. They took everything. I tried to pay back some of the debts – I went to Šumava for work, we gathered wood. But when I came back I found just three bare walls. The Communists used to found agricultural cooperatives and so they took all the livestock in there and remade it into a bureau. Then they all took it to a miller from the neighbouring village, as he owned twenty hectares more. I remember looking at the ruin, I had an idea of drawin a picture of it. I still have it by me. I put down on it: ‘Welcome to your native house.’ But I didn’t take it tragically, I wouldn’t be sitting here with you now if I did. I told myself that I couldn’t do anything about it: ‘What will be, will be, I will get by somehow.’ My father-in-law told me once: ‘At that time I used to sit in an office, didn’t have an idea that there was something going on.’ It all passed by him. He said: ‘What are you telling me, it’s just some made-up stories!’ For some made-up stories, for me it was my life. I reconstructed the house, it took several years, but they eventually took it away from me in 1953. I will tell you something I haven’t told anyone so far: At one point, I even had a plan with some of my friends that we would take the agronomist down. He used to take a motorcycle to the town so we were thinking about waiting for him. With a gun. Eventually I decided not to: ‘I didn’t give him the life, I shouldn’t take it from him.’ Today I’m happy that I decided so. But it’s interesting that his grand-daughter is the one who owns my former land these days, they bought it for some pennies. I still have a strip of land in the area – one hundred and eight metres of balk – so I go there from time to time. They are just reconstructing my native house. I once went there. The woman said: ‘What are you doing here?’ And I replied: ‘And what are you doing here?’


HOPRG_2101a

„Před lety jsem si zvykl chodit na Kolbenku, na blešák. Jsem muzikant, takže občas jsem tam našel nějaký hudební nástroj, jindy jsem se jen přehraboval různými zajímavými artefakty. Jednou jsem takhle narazil na starý, prázdný sešit. Pěkně vázaný, se čtverečkovaným papírem uvnitř. Přestože byl snad z 20. let, tak byl hezky zachovalý. Když jsem si ho ale přinesl domů a otevřel ho, tak jsem zjistil, že do něj nedokážu nic napsat. Říkal jsem si, že nemá smysl, abych tam psal nějaké svoje pokusy o básničky nebo abych si z toho udělal deník. Ten sešit vypadal, že tady ještě dlouho bude, a tak mi přišlo, že by to chtělo nějaký trvanlivější obsah. Univerzálnější informaci. Několik let mi ležel na poličce u počítače – nevěděl jsem co. Až jsem ho jednoho dne tak nějak spontánně vzal a plnícím perem do něj napsal ‚Do, Re, Mi, Fa, Sol, La, Si‘, solmizační slabiky. Což je kód z 11. století – říkal jsem si, že ten už se ukázal být dotatečně trvanlivý. Nejdřív jsem to napsal v řádku, potom ve sloupci, pak jsem začal vyplňovat vznikající čtverec. Přišlo mi to vtipné a začal jsem si uvědomovat, kolik různých kombinací těchto slabik je možné vymyslet a do toho sešitu napsat. Celé léto jsem potom ten sešit nosil u sebe a popisoval ho. Jel jsem kombinatoricky, sedm na čtvrtou, všechny kombinace. První kapitola byla ‚Do-Do-Do-Do‘, ‚Do-Do-Do-Re‘, ‚Do-Do-Do-Mi‘, a tak dále. Jako v Rumburakovi, když počítač hledá zaklínadla: ‚Hubero kororo‘. U těch různých kombinací mi to vyhazovalo všemožné slovní asociace a také jsem po čase zjistil, že z toho jdou vytvářet různé grafické motivy. Nakonec jsem popsal celý sešit, snad sto padesát stran. Původně jsem si myslel, že to bude jen taková estetická věc pro mě, ale jelikož jsem to často psal někde mezi lidmi, v parku i hospodě, tak to dopadlo jinak. Byl to jeden z těch případů, kdy se zdánlivě iracionální a nesmyslné chování začne samo rozvíjet a někam nepředvídatelně směřovat. Spousta lidí mi koukalo přes rameno a různě mi to interpretovali – v jedné hospodě seděl zeměměřič a tvrdil, že to jsou souřadnice. Také jsem zjistil, že mě podle toho baví hrát, což zas začalo zajímat další lidi. Nakonec jsem se rozhodl, že to vydám tiskem – což obnášelo, že jsem to celé přepsal do excelových tabulek. Mohl jsem to jednoduše vytvořit pomocí pár počítačových funkcí, ale bylo zajímavé přistoupit k tomu jako k rukopisu. Včetně toho, že tam při přepisu vznikly různé chyby. Takže – vyšlo to, vyšly na to různé ohlasy a recenze, dostalo se to k lidem z Archivu výtvarného umění, rukopis byl vystaven v DOXu jako autorská kniha. Pak jsem také uspořádal několik koncertů, například v Libeňské synagoze. V Maďarsku, kde mají s těmi slabikami spojená i gesta, z toho vznikl takový ‚ruční balet‘. Nakonec jsem se s tím dostal i na festival experimentální literatury do Krakova a různá literární média se mě začala ptát, jestli nemám ještě nějaké další texty. Takže mně se tímhle způsobem omylem zrodila kariéra experimentálního básníka.“

/

“A few years back I got used to going to a flea market in Kolbenka. I’m musician and I found some music instruments there, or I just dug through some interesting artefacts. Once an old and empty notebook popped on me. It had a nice binding, with squared paper sheets inside. Even though from the 1920s, it was was well-preserved. When I brought it home and opened it, I realised I couldn’t write down anything. There was no point in putting in either some silly poetry experiments of mine, or to use it as a diary. The notebook looked as if it was gonna be around for some time so I thought it deserved a more permanent content. A universal piece of information. It lay on a shelf by my computer – I didn’t know what. But then, one day I just took it and spontaneously wrote down: ‘do, re, mi, fa, sol, la, ti’, the solfa syllabi. Which is a code from the 11th century – I though that one turned out to be quite permanent. At first I wrote it into a row, then into a column, then I started filling in the arising square. I found it funny and thanks to it I started realising how many various combinations is there and how many I can put down into this notebook. The whole summer I was carrying the notebook with me and wrote in it. I did it in a combinatorial way. The first chapter was ‘Do-Do-Do-Do‘, ‘Do-Do-Do-Re‘, ‘Do-Do-Do-Mi‘ and so on. As in the Rumburak series when the computer looks for magic formulas: ‘Hubero kororo‘. There were various verbal associations and I also found out that I could create diverse graphic motives. Eventually I wrote all over the notebook, one hundred and fifty pages I think. Originally I thought it was going to be an aesthetic thing for me but because I wrote among people, in parks and in pubs, it turned out differently. It was one of those cases when seemingly irrational and nonsense behaviour starts to develop and aim at something on its own. A lot of people peeked over my shoulders and interpreted what they saw – a geodetist claimed those were coordinates. I found out I ended playing according to it, which attracted other people. Eventually I decided to publish it in print – which meant transcribing everything into excel sheets. I could have created it with a few computer functions but it was interesting to approach it as a manuscript. Including the mistakes which were made in the meantime. So – it worked out well, there were some reviews and accolades, it reached people from the Art Archive and the manuscript was exhibited in DOX as an authorial book. I organised several concerts, for example in the Libeň synagogue. In Hungary where they have syllabi connected to gestures there was a ballet made. I got into a festival of experimental literature in Crakow thanks to it and various literature media started asking me if I had any other texts. So this is how my career of experimental poet started by mistake.”

__

Jan Faix: Solmizační variace (listování rukopisem)