Powered by Seat

HOPRG_2127a

„Když sem přišli Rusáci, tak jsem utekl. Dvacet let jsem žil v Americe, z toho osm v Kalifornii, ve Venice Beach. Pracoval jsem, ale každý víkend jsem se snažil vypadnout z města. Lákala mě poušť. Volala si mě. Nikde nikdo, ticho, klid. Jednou jsem tam strávil delší dobu, snad několik týdnů. Spal jsem ve spacáku, v korytu vyschlé řeky. A byly to asi nejsilnější zážitky mého života. Byl jsem tam jen já, poušť, ještěrky, Měsíc. Jednou kolem proběhli splašení koně. Odpojil jsem se tam od všeho lidského, co jsem v sobě měl – všechno to ve mně usnulo. Veškerá minulost. Existuje taková písnička, kde se zpívá ‚I’ve been through the desert on a horse with no name’, ‚jel jsem pouští na bezejmenném koni‛. Když jsem se vracel, tak jsem si nemohl za boha vzpomenout, kdo jsem, jak se jmenuju. Ale v hlavě se mi objevovaly různé otázky: Co tu dělám? Proč jsem se narodil? Jen abych zase zemřel? Rozpadl se? Lidský život je velice krátký, je to v podstatě pochod z porodnice na máry. A mně to nikdy předtím nedávalo smysl, přišlo mi to hodně smutné – proč se lidé narodí a hned, jak se něco málo naučí, třeba se stanou dobrými chirurgy nebo piloty letadla, tak umírají. Ale tehdy v té poušti si mě něco našlo. Pochopil jsem, že nejsme jen mluvící opice, že za námi stojí něco strašně chytrého, něco, co všechno na světě řídí. Byly to až takové mystické prožitky, těžko se o tom mluví, ale poznal jsem to jako takovou světelnou bytost, jako světelnou kouli, jako oko, které se dívá skrz všechny oči. Protože to je samotný život. Seděl jsem tam na takové skále a viděl: Skála, ještěrka, červený keř, moje nohy. Pochopil jsem, že vše, na co se dívám, je ta samá věc. Jen se vždy tváří jinak. Dnes už se ví, že ani hmotný svět není tak docela hmotný, že vše stojí na kvantové pěně. Že z ní to všechno vyrůstá. I ta skála, i ten člověk. Vyrůstá, zaniká, ale tím se jen mění. Cítil jsem, že jsem toho součástí. A když jsem se nakonec vrátil mezi lidi, tak jsem v sobě měl daleko větší klid.“

/

„When Russians came in 1968, I ran away. I lived in America for twenty years, eight of which I spent in Venice Beach, California. I worked but every weekend I tried to get out of the city. I was allured by the desert. It was calling me. No people around, peace and quiet. Once I spent a longer time in there, perhaps several weeks. I slept in a sleeping bag, in a dried-up riverbed. And these were probably the strongest experiences of my life. It was just me, the desert, lizards and the Moon. Once runaway wild horses ran around. Being there, I disconnected myself from all humane inside of me – it all fell asleep. My whole past. There is a song where they sing ‚I’ve been through the desert on a horse with no name’. As I was coming back, I had trouble to recall who I was, even what my name was. But there were all kinds of questions appearing in my head: What do I do here? Why was I born? Only so that I could die? To fall apart? A life of a man is very short, it’s basically a march from a maternity hospital to bier. It never made any sense to me, I found it very sad – why people die as soon as they learn a little something in life, as soon as they become, for instance, a good surgeons or pilots. But something found me in the desert back then. I understood that us humans are not just talking apes, that there’s something very smart that controls everything in the world. These were mystic experiences so it’s hard to put it in words, but I recognized it as a light being, a light sphere to be precise, as an eye that looks through all eyes. Because it’s the life itself. I was sitting on a rock and I saw: A rock, a lizard, a red bush, my feet. And I understood that everything I was looking at was the same thing. That it only manifests itself in different ways. Now it’s known that even the material world is not so material as we once thought, that everything stands on a quantum foam. That everything grows out of it. The rock and the human being. It grows, vanishes but through that it only change its form. I felt to be a part of it. And when I finally came back to the society, I felt that I had much greater inner peace than ever before.“


HOPRG_2124a

„I’m a writer so I have a lot of work and little money. But it’s fun, especially the writing part. Because stories are what I love the most – I knew it already as a small child. The best part of the day was when my grandmother started to read to me. I was three, four years old but I still remember a baby’s book about a teddy bear, I must have heard it ten thousand times. Later, as I was growing up, I read a lot of books and after high school I went to study Philosophy. I worked at the university, I basically tried to become a professor. But after my PhD. I realized that there’s a point reached in history of a classical philosophy which you just can’t surpass. Hegel specified a way how human beings can attain knowledge in such a detail, so completely, that it’s simply unsurpassable. You have to approach it in different way – and many German, French and other philosophers after Hegel did. But I was still convinced that all of them were missing something. Then a I read a book by Schelling who said that the real act of understanding human beings was not through specific, mathematically and logically based knowledge but through telling stories. Freud and Jung, psychologists, were also talking a lot about stories, they were interested in a story of each individual that came to them. So I gradually realized that stories are essential.“

„Take ants, for example. They are guided by their scent – certain pheromones tell them where to go, when to go, what to do. Ants don’t see well, they don’t hear, but they have a great sense of smell. So when we look at colony of ants, it’s not what we see that is the most important. If we could make those ant scents visible, on the other hand, we would see the real ant world. Similarly, I think that human beings are guided through their lives by stories. By narratives. Not by cold hard facts, not by logical, rational argumentation. Just look on big scale things – on ISIS, on what happened in Germany before the war, on what’s going on now in the United States with Trump. He’s a big storyteller, his election campaign was story-driven, not fact-driven. He says complete bullshit but since he says it in a form of a story, people are interested in hearing it.“

„I had the fortune to become a father very early in my life – my daughter is now twenty-three. I was sixteen years old when my girlfriend got pregnant. It was a difficult time for us. But back then, having very little knowledge about anything, I instinctively constructed a narrative of a kind. I said to myself: ‚Alright, this happened, now I have to do things which will be hard and frightening‘ – I had to work a lot to sustain the family and I had to engage in the relationship with my girlfriend on a completely different level – but I started to think about those things as a part of an adventurous story. Something like: ‚I’m now the hero knight in shining armor and I’m venturing into a very dark forest, an unknown land.‘ For example, during my studies I had seasonal jobs in a meat production, in all kinds of construction businesses or in a brewery. There I had to get up at 4 a.m. every morning and since it was in the middle of nowhere, I was coming back home at 9 in the evening. But I took this story and thanks to it I oriented myself to the situation. At that time I still didn’t know that both Jung and Freud thought that these kind of hero stories are what makes people to live a fulfilling life. A life in which one realizes that challenges are not problems but something that makes it all worth-while.“

/

„Jsem spisovatel, takže mám hodně práce a málo peněz. Ale je to zábava, především samotné psaní. Protože ze všeho nejvíc miluji příběhy, to jsem věděl už jako malý. Moje nejoblíbenější část dne byla, když mi babička začala předčítat. Byly mi tři, čtyři roky, ale dodnes si pamatuji dětskou knížku o medvídkovi, musel jsem její příběh slyšet tisíckrát. Později, když jsem dospíval, jsem přečetl hodně knih a po střední škole jsem šel studoval filosofii. Pracoval jsem na univerzitě a v podstatě jsem se snažil stát profesorem. Ale po doktorátu jsem si uvědomil, že v dějinách klasické filosofii již nadešel moment, který v podstatě nelze překonat. Hegel popsal způsob, jakým lidé mohou nabýt poznání, tak detailně a úplně, že je to zkrátka nepřekonatelné. Pochopil jsem, že k tomu člověk musí přistoupit jiným způsobem – a mnoho filosofů po Hegelovi, Němci, Francouzi i jiní filosofové, tak učinili. Ale přišlo mi, že všem v jejich výkladu něco chybělo. Pak jsem si přečetl knihu od Schellinga, který řekl, že lidem lze porozumět nikoli prostřednictvím konkrétního, na matematice a logice založeného poznání, ale skrze vyprávění příběhů. Freud a Jung, psychologové, také hodně mluvili o příbězích. Zajímal je příběh každého člověka, který za nimi přišel. Postupně jsem si tedy uvědomil, že příběhy jsou pro lidi zcela zásadní.“

„Podívejte se například na mravence. Ti se orientují podle pachů – určité feromony jim říkají kam mají jít, kdy tam mají jít a co tam mají dělat. Mravenci mají špatný zrak, neslyší, ale mají skvělý čich. Takže když před sebou máme mraveniště, tak to, co vidíme, není to nejdůležitější. Pokud bychom, na druhou stranu, mohli učinit viditelnými ony mravenčí pachy, tak bychom nahlédli jejich skutečný svět. Podobně si myslím, že lidé se ve svých životech orientují prostřednictvím příběhů, jejich vyprávění. Ne skrze strohá, studená fakta a logickou, racionální argumentaci. Jen se podívejte na světové události – na ISIS, na to, co se stalo v předválečném Německu, nebo na to, co se dnes děje ve Spojených státech. Trump je velký vypravěč příběhů, jeho volební kampaň byla postavena na příbězích, ne na faktech. Říká naprosté bláboly, ale jelikož je říká v podobě příběhů, tak mu lidé naslouchají.“

„Měl jsem to štěstí, že jsem se ve velmi raném věku stal otcem – mé dceři je dnes dvacet tři. Když mi bylo šestnáct let, moje přítelkyně otěhotněla. Byla to pro nás obtížná doba. Ač jsem tehdy skoro o ničem nic nevěděl, tak jsem si v sobě instiktivně vytvořil určitý příběh. Řekl jsem si: ‚Dobrá, taková je situace, teď budu muset zvládnout věci, které budou těžké a děsivé‘ – musel jsem pracovat, abych rodinu uživil a také jsme museli s přítelkyní rozvinout náš vztah na na zcela jiné úrovni –, ale začal jsem o tom všem přemýšlet, jako by to byla součást nějakého dobrodružného příběhu. Něco jako: ‚Teď jsem tedy rytíř v zářivé zbroji a vydávám se do temného lesa, do neznámé země.‘ Brával jsem například během studií různé sezonní práce – v masokombinátu, na stavbách nebo v pivovaru. Tam jsem musel vstávat každý den ve čtyři hodiny ráno a jelikož to bylo daleko a uprostřed ničeho, tak jsem se domů vracel v devět večer. Ale vzal jsem si ten příběh a s jeho pomocí jsem se v té situaci zorientoval. V té době jsem ještě nevěděl, že jak Freud, tak Jung se domnívali, že právě tento typ hrdinských příběhů činí lidský život naplňujícím. Že z něj dělají takový život, běhěm něhož si člověk uvědomuje, že překonávání překážek neznamená problém, ale něco, díky čemu to všechno stojí za to.“


HOPRG_2123a

„Od začátku jsem měla hrozně komplikovaný život. Narodila jsem se ve Francii a moje matka měla ráda jen chlapce. Jeden syn jí zemřel, chtěla dalšího, ale narodila jsem se já. A tak jsem to odskákala – trvale mne neměla ráda. A dávala mi to jasně najevo. Po čtrnácti letech se narodil chlapec, můj bratr, a ve všem byl na prvním místě. Dala mu vše, včetně veškerého majetku – a že ho neměla málo. Když jsme po její smrti přišli před notáře, tak tam bratr – tehdy už dospělý člověk – sám prohlásil: ‚Matka ji neměla ráda, ona neměla ráda holky! Ty peníze patří mě!‘ Řekla jsem: ‚Nechte mu je.‘ V podstatě jsem bratra sice vychovala já, ale matka ho skutečně zbožňovala. Byl milovaný, opečovávaný. Když jsem čekala první dítě, tak mu bylo devět let. A on se jí tehdy zmrzačil. Měl úraz, při kterém nastala klinická smrt. Lékaři ho dali dohromady, ale na čtyřech místech měl rozdrcenou lebeční kost. Matka to viděla a strašlivě křičela. Byla to pro ni obrovská rána. Bratr je dnes už trojnásobný doktor věd, takže ten úraz na činnost jeho mozku neměl vliv, ale po fyzické stránce vypadá velice mizerně – viděla jsem ho před několika lety. Celý život jsem byla ateistka, ale tenkrát jsem začala věřit, že nad námi něco je. Že ta nespravedlnost té matky se jí nějakým způsobem vrátila. Že ji někdo potrestal. Zemřela, když mi bylo padesát let. Když jsme se tehdy s bratrem dívali jak leží v rakvi, tak on plakal a já měla hrůzu. Měla jsem strach, aby se znovu neprobudila, aby znovu nevstala a znovu mě neproklínala. To skutečně dělala – věčně mě proklínala, od malička. Cokoliv jsem udělala, nebo neudělala, tak odpovídala: ‚Proklínám tě!‘ Přišla jsem se na ni podívat v dospělosti, když už jsem byla vdaná – zazvoním, pozdravím: ‚Proklínám tě!‘ Nemělo to logiku. Byla velmi zvláštní člověk a velmi mi zkomplikovala život. Nedlouho po její smrti jsem šla z legrace k jedné jasnovidce a ta to všechno viděla. Rozplakala se a popsala mi podrobně vše, co se mi stalo, i vše, co se teprve mělo stát. Řekla: ‚To děťátko chodilo bosé po ostnech. A ty ostny v sobě bude nosit až do své smrti.‘“

/

„I have had a complicated life from the very beginning. I was born in France and my mother liked only boys. Her first son died and she wanted to have another but she had me. I had it on my plate all the time and she was very persistent in showing it. Fourteen years after I was born, she had my brother and he became my mother’s favorite. She gave him all – including all our property – and she wasn’t poor. When we went to see a notary after her death, my brother – a grown-up man at that time – stated in front of him: ‘My mother didn’t like her, she didn’t like girls. I should have all the money!’ So I said: ‘Give it to him.’ I brought him up in fact but my mother adored him. He was well taken care of. He was nine when I was expecting my first child. And he got crippled. He had an accident and ended up in a clinical death. Doctors put him somehow together but he had a fracture in four parts of his skull. Mother saw him and started to shriek. It was a huge blow for her. My brother has a three PhD. diplomas today so the accident didn’t obviously affect him but he looks really miserable – I saw him a few years back. I had been atheist throughout my whole life but back then I started to believe that there was something above us. That my mother’s injustice turned back onto her. That she got punished eventually. She died when I was fifty years. I remember seeing her in her coffin – my brother was crying and I felt horror. I was afraid she might wake up and started cursing me. She used to do it from when I was little. Whatever I did, or didn’t do, she used to say: ’I curse you!’ I came to see her when I was grown-up, already married – I ring a bell, say hello: ‘I curse you!’ There wasn’t any logic behind it. She was a very peculiar human being and she had complicated my life a great deal. I went to see a psychic not very long after my mother’s death and she saw it all. She started to cry and described everything, both my past and my future, down to the slightest detail. She said: ‘The small child used to walk on thorns. And she will have those thorns within until she dies.’“


HOPRG_2122a

„Přemýšlím, jak co nejlépe zvládnout výchovu dcery. Dnes slaví jeden rok. Za tu dobu jsem začal hodně přemýšlet o tom, jak tady různé věci fungují. V čem tady žijeme, v čem jsme vyrostli. Jaká jsou různá úskalí – například ve školství. Než má člověk dítě, tak si říká, že už je to za ním, že už ho to nemusí zajímat, ale najednou je s tím znovu konfrontován. Začal jsem si představovat její budoucnost a uvědomil si, že bych chtěl, aby vyrůstala v trochu jiném prostředí než jsem vyrostl já. Například jsem chodil do běžné státní školky a pamatuji, že to byla spíše taková drůbežárna: Nahnali tam děti, ty si tam sice s něčím hrály, ale za mých časů to bylo tak, že učitelky tam nebyly od toho, aby je inspirovaly, k něčemu vedly, nebo si s nimi i jen hrály. Byly tam jen jako dohled. Děti to tak samozřejmě nebraly, ale bylo to trochu takové vězení. Místo, kam si rodiče děti odložili, ty to tam nějak přežily, učily se různá pravidla, po obědě šly spát, a odpoledne šly domů. A další den znovu. Než se nám dcera narodila, tak jsem vůbec nevěděl, jak to budu v těchto otázkách mít, neměl jsem žádný dopředu vymyšlený program. Ale zjistil jsem, že mi je bližší přístup, kdy se člověk snaží s dětmi sdílet jejich vidění světa. Mám totiž za to, že než se dítě dostane do puberty, tak žije v úplně jiném světě, který je do velké míry postavený na fantazii. Všechno se to v něm vyvíjí, roste v něm uvědomění sebe sama, i toho, že ve světě platí nějaké obecné zákonitosti. Ale když ho necháte jít svým vlastním tempem, tak se vlastně do toho systému dostává velice pomalu. Tahle společnost naopak chce děti hrozně brzy vtáhnout do světa dospělých lidí. Hustí do nich různé informace, zákony, pravidla. Myslím si, že se to dá dělat i jinak. Věřím, že když rodiče dají dítěti prostor a když mají jeho důvěru, tak si ono samo dokáže osvojit různé věci. A platí to už i u takhle malého dítěte. Samotné třeba dojde k tomu, že jít na nočník je příjemnější než mít něco v plenkách. Není potřeba to zbytečně urychlovat. Nebo – ona s námi dodnes spí v posteli. To je sice asi pro rodiče náročnější, člověk se častěji budí, ale na druhou stranu si tím ona k nám vytváří větší vazbu. A snad i větší důvěru. Protože vnímá, že ji nenecháváme vyřvat. Když jí byly asi čtyři měsíce, tak jednou v noci hodně řvala a já jsem s ní strávil několik hodin na nafukovacím míči – prostě jsem seděl, držel ji v náručí a houpal. Ráno jsem sice měl zkoušku s kapelou, ale tehdy jsem si silně uvědomil, že když je nespokojená, když řve, tak že ji v tom nechci nechat. Že nezavřu dveře: ‚Tak si dělej co chceš!‘ Že to nebudu dělat způsobem: Máme pravidla, teď je čas spát! Pravidla a hranice jsou jistě důležité, ale do doby, než doroste do určité fáze komunikace, potřebuje cítit hlavně tělesné teplo nás rodičů, naši blízkost. Cítit, že když se něco děje, tak že ji v tom nenecháme. To mi přijde jako dobrá cesta, aby z ní vyrostlo zdravé a nebojácné stvoření.“

/

„The question how to raise our daughter has been on my mind quite a lot recently. She’s one year old today. Since her birth I’ve been thinking a lot about how all kinds of things work in our society. What do we live in, in which ways we were raised. Where are the pitfalls – for instance in the field of education. Before having a child, one thinks that certain things are behind him, that he doesn’t need to bother with them anymore. But then you’re suddenly confronted with them again. I started imagining what her future might be like and I realized that I would like her to grow up in a different environment than I did. I went to a public kindergarden and I remember that it felt more like a poultry house: You brought the children were there, they played with something, that’s true, but the teachers were not there to join them, to inspire them or lead them towards anything. They acted only as a surveillance. It was basically a prison for children – even though the teachers didn’t realize it. It was a place where children were put aside by their parents. They were supposed to go through it, to learn some rules, to go sleep after lunch a to go back home in the afternoon. And on the next day it was the same. Before our daughter was born, I had had no clue about how I would have felt about such things, I hadn’t had any prepared programme. But I’ve found out that I prefer sharing a children’s perspective. Because I think that before a child gets into puberty, it lives in a completely different world that is strongly based on fantasy. Everything slowly develops inside, an awareness of the self and realization of the fact that there are certain general rules in the world. But when you let a child progress in its own tempo you see that it’s getting into the system rather slowly. This society, on the other hand, wants children to adapt to the world of adults quickly. It keeps pushing information, rules and customs into them. I think there’s also a different way. I believe that if parents give space to their child and they have his trust, the child can acquire many things on its own. And this is applicable even to a child who is this young. She can understand on her own that it’s more pleasant to use a potty rather then to have something in a diaper. It’s not necessary to make this process faster. Or – she still sleeps with us in the bed. That’s arguably more difficult for parents, one wakes more often during the night, but on the other hand, she’s building a stronger connection to us. And perhaps a stronger trust. Because she feels that we don’t let her weep. When she was around four months, she cried a lot one night and so I spent several hours with her – I was sitting on an inflatable ball, I cradled her in my arms and I bounced up and down. I had a rehearsal with my band in the morning but at that time I realized that I don’t want to let her on her own when she’s unsatisfied, when she cries. That I don’t want to close the door and say: ‚Do what you want!‘ That I don’t want to be like: There are rules, now it’s time to sleep! Rules and boundaries are important, of course, but until she grows up to a certain communication level, what she needs is to feel the body warmth of her parents, our closeness. To feel that if something is going on, we don’t abandon her. I think that’s a good way for her to grow up into a healthy and fearless human being.“


HOPRG_2121a

„Člověk asi v životě musí poznat veliké zlo, aby si vážil dobra. Já jsem se narodil se zlatou lžičkou v ústech. Rodiče i prarodiče byli v podstatě komunistická oligarchie. Maminka byla modelka, tatínek byl diplomat, bulharský kulturní atašé. Takže jsem od dětství cestoval po celém světě. Pak jsem vystudoval psychologii a filosofii a dělal k tomu různé bojové sporty, třeba Krav Maga. Když jsem se podruhé oženil, tak jsem zjistil, že manželka v Praze zdědila obrovský majetek. Provozovali jsme po městě různé podniky. Na začátku devadesátých let asi zpravodajská služba zjistila, že jsem docela chytrej, zcestovalej, že dělám ty bojové sporty, že mluvím sedmi jazyky, a rozhodli se mě oslovit.“

„Každý zpravodajec žije schizofrenním způsobem – vždy totiž máte určitou legendu, roli, kterou si vymyslíte a kterou pak musíte hrát. Dostanete nový pas, nové doklady. V Německu jsem třeba byl námořník, jezdil dva roky na rybářských lodích. Byla to zatraceně těžká práce, ale miloval jsem to, hlavně, když byly bouřky. Jelikož mám i určité církevní vzdělání, tak jsem se později dostal jako kaplan do války. Nejprve jsem byl v Bosně, pak v Iráku. Staral jsem se o duše vojáků. Když totiž poprvé někoho zabijí, tak je to pro ně obrovská věc. Viděl jsem, že na to reagují dvojím způsobem – buď se s tím nemohou vyrovnat, anebo je to začne bavit. Já jsem se jako kaplan bojových akcí neúčastnil, měl jsem na sobě vestu s červeným křížem, ale pak nás jednou přepadli ze zálohy – nějaká malá sebevražedná skupina, co bojovala proti irácké i americké armádě. Překvapili nás. Než jsem stačil sáhnout po M16, tak jsem ho měl u krku. Nezbylo mi nic jiného, než ho podříznout. Několik lidí… Vždy jsem vnímal, že žiju proto, abych lidem pomáhal, takže tohle pro mě byla zcela zásadní věc. Měl jsem z toho obrovské trauma. Najednou se mi otočil svět. Z kněze byl vrah. Ve válce se tomu tak neříká, ale co jiného to je? Mezi vojáky se o tom ale nemluvilo. Respektive o tom mluvili ti, kterým to dělalo dobře, ti už tam na místě říkali, jak to budou jednou vyprávět doma v hospodě. Říkal jsem: ‚To není normální, přeci se nemůžeš chlubit takovým zvěrstvem!‘ Já když jsem se vrátil domů, do civilu, tak jsem byl půl roku v Bohnicích. Když se valí tanky, tuny železa, a nad vámi létají permanentně letadla, tak je to ohromný rámus. Tady bylo najednou ticho. To jsem nevydýchával. Byl jsem agresivní, všechno mi vadilo. Jel jsem v tramvaji, kde stáli staří lidé a mladí seděli, a tak jsem strašlivě zařval a okamžitě to bylo naopak – staří seděli, i ti, co původně ani sedět nechtěli. Radši si sedli, aby ten psychopat už mlčel. Jakmile jsem vnímal jakékoliv zlo, nespravedlnost, ať už sebemenší, tak jsem okamžitě startoval. Protože jsem v sobě cítil vinu. To je frustrace, kterou si v sobě nese každý násilník. Manželka mě tehdy ani nechtěla pouštět s penězi ven, protože jsem všechno rozdal – jakmile jsem viděl chlapa na ulici, jak klečí, tak mohl být ožralý jak prase, ale já jsem hned začal: ‚Co se ti stalo, ty chudáku? Na, tady máš!‘ – a dal jsem mu klidně pár stovek. Těžko jsem se do toho normálního světa vracel. Přihlásil jsem se tedy na to léčení a to mi pomohlo. Během půl roku mi dali do hlavy, že jsem někdo jiný, než za koho jsem se považoval. Dnes jsem obyčejný chlap, který rád maluje a fotí a který dál pomáhá bezďákům – zrovna jim nesu nějaké oblečení a jídlo. Minulost je pro mě dnes jen sestra přítomnosti. Musel jsem ji smazat. Jako když v počítači něco hodíte do koše, počítač resetujete, necháte ho nastartovat znovu a jedete dál. A budoucnost? Té se nebojím – mám Boha, takže vím, že nikdy nebudu sám.“

/

„A man probably has to experience a great evil before he can appreciate the good. I was born with a golden spoon in my mouth. My parents and grandparents were basically part a communist oligarchy. My mom was a fashion model, my dad was a diplomat, a bulgarian cultural attaché. So I traveled all around the globe since I was little. Then I studied Psychology and Philosophy and I practised martial arts, for example Krav Maga. When I got married for a second time, I found out that my wife inherited a lot of buildings in Prague. And so we ran various bars in the city. At the beginning of 1990s, local intelligence service probably found out that I was quite smart, that I knew a lot of places, that I did the martial arts and that I spoke seven languages and they decided to approach me.“

„Every intelligence officer lives in a schizophrenic way – because every time you have a legend, a role that you invent and that you have to obey. You get a new passport, new ID. For instance in Germany I was as a sailor, I used to work on a fishing boat for two years. It was a damn hard work but I loved it, especially during storms. Since I also had a religious education, I later got into a war as a chaplain. I was in Bosnia at first and then in Iraq. I took care of souls of soldiers. Because it’s a huge thing for them when they kill somebody for the first time. I could see that they reacted on it in two different ways – either they couldn’t dealt with it or they started to like it. As a chaplain I was not participating in the combat, I wore a vest with a red cross, but then we were ambushed one day by a small suicidal group that fought both against Iraqi and Americal army. They surprised us. Before I managed to grab my M16, he was right infront of me. I had no option than to cut his throat. Several people’s… I had always thought that I lived to help people so this was a turning point for me. I was hugely traumatized from it. My life suddenly turned upside down. A priest became a killer. They don’t call it ‚murder‘ in war but what else is that? It was not disscused among soldiers. Or rather – only the ones who liked it did talk. They used to say how they were going to boast about it to their friends in a pub one day. I told them: ‚That’s not normal, you cannot boast about such bestiality!‘ When I returned back home, into a civilian life, I spent six months in a mental hospital. When tanks, tons of iron, rolls and there are planes flying above your head all the time, it’s a huge noise. But here everything was so silent. I couldn’t stand it. I was getting aggressive, everything bothered me. I was on a tram where there were old people standing above seats with young people, so I started to scream and immediately it was the other way around – the old people were sitting, even those who hadn’t been planning to. They rather sat down so that the psychopath wouldn’t scream anymore. Every time I saw some evil, some injustice, even the smallest one, it started me up. Because I felt guilt. That’s the kind of frustration that every man who did a violent act carries inside of him. My wife didn’t even want to let me go out with money back then because I used to give everything away – every time I saw a guy on a street on his knees, and he could have been as drunk as a pig, I started to tell him right away: ‚Oh, poor man, what happened to you? Here, take this!‘ – and I gave him a few hundred crowns. It was hard for me to go back into the normal life. So I went for the mental therapy and it helped me. In six month’s time they managed to persuade me that I was someone else than I considered myself to be at that time. Today I’m an ordinary man who likes to paint and take pictures and who keeps helping the homeless – I just carry some clothes and food to them. The past is just the present’s sister for me now. I had to erase it. Just like in a computer when you put something in bin, reset the machine, let it start again and then you keep going. And future? I’m not afraid of it – I have God so I know that I will never be alone.“


HOPRG_2120a

„Válka ve mně zůstala a zůstane. V naší rodině sice nikdo nepadl, jen strejda byl totálně nasazený v Německu, a já jsem byla malá holka, ale byl to děs. Jak se to vůbec dá říct? Předat? Zkrátka: Nebylo co žrát, byli jsme zavření ve sklepě. Když bylo nejhůř, tak nám paní, co měla vedle ve vchodu krámek, přinesla sklenici sádla a chleba. Všichni jsme se podělili. Ale na konci války jsme byly všechny děti podvyživené, měly jsme náběh na tuberu. Maminka nám málem umřela, protože nám dávala první poslední a sama nejedla. Pocházela z venkova, odkud nám občas poslali jablka, padavčata. To nám pak vždy udělala těsto a na to ty jablka dala. Já myslím, že kdybych to teď někomu nabídla, tak by snad ještě urazil. Přitom my jsme si tehdy říkali bůhvíco nemáme.“

„Hrozně mě štve, jak se dnes zase zbrojí. Politici jsou jak pitomci – furt zbrojí do války, furt na sebe štvou. Úplně zbytečně. Ať nechají lidi žít. Zrovna jsem o tom mluvila s jednou paní a ona povídala: A vždyť je to jedno! No, to je taky zkušenost. Se vsadím, že vám babky jako já často povídají, co mají v rodině, co děti, co vnoučata, co manžel. Že je to pravda? Tak o tom vám ja říkat nebudu! Já bych se také ráda dožila pravnoučat, ale to byste vy mladí s tím zbrojením museli sakra něco udělat! Takže teď se na něco zeptám já vás: Co s tím hodláte dělat?“

/

„The war has stayed in me and it always will. We had no casualties in our family, only my uncle was deployed as a forced labour in Germany during the war. I was only a little girl but it was terrible. How can I even begin to describe it? Simply put: We had nothing to eat and we were locked up in a basement. When it was the worst, a woman who owned a little shop next door brought us bread and a jar full of lard. We all shared it. But at the end of the war all of us children were malnourished and we had first stages of tuberculosis. Our mom almost died as well because she used to give everything to us and she didn’t eat enough herself. She was originally from a countryside and people from there sometimes used to send us windfall apples. When that happened, she always made a dough and put the apples on top of it. I think that if I offered it to someone today, they might get offended. But back then we though how lucky we were to eat something like that.“

„I’m really angry about the current armament. Politicians are acting stupid – they keep on arming for a war, keep on insulting one another. It’s completely pointless. They should let people be. I just talked about it with a women I know and she said: ‚It doesn’t matter!‘ Well, that’s an opinion. I bet all the grannies like me talk to you about their families, their kids, grandkids and husbands. Isn’t it so? Well, I’m not going to! I would also like to live long enough to see my grandchildren but first, young people like you need to do something about the armament. So let me be the one who ask a question for a change: What are you going to do about it?“


HOPRG_2118a

„We’re thinking whether to stay in Prague or not. I’m from the United States, my husband is from Britain, but we’ve lived here for a long time, twelve and eleven years. The quality of life in Prague is so high, and it’s so beautiful here, that it’s very difficult to think about leaving. Now we’re going to the farmer’s market, later we go to a design market and after that to Rudolfinum, where there is an art exhibition which is free. But on the other hand, we’re not from here and we feel to be outside of the local life. Because our Czech is poor – we speak a little but not enough to interact socially.“

„I’ve had lot of occassions when people asked me questions on the street, for instance about directions, and I understood exactly what they were asking, maybe I even knew the answer, but I didn’t have enough Czech to actually tell them. So I had to be dishonest and to say: ‚Sorry, I don’t know!‘ That’s very frustrating.“

„It just always feels like there’s something we’re missing. Another thing is being close to family. My brother has a daughter, she’s three and I haven’t met her. These kind of things are painful and make us think about leaving. But then we start to think about staying and we know that there’s no way that we could duplicate the quality of our life here in another place. I’m from Los Angeles which is a very expensive and complicated city with no public transport. It’s quite ugly, crowded, dirty and a little dangerous. For me the nicest thing about Prague is that the most beautiful things are available to everyone. It doesn’t matter if you’re rich or poor, you can still go and have a beer in Riegerovy sady and watch the sun go down. Such things are special but they are not exclusive. And that’s not really true in places like Los Angeles, New York or London. In those cities you feel a sense of deprivation all the time if you’re not really rich. We never feel that in Prague. That alone is a good reason to stay.“

/

„Přemýšlíme, jestli zůstat v Praze anebo ne. Já pocházím ze Spojených států, můj manžel je z Británie, ale už tu žijeme dlouhou dobu, dvanáct a jedenáct let. Kvalita života v Praze je natolik vysoká, a město je tak krásné, že je velmi těžké uvažovat o tom, že bychom odjeli. Právě míříme na farmářské trhy, později se chystáme na trh s designovými výrobky a do Rudolfina na výstavu, která je zdarma. Na druhou stranu nejsme odtud a cítíme, že nejsme součástí místního života. Naše čeština je špatná – trochu mluvíme, ale ne natolik, abychom si poradili v různých společenských situacích.“

„Mnohokrát jsem zažil, že mě lidé oslovili na ulici a na něco se mě ptali, například na cestu. Já jsem přesně rozuměl, na co se ptají, někdy jsem třeba i znal správnou odpověď, ale neuměl jsem česky natolik, abychom jim ji řekl. Takže jsem musel neupřímně říci: ‚Promiňte, ale nevím!‘ To je vždy hodně frustrující.“

„Máme zkrátka neustále pocit, že o něco přicházíme. Další věc je, že jsme daleko od svých rodin. Můj bratr má tříletou dceru, kterou jsem zatím neviděla. To jsou věci, které jsou těžké a kvůli kterým nás občas napadne, že bychom se odstěhovali. Ale pak začneme přemýšlet o tom, že tu zůstaneme a uvědomíme si, že bychom těžko dokázali najít jiné místo s podobnou kvalitou života. Já jsem z Los Angeles, což je velmi drahé a složité město bez fungující veřejné dopravy. Je to tam docela ošklivé, přecpané, špinavé a trochu nebezpečné. Na Praze mám nejradši to, že nejkrásnější věci, které nabízí jsou dostupné pro každého. Nezáleží na tom, jestli jste bohatý nebo chudý, v obou případech si můžete dát pivo v Riegerových sadech a pozorovat západ slunce nad městem. Můžete zažít vyjímečné věci, které ale nejsou exkluzivní. Pro města jako je Los Angeles, New York nebo Londýn to tak docela neplatí. Pokud nejste opravdu bohatý, tak vás na těchto místech neustále provází pocit určité deprivace. V Praze nic takového necítíme. Už jen to je pro nás dobrý důvod, proč tu zůstat.“


HOPRG_2117a

„Před pár lety jsem si pořídil motorkářskou kombinézu s motivem Kapitána Ameriky. Bylo to pro mě zajímavé tím, že to tady nikdo jiný neměl. Ale zároveň to pro mě bylo od začátku spojené s exhibicí, s tím, že jsem byl vidět. Lidé na to začali různě reagovat, a tak jsem si začal pořizovat různé doplňky a postupně se dostal až do světa cosplay. Kdysi jsem přednášel, byl zvyklý vystupovat před lidmi, být středem pozornosti, a asi mi to chybělo. Zároveň mě baví, že když si na sebe vezmu kostým, tak mám jinou identitu. Respektive skrytou identitu. Můžu si dělat, co chci – samozřejmě úměrně té postavě. Bohužel se na různých akcích objevuji většinou ve dne, ale na Batmanovi se mi líbí, že přestože je to kladná postava, tak je určitým způsobem temná. Příliš nemluví, vzbuzuje respekt. Není to žádný vůdce, nikde se moc neprezentuje. Najednou se objeví, najednou zmizí. Je v něm určitá vážnost. Ta mi dělá dobře. Jednou jsem dokonce následoval své nutkání vylézt v tom kostýmu v noci sám na střechu, stát nad městem a nechat ve větru ten plášť vlát. Cítil jsem v tu chvíli až takovou opojnou sílu. Jako bych tím pláštěm mohl celé to město přikrýt.“

/

„A few years back I bought a biker’s jumpsuit with a motive of Captain America. It was interesting for me because nobody else had it around here. But at the same time I liked that it was a kind of a show, that people noticed me. They started to react on me in different ways, I started to get all kinds of accessories and gradually I got myself into the world of cosplay. I used to be a teacher when I was younger, I knew what it meants to perform in front of people, to be a center of attention, and I guess I missed the feeling. I also like that I have a different, or rather hidden, identity when I wear a costume. I can do whatever I want – obviously with consideration to the character. Unfortunately I usually go to various events during the day but what I like about Batman is the fact that even though it’s a positive character, there’s a certain darkness in it. He doesn’t talk much, people respect him. He’s not a leader and he doesn’t show himself publicly too much. As suddenly as he shows up, he dissapears. There’s a certain seriousness about him. That makes me feel good. Once I even followed my impulse to climb up on a roof in the costume at night, to stand above the city and let the cape flutter in the wind. I felt a heady force at that moment. As if I could cover the whole city with the cape.“


HOPRG_2113a

„Největší přelom pro mě jednoznačně bylo narození dcer. Filosoficky, věcně i časově. Bylo mi osmadvacet a uvědomil jsem si širší kontext svého života, časovou řadu, na jejímž konci dcery stály. Později, kdy mi bylo okolo čyřiačtyřiceti a ony už dospívaly, jsem pochopil, že tam, kde já jsem byl v podstatě emocionálně a intelektuálně na vrcholu, na tom ony byly, přes svůj mladý věk, v podstatě stejně. Předal jsem jim vše, co jsem mohl. A přestože si některé věci na vlastní kůži nezažily, tak jsem už tehdy cítil, že jsou v mnohém velmi vyspělé. Schopné vyhodnocovat osobní, pracovní a společenské záležitosti, připravené kvalitně vést svůj život. Mojí generaci v tom v dospívání bránil politický a společenský útlak. Nebylo možné studovat, co člověk chtěl, nebylo možné se učit jazyky, nebylo možné vyzkoušet si, jestli je člověk schopný obstát v zahraničí. Přestože jste k tomu mohl mít ambice a nadání. U dcer jsem se to snažil naplno podporovat, věnovat se jim, takže když dospívaly a já viděl, že hovoří pěti jazyky, tak to byl úžasný pocit. Viděl jsem, že to byla nejlepší investice mého života.“

/

„My biggest turning point was definitely when my daughters were born. My life changed both in a philosophical and practical way and in terms of time. I was twenty-eight and I realized the wider context of my life, the succession of generations with my daughters at the end of it. Later, when I was around fourty-four and my daughters were already becoming adults, I understood that they had managed to get to basically the same level as I was, even though it was the peak of my emotional and intelectual abilities. I had passed onto them everything I could. And even though they didn’t have a personal experience with everything, I saw how mature they were. Capable of evaluating personal, occupational and social issues, ready to lead a good life. People of my generation were obstructed from that by the political and social opression. One couldn’t study what he wanted, one couldn’t learn languages, one couldn’t try if he was good enough to succeed abroad. Even though he could have had the ambition and the talent for it. That’s why I tried to support my daughters fully, to devote my time to them. It was an amazing feeling for me when they were growing up and I saw that they spoke five languages. I could see that it was the best investment of my life.“


HOPRG_2116a

„Vždycky jsem se hrozně bál. Rodičů, lidí obecně. Když mě chtěl někdo pohladit, tak jsem vždy ucukl. Táta byl voják a neustále mě v dětství za něco sprdával. Byl hrozně negativní – stačilo se na něj podívat a viděl jste to. Měl takový upřený výraz očí, někdy ho mívám také. Neurózy, alkoholismus, cigára, to u nás jelo. Navíc jsme se každou chvíli stěhovali a rodiče byli furt někde pryč. Já byl pořád u někoho, kdo se o mě staral – u tety, u strejdy, u babičky, u dědečka, u sestřenice. Tu si pamatuji z doby, kdy mi mohly být čtyři roky. Byla to hrozná megera. Asi nymfomanka, už ve třinácti letech nejspíš šlapala. Její máma byla tuším kapitánka u policie, ale umřela už v padesáti, protože hulila jedno cigáro za druhým. I u nás doma byly na stole věčně plné popelníky, všude se válely Sparty. Já začal kouřit v sedmi letech – potají, z okna svého pokoje. Rodiče to museli vědět. Ale tolerovali to. Nebo se o mě možná jen vůbec nezajímali. Byla to taková divná doba, sedmdesátá léta. Rodiče mě upláceli různými dárky, ale že by se se mnou smáli, radovali nebo si hráli, na to si nepamatuju. Asi se tehdy nikomu moc vesele nežilo – ani těm, kdo byli na straně komunistů. Dnes někdy fotím svoje nevlastní vnučky a ony se furt smějí a jsou veselé. Na fotkách z mého děství je vidět, že já nikdy veselý nebyl. A mám pocit, že tehdy se moc nestávalo, že by někdo chodil s úsměvem po městě a radoval se. Všichni byli zamlklí, upjatí, ustrašení. Jiné to bylo snad jen pro herce, kteří bývají spontánní, nebo tehdejší disidenty, kteří si z ničeho nic nedělali a nikoho se nebáli.“

„Dlouho jsem to negativní, co jsem v sobě měl, vůbec neřešil. Ale pak jsem si uvědomil, že mě to svírá, že to je těžké jak olovo. Hodně jsem jeden čas pil, kouřil tři krabičky denně. Žil jsem beze smyslu. Jako když vidíte lidi, co jdou každý den do hospody, každý den tam melou ty samé nesmysly a každý den si tam stěžují na ty samé věci. Já jsem několik let žil v zahraničí, vrátil jsem se na přelomu tisíciletí. A nějak se to pro mě tehdy obrátilo k lepšímu. Jednak se člověk v pokročilém věku dostává do trochu jiné dimenze, snaží se zapomenout a všem odpustit, jednak šlo najednou všechno tak nějak automaticky. Šel jsem po Praze a hned jsem si našel práci, a hned jsem si také našel přítelkyni. Jsme spolu dodnes. Všechno plyne tak, jak jsem si to vždy představoval. Proto jsem dnes veselejší, klidnější a vyrovnanější. A přestal jsem se bát lidí. Dřív jsem si vždy hned myslel, že to se mnou někdo myslí špatně. Dnes už si to nemyslím.“

/

„I used to be very afraid. Of my parents, of people in general. When somebody wanted to caress me, I flinched. My father was a soldier and he used to give me a talking-to all the time. He was very negative – you could just look at him and you saw. He had this gaze, I have it too sometimes. Neurosis, alcoholism and cigars, that’s what ran in my family. On top of that we often moved and my parents were away all the time. I was constantly with some other prople who took care of me – with my aunt, uncle, granny, grandpa or cousin. I have a memory of her from the time when I was around four. She was a total shrew. I guess she was a nymphomaniac, she probably used to prostitute herself at the age of thirteen. I think that her mum was a police captain but she died at fifty because she had used to smoke one ciggy after another. There were full ashtrays at our home as well, ‚Sparta‘ cigars were all around the place. I started smoking at seven – secretly, from the window of my room. My parents must have known. But they tolerated it. Or they just didn’t care about me at all. It was a weird time, the 1970s. Parents used to bribe me with presents but I don’t remember that they would smile, laugh or play with me. I guess nobody really had a happy life back then – not even those who were on the side of Communists. I sometimes take photos of my step-granddaughters today and they smile and are joyful all the time. On my children’s photos you could see that I was never joyful. And I don’t think that there were many people back then who walked down the streets with a smile. Everybody was taciturn, stiff, timid. I guess it was different only for actors, who are spontaneous, and for dissidents who took things as they came, who were not afraid of anything.“

„I didn’t concern myself with all those negative things, which I had in me, for a long time. But then I realized that it used to give me a knot in my stomach, that it was as heavy as lead. I used to drink a lot back then and I smoked three cigarette packs a day. I didn’t see a meaning of my life. Just like when you see people who go to the pub every day, say the same bullshit and complain about the same things. I lived abroad for a couple of years, I came back here at the beginning of the millenium. And somehow everything turned for the better back then. It was partly because of the fact that as one gets older, he gets into a different dimension, tries to forget and forgive certain things, and partly I had a feeling that everything started to come to me naturally. I walked through Prague and I immediately found myself a job, and I also immediately found myself a girlfriend. We’re still together. Everything goes as I imagined. That’s why I’m now more joyful, calm and balanced. And I stopped to be afraid of people. Before when I met somebody, I used to think right away that they wanted to do me harm. I don’t think that anymore.“